Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

28. společná schůze SL a SN 17. 9. 1990

2. den - pondělí 17. září 1990 (Pokračování schůze v 10.00 hodin)

Omluvení poslanci:

Sněmovny lidu:

Bartončík, Dlouhý, Gyimesi, Honner, Jambor, Kavan, Knažko, Korman, Kučera S., Langoš, Minika, Nazari, Richterek, Sahligerová, Schneider, Zán

1 poslanec rezignoval

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Gandalovič, Hradílek, Kaplanová, Maštálka, Motyčka, Sláma, Sokol

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

Bugár, Kováč, Mečiar, Rajczy, Slota, Šebej

1 poslanec rezignoval

(Jednání zahájil předseda FS A. Dubček)

Předseda FS A. Dubček: Vážené Federálne zhromaždenie, vo štvrtok, 13. septembra, sme začali rokovanie 6. spoločnej schôdze Snemovne ľudu a Snemovne národov Federálneho zhromaždenia a dnes pokračujeme podľa schváleného programu.

Všetkých vás srdečne vítam. Osobitne vítam prezidenta Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky pána Václava Havla (potlesk), členov federálnej vlády na čele s Mariánom Čalfom. (Potlesk.).

O slovo požiadal pán prezident Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, prosím, aby sa ujal slova.

Prezident ČSFR V. Havel: Pane předsedo, paní poslankyně, páni poslanci, letní porady našich tří vlád o dalším rozdělování kompetencí mezi republikami a federací rozčeřily hladinu našeho veřejného života a vyvolaly různé dohady, různé nedorozumění, různá podezření a občas i obavy o budoucnost našeho federativního státu. Zdá se mi, že je za této situace mou povinností předstoupit znovu před vás a zamyslet se z této tribuny nahlas nad povahou, perspektivami naší společné republiky. Nepůjde o žádnou odbornou přednášku, ale spíš jen o několik všeobecných postřehů a úvah.

Obecný dojem, že hlavním iniciátorem a hlavním motorem diskusí o novém rozdělení kompetencí byla slovenská vláda, je pravděpodobně oprávněný. Domnívám se, že tato iniciativa slovenské vlády má své hlubší příčiny.

Snad tyto příčiny osvětlí několik okolností, které se tu pokusím stručně charakterizovat.

1. Nepočítáme-li krátkou a smutnou periodu tisovského Slovenského státu, neměl slovenský národ po dlouhá staletí nikdy vlastně možnost jakýmkoli způsobem politicky či státoprávně uplatnit svou národní svébytnost a jakkoli zviditelnit na mezinárodní scéně svou existenci. Ve dvacátém století měl třikrát reálnou naději, že se tato jeho přirozená tužba naplní, a třikrát byl hořce zklamán. Poprvé se tak stalo krátce po vzniku našeho novodobého demokratického státu, kdy se rozporu s původními dohodami mezi Čechy a Slováky, postupně prosadila nešťastná idea jediného československého národa. Podruhé byly tyto naděje zklamány po druhé světové válce, kdy byly původní ideje o poválečné struktuře našeho státu opět rychle opouštěny, aby posléze zvítězil tuhý centralismus komunistické moci s takzvaným asymetrickým modelem státního uspořádání. Potřetí byly tyto naděje zklamány po roce 1968, kdy se Československo proměnilo sice formálně ve federaci dvou národních republik. ale tato federace se záhy stala jen jinou administrativní formou téhož totalitního centralismu, který byl charakteristický pro léta předchozí. Lze se Slovákům divit, že po tomto trojím zklamání nechtějí být zklamáni počtvrté? Lze se jim divit, když je vše federální tak zřetelně poznamenáno předchozími trpkými zkušenostmi? Lze se jim divit, že postupují důrazně a že odmítají kompromisy?

1. Centrum totalitní moci bylo pochopitelně ve federálních strukturách. Dík tomu je vysoký stupeň nedůvěry Slováků k federálním institucím, geograficky jim navíc dost vzdáleným, víc než srozumitelný: totalitní centralismus splývá ve slovenském povědomí s federálností a snaha přenést maximum kompetencí na republikovou úroveň je vlastně také výrazem snahy rozbít obruče centralismu.

