Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Dámy a pánové, operativní články smlouvy lze rozdělit do několika částí. První část definuje cíle a zásady spolupráce. Jsou to články 1 - 4. Mezi cíli smlouvy je výslovně uvedená rozsáhlá mírová a partnerská spolupráce ve všech oblastech a zejména úsilí o vytvoření takové Evropy, v níž budou respektována lidská práva, základní svobody, jakož i zásady demokracie a právního státu, a v níž hranice státu ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňování hospodářských a sociálních rozdílů, že vzájemné vztahy spočívají na pravidlech mezinárodního práva, na zásadách Charty OSN, helsinském Závěrečném aktu, pařížské Chartě pro novou Evropu.

Zvlášť jsou uvedeny zásady suverénní rovnosti, územní celistvosti, nedotknutelnosti hranic a politické nezávislosti všech států, nevměšování do vnitřních záležitostí a zákazu použití síly nebo hrozby silou, jakož i pokojného řešení sporů. Do této části smlouvy patří ustanovení potvrzující státní hranice mezi oběma smluvními státy a obsahující závazek neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany. Strany ve smlouvě také výslovně prohlašují, že nemají vůči sobě územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

V této souvislosti je možno připomenout, že čs. - německá hranice nebyla nikdy německou stranou v poválečném období zpochybňována. Potvrzení čs. - německé hranice je ostatně obsaženo i ve smlouvě 4 vítězných mocností se dvěma německými státy (tzv. smlouva dva plus čtyři, jejíž článek jedna stanoví, už to tady pan ministr také citoval, že vnější hranice sjednoceného Německa budou tvořeny hranicemi NDR a SRN a budou v den vstupu smlouvy v platnost konečné).

První odstavec prvního článku smlouvy dále stanoví, že toto potvrzení konečného charakteru hranic sjednoceného Německa je zásadní součástí mírového uspořádání Evropy. Ustanovení smlouvy dva plus čtyři ohledně potvrzení německo-polských hranic ve zvláštní bilaterální smlouvě umožňuje jedinou interpretaci. Na rozdíl od německo-polské hranice chápou smluvní strany ostatní hranice Německa za sousedy, tedy i s ČSFR jako nesporné.

Významnou částí smlouvy je ustanovení o spolupráci při utváření nové evropské architektury. To jsou články 5 - 8, o spolupráci v oblasti bezpečnosti v Evropě. Jde o vytváření celoevropských kooperativních bezpečnostních struktur, o účinná opatření k odzbrojení, o posílení důvěry a stability. Pro případy ohrožení nebo porušení míru a vzniku situace, jež mohou vyvolat nebezpečné mezinárodní komplikace, smlouva předpovídá spolupráci v rámci KBSE, jakož i OSN a neprodlené konzultace, aby se koordinovala stanoviska obou stran a dosáhla shoda o opatřeních ke zlepšení nebo zvládnutí situace.

Velkou pozornost věnuje smlouva ustanovení o podpoře čs. úsilí o plné začlenění do Evropských společenství. V této souvislosti přijala německá strana také závazek působit jak bilaterálně, tak multilaterálně ve prospěch podpory hospodářského rozvoje v ČSFR v rámci plně rozvinutého sociálně tržního hospodářství, jakož i podporovat úsilí ČSFR o vytvoření podmínek pro její úplné začlenění do Evropského společenství. To zvlášť zdůrazňují články 9 a 10.

Ustanovení této části smlouvy nejpřesvědčivěji vyjadřují zcela novou kvalitu vztahů mezi oběma státy.

Samostatnou částí smlouvy jsou ustanovení smlouvy týkající se mechanismů vzájemné spolupráce (články 11 - 14). Tato ustanovení zahrnují pravidelné konzultace na různých úrovních včetně předsedů vlád a ministrů zahraničních věcí.

Smlouva doporučuje vzájemné pravidelné konzultace na různých úrovních, styky a výměnu zkušeností mezi partnery, spolupráci mezi republikami a spolkovými zeměmi, mezi regiony a jinými územními útvary. O tom už tady pan ministr také hovořil.

