Především se jednoznačně stanoví, že jde o záruku peněžitou, neboť cenné papíry, zejména cizích států, jsou z hlediska přezkoumatelnosti jejich hodnoty pro poskytování záruky nevhodné. Nevylučuje se však, aby peněžitá záruka byla složena v cizí měně v hodnotě odpovídající záruky v Kčs při přepočtu podle kursovního lístku.
Bylo vypuštěno ustanovení o tom, že jiná osoba, která záruku složila, od ní může ustoupit, neboť to v praxi vedlo k různým kalkulacím.
Potíže, které vznikaly tím, že zadržená osoba sice záruku nabídla, avšak potřebné prostředky neměla u sebe, byly odstraněny tím, že se jednoznačně stanoví, že ponechat obviněného na svobodě, nebo jej propustit je možné až tehdy, když záruku složí.
K připomínkám advokacie i jiných připomínkových míst se důvody záruky poskytují ve stejné šíři, jako u záruky zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby, případně záruky písemným slibem, tedy i z důvodů uvedených v § 67 písm. c). Není totiž důvodu podmínky obou způsobů záruky rozlišovat, naopak se peněžitá záruka zdá být prostředkem důvěryhodnějším než např. pouhý slib. Nelze vyloučit ani kombinaci obou způsobů.
V souladu s tím bylo ovšem nutno upravit důvody propadnutí záruky, o kterém musí soud rozhodnout tak, aby byla odstraněna nejasnost, kterým okamžikem záruka připadá.
Na návrh soudů bylo prodloužení záruky umožněno nejen v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale též v případě uložení trestu peněžitého, který vzhledem k úpravě v trestním právu hmotném je u kratších trestů (do tří let) alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody. Navíc je tomuto trestu blízký i tím, že je jištěn uložením trestu náhradního.
Pro snažší manipulaci v takových případech se zavádí možnost, aby odsouzený požádal, aby složené záruky bylo použito k zaplacení peněžitého trestu, aby si popřípadě nemusel znovu opatřovat větší částku peněz, když taková částka je vázána již zárukou.
K č. 31-32:
Úpravy jsou v souladu s rozhodováním soudu o vazbě. Pokud jde o úpravu § 74, je jasné, že soud, který nevyhoví návrhu prokurátora na vzetí do vazby, nerozhoduje o propuštění z vazby, ale vydá příkaz k propuštění zadrženého. Proti tomuto příkazu stížnost prokurátora přípustná není.
K č. 33-34:
Dosavadní úprava zadržení musela být změněna tak, aby bylo zřejmé, že souhlas k zadržení i nadále dává prokurátor, který také samostatně přezkoumává, zda podá návrh na vzetí do vazby. Nemohlo být vyhověno návrhu ministerstev vnitra, aby návrh na vzetí do vazby podával soudu vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán přímo, neboť prokurátor by tak byl zbaven ve vztahu k nim faktické možnosti uplatnit dozorová oprávnění (např. zrušit usnesení o vznesení obvinění) a takový postup by byl v rozporu i s akusačním principem.
Vhodněji bylo také formulováno oprávnění zadržené osoby, zejména pokud jde o účast obhájce, totiž že zadržená osoba má právo jej požadovat, jestliže však tomuto požadavku není možno pro nedosažitelnost obhájce, např. v noci nebo ve dnech pracovního klidu, zajistit, lze úkon ve stanovené lhůtě dokončit.
Současně je z úpravy patrno, že odevzdáním zadržené osoby soudu se rozumí okamžik podání návrhu na vzetí do vazby.
K č. 35:
Samostatně bylo třeba upravit postup prokurátora při rozhodování o zadržené osobě a samostatně postup soudu, jemuž dojde návrh prokurátora na vzetí do vazby. Kontradiktornost rozhodování soudce zajišťuje právo obhájce a prokurátora, aby se účastnili výslechu zadržené osoby před rozhodnutím o vzetí do vazby.
Účast prokurátora přitom není obligatorní.
K č. 36:
Úprava je v souladu s úpravou postavení policejních sborů.
K č. 37:
S ohledem na změny v soustavě orgánů státní správy ponechává se zvláštním předpisům úprava realizace věcí, které byly vydány nebo odňaty. Proto se příslušný orgán na rozdíl od dřívější úpravy nespecifikuje.
