Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SL A. Černý: Paní poslankyně, páni poslanci, pane předsedající, vážení hosté. Chtěl bych promluvit věcně, protože slov o poslání, o významu tohoto zákona zde bylo proneseno už dost. Přesto si ale neodpustím malý úvod k pozměňovacím návrhům, které chci přednést.

Myslím si, že sebelepší čtenář návrhu tohoto zákona nemůže v něm najít prvky msty. Myslím si, že pozorné čtení mezinárodních paktů o lidských právech nikde neprokáže právo na funkci. (Potlesk.) Při pozorném čtení návrhu zákona se nikde nedočtete, že budou politické procesy. Mluvilo se tady - a pan poslanec Horník to nyní přede mnou velice pěkně řekl - o fenoménu křesťanského odpouštění. Já jsem také křesťan, praktikující katolík a vím velmi dobře, že křesťané, pokud skutečnými křesťany jsou, umí přiznat svou vinu a je jejich křesťanskou povinností odpouštět. Jenomže život má přece jenom praktičtější dimenze. A proto mám velmi vážné pochybnosti o tom, že by přiznat svou vinu a odpouštět uměli také všichni příslušníci StB a všichni funkcionáři KSČ, především ti, kteří působili v období normalizace.

Nejde přece o to, abychom zbavili funkcí lidi jen proto, že byli členy nějaké strany. Jde o to, abychom odňali nástroje té totalitní moci, která se tvářila jako jedna z nejlidštějších a přitom byla jedna z nejzločinnějších. Z toho tedy vyplývají mé doplňovací návrhy, protože chápu tento návrh zákona jako praktický návod, jak zajistit vnitřní bezpečnost tohoto státu a znemožnit nástrojům bývalé komunistické moci, aby tuto bezpečnost ohrožovala.

Domnívám se, že pouze písařským nedopatřením vypadly z § 1, odst. c) zmínky o policii České republiky, policejním sboru Slovenské republiky a o Sborech nápravné výchovy. Těchto institucí se lustrační zákon rovněž musí týkat.

Pokud jde o § 1, písm. f), velmi bych se přimlouval za to, aby právě ze všech důvodů, které jsem zde uvedl, byly doplněny ve výčtu institucí, které podléhají tomuto zákonu, také československé pošty a telekomunikace. Doufám, že vám nemusím příliš dlouho zdůvodňovat, proč je důležité, aby se lustrační zákon také týkal pracovníků těchto institucí.

Považuji za velmi důležité, aby v § 1, odst. 1 byl doplněn nový odstavec g), který by uzákonil, že lustrační povinnosti se týkají také detektivních kanceláří a podniků zajišťujících ostrahu majetku a osob. Chtěl bych vám jenom říci, že v dnešní době, je v tomto státě poměrně velmi mnoho detektivních kanceláří a společností zajišťujících ostrahu osob a podniků, které jsou ozbrojeny a přitom se skládají z občanů, kteří nejsou zcela spolehliví. Říkám to zcela odpovědně jako člen branně bezpečnostního výboru a předseda jeho podvýboru pro vnitřní pořádek a bezpečnost.

S tím samozřejmě souvisí, že je nutné zasunout nový odstavec 5 do § 1, kde by se pravilo, že funkcemi podle § 1, odst. l, písm. g) - to je to nové písmeno, které by se týkalo detektivních kanceláří a sborů zajišťujících ostrahu - se rozumí funkce všech pracovníků těchto institucí, včetně majitele této instituce nebo firmy. Zdůrazňuji, že je to v tomto případě velmi důležité, protože na tyto instituce stát přesune část svých pravomocí, pokud jde o zajišťování vnitřní bezpečnosti, a je tedy nezbytně nutné, aby ne pouze vedoucí pracovníci, ale všichni pracovníci - protože všichni budou mít právo nosit zbraň - byli naprosto spolehliví. Toto jsou mé pozměňovací návrhy, které samozřejmě předám zpravodajům.

Rád bych ještě podpořil doplňovací a pozměňovací návrhy, které vzejdou nebo už vzešly z klubu poslanců ODS. Jde především o nový odst. 2 v § 3, kde se praví, že v odůvodněných případech může ministr vnitra České a Slovenské Federativní Republiky, ředitel Federální bezpečnostní informační služby a ředitel Federálního policejního sboru prominout podmínku podle odst. 1 písmeno a) tohoto paragrafu, pokud by její uplatnění narušilo důležitý bezpečnostní zájem státu a pokud tím nebude ohrožen účel tohoto zákona. Já bych k tomu ještě dodal, že důsledky takovéhoto rozhodnutí příslušného ministra nebo ředitele FBIS jsou samozřejmě v plné odpovědnosti tohoto státního činitele.

