(2) Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně.
§ 92
(1) Před prvním výslechem je třeba vždy zjistit totožnost obviněného, jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu vzneseného obvinění a poučit jej o jeho právech. Obsah poučení se poznamená v protokole.
(2) Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.
(3) Obviněnému mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.
§ 93
(1) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.
(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.
(3) Je-li toho třeba k zjištění pravosti rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být žádným způsobem donucován obviněný je však povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.
§ 94
(1) Jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vyjasnit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.
(2) Osoby postavené tváří v tvář mohou si klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího.
§ 95
(1) Výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova.
(2) Nejde-li o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení nebo, požádá-li o to, přečten; obviněný má právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souhlase s jeho výpovědí. O tomto právu je třeba obviněného poučit.
(3) Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby. Má-li vyslýchaný proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání pojmout do protokolu.
§ 96 - zrušen
Oddíl druhý
Svědci
§ 97
Povinnost svědčit
Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.
§ 98
Předvolání a předvedení
Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být svědek v předvolání upozorněn. Nedostaví-li se příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, je nutno požádat jeho velitele nebo náčelníka, aby sdělil důvod, proč se předvolaný nedostavil, popřípadě aby ho dal předvést.
§ 99
Zákaz výslechu
(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, které tvoří státní tajemství, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.
(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.
(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona.
§ 100
Právo odepřít výpověď
(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.
(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona.
Výslech svědka
§ 101
(1) Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku.
(2) Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné.
(3) Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.
(4) Je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov.
§ 102
(1) Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče.
(2) V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala.
§ 103
Ustanovení § 93 odst. 1 a 2, § 94 a 95 o výslechu obviněného se užije přiměřeně i na výslech svědka.
§ 104
Svědečné
(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po své výslechu nebo po tom, co mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.
(2) Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.
Oddíl třetí
Znalci
Přibrání znalce
§ 105
(1) Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, rozhodne orgán činný v trestním řízení o přibrání znalce. Místo přibrání znalce je možno se spokojit v jednoduchých případech s potvrzením nebo odborným vyjádřením příslušného orgánu, o jejichž správnosti nejsou pochybnosti.
(2) Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115) anebo o vyšetření duševního stavu (§ 116). K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval za choroby, jež smrti bezprostředně předcházela.
(3) Proti rozhodnutí o přibrání znalce je přípustná stížnost.
§ 106
Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§ 66) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec. Znalec musí být též poučen o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
§ 107
Příprava posudku
(1) Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněné a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.
(2) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek vypracoval písemně. Posudek se doručuje též obhájci, a to na náklady obhajoby.
§ 108
Výslech znalce
(1) Vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu.
(2) Bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť.
(3) V přípravném řízení lze od výslechu znalce upustit, nemá-li vyhledávací orgán, vyšetřovatel ani prokurátor o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku pochybnosti.
§ 109
Vady posudku
Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.
§ 110
Posudek ústavu
(1) Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, lze požádat státní orgán nebo státní ústav, aby sám podal posudek nebo přezkoumal posudek podaný znalcem.
(2) Státní orgán nebo státní ústav podá posudek písemně. V něm označí osobu, která posudek vypracovala, a může být v případě potřeby jako znalec slyšena. Jde-li o případ, v němž by bylo třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 2), uvede státní orgán nebo státní ústav v posudku dvě takové osoby.
§ 111
Použití zvláštních předpisů o znalcích
(1) O ustanovení znalce, o způsobilosti k této funkci a o vyloučení z ní, o právu odepřít provedení znaleckého úkonu, o slibu a o připomenutí povinností před provedením znaleckého úkonu, jakož i o náhradě hotových výloh a o odměně za znalecký úkon (znalečné) platí zvláštní předpisy.
(2) Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Nesouhlasí.-li ten, kdo znalce přibral, nebo předseda senátu s výší vyúčtovaného znalečného, rozhodne usnesením. Proti rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
Oddíl čtvrtý
Věcné a listinné důkazy
§ 112
(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.
(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.
Oddíl pátý
Ohledání
§ 113
Účel ohledání a protokol o něm
(1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec.
(2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.
§ 114
Prohlídka těla a jiné podobné úkony
(1) Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.
(2) Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví.
(3) Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění.
(4) O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66).
§ 115
Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace
(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem prokurátora nebo vyšetřovatele o tom rozhodne prokurátor nebo vyšetřovatel s největším urychlením.
(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor.
Vyšetření duševního stavu
§ 116
(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie.
(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh prokurátora soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(3) Shledají-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.
§ 117
Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení na návrh prokurátora soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.
§ 118
Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.
HLAVA ŠESTÁ
ROZHODNUTÍ
§ 119
Způsob rozhodování
(1) Soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.
(2) Prokurátor, vyšetřovatel a vyhledávací orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.
Oddíl první
Rozsudek
Obsah rozsudku
§ 120
(1) Rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat
a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
b) den a místo vyhlášení rozsudku,
c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění a
e) poučení o opravném prostředku.
(2) Obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o osobu podléhající pravomoci vojenských soudů, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.
(3) Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
§ 121
Do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, pojme soud také výrok
a) o náhradě škody, jestliže byl nárok na její náhradu včas uplatněn (§ 43 odst. 2),
b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto.
§ 122
(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a to popřípadě s poukazem na přijatou záruku. Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, a popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 39a, 81 tr. zák.). Je-li odsouzený zvlášť nebezpečným recidivistou, je nutno výrok o tom rovněž pojmout do rozsudku.
