Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Sněmovna národů

Pritom nám všetkým tu stojí ako vzor Masarykova demokracia. Je podstatný rozdiel medzi demokraciou Tomáša Garrygue Masaryka a tým, čo sa nám tu za demokraciu podáva. Nebyť tohto rozdielu, neviedlo by sa proti mne ani toto riadenie. Tendencie potlačovanie demokracie budú pokračovať i v spoločnosti.

Klement Gottwald, uvádzam ho ako príklad, nie ako vzor, ktorý demokraticky doviedol český a slovenský národ do tejto biedy, v ktorej sme, ktorému český a slovenský národ toľko tlieskal na slávu, tak tento človek v jednej svoje reči povedal: Áno, chodíme sa do Moskvy učiť ako vám, kapitalistom, zakrútiť krkom... Stačí porovnať tento výrok s vyhlásením, ktoré som podpísal. Posúďte sami, kto povedal viac. Základný rozdiel je v tom, že výrok Gottwalda bol prednesený za prvej republiky, teda v podmienkach skutočnej demokracie a môj v podmienkach, ktoré sa za demokraciu len vydávajú. My sa demokracii učíme. To je v poriadku. Nežili sme v nej. Moja generácia o nej len čítala, alebo o nej počula. Každý si myslí, že ten jeho spôsob výkladu demokracie je ten správny. A je za to schopný toho druhého i nenávidieť. Je potrebné si zvyknúť na prejavy súhlasu i nesúhlasu. Demonštrácie, mítingy a plagáty sú prejavmi základných občianských práv. Deje sa to bežne okolo Bieleho domu v USA. Boris Jeľcin žiada odstúpenie prezidenta Gorbačova atď. Súkromná televízia je to schopná podávať objektívne. Chcel by som však povedať, že vláda stojí a padá na základe výsledkov volieb, čo ale neplatí o všetkých členoch vlády...

Čo som podpísal, podpísal som ako človek a parlamentár. Náš pán prezident tiež rozlišuje, čo povedal ako človek a čo povedal ako prezident... Poslanec to nesmie? Konajme teda smelo ďalej proti mne i proti každému, kto sa ohradí proti spôsobu, akým sa moc vykonáva. Nech svet vidí, akú demokraciu máme a s akou chceme vstúpiť do Európy...

Bolo tu hovorené o boji, o mocenskom boji. Chceme upozorniť, že boj o moc legitímnymi a morálnymi prostriedkami je základným rysom každej demokracie. Preto obviňovanie každého, kto sa ozve proti súčasnej moci je základným rysom každej nedemokratickej spoločnosti. Je to prejavom totality.

Systém zástupcov alebo poslancov je systém sprostredkovanej demokracie, a preto v tomto nie je možné vylúčiť, aby voliči alebo občania spôsob, akým politická reprezentácia moc vykonáva, aby bol tento spôsob kritizovaný, případne, aby se dovolávalo žiadať odstúpenie. Tvrdiť, že keď občania vo voľbách svoju reprezentáciu zvolili a teraz musia do ďalších volieb mlčať, to má s demokraciou málo spoločného. Je to v menšom to, ako keď bývalá KSČ sa vhlásila za vedúcu silu spoločnosti a považovala svoju moc na večné časy. Tak, ako to chce teraz niekto považovať do volieb.

Moc, ktorú nám národ vo voľbách zveril, je zneužívaná v oblasti oznamovacích prostriedkov. Premiér slovenskej vlády vyzve redaktorov, aby písali objektívne, ale už potom nemá, žiaľ, právo ich k tomu donútiť... V demokracii by sa politik nemal dožadovať autority len preto, že bol zvolený. Jeho autorita musí vznikať spontánne, v dôsledku jeho demokratického vystupovania.