K č. 38-42:
Čl. 12 Listiny stanoví nedotknutelnost obydlí a podmínky domovní prohlídky. Proto trestní řád zavádí definici obydlí jako bytu nebo jiného obydlí a prostor k nim náležejících, aby bylo zřejmé, že jde též např. o rekreační chalupy, chaty, apod. a prostory k nim náležející, jako kůlny, garáže apod., pokud k bytu nebo obydlí přiléhají.
Pro prohlídku těchto prostor je nezbytný písemný příkaz soudu.
A contrario toho zákon definuje též jiné prostory, u nichž podmínky prohlídky nejsou tak přísné a vyžaduje se toliko příkaz nebo souhlas prokurátora. Jde o prostory sloužící k podnikání, sklady, samostatně stojící garáže apod., ale také prostory škol.
Úpravou prohlídek jiných prostor bylo nutné reagovat na připomínku ministra školství, který upozornil, že vstup orgánů činných v trestním řízení na akademickou půdu povoluje rektor nebo jeho pověřený prorektor nebo děkan v případě důvodného podezření ze spáchaného trestného činu. Toto omezení vyplývá z § 2 odst. 3 zák. č. 172/1990 Sb., o vysokých školách.
Jde o omezení, které se do vysokoškolského zákona dostalo z neznalosti historie a potřeb trestního řízení, patrně v důsledku určité porevoluční euforie.
Nedotknutelnost akademické půdy je přežitkem z doby, kdy měl rektor nad akademickou půdou vlastní jurisdikci. Ta odpadla již od dob josefínských reforem. V "Příručce školské a osvětové správy" (dr. Otto Placht, dr. Frant. Havelka, St. nakl. Praha, 1934) se na str. 1323 s odvoláním na výnos ministerstva vnitra z 31. 3. 1904 (!) uvádí, že udržování pořádku na akademické půdě se přenechává orgánů univerzity, ač není předpisů, které by zabraňovaly vstupu orgánům veřejné bezpečnosti. Citovaný výnos mluví o zvyklosti.
Tzv. "akademická půda" jsou dílem prostory veřejně přístupné, dílem jiné prostory ve smyslu tr. řádu. Úprava tu jednoznačně dává přednost potřebám ochrany společnosti a občanů před pachateli trestných činů, neboť dosažitelnost akademických funkcionářů v naléhavých případech (v noci, ve dnech pracovního volna a pracovního klidu, o prázdninách) je sporná a komplikovala by možnost zásahu nebo dokazování v trestním řízení. Proto úprava prohlídky jiných prostor je ve vztahu k vysokoškolskému zákonu úpravou speciální a platí tu zásada "lex posteriori derogat priori".
Proto se v trestním řádu samostatně upravuje institut domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a osobní prohlídky.
Listina v čl. 12 odst. 3 připouští i jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí v případech nezbytných pro ochranu života nebo zdraví, práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Proto zákon samostatně upravuje podmínky vstupu do obydlí v případech naléhavého nebezpečí a výslovně stanoví, že v takovém případě nesmějí být po vstupu do obydlí provedeny žádné jiné úkony, než takové, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí (např. zneškodnění teroristy, nálože apod.). Samostatnou úpravu v trestním řádu tento úkon vyžaduje, byť obdobný institut otevření bytu znají policejní zákony. V případě vstupu do obydlí jde o zajišťovací úkon, kterým se zahajuje trestní stíhání.
Podmínky výkonu domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor jsou upraveny v souladu s dosavadním stavem. Pokud jde o vstup do obydlí, v závislosti na povaze nebezpečí, je možnost odepřít účast osobám, které se jinak prohlídky mohou zúčastnit.
Zákon též výslovně zakotvuje právo překonat odpor osob, u nichž mají být tyto úkony provedeny, byla-li předchozí výzva marná.
K č. 44:
Úprava je v souladu s postavením policejních sborů.
K č. 45:
Nepřípustnost odposlechu mezi obhájcem a obviněným byla na základě připomínek formulována vhodněji.
Pokud jde o příkaz k odposlechu telefonních hovorů, stanoví se vzhledem k ustanovení § 20 zák. č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, povinnost vyrozumět o tom, že se odposlech provádí, organizaci, která obstarává provoz telekomunikační sítě. Z důvodů utajení tohoto opatření však se jí nezasílá příkaz k odposlechu, kde jsou údaje k identifikaci odposlouchávané stanice, neboť za zákonnost odposlechu ručí prokurátor (soud) a orgán, který odposlech provádí.
K č. 46:
Úprava odpovídá postavení policejních sborů.