Rovněž je pamatováno na možnost vytvářet smíšené komise ve všech oblastech spolupráce. Tato část smlouvy zahrnuje spolupráci v rámci mezinárodních organizací. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku je zvlášť důležité ustanovení o pomoci při rozvíjení spolupráce s mezinárodními, zejména evropskými organizacemi a institucemi, jichž je jedna ze smluvních stran členem, projeví-li o to zájem druhá smluvní strana.

Články 15 až 32 obsahují ustanovení o dvoustranné spolupráci v jednotlivých oblastech, přičemž podrobněji je upravena spolupráce v hospodářské oblasti včetně oblasti vědeckotechnické spolupráce, dopravy a spojů, ochrana životního prostředí a územního plánování, jakož i v oblastech kultury, vědy, školství. Spolupráce v oblasti zdravotnictví, sociálního zabezpečení, tělesné výchovy, sportu a turistiky a v oblasti právní je ve smlouvě upravena pouze obecně. Zvláštní ustanovení je věnováno spolupráci a stykům mezi mládeží.

Dámy a pánové, kolegové a kolegyně, smlouva upravuje i práva osob patřících k německé menšině v České a Slovenské Federativní Republice, respektive Čechů a Slováků, kteří však netvoří na území Spolkové republiky Německo národností menšinu. Jsou to články 20 a 21. Rozsah jejich práv je vcelku totožný, i když u německé menšiny v České a Slovenské Federativní Republice je rozveden poněkud šířeji. Uvedená rozdílnost vyplývá zejména ze skutečnosti, že Češi a Slováci se ve Spolkové republice Německo nekonstituovali jako národnostní menšiny.

Kromě potvrzení smlouvy z 11. prosince 1973 obsahuje preambule pasáž, v níž se uznává skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat. Toto výslovné uznání kontinuity existence československého státu od roku 1918 právě Německem je nepřímým odmítnutím argumentace sudetských Němců, že Mnichovská dohoda napravila křivdu spáchanou na nich československým státem po jeho vzniku. Tato skutečnost má nesporně zásadní politický a morální význam pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku. V tomto smyslu je předložený návrh úspěšným výsledkem úsilí československé strany, aby smlouva demokratického Československa se sjednoceným Německem postavila vzájemné vztahy na kvalitativně zcela novou úroveň i v otázkách bolestných kapitol společné minulosti.

Pro úplnost je třeba uvést, že v dohodnuté výměně dopisů ministrů zahraničních věcí bude pasáž o možnostech občanů Spolkové republiky Německo usídlit se v České a Slovenské Federativní Republice, která je obdobná jako v německo-polské smlouvě ze 17. června 1991.

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlašuje, že perspektiva plného začlenění ČSFR do Evropských společenství, uvedená v článku 10, bude rostoucí měrou vytvářet možnost, aby také občané Spolkové republiky Německo se mohli usazovat v České a Slovenské Federativní Republice. Jde o vyjádření toho, že ČSFR bude muset po vstupu do Evropského společenství v plném rozsahu zabezpečit možnost usídlení pro občany všech jejich členských států. Nejde o závazek, který by se týkal jen občanů Spolkové republiky Německo. Stejný závazek budou mít vůči našim občanům v plném rozsahu i státy Evropského společenství.

Pokud jde o společnou minulost, kterou profesor Křen výstižně nazývá konfliktním společenstvím, a zejména období před Mnichovem, po něm, za nacistické okupace a po válce, zatížila myšlení na obou stranách předsudky. Ty neodstraní žádná smlouva, ale - jak už bylo řečeno - pouze postupná konkrétní spolupráce, kontakty mezi lidmi a vzájemné poznávání. K tomu smlouva prostor otevírá.

V již citovaném projevu ve Federálním shromáždění spolkový prezident Richard von Weizsäcker zdůraznil, že prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel nejmenuje vlastní bezpráví méně zřetelně než cizí. Nechce využít dějin k obžalobě nebo vyúčtování. V jejich upřímném hodnocení však chce obnovit úctu mezi sousedy. Tato myšlenka je klíčová pro pochopení preambule smlouvy, která se tragickými kapitolami minulosti zabývá právě z tohoto morálního pohledu.

