My, poslanci Federálneho zhromaždenia sme posledným
vývojom riešenia v štátoprávnom
usporiadaní, ktorý nastoľujú rozhodujúce
politické sily v Českej a Slovenskej republike (hlavne
teda meritórnym postojom ich predsedov a nasledujúco
aj orgánov) postavení do veľmi ťažkej,
ale rozhodujúcej úlohy - a to schváliť
ústavné možnosti rozdelenia federatívneho
štátu, inak povedané, rozhodnúť
vlastne o tom, o čom potom občan - volič
rozhodnúť, keď už môže byť
rozhodnuté. Čudné, ale zdá sa, že
to môže byť aj uskutočniteľné.
Tak si to predsavzala za svoje väčšina poslancov
Federálneho zhromaždenia a väčšina
členov a prívržencov Hnutia za demokratické
Slovensko a Občianskej demokratickej strany.
Nebolo by už podľa zabehnutej praxe tohto parlamentu
z minulého volebného obdobia na tom tak nič
neobvyklé, keby sme sa mali na základe čoho
rozhodnúť. To znamená, na základe vecných
a ekonomicky vyargumentovaných a prijateľných
podkladov a dôvodov, ktoré zatiaľ nám
chýbajú. Isto nie my, poslanci, ale naša federálna
vláda (alebo aspoň predstavitelia Hnutia za demokratické
Slovensko a Občianskej demokratickej strany a to hlavne
tí v čele) by mali tú povinnosť voči
parlamentu, ktorého sú zatiaľ súčasťou,
cítiť. A keď ju cítia aj voči občanom,
štátu a svojim voličom, tak ju nám i
im aj predložiť.
V našej poslaneckej rozprave sme zatiaľ takéto
vystúpenie (aspoň z tejto strany) obzvlášť
nezaznamenal.
Pán predseda českej vlády nás síce
vyzval, že čas je zvrchovaný a k rozdeleniu
federácie musí dôjsť. Doslova povedal:
"Cesta k zachovaniu rozumnej federácie nie je možná
a rozdelenie je treba uskutočniť čo najpokojnejšou,
ale kvalifikovanou cestou." Pritom povedal a poznamenal,
že za toto budú niesť zodpovednosť nielen
koalície, ale i opozície. Zdôrazňoval,
že je potrebné budovať oddelené štátotvorné
vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi a že politická
dohoda medzi HZDS a ODS je v tomto prípade len návrhom
k rozdeleniu alebo zániku federácie.
Myslím si, že takéto vyzvanie je len presne
predpokladaný a vyžadovaný krok a nič
viac a nič menej čo sa od Federálneho zhromaždenia
potrebuje a že za takejto prípravy je to vlastne z
nášho poslaneckého pohľadu nahliadnutie
do prázdneho vreca.
To rozhodujúce, čo bude zo strany Českej
republiky, českej politickej ústavnej reprezentácie
nasledovať a to, aké si predstavujú spolužitie,
vie zatiaľ len pán český premiér
a snáď jeho najbližší. My o tom,
aspoň oficiálne, tu pri tomto rokovaní, celkom
nič nevieme. Pritom, samozrejme, noviny prinášajú
rôzne úplne dobré a nedobré názory.
Dochádzam k takémuto záveru na základe
diskusie v tomto parlamente o budúcnosti spolužitia
našich národov, ale aj na základe vystúpení
podpredsedu federálnej vlády, pána akademika
Čiča, ktorý nám pootvoril pokrývku
doterajších spoločných rokovaní
Hnutia za demokratické Slovensko a Občianskej demokratickej
strany a obnažil konkrétne predstavy Hnutia za demokratické
Slovensko o ďalšej ceste po rozpade federácie
k vzájomnému súžitiu Čechov a
Slovákov. Dozvedeli sme sa aj tom, že okrem vlastnej
republikovej či národnej samostatnosti (mám
tým na mysli slovenskú a českú alebo
existenciu dvoch samostatných štátov či
republík) existujú a sú predkladané
návrhy na rôzne prepojenia samostatných štátov
či republík, lenže tieto návrhy zatiaľ
nemá kto akceptovať. Akceptovať ich nemá,
to asi preto, že ich akceptovať nechce alebo v nich
nevidí výhodnosť pre svoju stranu alebo možno
preto, že ich nevymyslel sám a preto sa mu zdajú
zastaralé.
