Za další základní kvantitativní parametr ekonomického vývoje v příštím roce lze považovat odhad vývoje tvorby národního důchodu v intervalu 0 až 5 % oproti roku 1991.
V sektoru investic lze při pohledu na celoroční výsledek pravděpodobně očekávat zřejmě určité zpomalení dynamiky investiční činnosti, které vychází i ze sníženého zahajování investic v letošním roce a z nepříznivé finanční situace podniků.
K tomu, aby se sektor investic stal prvkem obnovy ekonomického růstu lze uvažovat o obezřetné stimulaci některých dlouhodobých investic, obecně prospěšných a pečlivě vybraných s omezeným vzestupem investiční aktivity veřejného sektoru, které by mohly být počátečním impulsem pro rozvinutí širší ekonomické aktivity a měly by multiplikativní efekt.
Hlavní oblastí zájmu by měla být především výstavba infrastrukturálních investic - zejména silniční sít, hraniční přechody, železnice, modernizace měst, ekologie, případně další, které vytvářejí podmínky pro fungování trhu.
Oživení investiční činnosti, i když by bylo dílčí, by mělo stimulativní účinky i na další odvětví. Rozhodně by však znamenalo značný podnět k restrukturalizaci stavebnictví za podmínky, že by uvedený impuls nebyl tak velký, aby umožnil privatizovanému stavebnictví vrátit se do předimenzovaného rozměru stavebnictví z 80. let /lze odhadovat, že by neměl dosáhnout více než 80 % původních kapacit/. Neměl by rovněž představovat tlak na platební bilanci.
V každém případě bude třeba se výrazně orientovat na stimulaci exportu. Proexportní efekt devalvace v příštím roce zeslábne /často značná nabídka některých čs. výrobků vede ke snížení realizovaných cen na zahraničních trzích/. Stimulace exportní výkonnosti by měla být orientována zpracovatelským odvětvím bez adresného určení podniků a měla by umožnit kapitalizaci zisků u daných výrobců a upevnit jejich konkurenční potenciál a exportní výkon. Stimul exportní výkonnosti musí mít jednoznačně selektivní účinky a nemůže přinést záchranu pro ty, kteří nejsou schopni se na trhu prosadit.
Udržení hmotného exportního přebytku je důležité proto, že v roce 1992 bude nutné uhradit 1,2 mld USD splátek úvěrů a v roce 1993 začínají splátky letošního čerpání úvěrů MMF. I z tohoto důvodu je žádoucí, aby zesílil příliv soukromého zahraničního kapitálu.
Vývoj v roce 1992 může být negativně narušen zhoršenou situací na východoevropských trzích. Dále se mohou ukázat jako nerealizovatelné představy o větším vývozu na západoevropské trhy, kde se čs. vývoz může setkat s ostřejší konkurencí. Důvodem k zvýšení konkurence může být např. snaha zablokováním trhu pro čs. vývozce přivést čs. podnik do složité ekonomické situace a pak ho za podmínek nerealizovatelnosti jeho produkce získat za nízkou cenu do svého vlastnictví /podobný postup byl využit ve více případech při přebírání podniků v bývalé NDR/.
Určitou neznámou je také další osud podniků po privatizaci, neboť nelze ani předvídat, ani modelovat, jakým způsobem budou noví vlastníci postupovat. Některá srovnání např. uvádějí, že po privatizaci dochází k dalším ztrátám pracovních míst, což by fakticky vedlo ke snížení objemu příjmů a tedy poptávky. Může také převládnout snaha o rychlé vyplácení dividend a tedy snížení intenzity investování. Pokud by se však prosadila ekonomická racionalita, pak pravděpodobnost tohoto postupu je malá.
Krátkodobě působícím rizikem by byla i možnost řetězového vlivu úpadku nejvíce zadlužených podniků na jejich četné dodavatele.
Aktivní hospodářská politika pro příští rok vyžaduje určité uplatnění rozvojových impulsů. To je zvláště náročné na hladké a velmi adaptabilní chování finančních vztahů.
