Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu
poslanci Řezáčovi, udílím slovo
paní poslankyni Haně Orgoníkové, připraví
se pan poslanec Miroslav Raška.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený
pane předsedo, vážená vládo,
kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že Ústava
má zakotvit existenci vyšších územně
správních celků, domnívám se,
že by bylo nanejvýš logické, aby senát
odrážel existenci těchto celků. Z tohoto
důvodu navrhuji doplnit článek 16 odst. 2
takto: "V senátu jsou rovnoprávně zastoupeny
vyšší územně správní
celky."
Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji paní
poslankyni Orgoníkové, slovo má pan poslanec
Miroslav Raška a připraví se pan poslanec Antonín
Hrazdíra; je zatím posledním přihlášeným,
který oznamuje pozměňovací návrh.
Poslance, kteří hodlají podat pozměňovací
návrhy a chtějí využít práva
přednosti, prosím aby odevzdali přihlášky.
Děkuji.
Poslanec Miroslav Raška: Vážený
pane předsedo, vládo, dámy a pánové,
dovoluji si přednést několik návrhů,
které by měly dle mého názoru dokreslit
a zpřesnit dikci článků Ústavy,
jak uvedu dále.
Ustanovení článku 63 odst. 1, písm.
c) je v rozporu respektive nekoresponduje z praktického
hlediska s ustanovením téhož článku
odstavcem 3. Vrchní velitel ozbrojených sil by měl
rozhodovat bez povinné součinnosti jiného
ústavního činitele. Velení by mělo
být přímé, s plnou odpovědností
velícího subjektu. Uvedené ustanovení
navrhuji přesunout do článku 62 a s největší
pravděpodobností je označit jako písm.
b), přičemž označení dalších
ustanovení téhož článku navrhuji
přeznačit v abecedním pořadí.
V článku 63 odst. 4 je stanoveno, že ke spolupodpisu
předsedy vlády nebo jím pověřeného
člena vlády pod rozhodnutí prezidenta republiky
podle odst. 1 tohoto článku by se měla scházet
a rozhodovat vláda, neboť za takové rozhodnutí
odpovídá. Bylo by vhodné stanovit, že
vláda v těchto taxativně vymezených
věcech buď přímo rozhoduje s prezidentem,
nebo by spoluodpovědností měl být
vázán předseda vlády nebo jím
pověřený člen vlády.
V článku 68 odst. 3 není uloženo vládě,
která byla nově jmenována, předložení
programového prohlášení vlády,
na kterém běžně závisí
vyslovení důvěry či nedůvěry
vládě. Navrhuji tedy změnu formulace článku
68 odst. 3 takto: "Vláda předstoupí
do 30 dnů po svém jmenování před
poslaneckou sněmovnu, předloží své
programové prohlášení a požádá
ji o vyslovení důvěry."
Dále způsob včlenění článku
80 do ústavy lze vyložit i tak, že státní
zastupitelství je podřízeno vládě.
O tomto problému už myslím hovořil kolega
Matulka. Domnívám se, že u státních
zastupitelství by měla být formálně
i fakticky konstatována nezávislost a rozhodování
pouze na základě zákona. Bylo by tedy vhodné
tento článek pojmout jako samostatnou hlavu. Proto
navrhuji samostatnou hlavu IV v tomto znění: "Hlava
IV: článek 80: státní zastupitelství
zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení.
Stanoví-li tak zákon, vykonává i další
úkoly. Ve svém rozhodování je státní
zastupitelství vázáno pouze ústavními
zákony a zákony." Další hlavy ústavy
navrhuji přečíslovat.
Článek 96 prakticky umožňuje novelizaci
v roce 91 přijatého zákona o Nejvyšším
kontrolním úřadě a zároveň
zkrácení zákonného funkčního
období jeho prezidenta. Dovoluji si požádat
navrhovatele, případně společného
zpravodaje, aby tuto okolnost objasnil.
V článku 100 odst. 3 je použita vágní
terminologie neboť pojem veřejnoprávní
korporace není nikde definován. Navrhuji tuto formulaci
nahradit jiným termínem bez konkrétního
návrhu. Obdobný problém je i ustanovení
odst. 4, který obsahuje vágní podmínku
pro zásahy státu do činnosti územních
samosprávných celků "jen vyžaduje-li
to ochrana zákona". Na základě této
formulace se dá do činnosti samosprávy zasáhnout
v podstatě kdykoli. Navrhuji tuto změnu: odst. 4:
"Stát může zasahovat do činnosti
územních samosprávných celků
jen z důvodů a způsobem stanoveným
zákonem."