Dámy a pánové, mrzí nás, že po prohlášení prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky nenašli představitelé sudetských Němců odvahu k pokoře, odvahu k tomu, aby se zamysleli nad svými vlastními hříchy. Na obou stranách bychom si měli uvědomit, že proces usmíření vyžaduje toleranci. Stavění do popředí majetkových nároků může vést jen k dalšímu zakořenění starých předsudků na místo jejich odbourání.

Člen společné československo-německé komise historiků a jeden z nejlepších znalců historického vývoje vztahů našich národů, prezident Kolegia Carolina v Mnichově a profesor historie berlínské university Ferdinand Zeit napsal pro deník Frankfurter Algemeinen Zeitung osobní dopis s nadpisem Odvaha pravdě, ve kterém kromě jiného uvádí, že nový český prezident, jakmile převzal svůj úřad, se Němcům omluvil za vyhnání. To se stalo v lednu 1990. Mluvčí sudetoněmeckého Landsmanschaftu se dosud vyhnul srovnatelnému otevřenému protigestu. A je třeba připomenout, že nejde o to, aby opakoval prohlášení o odpuštění zahájená přinejmenším zvláštním zřeknutím se práva na pomstu a odplatu z Charty německých vyhnanců z roku 1950. Rozhodně však jde o prohlášení uznávající vlastní vinu a spojené s prosbou sudetských Němců o odpuštění ze strany českého národa, které by tak reagovalo na prohlubující se pocity nesmiřitelnosti na obou stranách. Teprve tím by se historický pohled zpět přiblížil do určité míry pravdě.

V této souvislosti stojí za připomenutí i slova spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera z jeho dnes již historického projevu z 8. května 1985, kdy řekl, že "zříci se násilí dnes znamená dát lidem tam, kam je zahnal osud po 8. květnu a kde teď už desítky let žijí, trvalou politicky nepopiratelnou jistotu vlastní budoucnosti". To znamená postavit příkaz porozumění nad sporné právní nároky.

Povinnost nadřadit příkaz porozumění nad sporné právní nároky vyjadřuje i společné prohlášení předsedů parlamentů České a Slovenské Federativní Republiky a Spolkové republiky Německo - pana Alexandra Dubčeka a paní Rity Süsmuthové - ze dne 18. dubna 1991, které bylo československými hromadnými sdělovacími prostředky téměř ignorováno. V textu prohlášení se mimo jiné praví: U příležitosti prvního setkání nejvyšších představitelů zastupitelských sborů obou zemí v dějinách Alexander Dubček a Rita Süsmuthová, příslušníci generace, která prožila tragédii druhé světové války, v níž shořely výsledky tisíciletého soužití a spolupráce v Evropě, vyzývají všechny čestné a poctivé lidi obou našich zemí a všech zemí světa ke spolupráci a snášenlivosti. Nesmírné utrpení národů našich zemí za minulé války, včetně utrpení a ztráty vlasti těch, kteří byli na obou stranách vyháněni nebo vysídleni, budiž mementem a výzvou k přátelským vztahům mezi lidmi obou našich zemí, ke vztahům očištěným od vznášení sporných nároků a naplněných vzájemnou důvěrou.

Kvalita vztahů mezi oběma státy jako sousedů v srdci Evropy měla vždy pro vývoj evropské politiky zvláštní a mnohdy osudový význam. Dnes máme historickou šanci naplnit dávný sen o Evropě spojené společnými hodnotami, o Evropě uznávající nedělitelná lidská práva, svorně odmítající odcizující ideologie, nacionalismus, nesnášenlivost a nadřazenost.

Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, v závěru ještě jednu myšlenku. Velký čínský filozof Lao c' na přelomu 6. a 5. století př. n. 1. napsal pozoruhodné dílo Tao Te Ting - Tao aneb Cesta ku štěstí. Ve sloce 61 píše: "Velký stát nechť si nepřeje nic jiného, než živit pospolu všechny lidi. Malý stát ať si nepřeje nic jiného, než sloužit všem. Tak oba dosáhnou toho, co každý z nich chtěl. Neboť velký se musí ponížit."

