Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Po kolikáté v dějinách se nás komunisté snaží přesvědčit, že i dnes jsou "mládím světa" pod heslem jejich nepostradatelnosti. Pokouším se dobrat zdroje té šílené pýchy, která přes katastrofální výsledky v morálce, politice i hospodářství předstírá, že jediná zná recept na nápravu toho, co sama zničila.

Z předchozího vyplyne i většina mých současných obav.

V širokém proudu OF převzala, sobě vlastními způsoby, iniciativu skupina bývalých komunistů a pokusila se co nejdéle udržet politicky nedefinované hnutí. Všemožně bránila vzniku a rozvoji politických stran, protože se nechtěla spokojit s rolí pouhé dílčí politické síly, jedné z mnoha možných.

Šíře a mlhavost hnutí mají oddálit a otupit zjevný rozpor mezi jejich jasně definovanou minulostí a tím, čím se bývalí komunisté snad chystají stát.

Naprostá většina z nich je nám totiž zatím dlužna odpověď na veledůležitou otázku. (ale nevybrali jste si žádnou ze stran toho jména.) Jste sociální demokraté? Národní socialisté? Anebo se stále ještě snažíte obrodit komunistickou stranou? To nejsou řečnické otázky. Upřímně se ptám proto, že přes těměř denní styk v Koordinačním centru OF od listopadu do parlamentních voleb jsem se to skutečně nedozvěděl.

Shrnuji zde svůj celoživotní pocit. V případě nějakého příštího volebního vítězství všech možných odstínů komunismu (a o jiném než volebním vítězství v současné chvíli raději optimisticky neuvažuji) je znovu smrtelně ohrožena demokracie. Z toho bohužel plyne, že bezpečné místo komunistů v demokratickém politickém systému je jen ve velmi bezpečné menšině... (Potlesk.)

Dále konstatuji, že jejich známý soubor psychologických vlastností, kterými se cítí být vždy a všude povoláni řešit problémy světa i v případech, kdy je tím vůbec nikdo nepověřil, tedy toto považuji za naprostou absenci skromnosti a pokory.

Poslední krátkou úvahu, kterou chci věnovat všem demokratům kolem politického středu, protože si myslím, že takovou úvahu v současné chvíli všichni potřebujeme.

Prosím, abyste si uvědomili, že naše budoucnost závisí přímo na spolupráci této široké, ale jasně vlevo i vpravo vymezené politické skupině. Prosím, abyste si uvědomili, že nebudeme trvat na stejných názorech, ale na demokratickém stylu řešení problémů. Prosím, abyste si uvědomili, že všichni máme za povinnost pochopit, že přes nezadatelné právo na sebeurčení národů je náš mandát k rozbití masarykovské republiky omezen vkladem minulých generací a zodpovědností ke generacím příštím.

Prosím, abyste si uvědomili, že co nejliberálnějším uskutečňováním ekonomické transformace musíme dynamizovat rozhodující a jediný zdroj v naší zemi, tedy tvůrčí lidský potenciál. Věřím, že mé vystoupení pochopíte jako vysvětlení a nabídku. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem pánu poslancovi Tylovi. Ďalej sa prihlásil pán poslanec Michálek.

Poslanec SL F. Michálek: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, kolegyně a kolegové, jako přímý účastník všech, dnes již historických událostí, mi dovolte, abych současně jako historik mohl stručně shrnout, či zhodnotit situaci, která se nás všech osobně dotýká.

Po odmítnutí Marshallova plánu v létě 1947, po vytvoření Kominterny a vyloučení Titovy Jugoslávie z ní na příkaz Josefa Stalina a po řadě státních převratů ve východní Evropě - v Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku, Polsku - bylo všem zřejmé, že přicházíme na řadu i my. To znamená státní převrat a likvidace našeho demokratického zřízení po získání svobody v roce 1945. Už v roce 1947 vše tomu nasvědčovalo - zaslané výbušniny nekomunistickým ministrům, průběh a bouřlivý sociálně demokratický sjezd v Brně, vyprovokované protistátní spiknutí na Slovensku, v jehož pozadí byl pozdější prezident dr. Gustáv Husák, tzn. akce Bugár, Kempný, Ursini, Staško - to vše byly události, které vzrušily společenskou, politickou hladinu u nás.

