Poslankyně SN M. Kaplanová: Vážený
pane předsedo, vážené Federální
shromáždění, chtěla bych, abychom
si všichni uvědomili obrovský dluh, který
máme vůči všem řeholníkům
a kongregacím. Nebudu připomínat hrůzy
oné dubnové noci v roce 1950, ale chci připomenout,
že nevím, která společenská skupina
v našem národě od r. 1950 byla vystavena trvalé
diskriminaci, výslechům, pronásledování,
věznění, mučení. Nedivme se,
že jejich protest nemohl být okázalý,
když museli ukrývat mladé adepty a byli neustále
pod kontrolou policie, ale přitom prokázali úžasnou
statečnost v neokázalé věrnosti ideálům,
kterým zaslíbili svůj život. Myslím,
že nikdo z nás nepochybuje o tom, že řádům
nejde ani o bohatství, o majetky, ale pouze o to, aby měly
navrácen svůj domov, aby mohly žít a
plnit svá poslání. Jejich poslání
je služba životu, je to služba tomuto národu.
Všichni víme, že stojíme před situací,
kdy je devastováno všechno člověkem
počínaje a přírodou konče,
že máme mladé lidi, kteří díky
totalismu ztratili naději, smysl života, uchýlili
se k alkoholu, k drogám a my pro tyto lidi nemáme
žádné domovy a žádnou speciální
psychologii. Ale i tím, kde tyto domovy máme pro
staré lidi, pro postižené děti, tam
chybí to nejpodstatnější, a to je láska.
A tito lidé dovedli tuto lásku vždy rozdávat
a vždycky dát to, co člověk, jeho duše
a život nejvíce potřebuje. Chtěla bych
zdůraznit, že jim patřili nejen budovy, ale
statky, lesy, polnosti - o to všechno nežádají,
i když to potřebovali ke své obživě.
To malé procento budov, které snad, doufejme, dostanou
zpátky, bylo úžasným způsobem
devastováno, ale oni nežádají náhrady
na jejich opravy. Domnívám se ale, že by bylo
spravedlivé, aby i tam, kde stát něco investoval,
nežádal vyúčtování a nechtěl,
aby řády dodatečně platily to, co
do údržby bylo vloženo.
Chtěla bych ukázat, že světla řádů
nám září až dodnes, vyrůstaly
v nich osobnosti, které vedly duchovně náš
národ. Připomeňme sv. Anežku, která
po sedmi stech letech jako královská dcera se dovedla
zříci všeho bohatství a přepychu
a věnovat se chudým, vystavět nemocnice a
žít pro ideál, který my dnes potřebujeme
k našemu životu a ukázat všem mladým
lidem ve své živosti a pravdivosti.
Jsou ovšem řády, které nejsou vedeny
ke služebnosti, jsou to řády kontemplativní
a právě v těchto klášterech byla
střediska našeho kulturního, filosofického
a vědeckého rozvoje, byla to světla, která
nám ukazovala cestu vpřed a dovolte, abych i zde
připomněla jednu z význačných
osobností poslední doby, sv. Editu Steinovou, karmelitku,
která byla velkou filosofkou, žákyní
Husserleho a v oboru fenomenologie udělala takový
pokrok, ale bohužel se všechna její díla
nezachovala. Říkám to proto, že náš
pan prof. Patočka, zakladatel Charty 77, byl také
filosofem, který sledoval tuto školu a díky
jemu jsme mohli založit skutečný pravdivý
odpor vůči celému lživému systému.
Velice prosím, abychom si uvědomili, že celý
náš národ stojí před obnovou,
že nás může všechny sjednotit, když
budeme společně hledat pravdu, když budeme
ve všech bodech a za všech okolností naplňovat
spravedlnost, protože musíme splnit poslání,
které náš národ má. Náš
vstup do Evropy musí znamenat odbourání každého
sobectví. Máme dnes "Vládu národní
oběti". Dovolte, abych se krátce zmínila
o tomto termínu, protože mě velice bolelo,
že jsem poznala, že v novinách jsem četla,
že se kladou otázky, kdo má být obětován,
jestli vláda nebo lid. Budu končit. Možná,
že si o tom povíme jindy. Ale myslím, že
oběť je nutno požadovat od nás všech.
Nejen od vlády, ale od každého člověka.
