Česká národní rada 1992 – 1992

(1) Každý má právo ucházet se o práci přiměřenou jeho kvalifikaci a schopnostem a na svobodu volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a právo na pomoc, která je nezbytná k zajištění důstojného života.

(2) zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činnosti.

(3) Každý má právo získat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří tot právo nemohou bez své vinny vykonávat, stát v přímém rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

(1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.

(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřístupné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

(3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů může být omezena zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem, toto právo nepřísluší soudcům, státním návladním, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.

Zaměstnanci mají právo na odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.

(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních sociálních podmínek.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které jsou nezbytně nutné pro zachování jejich zdraví, aniž by museli vynakládat další finanční prostředky než pojistné; podrobnosti stanoví zákon.

(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. zvláštní ochrana dětí a mladistvích je zaručena.

(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.

(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.

(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

(6) Podrobnosti stanoví zákon.

(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

(2) Občané mají právo na vzdělání, jehož náklady nese stát, v základních a středních školách, podle schopnosti občana též na vysokých školách.

(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem. Na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.

(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

(1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.

(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.

(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí a na výkon jeho ochrany.

(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Zákonem zaručena práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Každý, kdo tvrdí že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanovili zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod zaručených touto ústavou.

(3) Každý má právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

(1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by ji způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

(3) všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu stanoví zákonem.

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní stíhání, je považován za nevinného, pokud pravomocným rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

(5) nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

(1) Pokud tato ústava používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan české republiky.

(2) Cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených touto Ústavou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.

(3) Pokud dosavadní předpisy používají "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které tato Ústava přiznává bez ohledu na státní občanství.

Česká republika může poskytnout azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.

Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost zaměstnancům státní správy a samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 30 odst. 4, příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 32, čl. 33 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 až 3 pokud souvisejí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytné pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.

Všechny ústavní zákony, zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s hodnotami a principy obsaženými v předcházejících ustanoveních.

(1) Zákonodárná moc náleží pro celé území České republiky Národnímu shromáždění.

(2) Národní shromáždění je tvořeno dvěma komorami: Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

(3) sídlo obou komor je hlavní město Praha. Je-li však nezbytně nutné, mohou být jednotlivé komory svolány přechodně do jiného místa České republiky.

(1) Poslanecká sněmovna má dvěstě poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let na základě a v intencích touto ústavou zaručeného volebního práva, a to podle zásady poměrného zastoupení.

(2) Senát má osmdesátjeden senátorů, volených na dobu šesti let zvlášť na území každé samosprávné země, na základě a v intencích touto Ústavou zaručeného volebního práva, a to podle odlišného způsobu jak poslanci poslanecké sněmovny.

(3) Každé dva roky se volí třetina senátorů.

(4) Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí.

(5) volby do poslanecké sněmovny se konají do šedesáti dnů v případě jejího rozpuštění.

Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku osmnácti let.

(2) Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan, který dosáhl věku dvacetjeden let a vyhovuje všem podmínkám stanoveným zákonem o volbách.

(3) Do Senátu může být zvolen každý občan, který dosáhl věku čtyřiceti let, a vyhovuje všem podmínkám stanoveným zákonem o volbách.

(4) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.

(5) Podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah jejich soudního přezkumu stanoví zákon.

Nikdo nesmí být současně členem Poslanecké sněmovny a Senátu.

(1) S výkonem funkce poslance Poslanecké sněmovny a senátora Senátu je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, výkon funkce člena vlády či zemského výkonného orgánu, soudce a další funkce, které stanoví zákon.

(2) Dnem, kdy poslanec nebo senátor ujal úřadu či funkce dle čl. 63, odst. 1 přerušuje se výkon jeho mandátu poslance nebo senátora až do doby, kdy výše uvedené překážky pominou.

(3) Funkce poslance nebo senátora je vykonávána jako povolání.

(4) Poslanec nebo senátor se můžou kdykoliv vzdát svého mandátu. Způsob stanoví zákon.

(5) Zákon v případě poslanců Poslanecké sněmovny stanoví další případy zániku mandátu včetně způsobu zániku a rozhodování o něm.

(6) Poslanec a senátor je za výkon své funkce odpovědný voličům.

(1) Poslanec složí slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.

(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.

(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji, věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a ostatní zákony a že budu vykonávat svůj mandát v zájmu všech občanů podle svého nejlepšího svědomí v souladu s vůlí svých voličů."

(4) Odepření slibu nebo slib a výhradou má bez dalšího za následek ztrátu mandátu.

(1) Poslanci a senátoři jsou povinni vykonávat svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.

(2) Poslanci a senátoři nesmějí žádat státní orgány, ani orgány veřejné správy o podporu osobních zájmů, pokud to nepatří k výkonu jejich pravidelného povolání.

(3) Poslanci a senátoři nesmějí po dobu výkonu své funkce a minimálně po dobu tří let po zániku jejich mandátu vykonávat činnost pro kterou by využívali informací získaných z titulu své funkce. Podrobnosti upravuje zákon.

(4) Poslanci a senátoři jsou povinni osobně se účastnit všech jednání Národního shromáždění, své komory a parlamentního orgánu, ve kterém jsou pověřeni pracovat. Neúčast na těchto jednáních může být omluvena pouze ze závažných důvodů. Kárné postihy za neplnění poslaneckých povinností stanoví zákon. Zákon může upravit jako krajní postih.

(5) Poslanci a senátoři jsou v rámci výkonu svého mandátu oprávněni vyžadovat informace od všech orgánů státu i samosprávy a tyto orgány jsou povinny požadované informace neprodleně poskytnout.

