Kto je proti? (Čtyřicet devět.)
Kto sa zdržal hlasovania? (Třicet) Ďakujem.
Konštatujem, že Federálne zhromaždenie neprijalo
tento navrh.
Platí teda alternatíva l. v § 24 sa navrhuje
táto úprava.
Společný zpravodaj výborů SL poslanec
J. Jurečka: Prosím, abyste si upravili text který
máte před sebou. Tímto zákonem není
dotčena účinnost zákonného
opatření ... atd. Je to včerejší
poznámka kolegy Ševčíka. Ostatní
paragrafy by se přečíslovaly. Včera
to bylo součástí naší zpravodajské
zprávy, jen pro pořádek to znovu uvádím
a opravuji přepis, ke kterému došlo v návrhu.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Je to súčasť spravodajskej správy.
Budeme hlasovať o tom ako o celom zákone. Má
niekto iný názor? (Nikdo se nehlásil.) Môžeme
to teda chápať ako súčasť spoločnej
spravodajskej správy.
Predsedovia ústavno-právnych výborov nám
ostali dlžní odpoveď na problém medzi
dvoma paragrafmi 13 a 3., prosím pana poslanca Čiča,
aby sa k tomu vyjadril.
Poslanec SL M. Čič: Po porade s pánom predsedom
Mikulem a pánom spravodajom Ševčíkom
doporučujeme, aby táto časť, ktorá
je problematická v § 13, odst. 2 sa prerokovala a
nahradila týmto znením: "keď sa draží
opakovane tá istá prevádzková jednotka,
môžu sa stať aj vlastníkmi." Dalej
text pokračuje. Doporučujeme, aby vtedy namiesto
slov "byť účastníkmi dražby"
sa škrtlo a nahradilo uvedeným znením.
Předsedající místopředseda
FS J.Stank: Pretože sme pred tým odhlasovali iný
text, prosil by som, aby sme hlasovaním potvrdili tento
navrh.
Hlasujeme o úprave odst. 2 § 13, ako ho tu uviedol
pán poslanec Čič.
Kto z poslancov zvolených v Českej republike zo
Snemovne národov súhlasí s týmto navrhom,
nech zdvihne ruku. (Hlasuje se.)
(Padesát sedm.)
Kto je proti? (Jeden.)
Kto sa zdržal hlasovania? (Čtyři.)
Teraz prosím, aby hlasovali polsnaci Snemovne národov
zvolení v Slovenskej republike.
Kto je za túto úpravu? (Hlasuje se.) (Padesát
tři.)
Je niekto proti? (Nikto.)
Zdržal sa niekto hlasovania? (Jeden.)
Mžeme pristúpiť k hlasovaniu o celom zákone.
Vyzývám opäť všetkých poslancov,
ktorí sú prítomní v budove Federálného
zhromaždenia, aby sa dostavili na hlasovanie o celom zákone.
Budeme hlasovať o zákone o prevodoch vlastníctva
štátu k niektorým veciam na iné právnické
alebo fyzické osoby. Konštatujem, že obidve snemovne
sú uznášania schopné. Při schvaľovaní
tohoto zákona platí zákaz majorizácie,
to znamená, že Snemovna národov hlasuje oddelene,
to znamená, že poslanci zvolení v Českej
a Slovenskej republike.
Najprv budú hlasovať poslanci Snemovnenárodov
zvolení v Českej republike.
Kto z nich súhlasí s návrhom zákona
podľa znenia spoločnej správy výborov
Snemovne národov podľa odporúčania spoločného
spravodajcu a úprav, ktoré sme schválili,
nech zdvihne ruku!
(Hlasuje se.) (Padesát osm.)
Kto je proti? (Jeden.)
Kto sa zdržal hlasovania? (Šest.)
Teraz budú hlasovať poslanci Snemovne národov
zvolení v Slovenskej republike.
Kto znich súhlasí s prijatím tohoto zákona?
