Ustanovení o účetním období je další základní zásadou. Toto období bude napříště vycházet z období stanoveného daňovými předpisy pro výpočet daňového základu; předpokládá se roční účetní období.
Účetní knihy jsou nezbytným prvkem účetnictví. Rozlišují se podle účetních soustav podvojného a jednoduchého účetnictví Strukturu a obsah těchto knih, resp. jejich náležitosti, stanoví obecně závazné právní předpisy o účtování.
Zákon předepisuje obsah účetní závěrky. Uvádí, co ji tvoří při vedení jednoduché a podvojné účetní soustavy. Strukturu a obsah závěrky (účetních výkazů) stanoví obecné předpisy o účetnictví.
Významným ustanovením je zakotvení povinnosti prověřování účetní závěrky institutem auditorů ve stanovených případech. Tato úprava plně odpovídá mezinárodním doporučením a zkušenostem. Federální zákonodárství upravuje pouze obsah činnosti auditorů; jejich právní postavení, práva a povinnosti, práva a povinnosti podnikatelů ve vztahu k auditorům budou upraveny zákony národních rad.
Právní úprava účetnictví podnikatelů v zákonu o podnikání a obchodech je úpravou speciální v poměru k obecnému zákonu o účetnictví, který bude vydán současně se zákonem o statistice, aby byla zajištěna důslednost při zrušení právní úpravy jednotné soustavy sociálně ekonomických informací a informační soustavy organizací.
Hlava V
Hospodářská soutěž
Díl I
Účast na hospodářské soutěži
(§ 41 - 43)
Úvodní ustanovení proklamuje základní pojetí úpravy postihu jednání nekalé soutěže. Podle tohoto pojetí je jednání nekalé soutěže jednou ze dvou základních podstat zneužívání zásadní svobody hospodářské soutěže. Druhou základní podstatou tohoto zneužívání je nedovolené omezování hospodářské soutěže, kterou upravuje zvláštní zákon o ochraně hospodářské soutěže (tzv. zákon protimonopolní). Povaha zneužití svobody hospodářské soutěže je tedy oběma skupinám společná a má základní význam i pro výkladovou praxi. Zatímco postih jednání prvé skupiny vychází ze společenské potřeby ochrany dobrých mravů hospodářské soutěže (etiky), slouží postih jednání druhé skupiny společenské potřebě zachování existence a potřebného rozsahu funkčně schopné soutěže. Obě skupiny postihu nejsou od sebe přísně odděleny, určité jednání může podle okolností případu spadat jak pod postih jednání nekalé soutěže, tak i pod postih nedovoleného omezování soutěže (tak např. diskriminace).
Původní návrh zákona o ochraně hospodářské soutěže upravoval v jediném systematickém celku jak ochranu proti nekalé soutěži, tak i ochranu proti nedovolenému omezování soutěže. Po rozhodnutí, aby ochrana proti nedovolenému omezování soutěže byla upravena zvláštním samostatným zákonem, byla úprava ochrany proti nekalé soutěži začleněna do obchodního zákoníku. Ochrana proti nekalé soutěži však má dosah širší než je předmět vztahů upravovaných obchodním zákoníkem (např. zahrnuje i vztahy mezi příslušníky tzv. svobodných povolání jako umělci aj.).
Díl II
Nekalá soutěž
(§ 44 - 53)
Návrh zákona obsahuje generální klauzuli vymezující obecně jednání nekalé soutěže, které je předmětem právního postihu. V souladu s dosavadním vývojem této právní ochrany v čs. právu i v právu zahraničním se postih jednání nekalé soutěže zakládá na třech podmínkách: (a) aby šlo o jednání v hospodářské soutěži, (b) aby toto jednání bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a (c) aby bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Pojem hospodářské soutěže návrh blíže nevymezuje. V souladu s teorií a praxí lze hospodářskou soutěž vymezit jako soupeření subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty a dosáhnout tím hospodářského prospěchu. Pojem dobrých mravů soutěže je pojmem závislým do té míry na nejrůznějších faktorech podléhajících změnám, že nepřipouští obecné vymezení v zákoně. Některé specifické případy rozporu s dobrými mravy soutěže jsou vymezeny ve zvláštních podstatách. Podmínka, aby jednání bylo způsobilé přivodit újmu, nevyžaduje ke svému splnění, aby šlo o újmu materiální, může jít i o újmu jen imateriální (např. na dobré pověsti jiného soutěžitele). Proti dřívější právní úpravě se v tomto směru ochrana rozšiřuje obecně, pokud to povaha konkrétního případu připouští, i na spotřebitele.