Útok na mňa je aj útok na Slovenskú národnú stranu, ktorá sa zdá niekedy nebezpečná pre vládnu koalíciu. Tak to bolo napr. aj v prípade Bartončík. Na urážky a nezmysly nie je možné použiť nijakú argumentáciu, nijakú logiku. Obávam sa, že za útokom na moju osobu je čosi viac, a to hľadanie vinníka. Je nespokojnosť v spoločnosti a táto nespokojnosť rozkolísala pozíciu vládnej koalície. Je treba hľadať vinníka za vládny amatérizmus, za krízovú ekonomickú situáciu, za nepochopenie a ignoráciu národného cítenia, za devalváciu morálnych cieľov. Nie je naplnená skutková podstata žiadneho trestného činu podľa platného Trestného zákona. Ako je naše právo poplatné totalite, svedčí aj výrok ministra spravodlivosti Slovenskej republiky, ktorý tvrdil, že som vinný podľa neplatného paragrafu platného Trestného zákona. Pán minister slovenskej vlády tu predviedol pred celou verejnosťou nielen vlastnú hrubú neznalosť nášho práva, ale prezentoval sa aj v úlohe prokurátora. Táto úloha, ako vieme, je s funkciou ministra spravodlivosti nezlučiteľná. Toto nebola len strata nervov...

Pokiaľ vidíte v tomto vyhlásení trestnú činnosť, potom sa nedivím, že bývalý režim považoval za trestný čin aj kladenie kvetov pána prezidenta pri soche sv. Václava. (Šum v sále...) Rozhodnite podľa vlastného vedomia a svedomia. Môžete sa z toho aj smiať... Môžem len toľko povedať, že sa necítim byť vinný podľa nijakého zákona, ktorý v Československu existuje. Zákon o slovenskom jazyku sa ešte len prerokúval, keď sme proti nemu protestovali.... My sme neprotestovali proti žiadnemu platnému zákonu. Pokiaľ táto republika bude existovať, budem robiť len pre jej dobro. Mňa môžete umlčať, ale myslím si, že každého, kto sa ozve, kto sa postaví, kto demonštruje, čo je normálne, platné v občianskom živote, čo je platné v ľudských právach, neviem, či každého umlčíte.

Předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pánovi poslancovi Moricovi. Chcem len konštatovať, že sa ho tu niekto nepokúša umlčať, aby neprišlo k nedorozumeniu.

On v posledných vetách svojho prejavu tvrdil, že neprotestovali proti platnému zákonu, dovoľujem si ocitovať: "Nákoľko Slovenská národná rada matičný návrh neschválila... zhromaždenie pokladá Slovenskú národnú radu za nelegitímny orgán." Je to trochu v rozpore s tým, čo ste tvrdili, pán poslanec. Protestovali ste proti prijatému zákonu, musím to konštatovat, žiaľbohu.

Kto sa hlási ďalej o slovo, prosím?

Poslanec V. Moric: To bolo prednesené predtým, kým bol zákon odhlasovaný.

Předseda SN M. Šútovec: Tu je napísané: "Nakoľko Slovenská národná rada matičný návrh neschválila..."

Poslanec SN V. Moric: To je v poriadku, to je chyba, toto vyhlásenie bolo schválené predtým, než bol zákon schválený.

Předseda SN M. Šútovec: My posudzujeme vaše chyby. Takže paní poslankyňa Šandorová.

Poslankyně E. Sandorová: Vážený pán predsedajúci, milí kolegovia, milé kolegyne. V roku 1667 v Dolnej snemovne anglického parlamentu zaznel výrok, ktorým sa dodnes riadia parlamenty sveta. Citujem: "Poslancia musia byť tak slobodní, ako je slobodný samotný parlament. Pokiaľ zákony nerozvracajú poriadok štátu, tak ho nerozvracia ani diskusia, pretože to, čo sa má stať zákonom, musí byť predložené a prediskutované."

Táto formulácia však stanovuje aj medze, pokiaľ siaha sloboda prejavu poslancov a taktiež poslanecká zodpovednosť. Tou je pôda parlamentu, resp. výkon poslaneckej funkcie.

Z tohoto princípu vychádza aj príslušné ustanovenie Ústavy ČSFR, podľa ktorého nie je možné poslanca stíhať pre hlasovanie a za výroky pri výkone funkcie poslance, pokiaľ tieto výroky zazneli v niektorom orgáne Federálneho zhromaždenia. Potiaľ je na prvý pohľad všetko jasné a jednoznačné, aj keď musím podotknúť, že chýba ustanovenia ako v Ústave, tak aj v zákone o poslancoch o tom, ako postupovať v prípade takýchto výrokov, ktoré možno kvalifikovať ako ohováranie alebo ublíženie na cti.

