Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Státy východní Evropy vykazovaly v plnění přijatých závazků značné rozdíly. Nejlepší výsledky ve snižování emisí SO₂ mělo Maďarsko (snížení o 25,4 %) a evropská část SSSR (20,9 %). V Bulharsku zůstaly emise prakticky beze změny, v Polsku došlo k mírnému zvýšení (o 2 %), v NDR vzrostly emise dokonce o 23,3 %.

V ČSFR činilo snížení v roce 1988 9,7 %, v roce 1990 (podle dosud neověřených údajů) 10,5 %. K splnění přijatého závazku na snížení emisí SO₂, který do konce roku 1993 činí celkem 930 tis. t SO₂, by bylo třeba snížit celkové emise SO₂ v letech 1991-1993 o 580 tis. t SO₂.

Kvalita ovzduší v ČSFR se již dlouhodobě sleduje v různých charakteristikách, od emisí ze zdrojů, přes šíření a přenosy těchto látek na blízké, střední a velké vzdálenosti, až po jejich imise (koncentrace v ovzduší) a depozice (usazení) jejich konečných produktů na zemském povrchu. Vývoj emisí se sleduje prostřednictvím Registru emisí a zdrojů znečisťování ovzduší (REZZO), který shrnuje zdroje velké, střední (hlavně komunální), malé (lokální topeniště) a zdroje mobilní. Velkých průmyslových zdrojů je v ČSFR zhruba 2 500. V tabulkách 1 - 8 se uvádějí údaje o znečišťování ovzduší v ČSFR a v evropském regionu.

Rozdíly číselných hodnot celkových emisí v tabulkách 1 a 4 vyplývají ze způsobu výsledné bilance. Údaje v tab. 1, které jsou dané součtem emisí vykazovaných průmyslovými podniky, tj. vlastními znečišťovateli, jsou spíše poněkud podhodnoceny. Údaje v tab. 4 jsou bilanční hodnoty za celou ČSFR, jak jsou od r. 1980 předávány na základě Úmluvy podle programu EMEP (viz dále). Mezi množstvím emisí a úrovní imisí není přímá závislost Vzrůst emisí nemusí být provázen vzrůstem imisí téže látky. Příčinou těchto složitých vztahů jsou zejména transportní děje a rozptyl znečišťujících látek v ovzduší, ovlivňované fyzikálně chemickými stavy atmosféry.

Hodnocení imisního zatížení území ČSFR vychází z analýz průměrných ročních koncentrací škodlivin v ovzduší. Výsledky měření imisí základních znečišťujících látek se uvádějí v tabulkách 7 a 8 a na přiložených diagr. 7, 8 a na obrázku.

V r. 1979 byla podepsaná Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší překračujícím hranice států v Evropě, jejíž součástí je protokol EMEP (Co-operative Programme for Monitoring and Evaluation of the Long-range Transmission of Air Pollutants in Europe), stanovující podrobnosti evropského monitorování kvality ovzduší; dále pak SO₂ Protocol z r. 1985, v němž se signatáři Úmluvy zavázali snížit do r. 1993 množství emisí na množství o 30 % nižší než bylo v r. 1980.

Tehdejší čs. státní reprezentanti tuto Úmluvu i následující protokol podepsali, avšak pro splnění závazku nic neudělali, ani po listopadu 1989 však nebyla provedena žádná opatření zaměřená na snížení emisí SO₂; ani jedna naše elektrárna není tedy odsířena (na území W-SRN byla poslední elektrárna odsířena v roce 1989). Jeho splnění do r. 1993 je tedy nereálné; při mimořádné preferenci tohoto úkolu bude možné mu dostát nejdříve v letech 1996-1997.