Kromě generální klauzule obsažené v § 44 odst. 1 uvádí návrh i některé zvláštní případy jednání nekalé soutěže. Vztah mezi generální klauzulí a případy zvláštními není takové povahy, že by obecnou úpravu vylučoval. Ustanovení § 45 až 53 nejsou jen příkladným výčtem, ani pouhou konkretizací, ale namnoze i bližším vymezením jednotlivých podmínek postihu ve vztahu ke konkrétní podstatě jednání. Jednání je proto třeba vždy posuzovat nejen podle generální klauzule, ale zároveň i podle konkretizující a doplňující úpravy zvláštní. Ze skutečnosti, že některé jednání nelze podřadit pod zvláštní ustanovení, tedy nelze ještě dovozovat, že by o postižitelné jednání nekalé soutěže nešlo, nýbrž je třeba takový případ posuzovat pečlivě z hlediska podmínek obecné klauzule.
Návrh v § 45 blíže vymezuje nekalosoutěžní postih reklamy jako tzv. reklamy klamavé. Důležitým doplněním podmínek postihu je odstavec 3 stanovící, že i údaj v reklamě, který je sám o sobě pravdivý, naplňuje podstatu postižitelné nekalé reklamy, jestliže vzhledem k okolnostem, za nichž byl učiněn, může působit klamavě.
V ustanovení § 46 návrh blíže konkretizuje, kdy se označení zboží a služeb jako označení klamavé stává jednáním nekalé soutěže. Upozornit v této souvislosti je třeba zejména na ustanovení odst. 2 stanovící souvislosti i pro tento případ obdobné použití ustanovení § 45 odst. 3 o tom, že z hlediska nekalosoutěžního postihu je nekalým i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem, za nichž byl učiněn, může působit klamavě.
Vymezením klamavého označení zboží a služeb jako jedné ze zvláštních podstat jednání nekalé soutěže není dotčena právní ochrana některých zvláštních ustanovení stanovená v oblasti tzv. průmyslového vlastnictví.
Kromě konkretizace vyvolávání nebezpečí záměny s obchod ním jménem, zvláštním označením či výrobky nebo výkony jiného soutěžitele jako jednání nekalé soutěže obsahuje návrh v § 47 důležité doplnění v bodě c/, kde se z postihu vylučuje napodobení cizích výrobků, jejich obalů či výkonů v případě, kdy jde o napodobení v prvcích, které jsou již z povahy věci funkčně technicky nebo esteticky determinovány. I v těchto případech se však takové napodobení vylučuje z postihu jen za podmínky, že napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze slušně požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil. Protože jde o výjimku ze zásady postihu jednání, bude na napodobiteli, aby dbal o průkaz splnění podmínek této výjimky.
Ustanovení § 48 o soutěži parazitní zahrnují skupinu jednání, jejichž rozpor s pravidly hospodářské soutěže spočívá v jednání, jímž soutěžitel zkresluje podmínky funkce hospodářské soutěže tím, že pro sebe či jiného parazitně využívá pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, aby tak pro sebe či jiného získal v soutěži výhodnější postavení a tím i prospěch, kterého by jinak nedosáhl. Nezáleží na tom, zda sledovaný prospěch je povahy materiální či nemateriální.
