Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Stali jsme se řádným členem Rady Evropy. Získali jsme doložku nejvyšších výhod v našem obchodě s USA. Jsme opět členy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, bez jejichž pomoci by byla naše hospodářská reforma těžko myslitelná. Aktivně se podílíme na práci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které Československo v této době předsedá a jejíž stálý sekretariát byl umístěn do Prahy. Navázali jsme úzkou spolupráci se Severoatlantickou aliancí a obnovili či navázali diplomatické styky s dvaceti zeměmi.

Prahu a Bratislavu navštívilo během dvou let více hlav států a předních světových politiků, než v celé naší dosavadní historii. Důležitá byla i první návštěva papeže v našich zemích.

Respekt jsme získali účastí našich jednotek na osvobozování Kuvajtu i v mírových silách OSN, vyslaných do Jugoslávie. Nikdy jsme neměli tak dobré vztahy s USA. Na nový a vskutku rovnoprávný základ jsme postavili i naše vztahy s Ruskem.

Základní linií naší zahraniční politiky je orientace na demokratickou a hospodářsky prosperující západní Evropu a účast na integračních procesech, které v ní probíhají. Zároveň se snažíme udržovat dobré vztahy s ostatními postkomunistickými zeměmi včetně našich bezprostředních sousedů, svou politiku s nimi koordinovat, dávat svým hospodářským stykům s nimi nový charakter a vzájemně si s nimi pomáhat na cestě do rodiny evropských demokracií, které nás právem posuzují mj. i podle toho, jak dovedeme spolu kooperovat.

Mnoho iniciativ naší zahraniční politiky, směřujících k tvorbě nového evropského mírového uspořádání, se těší obecnému uznání a získává naší zemi důvěryhodnost. Navzdory tomu, že nemáme uspokojivě vyřešeny otázky soužití našich národů a našeho budoucího státoprávního uspořádání, je Československo dnes chápáno jako důležitý prvek středoevropské stability, jako její zkušební terén a zároveň jako její přirozené krystalizační jádro. Pomalu, ale jistě se stáváme pevnou součástí nově se utvářející demokratické Evropy a obecně respektovaným demokratickým státem, o jehož dobrých vyhlídkách málokdo pochybuje.

Vládu, kterou jsem vám před dvěma lety představil a která tehdy dostala vaši důvěru, jsem nazýval "vládou národní oběti". Chtěl jsem tím říci, že v době, kdy se teprve formuje náš politický život, kdy je transformována celá společnost a kdy bude třeba provést některé dosti drastické operace v ekonomické sféře, nebude její postavení nikterak lehké a že pro ambicióznějšího politika by asi bylo prozíravější počkat si na doby stabilnější.

Navzdory všem problémům i přirozenému napětí, které často bylo mezi vámi a touto vládou nebo jejími jednotlivými ministry, šlo o vládu stabilní a dělnou, která se nejen po celé dva roky udržela, ale která toho mnoho vykonala. Její nejexponovanější ministři nepadají nezadržitelně do propasti politického zapomnění, ale naopak stojí v čele nově zformovaných politických stran, kandidují za ně v nadcházejících volbách a neztratili tudíž, jak patrno, nic ze svého původního elánu. Myslím, že je namístě této vládě za její dosavadní práci poděkovat. (Potlesk.)

Většina politických sil, které vynesly volby do tohoto parlamentu, ho chápala jako parlament ústavodárný. Doufali jsme, že v tomto dvouletém, v mnoha ohledech přechodném, období, vyřešíme základní otázky našeho státoprávního uspořádání, přijmeme novou demokratickou ústavu naší federace i ústavy republik a položíme tím základní kámen celé složité stavbě nového právního řádu, kterou stavíme. Slíbili jsme občanům, že jim dáme jistotu, v jakém státě žijí a budou žít a že se pokusíme nalézt poprvé v historii našeho společného státu vskutku spravedlivý model soužití našich národů a národnostních menšin, takový model, který by nikomu už nedával důvod k tomu, aby se cítil být zastiňován, dušen nebo dokonce ovládán někým jiným.

Tento úkol se nám, bohužel, nepodařilo splnit, což považuji za největší neúspěch dvouletého volebního období, které zanedlouho skončí.