K č. 47:
Předchozí novela zavedla odkladný účinek u stížnosti proti rozhodnutí o přibrání znalce. V praxi se ukázalo, že přiznání odkladného účinku u přibrání znalců k úkonům, které jsou svou povahou neodkladné, jako je prohlídka a pitva mrtvoly, ohledání místa činu nebo prohlídka těla, může zcela zmařit účel znaleckého posudku a tím i celého trestního řízení (další změny na mrtvole, ve zdravotním stavu prohlížené osoby nebo změny na místě činu). Odklad způsobuje i problémy etického rázu, neboť u obětí trestných činů se pozůstalí oprávněně domáhají vydání těla k pohřbu, který je nutno zabezpečovat s určitým předstihem a odkladný účinek stížnosti proti přibrání znalců z oboru zdravotnictví by znemožňoval orgánům činným v trestním řízení sdělit s určitostí dobu, kdy bude možno pozůstatky k pohřbu vydat. Proto je nezbytné odkladný účinek vyloučit.
K č. 48:
Úprava sleduje jednoznačné vyjádření toho, že posudek se nedoručuje pouze obhájci.
K č. 49:
Úprava sleduje zjednodušení rozhodování o odměně znalci, obdobně jako u tlumočníka.
K č. 50-51:
Protože i umístění obviněného do zdravotnického ústavu je omezením osobní svobody obdobně jako vazba, a protože čl. 8 odst. 6 Listiny vyžaduje, aby takové umístění bylo oznámeno soudu do 24 hodin, je pro tento případ praktické, aby úprava byla shodná jako při rozhodování o vazbě nebo zadržení. Proto o takovém umístění v ústavu bude rozhodovat v přípravném řízení soudce na návrh prokurátora.
K č. 52:
Vzhledem k úpravě v připravovaném zákonu o soudech a soudcích je třeba nahradit pojem "soudce z lidu" odpovídajícím názvem "přísedící".
K č. 54-55:
Úprava je v souladu s přenesením pravomoci prokurátora při zajišťování osob na soud.
K č. 56:
Uvedená změna rozšiřuje povinnost státu nést náklady na obhajobu v případech, kdy nutnost obhajoby vyvstane v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona. Nebylo by spravedlivé, aby obviněný nesl náklady, vyvolané tím, že v pravomocně skončeném řízení se orgány činné v tomto řízení dopustily takového pochybení, které je nutno napravovat stížností pro porušení zákona.
K č. 57:
Zákony národních rad o obecním zřízení a o okresních úřadech zrušily dosavadní institut národních výborů. Proto v trestním řádu tam, kde byla věc odevzdávána nebo postupována k rozhodnutí národnímu výboru nebo jinému orgánu, se slova "národnímu výboru" vypouštějí, neboť orgány, které budou o skutcích rozhodovat jako o přestupku, jsou dostatečně vymezeny pojmem "jiný orgán".
Čl. 40 Listiny stanoví v souladu i s řadou mezinárodních úmluv, že jen soud může rozhodovat o vině a trestu. Tomu odpovídá i novelizace trestního zákona v tom směru, že nadále bude vyloučeno, aby kázeňsky byly projednávány některé vojenské trestné činy. Proto bylo nutno upravit i znění § 159 odst. 3.
Smyslem úpravy, která přikazovala doručit poškozenému usnesení o odložení věci, bylo, aby poškozený neztrácel lhůtu k uplatnění svých nároků v občanskoprávním řízení, nikoli dát mu možnost zasahovat stížností do oblasti trestního řízení, která se jej přímo nedotýká. Proto je stanoveno, že se poškozený o odložení pouze vyrozumí, obdobně pak u zastavení a přerušení trestního stíhání, kde rovněž poškozený nemá právo stížnosti. Jde o rozhodnutí obdobné, jako zprošťující rozsudek, vůči němuž poškozený rovněž nemá právo odvolání.
K č. 58:
Vzhledem k rozdělení kompetencí mezi federaci a republiky je nezbytné, aby příslušnost vyšetřovatelů stanovili společně generální prokurátoři republik i federace spolu s příslušnými ministry vnitra. Vzhledem k úpravě vyhledávání, kam budou spadat trestné činy ohrožené sazbou do dvou let odnětí svobody, je nutno provést vymezení příslušnosti vyšetřovatelů prokuratury i pro některé trestné činy veřejných činitelů (např. nepřímé úplatkářství podle § 162) nebo vůči veřejným činitelům (např. § 156 odst. 1) tehdy, jestliže veřejným činitelem byl policista, tak aby byla zaručena objektivita přípravného řízení. Proto zákon umožňuje stanovit obecně výjimku z působnosti vyhledávání pro takovouto skupinu trestných činů na základě směrnice generálních prokurátorů a ministrů vnitra.
