V odstavci 1 písm. a) není jasný vztah autorství petic k době odbojové činnosti podle § 3 odst. 2 návrhu zákona.
Ustanovení se doporučuje včetně nadpisu formulovat takto:
"Jiné formy boje
§ 6
/1/ Za boj za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod se považuje činnost občana, který v rozhodném období sám nebo jako člen organizované skupiny
a) organizoval veřejná vystoupení občanů za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod,
b) zajišťoval tisk nebo rozšiřování podání uvedených c písm. b), nebo
c) předložil státním orgánům nebo orgánům politických stran podání směřující k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, nebo
d) vyvíjel jinou obdobnou soustavnou činnost a byl pro tuto činnost trestně stíhán nebo z obavy před trestním stíháním opustil republiku.
/2/ Za činnost podle odstavce 1 za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod se považuje činnost občana, který vyvíjel v zahraničí politickou, publicistickou či jinou činnost zaměřenou k obnově demokracie, lidských práv a základních svobod v Československu.".
K § 7
Navrhované vymezení protikomunistického odboje v zahraničí je zřejmě příliš široce koncipováno. Především je třeba zřetelněji vyjádřit důvody odchodu z republiky, aby bylo možno odlišovat obecnou formu politické perzekuce příznačnou pro všechny totalitní systémy od konkrétních norem - zřejmě v návrhu uvedené pojmy "hrozící zatčení", "hrozící odsouzení", nebo "jiné obdobné formy perzekuce", takovéto odlišení neumožňují.
Řešení těchto nedostatků lze spatřovat v návrhu úpravy § 6 odst. 2.
Pokud nebude akceptována změna v úpravě § 6 odst. 2, doporučuje se formulovat § 7 takto:
"§ 7
Status účastníka boje za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod má i občan, který v rozhodném období vyvíjel v zahraničí politickou, publicistickou či jinou činnost zaměřenou k obnově demokracie lidských práv a základních svobod v Československu.".
K § 8
Doporučuje se uvážit, zda ustanovení § 8 písm. a) nespravedlivě nediskriminuje ty bývalé členy KSČ nebo KSS, kteří přišli o členství ve straně právě díky vlastnímu aktivnímu odporu proti oficiální politice.
Ustanovení § 8 je v tomto směru v rozporu s důvodovou zprávou. Zatímco tato předpokládá individuální zkoumání, text vlastního ustanovení má výrazně plošný charakter, zejména pokud jde o písmeno a) uvedeného ustanovení. Navíc by bylo možno považovat takovou diskriminaci za nespravedlivou a neodůvodněnou ve vztahu k ostatním stranám bývalé Národní fronty. Je všeobecně známo, že pro členství v těchto stranách platil "numerus clausus", který naopak pro členy i dalších stran organizovaných v Národní frontě zaručoval za jejich kolaboraci mnohdy více privilegií a účasti na moci, než měla většina radových členů KSČ nebo KSS. Jeví se proto nezbytné vyjádřit i jejich podíl a spoluodpovědnost za čtyřicetiletý systém státní zvůle a bezpráví.
Je neoddiskutovatelným historickým faktem, že mnozí bývali komunisté bojovali nejen za reformu socialismu, ale proti socialismu vůbec a byli proto předmětem politických trestních a jiných perzekucí.
Ustanovení § 8 písm. b) je nejasné a nekonkrétní. V této souvislosti je třeba poukázat i na vztah aktivní a vědomé činnosti na budování komunistické moci se zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Navíc nelze vyloučit určité zlehčování a zesměšňování této podmínky pro přiznání statutu účastníka protikomunistického odboje.
Pokud budou akceptována uvedená doporučení, předkládá se k úvaze následující návrh formulace § 8.
"§ 8
Status účastníka boje za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod nemůže nabýt ten
a) kdo v rozhodném období byl tajemníkem orgánu politické strany organizované v Národní frontě od stupně okresního nebo jemu na roveň postaveného výboru výše, členem předsednictva těchto výborů, členem ústřednách výborů těchto stran a jejich předsednictev, s výjimkou těch, kteří tyto funkce zastávali pouze v období od 1. ledna 1968 do 1. května 1969, nebo
b) kdo ke dni účinnosti zákona nesplňuje předpoklady podle § 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky.".