(Hlasuje se.) (Padesát dva.) (Potlesk.)
Kto je proti? (Nikto.)
Zdržal sa niekto hlasovania? (Tři.)
Konštatujem, že Snemovňa národov v oboch
častiach zákon schválila.
Teraz prosím o hlasovanie poslancov Snemovne ľudu.
Kto z nich súhlasí s návrhom zákona
v znení spoločnej správy výborov Snemovne
ľudu a podľa odporúčania spoločných
spravodajcov s úpravami, ktoré sme si schválili,
nech zdvihne ruku a stlačí tlačítko.
(Hlasuje se.) (Jednosto dva.)
Ďakujem.
Kto je proti? Nikto. Ďakujem.
Zdržal sa niekto hlasovania? (Jedenáct.) Ďakujem.
Poslanci Snemovne ľudu zákon schválili.
Vzhľadom na súhlasné uznesenie obidvoch snemovní
konštatujem, žc Federálne zhromaždenie Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky schválilo zákon
o prevodoch vlastníctva štátu k niektorým
veciam na iné právnické alebo fyzické
osoby. (Potlesk.)
(Poznámka redakce: usnesení FS č.47, SL č.87,
SN č.83)
Ďakujem pánovi ministrovi Klausovi. Ďakujem všetkým
trom spravodajcom. Prosím pána ministra Klausa.
Ministr financí ČSFR V. Klaus: Já skutečně
nebudu pronášet žádný velký
slavnostní projev. Chtěl bych opravdu poděkovat
Federálnímu shromáždění.
Myslím, že Federální shromáždění,
ústavně-právní výbory, zpravodajové
udělali nekonečně mnoho práce. Myslím,
že dnešní hlasování a průběh
celé diskuse jasně přesvědčuje
celou naši veřejnost, že Federální
shromáždění je na svém místě
oprávněně a že svou roli dělá
velmi dobře. Chci to ještě jednou zdůraznit
a prohlašuji, že to říkám ještě
i jinde než tady. Opravdu moc děkuji. (Potlesk.)
Předsedající místopředscda
FS J. Stank: Ďakujem pánovi ministrovi Klausovi.
Všetci vieme, že program nášho zasadnutia,
ani tejto prvej časti, sme ešte nevyčerpali.
Takže dovoľte, aby som prerušil naše rokovanie
na jednu hodinu na poludňajšiu prestávku.
Pokračujeme o 14.30 hodine.
(Jednání přerušeno v 13.31 hodin.)
(Jednání opět zahájeno ve 14.42 hodin.)
(Řízení schůze převzal místopředseda
FS K. Viktorín.)
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Budeme pokračovať v rokovaní
7. spoločnej schôdze oboch snemovní. Ďalším
bodom programu bude 4. Hodnotenie obdobia rokov 1948 - 1989
Prosil by som pána poslanca Bratinku, aby sa ujal slova.
Poslanec SN P. Bratinka: Vidím, že budu mluvit ke
sněmovnám, které nejsou ani usnášení
schopné. Dovolil bych si požádat ještě
o jednu výzvu poslancům, aby se dostavili do jednacího
sálu.
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Žiadam poslancov a poslankyne, aby
prišli do rokovacej miestnosti.
Prosím pána poslanca Bratinku, aby predniesol svoj
príspevok.
Poslanec SN P. Bratinka: Vážené Federální
shromáždění, každému musí
být zřejmé, že v naší společnosti
je silná nespokojenost s naším průběhem
změn a jednáním nejvyšších
orgánů státu, a to jak s těmi, kteří
připravují naši budoucnost, tak s těmi,
jejichž prostřednictvím se vyrovnáváme
s naší minutostí.
Jaké jsou to úkoly, které před námi stojí. Vybudovat právní stát, instituce zastupitelské demokracie, tržní hospodářství a systém sociálních záruk v podobě, v jaké jsou v zemích západní civilizace. Těchto cílů však stěží dosáhneme bez jasného vědomí principů, na nichž jsou postaveny.
