Tady vzpomenul pan poslanec Svoboda proces Slánského
a spol. Víme, jak to všechno bylo, že ti lidé
byli nucení se přiznat k něčemu, co
nebyla pravda. Tomu tak skutečné bylo a my víme,
že ti lidé byli skutečně odsouzení
neprávem a na tom měli velkou zásluhu konfidenti.
Vím to pozitivně, není to vymyšleno.
Byla to běžná praxe Státní bezpečnosti.
Z té Slánského skupiny byli mnozí
popraveni, mnozí dostali doživotní tresty,
mnozí byli šikanování atd. Je to smutné,
jednalo se o lidské životy, ale prosím vás,
kdo tyto lidi nutil, aby tvořili socialismus, aby zakládali
komunismus u nás, aby za pomoci Státní bezpečnosti
likvidovali celý národ a hlavně ty, kteří
byli šikanování jenom za to, že se nechtěli
s jásotem připojit za devastaci našeho národa,
nechtěli zdemolovat demokracii, to se jim podařilo
a po těch 42 letech to udělali jako šikovnější
koncentrák. Já jsem byl v tom menším.
To se jim skutečné podařilo. Prosím
vás, tady mluvil pan doktor Mlčák o krásné
věci, a to o lidských právech a svobodě.
Škoda jen že zde nemusíme říkat,
že jsem byl před 17. listopadem ve straně komunistické
nebo ne. Je to škoda. Z toho, co zde již tady zaznělo
je úplně jasné, že tady máme
skutečné tolik komunistů a socialistů
a vůbec neřekl, že tady nesedí nikdo
z komunistů, aby se ke komunistům hlásil,
všichni se dnes hrdě hlásí, že
byli antikomunisty. Není to pravda, jsou zde i lidé,
kteří vystupují velice hrdě za komunisty
a tak si myslím, že pan Burian se spletl tak, jako
v mnohých věcech před tím. Měl
jsem hrůzu z toho, že po vyhlášení
těch deseti lidi, že se seženou haldy lidí
s klacky a nastane hon na čarodějnice. Bohudík
jsem se toho nedočkal. Jsem rád, že to nebylo,
ale od pátku jsem měl panický strach, že
tomu tak bude.
Nesmíme být skutečně tak jako oni,
nesmíme být takoví, a nevím jací.
Pan Svoboda měl rozhodně vzpomenout ty strašné
procesy právě těch lidi, kteří
za nic nemohli a byli v inscenovaných procesech mučení,
popravovaní atd. Bylo s nimi zacházeno hrozně.
Týkalo se to zemědělců a dalších,
byli vyhazování z domů, museli přecházet
do jiných okresů atd. Na to zapomínáme.
Myslím si, že chceme budovat demokracii. Všichni,
jak jsme tady. Měli bychom se o to všichni snažit.
Po 300 letech je to nyní pokus o demokracii. Bylo období
Hitlera a potom následoval stalinismus, ještě
daleko horší. Hitler tak sadistický nebyl jako
komunismus a naši páni to dobře věděli
z procesu Slánského, co se tady vlastně zakládá
a vůbec jim to nevadilo, protože si mysleli, protože
se jich to tykat nebude, ale bohužel spadli tam sami. Takže
nějaké velké nářky nad nimi
nejsou ani tak opodstatněné. oni si to zbudovali
sami.
Chtěl jsem ještě říci to, že
StB byla velmi vyspělá, ale nebýt pomocníků,
udavačů a konfidentů, nebyli by tak aktivní,
tak akceschopní. Věřte tomu že ne. V
těch 70-tých letech to možná takové
nebylo. Ale v 50-tých letech, když jsme tam byli my
ve věznících, bylo to katastrofální.
Neříkám to kvůli sobě. Bylo
tam spousty mlácených lidí, spousta rozvrácených
rodin, lidé byli zavírání atd. Domnívám
se...
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Pán poslanec, máte eště minútu.
Poslanec SN V. Sláma: Hovořilo se zde o zákonu
o soudních rehabilitacích. Velká péče
byla o to, když se tyto otázky probíraly. Víte,
co to dalo práce. Mnozí poslanci se ptali, co nás
bude rehabilitace stát.
Nikdo nezvažoval, jak nám to poleze do státní
pokladny. Nezvažovalo se, že nám stát
nedává nic. Dělali jsme na uranových
dolech a nevím, kde ještě a neplatili nám
nic. Jen nám vracejí to, co nám ukradli.