Nechci tvrdit, že Spolková republika Německo se v této smlouvě ponížila. To ne, ale pravdou je, že udělá řadu ústupků, které ve smlouvách s jinými státy neučinila.

Nedávno v jedněch velkých německých novinách vyšla tato myšlenka: Smlouva, z níž má jedna strana prospěch, je špatná. Smlouva, ve které obě strany jásají, je falešná. Smlouva, která je z obou stran napadána, je přijatelná.

Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, z toho všeho, co zde bylo řečeno, doporučuji za zahraniční výbor Sněmovny lidu, aby smlouva byla schválena. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda FS A. Dubček: Ďalej udeľujem slovo spravodajcovi za Snemovňu národov, poslancovi Blažkovi. Máte slovo.

Společný zpravodaj výborů SN A. Blažek: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, úkolů, které si uložilo ke svobodě a demokracii se probouzející Československo po roce 1989, bylo hodně, všechny jsou těžké a jen některé z nich se nám už podařilo splnit.

Jeden z těchto obtížných úkolů nám však byl dán realitou našich zeměpisných souřadnic a především dějinnou zkušeností našich národů. Byl a je to úkol nalézt takový vztah k Německu, který by nám i Němcům umožnil překonat tragickou minulost, ve které byl náš stát a jeho občané spolu s mnoha evropskými státy obětí agresivity německého fašismu a jeho brutality a velké množství Němců se pak v míru stalo oběťmi opatření, které jsme si snadno osvojili jako spravedlivé řešení tzv. německé otázky, zatímco pro Němce z českých zemí a ze Slovenska znamenalo ztrátu domovů, většiny majetku a pro mnohé z nich i ztrátu života.

Byl a je to zároveň úkol nalézt pro naše státy a jejich občany takovou přítomnost a zejména budoucnost, ve které by se uplatnilo to nejlepší z více než tisíciletého soužití našich národů, které společně přispěly k formování toho, co nazýváme evropským kulturním dědictvím.

Dějinami jsme si byli dáni za sousedy, a přesto, že jsme tyto dějiny často naplňovali krvavými střety a soupeřeními, nemáme jinou volbu, než těmito sousedy zůstat. Co ovšem volit můžeme, co je plně v našich rukou, je obsah tohoto sousedství. Chceme-li spolu žít v míru, nechceme-li dopustit, aby se našimi národy a národnostmi obývaná část evropského kontinentu znovu stala zdrojem nestability a konfliktů, pak naše sousedství můžeme naplnit jen vzájemným respektem a spoluprací dvou rovnoprávných států, které vůči sobě nebudou vznášet žádné nároky a nebudou také zneužívat rozdílného postavení ekonomického. Tady je náš stát v podobné situaci jako mnoho jiných států evropských, které sledovaly a sledují proces německého sjednocení obzvláště pozorně, protože si uvědomují, že sjednocené Německo se teoreticky může ocitnout v situaci, kdy se bude rozhodovat mezi tím, zůstat Německem evropským či pokusit se znovu, byť jinými prostředky, "germanizovat" Evropu, tzn. ovládnout ji svým nesmírným ekonomickým potenciálem a vnutit jí své priority a svá hlediska na řešení evropských problémů.

Právě takto pohlížejí ovšem na sjednocené Německo stoupenci a obhájci minulé Evropy, rozdělené do bloků, ve které zejména slovanským národům a jejich státům nabídl Sovětský svaz problematickou ochranu před údajným německým revanšismem, ovšem za cenu ztráty samostatnosti a svobody, které tyto státy byly přinuceny vyměnit za službu zájmům světového komunismu a především Sovětského svazu samotného.

