Rodinní příslušníci, příbuzní členů ilegálních organizací byli pronásledováni. Teror totalitní moci tak nabýval stále větších rozměrů.
Zvlášť silně byly postiženy nejrůznější křesťanské struktury. Z individuálního pasivního odporu křesťanů proti totalitní moci státní bezpečnost masově konstruovala, někdy pouze pro splnění křesťanské povinnosti pomoci bližnímu, ilegální, samozřejmě protistátní organizace.
K § 5:
Převážná část účastníků PTKO byla bezpečností totalitní moci zatčena a odsouzena. Statut politických vězňů v rozporu s příslušnými normami civilizovaných států, jim však nebyl poskytnut. Byli zařazováni mezi kriminální zločince, kteří často byli jejich přímými nadřízenými.
V táborech a věznicích zpravidla vykonávali nejnebezpečnější a nejhorší práce.
Zvláštní, méně drastickou formou omezení svobody, bylo zařazení do táborů nucených prací. Zpravidla se tak dělo bez jakýchkoliv právních důvodů, bez rozhodnutí soudu. Zařazení do táborů nucených prací nebylo často ani jinak formálně právně zdůvodňováno.
Další formou oddělení od společnosti byla izolace. Týkala se především některých politických prominentů z celého spektra společnosti.
K § 6:
Veřejné či jiné zjevné formy odboje jsou příznačné zejména pro druhou etapu PTKO. Zpočátku byly méně důležitou odbojovou formou. Postupně jejich význam rostl. Pomohly podnítit značnou část občanů Československa proti totalitní moci.
Statut účastníka PTKO nelze zásadně poskytnout těm osobám, které sice účinně a veřejně kritizovali totalitní moc, aniž by však důsledkem tohoto jejich počínání bylo např. uvalení vazby, zahájení trestního stíhání a pod.
Autorům, spoluautorům a těm, kteří se podíleli na tisku a rozšiřování různých materiálů a tiskovin proti totalitní moci, lze přiznat statut účastníka PTKO, pokud obsah těchto tiskovin naplňoval podle platného trestního zákona skutkovou podstatu trestného činu politické povahy a pokud také byli stíháni.
Obdobně je třeba posuzovat i činnost osob, které se podílely na vypracování petic, textů podpisových akcí na podporu dodržování lidských práv a svobod v Československu či na podporu významných odpůrců totalitní moci.
K § 7:
V tomto paragrafu jsou uvedeny skutečnosti, za jakých je možno osobě přiznat účast v zahraničním PTKO a za jakých podmínek.
Nebude přiznán statut účastníka PTKO tomu, kdo opustil republiku z jiných důvodů než těch, které by vedly k jeho zatčení, odsouzení či perzekuci.
Naopak jsou zahrnuty do PTKO ti čs. občané, kteří se v zahraničí mimořádným způsobem zasloužili o obnovu svobody a demokracie v Československu.
K § 8:
Z možnosti získat statut účastníka PTKO nelze vyloučit celé větší či menší skupiny československých občanů vymezených příslušností k nějaké politické straně, organizaci, veřejné či tajné ozbrojené složce státního aparátu nebo pouze vedoucí funkcí v těchto organizacích.
Takovýto postup by hrubě porušoval princip spravedlnosti. Jednání jednoho každého z uvedených občanů musí být posuzováno individuálně. Toto jednání bude posuzovat příslušná komise a jako odvolací orgán příslušný soud. Proto § 8 vymezuje rozhodné činy, pro které nemůže být osobě přiznán statut účastníka PTKO i s ohledem na § 2 zákona č. 451/1991 Sb.
K § 9:
Výkon trestu odnětí svobody se uskutečňoval v prvních letech po komunistickém puči v nelidských podmínkách. Vězeň neměl být pouze izolován od společnosti, nýbrž měl být postupně psychicky a fyzicky likvidován /MUKL - muž určen k likvidaci/. Obdobně totalitní moc postupovala vůči jiným účastníkům PTKO. V některých případech příslušníci státní bezpečnosti zadržení odbojáře po kratším či delším čase přímo likvidovala.