EMEP - mezinárodní kooperativní program monitorování a vyhodnocování dálkového přenosu látek znečišťujících ovzduší v Evropě

Roční aritmetický průměr a maximální dvacetičtyřhodinová hodnota imisní koncentrace oxidu siřičitého v ľg/m³, naměřená na měřicích stanicích v Praze v letech 1985 až 1990

Roční aritmetický průměr a maximální dvacetičtyřhodinová hodnota imisní koncentrace oxidu siřičitého v ľg/m³, naměřená na měřicích stanicích ve vybraných městech severočeské pánevní oblasti v letech 1985 až 1990

Roční aritmetický průměr a maximální dvacetičtyřhodinová hodnota imisní koncentrace oxidu siřičitého v ľg/m³, naměřená na měřicích stanicích ve vybraných moravských městech v letech 1985 až 1990

Roční aritmetický průměr a maximální dvacetičtyřhodinová hodnota imisní koncentrace oxidu siřičitého v ľg/m³, naměřená na měřicích stanicích ve vybraných městech Slovenské republiky v letech 1985 až 1990

Odsíření zhruba 1/3 našich elektráren si vyžádá několik desítek mld Kčs investičních nákladů (při současných devizových kurzech). Zároveň s odsířením na rozhodujících velkoelektrárnách (zejména "nejmladších" elektráren s odběrem tepla) a budováním nových energetických zdrojů s využíváním moderních technologií (fluidní spalování, zplyňování uhlí atp.) však bude zapotřebí jít cestou ekonomickou, omezením energeticky náročných výrob, zvýšením účinnosti využití elektrické energie a bezpodmínečným snížením spalováním uhlí, zejména hnědého.

V únoru 1991 byla ve FVZP ve spolupráci s FMH vypracována koncepce, formulující přístup ke snižování emisí škodlivin z uhelné energetiky do ovzduší, a to ve vazbě na mezinárodní závazky snížení emisí oxidu siřičitého i oxidů dusíku. Program jejich efektivního snížení emisí škodlivin tedy existuje, jedná se však o akce značně finančně náročné a způsob jejich financování není dořešen. Na toto téma jedná FVZP s řadou zahraničních organizací a mezinárodních institucí, mimo jiné s Evropským společenstvím, Světovou bankou, s Norskou investiční bankou, Nordic Environment Finance Corp. atd.

Mezi projekty připravované s mezinárodní finanční účastí patří odsíření spalin v elektrárně Prunéřov II a Počerady a v elektrárně Nováky.

Dalším protokolem k Úmluvě je tzv. NO_x Protocol, který zavazuje signatáře k tomu, aby množství emisí oxidů dusíku nebo jejich přenos přes hranice nepřestoupily od roku 1994 množství z r. 1987. Tento závazek je splnitelný vzhledem k počtu motorových vozidel a předpokládanému zavádění katalyzátorů.

K úmluvě se připravují další protokoly, a to protokol k omezení emisí prchavých organických látek (VOC Protocol). ČSFR koordinuje pracovní skupinu, zabývající se posouzením a návrhem možností omezení těžkých kovů; současně se však znovu obrátí pozornost na emise prachu, vzhledem k tomu, že jsou v něm kovy obsaženy.

Ze závazků, které mají širší platnost než Úmluva EHK, se jedná o Londýnskou úmluvu z r. 1990, zavazující signatáře ke snížení výroby sprejů, hasicích příst rojů a chladírenské techniky, užívající CFC. K této úmluvě se připojila také ČSFR.

Pro Světovou konferenci o životním prostředí, která má být v r. 1992 v Brazílii, se připravuje text všeobecné úmluvy, jíž by se omezily emise plynů, globálně ovlivňujících atmosféru Země.

Mezi hlavní znečišťující látky vznikající především při spalování tuhých a kapalných paliv a vypouštěné do ovzduší patří oxid siřičitý (SO₂), oxidy dusíku (NO_x), oxid uhelnatý (CO), uhlovodíky (C_xH_y) a tuhé látky (polétavý prach, popílek).