Dámy a pánové, promluvil jsem jménem poslanců, kteří jsou členy Asociace sociálních demokratů. Je naším eminentním zájmem, aby tento stát fungoval skutečně demokraticky, skutečně spravedlivě, ale nikoliv milostivě k těm, kteří tomuto státu a občanům tohoto státu škodili. Domníváme se, že tento zákon ve své podstatě je dobře koncipován a s přijatými doplňujícími a pozměňovacími návrhy umožní utvořit takové ovzduší, abychom se všichni cítili v tomto státě bezpečně, abychom se necítili být ohrožování jakýmikoli mafiemi, ať už budou na stranické, ekonomické nebo zločinecké bázi. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: To byl poslanec Albert Černý, prosím nyní poslance Jaroslava Mlčáka. Připraví se poslanec Jan Šolc.

Poslanec SN J. Mlčák: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Můj předřečník a přítel Albert Černý mi promluvil opravdu z duše. I já chci uvést pár faktů, které by měly svědčit pro naprostou nutnost, pro životní nutnost přijetí lustračního zákona s připomínkami, které přednesl kolega Toman i jiní.

Víme, že slovo dělá muže a držet dané slovo, to je hlavní axiom pro každého politika. To je také - domnívám se - základ parlamentarismu. Ten, kdo nedokáže držet slovo, dál už není o čem povídat.

Chtěl bych zde připomenout listopadové a prosincové dny z roku 1989. Tenkrát snad všichni, jak zde sedíme, jsme lidem na náměstích a ulicích něco slíbili - snad s výjimkou našich komunistických kolegů. Tenkrát jsme naší veřejnosti slíbili, že musíme zajistit nápravu toho, co se zde po čtyřicet let dělo. Že zajistíme očistu naší společnosti. A já se domnívám, že kdybychom chtěli od tohoto slibu couvnout, musí to snad rozkřičet i kameny na Václavském náměstí, na Hviezdoslavově náměstí a všude jinde.

Jaká je však skutečnost? Po cca dvou letech, která uplynula od té doby, musíme říci, že naše dnešní realita je vlastně výsměchem všem postiženým, všem popraveným, všem umučeným, všem pronásledovaným. Najednou slyšíme slova, že bychom měli vážit základní lidská práva, že bychom se měli ohlížet na mezinárodní úmluvy - já samozřejmě souhlasím - ale ozývá se tu zvláštní podtón - strach, že se dostaneme na jakousi černou listinu. Nebudu s tímto názorem dlouze polemizovat. Chtěl bych říci jeden jednoduchý fakt. Podívejme se do Sovětského svazu na změny, které tam probíhají, a přesto všichni tvrdíme, že se jedná o síly demokratické, celý svět jim tleská, pobaltské státy byly přijaty za členy OSN. Takový drobný argument.

Na druhé straně se potýkáme na každém kroku s těmi, o kterých jsme snad předpokládali, že se změní, že pochopí, že všichni slušní lidé v tomto státě jsou ve stejné situaci, že nás čeká příprava jakýchsi základních podmínek, aby naše děti a jejich děti mohly začít důstojně žít jako lidé. Ale dovolte mi vyjádřit mé přesvědčení - aspoň já jsem se nedočkal toho, že by tito lidé prokázali, že by pochopili tuto naprostou nutnost. Projevuje se to na každém kroku - v hospodářských vedeních podniků, ve státní správě, všude.

Já bych řekl jeden konkrétní problém, ať tu nemluvím naprosto obecně. Náš velvyslanec v Kanadě pan Schuster přes protesty veřejnosti domácí, přes protesty veřejnosti zahraniční velvyslancuje dál. My všichni jsme byli svědky toho, a mnozí z nás podepsali petici proti jmenování Čestmíra Císaře naším zástupcem v Radě Evropy. Bylo nám řečeno naprosto oficiálně, že o něčem takovém se ve vládě nejednalo. Přesto jsme se dozvěděli vzápětí, že Čestmír Císař nás skutečně v Radě Evropy zastupuje. Já nehodlám hodnotit osobu Čestmíra Císaře, já chci zde jen zdůraznit fakt, že poslanci tohoto zákonodárného sboru se jakýmsi způsobem k záležitosti vyjádřili. Toto vyjádření tohoto zákonodárného sboru nebylo vzato v úvahu. Čestmír Císař je naším zástupcem dočasně. S dočasností máme ovšem své vlastní zkušenosti.

Požadavky veřejnosti jsou jasné. A já se ptám: Jak to, že přesto, že jsme se v listopadu a v prosinci všichni shodli na tom jednom, jsme v dnešní situaci? Že se musíme přít o rozumné. Kdo je za to zodpovědný? To si zaslouží jistě důkladné analýzy.