(2) Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 226 se zproštění obžaloby opírá.
§ 123
Soud, který rozhoduje znovu ve věci, v níž dřívější rozsudek byl na podkladě odvolání, stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu zrušen jen částečně, pojme do nového rozsudku pouze ty výroky, stran nichž věc znovu rozhoduje. Na souvislost těchto výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, přitom poukáže.
§ 124
V rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném.
§ 125
V odůvodnění rozsudku soud stručně a jasně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Výrok o trestu je třeba odůvodnit z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a osobních poměrů pachatele. Byl-li do rozsudku pojat výrok, že obviněný je zvlášť nebezpečným recidivistou, je třeba i tento výrok odůvodnit. Nabídlo-li zájmové sdružení občanů převzetí záruky za nápravu pachatele, musí soud v rozsudku vyložit, jaké stanovisko k nabídce zaujal, a svoje stanovisko zdůvodnit. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba odůvodnit i tyto výroky.
Porada a hlasování o rozsudku
§ 126
Při poradě o rozsudku, jimž se rozhoduje o vině a trestu, posoudí soud zejména,
a) zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,
b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,
c) zda tento skutek spáchal obžalovaný,
d) zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,
e) zda trestnost skutku nezanikla,
f) zda přijímá záruku nabídnutou zájmovým sdružením občanů za nápravu obžalovaného,
g) zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,
h) zda a v jakém rozsahu má být obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu,
ch) zda a jaké ochranné opatření má být uloženo.
§ 127
(1) Poradě a hlasování nesmí být kromě soudců a přísedících zúčastnivších se jednání, jež rozsudku bezprostředně předcházelo, a zapisovatele přítomen nikdo jiný o obsahu porady je nutno zachovat mlčenlivost.
(2) Při hlasování rozhoduje většina hlasů. Nelze-li většiny dosáhnout, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, které mínění je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.
(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou hlasováni zdržet ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby; jejich hlasy se přičítávají k hlasu pro obžalovaného nejpříznivějšímu.
(4) Přísedící hlasují před soudci. Přísedící a soudci mladší hlasují před staršími a u vojenských soudů a vojenského kolegia Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky přísedící nebo soudci hodností nižší před přísedícími nebo soudci hodností vyššími. Předseda senátu hlasuje naposledy.
(5) O hlasování se sepíše zvláštní protokol (§ 58).
§ 128
Vyhlášení rozsudku
(1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu.
(2) Vyhlašují se úvodní slova "Jménem republiky", plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.
(3) Rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů.
§ 129
Vyhotovení rozsudku
(1) Každý rozsudek je nutno vyhotovit písemně. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.
(2) Jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po vyhlášení předseda senátu. Může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu.
(3) Nemůže-li předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání., vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce. Jde-li o samosoudce, vyhotoví rozsudek soudce určený předsedou soudu.
(4) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo je vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod toho se na vyhotovení rozsudku poznamená.
§ 130
Doručení rozsudku
(1) Rozsudek se v opise doručí obžalovanému, prokurátorovi, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.
(2) Má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim.
(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci.
(4) Vystupoval-li u hlavního líčení společenský zástupce, doručí se opis rozsudku též zájmovému sdružení občanů, které ho vyslalo.
§ 131
Oprava vyhotovení rozsudku
(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen opravu může nařídit i soud vyššího stupně.
(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.
(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(4) Po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.
§ 132
Oprava opisu rozsudku
(1) Nesprávnosti, k nimž došlo v opisech rozsudku, opraví předseda senátu zvláštním usnesením tak, aby opisy byly v naprosté shodě s vyhotovením rozsudku.
(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen vadný opis rozsudku.
(3) Oprava se provede ve všech vadných opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručen, vyžádají za tím účelem zpět.
§ 133
Účinky opravy
Jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží prokurátorovi a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti o tom je třeba osobu výrokem přímo dotčenou poučit.
Oddíl druhý
Usnesení
§ 134
Obsah usnesení
(1) Usnesení musí obsahovat
a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,
b) den a místo rozhodnutí,
c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění a
e) poučení o opravném prostředku.
(2) V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají úvah, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
§ 135
Vyhlášení usnesení
Vyhlásit je nutno jen ta usnesení, která byla učiněna při úkonu prováděném za účasti osoby, které se usnesení dotýká, jakož i usnesení, která byla učiněna v hlavním líčeni, veřejném zasedání nebo neveřejném zasedání.
§ 136
Vyhotovení usnesení
(1) Není třeba vyhotovovat usnesení., jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu.
(2) Rovněž není třeba vyhotovovat usnesení, která jsou zapsána v plném svém znění v protokole o úkonu, ledaže by bylo nutno opis takového usnesení některé osobě doručovat. Má-li být doručeno v takovém případě pouze prokurátorovi, lze mu doručit opis protokolu.
§ 137
Oznamování usnesení
(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též prokurátorovi. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
(2) Má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Jde-li o osobu, zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, která obhájce, popřípadě zmocněnce nemá, oznámí se usnesení jejímu zákonnému zástupci.
(3) Oznamuje-li se však obviněnému, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba oznámit je jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena.
(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se prokurátorovi, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.
§ 138
Použití ustanovení o rozsudku
Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.
Oddíl třetí
Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí
§ 139
Právní moc a vykonatelnost rozsudku
(1) Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný,
a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští,