Druhý prípad - jeden z mojich voličov, pán
Zlatoický, ktorý bol v totalitnom režime veľmi
prenasledovaný a má neukončené viaceré
vysoké školy, pretože ho vždy stačili
zatvoriť skr, než školu dokončil, nakoniec
študoval sociológiu. Má už asi 6 rokov
a chcel by si predsa len na staré kolená sociológiu
dokončiť. Najskr podnikal kroky v Bratislave, nepochodil,
potom na Karlovej univerzite v Prahe a tu pochodil. Dostal úradný
doklad, v ktorom ho pozývajú na dve skúšky.
Keď ich urobí, bude prijatý na dokončenie
sociológie. Prvá skúška sú "Marxistické
základy sociológie" a druhá skúška
"Základy sociológie".
Vznášam interpeláciu na pána podpredsedu
vlády a prosím ho, aby sa prihovoril za to, aby
sa tomuto mjmu voličovi zmenila téma asi takto:
"Ako bola naša sociológia deformovaná
marxistickou filozofiou". Potlesk. )
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Kvasničkovi. Evidujeme
to ako interpeláciu. Posledný sa prihlásil
poslanec Pohanka. Dávam mu slovo.
Poslanec SL M. Pohanka: Znovu si dovolím vás oslovit.
Jeden z předchozích příspěvků
mi připomněl, že by bylo třeba ještě
neco říci ve formě interpelace místopředsedu
vlády.
Občanské fórum totiž zjistilo, zatím
ve dvou případech a víceméně
náhodou, že byl vydán hromadný zbrojní
průkaz bývalým neprověřeným
příslušníkům StB a to takovým,
kteří založili jakýsi podnik, jehož
předmět podnikání je jim blízký.
V Bruntále vznikla firma Profitrans Petr a spol., přičemž
ten Petr je nejznámějším příslušníkem
StB z města a okolí. Jejich předmětem
podnikání je ozbrojená ochrana při
dopravě. Byly registrováni bez problému,
což se nyní zkoumá a okamžitě jim
byl vydán hromadný zbrojní průkaz
na kulové zbraně náčelníkem
OS SNB. Ten dodatečně informoval občanskou
komisi, jak jsme se o tom dozvěděli, aby o tom věděla.
Řekl, že nemohl nic jiného dělat, protože
podle zákona měli na to nárok.
K druhému případu došlo v Rychnově
nad Kněžnou, kde si založili dva bývalí
příslušníci - neprověření
- detektivní kancelář VIDOK. Okolnost, že
případy vyšly najevo příležitostně,
vzbuzuje podezření, že jich může
být i v jiných okresech více.
Podle mého názoru, který jsem vyjádřil
upozorněním adresovaným na náčelníka
OS SNB se žádostí o zjednání
nápravy, se jedná o porušení platného
zákona o zbraních a střelivu, který
v § 9, novelizací nedotčeném, stanoví
dvě podmínky k vydání hromadného
zbrojního pasu. Jednak veřejný zájem
a potom řadu formálních podmínek,
které v tomto případě nepřipadají
v úvahu vůbec. Blízko tomuto případu
z nich je, že se může povolení k držení
zbraní vydat organizaci k zajištění
ochrany jejího majetku, popř. majetku, který
má ve správě nebo k zajištění
bezpečnosti pracovníků pověřených
plněním zvláštních úkolů.
Jenže zde nejde o bezpečnost pracovníků
organizace Profitrans, když jejich úkolem je, aby
zajišťovali bezpečnost pracovníků
jiných orgnizací, eventuelně majetku jiných
orgnizací. Tím není naplněna jaksi
podstata formální podmínky. O veřejném
zájmu vůbec nelze hovořit. V této
době je spíše zájem opačný.
Když jsme se začali na vše ptát náčelníka
OS SNB v Bruntále, všichni čtyři pracovníci
Profitransu, dříve příslušníci
StB navštívili Koordinační centrum Občanského
fóra. Působili na manažera, abychom jim to
ozbrojené podnikání umožnili, že
se chtějí poctivě živit, abychom to
nechali "plavat". Náčelník mě
poslal dopis, jde o takovou výměnu, dnes rovněž
dostane on ode mne upozornění, kde říká,
že aby taková rozhodnutí nemuseli vydávat,
je teba změnit zákon. Ovšem něco na
tom je . . .