Dovolte mi ale, vyjádřit opět přesvědčení, že podstatnou zásluhu na té nelehké, složité naší situaci mají právě ti, pro které tady někteří naši kolegové požadovali výjimky. Jsem proti jakýmkoliv výjimkám ze zásadních důvodů. Byli to lidé, kteří v těch prvních dvaceti letech, kdy tady vládl tuhý stalinismus se vším, co k němu patřilo, pomáhali budovat tento systém, podíleli se na něm, a v žádném případě jsem neslyšel, že by se kdokoliv z nich ozval proti bezpráví, že by vystoupil s požadavkem dodržování jakýchkoliv lidských práv, nemluvím základních. A pak samozřejmě přišel rok 1968. To už leccos bylo samozřejmě neudržitelné. Leckdo z nich vstoupil možná jenom do špatného vlaku, pak jim kdosi šlápl na kuří oko a mnozí z těch lidí ze sebe udělali ohromné disidenty a jsou ochotni mluvit dnes pouze o těch posledních dvaceti letech, protože prvních dvacet let pro ně neexistovalo. Ale tenkrát se odehrálo v našem národě, tedy v našich národech, nejvíc zločinů. A já odmítám dělit tuto společnost nějakými výjimkami na menší vrahy, větší vrahy, menší zloděje a větší zloděje, protože zloděj je vždycky zloděj, vrah je vrah a podvodník je podvodník. (Potlesk.)

Dále se stavím plně za nutnost plošného zveřejnění. Nejenom proto, že se domnívám, že to pomůže samotným těm lidem, ale bude to mít preventivní účinek. Předejde se takovým situacím, jaké jsme byli nedávno všichni svědky v tom známém televizním humbuku kolem pana Valeše. Nejde mi o situaci samotnou. Ta situace obsahovala ještě dva takové závažné aspekty. Jeden byl v podstatě matení veřejnosti, co si ta veřejnost myslí - bylo to tak, nebylo to tak, byly to podlé útoky na poli Federálního shromáždění? Zažili jste tu nějaké podlé útoky konkrétně na osobu pana Valeše? Samozřejmě, má-li mít někdo pravdu, musí jiný mít nepravdu, a musí se tedy hledat viník. Já odmítám považovat za viníka kolegyni Petrovou, která v tomto případě posloužila. (Smích.) Navíc tato situace...

Předsedající předseda SL R. Battěk: Pane kolego, koukám na hodinky a máte ještě poslední minutu.

Poslanec SN J. Mlčák: Prima, já to stačím. Nejvíc mi jde o to, že byla snížena vážnost tohoto zákonodárného sboru. To mi na věci vadí nejvíc, protože to není poprvé. V mnoha případech a v případech vládních návrhů některých zákonů vždycky jsme pozorovali snahu obejít tento zákonodárný sbor.

Poslední připomínka: Referendum a lustrační zákon. Vidím přímou souvislost. Na rozdíl od pana prezidenta si nemyslím, že zákon o referendu by byl ten nejdůležitější, který bychom teď potřebovali. Já se domnívám, že kdybychom měli lustrační zákon už před půl rokem, že bychom dnes už o referendu mluvit nemuseli. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Váš čas uplynul, pane poslanče.

Poslanec SN J. Mlčák: Úplně nakonec bych chtěl říci, že tyto skutečnosti bychom si všichni měli uvědomit, protože jací my jsme, takové to tady bude. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Bohužel, už to takové je. (Smích.)

Já bych prosil pana kolegu Šolce, aby se ujal slova. Připraví se kolega František Šamalík.

Poslanec SN J. Šolc: Vážený pane předsedající, vážení hosté, vážené Federální shromáždění, muž, který sedí na tribuně, řekl nedávno: "V prvních svobodných volbách si nezkušení voliči zvolili nezkušené poslance." - V poslaneckých kuloárech už se toto tvrzení stává Šútovcovou větou.

Včera kolem páté hodiny se tady atmosféra dala krájet. Atmosféra parlamentu se změnila v atmosféru stadiónu nebo arény a potom, co světla pohasla, se vytvořily hloučky mimo hranice a mimo okruhy politických stran. To, co by se dalo shrnout pod pojem politické nebo poslanecké nezkušenosti, se zdálo, že se včera napravuje. Projevil se předpoklad k tomu, abychom si naslouchali. V tom je vážný pokrok. A je to důležitý rys politické kultury.

Dnes jsem přišel s tématem, kterým se zatím nikdo speciálně nezabýval, jinak bych nehovořil a nezmnožil bych svým vystoupením obecné příspěvky. Z tohoto místa už jsem hovořil jednou o prověrkách vojenské kontrarozvědky. Promiňte mi, že uvedu tyto skutečnosti dnes v nové souvislosti a řečené informace shrnu nově jen stopově.