V druhém období vývoje totalitní moci nebyl výkon trestu odnětí svobody již přímo spojen s cílem fyzické likvidace vězně. Přesto však věznění zanechávalo na vězních větší či menší újmy na zdraví.
Stresové situace dalších účastníků PTKO podlamovaly též jejich zdraví. Účastníci PTKO jsou v průměru zdravotně značně opotřebovanější než ostatní občané.
Proto i nároky účastníků PTKO je nutné odstupňovat podle doby jejich věznění, délky a charakteru odbojové činnosti. Např. politickým vězňům a dalším účastníkům PTKO z let 1948 - 1960 zásadně zvyšovat důchodové zabezpečení o 25 %, kdežto v letech 1961 - 1989 o 15 %.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon č. 255/1946 Sb. léta odbojové doby účastníkům odboje započítával nejen jednoduše, nýbrž též dvojnásobně až trojnásobně, a to jak do počtu služebních let, tak i pro nárok pro výslužné a též i do počtu služebních let, např. § 16 cit. zákona.
Platný zákon o sociálním zabezpečení odbojovou činnost též značně zvýhodňuje. Např. snižuje věk potřebný pro nárok na plný starobní důchod /§ 53 uvedeného zákona/ a rovněž zakotvuje vyšší důchodové dávky pro účastníky druhého odboje.
Převážná část účastníků PTKO byla delší či kratší dobu politickými vězni. Mnozí z nich, celé desetitisíce, pracovali celá léta v uranových dolech bez nároku na dovolenou, mnohdy sedm dní v týdnu a neojediněle v 16 hod. pracovních směnách. Radioaktivní materiál zachycený v jejich šatech, vlasech, na těle, produkoval radioaktivní záření 24 hodin denně.
Maximální koncentraci radioaktivního záření představovaly tzv. mlýny smrti a odbory technické kontroly, kde se zpracovával a třídil nejvíce radioaktivní materiál, např. smolka.
Nejvyšší přípustnou expozici nuceně překročily tisíce a tisíce politických vězňů, z nichž mnozí v důsledku nadměrného radioaktivního ozáření již zemřeli.
Nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům mimo jiné uvádí dosažení věku 50 let.
Podle nařízení vlády ČSSR č. 118/1988 Sb. umožňuje odchod horníků do důchodu o 3 roky dříve oproti obecné úpravě u ostatních pracovníků, kteří jsou z organizačních důvodů, uvedených v § 46 odst. 1 písm. a/ až c/ Zákoníku práce, uvolněni z dosavadního zaměstnání.
V současnosti se též jedná o předčasný odchod železničářů z provozu do důchodu o tři roky.
Právní předpisy o zabezpečení pracovníků v hornictví, nezpůsobilých k dosavadní práci /např. vyhl. FMPSV č. 19/1991 Sb./ jsou skutečně sociální. Jak je tomu však s vysloužilými politickými vězni, kteří dlouhodobě za nepředstavitelných podmínek pracovali v uranových dolech, v mlýnech smrti a odborech technické kontroly? Zrovnoprávnění politických vězňů v tomto směru s civilními zaměstnanci uranových dolů je zcela minimálním požadavkem účastníků PTKO.
Celkový zdravotní stav účastníků PTKO je dostatečným důvodem pro požadavek bezplatné lékařské a další péče.
I v ostatních případech nejde o žádný dar účastníkům PTKO nebo nějakou odměnu, nýbrž jen a jen o nedostatečnou náhradu celkových škod, které jim vznikly.
Všechny civilizované národy poskytují těm, kteří riskovali svobodu a život v boji za svobodu a demokracii výhody přiměřené možnostem národa.