S pomocí sovětských poradců v čele s velvyslancem Zorinem, neuváženou demisí nekomunistických ministrů, byl celý proces v únoru 1948 uspíšen a dokonán.

Po potitických změnách ve východní Evropě, v sousedících státech s Československou socialistickou republikou v letech 1988 - 1989, bylo rovněž mnohým jasné, že socialistická světová soustava se zhroutila. Hlavním činitelem a organizátorem byl bezesporu Michail Gorbačov, který byl dávno předtím předurčen pro důležitou funkci v čele Sovětského svazu. Pod patronací ideologa Suslova a šéfa KGB Andropova postupně rostl na politických stupíncích. Po zvolení přistoupil k realizaci dlouhodobých plánů a stanovených cílů. Nemalou zásluhu na zvratu v SSSR má Andrej Sacharov, jeho manželka paní Bonnerová a konečně schůzky na nejvyšší úrovni mezi prezidentem Reaganem a generálním tajemníkem Michailem Gorbačovem. 17. listopad byl vyvrcholením všech předcházejících snah, jak velmocí, tak i našich politických struktur a hnutí, včetně Charty 77. Zásah proti studentům zakončil existenci nelidské diktatuty proletariátu. My nyní jsme zodpovědni za další politický, ekonomický a morální vývoj v naší České a Slovenské Fede- rativní Republice. Práce parlamentu by měla také odpovídat našim před- stavám při urychleném vypracování nových zákonů a jejich uvádění v život. To je příkaz 17. listopadu, to je přání našich voličů (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem pekne. Ďalej sa prihlásil poslanec Mandler.

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, omluvte mne, že se nebudu snažit mluvit obecně za Federální shromáždění.

Bod programu, který se dostal zásluhou pana poslance Bratinky na pořad jednání společné schůze obou sněmoven, představuje sám o sobě výzvu stranám v těchto sněmovnách zastoupených, aby se vyjádřily k povaze systému autoritativniho nomenklaturismu panujícího v této zemi v letech 1948 - 1990. Budu hovořit tedy za naši stranu, která se těmito otázkami ovšem zabývala často, už od svého vzniku v roce 1987.

Jako doklad ocituji jen krátký úryvek z prohlášení, ke kterému se svého času připojili i někteří čelní aktivisté tehdejšího HOS - sedí také zde - z prohlášení, které za účelem společenské odpovědnosti klade jisté otázky. Prohlášení je z 11. července 1989 a otázky znějí takto:

"Otázka první: Kdo, které orgány a organizace způsobily ono nesmírné poškození československého národního hospodářství projevující se rapidním snížením jeho produktivity a neschopností tuzemských výrobků soutěžit na zahraničních trzích, vysokými výrobními náklady a maximálně neefektivní makrostrukturou?

Otázka druhá: Kdo jmenovitě má na svědomí neustávající pustošení našeho životního prostředí, hromadný úhyn lesů, otrávení vody a potravin, dusičnany, vysokou emisí škodlivin atd., atd.?

Otázka třetí: Které orgány, instituce a osoby lze volat k zodpovědnosti za to, že životní úroveň , která byla ještě před několika desetiletími jednou z nejvyšších v Evropě, nesnese dnes srovnání s životní úrovní hospodářsky vyspělých zemí.

Otázka čtvrtá: Kdo, které orgány přivedli národní zdraví k takovému úpadku, že se zkracuje lidský věk, roste úmrtnost kojenců i procento nemocnosti dospělých. A kdo - což s tím souvisí - má na svědomí katastrofální stav československého zdravotnictví?"

Dámy a pánové, zajisté nemá smysl pokračovat ve čtení takových textů. Chci se věnovat tomu, v čem vidíme dnes nejaktuálnější význam oné výzvy, plynoucí z povinnosti zabývat se obdobím minulých čtyř desetiletí. Je to snaha rozpoznat hlavní překážky demokratického vývoje, překážky, které mají svůj původ právě v předchozích čtyřiceti letech. Samozřejmě, že jde také o to, dobrat se k tomu, jak tyto překážky překonat. Dovolte nejprve upozornit na skutečnost, která je tak očividná, že ji nelze přehlédnout.