Krádež zůstává krádeží,
a proto by se měla vyrovnat. Chceme-li vytvářet
demokracii, musíme se nejprve s minulostí 50-ti
let vyrovnat. Jinak to možné není. Tím
bych asi končil. Děkuji.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem, prosím pán poslanec Kostya.
Poslanec SN L. Kostya: Pane předsedající,
dámy a pánové, uvažoval jsem v průběhu
vystoupení poslance Slámy, zda má ještě
význam vůbec vystoupit, ale když už jsem
se přihlásil, dovolte dvě poznámky.
Předně, minulý pátek i dnes se zde
skloňovalo právo ve všech pádech. V
současné době vlastně ani nevím,
zda mám právo tady jako člen Komunistické
strany Československa vystoupit, protože když
si vzpomenu na výrok kolegy poslance Uhry, který
tady navrhoval, aby v případě hlasování
o usnesení o tomto bodu se nejprve hlasovalo, zda komunisté
mají právo o tomto usnesení hlasovat, tak
nevím, zda jsem poslancem, nebo nejsem poslancem, zda je
to demokratický a pluralitní parlament nebo není...
(Předsedající: Ste poslancom. Môžete
pokračovať.)
V pátek tady jeden z kolegů řekl, že
vystoupit k tomuto bodu bude velice těžké,
protože poslanec, který tady vystoupí, buď
svůj kredit ztratí nebo ho získá.
Domnívám se, že zejména dnes si to řada
poslanců, ať už zastávala tu nebo onu
stranu uvědomila a svoje slova neadresovala tomuto parlamentu
a už vůbec ne těm deseti kolegům, jejichž
jména byla čtena, ale adresovala je na kameru a
vylepšovala si svůj kredit pro budoucnost.
Původně jsem chtěl také vystoupit
se svým názorem na to, jaký mám názor
na zprávu zde přednesenou. Právě na
základě tohoto poznání to neudělám.
Přesto řeknu určité prohlášení,
které bude působit pravděpodobně naivně
a nepředvedu se jako politik zkušený, ale musím
říci to, co říci musím.
Nikdy jsem nebyl přítelem škatulkování
lidí. Nikdy jsem lidi nedělil, nedělím
a dělit nebudu. Nikdy jsem je nedělil na bílé
a barevné, ani na věřící a
nevěřicí, ani na komunisty a fóristy.
Nechtějte po mně, abych je na základě
tohoto přesvědčení dělil na
agenty a neagenty. Pokud jsem si s lidmi, kteří
byli v patek tady jmenování, podával na chodbách
ruku, jestli jsem je zdravil a některé z nich jsem
považoval za své přátele, tak skutečnost,
že tady byli jmenování, na mém postoji
nic nemění. Neadresuji to jen těm, kteří
nosí stejnou stranickou legitimaci, ale i těm, kteří
jsou v občanském fóru, straně lidové,
moravském hnutí, nebo ve kterékoli jiné
straně nebo hnutí.
Domnívám se, že zde zaznělo mnoho krásných
slov o důvěře. Ale na takový normální
člověčí postoj jsme - mám dojem
- v politických vášních nějak
zapomněli. Můj náhled na tyto lidi může
změnit pouze jedno, a to jsou důkazy a argumenty,
a ty jsem ve zprávě vyšetřovací
komise zatím nedostal. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem. Vystúpi poslanec Bačinský.
Poslanec SN Š. Bačinský: Vážený
pán predsedajúci, vážené kolegyne
a kolegovia, ako člen parlamentnej vyšetrovacej komisie
som bol zásadne proti vystupovaniu v rámci rozpravy.
Nevidel som pre to žiaden dôvod. Svoj názor
som v priebehu rozpravy zmenil a musím zaujať aspoň
čiastočné osobné stanovisko k hromadným
oznamovacím prostriedkom, a to k tým, ktoré
rozoberali predchádzajúci piatok. Prezentovalo sa
to v tlači ako nejaký čierny piatok parlamentu.
Táto prezentácia napomáha tým, ktorých
hlavných cieľom je zrušenie komisie, pretože
chcú reformovať nereformovateľné a obrodzovať
neobroditeľné a hlavne nechcú lustrovať.
(potlesk.)
V denníku Pravda bolo napríklad uvedené,
že lustrácie nepochybne dokazujú čosi
aj o lustrátoroch. Myslím si to tiež aj ja.
Ale asi len to, že pracovali poctivo a zodpovedne. Na titulnej
strane včerajšieho nezávislého denníka
občanov Slovenska - tzn. Národnej obrody je článok
pod názvom "Utrpela prestíž parlamentu".