Za § 8 vložit nový paragraf, který zní:
"§ 9
Status účastníka boje za demokracii, lidská práva a základní svobody, lze v odůvodněných případech přiznat i občanu, který nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 3 odst. 1, § 8 odst. 2.".
Doplnění tímto ustanovením je nezbytné k zamezení tvrdostí zákona. Při striktním výkladu vy aplikace § 8 znamenala vyloučení takových jmen jako Dtrina, Laušmann a další.
K § 9
Ve vztahu ke stávajícímu systému důchodového zabezpečení návrh nerespektuje zásadní principy stanovení výše důchodu a zároveň i ve vztahu k okruhu osob stanovených v návrhu zákona má zplošťující charakter a popírá ve svých důsledcích i diferencovaný přístup k jednotlivým oprávněním. Stejné procentní vyjádření výše zvýšení důchodu neguje např. rozdíly ve výši důchodu podle délky odbojové činnosti. Dále není zřejmé, jestli by zvláštní důchodové zabezpečení bylo součástí důchodu (se všemu důsledky včetně maximálních výměr výše důchodu, souběhu důchodu a podobně), nebo bylo zvláštní dávkou poskytovanou mimo obecný systém důchodového zabezpečení. Není ani jasné, jak by se mělo postupovat v případě, má-li občan nárok na více důchodů, zvyšuje-li se každý důchod nebo jen jeden. Navržená úprava je velni nedostatečná a v praxi proto obtížně realizovatelná.
V těchto souvislostech se doporučuje uvážit úpravy existujícího zvláštního důchodového zabezpečení, dále - řešit odškodnění účastníků protikomunistického odboje pokud již není pokryto nároky vzniklými ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci nebo zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, příp. jiných předpisů o rehabilitaci, dalším zvláštním odškodněním, odděleným od důchodového zabezpečení. Těm, kterým vznikne nárok na zvláštní důchodové zabezpečení podle tohoto zákona, by neměli mát důchodové zvýhodnění vyšší, než je vyměřeno podle zákona o soudní rehabilitaci.
Rovněž je třeba uvážit, zda pro účastníky I., II. a III. odboje již v současnosti nejsou dány podmínky pro zrušení maximální hranice starobního důchodu 3 800,- Kčs.
Tuto úpravu by bylo možno případně provést i bez ohledu na další výsledky projednávání zákona o protikomunistickém odboj Stejně tak bude třeba posoudit možné zvýšení důchodů a odškodnění i pro další právní předpisy, včetně právních předpisů v působnosti republik.
Pochybnosti vzbuzuje snaha s morální rehabilitaci, kterou zřejmě nelze upravovat právně a ani ji zaručovat.
Pokud bude přiznán status účastníka osobě uvedené v § 1 odst. 2 zákona, bude třeba dořešit případné souvislosti s možnými nyní přiznávanými důchodovými nároky.
Vždy však bude třeba řešit důchodové nároky účastníků v souvislosti s důchodovými nároky I. a II. odboje. V současnosti poskytuje platná právní úprava rovné postavení všem účastníkům odbojových skupin, porušování této rovnosti není na místě.
K § 10
Vytvoření komise pro přiznání statusu účastníka protikomunistického odboje a založení popsaného práva předsedy Nejvyššího soudu ČSFR nestačí uvést v zákoně. Této úpravě musí nutně předcházet ústavní zákon, který by se ovšem-pokud by se jednalo o přiznání správní působnosti předsedovi NS ČSFR - dostával do rozporu s principy reformované soudní soustavy. Vydávat podzákonné právní předpisy zjevně předsedovi NS ČSFR nemůže náležet. V návaznosti na § 11 je třeba též poukázat na nedostatečnost vymezení vztahu mezi komisemi a soudy, které by měly přezkoumávat rozhodování komisí.
Pokud by tyto připomínky byly akceptovány, doporučuje se uvážit následující řešení - ponechat odstavec 1, odstavec 2 formulovat takto:
"/2/ Zřizování komisí a řízení před nimi upraví zákony národních rad.".
Odstavec 3 a 4 potom vypustit.
Občanská sdružení, zde zejména Konfederace politických vězňů mají poměrně přesnou evidenci osob, které mohou být účastníky tohoto řízení. Správní komise např. v resortu ministerstva vnitra by prováděly vlastní řízení. Působnost soudu k přezkumu není důvod omezovat.