(6) Poslanci a senátoři mohou interpelovat vládu v oblastech jejich působnosti. vláda a jejich členové jsou povinni na takové interpelace odpovědět do třiceti dnů. Podrobnosti stanoví zákon.

Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování nebo projevy v Národním shromáždění a v jeho orgánech. za výkony tam učiněné při výkonu mandátu podléhá poslanec nebo senátor jen kárné pravomoci komory Národního shromáždění, jejíž je členem.

(1) Poslanec a senátora nelze trestně stíhat ani ho vzít do vazby bez souhlasu komory Národního shromáždění, jejíž je členem. Odepře-li příslušná komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

(2) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci té komory, jejíž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.

Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu, nebo bezprostředně poté. Soud nebo jiný příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi příslušné komory Národního shromáždění, jejíž je členem. Nedá-li předseda příslušné komory do dvacetičtyř hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, musí být poslanec nebo senátor ihned propuštěn. Příslušná komora v případě takového rozhodnutí na první následující schůzi rozhodne o dalším postupu s konečnou platností.

Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, co přestal být poslancem nebo senátorem.

Platy a náhrady výdajů a poslanců a senátorů, jakož i podmínky ztráty těchto nároků a podmínky, za nichž zaměstnavatel poskytuje poslanci nebo senátoru pracovní volno nebo za nichž může být pracovní nebo obdobný poměr poslance nebo senátora skončen proti jeho vůli, stanoví zákon.

(1) Obě komory Národního shromáždění zasedají trvale.

(2) K zahájení činnosti nově zvolené Poslanecké sněmovny svolává Poslaneckou sněmovnu prezident republiky. Pokud tak neučiní, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb.

(3) k zahájení činnosti Senátu svolává senát prezident republiky vždy po volbě jedné třetiny senátorů. pokud tak neučiní, sejde se Senát třicátý den po dni voleb.

(4) Zasedání komory může být usnesením přerušeno. Přerušením se rozumí odročení zasedání na dobu delší čtrnácti dnů. přerušení zasedání komor může být obnoveno ještě před stanoveným termínem předsedou příslušné komory. musí však být obnoveno, požádá-li o to:

a) prezident republiky

b) vláda

c) nejméně jedna pětina členů příslušné komory.

(5) Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí přesáhnout stodvacet dnů v roce.

(6) Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.

(7) Zasedání senátu končí uplynutím volebního období třetiny senátorů vždy po dvou letech.

Poslanecká sněmovna i senát volí na svém prvním zasedání ze svého středu předsedu a místopředsedy. poslanecká sněmovna i senát mají právo kdykoli odvolat výše jmenované funkcionáře z funkce. Podrobnosti upravuje zákon.

(1) Prezident republiky má právo rozpustit poslaneckou sněmovnu. Svého práva k rozpuštění může použít jedině s předchozím souhlasem obou předsedů komor Národního shromáždění, ze skutečně závažných důvodů, a to pouze jednou v průběhu kalendářního roku. Tohoto práva nemůže prezident použít v posledních šesti měsících svého volebního období.

(2) prezident republiky může rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jestliže

a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy poslanecké sněmovny dle čl. 107, odst. 7.

b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, pokud je v této době usnášení schopná,

c) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá usnášet se, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a byla-li v té době rozpuštění sněmovny.

(3) V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny se volby vykonají do šedesáti dnů, a to podle volebních zákonů platných v době rozpuštění sněmovny.

(4) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit šest měsíců před skončením jejího volebního období, nebo v případě vyjímečného stavu.

(5) Rozpuštění poslanecké sněmovny se netýká Stálého výboru sněmovny, který přebírá do voleb nové poslanecké sněmovny funkci sněmovny při omezeních, stanovených touto Ústavou.

(1) Národní shromáždění jedná formou společných zasedání komor a oddělených zasedání komor. Formou společného zasedání komor jedná vždy, jedná-li o ústavních zákonech, volebním zákonu, mezinárodních smlouvách, mající charakter ústavního zákona a zákonech o jednacím řádu Národního shromáždění.

(2) Společnou schůzi Národního shromáždění svolává předseda Poslanecké sněmovny.

(3) Pro jednání společné schůze Národního shromáždění platí řád Poslanecké sněmovny.

(1) Společnou schůzi Národního shromáždění řídí předseda Poslanecké sněmovny, případně předseda senátu, nebo jiný pověřený člen Národního shromáždění.

(2) samostatné schůzi komor řídí vždy předseda toho kterého orgánu, případně jiný pověřený člen toho kterého orgánu.

(3) Schůze Národního shromáždění a samostatné schůze obou komor jsou veřejné. Schůze s vyloučením veřejnosti se mohou konat jen za podmínek stanovených zákonem.

(1) Komory Národního shromáždění jsou způsobilé usnášet se za přítomnosti alespoň poloviny svých členů.

(2) K přijetí usnesení komory Národního shromáždění je zapotřebí nadpoloviční většiny hlasů přítomných členů komory, nestanoví-li Ústava jinak.

(3) K přijetí ústavního zákona, ke schválení mezinárodní smlouvy, mající charakter ústavního zákona a k přijetí usnesení o vyhlášení války je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných poslanců Poslanecké sněmovny a třípětinové většiny přítomných senátorů Senátu.

(4) Nebyl-li ústavní zákon nebo smlouva či usnesení dle čl. 77 odst. 3 přijat Senátem, nebo byl-li přijat s připomínkami, vrací se zpět do Poslanecké sněmovny a ta rozhodne hlasováním bez rozpravy. zákon, smlouva či usnesení je přijat ¨, jestliže je schválen třípětinovou většinovou všech poslanců.