I kdybychom jich nakonec nějak dosáhli, sotva zabráníme
jejich opětovnému zhroucení, pokud nám
bude chybět vůle učinit z oněch principů
svrchovaná měřítka našeho počínání
a opakovaně potvrzovat jejich majestát.
Jasnou vůli vtomto směru však musíme
projevovat především my, poslanci Federálního
shromáždění. Je to naše základní
povinnost, pracovní náplň, neboť jsme
nejvyšší zákonodárný orgán
ve státě, od něhož jsou odvozeny pravomoce
všech ostatních organů. V tomto státě
nemohou orgány státu činit nic, k čemu
by je toto shromáždění přímo,
či nepřímo nezplnomocnilo.
Federální shromáždění
sice nemůže do činnosti mnohých ztěchto
orgánů přímo zasahovat, může
však v posledku jejich pravomoce měnit, popřípadě
je zcela zrušit. Například soudy jsou povinny
řídit se pouze zákony a nikoliv míněním
Federálního shromáždění,
avšak pokud bychom zjistili, že rozsudky vynášené
soudy odporují našim představám o spravedlnosti,
můžeme příslušné zákony
změnit.
Položíme-li otázku, co činí ze
zákonů něco více, než cár
papíru, pak odpověď zní - skutečnost,
že zákony jsou definovanou vůlí Federálního
shromáždění, jakožto nejvyššího
zákonodárce. Ihned se však vynořuje
další otázka: Z čeho odvozuje třista
poslanců Federálního shromáždění
právo zasahovat do života 15ti milionům obyvatel
této země? Odpověď nám dává
druhý atribut Federálního shromaždění,
totiž jeho zastupitelská podstata.
Právo nás, poslanců, usnášet
se na zákonech a určovat politiku našeho státu
pochází výlučně z toho, že
jsme byli k tomuto účelu zvoleni občany naší
republiky. Z ničeho jiného.
Bereme-li však skutečně vážně
svoji funkci nejvyššího dohlížitele
nad všemi dohlížiteli a vykonavateli a bereme-li
zároveň vážně i uvedený
původ této funkce, pak jsme morálně,
politicky i právně povinni podrobit uplynulých
42 let důkladnému zkoumání a soudu.
Právo tak učinit bychom měli vždycky,
avšak skutečnost, že po celých těchto
42 let neměli ti, z jejichž milosti zde sedíme,
žádnou možnost svobodně zvolit své
zástupce, činí z tohoto práva povinnost.
Tuto povinnost nahlédneme, jakmile si připomeneme,
co se vlastně v naší zemi dělo.
Občané republiky se nejen nemohli svobodně
sdružovat do politických stran, oni se nesměli
k činnosti mocenských center dokonce ani svobodně
vyjadřovat. Svoboda slova je však nutnou i když
nepostačující podmínkou svobodných
voleb. Situace byla vlastně ještě horší.
I pouhé mlčení o veřejných
věcech v podobné tak zvané politické
neangažovanosti, což byla pro mnoho lidí jediná
možnost,jak si zachovat morální páteř,
mělo za následek ponižující diskriminaci
příslušhého občana a - co je
do nebes volající - i jeho dětí.
Z toho plyne jednoznačný závěr - volby
po 25. únoru 1948 se děly pouze formálně
a neměly sebemenší politický obsah.
Tím však byl proces delegování pravomocí
od občanů na parlament a posléze na ostatní
orgány statu rozvrácen přímo ve svém
základu. Vládce této země, lid, byl
svázán a do úst mu byl vložen roubík,
zatímco jacísi samozvanci vládli jeho jménem.
Nyní, když provazy a roubík jsou naštěstí
již minulostí, nemůžeme a nesmíme
tento rozvrat zpětně legalizovat tím, že
jej výslovně neodsoudíme. Legalizovati bychom
tím nejen ponížení Federálního
shromáždění, nýbrž i ponížení
všech těch milionů občanů, z
jejichž vůle toto shromaždění existuje.
