Vážené kolegyně, vážení
kolegové, oznamuji vám, že Federální
výbor pro životní prostředí už
neexistuje. Pracovní poměr všech pracovníků
výboru, úřadu pro řešení
důsledků pobytu sovětských vojsk a
pracovníků obslužného personálu
budovy s výjimkou devatenácti šťastných
skončil počátkem letošního srpna,
a to dohodou uzavřenou pod hrozbou podstatného snížení
platu a odepření výplaty odstupného
zakotveného v kolektivní smlouvě.
Mé otázky, které následují,
jsou zatím řečnické, ale vrátím
se k nim na další společné schůzi,
v jejímž programu - alespoň doufám -
budou interpelace zařazeny. Federace a tím také
my, poslanci Federálního shromáždění,
jsme stále ještě odpovědni za:
1) Zákonodárství v zásadních
věcech životního prostředí,
2) koncepci ekonomické politiky České a Slovenské
Federativní Republiky,
3) koncepci celostátního informačního
systému o životním prostředí
a jeho návaznosti na mezinárodní informační
systémy,
4) mezinárodní spolupráci v oblasti životního
prostředí v působnosti České
a Slovenské Federativní republiky a koordinaci mezinárodní
spolupráce v životním prostředí
v působnosti obou republik.
Kdo tedy rozhodl za nás a bez nás bez ohledu na
zákony, které jsem citoval v úvodu? A dále,
co se stane s vyškolenými odborníky a budovou
ve Slezské 9 ?
Panu místopředsedovi federální vlády
Mackovi, který byl jaksi mimoděk pověřen
také vedením Federálního výboru
pro životní prostředí, připadá
těžká historická odpovědnost
za aplikaci "šlehačkové doktríny"
na výbor, který byl pověřen řídit,
nikoli zlikvidovat.
My, vážené kolegyně a kolegové,
jsme postaveni před hotovou věc, jako jsme byli
již v dalších případech. Přece
nelze ani východně od západní Evropy
posuzovat výkon vlády podle stejných kritérií,
jako výkon osádky buldozeru. Smyslem mé zprávy
o stavu Federálního výboru pro životní
prostředí není jen upozornit na stav tohoto
orgánu a na jednání, které, mírně
řečeno, hraničí s ústavností.
Daleko důležitější je, že
právě výbory podobné orgánům
evropských společenství by měly zachovat
a tvořit centra další spolupráce obou
republik, nebo chcete-li, abych citoval kolegu Zemana, aby se
staly "ostrůvky pozitivní deviace" ve
vztazích, které budou následovat. Centra
rozporů totiž vzniknou určitě úplně
sama. Uchovejme si tedy alespoň centra pro spolupráci!
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Děkuji panu poslanci Svobodovi, slovo má
poslanec Havlík, připraví se poslanec Faldýn.
Poslanec SN R. Havlík: Vážený pane předsedající,
vážené paní poslankyně, vážení
páni poslanci, sešli jsme se zde dnes, abychom otevřeli
rozpravu k tak ožehavému tématu, jakým
bezesporu státoprávní uspořádání
je. Současná situace v našem státě
je přímo katastrofální. Na ulicích
našich měst vládne strach a násilí,
takzvaná ekonomická reforma "jediné
správné cesty" má neblahý dopad
na drtivou většinu našeho národa. Toto
vše je ze strany nové vládnoucí mafie
zakrýváno uměle vytvořeným
státoprávním problémem. Toto vše
pak vhání značnou část našeho
obyvatelstva do náruče extrémních
levicových sil. Je to snad náhoda, že tak halasně
propagovaná rádoby jediná pravicová
strana svým jednáním vhání
náš národ do náruče neokomunismu?
Ne, není! Podíváme-li se na komunistickou
a přisluhovačskou minulost hlavních představitelů
ODS, pak je zcela jasné, že se jedná o cílený
záměr. K tomu, aby tento svůj cíl
naplnili, se neštítí použít všech
dostupných prostředků, tedy i vyvolání
národnostního konfliktu mezi našimi národy.