Množství uvedených znečišťujících látek vypouštěné do ovzduší je vykazováno v Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO), v závislosti na druhu zdrojů a jejich tepelných výkonů je členěn na:

REZZO I - zahrnuje zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu 5 MW a vyšším; aktualizace údajů každoročně,

REZZO II - zahrnuje zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu od 0,2 do 5 MW; aktualizace údajů v delších časových intervalech,

REZZO III - zahrnuje lokální a ústřední vytápění do tepelného výkonu 0,2 MW; aktualizace údajů v delších časových intervalech,

REZZO IV - zahrnuje prostředky silniční, železniční, lodní a letecké dopravy pohybující se po trasách (liniové zdroje); aktualizace údajů v delších časových intervalech.

ČSFR dodává tyto údaje pro mezinárodní srovnání do EMEP v květnu druhého následujícího roku, upřesněné, kromě jiného koeficientem kvality paliva.

1.2 Kontaminace vod a jejich intenzívní využívání

ČSFR má nadměrnou spotřebu pitné i užitkové vody. V České republice stouply požadavky na dodávku vody od r. 1965 přibližně dvojnásobně, spotřeba podzemních vod stoupla přibližně pětinásobně; ve Slovenské republice je situace obdobná. Na rozdíl od vyspělých států stoupá u nás zejména spotřeba pitné vody.

V Praze stoupla spotřeba pitné vody od r. 1960 do r. 1990 ze 230 l na osobu denně na 540 l, v Bratislavě dosáhla v r. 1986 604 l na osobu denně, v r. 1989 dokonce 632 l, zatímco v Mnichově v r. 1990 činil tento ukazatel 290 l, ve Vídni v r. 1985 270 l (tabulka 9).

Hlavní příčinou této nadměrné spotřeby byla nízká cena vody (zvýšena až v roce 1991) a z toho vyplývající plýtvání u spotřebitelů, používání pitné vody v provozech, kde postačuje voda s nižší kvalitou nebo voda recyklovaná, vysoká hodnota tlaku v místech spotřeby, špatná údržba vodovodního řadu a únik vody, který v řadě míst (např. v Praze) činí 30 - 40 % celkového množství vyráběné resp. upravené pitné vody.

Veřejné vodovody dodávají 1,77 miliard m³ za rok, z toho z vody podzemní se čerpá 1,02 mld m³ (58 %), z vody povrchové 0,75 mld m³. Podíl České republiky činí 68 % (1,21 mld m³ za rok), z toho voda podzemní 0,51 mld m³ (42 %), voda povrchová 0,70 mld m³ (58 %). Podíl Slovenské republiky je 0,56 mld m³ (32 %), z toho voda podzemní činí 0,51 mld (91 %), voda povrchová 0,05 mld m³ (9 %).

V některých oblastech je pitné vody nedostatek a spotřeba vody se proto reguluje, např. ve Slovenské republice bylo regulací v r. 1990 ovlivněno 23,6 % všech obyvatel zásobovaných pitnou vodou (z celkového počtu obyvatel Slovenské republiky je vodou z veřejných vodovodů zásobováno 75,5 %). Ve Slovenské republice bylo v posledních 15ti letech zároveň nutné dlouhodobě nebo trvale vyřadit z provozu vodní zdroje o celkové kapacitě 1,7 m³ v důsledku kontaminace převážně organickými látkami. Podzemní zdroje zásobují ve Slovenské republice cca 90 % obyvatel zásobovaných vodou z veřejných vodovodů.

Tabulka 9

Spotřeba vody na 1 obyvatele denně - srovnání ČR, Prahy, Bratislavy, Brna se zahraničím (1/obyv./den)

Pozn.:

1) - údaje poskytnuté v blíže nespecifikovaných materiálech ÚŽP - Ústí n. L.