V článku 109, který částečně
stanovuje návaznost zákonů, ve svém
odst. 1 hovoří o Listině základních
lidských práv a svobod. Název tohoto dokumentu
však zní Listina základních práv
a svobod. Navrhuji tedy vypustit slovo lidských. U odst.
3 téhož článku požaduji doplnění
o slova "a zrušují se, pokud jsou v rozporu s
Ústavou ČR". Tímto doplňkem se
vyřeší například převzetí
právní úpravy federálních ministerstev
do právního systému ČR.
Dále si dovoluji doplnit kolegu Kozáka, který
neformuloval své vystoupení v jednom bodě
jako návrh, a proto navrhuji v článku 39
odst. 1, aby slova "slovy jedné třetiny"
byla nahrazena slovy "jedné poloviny".
Děkuji za pozornost.
Předseda ČNR Milan Uhde: Své pozměňovací
návrhy přednesl pan poslanec Raška. K řečništi
se dostaví pan poslanec Hrazdíra, a jelikož
je zatím posledním přihlášeným
s pozměňovacím návrhem, připraví
se paní poslankyně Gerta Mazalová.
Poslanec Antonín Hrazdíra: Vážený
pane předsedo, vážená vládo,
dámy a pánové, dovolte mi drobné doplnění
mého pozměňovacího návrhu s
cílem dát jej do souladu s ustanovením čl.
98 návrhu ústavy.
Ve svém vystoupení jsem dával pozměňovací
návrh k čl. 67, kde jsem mimo jiné doplňoval
odst. 3. Navrhuji, aby v tomto doplnění odst. 3
za výraz "a zemí" byl doplněn výraz
"nebo krajů", takže odst. 3 by zněl:
"Vláda kontroluje a řídí činnost
orgánů obcí, okresů a zemí
nebo krajů v oblastech státní správy."
Děkuji vám.
Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu
poslanci Hrazdírovi, slovo má paní poslankyně
Gerta Mazalová a připraví se pan poslanec
lvan Mašek.
Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, vážený českomoravský
sněme (použila jsem tohoto oslovení záměrně,
poněvadž jsem si všimla, že když se
řekne Morava, vylidňuje se sněmovna, což
mě mrzí), k návrhu Ústavy České
republiky mohu konstatovat, že pokud by tento návrh,
který byl předložen, zůstal, mohl by
působit jako prozatímní ústava. Pak
bych pro něj mohla zvednout ruku sice s trošku špatným
svědomím, ale s vírou, že postupným
dopracováním se z tohoto trošku řídkého
materiálu stane ústava pevná, dobrá
a solidní. Ústava, která bude fungovat pevně
dalších mnoho let a o kterou se budeme moci skutečně
opřít. Takto postavená je však premiérským
typem ústavy. Vláda se může chopit moci
na 3 měsíce neomezeně, aniž bude kontrolována,
a to ani prezidentem republiky. Zůstává zde
nevyváženost zákonodárné moci
a moci vládní.
Proto se připojuji k pozměňovacímu
návrhu podanému poslancem Drápelou zakotvit
stálý výbor sněmovny - zřejmě
za článek 29 Ústavy.
Chybí zde dále prvky demokracie - návrh jakoby
zapomínal na základní kámen, tj. dobrovolné
spojení jednotlivých zemí ve společný
stát.
Chybí odkaz na Velkou Moravu.
Nejde zde o rozdělení České republiky,
ale naopak o spojování. Vrátit zpět
osvědčené způsoby, jako jsou v Rakousku,
Německu a Švýcarsku.
Dvoukomorový systém by byl možný pouze
v případě uznání zemí
a kdyby byl senát složen ze zástupců
zemí. Jinak ztrácí jeho existence absolutně
smysl a slouží pouze k vytahování už
posledního zbytku finančních prostředků
z kapes daňových poplatníků. Tady
si už vůbec netroufám posoudit, co ještě
všechno daňoví poplatníci unesou. Mám
však smutný pocit, že toho zřejmě
mnoho už nebude.