K § 11
V návaznosti na připomínku k § 10 se doporučuje tento paragraf vypustit.
K § 12
V tomto ustanovení se zřizuje orgán s právní působností k vyslovení neprávní formy odpovědnosti. Takováto forma tribunálu je opačná, než jaká byla zvolena např. při ustavení Russelova tribunálu I. a II., procesu ABA se Sadamem Husseinem. V těchto případech šlo však o tribunály, které jako neprávní orgány konstatovaly právní odpovědnost bez možnosti dosazení odsouzení.
Tomuto mimořádnému morálnímu tribunálu se však přiznává kompetence vyšetřovací nebo navrhující řízení občanskoprávní a tím se návrh dostává do rozporu nejen s platnými procesními předpisy, ale i se závažnými postuláty právního státu.
Listina základních práv a svobod v čl. 38 odst. 1 stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudní činnost může být vykonávána jenom soudem, Listina přiznává v čl. 36 odst. 1 každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Rezoluce VS OSN č. 40/146 z 13. 12. 1985, kterou byly schváleny "Základní principy nezávislosti soudnictví", přijaté 7. kongresem OSN o prevenci zločinnosti a zacházení s provinilci. Zde je v odstavci 5 uvedeno:
"/5/ Každý bude mít právo na řízení před řádným soudem anebo tribunálem podle platného procesního řádu. Nebudou se zřizovat tribunály neuplatňující náležitě stanovený právní postup, na které by se přesunula kompetence řádných soudů anebo soudních tribunálů.".
Existuje tedy ceká řada důvodů, pro které nelze toto ustanovení v navrhované podobě v návrhu zákona ponechat.
K § 13
Doporučuje se toto ustanovení vypustit, jinak by bylo třeba zdůvodnit vzniklý rozdíl mezi touto úpravou a úpravou podle zákona o soudní rehabilitaci, popř. o mimosoudní rehabilitaci.
Je třeba vyloučit přechod důchodových nároků na manžela a děti, neboť výše jejich důchodů se odvozuje z důchodu zemřelého, který již byl zvýšen. Zvýšení důchodů u dětí by se mělo týkat jen nezaopatřených dětí. Obecně se dále uvádí, že nároky rodinných příslušníků by neměly být rovnocenné nárokům účastníků odboje.
K § 14
Doporučuje se uvedené ustanovení vypustit, neboť jeho ponechání znamená popření celé řady základních principů trestního práva (odstavec 2) a občanského práva (odstavec 4).
Pokud by byla ponechána navržená úprava počátku běhu promlčecích lhůt, potom by např. bylo pochybné, zda kdy v minulosti vzniklo právo na náhradu škody nebo jiné právo, které lze promlčet, jednáními představiteli komunistické moci. Tam, kde takováto práva vznikla a kde jsou dokonce již podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatňována, by vznikla zcela nejasná situace.
Navrženy text zřejmě usiluje, jak konečně vyplývá i z důvodové zprávy, navodit, že zločiny komunismu jsou zločiny proti lidskosti, byť v odstavci 1, pouze opakuje to, co je součástí trestního zákona, již od novely provedené zákonem č. 56/1965 Sb.