Nebudu rekapitulovat všechny složité peripetie dosavadních jednání, analyzovat je, hodnotit, nebo dokonce hledat viníky tohoto neúspěchu. To je úkol spíš pro historiky. Zrekapituluji pouze základní fakta a vyvodím z nich tři základní zjištění.

Poměrně brzy po volbách vznikla komise pro přípravu ústavy složená z členů všech našich tří parlamentů. Tato komise udělala dost důležité práce. Zasloužila se např. o to, že základní pilíř naší demokratické ústavy, totiž Listina základních práv

a svobod, už delší dobu existuje jako neodmyslitelná součást našeho právního řádu. Tato listina nám otevřela mimo jiné i cestu k asociační dohodě s Evropským společenstvím. Dále se komise zasloužila o to, že dnešní ústava byla opravena několika ústavními zákony, z nichž nejdůležitější je asi ten, dík kterému dnes už pracuje Ústavní soud naší federace. Sbor expertů, který byl jmenován předsednictvem Federálního shromáždění, připravil pro tuto komisi návrh federální ústavy, přičemž přihlédl v mnoha bodech k mému návrhu ústavy, který jsem komisi počátkem loňského roku předal jako podklad pro její práci.

Základní otázky našeho budoucího státoprávního uspořádání však tato meziparlamentní komise nevyřešila a pro neshodu hlavních politických sil ani vyřešit nemohla. Proto od ní nevyšel ani iniciativní návrh nové ústavy.

Rovněž počátkem loňského roku, seznav, že bez dohody všech politických sil, se tato komise, a tím i celý parlament, stěží k nové ústavě dopracují, jsem vyvolal dlouhou sérii politických konzultací a jednání, jež vyvrcholila setkáním v Kroměříži. Z tohoto setkání vzešla mimo jiné dohoda, že východiskem federální ústavy bude smlouva o uspořádání společného státu, kterou spolu uzavřou národní rady. Národní rady ve druhé polovině loňského roku o této smlouvě intenzivně jednaly, nicméně nedopracovaly se nakonec k výsledku, který by byl pro obě přijatelný a z něhož by pak federální ústava mohla poměrně rychle vyrůst. V této situaci nebylo pochopitelně už politicky reálné, aby Federální shromáždění znovu převzalo iniciativu a vytvořilo ústavu, která by mohla být příslušnou většinou přijata.

Dík polarizaci politických sil, zvláště ve Slovenské republice, nebylo možné přijmout ani některé části nové ústavy, takové, které by odstranily největší nedostatky a mezery dnešního ústavního stavu, vyloučily nebezpečí ústavních krizí, umožnily volbu do nové struktury zastupitelských sborů federace, upravily vztahy mezi vládou, prezidentem a parlamentem a daly demokratická pravidla procedurám, které musí po volbách následovat.

Některé nouzové a minimální návrhy, které jsem předložil parlamentu v situaci, kdy bylo zřejmé, že novou ústavu do voleb mít nebudeme a že nebezpečí ústavních krizí se stále zvětšuje, nebyly rovněž přijaty.

Složitá jednání o budoucí podobě našeho státu sledovala veřejnost s velkým zájmem a s velkým zneklidněním. Naši občané si dobře uvědomují, že nejde o žádné odtažité věci, které se netýkají jejich každodenního života a jejich budoucnosti. O tomto zájmu svědčí např. dva milióny podpisů ve prospěch konání referenda a za zachování společného státu, stejně jako veřejná podpora, které se dostalo mému pokusu posunout určitými zákonodárnými iniciativami aspoň trochu tato jednání kupředu, aspoň trochu je usnadnit, vnést do veskrze nejistého prostoru naší ústavnosti aspoň minimum jistot.

Nedobré důsledky stavu, do něhož jsme se dostali, jsou zřejmé. Politické napětí v celé zemi roste, politické síly se dále polarizují, přijímání zákonů je stále složitější a zákony ústavní už delší dobu téměř nemají naději na přijetí. Různé protichůdné a mnohdy dost nejasné představy o naší budoucí státnosti se stávají tématem předvolebního boje a proměňují v pouhá hesla, dík čemuž je celá věc dramatizována a politizována víc, než je věcnému řešení prospěšné. Zároveň se příliš mnoho otazníků, dík děravosti dnešního ústavního systému a nemožnosti ho aspoň minimálně upravit, vznáší nad naší bezprostředně povolební budoucností.