Jako jednání příčící se dobrým mravům soutěže, tudíž jako jednání nekalé, postihuje návrh v § 49 i podplácení, jímž se podmínky hospodářské soutěže zkreslují. Návrh postihuje jak podstatu podplácení aktivního, tak i podstatu podplácení pasivního. Podplácení nemusí být dokonáno, v obou případech stačí i pouhý slib.
V rámci nekalé soutěže zlehčováním postihuje návrh v § 50 především jednání, jímž soutěžitel učiní nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích či výkonech podniku jiného soutěžitele údaje nepravdivé. Nevyžaduje se, aby se sdělení údajů stalo veřejně, postačí, že jde o sdělení údajů, která jsou způsobilá soutěžitele, jehož se týkají, poškodit. V druhém odstavci se stanoví důležité doplnění postihu pro případ, že sdělované údaje jsou pravdivé. Sdělení pravdivých údajů se považuje za jednání nekalé soutěže jen tehdy, jestliže jednající nebyl k takovému sdělení okolnostmi případu nucen (např. z důvodu oprávněné obrany). Protože v posledním případě jde o ustanovení výjimečné povahy, bylo by na jednajícím, aby podmínky vyloučení postihu v tomto případě prokázal.
Ve skutkové podstatě porušování obchodního tajemství postihuje návrh v § 51 veškeré případy neoprávněného sdělování, zpřístupnění nebo užití (pro sebe či pro jiného) obchodního nebo výrobního tajemství, které může být využito v soutěži a o němž jednající nabyl znalost některým ze způsobů pod a/ a b/ uvedených. Nepovažuje se za vhodné, aby nekalost jednání byla omezována jen na dobu trvání právního vztahu, v jehož průběhu jednající o obchodním nebo výrobním tajemství nabyl znalost (např. na dobu trvání pracovního poměru, či jiného soukromého vztahu), neboť tím by oprávněné zájmy majitele obchodního tajemství nebyly dostatečně zajišťovány. Trvá tedy i tato ochrana nekalosoutěžní tak dlouho, dokud trvá oprávněný zájem majitele na ochraně tajemství. Tento oprávněný zájem zaniká objektivně, např. tím, že se utajované skutečnosti jinak, než porušením utajení stanou známými.
Ustanovení § 52 o nekalé soutěži ohrožováním zdraví a životního prostředí je novou podstatou nekalosoutěžního jednání, kterou čs. právo dosud neznalo. Návrh zde vychází z obecné aktuální naléhavosti ochrany zdraví a životního prostředí všemi dostupnými prostředky právního řádu. Za jeden z takovýchto prostředků považuje návrh i ochranu proti nekalé soutěži. Při vymezení této nové podstaty vychází návrh z úvahy, že jednání, jímž soutěžitel získává pro sebe či jiného prospěch tím, že ve své hospodářské činnosti ohrožuje právem chráněné zájmy na straně zdraví či životního prostředí, což mu umožňuje snížení výrobních nákladů (které by si jinak ochrana zmíněných zájmů vyžádala) získat předstih v soutěži na úkor jiných soutěžitelů a na újmu spotřebitelů, je v rozporu s dobrými mravy soutěže a tím jednáním soutěže nekalé. Předpokladem ovšem je, aby šlo o porušení takových zájmů na ochraně zdraví či životního prostředí, které jsou již právem chráněné a jejichž obecnou právní ochranu soutěžitel svým nekalým soutěžním jednáním rovněž porušuje.
Za hospodářskou diskriminaci podle § 53 nebude pokládáno odmítnutí jednat o obchodech z jakéhokoli hospodářského důvodu, jako například pro nedostatek výrobní kapacity, nepřijatelnost smluvních podmínek; právní předpis může stanovit i zákaz takovéto jednání, například v důsledku mezinárodních sankcí, jako tomu bylo v případě Iráku.
Díl III
Právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži
(§ 54 - 55)
Stanovené právní prostředky ochrany navazují bezprostředně na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, která pro účely řízení ve věcech nekalé soutěže jen konkretizují, popřípadě doplňují.