K č. 59:
Ustanovení § 163a, prolamující zásadu legality ve prospěch rodinných svazků, se v praxi osvědčilo. Ukázalo se však, že výčet trestných činů, u nichž se poškozenému přiznává právo odepřít souhlas k trestnímu stíhání, je nedostatečný, zejména při souběhu některých trestných činů v § 163a odst. 1 uvedených s jinými trestnými činy. Typicky je tomu zejména při souběhu krádeže a porušování domovní svobody, popř. omezování osobní svobody a vydírání.
Tyto trestné činy bylo nutno doplnit i proto, že se do značné míry překrývají se skutkovou podstatou znásilnění podle § 241 odst. 1, kde manželka nebo družka mohou souhlas ke stíhání odepřít. Zjistí-li se však, že pachatel nenaplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, ale jen mírněji trestný čin omezování osobní svobody nebo vydírání, v trestním stíhání by bylo možno pokračovat.
Zúžení okruhu osob, které mají právo udělit souhlas k trestnímu stíhání, oproti okruhu osob, které mají právo odepřít výpověď, se však v praxi neosvědčilo. Vede k tvrdostem, laické veřejnosti málo pochopitelným, kdy např. nevlastní sourozenci vyrůstající spolu od dětství a mající k sobě blízký vztah, nemohou v případě dopravní nehody, kdy je pachatelem jeden a poškozeným druhý z nich, využít práva, které by měli v případě, že by šlo o sourozence vlastní. Stejně tak jde i o osoby sešvagřené, o osoby ve vztahu tchán, tchyně a o osoby, které spolu žijí v homosexuálním párovém vztahu, který je obdobou vztahu druha a družky. Proto se podmínky pro udělení, resp. odepření souhlasu vymezují obdobně jako právo odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání výslovným odkazem na § 100 odst. 2 tr. ř.
Oproti tomu byl odst. 3 doplněn o ustanovení o tom, že výslovně odepřený souhlas již nelze znovu udělit. V praxi se totiž vyskytly případy, kdy vzhledem ke změněné rodinné situaci (např. rozvodu) byly pokusy zvrátit nemožnost trestního stíhání, k němuž původně souhlas nebyl dán a dodatečně byl takový souhlas udělován. Výkladem bylo možno dovodit, že je to nepřípustné, avšak vzhledem k tomu, že většina poškozených jsou právničtí laici, považuje se za vhodné, aby zákon takové ustanovení obsahoval výslovně.
K č. 60:
Ustanovení § 165 odst. 2 a 3 po novelizaci odst. 1 zákonem č. 175/1990 Sb. postrádají smysl a předchozí novelou nebyly vypuštěny jen nedopatřením. Tuto nelogičnost je třeba odstranit.
K č. 61:
Na základě doporučení řady připomínkových míst se do vyhledávání svěřují trestné činy, u nichž trestní sazby odnětí svobody nepřevyšují dvě léta. Současně se upravuje řízení před samosoudcem tak, aby byl příslušný pro takové činy, které se vyhledávají. Zjednodušení směřuje k tomu, aby trestní řízení o méně závažných činech probíhalo urychleně a kapacity vyšetřovatelů mohly být věnovány závažnějším činům, jejichž počet stále narůstá.
Vzhledem k tomu, že ne všechny policejní orgány mají oprávnění vyhledávat, stanoví se, obdobně jako je tomu u dalších orgánů oprávněných vyhledávat, že jde pouze o pověřené policejní orgány.
K č. 62:
Viz důvody č. 60, úprava se uvádí do souladu.
K č. 63:
Vzhledem k tomu, že kázeňské projednání trestných činů je s ohledem na ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny nadále vyloučeno, bylo nutno upravit i znění § 172 tr. ř. a příslušné ustanovení vypustit.
K č. 64:
Úprava se provádí vzhledem k nové působnosti orgánů státní správy. Pokud jde o poškozeného, i zde se z důvodů uvedených již pod č. 53, stanoví, že poškozený se o zastavení trestního stíhání pouze vyrozumívá, aby bylo zřejmé, že mu právo stížnosti do meritorního rozhodnutí nepřísluší. Zůstává mu však možnost, aby postup orgánů přípravného řízení nechal prokurátorem přezkoumat podle § 167 tr. ř.
K č. 65:
Úprava se provádí v důsledku rozdělení kompetencí mezi prokurátora a soud a vzhledem k novému postavení policejních sborů.