To, komu toto jejich jednání vyhovuje a "za
jaké barvy ve skutečnosti kopou", je zcela
jasné. Toto jejich počínání
má totiž jediný cíl, a tím je
co největší zbídačení
a oslabení našich národů a následné
začlenění do pozice novodobých otroků
do takzvané sjednocené Evropy, kde pak naše
národy ztratí zcela svou vlastní identitu
a stanou se velmi snadno ovladatelnou masou zcela zbídačených
jedinců schopných pouze jediného: a to zcela
oddaného plnění příkazů
nadnárodních zájmových skupin.
To, že tzv. sjednocená Evropa silně připomíná
teze o tzv. celosvětové komunistické revoluci,
po které zaniknou jako nadbytečné instituce
všechny porobené státy a národy budou
ovládány nadnárodními zájmovými
skupinami, snad ani nemusím připomínat, neboť
toto je jejich hlavním cílem a tomu oni slouží.
Podíváme-li se pak na státoprávní
problém našich národů z tohoto hlediska,
pak je zcela zřejmé, že je to uměle
vytvořený problém současné
vládnoucí garnitury a jejich přisluhovačů
naplňujících tak mocenské zájmy
nadnárodních zájmových skupin, kterým
nejde o nic jiného, než o uchopení světovlády
do svých rukou.
Z tohoto titulu proto poslanecký klub Sdružení
pro republiku - Republikánské strany Československa
podal dne 11. září 1992 podnět na
zahájení trestního stíhání
Generální prokuratuře ČSFR pro důvodné
podezření z naplnění skutkové
podstaty trestného činu vlastizrady na pana Václava
Klause (potlesk) jako na hlavního mluvčího
tohoto rozkladného procesu. Děkuji vám za
pozornost. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Slovo měl poslanec Havlík. Slovo bude
mít poslanec Faldýn, připraví se poslanec
Bohunický. Ještě technická poznámka.
Poslanec SN J. Krejsa: Krejsa, Sdružení pro republiku
- Republikánská strana Československa. Navrhuji,
aby vzhledem k závažnosti problémů v
rozpravě se dnes nekonal mandátový a imunitní
výbor a aby byl přeložen na jiný termín.
Děkuji.
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Zaregistroval jsem váš procedurální
návrh. V každém případě
o něm nemůžeme rozhodovat teď, protože
tady nejsme v usnášeníschopném počtu.
Až tady bude usnášeníschopný počet
poslanců, dovolím si vás požádat,
abyste upřesnil, co máte na mysli. Pléna
rozhodují o tom, kdy se koná plenární
schůze. Samozřejmě, pokud se bude konat plenární
schůze, těžko může zasedat mandátový
a imunitní výbor. Ale jinak, pokud vím, vy
jste poslanec Sněmovny národů, kdežto
mandátový a imunitní výbor dnes má
zasedat ve Sněmovně lidu.
Obávám se, že vaše oprávnění
podávat nějaké návrhy v tomto případě
nepřichází v úvahu. To je záležitostí
poslanců Sněmovny lidu, ale opakuji znovu, že
stejně nejsme usnášeníschopni. Tady
rozhodujeme o zasedání pléna a mandátový
a imunitní výbor si rozhodne, jak se bude zasedat
ve volném čase, jak on bude chtít.
Ptám se znovu, poslanec Faldýn je přítomen?
Technickou poznámku má poslanec Lhotka.