Povahu doplňku proti obecným ustanovením má především přiznání aktivní legitimace ve sporech o žalobě zdržovací a žalobě odstraňovací mimo případy § 48 až 51 (vyvolávání nebezpečí záměny, soutěž parazitní, podplácení, zlehčování a porušení obchodního nebo výrobního tajemství) kromě soutěžitelům jednáními nekalé soutěže bezprostředně dotčeným, i organizaci oprávněné podle svého statutu hájit hospodářské zájmy soutěžitelů, popřípadě organizaci oprávněné podle svého statutu hájit oprávněné zájmy spotřebitelů.
Aby bylo zabráněno zbytečné kumulaci sporů zdržení se nebo o odstranění závadného stavu směřujících k témuž výsledku, stanoví návrh v § 54 odst. 3, že jakmile byl takový spor zahájen nebo právoplatně skončen, nejsou žaloby dalších oprávněných osob pro tytéž nároky z téhož jednání přípustny, což ovšem nebrání těmto dalším osobám, aby se podle obecných ustanovení připojily k zahájenému sporu jako vedlejší účastníci. Pravomocné rozsudky vydané v těchto nárocích k žalobě i jen jednoho oprávněného jsou účinné i pro další oprávněné.
Část druhá
OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI A DRUŽSTVO
Hlava I
Obchodní společnosti
Díl I
Obecná ustanovení
(§ 56 - 75)
V tomto dílu je soustředěna úprava právních institutů týkajících se všech obchodních společností nebo alespoň většiny z nich. To umožňuje zkrátit úpravu jednotlivých typů obchodních společností, protože jinak by bylo nutno v podstatě stejnou právní úpravu opakovat nebo zatížit text zákona množstvím odkazů.
Z § 56 plynou základní znaky všech obchodních společností, to je jejich konstituování jako samostatných právnických osob a účel, pro který byly založeny - provozování podnikatelské činnosti. Tím se řeší možné pochybnosti, zda společnost s osobním ručením je či není právnickou osobou. Současně z toho plyne, že obchodními společnostmi nejsou sdružení podnikatelů bez právní subjektivity (tzv. tichá společnost či konsorcium). Jiná než podnikatelská činnost je připuštěna jen u společnosti s ručeným omezením a akciové společnosti. Tyto společnosti jsou obdobně jako v oblasti německého práva považovány za podnikatele již z hlediska své právní formy bez ohledu na předmět činnosti.
Vzhledem k tomu, že v národním hospodářství budou působit i jiné právnické osoby založené za účelem podnikání než obchodní společnosti ve smyslu tohoto zákona, je nutné i taxativní vymezení jednotlivých možných typů obchodních společností. Právnické osoby neuvedené v § 56 nejsou tedy obchodními společnostmi i když byly založeny za účelem podnikání (např. státní či veřejně prospěšné podniky).
V souladu s dosavadní právní úpravou se umožňuje založení obchodní společnosti právnickými i fyzickými osobami. Jako samostatný zakladatelský subjekt se výslovně neuvádí stát, protože se chce zdůraznit, že v soukromoprávní sféře má charakter právnické osoby, tedy že nevystupuje v nadřízeném postavení.
Návrh zákona vychází ze zásady, že společnost musí být založena alespoň dvěma zakladateli; výjimka je připuštěna pouze u společnosti s ručením omezeným a u akciové společnosti. Jako jediný zakladatel však může u akciové společnosti vystupovat pouze osoba právnická (§ 162). Zákon zásadně neomezuje účast jedné osoby ve více společnostech. Zakazuje se pouze účast jedné osoby ve více společnostech jako společníka s neomezeným ručením (společníci ve veřejné obchodní společnosti a komplementáři v komanditní společnosti), a to v zájmu ochrany třetích osob.
Návrh zákona důsledně rozlišuje založení společnosti (§ 57 a vznik společnosti (§ 62). Založení společnosti je prvním předpokladem jejího vzniku. Jím se konstituují vztahy mezi zakladateli, ale společnost jako právnická osoba vzniká až dnem zápisu do obchodního rejstříku. Zakladatelé mohou jménem založené společnosti činit právní úkony, jimiž ale před vznikem společnosti nezavazují obchodní společnost, nýbrž sami sebe (§ 64).