Taktiež si myslím, že nie, ba práve naopak.
Novinári nechcú písať o tom, že
komisia s plnou zodpovednosťou splnila uznesenie Federálneho
zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky č. 94, že nemala za úlohu hodnotiť
mieru viny a už vôbec nie súdiť. Na to
máme predsa nezávislé súdy, z ktorých
niektoré prejavujú svoju akcieschopnosť. Považujem
za potrebné zdôrazniť, že komisiu odsudzujú
vlastne za to, že nenechala v zásuvke niekoho z registrovaných
poslancov. Nepochyboval som o tom, že by to bolo pre niektorých
vítanou zámienkou, a že sa pokúsia zúročiť
snahu o zastavenie a zmarenie ďalšej činnosti
tejto komisie.
Viac občanov a priateľov sa ma cez víkend pýtalo,
prečo sa členovia komisie nebránili. Dosť
ťažko by vysvetľovali, že sa nemajú
prečo brániť. Za najnebezpečnejšie
pre našu rodiacu sa demokraciu považujem snahy činnosť
komisie zastaviť. Napríklad exminister vnútra
pán poslanec Sacher v Národnej obrode z 21. marca
uviedol (citujem) : "Podľa mňa by sa mala zrušiť
celá lustračná komisia". Ďalej
mali materiály zostať i na Slovensku. Keď mal
takýto zámer predchádzajúci minister,
prosím, ale boli to pokusy o prenesenie kompetencii pred
tým, ako sa kompetencie prerokúvali a parlamenty
o tom nevedeli.
Pri vyšetrovaní udalosti na Národnej triede,
toho, čo im predchádzalo a čo za nimi nasledovalo,
vrátane zmapovania pohybu agentov, dospela komisia k závažným
zisteniam, ktorých uverejnením by sa v súčasnej
dobe zmarila alebo do značnej miery skomplikovala jej práca.
Všetky zistenia budú v záverečnej správe,
čoho sa mnohí obávajú a nedáva
im to spať. Jedno z východísk vidím
v odtajnení materiálov, ktoré má komisia
k dispozícii. Myslím, že rad poslancov pokladá
prácu komisie za zmysluplnú a nevyhnutnú
a verím, že nebudú sklamaní.
Na záver by som chcel reagovať na vystúpenie
poslanca Mórica i ďalších, poslancov.
Panuje všeobecne rozšírený názor,
že väčšina spolupracovníkov ŠtB
bola získaná na základe kompromitujících
materiálov a pod. To je však omyl. Väčšina
bola získaná na ideovom základe, a to predovšetkým
tí, ktorí tvorili tzv. vplyvovú a pozičnú
agentúru.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem. Teraz nasleduje vystúpenie poslanca Ševčika,
pripraví sa poslanec Prokop a po ňom vystúpi
poslanec Hrušínský.
Poslanec SN v. Ševčik: Pane předsedající,
jestli dovolíte, chtěl jsem být stručný,
přednést návrhy, ale ve stanoveném
limitu, který sněmovny odsouhlasili to není
možné. Pokud to jde, prosím o prodloužení
limitu.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Žiadate, aby som presunul vaše vystúpenie na
neskoršiu dobu?
Poslanec SN V. Ševčík: Ne, žádám
o rozšíření časového limitu.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Snemovne rozhodli, aby bol limit 10. minút. Považujem
za nemožné limit rozšíriť. Platí
to paušálne. Pre pána poslanca Ševčika
dám hlasovať o tom, či iba v jeho prípade
by bolo možné limit predĺžiť. Prosím
poslancov, aby sa dostavili do sály.
Zatiaľ prečítam upozornenie pre členov
Predsedníctva Federálneho zhromaždenia. Po
skončení dnešnej spoločnej schôdze
bude v miestnosti č. 214 na druhom poschodí schôdza
Predsedníctva Federálneho zhromaždenia.
Prosím, páni poslanci, posaďte sa, sme schopní
sa uznášať. Najprv hlasujú poslanci Snemovne
národov.
Kto súhlasí s tým, aby pán poslanec
Ševčik mohol vystúpiť s prejavom dlhším
než je 10 minút, nech zdvihne ruku! (Hlasuje se.)
(Čtyřicet pět.) Štyridsaťpäť.
Kto je proti? (Sedm.) Sedem.
Kto sa zdržal hlasovania? (Dvacet šest.) Dvadsaťšesť.
Ďakujem.
