Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nepřítomní poslanci Sněmovny lidu:

I. Čarnogurský, R. Hofbauer, V. Klaus, V. Komárek,

L. M. Molnár, J. Moravčík, D. Slobodník, M. Šidík, J. Švejda

Sněmovny národů zvolení v České republice:

F. Čupr, K. Dyba, I. Kočárník, P. Kučera, V. Peřich, P. Válka

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

P. Baco, I. Bajnok, Ĺ. Dolgoš, A. Dubček, Ĺ. Gajdošíková, R. Kováč, A. Kráľ, M. Kučera, I. Mjartan, G. Pradová, A. Rakús, J. Smolec, E. Spišák, R. Zelenay

Schůze pokračuje: 10.12 hodin.

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Vážené poslankyně, vážení poslanci, vítám vás srdečně na druhém pracovním dnu 3. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Konstatuji, že schůze může pokračovat. V tuto chvíli jsou usnášeníschopné jak obě části Sněmovny národů, tak Sněmovna lidu.

Současně vítám přítomné členy federální vlády a ostatní hosty našeho jednání.

Rád bych připomněl, že tato 3. společná schůze byla svolána z podnětu skupiny poslanců Sněmovny lidu a Sněmovny národů a byla zahájena dne 11. září 1992. Ten den jsme schválili program a zahájili projednávání Zprávy vlády České a Slovenské

Federativní Republiky o současné situaci ve státoprávním uspořádání ČSFR vzhledem ke stavu přípravy ústavních zákonů o novém rozdělení působnosti mezi ČSFR a republiky a dalších ústavních zákonů pro přípravu na rozdělení státu (tisk 82).

Po vystoupení předsedy vlády ČSFR byla zahájena rozprava, v níž vystoupilo celkem 27 poslanců, a schůze pak byla přerušena do 22. září.

Dnes budeme pokračovat v rozpravě. Z 11. září jsou do rozpravy přihlášeni poslanci Trnkócy, Kostya, Kopřiva, Václav Svoboda, Havlík, Faldýn, Bohunický, Mečl, Čada, Kondelík, Dvořák, Kobes, Zdeněk Stránský, Vondruška, Hošek a Ryška. Táži se těchto poslanců, protože uplynula delší doba, jestli se někdo z nich vzdává slova nebo odvolává svou přihlášku do rozpravy. (Poslanec SL T. Kopřiva: Vzdávám se slova.) Kolega Kopřiva odvolává přihlášku do rozpravy. Ještě prosím někdo? Prosím, kolega Malíř.

Poslanec SN D. Malíř: Pane předsedající, měl byste tam mít i moji přihlášku do rozpravy. Nevím, zdali jste ji nepřehlédl.

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Moment, já jsem ještě neskončil. Vaši přihlášku do rozpravy nemám. Prosím kolegyni z legislativy, aby překontrolovala fyzický seznam přihlášek, jestli je tam kolega Malíř. Jestli ne, budeme muset vaši přihlášku zařadit dodatečně. Ano, kolega Malíř je přihlášen dnešního dne.

Dnes se tedy do rozpravy přihlásili poslanci Malíř, Pludek, Kůta, Repaský, Krejsa, Delinga, Kalina a Jičínský.

Kromě toho o slovo požádal také předseda federální vlády, proto mu podle jednacího řádu udělím slovo neprodleně. Jenom se ještě táži nově přihlášených poslanců, jestli někdo bude hovořit za poslanecký klub. V tomto případě by měl před ostatními přednost. (Nikdo se nehlásil.) Není tomu tak, poslanci se hlásí jen za sebe.

Prosím tedy pana předsedu federální vlády, aby se ujal slova, o které požádal.

Předseda vlády ČSFR J. Stráský: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci a hosté, chtěl bych v úvodu dnešního pokračování rozpravy ve Federálním shromáždění krátce glosovat dosud probíhající diskusi. Bez nároků na úplnost se zaměřím na nejpodstatnější myšlenky, které zde alespoň na adresu vlády zazněly.

Za nejvážnější musím považovat konstatování, že vláda postupuje neústavně. Vytýká se jí, že dělá některé kroky, které jdou za rámec současného ústavního stavu, že vláda i já jsme už jen v roli likvidátora federace, ačkoli ve svém programovém prohlášení tvrdila cosi jiného. Na druhé straně je však rovněž, řekl bych, od poslanců stejné politické příslušnosti vláda varována, že se jí nepodaří učinit všechny potřebné kroky, aby se případně mohl náš společný stát rozdělit k 1. lednu 1993.