Podle § 57 se zakládá obchodní společnost zásadně společenskou smlouvou. Návrh zákona rozlišuje mezi smlouvou zakladatelskou a smlouvou společenskou. Zakladatelská smlouva je však výslovně upravena jako typ smlouvy společenské pouze u akciové společnosti (§ 162 a 163). Jejím hlavním cílem je založit společnost a neřeší již problematiku fungování společnosti. Společenská smlouva se vztahuje ke společnosti jako celku, včetně její organizace, a řeší vztahy mezi společníky i po vzniku společnosti.
Společenská smlouva je uzavírána všemi společníky, zatímco zakladatelská smlouva jen částí společníků, kteří společnost zakládají, ale vnitřní poměry ve společnosti a vztah mezi společníky po vzniku společnosti je upraven stanovami. V těchto případech pak úlohu společenské smlouvy plní zakladatelská smlouva spolu se stanovami společnosti.
Všechny společenské smlouvy jsou tedy smlouvami zakladatelskými, ale nejde o pojmy totožné. Společenská smlouva řeší nejen otázky založení a vzniku společnosti, ale i vnitřní poměry a fungování společnosti po jejím zápisu do obchodního rejstříku.
Tam, kde zákon povoluje založení společnosti jedním zakladatelem (společnost s ručením omezeným a akciová společnost), nahrazuje zakladatelskou smlouvu zakladatelská listina, která musí obsahovat stejné podstatné části jako zakladatelská smlouva.
Z důvodů právní jistoty společníků, třetích osob i vzhledem k tomu, že některé údaje obsažené ve smlouvě či listině se zapisují do obchodního rejstříku, vyžaduje se úřední ověření podpisů na společenské smlouvě a zpracování zakladatelské listiny ve formě notářského zápisu. Pouze u akciové společnosti k založení jedním zakladatelem postačí úředně ověřený podpis na zakladatelské listině.
V § 58 až 61 jsou upraveny základní majetkové poměry společnosti i společníků. Definuje se zde základní jmění společnosti jako soubor peněžitých i nepeněžitých vkladů společníků. Základní jmění je důležité zejména u kapitálových společností, jejichž společníci zásadně neručí za závazky společnosti a představuje proto zejména ve vztahu k věřitelům společnosti určitou míru jistoty. Jinak je však základní jmění pouze účetní veličinou, která nemusí odpovídat reálnému stavu čistého obchodního jmění společnosti, respektive kryje se s ním pouze při vzniku společnosti. Výše skutečného čistého jmění je závislá na výsledku hospodaření společnosti, a proto výše základního jmění slouží i jako pomůcka při hodnocení výsledku hospodaření společnosti. U společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti nelze použít základního jmění k výplatě podílu na zisku.
Vklad společníka (§ 59) vyjadřuje míru, jíž se společník podílí svým vlastním majetkem na vytváření základního jmění společnosti. Společník se zavazuje vložit vklad do společnosti ve smlouvě nebo v zakladatelské listině. Jako vklad společníka může být použita jakákoli penězi ocenitelná hodnota, která je zcizitelná a vykazatelná v účetní evidenci společnosti.
U nepeněžitého vkladu je třeba zajistit jeho ocenění. Zákon vychází i zde z principu smluvní volnosti a ocenění vkladu ponechává dohodě účastníků. Pouze u akciové společnosti je dohoda limitována odborným odhadem.
U nepeněžitého vkladu může nastat situace, že se změní reálná hodnota vkladu mezi dobou jeho ocenění a dobou splacení. Pro tento případ se zavádí povinnost doplatit rozdíl v hodnotě vkladu v penězích, pokud si společníci nedohodnou jiné řešení.