Bude málo času na koaliční rozhovory, bude těžké jmenovat vládu, která by se těšila důvěře parlamentu, bude těžké volit prezidenta.

Dovolte mi na závěr této rekapitulace tři slíbené poznámky. Za prvé - fakt, že nemáme novou ústavu, neznamená, že se v této věci nic nedělalo, nebo že jsme k ní všichni byli lhostejní. Velká množství jednání, která proběhla, přinesla i velké množství zkušeností. Všichni jsme dnes daleko moudřejší než před dvěma lety, existuje mnoho pracovních textů a různých podkladů, o něž se mohou nové parlamenty opřít, poznali jsme půdu, po které se pohybujeme, zjistili jsme, co všechno lze nebo co naopak nelze, jaké jsou před námi alternativy, jaké zájmy a aspirace mají různé společenské a politické síly, s čím lze a s čím nelze počítat, jakými způsoby lze k různým problémům přistupovat. Je to velká suma poznání a zkušeností která se v budoucnosti nepochybně zhodnotí. Rozhodně bych tedy neřekl, že pokud jde o vyjasnění základních otázek našeho státního uspořádání, byly předchozí dva roky zcela ztracené a bude třeba začínat opět od nuly.

Za druhé - uplynulé dva roky ukázaly, že emancipační tužby slovenské společnosti jsou silnější a naléhavější než se leckomu a především Čechům před dvěma lety zdálo a to bez ohledu na to, do jakých státoprávních představ ta která politická strana tyto aspirace promítá nebo jakým způsobem ji využívá, případně zneužívá. Slováci prostě nechtějí žít nadále ve stínu Čechů a nebudou v něm žít. To by si měli všichni, kdo budou o naší státnosti po volbách jednat, jasně uvědomit.

Za třetí - není pravda, že se pro posílení republik a tím i skutečně federalistické ideje nic v uplynulých dvou letech neudělalo. Kdo říká, že se upevnil centralismus, nebo že se náš stát vracel k unitaristické formě, očividně podvádí občany. Nejen kompetenční zákon, který byl přijat na sklonku roku 1990, ale bezpočet dalších zákonů a nejrůznějších aktů státní moci vedly k velkému posílení role republik, republikových zastupitelských sborů i republikových vlád. Nikdy dosud neměly tolik reálných pravomocí, kolik jich mají dnes a nikdy dosud nebyla centrální moc tak omezena. Tím samozřejmě neříkám, že dnešní stav je dobrý a že by měl zůstat konečný. Naopak. Uvědomuji si možná víc než leckdo jiný, kolik se toho ještě musí změnit, má-li se zachovat společný stát v podobě, která bude vyhovovat oběma

jeho členům. Cítil jsem pouze povinnost upozornit na jednu zjevnou nepravdu, se kterou se dnes bohužel dost často setkáváme.

Dámy a pánové, oč je třeba v nadcházející předvolební době a hlavně po volbách usilovat? Co je třeba podporovat a co odmítat? Kudy vlastně vede cesta dál? Jednotlivé strany vtělily své názory do svých volebních programů. Dovolte mi, abych se, byť jen velmi všeobecně, vyjádřil o svých představách i já. Je mi velmi nepříjemné, tím spíše, že jsem spisovatel, který rád vymýšlí stále něco nového, že se musím nejednou opakovat. Ale přesvědčil jsem se už o tom, že to v politice bohužel jinak nejde. Promiňte mi tedy, řeknu-li něco, co jste už ode mne slyšeli.

Za prvé - především si myslím, že je třeba dělat vše pro to, aby se v naší zemi upevňovala demokracie se vším, co k ní patří. Je třeba budovat, ctít a posilovat demokratické instituce a zároveň odmítat všechno, z čeho dýchá duch autoritářství, svévole, stesku po všemoci byrokracie, přemrštěná touha po moci, neúcta k názoru druhých, neúcta k demokratickým pravidlům, pohrdání pravdou, rozumem i pamětí spoluobčanů. Je třeba pěstovat politickou kulturu, toleranci, porozumění pro druhého, vůli k nepředpojaté diskusi, respekt k rozhodnutí většiny i k názorům menšiny.