Po letech křivd, bezpráví a útlaku chybí naší společnosti tolerance, soucit a odpuštění, a to také, anebo právě v politickém pohledu. Po vzedmuté hladině veřejného mínění se valí jedna vlna nenávisti za druhou. Jsou namířeny přirozeně hlavně proti komunistům a komunistické straně. Bylo by milné počítat tyto vlny nenávisti pouze a výlučně oněm uplynulým desetiletím. Nemůže být tolerance bez existence řádu a vědomí spravedlnosti. A posuďme, jak si v tomto smyslu naše sametová revoluce poradila s komunistickou stranou! Vzala jí vládu? Nikoli, vzala jí samovládu a za to, za necelých půl roku, ji přizvala ke kulatému stolu k dohadování o zásadních politických rozhodnutích. Když pak byla komunistická strana ve svobodných volbách rozhodně poražena, nechovali se k ní rozhodující politické síly jako ke straně poražené (a víc než právem poražené) jak je tak dobře patrné v tomto Federálním shromáždění, kde mají komunisté poměrné zastoupení i v předsednictvu i mezi funkcionáři.

Muselo to být pořádně sametové zacházení, protože komunistická strana si mohla dovolit a dovolila takové ponechání kontinuity, jako snad za podobných podmínek nikde jnde: název KSČ, některé zcela zkompromitované funkcionáře, např. pana Adamce, a obrovský majetek, jehož původ, odvozující se ze státního rozpočtu, musel být zřejmý i zcela nezasvěcenému člověku.

Zjednání dějinné spravedlnosti, to znamená zejména konfiskace neprávem nabytého majetku a radikální zpřetrhání tradice kulatých stolů, tedy také a především zrušení zásady poměrného zastoupení v předsednictvech zákonodárných sborů, tyto a další akty dějinné - ne snad msty - ale spravedlnosti ovšem již nemohou přijít včas. Platí však: pozdě, ale přece.

Velmi závažná vlna, ne-li nenávisti, tedy odporu,je namířena proti bývalým reformním komunistům. Tato vlna je podstatně měně mocná než nenávist vůči komunistům a komunistické straně, je však o to závažnější, že směřuje často proti lidem, kteří v minulosti dosti trpěli nikoli jen proto, že byli vyloučeni z komunistické strany, ale zejména proto, že se zachovali v rozhodujících chvílích čestně. Na tuto vlnu odporu, ale také na racionální argumenty reagují reformní komunisté většinou připomenutím, že všichni lidé jsou si rovni, že se nesluší kopírovat KSČ obnovou kádrových postupů a posuzováním jednoho každého podle toho, čím byl a k čemu se hlásil v minulosti.

Myslím, že také tuto vlnu odporu by bylo možno zvládnout. Především - a to se týká okolí - přiznáním naprosté oprávněnosti těchto právě uvedených argumentů: bývalí komunisté jsou si rovni se všemi ostatními, s angažovanými nestraníky, s katolíky atd., atd. Argumenty typu "Když byl někdo někdy komunistou, už to z něho nikdy nikdo nedostane",jsou v podstatě argumenty rasistické a rozumně uvažující lidé by je měli v zásadě odmítat.

Jenomže připomínka lidské a občanské rovnosti by měla být neustálým mementem také a hlavně pro bývalé reformní komunisty. Vždyť kdyby ji oni sami dodržovali, to znamená, kdyby se mnozí z nich nepovažovali za příslušníky elitní skupiny, nemohla by být, obrazně řečeno, každá druhá funkce ve státním aparátu a ve sdělovacích prostředcích obsazena právě jimi. Z toho vyplývá, že je to zároveň memento pro ony mocné politické síly, které mají na obsazování těchto míst a pozic rozhodující vliv.

Jenom na okraj těchto nepříjemných věcí, které mají svůj původ v uplynulých desetiletích, bych rád dodal, že z hlediska rozmuného uvažování se nelze spokojit jako s kvalifikačním předpokladem pro obsazení významné mocenské nebo politické pozice ani s takovou zásluhou, jako je členství v Chartě 77 nebo s dlouholetým věznením za Husáka, Jakeše, či dokonce ještě za Novotného. Narozdíl od úcty, kterou je společnost povinována všem tahdy pronásledovaným lidem a kterou je, domnívám se, vyžadovat, jsou kvalifikace k určité funkci a skutečnost minulého pronásledování věci, které spolu souvisejí mnohem volněji, někdy dokonce jsou ve vztahu nepřímé úměrnosti.