Prípad pána poslanca Morica je však iného charakteru, je, myslím, dokonca komplikovanejší. Nemôže byť proti nemu zahájené disciplinárne konanie; to ani nerobíme. Avšak jeho výroky a činy, ktoré vyvolali v demokratickej verejnosti pohoršenie a odsúdenie nielenže neodzneli a neodohrali sa v parlamente, ale dokonca nemajú nič spoločného s výkonom funkcie poslanca Federálneho zhromaždenia. Je preto jasné, že iniciátorkou by tu mala byť prokuratúra. Podľa mňa je jednoznačné, že pán Moric minimálne porušil zákon o zhromažďovaní občanov. Totiž okrem toho, čo citoval pán kolega Kulan z tohoto zákona, ten zákon, okrem iného celkom jednoznačne stanoví zodpovednosť organizátorov za priebeh zhromaždenia a za výroky, ktoré tam zaznejú.

Preto z tohoto dôvodu odvolanie poslanca Morica z predsedníctva snemovne musíme chápať ako politický akt, na ktorý snemovňa má plné právo a ktorý vôbec nebude bezprecedentný v histórii demokratických parlamentov. Len z blízkej minulosti pripomeniem prípad predsedu Bundestagu, ktorý v roku 1988 bol prinútený k demisii pre svoj prejav pri príležitosti výročia nacistického pogromu v roku 1938.

Pripomeňme tiež, že napríklad činnosť Le Pena inšpirovala francúzsky parlament k vypracovaniu návrhu zákona o strate mandátu.

Samozrejme, parlament sa nemá stať miestom ideologických sporov. Nebolo by namieste hodnotiť program a činnosť Slovenskej národnej strany. Je treba dodať aj to, že vedenie Slovenskej národnej strany sa po každom incidente vehementne dištancuje od riadenia vlastných prívržencov a vyhlasuje, že svoje ciele chce dosiahnuť iba ústavnou cestou.

Tu by som však pripomenula jeden výrok pána poslanca Morica, ktorý som počula na vlastné uši v televízii pri verejnej diskusii. Keď sa jeho oponent odvolával na platnú Ústavu ČSFR, tak pán Moric na to odpovedal tým, že odvolávanie sa na Úsavu je len právnickým kľučkovaním.

Ďalej by som odcitovala ešte jednu vetu pána Morica, ktorú som tiež počula na vlastné uši. V tej istej televíznej diskusii o právach národnostných menšín, keď hovoril o právach národnostných menšín pán Moric vyslovil výrok - veľmi presne som to napísala z nahrávky na kazetu: "Ty Maďari, ktorí nechcú byť slovenskí Maďari, majú svoju vlasť inde." Myslel tým iný štát. Ďakujem. (Potlesk.)

Předseda SN M. Šútovec: Hlási sa ešte niekto do rozpravy? Prosím.

Poslanec F. Šamalík: Pane předsedo, dámy a pánové, máme co dělat s politickým extremismem, který bohužel není zcela odtržen od slovenské skutečnosti, neboť nesdílí tak optimistické stanovisko, že pouze oni považují národ za státoprávný princip. Tato tendence je zřetelná v celé slovenské politice a to, co tady reprezentuje Slovenská národní strana, je extrémním výronem této tendence.

Chtěl bych říci, že když se poslanec Móric odvolává na Masaryka, pak by bylo na místě také citovat slovenské nacionalisty z roku 1939, kdy právě tu metodu, na níž se tady odvolává, nebo technika a procedury demokracie, na něž se odvolává, byly tehdy odsouzeny jako to, co vedlo nutně k rozpadu československého státu. Chtěl bych tedy, aby tady byla jakási vnitřní shoda v obraně i ve sdílených politických hodnotách.

Nicméně bych se chtěl vyslovit k tomu problému, zda porušil nebo neporušil poslanecký mandát. Sám si myslím, že poslanecký mandát nemůže znamenat méně než občanská práva a svobody, tedy to, co tady budeme za několik dní schvalovat, a kde se tady hovoří o tom, že existují jakési nezadatelné svobody a práva, které teprve legitimují jakékoliv jiné zákony státu. A že každý občan z tohoto hlediska skutečně není tím, kdo v období mezi volbami je pasivní, ale kdo může na tomto základě svými akcemi skutečně tak, jak chápe tu nejhlubší legitimaci ke své občanské a demokratické činnosti, postupovat.