Navíc je notoricky známo, že se za první
republiky senát neosvědčil. Byla to instituce
velice drahá a přitom jak všichni víme
- také nefunkční. V případě
pak uvedené věkové hranice bych ho nazvala
spíš penziónem pro starší a dlouhodobě
nemocné poslance.
V ústavě se vůbec mnoho naznačuje,
že se bude řešit dále zákony. Víme,
že absolutní čistoty v ústavě
sotva dosáhneme. Jedním kolegou zde bylo řečeno,
že ústavou je to, co parlament za takovou prohlásí.
Chtěla bych jen připomenout, že ústava
by však neměla platit jen pro obyvatelstvo Čech
a Prahy, měla by sloužit i pro obyvatele Moravy a
části Slezska. Početní rozdíl
mezi nimi činí zhruba asi milión obyvatel.
A já se tedy ptám: je to příliš
málo pro rovná práva, a nebo příliš
mnoho pro diskriminaci těch druhých?
Bylo zde často řečeno, že se bojíme
dualismu. Bojíme se ve skutečnosti nikoli dualismu,
ale přiznání samozřejmých práv
těm druhým. Budeme-li dbát práv všech
obyvatel České republiky, pak se nemusíme
bát ani dualismu, ani rozpadu a nemusíme se pak
bát vůbec nikoho. Já neznám případ,
kdy někdo odchází z domova, ve kterém
má pocit bezpečí, štěstí
a spokojenosti. To nejsou úzké a stranické
zájmy, to je prostě fakt.
Morava nikdy nezradila, vždycky věrně stála
při Čechách. V historii i dnes je z různých
důvodů stále odmítána a odsouvána
do pozadí, odsouzena k dozrávání zřejmě
do staletí. Za svůj postol v každé kritické
a mezní situaci si zaslouží vstřícnost
a nikoli opomíjení.
Chci pouze požádat poslance zvolené na území
Moravy a části Slezska, aby zvažovali pečlivě
při svém rozhodování a hlasovali samozřejmě
podle svého svědomí tak, jak jsme všichni
slibovali, nikoli podle stranických diktátů,
protože mnohé strany na Moravě toho mnoho slibovaly
a mnohé na své sliby také zapomněly.
Pan premiér také hovořil o historické
chvíli. Pro Čechy bude možná historická
v tom lepším slova smyslu, pro Moravu a část
Slezska v případě nepřijetí
pozměňovacích návrhů moravských
poslanců se však zřejmě vrátí
doba temna, doba přehlížení, neboť
se stavějí základy samostatného českého
státu s naprostým vynecháním práv
zemí Moravy a Slezska. Stát, který chce být
nazýván právním, nemůže
šlapat po právech části svých
obyvatel. Byly zde uzavřeny mnohé rozumné
kompromisy. Možná je voliči pochopí,
možná ne. Nechce se mi však věřit,
že by moravští voliči chtěli všichni
chápat naprosté popření své
existence. Chceme budovat Českou republiku. Nevěřím
však v její pevnost a stabilitu, pokud zde bude absence
samozřejmých práv Moravy a Slezska. Mohu
hlasovat pro tuto ústavu pouze v případě
přijetí alespoň některých důležitých
pozměňovacích návrhů poslanců
Drápely, Kavana a Bílého, nebo návrhů
poslaneckého klubu HSD-SMS.
Pan premiér řekl, že nás budou soudit
naši potomci. Já s ním naprosto souhlasím
a pevně tomu věřím. Děkuji
vám.
Předseda ČNR Milan Uhde: Svůj příspěvek
ukončila paní poslankyně Gerta Mazalová
a já se omlouvám panu poslanci Maškovi, protože
se ukázalo, že tu jsou ještě poslanci,
kteří se chystají přednést
pozměňovací návrhy. Jako první
z nich je pan poslanec Výborný, společný
zpravodaj. Udílím mu slovo, připraví
se pan poslanec Jan Jegla se svým pozměňovacím
návrhem.
Poslanec Miloslav Výborný: Dámy a
pánové, to, co řeknu, berte prosím
především jako omluvu. Mnozí z vás
vědí, čím tato nepříjemná
situace byla způsobena.
V podstatě z pověření politického
grémia a formou pozměňovacího návrhu
ke společné zprávě přednáším
to, co jen technickým nedopatřením nebylo
do společné zprávy vytištěno
a co jako pozměňovací návrh předneseno
být musí.