Zákon, jak byl naposledy novelizován, nemá
ustanovení o možnosti odnětí dříve
vydaného povolení. Nebylo novelizováno ustanovení
§ 9 z roku 1983, má na mysli zcela jině poměry.
Aby to bylo opravdu jednoznačné, ještě
jednou by se zákon novelizovat měl, přičemž
by bylo možno vycházet z dnes došlého
návrhu, aby zákonná úprava znemožnila
držení a vydávání kulových
zbraní bývalým politickým pracovníků
a příslušníkům OS, kteří:
a) vykonávali aktivní politické funkce v
nomenklatuře OV KSČ a vyšší stranické
a to v období celého normalizačního
procesu do února 1990,
b) příslušníkům StB, kteří
byli ze služeb propuštěni podle § 100 odst.
1, písmeno a - g, novelizovaného zákona č.
100/1990 Sb. a to v době od 17. listopadu 1989 do 30. srpna
1990,
c) příslušníkům SNB a SNV, kteří
byli ze služeb propuštěni podle ustanovení
téhož novelizovaného zákona č.
100/1970 Sb. a to nejméně po dobu, než parlamentní
komise ukončí vyšetřování
událostí 17. listopadu a stanoví odpovědnost
těchto příslušníků za
politický vývoj atd.
Z toho by se daly odvodit závěry dva. Žádost,
aby ministerstvo vnitra nějakým způsobem
přezkoumalo, jak probíhá letos vydávání
zejména hromadných zbrojních průkazů
a kolik jich bylo vydáno bývalým příslušníkům
StB a za druhé - úvaha - návrh novelizace,
která by přizpůsobila zákon o zbraních
a střelivu dnešním potřebám a
nějakým způsobem ho zpřehlednila,
aby nemohl být vykládán jinak než by
měl být. Tento návrh by měla předložit
federální vláda.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Budeme to registrovať ako interpeláciu
v zmysle zákona o rokovacom poriadku.
Ďalej sa o slovo prihlásil pán poslanec Hubálek.
Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající,
dámy a pánové, v poledne jsem se dozvěděl,
že došlo ke změně jednacího pořádku,
a proto jsem přerušil svou nemocenskou. Mrzí
mne, co jsem slyšel v souvislosti s naším jednáním,
že poslanci opět nejsou na svých místech,
že chodí pozdě.
Chtěl bych za prvé apelovat. My máme být
vzorem pro naše spoluobčany. Dali nám důvěru
a jestliže chceme tuto republiku někam dotáhnout,
musíme působit na ty, kteří zde z
různých důvodů mezi námi nejsou.
Vím, že se někdo odvolává na
praxi západních parlamentů, kde má
být poslanec při hlasování, ale vezměmě
v úvahu naše podmínky.
Připravil jsem si poměrně krátký
příspěvek. Dovolím si ho přečíst.
Na 6. společné schůzi Sněmovny lidu
a Sněmovny národů dne 19. září,
jsem požádal předsednictvo federálního
shromáždění o možnost vystoupit
na závěr, v oddíle pro připomínky
poslanců. Mínil jsem reagovat na ne zcela objektivní
hodnocení minulosti, zejména pak okolo roku 1968,
jak je přednesl pan Alexander Dubček, předseda
Federálního shromáždění,
dnes, tehdy v roce 1968. Později jsem vysvětlil,
proč svou odpověď odkládám.
Rok 1968 byl konjunkturálním pokusem reformovat
nereformovatelné - při zachování vládnoucích
struktur. Stranickému vedení rozhodně nešlo
o nastolení demokracie. Prvními podpisy na Moskevském
protokolu ze srpna 1968 se začaly odvíjet další
podpisy a další ústupky. Jak falešně
pak znělo ono propagované "Jsme s vámi,
buďte s námi", jak alibisticky působily
některé květiny u rakve Jana Palacha.
Těch nedobrých zkušeností bylo víc.
Pamětníci vědí, jaký byl skutečný
postup vůči Klubu angažovaných nestraníků
nebo k daleko víc pronásledovanému v K 231.
Snad to bylo také proto, že v K 231 tehdy byli pouze
vězňové 50. let diskriminovaní i dnes,
ačkoli právě jim dal historický vývoj
za pravdu.
Jak jinak je možné, že kdekdo sice uznává
postoje a utrpení těchto vězňů,
přesto však zjara neprošel ve Federálním
shromáždění návrh výborů
České národní rady ze dne 6. dubna:
uznat skutečnost III. národního odboje také
podle práva. Kdopak ho blokoval? Kdo může za
alibistický přístup vůči majetku
i postavení KSČ?
Předkládám další výmluvný
příklad: je jím manifestace, kterou připravila
Konfederace politických vězňů, KAN
a další - k letošnímu výročí
21. srpna, na 17. hodinu, aby se tím nenarušoval pracovní
cyklus většiny občanů. Heslem této
manifestace bylo: Bez února 1948 nemuselo být srpna
1968! Programem pak vyhlášení druhé
revoluce.
Co se však nestalo? Koordinační centrum Občanského
fóra unfair způsobem a následně připravilo
vlastní akci, už na 14. hodinu - tedy prakticky v
pracovní tobě. Původci tohoto faulu muselo
být jasné, že účast prezidenta
republiky odláká některé lidi z pracovišť
a nutně ovlivní účast na manifestaci
od 17 hodin. Tento destruktivní postup kohosi z vedení
koordinačního centra OF lze komentovat jedině
slovy podraz nebo ukradená manifestace.
Nějak takhle si představují různí
manipulátoři sametový život v pravdě.
Spoléhají na soudržnost republika kamarádů
- spíš však bývalých soudruhů
těch byvších, kteří si nevzali
poučení z minulosti. Prakticky vládnou nad
centrálními sdělovacími prostředky
- usměrňují podávané informace
i postoje redakcí. Nepatrným dokladem toho je zamlčování
agenturních zpráv, které by vyvolaly nežádoucí
odezvu mezi obyvatelstvem. Stalo se tak letošního
léta se zavádějícím výrokem
ministra Dienstbiera, že u nás byla pravicová
stalinská diktatura. Ne tedy socialismus, jeho vyvlastňování,
rozkulačování, mučírny a otrocká
práce - nýbrž pravičáctví.
Je eticky neúnosné mlčet o tom, co už
mělo napadnout provinilce minulých let. Mám
na mysli pouze ty, kteří aktivně budovali
totalitní systém. O nás tvrdil, že jsme
reakcionáři - oni pak mládí světa.
Pouze představám absurdního divadla vyhovuje
v čelní politické pozici člověk,
který jako kandidát ÚV KSČ v roce
1952 neměl vlídného slova pro celý
svobodný svět. Propagoval tresty smrti v monstrprocesech
a na stránkách Rudého práva sliboval,
že v tomto duchu povede i naši mládež !
To všechno v útlem věku pouhých 26 let.
Tyto lidi neaktivizovalo flagrantní porušování
lidských práv v Československu, ani sovětské
tanky válcující Maďarsko v roce 1956.
Láska k lidským právům jimi začala
lomcovat a po prohraném mocenském zápasu
v roce 1968. Kdo nevěří, ať se zajímá
o neupravené životopisy protagonistů Pražského
jara, např. profesora Jiřího Hájka,
dlouholetého reprezentanta republiky v OSN.
Rok 1968 byl konjunkturálním pokusem reformovat
nereformovatelné - při zachování mocenských
postů značné části vládnoucí
hierarchie. Stranickému vedení rozhodně nešlo
o nastolení demokracie. Prvními podpisy na Moskevském
protokolu ze srpna 1968 se začaly odvíjet podpisy
další.
Mně není dobře. Z toho, o čem jsem
mluvil vyplývá, že máme jednat nejen
podle odpovědnosti, ale podle morálky. Každý
totiž odpovídáme za své jednání,
za svou práci. Nebudu končit, já to doříkám.
Na to mám snad jako poslanec právo. Jestli mám
menší indispozici, tak mě omluvte, ale to,
co říkám, mohu doložit do písmene
a do hlásky. Je to formát asi 320 řádků
na 1 stránku a těch stránek je 5 a já
jsem někde v polovičce.
Každý jsme totiž odpovědný za své
jednání, za svou práci. Soustružník
za kvalitu a množství odevzdávaných
výrobků - bez nároků být středem
zájmu a publicity, neboť jeho práce nebudí
takovou pozornost. V tom je rozdíl oproti práci
zejména vedoucího politika. Ten musí být
obzvlášť za nepohody jasným vzorem odpovědněho
jednání - jedině tak tvrzuje svou oprávněnost
a svou zásadovost. Nejenom na výsluní televizních
kamer, s vytvořenou gloriolou tribuna lidu nebo miláčka
veřejnosti.
Jestlipak pan poslanec Lis, v současné době
předseda branně bezpečnostního výboru
Sněmovny národů, vysvětlil rodinám
po popravených, jejichž života žádal
ako vrcholný svazák i kandidát ÚV
KSČ, že to bylo svaté přesvědčení
nezralého mládí pouhých 26 let - takže:
co jsme si, to jsme si - přece nepodlehnete emocím
a vulgárnímu antikomunismu, to by bylo nepěkné.
Kdyby to pan Lis a jemu podobní mysleli opravdu upřímně,
kdyby jim šlo opravdu víc o věc než o
sebe, tak by si už před volbami vybrali někoho
mladšího, s istou minulostí, aby mu dělali
managera a varovali ho před úskalími politikaření.
Pak bych věřil, že se bytostně přeměnili,
že se dívají moudře očima mladé
generace, bez klamu a kariérismu.
Může pan poslanec Jiří Ruml vysvětlit,
jaké cíle sledoval prohlášením
dne 10. července před Federálním hromážděním
- a zde prosím o zvýšenou pozornost, neboť
cituji poslance Jiřího Rumla: "Je třeba
obnovit, nebo zcela znovu založit komisi k došetření
17. istopadu". Obdobně vystoupil ale už 18. července
před pracujícími ČKD. Tedy 10. a 18.
července - jenomže už 4. července na Klubu
občanského fóra poslanec Jiří
Pospíšil přijímal přihlášky
do obnovované Komise pro vyšetřování
17. listopadu 1989 a pan Ruml se už tehdy do ní rovněž
přihlásil, jako jeden z mnoha. Byla další
vystoupení projevem zapomnětlivosti nebo touhy po
potlesku?
Na základě prožitých zkušeností
se snažím spíš chápat než
soudit. Ovšem shovívavosti je hoden pouze ten, kdo
si ji zaslouží. Proto jsem nechoval a nechovám
nenávist vůči soudci, který mne za
podporu maďarského povstání i za propagaci
vysílače Svobodná Evropa odsoudil na rok
a půl do vězení v době maďarských
událostí. To jsem vyjádřil v době
totality, stejně jako v lidštějších
podmínkách naší současnosti,
na plénu České národní rady.
Ten soudce totiž maximálně hledal cestu práva
- já si byl plně vědom, do čeho jsem
tehdy šel. Nejenom na hřištích jsem se
naučil prohrávat a ocenit, co je to fair play.
Všichni, kteří prošli zkouškou v
mezních situacích vám potvrdí, že
pravdomluvnost a čestnost jsou tou skutečnou hlubinou
jistot pro vztahy mezi lidmi. Takový člověk
vás "nepodtrhne, nepodrazí, nebonzne"
- řečeno jazykem muklů z komunistických
koncentráků. I tam se osvědčilo biblické:
"Ne podle slov, ale podle činů poznáte
je." Rovněž tak platí to prozaické,
že tolerance je hoden, kdo si ji zaslouží.
Obracím se hlavně na mladé lidi, v parlamentě
i mimo něj, neboť vy máte čisté
svědomí i čisté ruce, vy jste nadějí
i budoucností této země. Nerozměňte
ideály lidskosti, čistoty, odpovědnosti a
víry za pozlátko funkcí a pomíjivé
moci. Jedině tak naleznete ráj srdce v labyrintu
světa, pro sebe i pro ostatní.
Zeptejte se těch, kteří prošli mezními
situacemi komunistických kriminálů v době
nejkrutějšího teroru: Ptejte se třeba
poslanců Kesslera, Michálka, Petroviče, Slámy
a Tomsy: co je obecně platné a nejhlavnější,
co usnadnilo přetrvat s "rovnou páteří",
neztratit ideály, za něž jsme byli i zesměšňováni
- a které byly a jsou sílou svobodného světa.
V zájmu těchto ideálů, které
jsou nejlepší cestou k lidštější
společnosti pro všechny, jednejme. Objevují
se pokusy učesávat pravdu v zájmu tzv. jednoty,
protože teď by pravda mohla destabilizovat společnost.
Nedejme se ohlupovat těmito politikářskými
praktikami. Pokud budeme stavět základy domu na
blátě a novou společnost na klamu a nepravdě,
dojde vždy a nutně ke krachu.
Na závěr je třeba zdůraznit, že
v zásadních věcech, ve věcech svobodného
života a základních lidských práv
nelze připustit kompromis. Z pohledu dneška vidím
prvořadý úkol: odmýtizovat naši
minulost i současnost, oddělit zrno od plev - jak
v odboji 50. let, v Chartě 77 i jinde.
Jinak by byla jenom pouhou frází halasná
slova o životě v pravdě. Počítám
s podporou všech slušných lidí, v našem
společném zájmu. Děkuji vám.
(Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Hubálkovi.
Slovo má poslanec Šedovič.
Poslanec SN J. Šedovič: Vážený
pán predsedajúci, vážené dámy,
vážení páni. Chcel by som sa vo svojom
príspevku vrátiť k začiatku rokovania
9. spoločnej schdze Snemovne ľudu a Snemovne národov,
ku schvaľovaniu programu 9. spoločnej schdze.
Okrem iných pozmeňovacích návrhov
bol podaný aj pozmeňovací návrh, ktorý
žiadal zaradiť do programu bod č. 24 a to zákon
o rokovacom poriadku Federálneho zhromaždenia. Uskutočnilo
sa hlasovanie v Snemovni národov. Snemovňa národov
tento návrh neschválila, ako to konštatoval
pán predsedajúci. Snemovňa ľudu návrh
schválila.
Nie je tu zhodné uznesenie oboch snemovní, takže
zatiaľ tento návrh do programu zaradený nie
je.
Potom vystúlil pán poslanec Benda a poukázal
na to, že zo 119 prítomných hlasovalo iba 100
poslancov. Ďalej konštatoval, že prevádzka
zariadenia je zatiaľ skúšobná. Na to pán
predsedajúci konštatoval, že by sme nedostatky
v chode technického zariadenia mali skutočne korigovať,
pričom nevzal do úvahy námietku, že
poslanec mže vyjadriť svoj postoj tým, že
proste nehlasuje. Dal hlasovanie opakovať. Opakovanie hlasovania
dokázalo, že tento postup ovplyvnil desať poslancov,
ktorí sa v prvom hlasovaní zdržali a v druhom
hlasovali za. Bolo to vlastne iné hlasovanie.
Konzultoval som tento problém s legislatívnym odborom
- s dr. Kovaříkom a dospeli sme k záveru,
že neexistuje zatiaľ právny predpis, ktorý
by poslancovi zakazoval vyjadrit svoj postoj týmto spsobom.
Nový rokovací poriadok tento spsob priamo zakotvuje.
Hlasovania sa zúčastnila kvalifkovaná väčšina.
Hlasovanie bolo právoplatné, nedostatky technického
zariadenia boli konštatované bez toho, že by
to bolo technikmi preverené.
Vážené dámy a páni, právoplatné
hlasovanie je v skutočnosti konečným produktom
našej práce. Keď sme si ho takto ľahkovážne
spochybnili technickým zariadením, vyvoláva
to pochybnosti, či aj predcházajúce hlasovania
boli skreslené nedostatkami v chode technického
zariadenia. Išlo v danom prípade o bezvýznamnú
vec. Ale čo tie zákony, ktoré sme prijali
s tesným rozdielom a pritom niektorí prítomní
nehlasovali? Mám dojem, že by sa týmto spsobom
mohli pochybniť.
Nemenej dležité je však aj to, že nové
zákony, ktoré budeme takto schvaľovať
s tesným rozdielom hlasov, bude možné spochybniť
hlasovacím zariadením. Pripomienky predsa nemžu
byť prijaté na základe toho, kto ich podáva
a pri akej príležitosti, ale na základe platných
zákonov a jednotného princípu.
Kedže spočítavacie zariadenie je teraz v skúšobnej
prevádzke - vlastne ho testujeme - navrhujem takýto
postup hlasovania: Zdvihnutím ruky poslanec vyjadrí
svoj postoj, skrutátori hlasy spočítajú
a oznámia. Bude následovať stlačenie
tlačítka a porovnanie, či sa skrutátori
a hlasovacie zariadenie zhodujú. Platný by bol údaj
skrutátorov. Deň uvedenia zariadenia do definitívnej
prevádzky by mal byť Federálnemu zhromaždeniu
oznámený. Hlasovať na akomsi provizóriu
o takých závažných veciach, aké
nás čakajú v blízkej budúcnosti,
je pravdepodobne hazardom.