Poslanec SL J. Lhotka: Já pane předsedající
mám vážné námitky k tomuto vašemu
tvrzení, protože zde jde o závažnou schůzi,
kdy se má věnovat čas na toto veřejné
plenární zasedání a ne konat výbory,
tedy speciálně imunitní a mandátový
výbor. Času na to bylo dost, mělo se to konat
dříve a ne teď, když se projednávají
takovéto závažné věci. Pro někoho
není tato věc, která se tady projednává
důležitá. To vidíme prázdné
lavice. Pro nás, kteří jsme tu zůstali
asi o něco jde. Já myslím, že by se
toto nemělo podporovat, když je jednou veřejná
plenární schůze, tak by měla být
veřejná plenární schůze pro
všechny, včetně mandátového a
imunitního výboru. A myslím si, že by
se neměl tento výbor dnes konat, a je třeba
jej konat tak, jako je výbor sociální, zítra.
Děkuji.
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Pane poslanče, prosím vás o
upřesnění. Mandátový a imunitní
výbor teď právě zasedá? (Poslanec
SL J. Lhotka: Ano, od 11.00 hodin.)
Tak ještě není 11.00 hodin, takže zatím
ještě nezasedá. Já prosím předsedu
mandátového a imunitního výboru, aby
za mnou přišel a aby mi celou věc vysvětlil.
Protože poslanec Faldýn se nehlásí,
tak ztrácí své pořadí. Slovo
má poslanec Bohunický, připraví se
poslanec Mečl.
Poslanec SN P. Bohunický: Vážený pán
predseda, vážený pán predsedajúci,
milé poslankyne, vážení poslanci! V
úvode jeden môj osobný pocit. Považujem
rokovanie 3. spoločnej schôdze Snemovne ľudu
a Snemovne národov za jedno z najvýznamnejších
rokovaní nielen tohto volebného obdobia. Bytostne
sa to dotýka každého občana nášho
štátu. Na budovu parlamentu v tejto chvíli
upierajú oči a myseľ nielen Česi a Slováci
a ostatné národnosti, ktoré roky žijú
vedľa seba v spoločnom štáte. Nie bez
záujmu nás sledujú národy Európy,
do ktorej sa chcú Česká a Slovenská
republika začleniť. Demokratická Európa
dokáže bez ťažkosti prijať takéto
štáty, ktoré vznikajú pokojne, kultúrne,
ústavne a demokraticky. Verím, že poslanci
tohto parlamentu nájdu cestu nášho budúceho
spolužitia, ktorá vylúči ústavnosť
a nedemokratický postup.
Som nesmierne rád, že sa rozprava o štátoprávnych
otázkach dostala z kabinetných diskusií víťazných
strán vo voľbách na miesto tomu príslušnému
- na parlamentnú pôdu. Nedá mi pri tejto príležitosti
nepripomenúť odmietnutie šiestich poslaneckých
klubov s rôznou politickou orientáciou, ktoré
žiadali Predsedníctvo Federálneho zhromaždenia
o zapojenie orgánov Federálneho zhromaždenia
do procesu rokovania o štátoprávnych otázkach.
Pokiaľ si spomínate, rezolútne proti prijatiu
uznesenia boli hlavne poslanci ODS (českej časti
Snemovne národov) a až na jedného, ktorý
sa zdržal hlasovania, všetci poslanci zo SNS. Hlasovania
sa zdržali hlavne poslanci za HZDS. Úplne ignorovali
poslanci ODS zo Snemovne ľudu. Väčšina z
nich jednoducho nehlasovala alebo hlasovanie ignorovala, pretože
práve týmto gestom ignorovala aj Federálne
zhromaždenie.
V tejto súvislosti sa vynorilo viac otázok. Kto
a prečo nechcel, aby sa orgány Federálneho
zhromaždenia zapojili do procesu rokovania o budúcom
štátoprávnom usporiadaní. Odpoveď,
nielen na základe hlasovania, bola jasná. Nie povedali
víťazi volieb a ich programoví súputníci
- v Čechách ODS a KDS a na Slovensku HZDS a SNS.