Za článek 85 vložit nový článek
86 tohoto znění:
Odst. 1: "Soudce Ústavního soudu nelze trestně
stíhat bez souhlasu senátu. Odepře-li senát
souhlas, je trestní stíhání navždy
vyloučeno."
Odst. 2: "Soudce Ústavního soudu lze zadržet
jen, byl-li dopaden při spáchání trestného
činu, a nebo bezprostředně poté. Příslušný
orgán je povinen zadržení ihned oznámit
předsedovi senátu. Nedá-li předseda
senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání
zadrženého soudu, je příslušný
orgán povinen ho propustit. Na své první
následující schůzi senát rozhodne
o přípustnosti trestního stíhání
s konečnou platností."
Odst. 3: "Soudce Ústavního soudu má
právo odepřít svědectví o skutečnostech,
které se dověděl v souvislosti s výkonem
své funkce, a to i poté, kdy přestal být
soudcem Ústavního soudu."
Děkuji.
Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu
poslanci Výbornému, slovo má pan poslanec
Jan Jegla, připraví se pan poslanec Ivan Mašek.
Poslanec Jan Jegla: Vážený pane předsedo,
vážené kolegyně a kolegové, já
se předem omlouvám, ale do mého pozměňovacího
návrhu se vloudil také malý šotek, proto
předkládám pozměňovací
návrh pozměňovacího návrhu.
Jedná se o článek 92, odst. 2, který
by zněl takto: "Vytvořit nebo zrušit územní
samosprávný celek mezi obcí, zemí
či krajem lze jen ústavním zákonem."
Děkuji vám.
Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji, pane
poslanče. Slovo má pan poslanec lvan Mašek,
připraví se pan poslanec Jozef Wagner.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane
předsedo, vážení členové
vlády, vážené dámy a pánové!
Jedním z podstatných sporů při přípravě
této ústavy byl spor o to, zda budoucí parlament
má být jedno či dvoukomorový.
Podobné spory, často mnohem těžší,
prodělala v dějinách i řada jiných
států a probíhaly i při přípravě
Ústavy Republiky Československé v roce 1920.
Dokladem toho, jak pečlivě tuto otázku naši
předkové zvažovali, je mimo jiné i Zpráva
ústavního výboru k ústavní
listině Československé republiky ze dne 24.
února 1920. Zpráva obsahuje i příklady
z ústavních dějin jiných států.
Popsán je zde příklad Anglie v období
mezi 6. únorem roku 1649, kdy poslanecká sněmovna
přijala usnesení o tom, že "sněmovna
lordů je zbytečná a nebezpečná,
budiž zrušena...." atd. a uvedeny jsou následující
známé historické události do roku
1657, kdy byl znovu ustaven parlament dvoukomorový.
Popsán je i známý spor zastánce jedné
komory rousseauovce Thomase Paina, nazývaného "zkázonosný
meteor" s Johnem Adamsem, pozdějším prezidentem
Spojených států, stejně jako krátké
trvání jednokomorových parlamentů
těch tří amerických států,
které daly Paienovi za pravdu.
Skutečně se již koncem 18. století,
jak správně poznamenává jeden z klasiků
moderní demokracie, pan de Tocqueville, stalo rozdělení
zákonodárné moci mezi několik útvarů
základním axiomem politické vědy.
Dámy a pánové, patřím k politické
straně, která má návrh senátu
obsažen již ve svém základním prohlášení
"Cesta ke svobodné společnosti" z konce
roku 1989.
Neříkám to zde proto, abych zdůrazňoval nějakou prioritu ODA, prioritu vzhledem k
popsaným historickým souvislostem ostatně
velmi neoriginální. Chci jen zdůraznit, že
alespoň někteří z nás se otázkou
senátu a jeho funkcí dlouhodobě zabývali.
Není tudíž pravdou, že si někteří
poslanci nejprve vymysleli senát a teprve dodatečně
pro něj hledali náplň, jak jsme v poslední
době z mnohých úst slyšeli. Jsme si
velmi dobře vědomi, že senát nemá
opodstatnění jen jako zastoupení jednotlivých
území ve státech federálních
nebo spolkových. Dokladem jsou např. Spojené
státy americké, kde kromě senátu celé
Unie má vlastní senát i 49 z 50 jednotlivých
států. Víme, že instituce senátu
může být důležitou součástí
systému kontrol a protivah státní moci, může
mít smysl při dělbě zákonodárné
činnosti i úlohu stabilizujícího prvku
v období politických krizí.