K č. 66:
Viz důvody pod č. 4.
K č. 67:
Úprava zavedená novelou, totiž, že předběžné projednání obžaloby se koná v jakémsi poloveřejném zasedání, jehož se účastní pouze prokurátor a obhájce, jestliže jej obviněný má, se v praxi neosvědčila. Znamená nerovnost mezi obviněnými, kteří mají obhájce a těmi, kteří jej nemají. Protože předběžné projednání obžaloby se týká procesních otázek nemajících pro meritorní rozhodnutí zásadní význam, postačí, je-li obviněnému ponecháno právo stížnosti. Proto se stanoví neveřejnost zasedání o předběžné projednání obžaloby.
K č. 68:
Viz důvody pod č. 63.
K č. 65:
Viz č. 9-10.
K č. 70:
Již poslední novela zavedením souhlasu s trestním stíháním poškozeného, který je osobou obviněnému blízkou, vyjádřila, že osobním vztahům a jejich upevnění dává přednost před právem státu na trestní postih. K připomínce právnické fakulty UK v Praze se proto upravuje i možnost číst výpověď svědka u hlavního líčení pouze na případy, kde je takové přečtení obecně přípustné a nepřipouští se číst takovou výpověď tehdy, jestliže svědek předvolaný k hlavnímu líčení užil svého práva výpověď odepřít.
K č. 71:
Nutnost přerušit řízení při podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem vyplývá z Ústavy. Proto bylo nutno upravit důvod přerušení i v trestním řádu.
K č. 72:
Zpřesňuje se příslušnost nejvyšších soudů k rozhodování o stížnosti pro porušení zákona.
K č. 73-74:
Úprava je v souladu se zákony o policejních sborech.
K č. 75:
Viz č. 60.
K č. 76-77:
Vzhledem k rozšíření okruhu trestných činů, které se vyhledávají, rozšiřuje se i okruh věcí, které rozhoduje samosoudce. Pokud jde o zjednodušenou formu rozsudku, vzhledem k možnosti uložení trestu až na dvě léta, stanoví, že při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je nutno rozsudek vždy odůvodnit, byť s ním strany souhlasí, tak, aby přiměřenost trestu bylo možno náležitě přezkoumat i na základě mimořádných opravných prostředků.
Formulační úpravy vyplývají též z důvodů pod č. 59
K č. 78:
Úprava vyplývá ze zrušení vojenských nápravných útvarů, provedeného novelou tr. zákona.
K č. 80-83:
V souvislosti s nově vymezenou působností státní správy ponechává se určení orgánu, provádějícího výkon trestu propadnutí majetku, zvláštním předpisům. Pokud jde o zákaz pobytu, vyrozumívá se o něm příslušný obecný úřad.
K č. 84:
Úprava je v souladu se způsobem ukládání a ukončování ochranného léčení, jak bylo provedeno novelou tr. zákona.
K č. 85:
Také rozhodování o vazbě ve zvláštních případech (u útvaru nebo v léčebném zařízení) bylo nutno upravit v souladu se změnou pravomoci prokurátora a soudu. V souladu s Listinou bylo nutno upravit též omezení některých práv, jejichž výkon je neslučitelný s výkonem vazby.
K č. 86-88:
V souladu s Listinou a zákony o policejních sborech bylo nutno upravit též rozhodnutí o vydávací vazbě.
K č. 89:
Znění § 384c navrhlo ministerstvo spravedlnosti SR vzhledem k tomu, že v mezinárodních smlouvách o pomoci v trestně právní oblasti, jimiž je ČSFR vázána, se uplatňuje institut "průvozu osob pro účely trestního řízení". Tento institut kromě jiného požaduje, aby dotčený stát přijal potřebná zajišťující opatření (omezení osobní svobody, ozbrojený doprovod apod.) v souladu s vnitrostátním zákonodárstvím. Tomuto závazku však neodpovídala dosavadní úprava, proto se navrhuje, aby o přípustnosti průvozu rozhodoval Nejvyšší soud ČSFR a po jeho rozhodnutí by bylo užití omezujících opatření vůči provážené osobě přípustné ve stejném rozsahu v ostatních případech styku s cizinou.
K č. 90-93:
Rozhodnutí čs. soudu o tom, že rozsudek cizozemského soudu se vykoná, je zvláštním rozhodnutím, tzv. exequatur. Takové rozhodnutí je podle ústavy vyhrazeno Nejvyššímu soudu ČSFR.