Hlasovať bude Snemovňa ľudu. Kto súhlasí
s tým, aby poslanec Ševčik mohol hovoriť
dlhšie než 10 minút, nech zdvihne ruku! (Hlasuje
se.) (padesát šest.) Päťdesiatšesť.
Kto je proti? (Sedm.) Sedem.
Kto sa zdržal hlasovania? (Dvacet jedna.) Dvadsaťjeden.
Ďakujem.
Snemovne súhlasia. Prosím, pán poslanec,
ujmite sa slova.
Poslanec SN V. Ševčík: Pane předsedo,
pane předsedající, dámy a pánové,
děkuji vám za laskavost, s níž jste
mi povolili mluvit déle než bylo odhlasováno.
Troufl jsem si požádat o tuto výjimku proto,
poněvadž po temperamentních, zamýšlejících
se a mnohdy také arogantních projevech je třeba
k problému, který zde je, přistoupit sine
ira et studio, řady s poctivými úmysly a
bez jakéhokoli hněvu.
O co zde jde? Minuly pátek zde bylo zveřejněno,
a v některých případech i přes
vykonatelný soudní zákaz, deset jmen. Tiskem
byly publikovány údaje o registracích, o
jejichž vztahu k tématu naší rozpravy
nelze mít patrně vážnějších
pochyb. Protože neznáme bližší důvody,
které komisi, mimo existenci a obsah samotných zápisů,
k závěrům vedly, a protože nejsme podrobněji
seznámení s mechanismy, na jejich základě
se postižení poslanci v evidenci StB ocitli, nechceme-li
se zcela spoléhat na neomylnost komise, je nám zcela
znemožněna jakákoliv úloha vlastní.
Přihlédneme-li k obhajobám, jak v průběhu
rozpravy byly předneseny, zda se, že původní,
jistě žádoucí záměr přijatého
usnesení se tak ocitl na mrtvém bodě. Z tohoto
stavu však nelze obviňovat komisi. Chyba totiž
spočívá ne v ní a v její práci,
ale přímo v samotném zadání
jejího úkolu, v tom, jak se v narychlo přijatém
usnesení stalo. Toto usnesení totiž vykazuje
zjevné a vážné vady. aniž bych
se chtěl pouštět do podrobnějšího
právního rozboru, dovolte mi to stručně
vyjádřit.
Za prvé - myšlenkovou zkratkou ztotožňuje
zápis v policejní evidenční pomůcce,
tedy registraci, se samotnou spoluprací s policejními
složkami, což závěry komise pro nemožnost
dalšího a podrobnějšího zkoumání
silné problematizuje.
Za druhé - vykazuje zcela nejasný vztah mezi svým
druhým a třetím bodem, nezvažuje dostatečně
rozdíl v povaze funkcí poslance, člena federální
vlády, jejich náměstků a dalších
osob ve druhém odstavci vyjmenovaných a ve třetím
odstavci je všechny zahrnuje pod zobecňující
pojem "dotyčných osob", aniž by však
byly patrný důsledky z toho vyplývající,
mimo jiné též co do povahy a rozsahu kompetence
vlastní a kompetence jiných subjektů.
Za třetí - ve svém příkazu
k zveřejnění jmen dostatečně
neupravuje způsob a rozsah takového zveřejnění,
takže nelze vlastně ani usoudit, co se zveřejněním
mínilo, což mimochodem mělo za následek
i zcela zbytečnou rozpravu o procedurálním
postupu na počátku páteční
schůze.
Za čtvrté - nedomýšlí a tak vlastně
opomíjí nezbytné následné kroky
po skončeném šetření komisi a
sdělení výsledků, ačkoliv jejich
potřebu nebylo tak těžké předvídat,
čímž se stalo, že nyní zde není
k dispozici potřebný procesní aparát.
Za páté - postrádá jinak nezbytné
pojistky proti možným omylům, které
v podobných věcech vlastně nelze nikdy vyloučit,
nebo dokonce proti záměrně posunutým
dezinformacím. Obchází obecně uznávané
zásady, jako jsou ty o slyšení druhé
strany a podobně. Ztěžuje, ne-li vůbec
potlačuje možnost obrany. Vmísí do vlastní
práce parlamentu, byť i zprostředkovaně,
zřetelné prvky inkvizičního procesu
a ve svých důsledcích překračuje
svou vlastní zákonodárnou pravomoc.