Má-li být základem oživení další růst exportního výkonu, obnova investiční činnosti a teprve ve třetí řadě finální spotřeba obyvatelstva pak to předpokládá především další zvýšení míry úspor obyvatelstva a další kapitalizaci úroků z úsporných vkladů. Cestou k tomu by mohlo býti i zvýšení rozsahu nabídky zejména tříměsíčních termínovaných vkladů případně na základě vládních pokladničních poukázek.
Zdá se, že pro tento cíl nejsou dostatečně zainteresovány komerční banky, které jsou nyní přechodně motivovány k dosahování vysokého zisku v krátkodobém horizontu. Proto také neposkytují přitažlivé vkladové úroky na krátkodobé termínované vklady a udržují vysoké kreditní úroky, které výrazně zvyšují nároky na efektivnost projektů a to i nad rámec obvyklých zvyklostí. V této souvislosti by využití vládních cenných papírů bylo vhodným nástrojem regulace tohoto trhu. Financování přiměřeného rozsahu pečlivě vybrané veřejné investiční výstavby jejich prostřednictvím na vrub vnitřního státního zadlužení u sektoru obyvatelstva, podniků a komerčních bank nelze považovat za ekonomicky nezdravé a nemusí mít vážnější inflační a platebně bilanční důsledky.
Situace veřejných financí v příštím roce v situaci sníženého výkonu ekonomiky se jeví objektivně jako velmi složitá. Za základní imperativ pro přípravu rozpočtu na rok 1992 vzhledem k dosavadnímu vývoji lze považovat snahu o zachování antiinflačního a transformačního působení rozpočtu.
Ekonomika, která se bude v roce 1992 nacházet pravděpodobně v nejnižším bodě své transformační dráhy stěží může vytvořit objem zisku, jehož zdanění by zajistilo příjmy potřebné k financování veřejných výdajů. Určité mírné zlepšení je možno očekávat u inkasa daně z obratu vzhledem k předpokládané stabilizaci vývoje osobní spotřeby. Naopak u odvodů z mezd, které představují okolo 30 % příjmů plynoucích z podnikové sféry nelze vzhledem k růstu nezaměstnanosti, i když při vzestupu mezd, počítat s výraznějším vzestupem inkasa.
Výrazně rostoucí položkou ve výdajích budou bezesporu prostředky určené na řešení problému nezaměstnanosti. V letošním roce vzhledem k pomalejšímu než očekávanému nárůstu počtu osob bez práce a především proto, že nejsou využívány prostředky na aktivní opatření v politice zaměstnanosti, lze předpokládat, že tyto prostředky nebudou čerpány v plné výši. Situace v příštím roce však bude zcela odlišná a lze odhadnout, že na výdaje spojené s nezaměstnaností bude potřeba vydat vyšší částku než v letošním roce. Tato úvaha vychází z růstu počtu uchazečů o práci na 800 - 900 tisíc v průměru roku a ze zvýšení nominálních mezd v letošním roce, které jsou základem pro výpočet příspěvku v nezaměstnanosti. Nepoměrně více prostředků si bezesporu vyžádají i aktivní opatření, pro něž jsou v letošním roce vytvářeny legislativní a institucionální podmínky.
Zvýšené výdaje bude třeba vynaložit rovněž do oblasti sociálního zabezpečení. Zvýšení výdajů v letošním roce představuje přírůstek 10 mld Kčs, vedle toho se pro příští rok počítá s uskutečněním nových výdajů pro rodiny s dětmi /6 mld/ a pro důchodce /7 mld/.
Velmi rizikový je také další vývoj zemědělskopotravinářského komplexu, který přebírá z minulosti řadu problémů, ať již jde o celkovou nerovnováhu, explozi odkládaných potřeb /potravinářský průmysl/, existenci neefektivní části mikrosféry a další. Zcela realisticky je nutno vidět, že potraviny i pro rok 1992 budou zajišťovat v převažující míře současné ZD a statky i to, že dojde k prolongaci obtížných podmínek čs. zemědělství, které se v letošním roce ještě nepodaří plně vyřešit.