Nejvyšší soud ČSFR k tomu zaujal stanovisko pod sp. zn. Tpsf 107/85.
Podle instrukce ministra spravedlnosti ČSR čj. 1066/80-MO ze dne 30. 7. 1980 a odpovídající instrukce ministerstva spravedlnosti SSR čj. 92/1980-L ze dne 11. 8. 1980 ministerstvo spravedlnosti rozhoduje o žádosti členského státu Úmluvy, jehož soud odsoudil čs. občana k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, o převzetí odsouzeného k výkonu trestu v ČSSR. Na základě jeho rozhodnutí orgány SNV převezmou odsouzeného od orgánů cizího státu. Na odsouzeném se ihned začne vykonávat trest odnětí svobody v I. NVS nebo, jde-li o mladistvého, v NVÚ pro mladistvé. Teprve potom se věc předloží soudu k rozhodnutí o tom, zda se trest uložený cizím rozsudkem vykoná. Avšak nejen podle Úmluvy (čl. 10 odst. 2), ale i podle vnitrostátního práva (§ 384a tr. ř.) právním podkladem opravňujícím vykonat trest uloženy rozsudkem cizozemského soudu na území ČSFR je rozhodnutí domácího soudu o exequatur. Takovým podkladem nemůže být rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, jímž byl navenek, ve vztahu k příslušnému cizímu státu, projeven souhlas s převzetím odsouzeného. Odsouzený čs. občan od svého faktického převzetí od orgánů cizího státu až do nařízení výkonu trestu na základě rozhodnutí čs. soudu o exequatur je držen ve výkonu trestu odnětí svobody bez právního podkladu, a tedy nezákonně. Přitom není vyloučeno, že soud nakonec rozhodne, že trest uložený cizím rozsudkem se nevykoná, např. proto, že nejde o čin trestný podle čs. zákona, což může být a často je otázka vyloženě sporná.
Proto se navrhuje otázku upravit v souladu s Ústavou a mezinárodními závazky.
Znění § 384a odpovídá obdobnému znění občanského soudního řádu, když jde o uznání civilních rozhodnutí, znění § 384b odpovídá čl. 5 Úmluvy (č. 123/1980 Sb.). Ministerstvo je vázáno uznáním rozhodnutí, není však vázáno odsouzeného převzít.
K čl. II:
K č. 1:
Vzhledem k tomu, že nutnost seznámit se s utajovanými skutečnostmi v trestním řízení může být pro obhájce důvodem k odmítnutí právní pomoci, nelze však obhájce k takovému odmítnutí nutit, zejména v případech, kdy okolnost, že v trestním řízení budou probírány skutečnosti tvořící státní tajemství až dodatečně, bylo třeba v zákoně o státním tajemství speciálně upravit možnost, kdy bude nezbytné umožnit obhájci k takovým skutečnostem přístup. Mělo by jít o případy výjimečné, zejména ty, kdy klient na dokončení obhajoby určitým obhájcem trvá apod., takže okruh osob, které se budou seznamovat s takovými skutečnostmi, nebude příliš rozšiřován.
Vedle obhájců k takovým osobám mohou patřit i poslanci zákonodárných sborů, neboť mají právo interpelovat vládu i jednotlivé ministry ve vztahu k celé jejich činnosti, tedy i k činnosti, která podléhá režimu utajení. Na základě připomínek národních vlád byl okruh osob rozšířen i o primátory a starosty měst.
V takových případech, kdy je podle ústavy nebo vzhledem k právům obhajoby v trestním řádu nezbytné takové osoby seznámit se státním tajemstvím, poučí o povinnosti zachovávat mlčenlivost ten, kdo tyto osoby s takovými skutečnostmi seznámí, a to předem.
Bylo zde vyhověno požadavku FMV, aby okruh osob, které se musí seznámí se státním tajemstvím, aniž jsou ke styku s ním určeny, nebyl neúměrně rozšiřován.
K č. 2:
Úprava odpovídá vymezení kompetencí Federální bezpečnostní informační služby.
K čl. III:
Vzhledem k rozsahu změn v trestním řádu je účelné, aby bylo vyhlášeno jeho úplné znění, zvláště když k tomu nedošlo po předchozí novelizaci.
K čl. IV:
Novela trestního řádu vzhledem k textu Listiny musí nabýt účinnosti nejpozději 1. 1. 1992.
V Praze dne 17. října 1991
Předseda vlády ČSFR:
Čalfa v. r.
Místopředseda vlády ČSFR:
Rychetský v. r.