V tejto súvislosti sa pýtam zodpovedných
predstaviteľov parlamentu a vlády: Má tento
parlament možnosť, priestor, či silu posudzovať
návrhy a rozhodovať o budúcnosti Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky bez ďalších
návrhov na spolužitie Českej republiky a Slovenskej
republiky alebo má len právnu silu rozhodnúť
o ich zániku? Keď má len právo rozhodnúť
o zániku federácie, aj tak by to mal urobiť
aspoň na báze dôkladného poznania zámerov
a ciest o budúcnosti samostatných republík,
teda tých, ktoré sa rozpadajú.
Pretože to je vlastne program našej schôdze, myslím
si, že uznesenia, ktoré sa tu predkladajú by
mali byť považované a mali by byť prediskutované
veľmi vážne. Súhlasím s tým,
aby federálna vláda v spolupráci s národnými
vládami bola zaviazaná pripraviť návrhy
o vzájomnej budúcnosti a aby takáto požiadavka
bola obsiahnutá aj v programe federálnej vlády
v ďalšom období.
Tento návrh podľa mňa a podľa členov
Roľníckej strany Slovenska nemá byť len
analýzou, čo nás bude rozpad federácie
stáť a kto na to viac doplatí, či Česi
alebo Slováci, takýto návrh má spočívať
aj v tom, ako sa budú vyvíjať obidve národné
ekonomiky, ich meny alebo ich mena, platobná schopnosť
podnikov, aká bude zamestnanosť a príjmy občanov,
ich dôchodky a aké budú platiť dane a
či už začneme modernizovať výrobu,
stavať diaľnice, železnice, byty, infraštruktúru,
čo bude s energiou, s obranou republík, políciou,
aká bude ochrana človeka, jeho majetku, ako bude
zabezpečený jeho pohyb, jeho občianstvo a
štátnosť. To najviac zaujíma občanov,
prostých ľudí nášho štátu,
nášho vidieku. O týchto veciach nemôže
predsa premýšľať občan za vládu,
domýšľať sa a takto ich predkladať
vláde. O týchto veciach musí vláda
premýšľať sama a hlavné politické
sily, ktoré predkladajú takéto návrhy
a ktoré sú povinné ich občanovi predložiť.
Nestačí nám všetkým povedať,
že všetko je už tak rozbehnuté, že
tento proces sa zastaviť nedá, pretože by to
malo nedozierne následky a že je ho treba čo
najrýchlejšie urýchliť. Táto konštruktívna
fráza, keby mala byť skutočne konštruktívna,
musí mať aj konštruktívnu náplň
a my musíme ako poslanci od vlády a od tých,
ktorí to predkladajú aj skutočne takéto
konštruktívne návrhy vyžadovať.
Ťažko je nám prijať cieľ ako metódu:
"Rozdeľme sa, však potom sa uvidí, nejak
bolo a nejak bude." Ťažko je prísť
do parlamentu a nemať k tomu podklady a rozhodovať.
Ale je ešte ťažšie odísť z neho
a prísť medzi voličov a nevedieť im povedať,
čo bude ďalej. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS P. Jajtner: Slovo má poslanec Kalina, před tím
technická poznámka, poslanec Foltýn.
Poslanec SL I. Foltýn: Považuji za nutné ve
faktické poznámce připomenout panu poslanci
Delingovi, že ani Federální shromáždění,
ani federální vláda nemůže národní
vlády k ničemu zavazovat. Děkuji.
Předsedající místopředseda
FS P. Jajtner: Slovo má poslanec Kalina, připraví
se poslanec Jičínský.
Poslanec SN K. Kalina: Vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
časoprostor této schůze pomalu, ale jistě
spěje k tomu, že jsou objevovány určité
ostrovy reality v počátečním chaosu
a že se řečníci zabývají
stále více konkrétními problémy
a konsekvencemi rozchodu České a Slovenské
Federativní Republiky, otázkami ekonomickými,
bezpečnostními a dalšími. To je potěšitelný
vývoj a lze doufat, že se tyto konkrétní
starosti o to, co ještě zbývá ve federaci
vykonat, osvobodí z kolovrátku sentencí,
které zpočátku časoprostor tohoto
setkání zahlcovaly.