1. Hlavním městem naší federace je Praha a v Praze tudíž po desítiletí sídlily všechny mohutné federální instituce se svými byrokratickými aparáty. Dosavadní způsob bytí naší federace - nazírán slovenskýma očima - měl tudíž podobu čirého pragocentrismu a celá federace se leckterému Slovákovi mohla právem jevit jako podnik povýtce český či pražský. Tak se ostatně mohla jevit i četným obyvatelům Brna či Olomouce.

Přihlédneme-li ke všem těmto okolnostem, pochopíme energii, s níž slovenská strana žádá tak rychlý přechod mnoha pravomocí z federální úrovně na úroveň republikovou. Myslím, že většina jejích požadavků je oprávněná. Ta část, která by mohla způsobit nemalé komplikace nám všem, je na pozadí toho, co jsem před chvílí řekl, nepochybně aspoň psychologicky pochopitelná.

Je-li pro slovenské ovzduší charakteristická určitá netrpělivost a zvýšená starost o to, aby touhy slovenského národa po svébytnosti nebyly znovu zklamány, pak pro české prostředí je naopak příznačné, že se problémem přerozdělení kompetencí příliš netrápí, nikterak na ně nepospíchá a spíš se jen podivuje netrpělivosti slovenské, kterou má občas dokonce sklon vnímat nebo interpretovat jako podvědomé či vědomé úsilí o dezintegraci naše společného státu. Toto české sociální klima má rovněž svou docela srozumitelnou příčinu: v Čechách a zvláště v Praze už tradičně splývá vědomí české s vědomím československým, jedno od druhého není dostatečně oddělováno, dík čemuž se Češi cítí být strukturami československými daleko méně ohrožováni. V jistém smyslu vnímají bezděky mnozí Češi československou státnost, ať už má podobu federativní či nikoli, opravdu jako do značné míry věc svou, totiž českou. Kolik z nás - Čechů - mluví například zcela automaticky o československých penězích jako o penězích českých!

Nic zlého tím sice nemyslíme, ale cosi to o našem zdeformovaném vnímání přeci jen vypovídá. Tento paternalistický, ba někdy až přezíravý vztah k slovenskému národu, přilévá přirozeně jen oleje do ohně slovenské netrpělivosti a nedůvěry, ne-li přímo slovenského nacionalismu. Takže hrozí nebezpečí jakéhosi začarovaného kruhu: čím víc a rychleji stupňuje slovenská strana své požadavky, tím víc se tomu česká strana diví, a čím se tomu česká strana diví, tím zřetelněji provokuje některé slovenské kruhy ke stupňování jejich požadavků, které posléze přestávají být diktovány praktickou úvahou a ztělesňují jen poněkud iracionální vůli získat maximu pravomocí do vlastních rukou.

Na adresu české vlády a českého premiéra jsou přitom občas snášeny výtky, že slovenským nárokům příliš ustupují, že jsou v defenzívě a že vlastně jen pomáhají slovenské reprezentaci oslabovat federální instituce a vůbec naši federaci. Myslím, že tyto výtky jsou nespravedlivé. Český premiér velmi správně cítí, že hlavním úkolem české reprezentace je budování české státnosti a oddělování českého povědomí od povědomí československého Správně cítí, že autentickou federaci a společné povědomí československé státnosti lze budovat jen na základě dvou rovnocenných a rovnoprávných státností a že české přisvojování si všeho československého je přesně tím, co autentickou federaci může jedině ohrožovat. Tento správný důraz na českou státnost a republikové pravomoce je ovšem paralelní s analogickou vůlí reprezentace slovenské, dík čemuž může vznikat optický dojem, že dvě národní republiky chtějí společně oslabovat federaci, nebo že se dokonce vzájemným jednáním proti ní jaksi spolčují. Je-li slovenská vláda z důvodů, o nichž jsem mluvil, o něco energičtější, pak se opravdu může někomu jevit česká vláda jen jako její slabší sekundant. Takový pohled ovšem prozrazuje malé pochopení podstaty věci. Podle mého mínění nebezpečím pro naši federaci není vůle dvou republik po větší míře pravomocí a přímé vzájemné jednání republikových institucí, a tím méně zdánlivá slabost jednoho partnera ve srovnání s partnerem druhým. Nebezpečí vidím v něčem jiném. Pokusím se vysvětlit v čem.