V současné situaci, kdy ceny placené zemědělcům za dodávané produkty se v porovnání se stejným obdobím zvýšily pouze o 2,9 %, ceny pro konečného spotřebitele však byly v červnu o 29,2 % vyšší ve srovnání s prosincem 1990 a došlo k výraznému vzestupu cen výrobních prostředků pro zemědělství /vyvolávané monopolními podmínkami/, je možné očekávat, že při odstranění přebytku nabídky masa a mléčných výrobků jejich vývozem dojde k výraznému tlaku zemědělské prvovýroby na zvyšování cen.
Rizikem dalšího vývoje po likvidaci přebytků, jemuž je třeba zabránit, je tak nebezpečí cenového růstu. Riziko spočívá v tom, že výrobci mohou dočasně zpomalit /na 1 až 2 měsíce/ prodej z prvovýroby, což by vedlo k nedostatku na trhu a umožnilo jim diktovat ceny. Je zřejmé, že využít v této situaci /zejména jde o maso a mléko a výrobky z nich/ možností dovozu znamená posunout prodejní ceny do úrovně alespoň 2krát vyšší než nyní a to by mělo značné účinky na celkový cenový index. Udržení současné úrovně cen si vynucovalo dotace výroby.
Nelze proto doporučit opatření umožňující snižování výroby pod úroveň poptávky a vyvolávající rychlejší růst cen. Nicméně pravděpodobnost toho, že se pokusí podnikatelské subjekty a v zemědělství využívat situace k tomuto postupu je velká. Vzhledem k pokračujícím cenovým nůžkám se toto řešení pro ně ukazuje stále více jako nevyhnutelné, neboť tento dopad je tak velký, že ho nelze ani v nákladech, ani v zisku eliminovat.
Proto se zdá, že odbourání celého přebytku zemědělské produkce v krátké době vývozem není dlouhodobě výhodné řešení. Pravděpodobně perspektivně lepším řešením je ponechání určité úrovně nadvýroby, neboť to umožňuje stabilizovat úroveň spotřebitelských cen potravin a nepřipustit jejich větší fluktuaci s nepříznivými dopady do všech dalších vazeb. To se přirozeně nevyhne tomu, počítat s určitými dotacemi "výroby tohoto přebytku".
Snižováním zemědělské výroby se projeví i problémy jejího vývoje v oblastech s nízkou úrodností půdy, v horších přírodních podmínkách. Z celkového posouzení potřeb obilovin a dalších plodin vyplývá, že by mohl vzniknout v roce 1992 přebytek zemědělské půdy v celkové výměře 850 - 870 tis. ha tj. 13 % z celkové výměry zemědělské půdy. Přitom v horské oblasti je nyní zařazeno 885 tis. ha zemědělské půdy a orná půda ve výrobní oblasti bramborářsko ovesné a horské představuje 847 tis. ha. Nejde jen o výrobně ekonomický problém racionální koncentrace výroby do výhodných oblastí. Jde především o sociální a ekologické dimenze této otázky, kterou řeší s velkými obtížemi řada států.
Vývoj zaměstnanosti v daných podmínkách bude do značné míry pokračováním dosavadních trendů. Tempo růstu se sice sníží, ale nelze počítat s poklesem počtu nezaměstnaných. Celkový počet nezaměstnaných na konci roku 1992 se může pohybovat okolo 1 milionu osob, což by odpovídalo míře nezaměstnanosti kolem 14 %. Je nutno také počítat s tím, že v tomto počtu bude značný podíl dlouhodobě nezaměstnaných vyplývající ze socioprofesní struktury nevhodné pro nové ekonomické podmínky. Ovšem regionální problémy s ní spojené budou velmi silné.
5. Některé otázky střednědobého horizontu
Současný hospodářský pokles a procesy probíhající v oblasti rovnováhy ekonomiky mají přirozeně omezený časový horizont. Vývoj v roce 1991 i v roce 1992 představuje v podstatě první fázi mnohostrannějšího procesu přeměny ekonomiky ve funkčně otevřenou moderní tržní ekonomiku. Celý tento proces transformace je dlouhodobou záležitostí minimálně jednoho desetiletí. Alespoň tak dlouho bude trvat než se stabilizují institucionální a funkční mechanismy v ekonomice, než se v ní usadí vlastnické poměry, než se do trvalejší podoby dostanou mechanismy sociálních vztahů, než si ekonomika nalezne své místo v mezinárodní dělbě práce a vykrystalizují se v ní hlavní produkční struktury podle jejích mezinárodních komparativních výhod. Rovněž je otázkou dlouhodobější, než se stabilizují typy chování ekonomických subjektů, než si jednotlivé ekonomické subjekty osvojí návyky vlastní pro činnost v moderní otevřené tržní ekonomice a než se stabilizuje i základní politické spektrum ve společnosti.