Nehovoří se ovšem o tom, že emancipační
proces slovenského národa, který vytvořil
určitý nezvratný krok, určité
fait accompli pro českou politickou reprezentaci, není
něčím, co by toto shromáždění
mohlo ovlivnit. Při pečlivé analýze
všech vystoupení nebo většiny vystoupení
vyznívá jasně, že to, z čeho
se snaží česká opozice obvinit Občanskou
demokratickou stranu a českou koalici, je pouze a jedině
to, že emancipační proces ve Slovenské
republice nedokáže zvládnout a nedokáže
otočit kolo dějin zpět. To je zcela správné
obvinění, to opravdu nedokážeme a dokázat
to nechceme. Nevybíráme si mezi zachováním
federace a mezi jejím rozdělením. Tento výběr
před námi nestojí. Vybíráme
si mezi rozchodem pokojným a chaotickým rozvratem.
To je realita a jiná není, i kdybychom si to třeba
přáli a i kdyby nám bylo sebevíce
líto, že tomu tak není.
Postkomunistická Evropa ukazuje, co vše je možné
po desetiletích orwellovského systému, toho
orwellovského systému, který nevybudovala
Klausova vláda a Občanská demokratická
strana, ale političtí předchůdci a
přátelé těch, kteří
nyní nejvíce o orwellovštině hovoří
a demokracie se dovolávají. Byli bychom příliš
pyšní, kdybychom si řekli, že nic takového
se u nás stát nemůže. Oč to u
nás může být lepší? O sto
mrtvých, o tisíc mrtvých, o jednoho mrtvého?
O jednom mrtvém už jsme tady slyšeli a domnívám
se, že i to je příliš mnoho, že je
to příliš velká daň. Je sice
pravda, že v některých vypjatých okamžicích
mohou křehcí lidé podlehnout a ve snaze upoutat
pozornost na určitý velice důležitý
problém obětovat třeba i svůj život,
ale byl bych velmi proti tomu, abychom v tuto chvíli vytahovali
památku Jana Palacha a říkali, že je
to totéž.
Chápu, že pan předřečník
lituje lidi, kteří na jeho schůzích
pláčou nad osudem federace, ale obávám
se, že on sám nedělá příliš
mnoho pro to, aby neplakali. A nedomnívám se, že
cílem opozice je, aby bylo více upálených,
a aby hysterická atmosféra mezi lidmi pokračovala.
Pokojný vývoj, to je absolutní priorita.
A jeho zajištění, to je přesně
to, co od nás občané očekávají.
Kdo, ať už z politického omylu nebo záměrně,
trvá na prioritách jiných, nese odpovědnost
za to, že seje vítr a sklidí bouři.
Dny, které uplynuly od začátku této
schůze, ukázaly zároveň také,
že se do hry dostal přece jenom nový, i když
ne úplně konstruktivní fenomén. Nazval
bych ho "evropskou kartou". Hlas s touto kartou má
dvě podoby. Za prvé je to požadavek transformovat
ČSFR na česko-slovenskou unii, jakýsi malý
Maastricht. Tento požadavek nerespektuje několik zásadních
a dobře známých skutečností.
Jednak podobnost zdánlivého výsledku není
možné zaměňovat za podobnost procesu,
který je zcela odlišný. Maastricht začínal
tam, kde naše úsilí končí. Maastricht
může být výsledkem procesu dohod nezávislých
států a o nezávislé státy na
území České a Slovenské Federativní
Republiky tady právě jde.
Za druhé: Výsledek maastrichtského procesu
je sám o sobě velmi dlouhodobý, velmi komplikovaný,
možná velmi bolestivý a v tuto chvíli
i po úspěšných nebo zdánlivě
úspěšných výsledcích referenda
ve Francii, možná spornější než
kdykoliv jindy. Je otázkou, zda je to vůbec výsledek
následováníhodný.
Integrace nemůže být něčím,
jako pokusem obrátit sibiřské veletoky, nemůže
být znásilňováním skutečností.
Může být pouze něčím,
co vychází ze skutečných přání
a skutečných potřeb.
Nyní se pracuje na zásadách smluvních
vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou se snahou
zajistit maximum toho, co je opravdu možné. Pokud
se tyto vztahy osvědčí a za několik
let budou republiky chtít místo mnoha smluv uzavřít
jednu souhrnnou, vytvořit unii a ztvrdit ji třeba
referendem, bude jejich věc, a pokud se k tomu nerozhodnou,
bude to rovněž jejich věcí. V žádném
případě to však není nyní,
v tuto chvíli věc Federálního shromáždění,
aby jim cokoliv v této oblasti předepisovalo. Nezdá
se, že bychom měli pravomoc nahrazovat dvojici států
před rozvodem transformací do manželského
trojúhelníku, který by mohl být velmi
nestabilní, protože by to byl vlastně trojúhelník
dvou samostatných států, společných,
se třemi mezinárodně právními
subjektivitami. Na to bychom skutečně potřebovali
souhlas občanů nejméně ve třech
referendech.
