Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SN I. Fišera: Pane předsedo, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, vážení hosté, myslím, že po této debatě, která zde proběhla, si nic nezaslouží více střídmosti a věcnosti v uvažování, než právě otázky nejvážnější a citově nejvypjatější. Ať jsme si to přáli nebo ne, takovou otázkou se pro tento parlament a pro mnoho občanů ČSFR stala právě navrhovaná smlouva mezi SRN a námi o dobrých sousedských vztazích a přátelské spolupráci. Pokusím se proto stanovisko klubu poslanců sociálně demokratické orientace a poslance Jansty k této smlouvě vyjádřit tak střídmě a věcně, jak je to jen možné, a to v rámci řečnické lhůty deset minut.

V prvé řadě chci hned na začátku zdůraznit, že v principu tuto myšlenku smluvně nově upravit naše vzájemné vztahy vítáme a velmi rádi bychom proto navrhovanou smlouvu podpořili, i když jen za určitých podmínek. Jsme si plně vědomi toho, že pro náš stát je smlouva s Německem jedním z kroků - a doufejme i klíčem - k Evropě, Evropě rovnoprávných států bez mocenských tlaků vyplývajících z přirozené rozdílnosti, velikosti a hospodářské síly jednotlivých jejích částí.

Právě v této souvislosti se snažíme velmi střízlivě a přitom s velkou nadějí hodnotit všechny demokratické síly v Evropě a zejména v samotném Německu, které se dnes nejen vyrovnává s problémem morální a ekonomické rekultivace bývalých východních zemí Německa, ale které také stále jako demokratický stát musí vyvažovat tlaky těch vnitřních sil, které nechtějí přijmout zodpovědnost za rozpoutání světové války, za její hrůzy a za její důsledky, a to zejména ve vztahu k Československu a Polsku.

Chceme věřit, že moderní demokratické Německo nebude klíčem falešným, klíčem ke vstupu pod tíhu nového tlaku, nového sobeckého sebeprosazování se, které by se nedálo silou zbraní, ale silou ekonomického a politického vlivu. Chceme věřit, že Německo nepodlehne pokušení, které mu nabízí jeho dnešní síla a ani naše dnešní oslabení způsobené tím, že jsme se dostali po druhé světové válce do zóny vlivu stalinského sovětismu. Chceme tomu všemu věřit, protože doufáme, že většina Němců si je dobře vědoma toho, čí vinou a po jakém krutém utrpení jsme se do této téměř čtyřicet pět let trvající bezvýchodné situace dostali.

Jestliže tak zdůrazňujeme to, čemu chceme věřit a co nás v principu vede k podpoře této smlouvy, pak musíme říci, co nás naplňuje obavami a pochybnostmi, a proč si klademe jako podmínku souhlasu s návrhem smlouvy přijetí našeho návrhu usnesení k této smlouvě (tisk 1388). V prvé řadě je to argument některých našich politiků, že později bychom už neměli šanci tak výhodnou smlouvu přijmout. Znamená to snad, že tito lidé, často skuteční znalci politické scény v Evropě, mají pochybnosti o politickém vývoji v Německu? A znamená to snad, že dvojí výklad některých částí smlouvy, který je patrný již nyní zejména u tak citlivých otázek, jako je interpretace termínu vyhnání či nulita mnichovské dohody, se bude pod vlivem nacionalistických a extrémních pravicových sil prohlubovat?

Znamená to snad také, že dnešní vládní koalice v Německu bude podle těchto prognóz, pod stále silnějším vlivem té části Landsmanschaftu, která tím či oním způsobem chce opět kolonizovat tzv. tradiční německý životní prostor? Kdyby tomu tak bylo, pak je opravdu nezbytné dát najevo v našem výkladu smlouvy rozhodnost a pevnost právě v těch bodech, které se staly předmětem nejasností a sporů a které by v budoucnosti mohly sloužit jako záminka pro uplatňování neoprávněných nároků vůči čs. občanům a čs. státu.

Druhým důvodem našich pochybností a obav je stav vědomí občanů České a Slovenské Federativní Republiky právě ve vztahu k Německu. Na jedné straně je to systematické vytváření pocitu viny zejména za odsun německého obyvatelstva po válce bez ohledu na historický kontext této události a jejího mezinárodního právního rámce, pocitu, který je umocňován u některých občanů novým komplexem národní a státní pokleslosti vůči bohatšímu, silnějšímu a po válce z části i šťastnějšímu sousedovi.