Za šesté - nikoli však v poslední řadě
ani nepomýšlí na to, na kolik jsou jeho obsah
a příkazy z něho vyplývající
v rozporu nikoliv s jakousi, ale s Listinou základních
práv a svobod, den předtím téměř
slavnostné přijatou.
Ve všech těchto bodech - alespoň po mém
soudu, jde o pochybení závažná, jejichž
závažnost je zvýrazněna tím více,
že se dotýkají nejen takřka nejcitlivější
oblasti lidské osobnosti, ale současně také
zraňují základní principy právního
státu a dotýkají se i samotných základů,
dnes i námi opět uznávané, nauky o
dělbě moci ve státě. Jen chabou omluvou
zde může být poukaz na chvat a způsob,
s nímž ono usnesení bylo přijímáno,
tím spíše je ovšem litovat o slyšení
těch, kteří se před jeho přijetím
marně dovolávali alespoň dobrozdání
či stanovisek Generální prokuratury a Nejvyššího
soudu. Ne dosti však na tom.
Patrné nedostatečně vážným
postupem při podávání zprávy
o výsledcích vyšetřování
došlo ke konfliktu s justičními orgány.
Říkám-li patrně, je tomu tak proti,
že v tuto chvíli si nejsem nesprávností
zvoleného postupu zcela jist. Čím jsem si
však zcela a naprosto jist, je přesvědčení
o zjevné zbytečnosti takového konfliktu.
Toužíme po nezávislém soudnictví.
V několika základních normách s ním
počítáme. Navzdory tomu však při
první příležitosti, která - navíc
za krajně nejasných procesních a kompetenčních
podmínek - se naskytne, jakoby z prestiže, prokazujeme
onu, tedy ze zákonodárné pravomoci údajně
vyplývající nadřazenost, zapomínajíce
přitom na to, že všechny tři základní
složky moci jsou v zásadě zcela a naprosto
rovnocenné.
Paní a pánové, nikdy jsem neměl a
nemám nejmenšího záměru či
úmyslu jakýmkoliv způsobem hájit činnost
někdejší Státní bezpečnosti
nebo její spolupracovníky v jakémkoli stupni
či v jakékoli funkci. Spolu s vámi se všemi
sdílím obavy z možné destabilizace našeho
veřejného život, a to se všemi důsledky,
které by z toho vyplynuly, a spolu s mnohými z vás
přicházím k neradostnému poznání,
že morální devastace našich národů
je zřejmě mnohem hlubší než jsme
se dříve domýšleli. Hloubka a rozsah
této devastace přirozeně spoluurčují
prostředky, které - máme-li jednou dosáhnout
společenského ozdravění - musíme
zvolit. Oč však v této rozpravě jde,
je to, že nesmíme připustit takový postup,
nechceme-li se vydat stejnou cestou jako před několika
desítkami let naši předchůdci v minulém
režimu a více či méně se tak
přihlásit k jakémusi pseudorevolučnímu
právu, což v daném případě,
v tuto chvíli a pro nás znamená mimo jiné
a především respekt k Listině základních
práv a svobod.
Zajisté nemusím připomínat, že
jde o zákon ústavní a navíc pro nás
o ústavní zákon v současných
podmínkách základní. Lex dura, sed
lex téměř jednou provždy na úsvitu
evropské civilizace prohlásili dodnes nepřekonaní
právníci římského práva
a na tomto principu spolu s dalšími postavili obdivuhodný
právní systém a doktríny, které
v té či oné podobě jsou dodnes inkorporovány
do živých právních systémů
všech kulturních států a především
v Evropě.
Tedy, i když tvrdý je zákon, je to zákon
a nezbývá než jej uznat a jemu se podvolit.
Listina základních práv a svobod k takovémuto
zákonu nepochybně náleží a již
proto (ale též z jiných důvodů)
není možné ji beztrestně zraňovat,
i když chápu, že mnohdy nám může
svými bariérami a limity činit potíže.
Avšak nejen o to jde. Stojím za názorem, že
naše první kroky k právnímu státu
ve společnosti svobodných a demokratických
národů a současně i naše snaha
dospět k němu (nevím ovšem kdy) nesmí
být nikým a nikde zpochybňovány, a
proto také musí mít zákonnost před
politickou vůli přednost, ba nic, ona sama se musí
cítit jí být limitována.
Veden výlučně těmito zájmy,
při svém naprosto a zcela nezměněném
vztahu k novelám, s mravní nutností, kterou
pociťuji, předkládám vaši pozorností
a k rozhodnutí návrh na změnu usnesení
č. 94 z ledna 1991, a to ve třetím a pátém
odstavci.