Jsme tedy v předstihu, jsme v ažuru, nebo ve zpoždění? Dovolte tedy nejprve několik faktů.

V našem programovém prohlášení, které jsme zde před vámi obhajovali, jsme uváděli tři bloky úkolů: blok úkolů legislativních i organizačních souvisejících s tzv. zeštíhlením federace, blok úkolů souvisejících s pokračováním v realizaci kompetencí, které federální vláda má a které si ponechává i po splnění zeštíhlujícího bloku. Třetí blok byla příprava legislativních i organizačních předpokladů k případnému zániku našeho společného státu.

Od přijetí programového prohlášení v červenci 1992 se vývoj rozběhl jen jedním směrem. Krátce po potvrzení federální vlády odstoupil prezident České a Slovenské Federativní Republiky, pak padl termín 1. 1. 1993 k rozdělení společného státu a jednání se přesunula k tématům budoucí spolupráce dvou samostatných států. V těchto jednáních federální vláda nehraje klíčovou roli.

Očekával jsem, že na této schůzi Federálního shromáždění, věnované otázce soužití obou států, padne celá řada námětů, požadavků a stanovisek k budoucí spolupráci. Víceméně se tak nestalo. Přes tento jednosměrný vývoj vláda podala Federálnímu shromáždění z bloku A (zeštíhlení federace) jeden jediný zákon, z bloku B (pokračování plnění kompetencí federální vlády) do tohoto okamžiku 16 zákonů a z bloku C (to znamená pokud jde o zánik společného státu) také zatím jen jeden jediný zákon - o způsobech zániku.

Myslím, že je i opticky jasné, že vláda vyvíjela a vyvíjí činnost ve všech třech směrech: zeštíhlovací, konstruktivní i likvidační. Předmětem kritiky Federálního shromáždění, alespoň některých poslanců v předchozí rozpravě, se stala vláda České a Slovenské Federativní Republiky, zejména za svou zeštíhlovací a likvidační aktivitu, v níž vytvořila, jak jsem už řekl, po jednom ústavním zákoně.

Dovoluji si upozornit, že zeštíhlovací a likvidační aktivita se navzájem nepletou jen vládě, ale i poslancům Federálního shromáždění. Zeštíhlovací aktivita není aktivita, která ve své podstatě směřuje k rozpadu státu.

Před necelými sto dny jsme předstoupili s programovým prohlášením, v němž bylo zakotveno zeštíhlení federální vlády na pět ministerstev a zrušení ostatních ministerstev do 30. září 1992. Tento záměr vlády pokládáme za Federálním shromážděním přijatý, i když chápu zájem poslanců o způsob jeho realizace.

Návrh zákona jsme předali Federálnímu shromáždění 7. září. Je to zákon, který upravuje federální uspořádání ČSFR na minimální, avšak federální úrovni. Podle něho se má federace, pokud bude zákon schválen, v kompetencích řídit až do konečného rozhodnutí.

Předmětem sporu, který zde zazněl, je, zda některý z pověřených členů vlády neudělal ve směru likvidace příslušného ministerstva víc, než měl. Dovoluji si upozornit, že dnes je 22. září a za deset dní nemá vyvíjet činnost se souhlasem Federálního shromáždění osm orgánů ústřední státní správy federace. Přitom do schválení novely ústavního zákona nemůžeme převést žádné kompetence ani horizontálně na jiný federální ústřední úřad, natož pak vertikálně na republiky. Můžeme jen připravovat organizační opatření, jednat s lidmi na federálních orgánech o jejich přesunu, respektive připravovat, nikoliv provádět přesun kompetencí.

Nepřesvědčil jsem se, a to bylo předmětem stížností na vládu, že by byl v některém z případů přípravy likvidace ústředních orgánů porušen zákon. Přesvědčil jsem se naopak, že bude velmi obtížné, vzhledem k tomu, že ještě dnes diskutujeme obecně o státoprávním uspořádání v tomto Federálním shromáždění, a ne o novele ústavního zákona, realizovat tento schválený záměr vlády a schválený i Federálním shromážděním, do 30. září 1992.

Pokud jde o likvidační aktivity vlády, mohu k nim říci následující: Předložili jsme zákon o způsobu zániku společného státu, abychom rozšířili ústavní prostor. Je na vás, jak ho tváří v tvář reálným procesům doma i v zahraničí posoudíte.