K § 10:
O získání statutu účastníka PTKO budou usilovat i lidé, kteří účastníky odboje nebyli. Budou jistě existovat i mezní případy. Proto vytvoření komisí, které by rozhodovaly i v těchto případech, je nutné.
K § 11:
V souladu s Listinou základních práv a svobod čl. 36 je zajištěno právo odvolání pro žadatele k příslušnému soudu.
K § 12:
Tento paragraf stanoví úkoly, složení a rámcově i způsob rozhodování tribunálu. Jeho rozsudky nebudou mít charakter trestněprávní. Jejich smysl by měl spočívat v odhalení příčin a důsledků všestranného úpadku Československa v rozhodném období a zjištění míry odpovědnosti nejvyšších představitelů totalitní moci.
Další údaje o tribunálu zakotví zvláštní zákon FS ČSFR.
K § 13:
Za činnost proti totalitní moci byl postižen nejen odpůrce této moci, nýbrž zpravidla i rodinní příslušníci.
Účastník PTKO byl odbojovou činností psychicky a fyzicky mnohem více opotřebován než ostatní občané. I tato skutečnost zatěžovala a značně poškozovala rodinu účastníka odboje.
Mnozí z účastníků PTKO zemřeli v době totalitní moci. Jejich děti jen výjimečně mohly získat odpovídající vzdělání a pracovní zařazení. Skutečnost, že šlo o dítě účastníka PTKO tomu bránila.
Proto je nutné toto bezpráví na dětech účastníků PTKO alespoň částečně odstranit.
K § 14:
Chceme-li stíhat zločiny proti lidskosti a závažné trestné činy politické povahy z padesátých let, které v té době z obecně známých důvodů nebylo možné stíhat, přestože v historii našich národů nemají obdobu, je nutné uplatnit institutu nepromlčitelnosti prvních a prodloužení promlčecí doby druhých.
Novela trestního zákona by měla zakotvit, že zákonnou překážkou, pro kterou nebylo možné pachatele trestně stíhat, byla existence článku 4 ústavy z r. 1960, což by umožnilo prodloužit promlčecí dobu.
Uplatnění kolektivní odpovědnosti /trestněprávní/ za výše uvedená jednání v období totalitní moci vůči skupinám občanů, vymezených politickou příslušností či zastávanými funkcemi, je, a to je nutné znovu zdůraznit, v rozporu s Listinou základních práv a svobod a rovněž odporuje křesťanské morálce. Za takovéto uplatnění kolektivní odpovědnosti nás odsoudí celý civilizovaný svět.
Je samozřejmé, že vedle trestněprávní odpovědnosti je nutné uplatnit i odpovědnost politickou a další. Takovouto odpovědností, kromě trestněprávní, se bude zabývat Morální tribunál.
Je-li nám vlastní zásada humanity, lásky k bližnímu, je nutné uplatnit je i v procesu realizace ustanovení tohoto paragrafu. Nenávist plodí další boje, spravedlnost umožňuje pochopení, pokání, odpuštění a láska je cestou k národnímu usmíření.
K § 15:
V rámci boje proti totalitní moci byli účastníci PTKO nejrůznějšími okolnostmi donuceni svým jednáním porušit platný trestní zákon a jiné právní předpisy trestněprávní povahy.
Je právem každého občana, zakotveným mezinárodněprávními normami, zejména Všeobecnou deklaraci lidských práv a mezinárodními pakty o občanských a politických právech, domáhat se svého práva nenásilnou cestou a proti teroristické totalitní moci u odbojem.
PREDSEDA VLÁDY
ČESKEJ A SLOVENSKEJ FEDERATÍVNEJ REPUBLIKY
V Prahe dňa 7. apríla 1992
Č. j. 463/92-16
Vážený pán predseda,
k Vašej žiadosti zo dňa 19. decembra 1991 zasielam v súlade s § 40 ods. 1 zákona o rokovacom poriadku Federálneho zhromaždenia stanovisko vlády Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky k návrhu zákona o protikomunistickom odboji (tlač FZ č. 1113).