Návrh zákona umožňuje, aby byl do základního jmění vložen i celý podnik nebo jeho část. V tomto případě se přiměřeně použijí ustanovení o prodeji podniků, zejména pro posouzení otázek přechodu práv a povinností na společnost. Důležitý je zejména důsledek, že společnost přebírá i dluhy spojené s podnikem bez souhlasu věřitelů.
Před vznikem společnosti spravují splacené části vkladů zakladatelé, protože společnost jako právní subjekt ještě neexistuje. Vlastnické právo k takovým vkladům přechází na společnost dnem jejího vzniku, pouze u nemovitosti dnem registrace. Splácí-li se vklad po vzniku společnosti, přecházejí práva k předmětu vkladu na společnost až splacením vkladu. Splacením vkladu dochází k majetkovému oddělení společníků a společnosti a vytváření vlastního obchodního jmění společnosti. Podrobnosti o splácení vkladu jsou upraveny u jednotlivých obchodních společností.
Od vkladu rozlišuje návrh zákona podíl společníka (§ 61). Podíl vyjadřuje míru účasti společníka na čistém obchodním jmění v konkrétním časovém okamžiku. Velikost podílu se zásadně odvozuje od výše vkladu, ale jinak jde o zcela rozdílné veličiny. Vklad je vždy vyjádřen stálou nominální hodnotou, jejíž výše se u jednotlivého společníka nemůže měnit. Společník může pouze převzít nový vklad. Naproti tomu podíl vyjadřuje vždy míru účasti na čistém obchodním jmění v konkrétním časovém okamžiku a jeho reálná hodnota se mění v čase v závislosti na výsledcích hospodaření společnosti. Výše vkladu je tedy neměnnou nominální veličinou, zatímco nominální hodnota podílu se mění v čase.
Vklad se stává majetkem společnosti, a proto nemá společník právo na jeho vrácení a nemůže s ním nakládat. Proto ani při zániku účasti společníka ve společnosti nemá společník právo na vrácení vkladu, ale na vyplacení podílu ve společnosti, která trvá dále bez jeho účasti (vypořádací podíl) nebo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku, pokud byla společnost zrušena likvidací. Z praktických důvodů se navrhuje propočítávat výši vypořádacího podílu až na základě výsledků hospodaření zachycených v roční uzávěrce, aby společnost nebyla nucena zpracovávat závěrku mimořádnou.
U společnosti s ručením omezeným nabývá podíl formy obchodního podílu (§ 114) a u akciové společnosti je ztělesněn v akcii.
V § 62 je upraven obecně vznik společnosti. V souladu s dosavadní právní úpravou vzniká obchodní společnost jako právnická osoba až dnem jejího zápisu do obchodního rejstříku. Návrh zákona stanoví lhůtu pro zápis společnosti do obchodního rejstříku. Jedná se o lhůtu pořádkovou, jejíž zmeškání může mít pouze za následek náhradu škody tím způsobené, nemůže však být důvodem odmítnutí zápisu do obchodního rejstříku. Stanovenou lhůtu je třeba považovat za přiměřenou, protože zakladatelé v jejím průběhu mají možnost získat oprávnění k podnikatelské činnosti pro společnost od příslušného státního orgánu.
Návrh zákona zakládá nevyvratitelnou právní domněnku založení společnosti na dobu neurčitou v případě, že zakladatelská smlouva neobsahuje výslovně ujednání, že společnost je zakládána na dobu určitou. Proto doba trvání společnosti není obligatorní náležitostí zakladatelské smlouvy.
V § 63 je řešena forma právních úkonů týkajících se vzniku, změny a zániku obchodních společností. V zájmu právní jistoty se vyžaduje písemná forma těchto úkonů.
V § 64 jsou řešeny důsledky jednání zakladatelů jménem obchodní společnosti před jejím zápisem do obchodního rejstříku. V zájmu ochrany třetích osob je pro tento případ založen solidární závazek všech zakladatelů, protože společnosti závazek vzniknout nemůže z toho důvodu, že ještě právně neexistuje. Zákon musí chránit třetí osoby před možnými negativními důsledky jednání společníků, a to i proti těm zakladatelům, kteří sami jménem společnosti nejednali.