K úvahám obsaženým v důvodové zprávě je ovšem nutno podotknout, že pokud jde o zločiny v době míru definované mezinárodním právem jako zločiny proti lidskosti, přicházejí v úvahu jen fenocidium a apartheid, které jsou příslušnými mezinárodními dokumenty označeny jako zločiny proti lidskosti (č. 32/1955 Sb. a č. 116/1976 Sb.). Žádní jiné zločiny nejsou platným mezinárodním právem kvalifikovány jako zločiny proti lidskosti. Pokud důvodová zpráva uvádí, že zločiny komunistického režimu jsou zločinem genocidia, vychází zase z neúplní citace příslušné mezinárodní úmluvy. Tato úmluva chrání pouze skupiny národní, etnické, náboženské a rasové. Nechrání (a to záměrně, pro odpor velmocí při koncipování Úmluvy) skupiny lidí určené na základě kritéria politického nebo třídního. Slova "kterékoli skupiny" v čl. II c) Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocinia, která je citována důvodovou zprávou se vztahuje k preambuli tohoto článku, kde jsou chráněné skupiny taxativně vyjmenovány. Důvodová zpráva však již tuto preambuli necituje. Proto nemohly být kvalifikovány jako genocidium hrůzné zločiny v Biafre, Kambodži a jinde, poněvadž milióny lidí zde byly vyvražďovány na základě politických nebo třídních kritérií. Tyto zločiny nemohou být kvalifikovány jako zločiny proti lidskosti podle mezinárodního práva ani na základě mezinárodního obyčeje, který je pramenem mezinárodního práva, poněvadž mezinárodní obyčej je právě opačný. Nikdo ani pro jeden z těchto zločinů nebyl nikdy stíhán a potrestán podle mezinárodního práva. Žádná mezinárodní norma tedy perzekuci politických a třídních protivníků nekvalifikuje jako zločin proti lidskosti. Zločiny lze v tomto případě posuzovat výhradně podle vnitrostátního čs. trestního práva, podle kterého je promlčení institutem práva hmotného s jednoznačně vymezeným počátkem promlčecí lhůty a přesně definovanými instituty přerušení a stavění této lhůty. Na uvedené zločiny se nevztahuje ustanovení § 67a tr. zák. o nepromlčitelnosti.
Ustanovení § 14 odst. 1 a 2 návrhu jsou ustanoveními, která retroaktivně stanoví přísnější podmínky trestnosti. To je ale podle Listiny základních práv a svobod, stejně jako např. podle čl. 7/1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nepřípustné.
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v § 29 stanoví - vyjde-li v průběhu řízení podle tohoto zákona najevo, že jednání osob, které přivodily nezákonnosti napravované tímto zákonem, nebo k nim přispěly, zakládá podezření u trestného činu, jehož trestnost v den nabytí účinnosti tohoto zákona nezanikla promlčením, promlčecí doba takového činu neskončí před 1. lednem 1995.
Úprava běhu promlčecí doby, kterou sleduje zákon o protikomunistickém odboji, je v určité podobě již v právním řádu obsazena.
K § 15
Smysl ustanovení je nejasný, není patrno zda má účinky pro budoucnost nebo i pro minulost. Dodatečná beztrestnost činu v zákoně nemá totiž sama o sobě vliv na právní moc rozsudků, není-li stanoven procesní či jiný postup jejich zrušení.
Závěrem je nutné konstatovat, že nezanedbatelnou otázkou je za navrhovaného rozsahu úpravy zákonem o protikomunistickém odboji i otázka odškodnění, jeho výše a určení rozpočtových zdrojů. Odškodnění konkrétních škod již bylo řešeno v zákonech o soudní a mimosoudní rehabilitaci. Návrh tedy směřuje buď k této platné úpravě - pak by se ovšem muselo jít cestou novelizace příslušných právních předpisů, anebo se navrhuje zakotvit novou formu odškodňování. V takovém případě je ovšem třeba vymezit právní důvod a rozsah nároku, orgán příslušný pro vypořádání nároků, lhůtu pro jejich uplatňování atd. Vláda ČSFR však připomíná, že bez alespoň přibližného určení výše odškodnění bude velmi obtížné zabezpečit jeho úhradu ze státního rozpočtu. Vzhledem k neurčitému vymezení pojmu "účastník protikomunistické ho odboje" nelze odhadnout počet účastníků ani přibližně.
Je třeba také připomenout, že novelou zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci zákonem č. 47/1991 Sb. bylo umožněno, aby soud, který by měl uložit při zrušení odsuzujícího rozsudku dodatkový trest, od uložení takovéhoto trestu upustil. Je řešena také otázka spáchaných skutků, ale doposud trestně právně neprojednaných.
Doporučuje se proto upravit uvedené otázky obdobně jako u zákona o soudní rehabilitaci a u zákona o mimosoudní rehabilitaci, včetně nutnosti přijetí prováděcích zákonů národních rad.
Případné finanční odškodnění by bylo nutné hradit ze státních rozpočtů republik.
Upozorňuje se ovšem v těchto souvislostech, že oba státní rozpočty republik jsou pro letošní roj již velmi napjaté, takže v tomto roce s dalšími výdaji není zřejmě reálné počítat.