Stanovisko prijala vláda dna 2. apríla 1992.
Príloha
S pozdravom
Vážený pán
Alexander Dubček
predseda Federálneho zhromaždenia
Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky
Praha
Stanovisko
vlády České a Slovenské Federativní Republiky
Předseda Federálního shromáždění požádal podle § 39 odst. 1 zákona o jednacím řádu Federálního shromáždění o stanovisko k návrhu zákona o protikomunistickém odboji (tisk FS č. 1113).
Vláda si před projednáním návrhu stanoviska kromě nejvíce dotčených ústředních orgánů státní správy federace, vyžádala též vyjádření Nejvyššího soudu ČSFR, Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího soudu SR a generálního prokurátora ČSFR. Dále si vyžádala stanoviska nejvíce dotčených orgánů republik, zejména ministerstva spravedlnosti ČR, ministerstva spravedlnosti SR, ministerstva práce a sociálních věcí ČR a ministerstva práce a sociálních věcí SR.
Vláda projednala návrh stanoviska k návrhu zákona na své schůzi dne 2. dubna 1992.
Vláda především konstatovala, že v podstatě ihned po ukončení období totality, spojovala budování moderní demokratické společnosti se snahou vytvořit ve společnosti potřebné podmínky pro uplatnění právní a politické odpovědnosti za zločiny totalitního režimu. Vláda přijala celou řadu opatření, jimiž sledovala čestné a spravedlivé vypořádání s minulostí. Byla si přitom ovšem vědoma, že zločiny a křivdy totalitního režimu nelze v určitých případech potrestat nebo odčinit zcela, ale že lze uplatnit odpovědnost jen v mezích zákona a škody způsobené občanům lze mnohdy jen zmírnit ale ne zcela nahradit.
Vláda při uplatňování odpovědnosti právní a zejména trestně právní plně respektovala nezávislost soudů a prokuratury a ústavně právní vazby těchto orgánů k zastupitelským sborům. Legislativní činnost vlády tuto nezávislost vyjádřila do podoby, jaká je v moderních demokraciích obvyklá.
Při nápravě deformací a křivd spáchaných totalitním režimem a zločinným zneužitím ideologie třídního boje nastoupila vláda cílevědomě cestu energického vypořádání se s minulostí, již předlo žením návrhu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a jeho novelizace zákonem č. 47/1991 Sb. Směr, který tímto zákonem stanovila, se stal pro další legislativní činnost vlády určující. Tak tomu bylo i při koncipování zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a dalších.
Těmito zákony byly napravovány nebo alespoň zmírňovány ty nejtěžší a nejkrutější deformace a křivdy spáchaných totalitním režimem za 40 let.
Zásadní pozornost věnovala vláda nápravě a zmírnění křivd v oblasti majetkové a vlastnické. Tzv. restituční zákony se staly neoddělitelnou součástí privatizačních procesů. Vláda připravila celou řadu návrhů restitučních zákonů nebo zákonů s restituční doložkou. Příkladmo lze uvést zákon č. 114/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1965 Sb., o organizaci tělesné výchovy a kterým se upravují i některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (vznikl v součinnosti s dalšími orgány a institucemi), zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku atd. V této souvislosti považuje vláda ČSFR za nezbytné zdůraznit, že celkový rozsah soudních i mimosoudních rehabilitací v Československu nesnese po stránce věcné a legislativní srovnání s žádnou jinou zemí a právní kulturou.
K zákonům, jejichž návrhy vláda předložila s cílem vytvořit pro fungování moderní demokratické společnosti nezbytné politické a ekonomické podmínky náleží nepochybně i ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR, a ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu ČSFR.