Toto zhruba desetileté období přechodu, jehož výsledkem je "stabilizace" mechanismů a struktur ekonomiky a společnosti, neznamená přípravu na to, aby ekonomika dospěla do nějakého stacionárního stavu, naopak, jde o definitivní usazení vykolejeného vozu do správných kolejí, po nichž se lze bez větších otřesů rychle pohybovat vpřed.
Celý tento proces se zhruba desetiletým horizontem nemusí být vyplněn ani hospodářským poklesem ani stagnací, ale naopak může být vyplněn pohybem po poměrně strmé růstové dráze, přerušované oscilacemi růstového tempa a kolísáním rovnováhy. Optimální průběh tohoto procesu je záležitostí předvídavosti a promyšlenosti hospodářské politiky a celkové strategie a současně je i výsledkem prostoru, který jí politické a sociální klima ve společnosti poskytne. Toto klima bude pod významným vlivem průběhu nejen souhrnných sociálních, ale i regionálních dopadů procesu transformace.
Nelze sice věrohodně předvídat kvantitativní charakteristiky vývoje po roce 1992, je však přesto i pro současnou hospodářskou politiku možné předvídat pravděpodobné obrysy problémů střednědobého horizontu, jejichž řešení do značné míry hospodářská politika předurčuje již v současnosti.
Do uvedeného procesu transformace vstupuje Československo v mnoha důležitých ohledech relativně dobře vybaveno, dokonce významně lépe vybaveno než sousedé /Maďarsko, Polsko i bývalá NDR/. Lze tvrdit, že prozatím nebyl kapitál těchto základních dobrých vstupních podmínek promarněn. Nejbližší měsíce a čtvrtletí však představují období, které bude vyžadovat zásadní národohospodářská rozhodnutí, která jeho uchování musí považovat za prioritu. Strategický význam toho to "vstupního kapitálu" Československa do transformačního procesu se ukázal právě v 1. pololetí t. r. Jeho uchování bude důležité pro usnadnění řešení těch zásadních národohospodářských problémů, kterým Československo bude muset čelit zhruba počínaje koncem roku 1992. Za tento vstupní "kapitál" lze považovat především:
- relativně nízký převis peněžní poptávky nad efektivní nabídkou, s nímž ekonomika vstoupila do liberalizačního procesu v roce 1991,
- komparativně nízkou úroveň zahraničního zadlužení,
- poměrně vysokou životní úroveň v masovém měřítku /i když na dluh, dlouho stagnující a s mnoha deformacemi/
Vedle těchto zásadně významných vstupních podmínek lze uvést ještě řadu dalších relativně příznivějších faktorů /souvisejících s geografickou polohou, kvalitou lidského kapitálu, a některými dalšími/, které však prozatím nemají bezprostřední makroekonomické implikace. Stejně tak lze uvést i komparativní vstupní nevýhody ČSFR, mezi něž bohužel patří i státoprávní nestabilita a rozdělením kompetencí omezená akceschopnost státních orgánů.
Komparativně nízký převis peněžní poptávky nad nabídkou umožnil, že postliberalizační cenový skok v 1. pololetí 1991 byl poměrně nízký a poměrně rychle začal odeznívat. Podobně i devalvace kursu čs. koruny na úroveň rovnovážného tržního kursu, jejíž rozsah byl rovněž funkcí zděděné velikosti převisu peněžní poptávky, mohla být poměrně nízká a krátce po ní se úroveň "černého" kursu koruny /který existuje díky omezenosti konvertibility/ snížila na úroveň nového úředního kursu. Obdobně i v poměrně krátké době se běžný účet platební bilance i při liberalizovaném zahraničním obchodě, masivním zúžení tradičních odbytišť a poklesu směnných relací dostal do aktiva.