Domnívám se, že nesníme zvláště v této době, kdy dochází vlastně k přeměně celého zákonodárství, kdy máme daleko k právnímu státu, kdy vlastně všechno, co děláme, je úvaha o tom, jak proměňovat tyto zákony a jak je skloubit, kdy jak na Slovensku, tak u nás existuje řada institucí, které v podstatě existují mimo zákon a nenašly ještě zakotvení v zákoně, kdy tedy porušování práv je víceméně něčím, co v určitých momentech nebo případech přehlížíme a v jiných naopak zdůrazňujeme, že zároveň jako právník bych musel říci, že všechny ty paragrafy, které zde byly řečeny jako ty, které byly porušeny, včetně toho největšího obvinění týkajícího se převratu, musíme brát jako něco, co nemohu použít pro své rozhodování, protože jestliže v tomto momentě opustím princip presumpce neviny, jestliže v tomto momentě nepočkám na to, až se příslušné orgány, které mají předcházet tomuto řešení, budou touto věcí zabývat, nemohu s plnou odpovědností pro odvolání poslance Mórice hlasovat.

Nakonec bych chtěl říci jen to, že výsledky voleb na Slovensku jsou koneckonců tím odvoláním a tím aktem, který bychom vlastně měli v naší demokracii a v našem životě pěstovat. Tedy důkaz, že extrémismus je skutečně extrémismem, že neprorůstá slovenským životem. A že tedy místo odvolání bychom vlastně měli rozvinout ty páky, které tento extrémismus jako hnutí, jako myšlenkovou soustavu zcela rozpustí.

Poslankyně K. Samková: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, naposled se Sněmovna národů sešla separátně, aby mimo jiné zvolila ze svého středu i své předsednictvo. Dnes jsme se zde sešli z důvodu opačného, totiž proto, abychom jednoho z námi zvolených zase odvolali. Protože tímto odvolaným má být předseda Slovenské národní strany, dovolte mi upozornit vás na historické pozadí této naší dnešní volby. Ta ovlivní - a bezesporu opět nesprávným směrem - vztahy mezi státoprávními národy naší země. Bude totiž interpretována jako protislovenská, čechodemagogická a pragocentristická. Již dopředu s těmito stanovisky nesouhlasím a abych mohla vysvětlit proč, musím se vrátit až do roku 1918, kdy začíná konstitucionalizované soužití Čechů a Slováků v jednom státě a kde začínají problémy jejich neřešení, jejich neřešení v takový den, jako je dnešní, pociťujeme obzvlášť trpce.

V roce 1918 vstupovaly oba národy do společného státu jako partneři, jejichž vztah upravovala pittsburgská dohoda z května 1917, zřetelně předjímající existenci slovenské autonomie. Za českou stranu tuto smlouvu podepsal pan Masaryk a začala být právě přesto českou stranou interpretována nikoliv jako smlouva mezi národními reprezentacemi, ale mezi pouhými krajanskými spolky. Tento přístup aplikovala česká strana i v praxi. Je sice nepochybné, že pouze díky tehdejší české pomoci se mohli Slováci zkonsolidovat jako kulturní národ ve střední Evropě, ale tato pomoc nebyla pomocí národa, který se sám ledva vymotal z vlastních pochybností o oprávněnosti své vlastní existence, národu druhému.

Slováci to poznali a nemohli toto jednání přijmout. Asi první, kdo to poznal, byl Andrej Hlinka. Jeho boj byl bojem za dodržování pittsburgské dohody a boj za autonomii Slovenska. Ve své roli tribuna zklamaného národa byl Čechy fatálně nepochopen a i když těsně před svou smrtí v létě 1938 nabádal svoje stoupence k zachování společného státu, až do dnešního dne na něm lpí nepravdivý cejch rozbíječe republiky.

Následný historický vývoj dal jeho obavám plně za pravdu a přinesl první historickou koincidenci, která ohrozila slovenský národ v samém jádře jeho bytí. Byla to nabídka nacistického Německa, které dobře vědělo, jak využít a zneužít slovenského národního cítění. Ustavení dualistického státu na základě mnichovské dohody a následný vznik samostatného Slovenska byl grandiózní podvod na Slovácích, které jejich politická reprezentace uvázla do přímo faustovské smlouvy s totalitní velmocí.

Než slovenské politiky pro tento čin odsoudíme, připomeňme si, s jakou stejnou nepředvídavostí již od roku 1941 dr. Beneš usilovně budoval kontakty se stalinským Ruskem.