Avšak prečo? Asi preto, že na základe
dohôd medzi vedením oboch víťazov volieb
bude riešenie o štátoprávnom usporiadaní
jednoduchšie. A hlavne isté. Ale ja sa pýtam
: bude aj demokratické a ústavné? Pýtam
sa ďalej: ako môžu naplniť predstavy svojich
voličov ostatné strany, ktoré sa uchádzali
o ich priazeň? Alebo chce niekto z občana-voliča
urobiť mlčiacu väčšinu, niekedy jednej
alebo dvoch rodiacich sa "štátostrán"?
Som práve preto rád, že sa v rozprave o vyjadrení
predstáv o budúcom spolužití dvoch štátotvorných
národov predsa len pristupuje. Neviem, či už
nie je neskoro, keď už sú procesy prakticky nezvratné.
Ale radšej neskôr, než vôbec nie.
Z vystúpenia pána premiéra Stráského
a jednotlivých zástupcov poslaneckých klubov
sú viditeľné rôzne predstavy o cestách
vedúcich k budúcemu štátoprávnemu
usporiadaniu, od radikálneho riešenia v podobe najskôr
zániku a potom na zelenej lúke budovania nových
vzťahov medzi republikami, cez predstavy reformné,
v podobe postupných krokov, končiace zákonom
o spôsobe zániku Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky. Cení sa snaha predstaviteľov strán
a hnutí, ktoré sa snažia hľadať formy
budúceho spolužitia. V tom sa oba smery nerozchádzajú.
Len záväznosť a vôľa dosiahnuť
zmien je rozdielna. Prvá cesta je dosť krehká,
hlavne z toho dôvodu, že je realizovaná úzkou
skupinou ľudí, špičkami víťazných
politických strán vo voľbách. Skutočnosti
uplynulých mesiacov nás na viacerých príkladoch
presvedčili o krehkosti politických dohôd
medzi ODS a HZDS a teda aj o krehkosti tejto cesty. Áno,
je to cesta do Európy. Ale podľa mňa je to
cesta druhej triedy s nespevnenými krajnicami, zákrutami
a úsekmi častých dopravných nehôd.
Na tejto ceste nás musia spoločne očakávať
časté havárie so značnými materiálnymi
škodami a možno aj škodami na ľudských
životoch. Druhá cesta je cesta prvej triedy, v niektorých
úsekoch s parametrami diaľnice. Je to cesta demokratická
a ústavná. Cesta pokojného prechodu občanov
dvoch suverénnych republík do Európy. Cesta,
ktorú nestavajú len politici, ale celá verejnosť.
Pokúsim sa predstaviť projekt uvedenej cesty, kroky
a algoritmus. Prvý krok: prijatie ústavného
zákona, ktorým sa mení a doplňuje
ústavný zákon č. 143 Zb., o československej
federácii. Tu sa dávajú kompetencie, ktoré
sú poistkou, zamedzujúcou cestou späť.
Druhý krok, s tým úzko súvisí
docielenie federácie alebo výrazné zníženie
počtu a kompetencií ústredných orgánov
štátnej správy. Tretí krok: prijatie
ústavného zákona, ktorý stanoví
zásady delenia majetku federácie medzi Českú
republiku a Slovenskú republiku v zmysle prvého
a druhého kroku. Štvrtý krok: prijatie novelizovaného
ústavného zákona č. 327/1991 Zb.,
o referende. Na základe tohto kroku by sa referendum mohlo
stať rovnocennou možnosťou, na základe ktorého
by mala zaniknúť federácia. Piaty krok: návrh
zásad o budúcom spolužití na základe
dohody národných rád za účasti
komisie Federálneho zhromaždenia, zostavenej na paritnom
princípe. Nie je tento krok nutnou podmienkou, pretože
mnohé bolo obsiahnuté už v predchádzajúcich
krokoch. Šiesty krok: prijatie ústavného zákona
o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky. O obsahu a náplni jednotlivých krokov
podrobne hovoril pán poslanec Orosz vo vystúpení
za poslanecký klub Strany demokratickej ľavice. Zároveň
predložil návrh na uznesenie. Chcem požiadať
kolegov poslancov, aby pri hlasovaní zvážili
možnosti a riziká oboch ciest, ktorými chceme
ísť do dní budúcich, nielen hranice
Česko - Slovenska, ale aj v medzinárodnom rozmere.