Druhý způsob, kterým se hraje s evropskou
kartou je tento. Naši občané jsou přesvědčováni,
že Evropa, především Brusel a Štrasburk,
si naše rozdělení nepřeje. A pokud ano,
tak výhradně formou referenda. Je pravda, a mohu
to potvrdit ze svých zkušeností, že mnohdy
naši zahraniční kolegové a přátelé
v Evropě náš vývoj ne příliš
vítají, ale rozumí mu a nezbývá
jim, než ho akceptovat. Nicméně způsob,
jakým je to interpretováno, je velmi na pováženou.
Víme všichni, že například čelná
představitelka Rady Evropy před nedávnou
dobou při své návštěvě
Československa pokládala lustrační
zákon za cosi, co odporuje Chartě lidských
práv. A to v důsledku nesprávných
informací, které jim byly poskytnuty některými
českými politickými silami.
Máme všichni v paměti, jak hluboce se ctihodné
evropské instituce mýlily v odhadu situace v bývalém
Sovětském svazu i v rozpadající se
Jugoslávii. Tento omyl při troše dezinformací
mohou absolvovat společně s námi znovu. Mám
rovněž na mysli socialistickou většinu
v Evropském parlamentu, která se zcela před
nedávnem italským poslancem Taradashem dokázala
pohnout i v tak absurdní konstataci, že v Evropě
je žádoucí legalizace drog. Řekl bych,
že tento pohled pravděpodobně nemůže
být směrodatný.
Stejně tak mohou být mezi námi zcela rozdílné
pohledy na to, co vlastně znamená francouzské
referendum. Zda je to následováníhodný
úspěch této formy demokracie, této
formy vyjádření občanů, a nebo
zda je to naopak upozornění, že tato forma
je velmi sporná, a že svými 51 a půl
procenty nemůže přinést ten oprávněný
nebo ten očekávaný výsledek, o jaký
bychom stáli.
V žádném případě evropské
instituce, ani Brusel, ani Štrasburk nejsou tím, co
bývala Moskva.
Internacionalizovat čs. problémy, dejme tomu po
politických, stranických liniích, po vazbách
určitých politických uskupeních, je
velmi politováníhodné. Politováníhodné
zejména v době, kdy český premiér
Václav Klaus jedná se světovou bankou a s
Mezinárodním světovým fondem. A usiluje
o to, aby tyto instituce akceptovaly oba státy rovnou měrou
a bez rozdílu.
Vraťme se k tomu, co je před námi. Vláda
pokládá za účelné, aby případné
rozdělení federace bylo provedeno deklarací
nebo ústavním zákonem Federálního
shromáždění. Budeme schopni se tohoto
zhostit, přijmout takový dokument a předpoklad
k němu, to je zákon o způsobu zániku
federace, nebo budeme v této diskusi pokračovat
tak dlouho, až se Česká národní
rada a Slovenská národní rada rozhodnou uzavřít
dohodu a jednat zcela bez nás, bez ohledu na to, co si
myslíme, že je pro ně ústavní,
nebo nikoliv. Nejvyšší sovět Sovětského
svazu donedávna rovněž neuznal, že už
neexistuje. Smíříme se s tím, že
nás vývoj trochu předběhl a že
mu nemůžeme pomoci jiným směrem než
tím, který navrhuje federální vláda?
Nebo to vše necháme na někom jiném,
ať si s tím poradí jak chce a kdy chce? Věrnost
federaci znamená starost o ni až do konce. Aby tento
parlament nebyl něčím mezi muzeem a divadlem,
k tomu máme nyní poslední příležitost.
Děkuji Vám. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Děkuji. Slovo má nyní pan poslanec
Jičínský, připraví se pan poslanec
Zahradil. Upozorňuji, že toho času mám
na stole 12 písemných přihlášek
do rozpravy.
Poslanec SN Z. Jičínský: Pane předsedající,
Federální shromáždění.
Své stanovisko k problematice zásadně jsem
již vyjádřil v minulém vystoupení.
Teď bych přece jenom chtěl v souvislosti s
tím, co bylo řečeno, než jsem přišel
k řečnickému stolu, upozornit na to, že
problematika našeho vztahu k zahraničí zdaleka
není tak jednoznačná, jak o tom hovořil
můj kolega. A stála by za vážné
zamyšlení. Ale to není to, o čem dnes
chci hovořit.