Za druhé - je třeba systematicky budovat občanskou společnost a podporovat vše, co k ní směřuje. Znamená to, že veškerá moc musí být odvozena od občana jako svobodného, sebevědomého a odpovědného nositele vlastní suverenity, této suverenity nejpůvodnější, jejíž části se uvědoměle, totiž plně si vědoma účelnosti takového aktu, vzdává ve prospěch společenství či jeho orgánů, ať již jde o společenství obce, regionu, společenské organizace, národa či státu.

Za třetí - je třeba ctít právo a zákon, žádat jejich dodržování a dodržovat je. Zákon se nám nemusí líbit, ale svůj nesouhlas s ním musíme projevit jiným způsobem než jeho porušováním. Podporuji programy, které respektují právo a ústavu a odsuzují ty, které jich nedbají. Jsem proti všem dobrodružným a neodpovědným konceptům, které vyvolávají sice dojem imponující síly dávající občanům iluzi pevného vedení, které ale ve skutečnosti ohrožují jejich svobody, zpochybňují pravidla jejich soužití a v jejich důsledcích rozbíjejí celý, těžce se rodící systém demokratických jistot.

Za čtvrté - je třeba pěstovat v sobě i kolem sebe smysl pro lidská práva, učit se chápat jejich logiku, jak se k ní duchovní a politická zkušenost lidstva dopracovala i jejich smysl a čelit všemu, co je neuznává nebo popírá. Je třeba zejména odhalovat a pravdivě pojmenovávat všechny přímé i skryté projevy šovinismu, rasismu, násilného vnucování vlastní vůle jiným, nesnášenlivosti a fanatismu. Je zapotřebí v obecném zájmu odsuzovat všechny levné a svádivé apely na národní cítění, které nedokážou dát národním aspiracím jakýkoliv duchovní obsah a z národa by nejraději udělali jen houf agresivních fotbalových fanoušků. (Potlesk.)

Je třeba jasně odmítnout jakoukoli démonizaci Čechů, Slováků, Němců, Rusů, Maďarů, Poláků, Židů či jakéhokoliv jiného národa či komunity, věřících či nevěřících, politických protivníků, jakož i každé rozněcování strachu z kohokoliv či nenávisti ke komukoliv. Bojí se a nenávidí jen ten, kdo nevěří sám sobě.

Za páté - domnívám se, že je třeba pokračovat v decentralizaci státu, posilovat pravomoce místní samosprávy a provázet tuto pravomoc příslušnou odpovědností, legislativně vyjasňovat a racionalizovat vztahy mezi státní správou a samosprávou, podporovat přirozenou tvorbu okresů a jejich sdružování do regionů, je třeba začít vážně uvažovat o možném členění obou republik nebo té z nich, v níž k tomu dozrají podmínky, do jednotlivých zemí.

Takové členění by ovšem muselo vyrůstat z přirozených historických, duchovních, sociálních a hospodářských vazeb a muselo by být opřeno o skutečnou a právním způsobem projevenou vůli občanů.

Za šesté - jsem přesvědčen, že pokud se občané nevysloví v referendu jinak, na což by měli mít plné právo, je nutné zasazovat se o to, aby Česká a Slovenská Federativní Republika zůstala i nadále společným státem obou našich národů i všech národností, které u nás žijí. (Potlesk.)

Oba naše národy přitom musí mít možnost plně uskutečňovat svou národní svébytnost a národnosti by se měly těšit těm právům, která odpovídají nejvyspělejším mezinárodním standardům, zejména dokumentům KBSE a zkušenostem z civilizovaných zemí.

Za sedmé - jsem přesvědčen, že náš stát by měl být vskutku spravedlivou federací dvou rovnoprávných republik, které ji tvoří ze své svobodné vůle a ze svého suverénního rozhodnutí a které jí postupují jen ty pravomoci, jež je pro ně výhodné a účelné jí postoupit.

Má-li být ovšem Československo federací skutečně demokratickou, v níž by se občané žádné z republik necítili omezeni, pak je třeba čehosi víc než jen věčného přetahování o jednotlivé kompetence. Je třeba formulovat nově samoideu našeho budoucího soužití. Je třeba jasně říci, že naše dvě republiky jsou dvěma svéprávnými subjekty, které se dohodly na tom, že se o určité věci budou starat společně. Federaci nelze věčně chápat jako vládkyni, kterou tyto dva subjekty zdědily v minulosti, která jednomu vyhovuje víc a druhému méně a z jejíhož vlivu je třeba se postupně vymaňovat. Je ji třeba jasně definovat jako sféru společné starosti obou subjektů o věci, o něž je pro ně výhodné starat se společně. Federace tedy není ničím méně a ničím víc než nástrojem jejich pomoci sobě samým.