Před deseti měsíci našlo přibližně 700 mužů - myslím, že asi 5 žen - z původních necelých 1 200 odvahu předstoupit před naše reatestační, což je eufemismus pro prověřovací komise. Měli jsme najít určitý způsob jak obnovit, velmi rychle vytvořit kontrarozvědnou službu, která by bránila zájem této armády. Chci připomenout, že to bylo v době, kdy do vánoc zbýval "drtek", fronta v Zálivu se schylovala k nebezpečné eskalaci a dalo se očekávat, že diktátor vyhlásí diverzní válku na celé zeměkouli, což se také stalo. V tuto chvíli parkovala před domy příslušníků naší jednotky v Saúdské Arábii vozidla s cizími poznávacími značkami a kroky jejich rodinných příslušníků byly pozorně sledovány.

Pracovali jsme šest neděl bez ustání přes vánoce. Měli jsme jen dva dny krátkého vánočního volna a Silvestr a utvořili jsme jednotku, která okamžitě, bez ohledu na čas a na síly vstoupila do akce. Nemohu hovořit o celém jejím zaměření a ani to není potřeba. Chci jen říci, že z těchto 700 mužů a žen jsme vytvořili sedmdesátičlennou malou sevřenou službu, při jejíž byli zcela výjimečně přítomni členové tohoto parlamentu. Tři z nás jste vyslali k tomuto reatestačnímu řízení a my jsme spolu s inspekcí ministra a spolu s rehabilitovanými důstojníky vytvořili několik, abych řekl, "andělských kúrů" a žebříček doporučených. Z 214 mužů a žen pak bylo potom možno politickým doporučením vybrat těchto potřebných 70. Zdůrazňuji to proto, protože to bylo jenom jedinkrát, kdy se po devíti měsících lustrací a devíti měsících předchozího prověřování vytvořila složka, která má garanci Federálního shromáždění. Nejenom ona, ale i vojenská policie, která do této doby neexistovala.

V souvislosti s řečeným budu nucen předložit pozměňovací návrh, bez jehož přijetí bych nemohl pro tuto předlohu zákona, a to v jakékoliv podobě, hlasovat.

Myslím, že v tuto chvíli nehovořím jen za nás tři, ale i za vás. Je třeba, aby Federální shromáždění přijalo odpovědnost za své delegace, za své kroky, aby konečně bylo důsledným v každém ohledu.

K § 1, tuším bodu b) bylo předchozím doplňovacím návrhem dopsáno - "v československé armádě a na funkcích vojenských přidělenců". Chtěl bych říci, že z původních 34 čs. vojenských přidělenců je jich momentálně 23. Z těchto 23 kromě 4 jsou všichni noví. Z těchto 4 jsou 2 předdůchodového věku a odejdou do konce tohoto roku. Dva z nich jsou, takříkajíc, na exotických postech, mají pod 30 let a odešli na své posty těsně před listopadem.

Zpravodajská správa československé armády byla a je , tak jako v každé armádě, tím, co kdysi Jan Vrba ve svých přírodovědných obrázcích nazval "cennou mravenčí plísní v podsklepí a podzemí mraveniště". Představuje usilování vysoce kvalifikovaných lidí, kteří snášejí doslova zlatá vejce, přinášejí informace, které nám tolik chybějí.

Chci vám jenom říci, že po prověrkách vojenské kontrarozvědky a formování policie jsme vstoupili do procesu, kdy se zabýváme touto velice citlivou otázkou zpravodajské správy v branném podvýboru tohoto Federálního shromáždění a nic nebude ponecháno náhodě.

V postoji vůči čs. armádě bych chtěl upozornit na jednu skutečnost, aniž bych v tomto krátkém časovém prostoru byl zmocněn dělat závěry, a sice pohledem k severním sousedům. Chci vás upozornit na to, že polská armáda, na rozdíl od naší, v plném rozsahu sehrála tzv. vnitřní a nežádoucí funkci, když zasáhla proti lidu vlastní země, proti Solidaritě a ve prospěch komunistického establishmentu pod režií generála Jaruzelského. A přesto je tato armáda dnes v žebříčku veřejného mínění na prvním místě, dokonce před katolickou církví, což je nemyslitelné, pokud známe poměry v Polsku.

Stejně tak ve Španělsku se poměr k armádě vyvíjel jinak a místopředseda vlády pověřený řízením vojenského resortu, řekl: "Snímám z armády stigma politické viny. To Franco rozhodoval, a armáda jako všude na světě poslouchala." Nemluvím o tom, když "poslouchá" jedinec. Vztahy individuální morálky nelze mechanicky přenášet na vztahy morálky kolektivní či skupinové.