Jednou z navrhovaných forem je referendum. Je vřazeno nesourodně, neboť není deklarováno, co se při tom či onom výsledku referenda stane. Na toto téma zde vláda vyslechla mnoho stanovisek poslanců leckdy potvrzujících význam a mnohdy i nevyhnutelnost referenda. Ta nejvyhraněnější zní: Nefunguje-li federace, musí to vítězové (voleb) napravit; a když řekne referendum ano společnému státu, snad jsou vítězové (voleb) schopni se dohodnout na vyhovění vůli občanů. Je to působivý, vděčný, ale nereálný předpoklad. Na čem se mohou vítězové voleb dohodnout, vnímáme společně. O tom, na čem se nemohou dohodnout, nás společně přesvědčila jednání jeden a půl roku před volbami.

Být společně a zároveň odděleně je nerealizovatelné, být odděleně a zároveň spolupracovat všude tam, kde je to možné, užitečné, byla jediná rozumná cesta, která byla po volbách nalezena. Navenek vůči světu to znamená dělat maximum pro kontinuitu, a pro nejlepší vyjednávací podmínky. Tak lze interpretovat i podobu transformace.

Uvnitř to znamená vytvářet co nejlepší podmínky pro spolupráci dvou nových států. Zanedbá-li tuto konstruktivní roli, bude skutečně tato vláda jen likvidační, jak je zde už nyní oznamováno. V tomto případě existuje i třetí cesta, a to je vedlejší kolej. Zbývá odpovědět si, jakou roli bude mít potom Federální shromáždění? Odpověď na tuto otázku nepřísluší vládě. Vládě přísluší vás znovu požádat, abyste posoudili její návrh na rozšíření ústavního prostoru pro zánik společného státu, abyste posoudili její návrh na zeštíhlení federace, když o vlastním zeštíhlení bylo s vaší vůlí rozhodnuto, a abychom společně usilovali, přes všechny rozdíly, které zde zazněly, o sjednocení v roli, kterou Federální shromáždění, a tím do značné míry i vláda, bude v dalším procesu hrát. A to zejména v zájmu klidného řešení, jehož garantem z podstaty věci mohou být právě federální orgány. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji panu předsedovi vlády, prosím pana poslance Trnkócyho, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Kostya.

Poslanec SL B. Trnkócy: Dámy a pánové, tento stát byl sice vytvořen uměle, uměle proto, že nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na národnostním principu. Příznačná byla absence silné šlechty a vlastní silné buržoazie. Byl vytvořen s úmyslem vrazit klín mezi Německo a Rakousko. Během 70 let se však podařilo Československu zapsat se nesmazatelně na mapu Evropy. Tři národnosti: Češi, Moravané a Slováci tvoří jednotný stát, který se stal hrozbou pro nadnárodní síly usilující o integrování nesvéprávných subjektů do stejně beztvaré Evropy. Naše republika se stala jivištěm pro několik pučů, experimentů, absurdních dramat. Nevěřím, že jiný stát by byl schopen přežít únor 1948, leden 1968 nebo listopad 1989.

Dnes však žijeme v předtuše hrozícího zániku československého státu. Totální krach polistopadové pseudoekonomické reformy je třeba něčím zdůvodnit. Odkopnutí Slovenska je takovým důvodem. Dalším bodem scénáře je vyvolání situace ne nepodobné té v Jugoslávii, která ukáže světu, že nejsme schopni si vládnout sami. A to všechno se děje za situace, kdy žádná ze stran a hnutí zastupujících v zákonodárných sborech občany nemá v programu rozbití společného státu, a voliči ani k tomuto aktu nedali souhlas. Souhlas s rozpuštěním federace může vzejít pouze demokratickou cestou zdola, to znamená vyjádřením svobodné vůle referendem, svobodné vůle těch, kterých se případný rozpad státu bude dotýkat nejbolestněji.

Dovolte, abych vyjádřil přesvědčení, že státoprávní uspořádání na spolkové bázi, to znamená tří samostatných a svéprávných subjektů: Čech, Moravy a Slezska a Slovenska by postavilo naši vlast na takové místo v Evropě, kam bez diskuse nejen z hlediska historického patří.

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji, nyní vystoupí poslanec Kostya, připraví se poslanec V. Svoboda.

Poslanec SN L. Kostya: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, vyslechli jsme doposud 28 názorů. Názorů rozdílných, rozporuplných, navzájem si protiřečících, ten nebo onen byl odměněn odchodem kolegů ze sálu, někteří byli odměněni smíchem, jiní potleskem. Považuji to za naprosto normální, samozřejmé a přirozené, protože každý z nás tady reprezentuje na základě výsledků demokratických a svobodných voleb určitou politickou stranu nebo hnutí, určitý volební program, určitý okruh občanů, kterým v předvolebních shromážděních něco sliboval, že tady bude plnit. Z tohoto hlediska má každý právo z tohoto místa říci svůj názor, ať se to těm druhým líbí, nebo nelíbí. Bylo tady ale jedno vystoupení, kterému tato práva upírám.