Vláda tedy při řešení otázek souvisejících s vypořádáním se s dědictvím totality zvolila koncepci odvětvové legislativy.
Vláda především poukazuje na existující rozpor mezi zněním některých ustanovení platné Ústavy ČSFR a účelem a celkovým pojetím předloženého návrhu zákona. Přes celou řadu novel Ústavy, včetně ústavního zákona č. 100/1960 Sb. i v současnosti obsahuje radu ustanovení poplatných době svého vzniku, např. v článku 1 odst. 1, článku 17 odst. 1, článek 18, odst. 1, 2, která samozřejmě nemohou být v souladu s předloženým návrhem zákonné úpravy, která umožňuje důslednější vypořádání se s dílčími problémy a právní úprava také může navázat na osvědčené právní principy a na dlouholetou tradici právní kultury. Bude tudíž třeba před přijetím navrhovaného zákona tato ustanovení zrušit, resp. nahradit novou ústavní úpravou.
Není pochyb o správnosti věcného zaměření zákona a o jeho politické potřebnosti. Přehlédnout však v dané situaci nelze, že předmětem úpravy předloženého návrhu zákona je v celé řadě ustanovení problematika, která je předmětem úpravy již přijatých zákonů, zejména zákona o soudní rehabilitaci a zákona o mimosoudní rehabilitaci. Rozhodování o přijetí zákona v navrhované podobě tedy musí nutně zahrnovat i otázku vztahu k oběma uvedeným zákonům, resp. jejich novelizace, neboť nepřímé novelizace nejsou v moderním právu žádoucí. Vláda se za této situace přiklání k názoru, že nastoupený směr v koncepci rehabilitačních a restitučních zákonů je třeba dodržovat i nadále a případné další úpravy této problematiky provádět dílčí novelizací již existujících zákonů, nejde-li samozřejmě o problematiku zcela novou.
Vláda proto doporučuje, aby náměty uvedené v předloženém návrhu zákona o protikomunistickém odboji byly posouzeny z hlediska možné novelizace zákona o soudní rehabilitaci, zákona o mimosoudní rehabilitaci, trestního zákona, občanského zákoníku, zákona o sociálním zabezpečení, popř. dalších zákonů. Vláda je připravena posoudit některé otázky související s výší nebo valorizací přiznaných náhrad tak, aby vyjadřovaly více skutečný vztah společnosti k obětem a k postiženým totalitního režimu.
Vláda dále konstatuje, že problematiku vypořádání se s dědictvím totality není možné omezovat jen na protikomunistický odboj. Tím dochází vlastně k nežádoucímu zúžení předmětu úpravy, který je vládou vymezován odchylně, neboť vypořádání se s minulostí je nutno chápat také jako boj za demokracii.
K názvu zákona
Doporučuje se uvážit změnu názvu zákona. Kromě důvodů uvedených v úvodu stanoviska a důvodů uvedených ve stanovisku k § 1, je třeba konstatovat, že název zákona má být v souladu s jeho obsahem. Použití určitého pojmu v zákoně znamená také stanovit jeho obsah, aby mohl být jako legální pojem chápán a vykládán. Ze žádného ustanovení jiného zákona nevyplývá, co se rozumí komunismem, co odbojem, a co protikomunistickým odbojem. Nedefinování pojmu nebo jeho nedostatečné definování může znamenat zejména v oblasti dotýkající se lidských práv a základních svobod ohrožení právní jistoty a fungování právního státu. Vyhraněný antikomunismus může rovněž navozovat nežádoucí historické reminiscence politicky v sociálním nestabilním prostředí snadno zneužitelné. Současně je třeba v názvu vyjádřit i skutečnost, že odpor protikomunistické totalitě vyústil v boj za demokracii a lidská práva.
Přichází do úvahy např. název: zákon o účastnících boje proti komunistické totalitě a za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod.