Reprezentace našich dvou republik oprávněně znovu a znovu zdůrazňují, že federativní svazek vzniká vždycky z dobrovolné vůle a z dohody jeho účastníků a že federální struktury mají plnit jen ty funkce, které jim sdružující se státy daly. Přesně tak vznikly před více než dvěma sty lety Spojené státy americké, tento první federativní útvar v historii: třináct amerických států se tehdy dohodlo na tom, že určité okruhy státních funkcí postoupí vzniklé federaci. l Československo vzniklo původně z dohody našich dvou národů, byť ještě ne jako federativní. Pokoušíme-li se dnes budovat to, čemu říkáme autentická federace, musíme skutečně vyjít z historické dohody našich dvou národů v roce 1918 a dál ji rozvíjet přesnějším vymezováním funkcí, kterou oba národy - dnes dvě národní republiky - delegovaly a dále hodlají delegovat na společný stát. Metaforicky by se dalo říct, že původní smlouvu dnes novelizujeme. Potud je všechno v pořádku, přímé jednání republikových vlád je legitimním počátkem této "novelizace" a já osobně proto v těchto jednáních, byť by třeba byla i jakkoli dramatická a kontroverzní, nespatřuji nic nebezpečného.

Kdo však řekl "a", musí říct i "b". Určité nebezpečí spatřuji v tom, že neustálým zdůrazňováním a opakováním "a" se povážlivě zapomíná na "b".

Co je tímto "b"?

Je a musí jím být respekt k dosažené dohodě, identifikace s ní a jasné vědomí její závaznosti. Když jsme se jednou dohodli na společném soužití ve federativním státě, znamená to, že i tento federativní stát musíme brát za svůj a identifikovat se s ním jako se svým společným dílem i úkolem. (Potlesk.) Současná situace o rozdělování pravomocí ve mně občas vyvolává nedobrý pocit, jako by obě naše republiky bezděčně chápaly federaci jako jakési nutné zlo, totiž jako pouhý nepříjemný deštník, který musí z určitých mezinárodně-meteorologických důvodů společně držet nad hlavou, aby nezmokly. (Potlesk.) Občas se téměř zdá, jako by pro ně federace byla jejich společným nepřítelem, jakousi nepříjemnou komplikací na jejich cestě k svébytnému rozvoji; někdy to dokonce působí tak, jako by tu byly dvě plnohodnotné národní republiky, patřící jejich národům a národnostem a kdesi ve vzduchoprázdnu nad nimi jako by se vznášela federace, která nepatří nikomu.

Český premiér měl pravdu, když řekl, že tu existuje český a slovenský národ, ale žádný národ federální. Já bych k tomu ovšem dodal, že i když není žádný federální národ, je tu nepochybně "federální lid" a patnáct a půl miliónu občanů naší federativní republiky, kteří si svobodně zvolili za svého nejvyššího představitele vás, tedy Federální shromáždění. A že z týchž voleb vzešla i federální vláda, o které věru nelze říct, že by trčela někde ve vzduchoprázdnu a nikoho nereprezentovala. (Potlesk.) Je přece naopak nejvyšším orgánem výkonné moci v naší federaci!

Identita každého z nás je složena z více vrstev. Cítíme ji v příslušnosti k naší rodině, k našemu povolání, k naší obci, k našemu národu, k našemu státu jako celku, k Evropě. A cítí-li se občan Kalifornie být Kaliforňanem, pak to neznamená, že se necítí být zároveň Američanem. Delegování určitých funkcí z nižšího útvaru na útvar vyšší neznamená jen jakési okleštění útvaru nižšího, tedy cosi negativního, ale znamená to zároveň veskrze pozitivní účast na útvaru vyšším. Dovolte mi přirovnání: je-li profesor biologie hrdý na přírodovědeckou fakultu, na níž působí, a zároveň na universitu, jejíž je tato fakulta součástí, není v tom nic rozporného. Jen to zrcadlí fakt, že zatímco práce fakulty přispívá k dobrému jménu university, universita vytváří zase výhodné prostředí pro rozvoj fakulty. Podaří-li se nám vytvořit analogickou situaci v našem státoprávním uspořádání, pak můžeme zcela přirozeně zakoušet s hrdostí současně svou identitu národní - ať už českou či slovenskou - i svou identitu státní, totiž československou.