Domnívám se, že co nejdřív po volbách by mělo začít nové kolo jednání o státoprávním uspořádání. Nejlépe snad na půdě nově zřízené a vskutku reprezentativní komise složené z členů všech tří parlamentů, a jsem na straně všech, kteří k němu chtějí přistoupit věcně, odpovědně a zároveň s plným vědomím historičnosti tohoto úkolu a s velkorysým porozuměním pro své partnery. Bude-li k tomu dostatek politické vůle, nevidím důvodů, proč by výsledkem takových jednání nemohla být smlouva našich dvou republik jako dvou svrchovaných partnerů o společném státě, kterou by pak přijaly obě národní rady.

Krátce poté by mohly být přijaty takové republikové ústavy, které by byly s touto smlouvou v souladu. Opačný postup by sice byl za jistých okolností také myslitelný, obávám se však, že by mohl vážně a přitom zcela zbytečně zproblematizovat právní kontinuitu a mezinárodní postavení dnešního Československa. Z uzavřené smlouvy by pak vycházela nová federální ústava, kterou byl přijalo Federální shromáždění a jednorázově ratifikovaly národní rady. Pokud by se poslanci Federálního shromáždění od začátku účastnili přípravy smlouvy, bylo by následné přijetí ústavy jednodušší.

Domnívám se, že budoucí struktura zastupitelského sboru federace by měla být jednoduchá a funkční a že by měla institucionálně zajišťovat přímou účast republikových zastupitelských sborů na veškerém federálním rozhodování, jak se to osvědčilo u různých spolkových států. Jsem pro to, aby federálních orgánů výkonné moci ubylo, aby se zmenšily, bylo v nich zesíleno paritní zastoupení a aby nebyly všechny koncentrovány v Praze.

Jsem proti všem pozůstatkům centralistické povýšenosti a jsem plně pro to, aby náš společný stát byl jasně deklarován a ve světě i chápán jako dobrovolné a rovnoprávné společenství dvou republik, které ho tvoří.

Obě republiky musí mít právo kdykoli z vůle svých občanů, vyjádřené referendem, z federace vystoupit. Považuji však nedomyšlené, dobrodružné a k občanům veskrze neodpovědné, jsou-li rozvíjeny různé zmatené představy o rozpuštění státu shora a jeho pozdějším volnějším novém spojení. Obávám se, že jediným efektem pokusů o takový postup by mohl být právní chaos ohrožující bezpečnost obou republik, trhající rozsáhlou a pracně spředenou síť mezinárodních smluv a vazeb dnešního Československa, rozbíjející jeho mezinárodní postavení a nesmírně komplikující celou jeho probíhající společenskou a hospodářskou transformaci.

Každý má právo mít ve svém politickém programu ústavní získání samostatnosti jedné z republik. Na každém je však třeba žádat, aby jasně řekl, zda to opravdu chce či nikoli, jakým způsobem a podle jakého časového harmonogramu chce postupovat a jak chce čelit všem tvrdým důsledkům takového kroku. Nelze zároveň chtít společný stát i samostatnost. Dost bylo mlhy! (Potlesk.)

Za osmé - pokud jde o novou federální ústavu, měla by podle mého názoru obsahovat promyšlený a vyvážený systém vztahů mezi mocí zastupitelskou, výkonnou a soudní a měla by obsahovat všechny nezbytné

pojistky proti nebezpečí, že by kterákoli ústavní instituce nebo činitel mohli na sebe strhnout nepřiměřenou moc nebo že by mohla nastat situace, z níž nezná náš ústavní systém východisko. Fenomén blokády parlamentu jsme již poznali a musíme mít nástroje, jak mu čelit. Nelze připustit, aby státní moc mohla být ochromena nebo aby mohlo nastat kompletní bezvládí jen tak říkajíc z nedbalosti, prostě proto, že máme nedomyšlenou ústavu.

Pokud jde o prezidenta, nepovažuji za nezbytné, aby měl právo zákonodárné iniciativy, určitě by však měl mít právo vracet zákony parlamentu a za jistých, přesně vymezených okolností, rozpouštět parlament tak, jak tomu je v jiných demokratických zemích.