K tomu, aby senát mohl plnit tyto funkce nebo alespoň
některé z nich, musí ovšem splňovat
určité předpoklady. Především
musí být volen jindy, jiným způsobem
a na jinak dlouhé volební období nežli
poslanecká sněmovna. Jak zdánlivě
drobné úpravy mohou institut senátu poškodit,
ukazuje příklad první republiky. V průběhu
politických jednání byl původní
návrh nerozpustitelného senátu s osmiletým
volebním obdobím, v němž by se vždy
po 4 letech volila polovina senátorů, změněn
na senát rozpustitelný a volený najednou.
To nejen donutilo autora tehdejší ústavy prof.
Hoetzela zavést zvláštní institut stálého
výboru, ale spolu s tím, že senát byl
volen poměrným způsobem, tedy stejně
jako poslanecká sněmovna, zavinilo i špatnou
funkci a pověst senátu po celé období
první republiky. Všechny tyto tři chyby jsou
v současném návrhu ústavy opraveny,
i když ta poslední, pravda, nikoli explicitně.
Je zde ale po mém soudu chyba jiná.
Tato technická chyba spočívá v návrhu
na šestileté volební období senátorů
s obměňováním po třetinách,
tedy každé 2 roky. Řekl jsem, že senát,
aby mohl plnit své funkce, musí být volen
jindy, jiným způsobem a na jinak dlouhé volební
období než poslanecká sněmovna. Jinak
dlouhé volební období, aby zajišťovalo
potřebnou nezávislost senátorů, by
mělo být alespoň dvojnásobné
ve srovnání s poslanci. Bylo tomu tak za první
republiky a připomínám, že v USA, kde
je volební období senátorů šestileté,
je tomu tak ve vztahu k dvouletému období členů
sněmovny reprezentantů a jde tedy o trojnásobek
délky mandátu. Skuteční otcové
americké ústavy pánové Madison a Hamilton
navrhovali dokonce devítileté období senátu,
tj. 4,5násobek volebního období sněmovny.
A měli k tomu dobré důvody. Mohl bych uvádět
příklady dalších senátů.
Např. ve Francii 9 let. Nebudu v tom ale pokračovat,
protože je zde druhý, mnohem závažnější
argument. Jistě nemůže nikdo z nás vyloučit
- a mnozí z vás to dokonce požadují,
že se první volby do senátu budou konat v roce
1993. Počítejte prosím tedy se mnou: 1993
volby do senátu, 1994 volby do zastupitelstev obcí
a vyšších samosprávných celků,
1995 další volby do senátu, 1996 volby do poslanecké
sněmovny, 1997 volby do senátu, 1998 volby obecní
a krajské či zemské, 1999 volby do senátu,
2000 volby do poslanecké sněmovny, 2001 znovu do
senátu a tak dále a tak podobně. Znamená
to tedy volby každý rok. Se všemi důsledky,
které z toho plynou. Nejde jen o přímé
náklady, ale především o politickou
destabilizaci spojenou s každou volební kampaní
již dlouho před jejím započetím
a s dozníváním této kampaně
ještě nějaký čas po volbách.
A volební kampani se jistě nevyhneme ani při
volbě jedné třetiny senátorů.
Nekonečný volební maratón je při
šestiletém volebním období senátu
s obměňováním po třetinách
nevyhnutelný, posunem lze zajistit pouze to, že nekonají-li
se v některém roce volby, konají se za to
v příštím roce dvakrát. Je sice
možné za pomoci nesystémových opatření,
jako je zkrácení volebního období
obecních zastupitelstev, nastartovat volby do senátu
v červnu 1994 a spojit s nimi volby komunální.
Nastává zde ale problém rozdílného
typu mandátů senátorů volených
spolu s obecními zastupitelstvy a senátorů
volených spolu s poslaneckou sněmovnou. Navíc
by takový cyklus odporoval smyslu senátu proto,
že by bylo možné zvrátit politickou rovnováhu
v senátu i poslanecké sněmovně v jedněch
jediných volbách. A co nejhůř - i
tento cyklus by fungoval jen do prvního rozpuštění
poslanecké sněmovny, po němž by nutně
následoval shora popsaný nekonečný
volební maratón.