Je ovšem samozřejmé, že nemůžeme
šmahem prohlásit zpětně za neplatné
všechny ty nesčetné zákony, vyhlášky
a nařízení, kterě minulý režim
vyhlásil. Existuje totiž celá řada oblastí
života společnosti, ve kterých prostě
určitá pravidla platit musí, neboť jinak
by se společnost zhroutila. Jejich nutnost a závaznost
vyplývá z lidské přirozenosti a z
existence všech těch problémů, které
s sebou nese soužití velkého množství
lidí. Považuji proto například za samozřejmé,
že pravidla silničního provozu jsou pro občany
závazná, ať už je vyhlašuje demokraticky
zvolená vláda nebo klika samozvanců, a to
proto, poněvadž nějaká taková
pravidla existovat musí. Obdobně by bylo možno
dovodit legitimitu mnoha dalších rozhodnutí
bývalé moci a tím i legitimitu příslušných
sankcí za jejich porušování.
Takovýto smířlivý postoj plynoucí z logiky věci i z nutnosti zachovat v co největší míře právní kontinuitu však považuji za nepřijatelný, co se týče zločinů, kterými byla vláda samozvanců nastolena a jimiž byla udržována.
Věznění, mučení a vraždění
lidí, kteří buď nedělali vůbec
nic, nebo se jen politickými prostředky domáhali
svých ústavních práv, či zachování
elementárních zásad lidskosti, bylo zločinem
i podle tehdy platného trestního zákona,
přičemž, až na nepatrné výjimky,
nebyly tyto zločiny nikdy soudně objasněny
a nikdo nebyl za ně pohnán k odpovědnosti.
Bylo tomu tak z toho důvodu, že celý aparát
justice byl pevně v rukou těch, kdož tyto zločiny
organizovali a prováděli. Zločinci si tak
vlastně obrovským rozsahcm svých zločinů
zajišťovali vlastní beztrestnost. Od 2l.srpna
1968 bylo ochromení naší justice jištěno
dvojnásob okupačními vojsky cizího
státu, jejichž vpád prodloužil vládu
samozvanců o dalších 2l let.
Za takovéto situace by faktické promlčení
nebo globální amnestování oněch
zločinů představovato smrtelnou ránu
autoritě zákonů, neboť bychom je tímto
krokem vydali do budoucna na milost a nemilost síle, počtu
a bezohlednosti zločinců. Řekli bychom tím
všem budoucím narušitelům zákona,
že budou potrestáni pouze tehdy, budou-li jejich zločiny
mít jen menší dosah, a že potrestáni
nebudou, pokud se jim podaří paralizovat právo
dostatečně dlouhou dobu, to je držet společnost
dostatečně dlouho pod svou nadvládou. S pádem
autority zákona by ovšem padla i autorita Federálního
shromáždění, jakožto zákonodárce
a tím i autorita celé společnosti. Vždyť
jakou váhu by potom mělo právo společnosti
prohlásit, že určité činy jsou
zločinem, když ignorování této
její vůle by zaručovalo zločincům
beztrestnost právě proto, že bylo tak úplné
a tak dlouhodobé.
K tomu, aby se učinilo spravedlnosti za dost, nemusíme
vytvářet žádné nové zákony
a není ani nutné použít žádný
sporný retribuční přístup.
Článek 67a trestního zákona stanoví,
že trestné činy teroru, obecného ohrožení,
vraždy, ublížení na zdraví, omezování
osobní svobody, zbavení osobní svobody a
porušování domovní svobody se nepromlčují,
pokud byly spáchány za takových okolností,
že zakládají zločin proti lidskosti
podle předpisů mezinárodního práva.