Tyto pocity slabosti a nejistoty pronikají až sem na půdu parlamentu, kde již většina několikrát odmítla otevřenou debatu o této smlouvě a jejích úskalích a odevzdala se do vůle ne zcela jasně řízeného osudu, takže dnes již tomuto parlamentu nezbývá nic jiného než smlouvu přijmout nebo odmítnout. Málem jsme neměli možnost ani debatovat k této smlouvě dnes.

A právě riziko odmítnutí upozorňuje na druhou stranu mince, na to, že řada občanů našeho státu trpí vědomým nebo podvědomým strachem nejen z Němců, které v jejich dnešní podobě nemohli dosti poznat, ale také z naší vlastní reprezentace a jejích případných dalších kroků. Nechceme připomínat různá hodnocení termínu vyhnání z úst nejvyšších státních představitelů, nechceme ani připomínat známé pokusy o prolomení magické bariéry 25. únor 1948 pro restituce. Tyto činy obavy občanů jen zesílily, ale my chceme upozornit na to, co důvodová zpráva vlády k této zprávě říká. Cituji: "Pokud by v budoucnu byly domnělé nároky sudetských Němců uplatněny prostřednictvím vlády Spolkové republiky Německo, Česká a Slovenská Federativní Republika by proti nim uplatnila čs. reparační nároky, mnichovské škody a pohledávky nereparačního charakteru." K tomu dodávám - lidé se budou ptát: "Copak by vláda tyto neoprávněné nároky neodmítla, nebo už nemohla odmítnout?"

Střední Evropa uzdravující se z komunismu, potřebuje především klid, stabilitu, naději, potřebuje mít jasné důvody hájit demokracii a svobodu i v případě nepředvídatelných konfliktů a ohrožení, jejichž předehru je možné slyšet ze všech oblastí, kde dnes spolu nedovedou žít na stejném území různé národy, podobně jako kdysi Němci a Češi, Slováci a Maďaři.

Když si to někteří politici spojení s militantními sudetskými Němci neuvědomí, musíme riziko znepokojování a nahrávání politickému extremismu, pravicovému i levicovému, čelit aspoň my jako nejvyšší zákonodárný sbor tohoto státu a to stanoviskem sice strohým, ale jasným, které by navrhovanou smlouvu doprovodilo jako záruka toho, že nikdo nebude mít v budoucnu šanci se pokoušet ji posunout do polohy, která by mohla znovu pro nás, těžce zkoušený stát, přinést stará ohrožení ať v té či oné podobě.

To jsou hlavní důvody, které nás vedly k tomu, že jsme předložili Federálnímu shromáždění návrh usnesení ke Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo - tisk 1388, který vám byl rozdán do lavic, a který vám nyní vzhledem k tomu, že je stručný, přečtu:

"Federální shromáždění ČSFR v souvislosti s projednáváním Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci v zájmu odstranění jakýchkoliv nejasností a pochybností, které by v budoucnosti mohly ohrozit harmonický vývoj vztahů a spolupráce mezi oběma státy, jež si upřímně přeje, konstatuje následující.

Za prvé - tato Smlouva se nedotýká mezinárodních dohod, které vítězné mocnosti uzavřely a rozhodnutí a opatření, které učinily ohledně Německa.

Za druhé - Mnichovská dohoda z 29. září 1938 a výrok Vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 jsou neplatné od samého začátku. Jako takové nemohly mít žádné právní účinky na čs. státní hranice s Německem a Maďarskem.

Za třetí - poválečný transfer osob německé národnosti byl proveden na základě Postupimské dohody, příslušných rozhodnutí vítězných mocností a za jejich součinnosti. Nikomu z toho nemohly proto vzniknout žádné nároky vůči České a Slovenské Federativní Republice.

Za čtvrté - nároky České a Slovenské Federativní Republiky a nároky jejich občanů na náhradu válečných škod a uhrazení reparačních pohledávek na odškodnění za nacistickou perzekuci a za nasazení na nucené práce zůstávají zachovány.