Dnes budu hovořit zcela jinak a to v logice politických
dohod těch stran, které tvoří současnou
vládní koalici; a chci z tohoto hlediska položit
několik otázek. Z hlediska těchto dohod vyplývá,
že by k 1. lednu 1993 měla čs. federace zaniknout.
K tomu by měly být vytvořeny ústavní
předpoklady, hovoří se o tom, že tento
přechod nebo tato změna by se měla uskutečnit
pokojným způsobem, klidně, civilizovaně,
že v tomto směru náš dosavadní
postup je vzorem hodným následování
apod.
Chci z tohoto hlediska se zeptat představitelů federální
vlády, zda považují tento termín za
reálný vzhledem k tomu, že z předloženého
návrhu kompetenčního zákona, který
předpokládá jisté změny v dosavadní
úpravě kompetencí, vyplývá
řada zákonných předloh. Zatím
nejsou předloženy, dosud je ani vláda neměla
ve svém plánu, ale jsou uvedeny v návrhu
ústavního zákona o změně kompetencí.
Jde např. o státní dráhy; a tam se
nepočítá s jedním zákonem,
ale s komplexem zákonů. Telekomunikace potřebují
k tomu, aby se tato ústavní změna dala provést,
příslušné prováděcí
zákony. Stejně tomu tak je u čs. televize
a čs. rozhlasu.
Jde mi o to, chceme-li skutečně uskutečnit
přechod od čs. federace, či přesněji
řečeno zánik čs. federace, ústavním
způsobem a vytvoření dvou samostatných
států tak, aby se to příliš nedotklo
občanů, potom by měla vláda předložit
návrh zákonů, které k tomuto přechodu
je třeba připravit, a lhůty, ve kterých
Federální shromáždění
je má projednat. Zatím si myslím, že
nemůžeme spoléhat na národní
rady a jejich dohody. Národní rady a jejich dohody
se mohou týkat věcí, které až
dosud jsou v působnosti národních rad, čili
národní rady respektive republikové vlády
by mohly například projednávat, jak po rozdělení
čs. federace bude umožněno studentům
z jedné republiky studovat v druhé republice, za
jakých podmínek tak budou moci konat, nebo zda tak
nebudou moci konat, prostě na kolik se tento stav mění,
nebo ne. Ale je mnoho zákonů, které musí
předložit federální vláda. Obávám
se, že její legislativní plán s mnoha
těmito zákony dosud nepočítá.
Zároveň mne zneklidňuje to, že prohlášení
vedoucích představitelů politických
stran, které tvoří základ oné
federální koalice, v určitých otázkách,
a které jsou důležité pro rozhodování
Federálního shromáždění,
že tato stanoviska jsou rozporná. Mám na mysli
např. stanoviska - pokud jde o armádu po 1. lednu
1993, stanoviska - pokud jde o možnost jednotné měny
po 1. lednu 1993 a podobně.
Myslíme-li vážně slova o pokojném
a klidném rozchodu, potom žádám vládu,
aby předložila návrhy zákonů,
které je třeba k tomuto textu připravit,
které by Federální shromáždění
mělo schválit a časový harmonogram,
ve kterém se to má stát. Obávám
se, že doba tří měsíců
je k tomu krátká. Jestliže určité
zákony budou předloženy, a dejme tomu, že
budou schváleny během prosince, potom doba od jejich
schválení, event. od jejich publikování
ve Sbírce zákonů nebude stačit k tomu,
aby se provedla praktická opatření k jejich
realizaci. Mám na mysli např. rozdělení
dosud jednotných čs. státních drah.
To není záležitost jenom pouhé právní
úpravy, to je záležitost řady složitých
organizačních opatření, včetně
vyjasnění vztahů k zahraničí,
protože čs. dráhy zprostředkují
i určitou mezinárodní dopravu.
Prosím, aby tyto věci byly připraveny, aby
vláda předložila Federálnímu
shromáždění přesný návrh
legislativního plánu, který bude počítat,
pokud je to možné, se všemi zákonnými
předlohami, které k rozdělení státu
jsou nezbytné. Zdůrazňuji, že já
si rozdělení státu nepřeji, ale to
je jiná záležitost. Teď mluvím
ve smyslu toho, co vláda slíbila a za co nese odpovědnost,
že nese odpovědnost za to, aby event. rozchod státu,
pokud k němu Federální shromáždění
dá ústavně souhlas, byl uskutečněn
pokojným způsobem a organizovanou cestou. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Děkuji poslanci Jičínskému.