V druhej časti svojho vystúpenia chcem povedať
niečo o referende a vzťahu Strany demokratickej ľavice
k tejto všeľudovej iniciatíve. Je možné,
že sa tak objasní, prečo Strana demokratickej
ľavice, spolu s niektorými opozičnými
stranami, vidí v referende základnú metódu
rozdelenia federácie.
Opäť jedno malé odbočenie. Nie je to tak
dávno, čo víťazné strany vo voľbách
hovorili, že o závažných otázkach,
ako je napríklad štátotvorné usporiadanie,
by sa malo rozhodnúť v referende. Je to vraj nielen
ústavný, ale aj demokratický prvok riešenia
týchto otázok, aj keď si vyžaduje zmenu
ústavného zákona o referende. Zmenu tohto
zákona mali vo Federálnom zhromaždení
iniciovať hlavne poslanci za HZDS. Zdá sa však,
že v tomto prípade sa po volebnom vytriezvení
skutočnosť rozchádza z vyhláseniami
politikov. Mnohé opakované pokusy o zaradenie rozpravy
vo Federálnom zhromaždení, ktoré smerujú
k novele ústavného zákona o referende neprešli.
Kto chce ľudu, národu a občanovi uprieť
možnosť rozhodnúť sa touto demokratickou
formou? Sú to tie strany a hnutia, ktoré majú
v názve slová "demokratická a národná"
- HZDS, ODS, KDS a SNS. Prečo sú potom iné
strany tak pre prijatie referenda, veď dobre cielená
kampaň oznamovacích prostriedkov hovorí,
že referendum bude finančné náročné
a dá sa v politických rozhovoroch obísť
aj bez neho. Príčin je viac.
Opriem sa o výsledky prieskumu verejnej mienky, ktorý
sa uskutočnil začiatkom decembra 1992 v Slovenskej
republike. Na otázku, kto by mal rozhodnúť
o budúcom štátoprávnom usporiadaní,
odpovedal reprezentatívny vzor viac ako tisíc respondentov.
Trinásť percent sa vyjadrilo, že by rozhodnúť
mali národné rady, 7 % si myslí, že
rozhodnúť by mali víťazné strany.
Naopak najviac 61 % respondentov sa domnieva, že rozhodnúť
by sa malo súčasným referendom v Českej
republike a Slovenskej republike. Trinásť percent
je presvedčených, že rozhodnúť
by sa malo na základe referenda len v jednej republike.
Keď teda uznávame suverenitu občana, keď
ctíme hlas ľudu a považujeme ho za hlas boží
aj po voľbách, potom musíme pripustiť
možnosť, aby sa občan Českej republiky
a Slovenskej republiky mohol k tejto otázke vyjadriť
slobodne vo všeľudovom referende. Vyžaduje to predovšetkým
politickú vôľu, ktorej prvým krokom by
mala byť rozprava o novele ústavného zákona
o referende.
Ten istý výskum verejnej mienky uvádza, že
44 % respondentov súhlasí s rozdelením ČSFR
a 45 % je proti rozdeleniu. O čom vypovedajú tieto
údaje? Hlavne o tom, že spoločnosť je
v tejto otázke značne polarizovaná. Akékoľvek
politické rozhodnutie úzkej skupiny ľudí
o tejto otázke v prospech jednej časti spoločnosti
na úkor druhej časti spoločnosti môže
spoločnosť ďalej radikalizovať. Toto riziko
sa značne znižuje uplatnením demokratickej
formy v podobe referenda, pretože aj druhá časť
spoločnosti, ktorá v referende neuspeje musí
uznať, že "prehrala demokraticky".