Federální shromáždění ČSFR žádá prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky, aby v souvislosti s ratifikací této smlouvy informoval o tomto stanovisku německou stranu."

Chci zdůraznit, že přijetí tohoto návrhu usnesení při hlasování o smlouvě, které navíc odpovídá základním principům obsaženým i v důvodové zprávě vlády k této smlouvě, je pro Klub poslanců Sociálně demokratické orientace podmínkou pro přijetí Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Děkuji vám za pozornost.

Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Teraz vystúpi pán poslanec Hrivík a pripraví sa pani poslankyňa Ovčačíková.

Poslanec SN P. Hrivík: Vážený pán predseda, vážené Federálne zhromaždenie! Vytvorenie jednotného Nemecka je v európskom kontexte významnou zmenou strategického významu. V strede Európy vznikol nový štátny útvar, silný nielen vojensky, ale hlavne hospodárskymi a finančnými zdrojmi. Spolková republika Nemecko predstavuje pre Českú a Slovenskú Federatívnu Republiku jednu z najvýznamnejších oblastí zahraničnopolitických aj ekonomických záujmov. Preto je dôležité s tak významným susedom postupne dobudovať bilaterálnu zmluvnú základňu, ktorá bude zodpovedať novej kvalite, vychádzajúcej z politických a hospodárskych zmien v strednej a východnej Európe, integračným tendenciám v Západnej Európe, ako aj v samotnom Nemecku.

Zmluva o dobrom susedstve a priateľskej spolupráci medzi Českou a Slovenskou Federatívnou Republikou a Spolkovou republikou Nemecko by mala byť prvým významným krokom k odstráneniu minulých a súčasných dizharmónií medzi obidvoma štátmi a mala by jasne formulovať zásady korektného spolužitia a priateľskej spolupráce v budúcnosti. Vzhľadom k významu a dĺžke by zmluva mala uzatvárať určité problémy, a nedávať možnosť k otváraniu nových problémov alebo možnosť rôznej interpretácie v budúcnosti. Ukazuje sa, že zmluva nevylučuje možnosť, že pokiaľ sa v budúcnosti zmení medzinárodné alebo iné klíma v Európe alebo v našich vzťahoch, obidve strany sa budú uchyľovať k odlišnému výkladu ustanovenia zmluvy. Kritické postoje k zmluve naznačujú, že text nie je dokonalý

K preambuli zmluvy máme tieto kritické pripomienky:

a) Slováci na rozdiel od Čechov nemali spoločné dejiny s Nemcami, neboli súčasťou Rímskej ríše národa nemeckého,

b) tvrdenie o neprerušenej kontinuite československého štátu od roku 1918 nie je korektné, historicky podložené,

c) preambula explicitne neobsahuje tvrdenie o nulite Viedenskej arbitráže z 2. decembra 1938, ako zmluvného aktu bezprostredne nadväzujúceho na Mníchovskú dohodu, čím EO aj IPSO akt agresie vychádzajúci z Mníchova voči slovenským hraniciam vynecháva.

K samotnému tvrdeniu: "uznávajúc skutočnosť, že československý štát od roku 1918 neprestal existovať" (v preambule zmluvy) máme toto stanovisko. Tvrdenie nie je pravdivé a môže mať ďalekosiahle dôsledky pre Slovensko, počínajúc zrieknutia sa majetkových nárokov Slovenskej republiky voči právnemu nástupcovi tretej ríše - Spolkovej republike Nemecko - a končiac nelegálnym a nelegitímnym postupom českolovenských úradov na území Slovenska po roku 1945.

Vzniká teda otázka, v akej podobe existovala Československá republika v období rokov 1939-1941, teda v období medzi vznikom Slovenskej republiky, ako subjektu medzinárodného práva, a okamžikom, kedy došlo k prvému oficiálnemu uznaniu Benešovej exilovej vlády v Londýne. Kto v tejto dobe predstavoval kontinuitu Československa? Protektorát Čechy a Morava? Alebo v tej dobe ešte neuznaná exilová vláda? Alebo snáď Slovenská republika? Keď Československá republika, ktorá de facto prestala existovať v marci 1939, ďalej existovala v právnom zmysle, prečo bolo potrebné znovu ju uznávať? Ako je známe, uznanie de iure je neodvolateľný, bezpodmienečný a trvalý právny akt uznávajúceho štátu. Benešovu exilovú vládu uznali aj štáty, ktoré predtým uznali Slovenskú republiku a mali na Slovensku zastúpenie. Keď šlo o akt uznania vlády, znamenalo by to, že v de facto neexistujúcej ČSR došlo k štátnemu prevratu, čo je samozrejme nezmysel, pretože slovenský prezident dr. Jozef Tiso o sebe nikdy netvrdil, že je aj prezidentom Československej republiky.