Pokud společnost vznikne, přejdou závazky uzavřené jménem společnosti na společnost. Nepřejdou však závazky vzešlé z protiprávního jednání společníků (závazky z porušení práva). Zákon však musí umožnit, aby orgán vzniklé společnosti mohl rozhodnout, že na společnost nepřejdou ani závazky z právních jednání, jimiž se sice neporušuje právo, ale které nejsou ku prospěchu společnosti. V takovém případě zůstávají zavázáni třetím osobám sami zakladatelé. Totéž platí pro případ, že by společnost vůbec nevznikla.
Vzhledem k tomu, že k návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku bude často zapotřebí předložit i rozhodnutí státních orgánů týkající se společnosti, umožňuje se zakladatelům, aby jednali se státními orgány ve věcech týkajících se vzniku společnosti.
V § 65 je upraven zákaz konkurence. Cílem této úpravy je zabránit společníkům a členům orgánů společnosti v nepoctivém a spekulativním jednání na úkor společnosti, a tím i jednotlivých společníků. Zákaz konkurence znamená, že společník nebo člen orgánu společnosti se nemůže současně podílet na určitých formách podnikání v oblasti předmětu podnikatelské činnosti společnosti. Zákon nemůže obecně stanovit, na koho se zákaz konkurence vztahuje a jaký je jeho rozsah. Někde může být důležitý jen u společníků, jinde zase jen u členů orgánů společnosti, a proto zákon ponechává tuto otázku úpravě u jednotlivých typů obchodních společností. Obecně je však možno upravit následky porušení zákazu konkurence. Společnost může požadovat náhradu škody, způsobené v souvislosti s porušením zákazu konkurence. I když by společnosti škoda nevznikla, může požadovat, aby osoba porušující tento zákaz vydala společnosti prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, nebo aby převedla na společnost tomu odpovídající nároky.
V § 66 se řeší problematika, dosud v našem právu neupravená, a to pravidla pro případ, kdy se člen orgánu společnosti vzdá své funkce. V souladu s principem osobní svobody, svobody volby povolání a zákazu nucené práce se umožňuje při splnění stanoveného postupu odstoupit z funkce člena statutárního či jiného orgánu společnosti. Je zde rovněž obecně řešena problematika usnášeníschopnosti kolektivních orgánů a možnost hlasování per rollam. Při zařizování záležitosti společnosti řídí se vztah mezi společníkem nebo statutárním orgánem a společností v pochybnostech podle smlouvy mandátní. Člen orgánu společnosti je zaměstnancem společnosti jen v případě, že s ní uzavře smlouvu o pracovním poměru. Poslední dvě ustanovení jsou dispozitivní povahy.
Návrh zákona rovněž obecně řeší problematiku rezervního fondu, pokud musí být podle tohoto zákona tvořen (u akciové společnosti a u větších společností s ručením omezeným). V souladů s účelem fondu musí být prostředky na fondu uloženy na účtu u banky nebo v bezpečných majetkových hodnotách rychle zpeněžitelných (např. státní dluhopisy, ale i cenné umělecké předměty aj.). Je-li zřízen rezervní fond, může být společníkům vyplacen podíl na zisku až po doplnění tohoto fondu. Tím se zvyšuje ochrana třetích osob.
Návrh zákona rozlišuje mezi zrušením a zánikem společnosti (§ 68). Zrušením společnosti rozumí právní skutečnost, s níž zákon spojuje zánik společnosti. Zánikem společnosti chápe skončení právní subjektivity právnické osoby.
Podle § 68 odst. 1 zaniká společnost dnem výmazu z obchodního rejstříku. Tím je dovedena do důsledku zásada konstitutivního účinku zápisu do obchodního rejstříku vůči právnickým osobám. Právní subjektivita obchodní společnosti končí tedy vždy až výmazem z obchodního rejstříku, a ne již zrušením společnosti, které je pouze předpokladem pro provedení výmazu společnosti z rejstříku.