Dále připomenu ještě vlnu, která prochází naším veřejným, politickým a často i soukromým životem. V této další vlně se nenávist mísí s podezřívavostí, zlobou, strachem i touhou po odvetě. Je vyvolána zkreslenými a dílčími, často pokoutně zveřejňovanými informacemi o bývalých spolupracovnících StB. Ovšem, těchto spolupracovníků bylo dost. Je však známo, že o všech existují základní záznamym, které lze dešifrovat i co do základního stupně spolupráce s orgány ministerstva vnitra. Nezveřejněné seznami těchto lidí jsou Damoklův meč, který visí nad naší společností a pokarčování v jejich utajování je neobyčejně společensky škodlivé. Samozřejmě, že by jejich zveřejnění přineslo mnohé nepříjemnosti a komplikace, že by bylo příčinou mnoha polemik, objasňování - pochopitelně i výmluv - a vysvětlování. Ale právě objasnění je třeba. Čím dále se tato věc bude odkládat, tím hůř. Jsme přesvědčeni, že usnesení vlády č 450 z 20.6. t.r. by Federální shromáždění mělo co nejdříve naplnit.

Poslední sociální jev , o kterém se chci zmínit, je ovšem těžké nazvat vlnou. Na druhé straně je nepochybné, že svými kořeny sahá do období let 1948 až 1990.

Sahá ovšem ještě dále do minulosti. Tehdy, zvláště v době od Mnichovské dohody, výrazně posílila stará pověra, že politika je, narozdíl od ostatních oblastí života společnosti, věc špinavá. Komunistická propaganda po roce 1945 specifikovala, kdo za to může - buržoazní politické strany. Jenže po Únoru zbyla jen strana jediná, strana nového typu a její propaganda odkazovala všechny jiné strany na smetiště dějin. Zvláštností této problematiky je, že alespoň v uplynulých dvou desetiletích český disent podlehl tomuto tlaku a v zdrcující většině se dopracoval již jako k pozitivnímu řešení k názoru, že svobodné politické strany jsou škodlivým přežitkem.

Všechny tyto a zřejmě ještě mnohé další vlivy způsobily v naší zemi po 17. listopadu nebývalou celospolečenskou averzi vůči politickým stranám jako takovým. Vzniklo tak nevěcné, emfatické společenské klima, v němž dosud žijeme a v němž - obávám se - nejsme ani schopni docenit, jak silně negativní vliv na politický a hospodářský život našeho státu má zablokování rozvoje nových stran. Není účelem mého vystoupení rozebírat podrobněji tyto záležitosti; zamyslíme-li se nad nimi, jsou jasné a nesporné.

Vážené Federátní shromáždění, letmý přehled toho, co jsem nazval "překážky demokratického vývoje mající kořeny, nebo příčiny v období let 1948 až 1990", nebyl přirozeně úplný. U národnostních otázek jsem se raději zastavil a nevěnoval jsem se jim.

Vcelku je však i tak zřejmé, že všechny tyto záležitosti samy o sobě složité nepochybně vyvěrající z oněch temných desetiletí, mají onu krom obyčejnou závažnost právě v důsledku toho, jak k nim přistupujeme dnes. Ovšem planými diskusemi bychom nic nespravili. Liberálně demokratická strana proto hodlá z toho, co bylo řečeno, vyvodit tyto závěry: Především se připojíme k návrhu zákona o zveřejnění spolupracovníků StB a zákona o podmínkách pro vykonávání společenských a politických funkcí (nebo takový návrh zákona předložíme).

Dále: budeme podporovat všechny akty dějinné spravedlnosti - nikoliv msty - včetně konfiskací nespravedlivě nabytého majetku komunistické strany. Zejména však budeme usilovat o odstranění zásady poměrného zastoupení v předsednictvu a orgánech zákonodárných sborů.

Budeme se snažit o zrovnoprávnění všech občanů, pokud jde o přístup k funkcím, s reformními komunisty a o zredukování podílu reformních komunistů v rozhodujících orgánech.