Federace není ani trik, který si vymysleli Češi na Slováky, ani jakási hloupá komplikace, která se plete do cesty šťastnému životu Čechů i Slováků, ale je to naopak náš společný úkol, naše společné dílo, kus naší nescizitelné identity, je to vlastnictví nás všech, československých občanů, ať už jsme Čechy, Slováky, Maďary, Rusíny, Rómy, Poláky či Němci, anebo, ať se cítíme být Moravany či Slezany. (Potlesk.)

Zpopulárnělo heslo, že silné republiky tvoří silnou federaci. Ano, zajisté. Ale jen za předpokladu, že pro to něco udělají, totiž, že i tento federativní svazek vezmou za svůj, identifikují se s ním, respektují ho jako společný výtvor, který je třeba pěstovat, kultivovat, dotvářet, zdokonalovat, a který je třeba - v neposlední řadě - mít i trochu rád. (Potlesk.)

Dovolte mi abych v této souvislosti sám za sebe zdůraznil, že slib, který jsem slavnostně složil do vašich rukou, totiž že budu chránit Ústavu a celistvost federativního státu našich národů a národností, hodlám bezezbytku splnit. (Potlesk.)

Je pochopitelné, že v době, kdy budujeme vskutku demokratický stát, vskutku autentickou federaci a kdy usilujeme o obsáhlou decentralizaci všech oblastí společenského života, vystupují do popředí především ty kompetence, které chtějí republiky, případně nižší regionální útvary právem vyvlastnit centru. Oč více se však toto téma dnes ocitá v popředí, o to více je zapotřebí, abychom nezapomínali na nutnost nově budovat i všechny orgány naší federace, hledat jejich nové funkce, vymezovat nově jejich obsah a totožnost a respektovat je podobně jako občan Kalifornie i Texasu respektuje pravomoc všech federálních institucí Spojených států amerických. Při této práci bychom měli čerpat ze zkušeností pevných a fungujících federací, jako jsou třeba Spojené státy americké a neměli bychom ztrácet čas vynalézáním vynalezeného.

Zač se tu přimlouvám, je zřejmé. Za aktivní, tvůrčí a nebál bych se říci vlastnický a vlastenecký přístup nejen ke strukturám republikovým, ale i ke strukturám federálním. Naší vládou je jak vláda Pithartova či Mečiarova, tak vláda Čalfova. Našimi parlamenty jsou jak dvě národní rady, tak obě komory tohoto Federálního shromáždění. Naše zájmy, byť různě a jinak, hájí a uskutečňují všechny tyto instituce.

Oč běží, není tedy oslabování federálních orgánů, nebo dokonce jejich vyřazování ze hry. Chceme něco jiného: budovat tyto orgány na principu naprosté rovnoprávnosti obou republik, které se ve vlastním zájmu shodují na jejich nezbytnosti, a co nejpraktičtěji, nejsrozumitelněji a nejproduktivněji technicky rozdělit pravomoce mezi ně a orgány republikové.

Nehodlám tu zacházet do detailů. To je úkolem odborníků, vlád a zastupitelských sborů. Chtěl bych se tu jen zmínit o základních směrech, jimiž by měly zřejmě všechny práce na struktuře kompetencí jít. Myslím si, že mimo obrany státu, jeho bezpečnosti, zahraniční politiky, měny, ochrany hranic a dalších nesporných funkcí federálního státu, by měly k federální úkolům patřit rozhodující část legislativy, vymezení práv a povinností občanů, strategické rozhodování v oblasti politiky, ekonomiky, ekologie i energetiky a nevyhnutelná část řízení jednotných systémů. Na úroveň republikovou naopak nepochybně patří maximum správních funkcí, od státní správy, otázek územního členění a samosprávy, až po nutnou míru řízení všech odvětví hospodářského života, včetně správy těch státních institucí, které spolutvoří jednotné celostátní systémy.