Měl by být poněkud vzdálen výkonné moci a být spíš určitou pojistkou a nositelem státní kontinuity v případě parlamentních či vládních krizí.

Kdysi jsme diskutovali o funkci viceprezidenta a není vyloučeno, že se k těmto úvahám ještě vrátíme. V případě naší dvojfederace by za jistých okolností mohla mít tato funkce svůj smysl, zvláště, kdyby nebyla jen formální a byla spojena s konkrétními ústavními pravomocemi, jinými, než má prezident.

Jak se bude situace u nás stabilizovat a ztrácet poslední zbytky revolučních improvizací, měla by se i Kancelář prezidenta republiky transformovat směrem k nenápadnému, menšímu, ale solidně fungujícímu úřadu, orientovanému plně na výkon ústavních funkcí hlavy státu.

Za deváté - domnívám se, že po zhodnocení všech zkušeností, které přinesou nadcházející volby, by měla být znovu a zavčas otevřena věcná debata o budoucím volebním zákoně a o možnosti obohatit ho o prvky systému většinového, jak to odpovídá převládajícímu trendu ve vyspělých demokraciích.

Jsem přesvědčen, že všichni kandidáti by měli být volebním systémem nuceni tváří v tvář svým konkrétním voličům obhajovat volební programy svých stran, případně své vlastní, a prokázat, že za ně skutečně osobně ručí a že se nevezou jen s populárním názvem strany či populární osobou jejího volebního leadra. Prapůvodní kořeny demokracie tkví v půdě osobního setkání a osobního dialogu v rámci společenství, které má určité lidské či osobní dimenze. Příliš velké volební obvody mohou spolu s jinými faktory anonymizovat politický život a vytěsňovat z něj prvky osobního ručení.

Za desáté - domnívám se, že je pro celou naši společnost životně nutné, aby pokračovala rychlá a rozsáhlá transformace naší ekonomiky a že by bylo tragické, kdyby byla krátce poté, co se rozběhla, přerušena, zdržena, zbrzděna, zpomalena či zásadně změněna. Menší korekce, které si vynucuje život, se průběžně provádějí a provádět musí a budou. Nicméně jakýkoli zásadnější zvrat by dnes mohl mít jen jediný možný následek: zmnožení a prohloubení všech vážných obětí, které musí zatím občané reformně přinášet. Rozhodli jsme se projet rychle křižovatkou a rozmyslet si to ve chvíli, kdy jsme v jejím středu, by znamenalo riskovat havárii.

Lze zajisté zlepšovat sociální politiku, rozšiřovat starost o nezaměstnané a systematičtěji jim hledat pracovní příležitosti. Věnovat více pozornosti koncepční restrukturalizaci výroby, vytvářet lepší podmínky pro export a příliv investic, podporovat výrazněji drobné a střední podnikatele, výchovu manažerů i regionální rozvojovou politiku. Lze legislativně ekonomickými nástroji i konkrétní hospodářskou politikou lecčemus nedobrému zamezit a podepřít naopak leccos, co má z dlouhodobějšího hlediska šance. To všechno zajisté lze.

Bylo by však osudné, kdyby byl jakkoli zvrácen probíhající privatizační proces, kdyby byl otevřen prostor inflaci nebo kdybychom začali opět žít na dluh. Občané by se právem cítili podvedeni, domácí i zahraniční podnikatelé by ztratili důvěru v náš stát a naše hospodářství by mohlo úplně ztratit naději, že se v dohledné době vzpamatuje.

Za jedenácté - jsem pro to, abychom se ve svém vlastním bytostném zájmu podívali zpříma a ostře do tváře své vlastní minulosti, jasně ji pojmenovali a vyvodili z ní všechny nutné mravní, politické i trestní důsledky. Možná by stálo za úvahu, zda by budoucí parlament neměl tak, jak je nám to různými mezinárodními organizacemi navrhováno, zřídit zvláštní institut, který by se zabýval naší nedávnou historií, měl právo vyšetřovat a který by navrhoval z jednoho centra a v jednom duchu parlamentu a dalším institucím legislativní i jiné kroky, které by do celé této bolestivé oblasti vnesly světlo a vedly k tomu, že se se svou minulostí a jejím morálním dědictvím vyrovnáme sice důsledně, ale zároveň civilizovaně, právně, kulturně.