2) - údaje poskytnuté od Bavorského státního ministerstva vnitra nejvyššího stavebního úřadu

Tabulka 10

Odpadní vody v ČSFR, ČR a SR (v mil. m³/rok)

Pramen: výkazy M-OŽP 4-01

Odpadní vody jsou čištěny jen zcela nedostatečně. Pouze 40 % těchto vod v České republice se čistí s dostatečnou účinností (celkový objem čištěných odpadních vod činí 891 296 m³/rok), ve Slovenské republice dokonce méně než 30 % (celkový objem čištěných odpadních vod činí 513 966 000 m³/rok).

Vyhovující účinnost čištění určuje na základě daných podmínek příslušný vodoprávní orgán Regulujícím prvkem je samočisticí schopnost toků, kam jsou odtoky z ČOV (čistíren odpadních vod) vypouštěny. Městské odpadní vody zatěžují povrchové toky i po vyčistění, především organickými látkami, přičemž akutním problémem zůstává likvidace kontaminovaných čistírenských kalů, které se v řadě míst (např. v Praze) vypouštějí zpět do vodních toků.

Z uvedeného vyplývá, že je třeba se soustředit na zlepšení účinnosti ČOV, vytvoření poradenských firem pro provozování ČOV, výstavbu dalších ČOV a kanalizačních řadů, postupné zavedení norem a standardů platných v Evropských společenstvích (novela "Vodního zákona" a prováděcích předpisů, včetně cenové politiky), minimalizaci vstupů znečišťujících látek z nebodových zdrojů, především ze zemědělství, právní úpravu pravomocí příslušných kontrolních orgánů.

Kontaminace povrchových vodních zdrojů, působená organickými odpady, rozpustnými a nerozpustnými anorganickými sloučeninami a ropnými látkami se uvádí v tabulce 10. Vedle těchto "klasických" škodlivých látek jsou stále závažnější případy znečišťování těžkými kovy, chlorovanými uhlovodíky a rozpouštědly, roste také znečištění patogenními mikroorganismy. Atmosférické srážky, obsahující síranové a dusičnanové ionty vedou k acidifikaci povrchových vod, např. v Černém jezeře na Šumavě klesla hodnota pH za posledních 50 let ze 7,0 na 4,3. Podobně se změnila i kvalita většiny toků za posledních několik dekád. V r. 1940 se klasifikovalo 87 % toku Labe jako třída I a II (tzn. výborné kvality), totéž platilo pro 91 % toku Jizery, 72 % Vltavy, 56 % Berounky a 99 % Ohře. Do r. 1980 klesl v některých ukazatelích tento klasifikační podíl na 3 % u Labe, 26 % u Jizery, 45 % u Vltavy, na nulu u Berounky a na 21 % u Ohře.

Tabulka 11

Vypouštěné znečištění do vodních toků a havárie na vodních zdrojích v ČSFR, ČR a SR

Poznámka: Charakteristika znečišťujících látek je uvedena v metodických vysvětlivkách;

Pramen:

1) Výkaz VH 2-01;

2) MŽP ČR (Ročenka ČVI);

3) MŽP ČR - Česká vodohospodářská inspekce (ČVI), resp. SKŽP SR - Slovenská inspekce životního prostředí (SIŽP)

Z celkové délky 7 700 km sledovaných vodních toků v České republice se nyní klasifikuje v I. třídě 17 %, ve II. třídě 27 %, ve III. třídě 34 % a ve IV. třídě 22 %.

Na území Slovenské republiky se z celkové délky vodních toků 80 % klasifikuje ve III. a IV. třídě. Vzhledem k tomu, že většina našich řek, s výjimkou Dunaje, pramení na našem území, pochází také jejich znečištění v rozhodující míře z domácích zdrojů.

Znečištění podzemních zdrojů vody, které v posledních desetiletích rovněž významně vzrostlo, způsobují zejména plošné zdroje škodlivin. Vzrůstá obsah dusičnanů, pesticidů a různých reziduí z hnojiv ve vodě, dále se zde objevují také chlorované uhlovodíky. Průměrný obsah dusičnanů v podzemních vodách vzrostl v okolí sídlišť až čtyřnásobně, z 30 na 120 mg/l a v zemědělsky obhospodařované krajině více než dvojnásobně, tj. v průměru z 24 na 56 mg/l. Nejvyšší přípustné hodnoty (15 mg/l pro kojence a 50 mg/l pro dospělé) se v mnoha případech řádově překračují, (byly naměřeny koncentrace 1200 - 1300 mg/l).