Bylo to vystoupení hned v úvodu, a tím bylo vystoupení předsedy vlády pana Stráského. Rád bych podotkl, že situace je o to pikantnější, že předseda vlády zde nevystoupil jen jako premiér nejvyššího výkonného orgánu, ale shodou okolností jako zastupující hlava státu.

Chtěl bych to dokumentovat na jedné jediné věci, a to je vztah, respektive názor federální vlády na občany, čili na český a slovenský národ a ostatní národnosti žijící v tomto zatím ještě stále společném státě. Samozřejmě, pan premiér to řekl jinými slovy, ale v podstatě, když zdůvodňoval neudržitelnost a nemožnost v dnešní situaci institutu referenda, jinými slovy řekl, že občané jsou nevyspělí, že občané nejsou s to rozhodnout kvalifikovaně, řekl, že občané jsou dokonce natolik nezodpovědní, že by mohli zvolit takovou variantu, která by vedla k situaci podobné situaci v Jugoslávii, to jest mohla by navodit situaci občanské války.

Promiňte, pane premiére, musím se v této souvislosti zeptat, z čeho pramení takto zásadně odlišné stanovisko vlády, která vznikla na základě voleb, zprostředkovaně na základě vůle tohoto shromáždění, které dalo vládě důvěru. Rád bych vám připomněl, že volby nejsou nic jiného než určitá specifická forma referenda, tedy lidového plebiscitu. Rád bych slyšel váš názor, proč ve dnech 5. až 6. června byli občané tohoto státu vyspělí, schopní se orientovat v předložených programech stran, dokonce byli tak geniální, že vybrali skutečně jen ty nejlepší programy, a díky tomu tady sedíme my všichni, vy a vaše vláda, jinak bychom tady neseděli ani my, ani vy, aby se vzápětí po několika měsících stali tito občané něčím téměř nesvéprávným, aby se stali občany, kteří nejsou schopni správně rozhodnout o své budoucnosti.

Měl bych však ještě i druhou otázku. Když jste mluvil o tom, že ta doposud jediná ústavní cesta, a tím je zdůvodňováno to rozšíření, je tak nebezpečná, že by mohla vést k podobné situaci, jako je v Jugoslávii, proč je tato tak nebezpečná varianta hodnocena vámi jako naprosto rovnocenná s ostatními třemi, a je zařazena jako rovnocenná varianta do vámi předloženého návrhu zákona.

Považoval bych od vlády, která takto hodnotí nebezpečnost situace, za normální, kdybyste navrhli zrušení tohoto zákona nebo jeho novelu. Ale vy tuto nebezpečnou variantu, která podle vašich slov může vést k podobné situaci jako v Jugoslávii, zařazujete jako rovnocennou do vámi navrhovaného zákona.

Když už mluvím o rovnocennosti variant, vy jste zde před chvílí řekl, že se jen snažíte rozšířit ústavní rámec možných cest, jak dospět k výsledku, o který vítězné politické strany usilují, to znamená o zánik federace.

Dovolím si malinko oponovat. Bylo by to za předpokladu, kdyby ty čtyři vámi navrhované cesty v návrhu ústavního zákona o způsobech zániku federace, byly vzájemně objasněny, to znamená, aby byly vyjasněny jejich vazby, aby byly vyjasněny vazby mezi všemi subjekty, které mohou jednu z cest zvolit, t.j. mezi Federálním shromážděním a národními radami. Na branně bezpečnostních výborech, samozřejmě bez závěrů, se diskutovala i možnost, jak se bude ústavně řešit situace, která může nastat, že souběžně vyhlásí, a mají na to právo podle tohoto návrhu, dva ze subjektů jednu z cest.

Uvedl bych modelový příklad. Vím, že referendum je pro většinu v tomto parlamentě pravděpodobně nepřijatelné, ale bude to ústavní zákon, a proto dopředu nemůžeme vylučovat žádnou variantu. Řekňeme, že toto Federální shromáždění vyhlásí referendum s termínem 1. prosinec 1992. Rád bych slyšel od vlády, co se stane, když vzápětí, dva dny po přijetí tohoto rozhodnutí, se dohodnou ČNR a SNR, na základě bodu b), který je v tomto zákoně, že ukončí federaci dohodou. Ptám se, jak zákon řeší tuto kolizi? Má jiný subjekt, který je v tomto zákonu uveden, stejné právo, byl-li už jeden ze způsobů zvolen? Bude se referendum vůbec konat nebo se bude brát za právoplatné rozhodnutí dvou národních rad, které samozřejmě časově předběhne termín konání? Anebo referendum proběhne, a co se potom stane, když jeho výsledky budou opačné, když se národní rady dohodnou, ale referendum řekne ne?