Zatím se nám to příliš nedaří a čím méně se nám to daří, tím častěji propadají někteří temperamentnější jedinci poněkud hysterickému stavu ducha, jehož projevy naši mladou demokracii spíš diskreditují než posilují. Kousnout tam, kde je to nevyhnutelné, neumíme, ale o to víc planě štěkáme jeden na druhého. (Potlesk.)

Za dvanácté - závěrem bych se rád zmínil o tom, o čem mluvívám snad nejčastěji.

Pracné každodenní úsilí vybudovat nový politický, právní a hospodářský systém by nás nemělo nikdy pohlcovat do té míry, abychom zapomínali na samotný smysl tohoto klopotného snažení. A tím je bezpochyby důstojný a svobodný život v zemi, kterou pociťujeme jako svůj domov a kterou máme rádi.

K tomu je ovšem zapotřebí, abychom si trvale uvědomovali, že nebudujeme stát, který má být jen slepou imitací kteréhokoli jiného státu a který je volně zaměnitelný za libovolný stát jiný v rámci jakési univerzálně zestejněné konzumní civilizace. Vědomi si své duchovní identity, svébytnosti našich národů i národností měli bychom něco svého vdechnout i do základů tohoto nově budovaného státu. Měli bychom

vytvářet stát duchovní, humánní, kulturní, který nejen přebírá, ale který dokáže také cosi dávat a čímsi vlastním vyzařovat. Mezi jiné evropské státy bychom se měli včleňovat jako integrální a přitom nezaměnitelná součást jejich pestrého mnohonárodního společenství.

Jsem pro stát, který svými zákony i svou politikou dává najevo, že si váží každého občana jako jedinečné lidské bytosti, který podporuje lidskou solidaritu a sounáležitost, který ctí dědictví minulých generací i řád přírody. Jsem zkrátka pro to, abychom se stali zemí, která tu není jen proto, že ji kdysi někdo takto nakreslil na mapu a že i její obyvatelé se chtějí mít dobře, ale která se plnohodnotně podílí svým osobitým vkladem na civilizačním bohatství lidstva, svým osobitým způsobem toto bohatství přijímá a zároveň rozmnožuje.

Dámy a pánové, v uplynulých měsících jsem hodně přemýšlel o tom, zda se mám po volbách znovu ucházet o úřad prezidenta. Bylo to pro mne rozhodování nekonečně těžší než před dvěma lety z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že teprve zkušenost těchto dvou let mi umožnila v celé šíři pochopit náročnost prezidentské funkce v této zemi a v této době.

Rozhodl-li jsem se nakonec kladně, pak ovšem nikoli proto, že chci být prezidentem za každou cenu a za všech okolností, ale proto, že chci přispět k prosazení určitých hodnot. (Potlesk.) S možností je prosazovat je tedy má kandidatura nejen svázána, ale jedině v ní má smysl. Hovořil-li jsem tu o svých představách o budoucnosti, bylo to mimo jiné i proto, abych zavčas umožnil politickým silám, které se účastní voleb, udělat si názor na to, kde stojím, co lze a co nelze ode mne očekávat, a zda se pro tento úřad i nadále hodím. Volit prezidenta bude sice až nový parlament a za normálních okolností bych se tedy měl představovat až jemu. Nicméně mi bohužel v normální situaci nežijeme a kratičký čas, který nám zbude mezi parlamentními volbami a volbou prezidenta, přímo vyzývá k tomu, aby nic z toho, co lze udělat dnes, nebylo odkládáno na zítřek.

Paní poslankyně, páni poslanci, nakonec bych vám rád poděkoval za všechnu práci, kterou jste v tomto parlamentě vykonali ve prospěch našich občanů. Nejednou jsem se na mnohé z vás zlobil. Nejednou jste se vy zlobili na mne.

Nejednou jste se zlobili na sebe navzájem. V této chvíli však ztrácí smysl vzpomínat na všechno minulé zlobení a je nutné, abychom se všichni, náležitě poučeni svými zkušenostmi se sebou navzájem i se sebou samými, začali dívat kupředu.

Přeji vám i nám všem, aby toto vaše poslední zasedání bylo úspěšné. Přeji vám mnoho úspěchů ve vašem občanském i politickém životě.

Děkuji vám za pozornost.