A nakonec: budeme usilovat o vytvoření stabilní politické struktury založené na politických stranách. O to, aby konečně nové strany dostaly podmínky - materiální i další - ke své prospěšné činnosti. (Potlesk.)

Poslanec SN L. Kvasnička: Jako veriaci kresťan katolík musím protestovať. Cítím vo svedomí povinnosť povedať niečo p.posl. Mandlerovi, keď hádže komunistov do jedného vrecka s katolíkmi. Veď na Slovensku to boli práve katolíci, ktorí niesli najťažšie bremeno útlaku a totality a boli to práve oni, ktorí popri Charte 77 pripravovali cestu k 17. Novembru 1989. (Potelsk.)

Předsedající místopředseda FS K. Viktorín: Ďakujem. Prosím pána poslanca Mlyárika, ktorému dávam týmto slovo.

Predtým sa hlási ešte polanec Mandler.

Poslanec SL E. Mandler: Ještě faktická poznámka: omlouvám se panu poslanci, že došlo k tomuto omylu. Takto míněno to samozřejmě nebylo. Bylo to míněno pouze tak, že všichni lidé jsou si rovni. Pokud jsou komunisti lidé a katolíci lidé, tak jsou si rovni, nemohu si pomoci.

Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán predsedajúci, vážení kolegovia, kolegyne. V súvislosti s ustanovením komisie pre zhodnotenie rokov 1967 - 1970 bola vyslovená zásada, že sa majú tiež venovať okrem uvedených rokov aj výskumu dejinného vývoja od r. 1939. Teda inštitucionálne je táto otázka zabezpečená. Naviac tu mame celú plejádu historikov vo vedeckých ústavoch, na vysokých školách, archívoch, múzeách a na iných pracoviskách. Bolo by vítané, keby určujúci činitelie v historiografii i štáte upriamili pozornosť historikov na najnovšie dejiny, najm po roku 1939.Totalitný režim totiž uzavrel archívy aj pred vlastnými historikmi. Máme nespracované celé úseky dejín. Bolo by teda naliehavé, aby do sprístupnených archívov prišlo čo najviac historikov, ale aj žurnalistov, spisovateľov a občanov. Všeobecne sa vie, o čo v posledných 50 rokoch v našej krajine išlo. Ale tieto reálie treba podrobne, vecne zdokumentovať. Iste vyjde najavo o čom nevieme, alebo len tušíme.

Bude iste zaujímavé spracovať a zdokumentovať posledných 20 rokov normalizácie. Uvedomme si, že 2 desaťročia je vek prvej republiky, je to takmer jeden dospelý život. Už na mnohé z toho sa zabudlo. Ak chceme budovať demokratický a právny štát, musíme si vyčistit stôl: musíme vedieť - a to čo najpresnejšie - čím naša spoločnosť prešla, čo sa to udialo,akých metód vládnuci použili a čo nimi spôsobili.

Chcel by som však upozorniť na jednu vec, ktorá sa rada obchádza. Nasilie kmásalo našu spoločnost nielen od nástupu boľševikov k moci r. 1948. Máme tu na historickej ceste viacej balvanov "kolektívnej viny", ktoré musíme odvalit. Je to genocída našich Židov, je to vyhnanie sudetských a karpatských Nemcov, je to násilie spáchané na Maďaroch po r. 1945. Mala by - ak uvážime, pracovať aj poslanecká komisia, ktorá by sa týmito otázkami zaoberala, ktorá by koordinovala historický výskum, resp. pomáhala k úsiliu, aby naša najnovšia história bola čo najlepšie zmapovaná.

Nemôžeme zabúdať, že na našom území sú masové hroby sudetských a karpatských Nemcov, obetí násilia, ktoré z našej strany vypuklo na sklonku druhej svetovej vojny. Bolo by našou morálnou povinnosťou tieto hroby odkryť a obete pietne uložiť. My sme spočítali obete, ktoré nám spôsobil nacizmus a odsúdili sme ho. Ale neurobili sme tak s obeťami nášho vtastného gestapizmu. Ak chceme ísť do Európy, tak s čistým štítom, s čestným vyrovnaním sa aj s našim vlastným zlyhaním. (Potlesk.)