Návrh umožňuje, aby soud zrušil obchodní společnost, nejsou-li splněny základní podmínky její existence. Návrh může podat ten, kdo má na tom právní zájem, zejména společníci, věřitelé či příslušný státní orgán (např. živnostenský úřad). Mezi základní podmínky existence společnosti patří zejména minimální výše základního jmění stanovená zákonem, existence podnikatelského oprávnění k činnosti, pro niž byla společnost zřízena, ale i skutečnost, že společnost vykonává činnost a fungují její orgány.
Přeměna obchodních společností je obecně řešena v § 69. Podmínkou přeměny je, že nově vznikající společnost splňuje všechny náležitosti vyžadované zákonem ke vzniku společnosti, v níž má být zrušovaná společnost přeměněna. Další podmínkou je, že výmaz zrušené společnosti a zánik nové bude zapsán v obchodním rejstříku k témuž dnu. Na novou společnost přecházejí všechna práva a závazky společnosti zrušované. Ručení společníků za závazky dosavadní společnosti však přeměnou společnosti není dotčeno. Důvodem tohoto omezení je zabránit spekulativní přeměně společnosti s neomezeným ručením společníků na společnost s ručením omezeným za účelem zkrácení věřitelů. Obdobně se postupuje při slučování nebo splynutí společností.
Specifikem rozdělení společnosti je pouze to, že při rozdělování společnosti je nutné v rozhodnutí o rozdělení přesně specifikovat, jak se jmění zrušované společnosti dělí mezi nově vznikající společnosti.
Při všech těchto změnách však nemůže být dotčeno majetkové postavení společníka, a proto návrh zákona stanoví, že každému společníku zrušované společnosti zůstává zachován vklad do majetku společnosti nové v rozsahu jeho podílu na majetku společnosti dosavadní.
V podmínkách tržní ekonomiky nemůže o přeměně společnosti, jejím sloučení či rozdělení rozhodnout státní orgán nebo někdo stojící mimo společnost, ale musí se jednat o rozhodnutí orgánu společnosti jako soukromoprávního subjektu.
I dobrovolně rušená společnost zaniká až dnem jejího výmazu z obchodního rejstříku a až tímto dnem dochází k přechodu práv zrušené společnosti na jejího právního nástupce.
Nepřechází-li jmění zrušované společnosti na právního nástupce, provede se likvidace jejího jmění podle ustanovení § 70 až 74, pokud se nezrušuje společnost prohlášením konkursu. V tomto případě se postupuje podle zvláštního zákona, který upravuje konkursní řízení.
Protože po dobu likvidace společnosti se omezuje působnost orgánů společnosti na úkony potřebné k provedení likvidace, je nezbytné v zájmu ochrany třetích osob zapsat tuto skutečnost do obchodního rejstříku, stejně jako osobu likvidátora a doplnit obchodní jméno společnosti o dovětek "v likvidaci".
Osobu likvidátora určují v prvé řadě statutární orgán společnosti, pokud ze společenské smlouvy nebo ze zákona nevyplývá něco jiného. V případě, že je likvidace prováděna na základě soudního rozhodnutí, je vhodné svěřit určení likvidátora soudu. Stejně tak je nezbytné umožnit odvolání likvidátora, který porušuje své povinnosti.
Návrh zákona určuje, co se rozumí úkony směřujícími k likvidaci společnosti. V zájmu ochrany zájmů obchodních partnerů a likvidátora bylo nezbytné výslovně umožnit i vedení nových obchodních jednání, avšak pouze za podmínky, že je tak učiněno ve vztahu k ukončení nevyřízených obchodů.
Postup při provádění likvidace je stanoven obecně pro všechny společnosti. U všech společností je však samostatně řešen způsob rozdělování likvidačního zůstatku. Likvidační zůstatek však lze rozdělit v zájmu zajištění ochrany věřitelů, v případech, kdy je jejich pohledávka vůči společnosti sporná, jen bylo-li věřiteli poskytnuto odpovídající zajištění.