Osobne si myslím, že pokiaľ nebude referendum,
bude neustále z rôznych kruhov prednášaná
otázka predčasných volieb, pretože len
ony môžu ukázať nové rozloženie
politický síl v spoločnosti.
Myslím si, že práve tieto argumenty, ktoré
český premiér V. Klaus staval proti referendu,
sú argumentami hovoriace pre referendum. Ja mu pre to za
tieto argumenty ďakujem. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS V. Benda: Děkuji panu kolegovi za jeho obsáhlý
příspěvek. Než dám slovo poslanci
Mečlovi, upozorňuji na informaci předsedy
mandátového a imunitního výboru dr.
Benčíka, že tento výbor nezasedá,
zasedne o polední přestávce, až bude
tato rozprava přerušena. Je to tedy současně
informace pro členy tohoto výboru. Slovo má
poslanec Mečl, připraví se kolega Čada.
Poslanec SL J. Mečl: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
bylo toho v obou sněmovnách již mnoho řečeno.
Samozřejmě některé myšlenky a
některá slova jsou podobná těm, která
bych chtěl formulovat dnes já. Projevy je potřeba
přizpůsobovat situaci, opravovat i podle toho, co
bylo řečeno, a proto mi dovolte jen několik
poznámek k dnešnímu předmětu
jednání.
Nedávno v Československé televizi představitel
Federálního shromáždění
uvedl, že nadnárodní instituce, mezinárodní
instituce - pokud jde o naši záležitost, pokud
jde o rozdělení Československa mají
především zájem na tom, aby byl zachován
pořádek, aby byl zachován v Československu
klid, aby události, o kterých dnes hovoříme,
se udály elegantně a v míru. Dále
představitel Federálního shromáždění
ještě podotkl, že podobné problémy,
jaké řešíme dnes, mají také
v Belgii, ale mají je také v Kanadě. Já
mohu doplnit, že je mají i ve Velké Británii
a jinde.
Představitel Federálního shromáždění
v televizi řekl, že právě tento pozitivní
pohled ze zahraničí na naše problémy
ráda zpochybňuje a zlehčuje opozice, ke které
já také patřím.
Chtěl bych k tomu říci, že tyto země,
ať už jde o Belgii, Kanadu, Velkou Británii nebo
v současné době i některé africké
země, opravdu mají problémy, které
jsou velmi podobné těm našim. Když zůstaneme
v Evropě, a nemusím to Federálnímu
shromáždění široce objasňovat,
je nám všem známo, že tyto země
a politické reprezentace těchto zemí řeší
své národnostní i státoprávní
problémy už desítky let.
Bohužel, současná politická reprezentace
v Československu je řeší velmi krátkou
dobu, historicky zcela zanedbatelnou, a na jejich řešení
v podstatě rezignovala. Ani Belgie, ani Kanada, ani Velká
Británie neřeší tyto své problémy
tím, že by se tyto země měnily, že
by se rozdělovaly, že by měnily svoji mezinárodní
vnější tvář.
Bohužel, federální vláda i velká
část Federálního shromáždění
se těchto problémů zbavuje, a to netrpělivě,
odkládá zkoumání příčin
a řešení příčin těchto
problémů a názory poslanců, kteří
se přece jen snaží nabádat k tomu, abychom
se podívali hlouběji pod to, co se dnes označuje
za státoprávní nebo ústavní
krizi, se prohlašují za zbytečné a v
podstatě politicky zaostalé a nekvalifikované,
za názory a přístupy, které odporují
jakémusi fatálnímu trendu, fatálnímu
pohybu věcí v Československu.