My, kteří spatřujeme v rozpadu komunistického bloku v Evropě a v postupujícím zániku komunismu naději pro vítězství sil demokracie a svobody v celém světě, jsme připraveni očekávat od demokratických sil v Německu, že nepřipustí takový vývoj poměrů ve své zemi, v jehož důsledku by se Německo, tato nová velmoc a faktická ekonomická a politická dominanta v Evropě, mohlo stát pro své sousedy opět hrozbou. Z jistoty, že uprostřed integrující se Evropy, Evropy demokratických a svobodných států, spojených mnoha společnými zájmy a společně sdílenými starostmi i úspěchy, takový vývoj situace není reálný a z přesvědčení, že právě s Německem musí náš stát své vztahy co nejdříve upravit k oboustrannému prospěchu, vedly první kroky Václava Havla ve funkci prezidenta ČSFR za hranice našeho státu právě do Německa, do Mnichova a Berlína.

Z jistoty o tom, že zájmy demokracie, svobody, evropského míru a prosperity, jakožto společné zájmy přítomnosti a budoucnosti jsou naléhavější než dluhy, které mají naše státy vůči společné minulosti, vycházelo i rozhodnutí představitelů obou našich států postavit vztahy sjednoceného Německa a demokratického Československa na nových smluvních základech. To byl i důvod nahradit Smlouvu mezi SRN a ČSSR z roku 1973 smlouvou novou, s jejímž textem má dnes Federální shromáždění vyslovit souhlas.

Tato smlouva se rodila dlouho, protože se ukázalo, že minulé události v našich vztazích dosud neztratily svůj vliv na naši přítomnost. Znovu se zde, jak se zdá, aktualizuje nadčasový smysl onoho starozákonního příběhu, který je popsán v knize Exodus, v němž Hospodin nechává židovský národ pod Mojžíšovým vedením na jeho cestě z egyptského otroctví 40 let bloudit pouští, kde všichni, kdo vyšli z Egypta, postupně zemřou a přes Jordán, do země zaslíbené, pak dovoluje přejít jen těm, kdo se narodili už svobodni. S nimi sice přejde do zaslíbené země - a tedy do budoucnosti - historické vědomí židovského národa včetně paměti o jeho utrpení v otroctví, nepřejde však konkrétní, historická zkušenost tohoto života v otroctví. Sluší se připomenout, že o souvislosti dneška s tímto dávným příběhem a jeho smyslem už před časem k mé lítosti napsal přední český publicista.

Myslím, že je důležité v této souvislosti zdůraznit, že zátěž minulosti v mínění části naší veřejnosti a některých politických skupin a jejich představitelů nenabývá podoby odmítnutí samotného rozhodnutí postavit vztahy mezi Německem a naším státem na nový smluvní základ, projevuje se však kritikou či odmítnutím postojů smluvních stran k některým bodům naší společné historie a těm formulacím ve Smlouvě, které z těchto postojů vyplynuly. To je především případ odlišného způsobu hodnocení legitimity Mnichovské dohody z 29. 9. 1938 a obav z případných právních důsledků pro Československo, resp. pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku, které by z takového rozdílného hodnocení snad mohly vyplynout, a problém transferu Němců z českých zemí a ze Slovenska, který je ve Smlouvě zahrnut do pojmu "vyhnání".

Další okruh kritických výhrad pak směřuje proti rozdílné terminologii užité smluvními stranami v německém a českém textu článku III Smlouvy, kde na rozdíl od textu českého není v německém textu užito pojmu "státní hranice", ale jen "hranice", německy die Grenze.

Podle sdělení předsedy výboru iniciativního a petičního Federálního shromáždění dr. Stomeho ze dne 21. dubna 1992 eviduje tento výbor množství petic s přibližně sto tisíci podpisy občanů, kteří záporně reagují především na tyto formulace ve Smlouvě a kromě toho vyjadřují často zároveň i obavy, aby takto formulované znění Smlouvy nezakotvovalo právo Němců, odsunutých z ČSR v období 1945 až 1947, na návrat majetku, který po roce 1945 přešel do vlastnictví čs. občanů.

Všem těmto údajně sporným bodům a formulacím a jejich interpretacím už bylo věnováno před podpisem Smlouvy i po něm ve sdělovacích prostředcích mnoho času, opakovaně se jimi zabývaly zahraniční výbory Federálního shromáždění a zde pan ministr zahraniční ve svém zdůvodnění návrhu vlády ČSFR podal také jejich vysvětlení a konečně důvodová zpráva vlády ČSFR k tomuto návrhu podává pro naši stranu závazný výklad Smlouvy včetně všech uvedených pojmů.