K jednotlivým ustanovením
K § 1
Návrh ustanovení § 1 obsahuje z hlediska zákona klíčové ustanovení, které je pro účel úpravy tímto zákonem rozhodující. Základem ustanovení a tím i celého zákona má být čl. 23 Listiny základních práv a svobod.
Podle čl. 23 Listiny mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidský práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Navrhovaný § 1 má v souladu s ním založit právo protikomunistického odboje, kterým se rozumí aktivní odpor československých občanů proti komunistické moci v rozhodném období, tedy od 20. února 1948 do 17. listopadu 1989 projeveny či projevovaný organizovaně nebo individuálně.
Takováto konstrukce však možná není.
Náš právní řád neobsahuje definici pojmu "odboj" Pouze zákon č. 34/1946 Sb. a zákon č. 255/1946 Sb. naznačují pojmové vymezení některých forem "národního odboje za osvobození" v letech 1939 až 1945, které by za jiných podmínek bylo možno vztahovat k událostem v letech 1948 až 1989. Velmi skoupé a obecné definice nicméně v těchto normách definovaly nejen prostředky, ale především cíle.
V mezinárodním právu je krajně sporné a obtížné rozlišovat pojmy "národně osvobozovací boj" (viz Dodatkový protokol č. I z roku 1977 k Ženevským humanitárním úmluvám z roku 1949) a "ozbrojený konflikt nemající mezinárodní charakter" (viz Dodatkový protokol č. II k týmž úmluvám), kterým je z hlediska mezinárodního humanitárního práva přiznávána jakási legitimita, regulující dovolené a nedovolené prostředky a způsoby boje. Přesto lze dovodit nesporný závěr: z hlediska mezinárodního práva nejsou dovoleny jakékoliv prostředky násilného odboje proti útlaku, a to ani když jde o ozbrojený boj. Ale ani za ozbrojeného konfliktu nejsou dovoleny např. vraždy civilních osob apod. Prolomení těchto zásad vnitrostátní právní úpravou za dnešní situace není možné.
V tomto směru je zřejmě opakovaně nesprávně interpretován obsah a zejména právní význam třetího odstavce preambule Všeobecné deklarace lidských práv. Tato Deklarace nemá především charakter právní normy - není smlouvou - ale jako každá rezoluce Valného shromáždění OSN má povahu doporučení, což je patrno i z dikce ".... je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku ...". V žádném případě nejde o právní zakotvení práva na odpor. Mezinárodně právní dokumenty, smluvní očastnické strany zavazující a tedy i ČSFR, jako je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech nebo Evropská úmluva o lidských právech, proklamované právo odporu nikdy neupravily a neobsahují žádná ustanovení o jakékoliv formě svépomoci proti neplnění závazků. Naopak, pozdější mezinárodně politické dokumenty (např. KBSE) násilí při prosazování lidských práv vylučují a výslovně konstatují naoř., že terorismus nemůže být ospravedlněn za žádných okolností.
Lze jistě připustit, že způsob posuzování oprávněnosti násilné obrany občanských a politických práv se výrazně změnil za uplynulých 40 let a proto, bez ohledu na postulát, vysloveny v čl. 23 Listiny základních práv a svobod, která v rozhodné době nebyla ani účinná a nelze se na ni ani odvolávat, je nutno přinejmenším pečlivě vážit a zejména přesně definovat míru aktivního odporu, zejména pokud měly jeho projevy za následek smrt nebo těžkou újmu na zdraví (srov. § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) a to zejména a především i z hlediska mezinárodního práva.
Úvodní ustanovení by měla obsahovat vymezení, jaké jednání je předmětem úpravy, jaké prostředky jsou připuštěny, specifikovat motivy. Jak však bylo uvedeno, pouze v těch případech, které nejsou předmětem úpravy jiného zákona.