Slovo má poslanec Zahradil, připraví se poslanec
Grohmann.
Poslanec SL J. Zahradil: Vážený pane předsedající,
vážené sněmovny, já budu velice
stručný, nebudu vás dlouho okrádat
o čas, protože si nedělám žádné
iluze o významu rétorických cvičení,
která zaznívají z tohoto místa. Přesto
se však domnívám, že jednolitý
proud opozičních hlasů je třeba čas
od času naředit.
Já jsem velmi překvapen především,
a v podstatě nejen překvapen, ale i zaražen
a mohu-li to tak říci, přímo znechucen,
tím množstvím osočování,
ran pod pás, nebo jak by se to dalo nazvat, a někdy
i vyslovených urážek, které zaznívají
na adresu poslanců především z ODS,
tzn. i mne. Kdybychom měli brát vážně
jen 10% z toho, co tu bylo na naši adresu řečeno,
tak bychom se asi museli sami před sebou jít někam
hrůzou schovat z toho, co jsme to za zvrhlé zločince,
kteří připravují lidu této
země pouze zmar, bídu, utrpení atd.
Ovšem, realita je samozřejmě poněkud
jiná. Jedná se spíše o jakési
politické divadlo v režii opozice, takže to není
třeba brát tak úplně vážně,
ovšem v tom případě nechť je mi
dovoleno říci opozici, že toto divadlo je poněkud
ochotnické, režie špatná a herecké
výkony poněkud nudné, pokud nechám
stranou občasné jarmareční a komické
vložky Republikánské strany.
Co je nejvýznamnější a co mne tady nejvíce
zaráží, je naprostá absence a ztráta
smyslu pro realitu, pro reálnou politickou situaci takovou,
jaká nyní je, která se projevuje v některých
vystoupeních. Velmi rád bych věřil,
že se nejedná o záměr, ale občas
to na mne dělá dojem, že se jedná o
praktické naplňování hesla "neodpovídá-li
realita představám, tím hůře
pro realitu".
Byl bych velice rád, kdyby Federální shromáždění
bylo garantem klidného a nekonfliktního průběhu
toho procesu, který se dnes už jeví jako nezvratný
a nezastavitelný, to je procesu rozdělení,
zdůrazňuji rozdělení, nikoliv rozpadu
tohoto státu. Pokud by však Federální
shromáždění mělo být brzdou
tohoto procesu, a já mám bohužel dojem, že
velká část, ne-li nadpoloviční
část zde přítomných poslanců
se právě k tomu chystá, musím říci
nejen za sebe, ale i za ostatní poslance ODS, že uděláme
vše, co je v našich silách, abychom tomu zabránili.
(Smích v sále.)
Na závěr bych rád řekl poznámku,
která souvisí s jedním vystoupením,
které zde bylo proneseno minule. Bohužel pan poslanec,
který ho pronesl, tu právě není. Přesto
si to dovolím říci. Je mi srdečně
jedno, zda po zániku Federálního shromáždění
budu, nebo nebudu kooptován do nějakého hypotetického
příštího českého parlamentu.
Já myslím, a myslíme si to všichni,
že se dokážeme uživit i jinak a rozhodně
poctivěji než je práce státního
cenzora, pane doktore Sládku! Těm, kteří
mne poslouchali, děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Děkuji. S faktickou poznámkou se hlásí
pan poslanec Valenčík.
Poslanec SL R. Valenčík: Myslím, že
jsme vyslechli jedno z typických vystoupení, kdy
nejdříve si poslanec ODS postěžoval,
jak je jim křivděno, že jsou téměř
nazýváni zločinci, a pak řekl: "Pokud
by snad Federální shromáždění,
kde může být i většina těch,
kteří nesouhlasí se zánikem státu,
se pokusilo rozpadu zabránit, udělá naše
strana všechno, abychom to nedovolili." Pod "vším"
si představuji i použití neústavních
cest. (Potlesk.)
Ohrazuji se proti takovýmto výhrůžkám.
Vzniká otázka, kdo je potom vlastně demiurgem,
iniciátorem procesu rozpadu. Jsou to občané,
kterým se bojíme dát k souhlasu tuto otázku
v referendu, nebo je to tento parlament, kdo to tvoří?
Myslím, že odpověď je poměrně
jednoduchá.