Je mi líto i to, že vůbec nápad a podpora
razantního rychlého přístupu k dělení
Československa, koneckonců k zániku československého
státu, nemá svůj původ v komplexním
celkovém pohledu na politiku, na stát a společnost,
ale zrodila se podle mého názoru především
ve velmi úzkých národohospodářských
ekonomických pohledech na věc. Myslím si,
že politik dostatečně zkušený,
politik s přístupem ke státu nejen jako k
ekonomickému fenoménu, ale jako k fenoménu
historickému, sociologickému, sociálnímu,
by byl asi opatrnější v rozhodování
a v rychlých řešeních, než jsou
někteří naši ekonomové, kterým
tento komplexní pohled na věc chybí.
Zajímavé je, a je to zajímavé především
z hlediska těchto ekonomických přístupů,
které jsou jádrem ekonomické reformy, že
právě při rozpravách a řešeních
těchto státoprávních problémů
je nevídaně přeceňována úloha
státu, je nevídaně přeceňována
úloha státních forem. Přitom je přece
nesporné, a na tom se asi v podstatě všichni
shodneme, že je-li dnes, a asi dnes je, v podstatě
hypertrofická úloha státu při realizaci
ekonomické reformy, tak úloha státu v příštích
letech nebo v budoucnosti bude nepochybně klesat, tak jak
začnou fungovat nejrůznější mechanismy
tržní ekonomiky, nebo jak to naši národohospodáři
označují.
Nedávno na zasedání ústavně-právního
výboru vznikla diskuse, která podle mého
názoru měla svůj smysl, nebyla to diskuse
jen akademická a byla to diskuse o tom, co je vlastně
obsahem a smyslem návrhu ústavního zákona
o zániku československé federace. Jinými
slovy, co bude konečným efektem, bude-li tento zákon
přijat. Co federální vláda učinila
předmětem regulace v navrhovaném zákoně?
Je to buď radikální změna státoprávního
uspořádání, jinými slovy je
to radikální transformace státního
svazku České a Slovenské republiky nebo Čechů
a Slováků, anebo je koneckonců efektem tohoto
zákona zrušení Československa jako státu,
rozdělení státního území,
rozdělení, změna hranic atd.
Postupně se v té rétorice, ať už
opozice nebo politických představitelů našeho
státu, tyto věci vyjasňovaly. Podle mého
názoru jde o radikální reformu státoprávního
uspořádání, asi i transformaci státního
svazku. Jejím přímým důsledkem,
a to myslím, že v té minulé rétorice
se zamlčovalo, je však i zánik československého
státu. Není to jen zrušení federace,
není to jen změna státoprávního
uspořádání, je to zánik československého
státu, a to nikoli jenom státu, ale státu,
který vznikl v roce 1918. Není to jen reforma toho,
co bylo přijato v roce 1968 při přijetí
ústavního zákona o československé
federaci. Je to tedy zánik státu se všemi mezinárodními
důsledky, které všichni znáte, je to
zánik československého státu spojený
s potřebou, pokud to tak dopadne, budovat jednotlivé
suverénní republiky v mezinárodně
právním rozměru, a to podle mého názoru
od nuly. Obě republiky se budou muset ucházet o
plnou mezinárodně právní suverenitu
se všemi komponenty, které má, od začátku.
Nezáleží jen na tom, co si tyto republiky budou
o této suverenitě myslet, záleží
na tom, jak přání o udělení
mezinárodní suverenity přijme mezinárodní
společenství.
Hovořím o tom proto, že pojem státoprávního
uspořádání nejen v Československu,
ale v každé zemi, a za chvíli se s tím
začnou ve větší či menší
míře potýkat i Česká a Slovenská
republika, pojem státoprávního uspořádání,
kategorie státoprávního uspořádání,
to je vnitřní záležitost každého
státu. Československo od roku 1918 prošlo řadou
forem, peripetií vývoje vztahů mezi Čechy
a Slováky. Tvář Československa navenek
se neměnila, mezinárodní společenství
Československo vnímalo jako jednotný stát.