Termín "odboj" nelze použít např. i z toho důvodu, že předmětem úpravy zákona by měly být nejen skutky na základě "odboje", ale i skutky vyvolané na základě zločinného uplatnění ideologie třídního boje vůči občanům nebo skupinám obyvatelstva, kteří žádnou formu odporu neuplatňovaly.
Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou podle § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina jako ústavní zákon Federálního shromáždění, na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Jimi je tedy určováno, co se rozumí pod pojmem odpor a naše zákony s nimi nemohou být v rozporu.
Ze stejných důvodů by mělo byt v tomto ustanovení jednoznačně stanoveno, že se zákon vztahuje jen na ty formy odporu, které nespočívají v útocích proti životu a zdraví v intenzitě předpokládané trestním zákonodárstvím.
Dále zpětná účinnost zákonů je v demokratických právních řádech připouštěna jen v minimálním rozsahu. Listina nepřipouští z této zásady žádnou výjimku a zpětnou účinnost zákonů pokud jde o trestnost činů výslovně v čl. 40 odst. 6 upravuje tak, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
V § 1 je vymezeno rozhodné období odchylně od ostatních rehabilitačních nebo restitučních zákonů. Pro takovýto postup chybí vážnější důvody. Pokud se zpochybní jedna hranice, může být zpochybněna časová hranice i v ostatních zákonech, a pro přeskládaný návrh zákona může být zpochybněna i horní hranice a tím by byly zpochybněny i např. některé státně právní úkony po 17. listopadu 1989.
Doporučuje se proto při vymezení účelu zákona přihlédnout k již existujícím legálním definicím např. v § 1 odst. 1, § 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Ze stejných důvodů, z jakých se navrhuje zpřesnění pojmu protikomunistický odboj, se navrhuje přesněji vymezit pojmy "aktivní odpor", "komunistická moc", "veřejný občanský postoj" atd.
Odstavec 2 se doporučuje formulovat takto:
"/2/ Pro účely tohoto zákona se považuje za československého občana i ten, kterému bylo v rozhodném období československé státní občanství odňato.".
K § 2
Toto ustanovení se jeví nadbytečné, neboť etapizace má význam jen pro určení odlišné výše nároků ze zvláštního důchodového zabezpečení podle § 9 odst. 3. Pokud by bylo zvláštní důchodové zabezpečení vytvořeno, může být uvedená etapizace využita přímo zde. Platí ovšem výhrada k určení odchylných hranic rozhodného období.
K § 3
V § 3 jsou dvě definice účastníka odboje. Doporučuje se definici uvedenou v § 3 odst. 1 vypustit.
Odstavec 2 se doporučuje formulovat takto:
"/2/ Občanu, který se v rozhodném období účastnil boje za obnovu demokracie, lidských práv a základních svobod uvedené v § 4 až § 7 tohoto zákona, bude přiznán status účastníka odboje, jestliže odbojová činnost trvala nejméně dvanáct měsíců, pokud tento zákon nestanoví jinak."
V odstavci 3 se doporučuje slovo "utrpěl" vložit za slova "tohoto zákona", místo spojky "a" použít slova "až". Slova "k době uvedené v odstavci 2 se nepřihlíží" se doporučuje nahradit slovy "podmínka doby trvání odbojové činnosti uvedené v odstavci 2 se považuje vždy za splněnou". Zároveň se doporučuje uvážit, zda by nebylo vhodné toto ustanovení vložit do § 8 mezi překážky uznání statutu účastníka.
K § 4
Doporučuje se toto ustanovení vypustit, neboť nemá v zákoně prakticky význam.
Poznamenává se, že samotný fakt členství by neměl byt důvodem pro přiznání statutu člena ilegální organizace.
Definice pojmu "člen ilegální organizace" rozhodně nevystihuje skutečnost, že nikoliv pouze v 50. letech byl vznik a činnost ilegálních skupin velmi často provokován a řízen orgány státní bezpečnosti, nebo že stejnými prostředky byly prvky odporu vnášeny do legálních korporací a struktur.