Na tomto mieste je potrebné sa tiež zmieniť o období 1939 - 1945, v ktorom existovala Slovenská republika. Aj toto obdobie nie je kompatibilné s tvrdením o neprerušenej kontinuite ČSR, pretože tvrdenie popiera existenciu suverénneho Slovenského štátu. K vyhláseniu Slovenskej republiky došlo v marci 1939 v súlade s vtedy platnou Ústavou ČSR. Vznikol de iure nový štát v Európe, ako nesporne plnoprávny subjekt medzinárodného práva. Historicky však nie je možné poprieť samotný fakt jeho existencie ani skutočnosť, že ho diplomaticky uznala väčšina suverénnych štátov sveta a že ho pokladali za svoj štát milióny Slovákov. Sporné môže byť len obdobie, v ktorom tento štátny útvar vystupoval, otázky hodnotenia ľudáckeho režimu, ktorý v tej dobe na Slovensku vládol, respektíve medzinárodné a politické dôsledky jeho existencie.

Musíme upozorniť na existenciu Slovenskej republiky aj v kontexte s naším súčasným úsilím o zachovanie ústavnosti ČSFR. Nemôžeme vierohodne požadovať ústavnosť rozhodnutia Federálneho zhromaždenia dnes a zároveň popierať ústavnosť rozhodnutia v minulosti.

S poľutovaním musíme konštatovať, že ustanovenie v preambule zmluvy o neprerušenej existencii československého štátu nie je možné považovať za jasné a zodpovedajúce historických realitám. Aj prezident Eduard Beneš, ktorý sa nedokázal zmieriť so šesťročným existovaním Slovenskej republiky ani po jej zániku, nikdy nespochybňoval prerušenie existencie Československej republiky. Pokiaľ zúčastnené zmluvné strany trvali na uvedenej formulácii, potom ju bolo potrebné doplniť napríklad o dodatok tiež publikovaný v tlači "s výnimkou obdobia trvania Slovenskej republiky ako subjektu medzinárodného práva". Podľa nášho názoru Spolková republika Nemecko sa nemôže a nemá vyjadrovať k tomu, ako dlho niektorý štát existoval, resp. neexistoval.

Československo-nemecká zmluva predstavuje riziká predovšetkým v dvoch oblastiach: ekonomickej a politickej. ČSFR sa v podstate vzdáva nárokov na vojnové škody, ale pritom sa otvára možnosť individuálnych nárokov zo strany sudetských Nemcov v budúcnosti.

V zmluve sa priamo nevyskytujú nároky ani jednej zmluvnej strany. Nároky obidvoch strán sa len stavajú mimo zmluvu, ale to neznamená, že sa neriešia. Niektoré sa tým riešia, iné zostávajú otvorené. Záleží na tom, o aký druh nárokov ide. Vylúčenie štátnych nárokov, ako sú reparácie, znamená, že obidve strany sa dohodli, že táto otázka sa navždy uzatvára. Vylúčenie individuálnych nárokov má však opačný dôsledok - tieto nároky zostávajú aj naďalej otvorené, štát sa ich totiž nemôže vzdať v prospech svojho štátu bez toho, že by sám svojich občanov kompenzoval. Pre Slovensko to však má nepriaznové dôsledky, pretože sa likviduje slovenský nárok na reparácie za vojnové škody. Keď platí tvrdenie v preambule zmluvy, podľa ktorej československý štát existoval bez prerušenia od roku 1918, tak Slovensko by malo mať nárok na náhradu za vojnové škody spôsobené na slovenskom území. Slovenské majetkové požiadavky, to je vojnové škody a dlhy, sú vo výraznom nepomere vyššie než české.