Domnívám se tedy, že k tomu, aby senát
mohl plnit v ústavě navržené hlavní
funkce, tj. funkci kontroly a protiváhy poslanecké
sněmovny, a funkci institutu umožňujícího
překonat aktuální politickou krizi, je nejvhodnější
senát s tradičním 8letým volebním
obdobím obměňovaný po polovinách,
zejména pak budou-li volby do senátu spojeny s volbami
do obecních a zemských či krajských
zastupitelstev. Takové - mimochodem nejlevnější
- řešení uvažovaný většinový
volební systém snadno umožňuje. Jen
takový senát může zajišťovat
politickou kontinuitu, zpomalovat a zmírňovat rozkmit
pravolevého kyvadla politické přízně
občanů a chránit tak nový stát
před vývojem od zdi ke zdi.
Zároveň by bylo vhodné změnit počet
senátorů v souladu s tradicí na 100, tj.
přibližně jednoho senátora na 100 tisíc
občanů. Celý můj návrh by tedy
zněl:
Článek 16 odst. 2 Ústavy České
republiky nahradit zněním: "Senát má
100 senátorů, kteří jsou voleni na
dobu 8 let. Každé 4 roky se volí polovina senátorů."
Ve stejném smyslu pak opravit článek 6 odst.
1.
Zde jsem původně chtěl skončit své
vystoupení. Protože jsem však zvyklý zvažovat
i argumenty odpůrců, probíral jsem po tom,
co jsem si připravil tento projev, argumenty těch,
kteří argumentují pro 6letý senát.
Závažný argument - zdánlivě závažný
argument - jsem našel pouze jeden. Byl to argument, který
hovořil o tom, že senát, který má
zastávat překlenovací funkci, by ji nemohl
vykonávat v období voleb do senátu, protože
by chyběla polovina senátorů a senát
by tudíž nebyl usnášeníschopný.
Nejde teď o usnášeníschopnost, je-li třetinová
nebo poloviční. Podstatná je věc jiná.
Tato ústava je navržena tak, aby senát byl
vždy v plném počtu. Mandát senátorů
totiž zaniká až koncem volebního období
a volby do senátu se konají před tímto
koncem ve lhůtě 30 dnů. Problém jsem
ale nalezl jiný. Senátorů v určitých
okamžicích podle tohoto návrhu ústavy
by nebylo méně, ale více než ústava
povoluje. Totéž by bylo u poslanecké sněmovny.
Vznik mandátu je totiž definován v čl.
19 zvolením, zatímco zánik mandátu
je definován v čl. 25 až uplynutím volebního
období. Znamená to, že v určitém
období, nejdéle měsíc, nejméně
několik dní, by počet poslanců při
volbách nebo počet senátorů byl podstatně
vyšší, než je v ústavě definováno.
Z tohoto důvodu bych podal další návrh,
který by tento problém - technický problém
po mém soudu - mohl vyřešit. Tento návrh
by zněl, aby článek 25 písm. b) byl
nahrazen novým zněním - jde o to, že
mandát poslance nebo senátora zaniká a namísto
"uplynutí volebního období" by
bylo: "zvolením nových poslanců nebo
senátorů ve lhůtě počínající
třicátým dnem před uplynutím
jeho volebního období".
Všimněte si, prosím, že jsem nepodal žádný
pozměňovací návrh. Neučinil
jsem tak proto, abych případně neztížil
přijetí této ústavy. Žádám
ale, aby ještě před ukončením
rozpravy bylo projednávání tohoto návrhu
zákona přerušeno, aby se mohly sejít
kluby a posoudit náměty, které jsem zde vyslovil.
Předseda ČNR Milan Uhde: Svůj příspěvek
ukončil pan poslanec Mašek. Před příspěvkem
pana poslance Wagnera dám ještě slovo k poznámce
panu společnému zpravodaji Výbornému,
který se přihlásil.
Poslanec Miloslav Výborný: Moje poznámka
byla vyřešena předposlední větou
pana poslance Maška. Když jsme si zapisovali jeho kritickou
řeč, nebylo nám jasné, zda podal nějaký
návrh. Rozumíme tedy tomu tak, že žádný
návrh nebyl podán.
Předseda ČNR Milan Uhde: Prosím pana
poslance Jozefa Wagnera, aby proslovil svůj příspěvek.
Připraví se paní poslankyně Petra
Buzková.