Dopad cenového skoku do průměrných životních nákladů, jakkoliv byl citelný, nebyl natolik drastický, aby podnítil tlak na vznik vážnější mzdově-inflační spirály. Proto i hospodářský pokles, který je do značné míry důsledkem poptávkových efektů cenového skoku, nebude zřejmě tak hluboký jako v sousedních zemích.
Všechna tato tvrzení je ovšem třeba chápat jako hodnocení relativní, srovnávající čs. ekonomický vývoj na počátku 90. let s ekonomickým vývojem bývalých partnerů Československa v RVHP. Díky zděděné, nepříliš značné peněžní nerovnováze /ve srovnání s ostatními zeměmi RVHP/ bylo a je základní dilema makroekonomické politiky /dilema mezi ohledy na objem produktu a využití kapacit na jedné straně a ohledy na otázky rovnováhy na straně druhé/, pro čs. hospodářskou politiku méně vyostřené, než bylo, je či bude, pro hospodářsko-politické rozhodování ostatních z uvedených zemí.
Směnný kurs koruny, stanovený 28. 12. 1990, měl svými důsledky významný vliv na výši postliberalizačního cenového skoku a tedy i na velikost jím vyvolaného odlivu vnitřní poptávky. Podstatnější však je kombinace jeho důsledků na útlum vnitřní poptávky a na konkurenceschopnost čs. producentů ve vztahu k zahraničí, tedy na chování vnější poptávky. V současné době se jeví, že tato výše kursu nebrání tomu, aby se poměrně brzy dostavovaly určité spontánní poptávkové dynamizující účinky na růstovou výkonnost ekonomiky. Nový směnný kurs koruny, který je ve své podstatě rovnovážný, nestačil svými efekty na cenovou hladinu domácí poptávku zbrzdit natolik, a na tak dlouho, aby její dočasný výpadek nemohl být poměrně brzy částečně nahrazován růstem zahraniční poptávky po čs. vývozech, kde konkurenceschopnost čs. vývozů je dána cenovými a nákladovými, tj. kursem ovlivnitelnými faktory. Pokles vnitřní poptávky zřejmě narazí v průběhu roku 1992 na své dno a přestane za předpokladu udržení konkurenceschopnosti domácích výrobců a poskytovatelů služeb na domácím trhu dále stlačovat výkonnost ekonomiky a zaměstnanost.
Tento kombinovaný účinek na brzké zastavení dalšího poklesu je možný právě díky zmíněnému ojedinělému "vstupnímu kapitálu" čs. ekonomiky do liberalizačního procesu, tj. nevelkého rozsahu globální makroekonomické nerovnováhy, již se podařilo udržet v roce 1990 a prozatím i v roce 1991. Ukazuje se, že právě díky tomu lze se spontánní obnovou ekonomického růstu počítat v poměrně krátké době. Přiměřená stimulace vnitřní poptávky může hospodářský pokles předcházející obnově růstu zmírnit. Tento vývoj by pak v mezinárodní komparaci představoval velmi dobrý výsledek, pokud by byl nezvratný.
S obnovou ekonomického růstu, bude-li mít chování podniků jasné perspektivy, musí dojít k citelné obnově investiční činnosti. Ve střednědobém horizontu bude podstatné začít provádět masivní nezbytné investice do fixního a lidského kapitálu, bez nichž nelze zajistit další konkurenceschopnost čs. výrobců. Proto bude potřebný vzestup míry úspor v ekonomice a brždění růstu konečné spotřeby. Bude to současně zapotřebí i pro zajištění dostatečného přebytku v platební bilanci, nebo alespoň přijatelného schodku. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu musí být základním zdrojem růstu výkonnosti čs. ekonomiky zahraniční poptávka po exportech čs. zboží a služeb spolu s vnitřní investiční poptávkou.
Čs. exportní výkonnost dnes spočívá především v těch oborech a činnostech, v nichž faktory necenové konkurenceschopnosti nehrají významnější roli, a které se v zahraničí nesetkávají s obchodně-politickými bariérami. Dnes je to především oblast vývozu polotovarů a základních materiálů a spotřebního zboží. Nízká úroveň čs. mzdových nákladů a jejich pomalá dynamika je zde klíčovým faktorem konkurenceschopnosti. Podobně působí i odchylka parity kupní síly koruny a volně směnitelných měn /tedy cenových hladin/ od příslušných směnných kursů. Tato odchylka je také spolu s nízkou úrovní vnitřní poptávky hlavním prvkem konkurenceschopnosti domácích výrobců na domácím trhu.