Nejde však jen o to, zda by nějací lidé
měli být postaveni před soud, protože
kdysi komusi ublížili. Víme přeci dobře,
že na rozdíl od majetku uloupeného minulým
režimem, nelze žádnými prostředky
vrátit život umučeným, ani odčinit
bolest a ponížení obětí a jejich
rodin. Jde především o to, zabránit
vzniku precendensu hromadné beztrestnosti, obnovit autoritu
zákonů a vytvořit precendens do budoucna.Těchto
cílů můžeme dosáhnout jen jasnou
deklarací Federálního shromáždění,
ve které vyslovíme morální a politický
soud nad celým obdobím od 25. února 1948
do 17. listopadu 1989 a zároveň dáme podnět
k vytvoření instituce, která bude mít
potřebné pravomoce k tomu, aby shromažďovala
dokumentaci o tomto období a pokusila se objasnit alespoň
ty nejhorší zločiny z oné doby. Zatím
jsme vytvořili komisi na vyšetření posledního
dne bývalého režimu. Tento režim ale trval
více než 15 tisíc dní. Splnili jsme
tudíž méně než 1/15000. Své
povinnosti vůči obětem minulých let,
vůči občanům dneška a vůči
našim dětem.
K 17. listopadu mělo původně Federální
shromáždění schválit listinu
lidských práv, jakožto ústavní
zákon. Tento počin by samozřejmě bylo
nutno jen uvítat. Bylo by však nebezpečnou
iluzí se domnívat, že přijetí
jediného dokumentu zaručíme našim občanům
naší republiky trvalou svobodu. Vždyť ústava
zaručující četná základní
práva, byla v naší republice přijata
již před 70 lety a přesto zde vznikla moc,
která se nejen povýšila nad všechny zákony,
nad všechny normy rozumu, pravdy a spravedlnosti, ale dokonce
za nejvyšší normu otevřeně prohlásila
sama sebe. V podobě tzv. článku 4 vsunula
do Ústavy z roku 1960 vyhlášení, že
pro ni samotnou neplatí žádná omezení
- natož nějaká ústava - a že si
bude dělat, co se jí zlíbí. Rozlišovat
dobro a zlo, pravdu a lež, spravedlnost a bezpráví,
a na základě tohoto rozlišování
volat moc k odpovědnosti, bylo lidem této země
pod těžkými tresty zakázano. Schopnost
takového rozlišování je však přesně
tím, čím se my, lidé, lišíme
od zvířat. Snaha toto rozlišovaní potlačit
znamená tedy snahu o rozvrácení lidské
společnosti v jejím nejhlubším základě.
Za hlavní zločin komunistické moci proto
nelze považovat to, že zničila demokratické
instituce, a dokonce ani to, že umučila tolik lidí.
Za její hlavní zločin je nutno považovat
její pokus zbavit nás možností být
lidmi. Musíme proto tuto moc prohlásit za nelegitimní
od samého počátku a odpor proti ní
za mravně oprávněný a tudíž
legitimní. Jestliže tak neučiníme, bude
to známkou toho, že jsme si přes naši
děsivou zkušenost nedokázali uvědomit,
na jakých základech lidská svoboda spočívá.
Bez jasného vědomí těchto základů
však ani potrestání viníků, ani
sebelepší zákon nezabrání tomu,
abychom opět v budoucnu neupadli pod totalitní moc,
proti níž by ta minulá byla pouhým břídilstvím.
Dovoluji si proto váženému Federálnímu
shromáždění v ČSFR navrhnout
toto usnesení:
Federální shromáždění
ČSFR vědomo si své odpovědnosti vůči
všem občanům republiky a vůči
základním hodnotám práva a civilizace
vůbec, považuje za nutné přijmout na
svém příštím 8. za.sedání
zásadní stanovisko k období 25. února
1948 až. 17. listopadu 1989. Děkuji vám. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Ďakujem pánovi poslancovi Bratinkovi.
Do rozpravy sa ďalej prihlásil pán poslanec
Dostál. Ešte pred tým je technická poznámka.