Při rozdělování kompetencí musí být všechny centrální orgány, tedy nejen orgány federální, ale i orgány republikové, výrazně zmenšeny a odbyrokratizovány. V demokratickém a decentralizovaném státě, jehož ekonomika má být tržní, mohou být mamutí řídící instituce, včetně ministerstev, které mají mnoho set zaměstnanců, navzájem si jen přidělávajících práci a všem ostatním ztěžujících život, nahrazeny podstatně menšími týmy kvalitních odborníků. Dále musí být federálnost federálních institucí zdůrazněna všemi možnými a účelnými způsoby, včetně toho, že se některé z nich přestěhují na Slovensko či Moravu. Pocit pragocentrismu by měl postupně ztrácet své opodstatnění.

Domnívám se, že všechny práce na přerozdělování kompetencí by měly být neseny duchem hlubokého vzájemného porozumění a tolerance a že by se měly zcela přenést z terénu prestiže a nacionálních emocí na terén konkrétních a odborných úvah o tom, že je v tom kterém případě vskutku funkční, účelné a pro všechny prospěšné. Neměli bychom tyto práce chápat jak boj o moc mezi republikami a federací, ale jako hledání takových vazeb, které budou nejlépe fungovat. Nejde přece o to, kolika ministerstvy, úřady a pravomocemi se mohou republiky a federace pyšnit, ale o to, aby náš federativní stát i obě republiky, které ho tvoří, co nejlépe fungovaly. (Potlesk.)

Mnohokrát jsem řekl, ba dokonce i dnes jsem to opakoval, že budujeme vlastně znovu náš stát. Myslím, že bych k tomu měl dodat přeci jen jednu důležitou věc: tento stát nebudujeme na zelené louce, ale na půdě mnoha a mnoha historických, kulturních, hospodářských a dalších daností. Kdybychom aspoň v nejnutnější míře k těmto danostem nepřihlíželi, byli bychom čirými utopisty, kteří by velmi brzy zkrachovali.

Jednou z těch daností, v této souvislosti obzvlášť důležitou, je okolnost, ze náš stát, z hlediska mezinárodního práva, má jednu jedinou a v podstatě nedělitelnou politickou subjektivitu. Jsme světovými společenstvími uznáni a respektováni jako suverénní stát v těchto hranicích, které jako celek dnes má, a jedině takto máme přístup do nejrůznějších mezinárodních institucí i do různých struktur integrujících se do Evropy. Všechny mezistátní smlouvy, včetně těch, které se týkají různých státních úvěrů a stabilizačních fondů, můžeme uzavírat jen jako takovýto státní subjekt, který i výhledově zaručuje svou subjektivitu a nezproblematizovanou a nedělitelnou odpovědnost za své závazky. Musíme samozřejmě v daleko větší míře než dosud dbát o to, aby na mezinárodní scéně bylo jasně vidět, že tento stát je tvořen dvěma rovnoprávnými národy a že jeho rovnoprávnými občany jsou i příslušníci našich národnostních menšin, zároveň ale bychom byli proti svým nejbytostnějším zájmům, kdyby toto úsilí mělo mít za následek pochybnosti o naší státní integritě. (Potlesk.)

Sjednocující se Evropa, v níž hrají státní hranice menší roli a jejíž státy, národy a země postupují stále víc pravomocí nadnárodním celkům, by se nám velmi těžko otevřela, kdyby měla pochybnost o tom, že jako stát jsme schopni ručit za svou integritu a z ní vyplývající nedělitelnou odpovědnost. To, co tu říkám, není účelová spekulace na obranu československé státnosti, ale je to poukaz na základní pilíř jakéhokoli partnerství, kterým důvěra v identitu a odpovědnost druhého.

Ostatně nezdůrazňuji toto všechno náhodou právě teď: velmi dobře vím, jak poslední dobou rostou v mezinárodních politických a hospodářský kruzích rozpaky z našich leckdy žabomyších sporů, obavy z naší neschopnosti garantovat svou státní integritu a pochybnosti o naší vnitropolitické stabilitě, v kterou tytéž kruhy donedávna ještě pilně věřily. Mnozí investoři odkládají už své investice, mnozí se rozhodli vyčkávat. Myslím, že by nikomu z nás - ať už jsme Čech nebo Slovák - nemělo být lhostejné, že se staneme hospodářsky prosperujícím státem, srovnatelným se státy západoevropskými za sedm nebo za sedmnáct let.