V současných podmínkách má tato odchylka, v kombinaci s existující příjmovou a mzdovou politikou, klíčový význam pro udržení stávající čs. konkurenceschopnosti jak na vnějším tak na vnitřním trhu. Udržuje tím existenci určité úrovně domácí produkce a zaměstnanosti. Pokud tato odchylka a tento typ příjmové politiky trvají, respektive nejsou doprovázeny nějakou další významnou plošnou stimulací vnitřní poptávky, mají na své přizpůsobení časový prostor ti výrobci, kteří by se měli stát hlavními a perspektivními nositeli čs. exportní výkonnosti, podle čs. komparativních výhod, ale dnes ještě jimi nejsou. Jedná se o průmyslové obory strojírenské a jiné zpracovatelské s vyšší přidanou hodnotou a různé obory služeb. Tito průmysloví výrobci jsou dnes pod obrovským tlakem chybějící poptávky vnitřní i zahraniční do značné míry proto, že kvalitativní parametry jejich produkce je činí nedostatečně konkurenceschopnými. Jejich reálné přizpůsobení jako podmínka obnovy jejich konkurenceschopnosti může být časově náročné a předpokládá nové investice a transfér know-how jako minimální podmínku. Pravděpodobně však jen oni mohou být hlavními nositeli potenciálního exportního /a růstového/ výkonu ekonomiky ve střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu.
Tento "štafetový kolík" exportního výkonu však v současné době nesou obory, které jej z objektivních hodnotových příčin velmi pravděpodobně dlouho nést nemohou. Mohou je nést zhruba jen do té doby, dokud jejich konkurenceschopnost vyplývající z nízkých a pomalu rostoucích mzdových nákladů bude zajišťovat odchylka kursu od parity kupní síly a dokud nebudou plně internalizovány do jejich nákladů ekologické náklady. V obou případech je tento časový prostor omezený.
Je tedy v zásadním čs. zájmu, aby tento prostor konkurenceschopnosti trval dostatečně dlouhou dobu, aby trval do té doby, dokud se nestačí přizpůsobit ostatní čs. potenciální a perspektivní vývozci. Do té doby je třeba, aby tento prostor nebyl rychle erodován uvolněním restriktivní makroekonomické politiky vůbec, zvláště uvolněním mzdové a příjmové politiky a jakoukoliv plošnou stimulací vnitřní poptávky.
Obdobně významný prostor pro reálné přizpůsobení, který bude ovšem časově omezen na několik let, bude čs. výrobcům poskytovat provizorní asymetrie v uvolňování přístupu na trh Evropských společenství na jedné straně a ČSFR na straně druhé. Zhruba po pětiletém přechodném období se však v obchodě mezi ČSFR a zeměmi ES začnou výrazně prosazovat principy zóny volného obchodu s velmi ostrou konkurencí.
I přes nezanedbatelnou dnešní i potenciální exportní výkonnost je však třeba ve střednědobém horizontu, resp. v celém základním horizontu transformačního období počítat se silným sklonem k nerovnováze běžného účtu platební bilance. Obnova reálného růstu bude nezbytně doprovázena zásadní restrukturalizací a modernizací fixního kapitálu. Nutně bude vytvářet výrazný tlak na dovozy investičních statků, subdodávek apod. a tlačit běžný účet platební bilance do schodku. Tento vývoj bude typický po roce 1992, a může vést k rychlému nárůstu vnějšího zadlužení republiky. V tomto ohledu mimořádně výhodným startovacím prvkem, který má ČSFR k dispozici, je právě relativně nízká úroveň vnějšího zadlužení, která se také prozatím zvyšuje jen velmi pomalu. Je nicméně třeba počítat s tím, že tento proces se může zásadně urychlit v průběhu příštích let, pokud nebude kompenzován příslušnými přebytky na účtu pohybu soukromého kapitálu platební bilance. Z tohoto důvodu by bylo žádoucí, aby v rámci velké privatizace se tyto kapitálové toky do produktivních investic v ČSFR v dostatečné míře realizovaly již v průběhu let 1992-1993. V této době bude exportní výkonnost celé ekonomiky jistě ještě do značné míry spočívat v "provizorních rukou" stejně jako je tomu dnes, a perspektivní vývozní obory pravděpodobně ještě plně neprojdou procesem nezbytného reálného přizpůsobení a nebudou dostatečně konkurenceschopné v kvalitativních parametrech své produkce. Otázka jejich dostatečné konkurenceschopnosti bude velmi tvrdě nastolena okolo poloviny 90. let.