V budúcnosti by sa mohli prejaviť ekonomické riziká československo-nemeckej zmluvy v hospodárskych stratách, ktoré vyplývajú z toho, že sa vymenili bez slovenského súhlasu slovenské pohľadávky za škody, ktoré utrpeli sudetskí a karpatskí Nemci. (Předseda FS A. Dubček: Máte ešte jednu minútu, pán kolega.) Škody na ľudských životoch a materiálne škody sa jednoducho vymenili za škody spôsobené fyzickou likvidáciou značnej časti nemeckého civilného obyvateľstva. Slovensko tak platí (a nielen ono) za Benešov a Gottwaldov zločin.

Politické riziká zmluvy vidíme v nepresných a vábnych formuláciách a termínoch, ako sú napríklad vyhnanie, stávajúce hranice, nulita Mníchovskej dohody a podobne. Klauzula o nulite Mníchovskej dohody dáva nemeckej strane právny podklad interpretovať zmluvu tak, ako to uzná za vhodné a kedy sa to uzná za vhodné. Dnes však nemôžeme jasne predvídať, k akým politickým a ekonomickým zmenám môže dôjsť v Európe a v samotnom Nemecku v najbližších desaťročiach... (Předseda FS A. Dubček: Pán kolega, upozorňujem, aby ste to skrátili, vypršala vám 10-minútová doba.)

Pán predseda, ja mám ešte jedno svoje vystúpenie, ja sa ho zrieknem, keď mi dáte ešte tri minúty na dokončenie môjho referátu.

Předseda FS A. Dubček: Môžete sa prihlásiť do rozpravy. Vašu prihlášku mám.

Poslanec SN P. Hrivík: Ja to preruším a uvediem len záver. Zmluva medzi ČSFR a Spolkovou republikou Nemecko o dobrom susedstve a priateľskej spolupráci výrazne ovplyvní budúce postavenie ČSFR a obidvoch národných republík vo všetkých oblastiach spoločenského a politického diania. Preto je nutné, pred ratifikáciou zmluvy, vedieť, čo nás bude stáť táto zmluva a prečo. Zmluva by sa nemala teraz ratifikovať vo Federálnom zhromaždení, pokiaľ sa vážne nezvážia jej dôsledky na Českú republiku a na Slovenskú republiku. Boli by sme pre to, aby sa ratifikácia zmluvy ponechala novému parlamentu, ktorý vzíde z tohtoročných volieb.

Klub poslancov Slovenskej národnej strany víta novú zmluvu so Spolkovou republikou Nemecko, avšak nemôže súhlasiť s vážnymi nepresnosťami v zmluve, ktoré som vo svojom vystúpení uviedol, resp. nestačil všetky uviesť.

Členovia nášho poslaneckého klubu budú hlasovať podľa vlastného uváženia na základe záverov dnešného rokovania o ratifikácii zmluvy.

Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Ďalej sa prihlásil pán poslanec Kulan s faktickou poznámkou.

Poslanec SN P. Kulan: Vážený pán predseda, vážené dámy, milí páni! Chcem reagovať veľmi stručne na tri body.

Předseda FS A. Dubček: Ja si myslím, to nie je faktická poznámka.

Poslanec SN P. Kulan: Je to faktická poznámka, pretože tu zazneli pojmy, ktoré podľa môjho názoru... (Řečník byl přerušen předsedou FS.)

Předseda FS A. Dubček: Môžete sa prihlásiť do rozpravy. Podajte prihlášku a zaradím vás do normálnej rozpravy. Slovo má poslankyňa Ovčačíková, ktorá má predložený návrh a stanovisko za klub Následných politických strán a hnutí.

Poslankyně SN A. Ovčačíková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté, dovolte, abych vás seznámila se stanoviskem poslaneckého klubu Následných politických stran a hnutí ke Smlouvě mezi SRN a ČSFR.

Jsme si vědomi toho, že dva spolusousedící státy, zvláště státy s tak pohnutými vzájemnými vztahy v minulosti dávné i nedávné, jakými jsou SRN a ČSFR, musí spolu uzavřít smlouvu, která stanoví pravidla soužití, pevnou hranici mezi oběma státními útvary a dá do budoucna jistotu oběma stranám, že nebudou napadeny či jiným způsobem obtěžovány, kráceny ve svých právech a nárocích.