V zemědělské krajině nad velkochovy užitkových zvířat vzniká tzv. nitrátový mrak, jehož vrstva může dosáhnout až do výše 10 až 25 m a který představuje akutní nebezpečí pro podzemní vodní zdroje. Zdroje podzemních vod ohrožují také skládky i činnost vojenských zařízení

Kvalita pitné vody, ať už se jedná o podzemní nebo povrchové zdroje, nevyhovuje požadavkům československé normy ČSN 75 71 11, která platí od 1. 1. 1991. Podle této normy více než 50 % dodávané pitné vody neodpovídá jejím nárokům alespoň jedním ukazatelem. Závažné jsou zejména zvýšené koncentrace některých organických látek, především chlorovaných uhlovodíků, těžkých kovů, a to rtuti a kadmia, amonných a dusičnanových iontů a radioaktivních látek, především radonu. Je jen málo zdrojů pitné vody vhodných pro kojence. Obtíže působí i vysoký obsah hliníku v extrémně kyselých huminových vodách, který ohrožuje lidský organismus a je zároveň příčinou koroze rozvodního systému, zhoršování jakosti vody a zvyšování ztrát vody ve vodovodních řadech.

Z hlediska kvality je nejhorší situace u malých zdrojů individuálního zásobování obyvatelstva (studní a pramenů), které jsou většinou závadné jak bakteriologicky, tak svým obsahem dusičnanů, amonných iontů, železa, manganu a organických látek.

V hospodaření pitnou vodou je žádoucí dosáhnout výrazného snížení spotřeby, a to jak omezením ztrát, tak i snížením podílu spotřeby ve výrobních sektorech (průmysl, zemědělství), kde není vždy nutné používat pitnou vodu. Dosud tato spotřeba činí 43 % z veškeré dodané vody v České republice. Žádoucí je také snížení spotřeby u obyvatelstva.

1.3 Výměra zemědělské půdy a její kvalita

Půdní fond ČSFR tvoří 12 790,5 tis. ha, z čehož připadá přibližně 55 % na půdu zemědělskou, 34 % na půdu lesní. Výměra zemědělské půdy (včetně orné půdy) klesla od r. 1950 z 0,61 ha na obyvatele na 0,43 ha v roce 1990; od r. 1949 k 1. 1. 1991 se výměra zemědělské půdy snížila ze 7 544 133 ha na 6 736 121 ha, úbytek tedy činí 808 tis. ha, a to převážně pro účely výstavby a těžební činnost. Těžbou rudných a nerudných surovin bylo znehodnoceno přibližně 35 tis. ha půdy a odhaduje se, že 6,6 tis. ha je zabráno skládkami (včetně skládek toxických odpadů), které většinou nejsou zabezpečeny proti průsakům škodlivých látek do půdy a povrchových i podzemních vod. Nejzávažnější je úbytek kvalitních půd v Českém Středohoří a Podkrušnohoří, v souvislosti s těžbou uhlí, a v Podunají, způsobený výstavbou vodního díla Gabčíkovo. Neevidovaný úbytek půdy, k němuž dochází přímo v zemědělské velkovýrobě, je způsoben zakládáním polních stohů a hnojišť, nezpevněných polních cest atd., včetně nekázně a nezájmu zaměstnanců. Další ztráty zemědělské půdy působí eroze, způsobená necitlivými zásahy do krajiny (příliš velké hony, odvodňování aj.) a užíváním nevhodných strojů a technologií). V ČSFR je erozí ohroženo 54 % z celkové plochy, z toho 42 % erozí vodní, 12 % erozí větrnou.