Vymezení pojmu ilegální organizace v předloženém návrhu zákona by zřejmě umožnilo vyhlásit účastníkem protikomunistického odboje též členy "ilegálních skupin", o kterých se doposud neví. Nevyžaduje se totiž splnění podmínky, aby bylo alespoň vůči jednomu členovi skupiny zahájeno trestní stíhání nebo aby byl jinak perzekuován.
Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že by se mělo jednat o činnosti, které pokud byly odhaleny, zakládají znaky trestných činů, na které se vztahuje zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, popřípadě zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V těchto případech by občan statut účastníka protikomunistického odboje mohl získat též splněním podmínek uvedených v § 5 návrhu. V jiných případech by činnost člena skupiny mohla zakládat znaky trestného činu, který se v zákonech o soudní rehabilitaci neuvádí a eventuelně odsuzující rozsudky by zůstaly v platnosti. Tak by tomu zřejmě bylo např. u odsouzení pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 trestního zákona. Vzniká otázka, zda lze připustit, aby komise zřízená podle § návrhu zákona byla oprávněna přes platný odsuzující trestní rozsudek, přiznat občanovi statut účastníka protikomunistického odboje
Složité otázky vztahu předloženého zákona k zákonům upravujícím rehabilitaci je třeba řešit důsledně. Jejich neřešení může znemožnit nebo podstatně ztížit dosažení účelu sledovaným předkládaným zákonem a působit dokonce v obráceném směru. Pokud např. je pro dosažení soudní rehabilitace pro naprosto zjevná porušení právních předpisů a mezinárodních norem v konkrétním řízení požadován složitý postup podle zákona č. 119/1990 Sb., je prakticky vyloučeno, aby byl rehabilitován někdo, kdo být rehabilitován nemá. Pokud nebudou v tomto zákoně stanovena jasná a jednoznačná kritéria pro určení účastníka odboje, ilegální organizace a dalších pojmů, může být ohroženo morální vyznění celého procesu rehabilitace.
K § 5
Pojem "politický vězeň" se v naznačeném rozsahu zřejmě dostává do rozporu s úpravou zákona o soudní rehabilitaci, ačkoliv důvodová zpráva k tomuto ustanovení předpokládá opak. Poznatky z dosud provedených rehabilitačních řízení jak z let 1968 - 1970, tak po roce 1990 potvrzují výraznou převahu odsouzení nikoliv za aktivní odboj proti komunistické moci, ale jako výsledek politické perzekuce, která měla původ v samotném charakteru totalitní moci. Odsouzení postihovala namnoze i osoby z trestně právního hlediska zcela nevinné - na základě vykonstruovaných obvinění, vynucených doznání, nebo pro pouhou příslušnost k určité sociální skupině (kulaci a střední rolníci, živnostníci, příslušníci buržoazie) nebo pro členství v některé zájmové organizaci, politické straně (třeba i zrušen v dřívějších letech), církvi nebo společnosti. Odsouzení postihovala i zcela nevinné osoby, a to i ty, které byly nevinné z hlediska tehdy platného zákona.
Doporučuje se proto vypustit odstavec 1.
Na závěr odstavce 2 doplnit větu:
"Do činnosti uvedené v § 3 odst. 1 se započítává doba, kdy občan byl v rozhodném období v souvislosti s bojem za demokracii, lidská práva a základní svobody, omezen na osobní svobodě a rozhodnutí, na jehož základě byl na svobodě omezen, bylo později zrušeno.".
K § 6
V odstavci 1 není zřejmé, zda podmínky uváděné pod písm. a) a b) musí být splněny současně, nebo zda postačí jen některá z nich. V závislosti na tom je třeba v ustanovení písm. a) za slovo "rozšiřování" doplnit slova "a" ev. "nebo". Obdobně je třeba ovšem postupovat v textu § 7, 8, 9 odst. 1 a § 15.