V průběhu 90. let může Československo maximálně využít té výhodné skutečnosti, že do transformačního procesu nevstupuje s břemenem velkých zahraničních dluhů a neúnosné splátkové povinnosti. Zásadní podmínkou k udržení tohoto vývoje v mezích únosnosti je rychlá obnova konkurenceschopnosti perspektivního jádra zpracovatelského průmyslu zhruba do poloviny 90. let. Tento zřetel si zároveň vyžaduje již v současných krocích hospodářské politiky vytvářet k tomu urychleně všestranné podmínky.
Předcházející analýza a predikce, jakož i naznačení problémů, s nimiž se bude muset ČSFR ve střednědobém horizontu vyrovnávat, ukazuje, že možnosti hospodářské politiky urychlit obnovení ekonomického růstu plošnou stimulací vnitřní agregátní poptávky jsou značně omezené.
To ovšem neznamená, že i při platnosti těchto omezení není v možnostech hospodářské politiky i při existenci těchto okolností prorůstové procesy v ekonomice na zdravém základě urychlit. Stejně jako je možné účelně zmírnit restriktivní tlak v ekonomice tehdy a do té míry, jestliže a nakolik by ohrožoval střednědobé a dlouhodobé cíle, kterými jsou rychle s minimálními náklady a v jeho úplnosti dovršit transformační proces.
Zásadní doporučení vyplývající z analytických a predikčních závěrů směřuje tedy k tomu, zásadně neměnit stávající orientaci makroekonomického rámce, nepodlehnout politickým a partikulárním zájmovým tlakům, které o jeho zásadní změnu usilují, nicméně využít určitého prostoru k omezené, obezřetně orientované a návratně financované podpoře růstových prvků v ekonomice tam, kde tam tento prostor existuje a kde jej lze využít bez inflačních a nepříznivých platebně-bilančních důsledků.
6. Zásady hospodářské politiky vlády ČSFR
Navrhované zásady hospodářské politiky se ve svých hlavních orientacích neodchylují významným způsobem od zásad hospodářské politiky schválených vládou ČSFR usnesením č. 459/1991, které vyplynuly z analýzy vývoje čs. ekonomiky v I. čtvrtletí roku 1991.
Zásady vyplývající z novější analýzy vývoje ekonomiky za I. pololetí jsou formulovány jak s ohledem na problémy zbývajících měsíců roku 1991, tak i s ohledem na rok 1992 a nově i se zřetelem na některé problémy střednědobého horizontu. V tomto smyslu reagují na nové skutečnosti, které se ukázaly v průběhu II. čtvrtletí a následujících letních měsíců t. r.
Základním praktickým problémem navrhovaných zásad zůstává možnost jejich realizace konkrétními kroky vzhledem k existující struktuře kompetencí federální vlády a vlád republik, a rovněž i vzhledem k statutární nezávislosti rozhodování SBČs. Většinu zásad lze účinně prosadit jen v úzké součinnosti a konsensu těchto hlavních subjektů hospodářské politiky. Realizace zásad předpokládá i minimální konsensus státní výkonné moci se sociálními partnery. Zásady jsou rovněž formulovány s vědomím řady vnějších smluvních a věcných omezení, jimiž je čs. hospodářská politika vázána ve vztahu k zahraničí, a s vědomím těch omezení pro státní ingerenci do hospodářských procesů, které vyplývají z ducha transformačního procesu.