Po nešťastném expozé slovenského státu byla idea jakékoliv slovenské autonomie na dlouho zcela zdiskreditována. Byla zavržena i proto, že ani v roce 1946 komunisté na Slovensku ve volbách nezvítězili a konstituovaní komunisté zlovlády ve zmanipulovaných volbách v roce 1948 tam bylo prosazováno ještě drastičtěji než v českých zemích. Útlak národnostní měl stejné nositele jako útlak komunistický. Je proto přirozené, že národní a státní otázka Slovenska se znovu pozvedla v době, kdy to bylo vhod uzurpátorským vládcům. V době, kdy se právě oni cítili zásadním způsobem ohroženi, přišel čas, aby znovu zahráli na strunu slovenské státnosti.

Ve chvíli, kdy pokusy o demokratické změny ve straně i společnosti dosahovaly vrcholu, přichází opět jakoby samovolně požadavek československého státního vyrovnání. Jednotnost reformního vedení komunistické strany je tříštěno novou vnitrostátní otázkou prvořadého významu. Za likvidaci nadějí na demokratizaci celého života všech se dostává Slovákům náhrady v podobě federace. Jejich národnostní cítění je podruhé zneužito totalitní velmocí, konsolidující své předpolí pro snažší dobytí zbytku světa.

Tragédie slovenské státnosti číslo dvě byla dokonána a pánové Husák, Biľak, Lenárt, Šaľgovič a další mohou volně promenovat na politické scéně vazalské sovětské provincie. Dalších 20 let nehybnosti znehybnilo i problém federace jako oktroje totalitního vládce. Když umlčovatelé se sami stali obětí své neschopnosti a megalomanství, začala vzcházet dračí setba údajné federace.

Opět je zde situace, kterou nám již historie dvakrát předvedla. Destabilizovaný stát zápasící s hlubokými ekonomickými problémy.

Po období lidově zvaném pomlčková válka, která ve skutečnosti byla první velmi vážnou vnitrostátní krizí, se bleskově stabilizovala politická síla, usilující o vyřešení této přetrvávající krize, paradoxně nikoliv eliminací problémů vycházejících z existence společného státu, ale likvidací státu samotného. Touto silou je Slovenská národní strana. Když o ní přemýšlím, neodbytně se mi vrací zásadní otázka. Nejedná se opět - již potřetí - o zneužití národnostního cítění Slováků? A když ano, tak v čí prospěch? Jistě ne ve prospěch Slováků samotných. Kromě jejich ohrožení cítím v jednání pana Morice a jeho strany ohrožení i jiných, než jenom Slováků.

Tam, kde zvedá hlavu nacionalismus, je totiž ohrožena podstata demokracie ve své nejvnitřnější podstatě bez ohledu na to, ve jménu kterého národa se tak děje.

Vývoj 19. století, ústícího do dvou nacionalistických válek, nás o tom dostatečně přesvědčuje. Ohrožení nejen Slováků, nejen společného československého státu, ale všeobecné ohrožení demokracie ve střední Evropě je to, co mne přimělo k mému dnešnímu vystoupení. Snad z něj vyplynuly dvě roviny problému, ke kterému se dnes budeme svým hlasováním vyjadřovat. Rovina česko-slovenského vztahu a státoprávního uspořádání není to, o co jde právě v tuto chvíli. K tomuto problému se vraťme až posléze a s radostným vědomím, že po dlouhé době můžeme o něm přátelsky hovořit bez vynucených deformací totalitních systémů - nacismu a komunismu.

Dnes budeme hlasovat proti nacionalismu, nebo pro nacionalismus. Pro demokracii, nebo proti demokracii. Budu dnes hlasovat pro demokracii, a proto též pro odvolání pana Mórice z předsednictva Federálního shromáždění. Budu tak hlasovat s nejhlubším přesvědčením, že hlasuji i pro Slováky a pro Slovensko.

Předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pani Samkovej. Musím však konštatovať, že v posledných dvoch prejavoch boli nastolené niektoré problémové roviny - rovina slovenskej politiky, problém Slovenskej národnej strany ako takej, ale v malej miere problém, o ktorý tu vlastne ide. A to je problém pána poslanca Morica. Chcel by som poprosiť ďalších diskutujúcich, aby sa držali tém nášho dnešného rokovania. O slovo sa prihlásil člen predsedníctva pán poslanec Zeman.