Pane premiére, myslíte-li, že takto postavený ústavní zákon tu složitou situaci ve státoprávním uspořádání vylepší, byl bych rád, kdybyste mi zejména tuto druhou otázku vyjasnil. Jaká je vazba mezi jednotlivými body, vazba z hlediska subjektů, které mohou jednotlivé body zvolit, z hlediska časové posloupnosti a z hlediska vyšší platnosti jednoho nebo druhého rozhodnutí. Mohou skutečně nastat situace, že budou souběžně probíhat dvě nebo i více cest.

V tomto návrhu zákona není řešen vůbec vztah mezi těmito způsoby, ale ani mezi orgány, které mají právo tyto způsoby zvolit.

Úplně na závěr bych chtěl vyjádřit svůj názor k referendu z hlediska svého osobního, z hlediska poslance opoziční strany. Domnívám se, že pro každého poslance, který je zde z vůle lidí, by mělo být referendum a jeho výsledek, to znamená vůle voličů, závazný i tehdy, když rozhodne v souladu s programem té strany, kterou zde zastupuje, ale i tehdy, když rozhodne opačně, tzn. v rozporu s názorem té strany, kterou tady zastupuje.

Nezlobte se, potom vaše slova na zahájení této schůze o tom, co bychom dělali, kdyby lidé rozhodli jinak, jak bychom to realizovali, jsou podivná. V tom okamžiku by se totiž ukázalo, že ani my - poslanci, ani vláda, tady nemáme co dělat, protože jsou tady všichni jenom z vůle lidí. Myslím si, že ta odpověď je velmi jednoduchá. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji panu poslanci Kostyovi, slovo má poslanec Václav Svoboda, připraví se poslanec Havlík.

Upozorňuji, že jsme zatím dosáhli rekordního počtu přihlášek do rozpravy, ještě je v tuto chvíli písemně přihlášeno 26 poslanců.

Prosím pana poslance Svobodu.

Poslanec SL V. Svoboda: Pane předsedo, dámy a pánové, naváži na vystoupení svých kolegů sociálních demokratů, kteří zde přede mnou uváděli příklady záměny zeštíhlovacích a likvidačních aktivit, jak řekl jeden z mých předřečníků. Budu hovořit o osudu federálního výboru pro životní prostředí.

Byl zřízen ústavním zákonem č. 286/1990 Sb., a jeho působnost stanoví zejména zákony č. 297/1990 Sb. a č. 17/1992 Sb., dále několika usneseními federální vlády, například ustavením Úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk na našem území. Nevím, dámy a pánové, o tom, že bychom některý z uvedených zákonů rušili nebo novelizovali. Vím ale, jaký osud potkal bez našeho rozhodnutí Federální výbor pro životní prostředí a chci se vámi o tento poznatek podělit.

K 2. červenci t.r. zaměstnával Federální výbor pro životní prostředí včetně zmíněného úřadu 175 osob, z toho 120 pracovníků zaměřených na hlavní činnost výboru, ostatní byli spojeni s provozem budovy ve Slezské 9, kterou využívají také další organizace, např. Český ústav ochrany přírody, kancelář IUCN, SEVAN a další organizace. Budova se měla stát ekologickým domem, který měl sloužit potřebám státních, ale i nevládních ekologických organizací.

V současné době zvolna končí úplná likvidace Federálního výboru pro životní prostředí a to bez převodu kompetencí, jejichž vykonáváním byl výbor pověřen, na jiné orgány státní správy federace nebo republik. Pouze asi 19 pracovníků má přejít na federální ministerstvo hospodářství, kde mají spravovat státní péči o životní prostředí.

Vidíme, dámy a pánové, až bizarní výsledek naplnění doktríny "šlehačky na dortu". "Šlehačkovou doktrínu" plní ale ještě lépe, totiž na sto procent ti, kteří by po částí tohoto sboru očekávané a chtěné secesi našich republik měli být následníky ekologické politiky. Ministerstvo prostředí České republiky a ani ministerstvo životního prostředí Slovenské republiky neprojevilo oficiální zájem o odcházející odborníky. Nikdo nejeví zájem o převod informačních podkladů ani majetku Federálního výboru pro životní prostředí včetně budovy ve Slezské 9. Nebo je už připraven šikovný privatizační projekt na tuto budovu?