S ohledem na tyto skutečnosti se jako hlavní zásady hospodářské politiky vlády ČSFR předpokládají:
1. Při formulaci jednotlivých složek makroekonomického rámce dalšího hospodářského vývoje v roce 1991 a 1992 vycházet z priority cíle vnitřní rovnováhy ekonomiky a současně dosažení maxima reálného výkonu ekonomiky slučitelného s její rovnováhou. Naplnění této zásady předpokládá:
a/ při přípravě státního rozpočtu udržet podíl veřejných výdajů na HDP na úrovni roku 1991. Státní rozpočet sestavit jako vyrovnaný. Pro rok 1992 udržet reálnou úroveň výdajů na školství a zdravotnictví /včetně ústavů sociální péče/ a zabezpečit financování sociální záchranné sítě /výdaje na podpory v nezaměstnanosti, na rekvalifikace a na valorizace důchodů/. Vytvořit ve fiskální politice prostor pro proexportní politiku a pro omezený rozsah veřejných investic do klíčových oblastí infrastruktury. V roce 1991 neuvažovat s dalším zvýšením rozpočtových výdajů. Realizovat aktivní opatření směřující k podstatnému upevnění fiskální disciplíny,
b/ ve vztahu k SBČS doporučit přizpůsobovat měnový program probíhajícímu a očekávanému zpomalování poklesu reálného agregátního produktu, stabilizaci cenové hladiny i změně rychlosti obratu peněz. Pružně přizpůsobovat výši diskontní sazby a očekávanému vývoji cenové hladiny a kapitálového účtu platební bilance. Ještě v průběhu roku 1991 iniciovat dočerpání nevyužívaných úvěrových rámců bankovního systému zejména ve prospěch řešení platební neschopnosti ve strategických bodech ekonomiky a selektivních klíčových investic do infrastruktury. Jako nástroj využít emise obligací podniků veřejných služeb se státní garancí a jejich nákupu komerčním bankovním systémem. S obdobnou praxí počítat i v roce 1992 a případně předložit v tomto duchu i návrhy pro Mezinárodní měnový fond. Konkrétní přístup k řešení platební neschopnosti státních podniků posuzovat též ve spojitosti s privatizací,
c/ ve vztahu k Radě hospodářské a sociální dohody: pro rok 1991 a 1992 neuvolňovat systém mzdové regulace a pečlivě vážit omezení jeho platnosti pouze na sektor státních podniků. Trvat na existenci mzdové regulace i pro rok 1992. Připravit jednodušší a účinnější systém jejího uskutečňování. Využívat všech příležitostí k upozornění sociálních partnerů na úzkou vazbu mezi konkurenceschopností a zaměstnaností na jedné straně a vývojem mzdových nákladů a produktivity na straně druhé. Vyhodnotit a případně revidovat systém poskytování podpor v nezaměstnanosti vzhledem k jeho účinkům na vytváření dobrovolné nezaměstnanosti a na jeho zneužívání.
2. Působit na udržení a rozšíření konkurenceschopnosti čs. zboží a služeb na zahraničním a vnitřním trhu a na rozšíření jeho odbytových možností. Předpokladem toho je splnění úkolů vzešlých z usnesení vlády č. 459/91, zejména příprava programu proexportní politiky, dokončení jednání Asociační dohody s Evropským společenstvím, vytvoření systému netarifních nástrojů při dovozu. Dalším předpokladem je neustálý kontakt a hledání možností rozvoje efektivního obchodu se SSSR a dalšími zeměmi. To především vyžaduje:
a/ při jednání o Asociační dohodě s Evropskými společenstvími s cílem prosadit zásadní čs. požadavky na otevření západoevropského trhu u tzv. citlivých položek, zejména v oblasti textilu. V dohodě zaručit reálnou asymetrii vzájemných koncesí a závazků v čs. prospěch pro první období fungování dohody, a tím získat dostatečný časový prostor pro přizpůsobení čs. výrobců na plné fungování zóny volného obchodu po uplynutí tohoto přechodného období. Nepovažovat přechodné řešení tzv. triangulárními operacemi za přijatelnou náhradu zásadního otevření přístupu čs. zemědělských produktů na trh Evropských společenství. Se završením procesu jednání zahájit intenzivní informační kampaň pro čs. výrobce o možnostech a implikacích Asociační dohody, podobným způsobem postupovat i vůči ESVU,