Přesto mně, dámy a pánové, dovolte připojit ještě několik poznámek, především k problémům mnichovské dohody a její nulity a k problémům odsunu Němců z území ČSR po roce 1945. Problém nulity Mnichova je problémem odlišného pojetí a výkladu jedné historické a právní skutečnosti dvěma smluvními stranami. Touto skutečností byl z faktického hlediska nesporný nátlak a hrozba silou, kterým byla ČSR donucena souhlasit s odstoupením části svého výsostného území i s většinou obyvatelstva a vším hmotným majetkem státu Německu po dohodě Německa s Velkou Británii, Francií a za účasti Itálie v Mnichově dne 29. září 1938. Vynucování smluv hrozbou, silou odmítla už Pařížská smlouva o zřeknutí se války jako nástroje politiky v roce 1928, která vešla do dějin jako Briand-Kellogův pakt. Tento pakt sice do roku 1934 podepsalo celkem 63 států, včetně Německa, Francie, Velké Británie, Spojených států, Sovětského svazu, ale protože neobsahoval žádná konkrétní ustanovení o sankcích proti útočníkovi, měl celkem malý význam.

Pro naše stanovisko k mnichovské dohodě je směrodatná, jak již bylo řečeno, Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, kde se v článku 52 prohlašují smlouvy, jejíž uzavření bylo dosaženo hrozbou síly, nebo použitím síly za nulitní, protože porušují práva vtělená do Charty OSN. Mezinárodně právní komise OSN pak nulitu v této souvislosti vykládá jako neplatnost od počátku. To je také obsahem československé koncepce výkladu Mnichova a jeho neplatnosti od samého počátku, která byla potvrzena i v nových smlouvách s Itálií a Francií, s nimiž toto Federální shromáždění již vyslovilo souhlas. K výkladu pana ministra zahraničí k této věci a k důvodové zprávě vlády ČSFR ke Smlouvě dodávám, že v textu Smlouvy, který je nám v tisku 1373 vládou ČSFR předkládán, přes odlišné stanovisko SRN ve věci nulity Mnichova nic nebrání našemu výkladu této nulity a tento výklad bude naším právním stanoviskem i v budoucnosti.

Dalším bodem Smlouvy, ke kterému je soustředěna kritika části naší veřejnosti a některých politických sil, představuje užití pojmu "vyhnání" v preambuli Smlouvy pro jeho možné právní důsledky, bude-li užit v souvislosti se způsobem řešení "německé otázky" v ČSR po roce 1945. Smlouva sice výslovně neuvádí, že ono "vyhnání" se vztahuje pouze k odsunu Němců z ČSR, ale z kontextu této části Smlouvy to zřetelně vyplývá a jako naše stanovisko k odsunu to logicky navazuje na omluvu Václava Havla, kterou po svém zvolení prezidentem adresoval sudetským Němcům. Připoměňme si značně negativní ohlas tohoto prezidentova gesta u části naší veřejnosti, která, jak se ukazuje, není na kritiku československého postupu k českým a slovenským Němcům po roce 1945 dosud připravena. Potvrzuje se tak, že události spojené s transferem německého obyvatelstva z českých zemí a Slovenska představují velké bílé místo v naší historické paměti a že v důsledku prosazení jednostranného pohledu na tento problém a jeho faktické "uzákonění" už dávno před únorem 1948, řečeno slovy jednoho z našich historiků: "Problém řešení německé otázky v ČSR po roce 1945 zmizel z dosažitelného horizontu poznání větší části československé společnosti."

Úkolem, který naší společnost a naše společné vědomí ve vztahu k československým Němcům teprve čeká, není jen nalézt sílu k morálním gestům, čeká nás především úkol najít sílu a odvahu k hledání pravdy o této části naší minulosti a osvobodit se od těch myšlenkových, politických a mravních schémat, jimiž byl náš přístup k tomuto tématu dosud ovládán.