Jde o vystoupení z egoismu osobního, rodinného,
menšinového i národnostního, abychom
byli tím, čím máme být, světlem
národů.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Slovo má
poslanec Magyar, po ňom bude hovoriť poslanec Ransdorf.
Poslanec SL F. Magyar: Vážený pán predseda,
dámy a páni, vzdávam sa svojho práva
hovoriť v materskej reči (maďarčina).
K tlači č. 34, ktorá bola prerokovaná
v ústavno-právnom výbore, ktorého
som členom, mám tri pozmeňovacie návrhy.
Preambula vznikla preto, že pán generálny prokurátor
Böhm nás upozornil, že podľa pôvodnej
textácie tlače 11 by sme vlastne ex post uzákonili
nezákonné opatrenia. Aby sme toto zdôraznili,
odporúčam do preambule za slovo "zejména"
vsunúť slovíčko "protiprávně",
takže znenie by bolo "zejména protiprávně
odnětím". Som totiž toho názoru,
že kolektívna forma vlastníctva i podľa
komunistického právneho poriadku bola uznaná.
Čiže i z tohto hľadiska to bolo protiprávne.
Čo sa týka § 2 odporúčam tento
§ vynechať, pretože paragraf jednostranne je namierený
proti pravému vlastníkovi, cirkvi. Dlho sme sa o
tom v ústavno-právnom výbore dohadovali,
že by tam malo byť "vzájemně",
nakoniec ma predseda Mikule dočasne ukľudnil tým,
že štát nemôže mať právo
voči cirkvi predo dňom, ktorým sme cirkvi
vrátili majetok. Ale myslím, že cirkev sa aj
tak zriekla dobrovoľne. Som za to, aby sme tento bod vôbec
vyškrtli a v § 4, na rozdiel od poslanca Tichého,
žiadam nie rozširovať, ale zúžiť
podmienky, a síce, ponechať len "zdravotníckych,
sociálnych alebo pre školstvo". Kultúrnu
a osvetovú činnosť by som žiadal vyškrtnúť
a to z toho dôvodu, že v zozname je, okrem iného,
kláštor premonštrátov v Košiciach,
v ktorom doteraz sídli Krajské osvetové stredisko.
Nechcem štvať proti kolegom z KSČ, ale toto stredisko
si dalo na budovu nápis "Vpred za leninským
víťazstvom ideí na celom svete." Myslím,
že takejto inštitúcii nemôžeme dať
prednosť pred oprávneným majiteľom. Navrhujem
teda ponechať položky zdravotnícke, sociálne,
školské, ale ostatné prosím vyškrtnúť.
Ďakujem za pozornosť.
Poslanec SN M. Ransdorf: Vážený pane předsedo,
dámy a pánové, úvodem svého
vystoupení bych chtěl velmi důrazně
vyjádřit pochopení pro lidské tužby
řeholníků a vyjádřit svou podporu
pro to, aby jim byly dány prostředky a podmínky
pro obnovení jejich činnosti. Stejně tak
bych chtěl důrazně odsoudit nezákonnosti,
které se vůči nim udály.
Nicméně bych chtěl ve svém vystoupeni
zároveň i zdůvodnit, proč nebudu hlasovat
pro tuto legislativní předlohu:
1. Expertíza, kterou držím v ruce a která
byla zpracována v roce 1969, výslovně konstatuje,
že není nutná zvláštní zákonná
úprava vzhledem k tomu, že se jednalo o protiprávní
akty a tudíž je možná a schůdná
cesta řešení v jednotlivých případech
ad hoc.
2. Nejedná se o komplexní opatření.
Oněch 14 tisíc řeholníků bylo
v roce 1949 v 917 objektech, klášterech a řeholních
domech, a z uvedené předlohy není jasné,
zda se jedná o řešení konečné,
nebo zda budou následovat další etapy.
3. V uvedené předloze není zmíněn
přímý a nepřímý vliv
tohoto opatření na rozpočet.
4. V uvedené předloze je zmíněna pouze
katolická církev. Otázky jiných církví
nejsou řešeny. Připomínám, že
stejně byly postiženy i církve protestantské,
namátkou uvádím, že Adventisté
sedmého dne byli také ochuzeni o značný
majetek, a z toho jeden milion korun byl převeden na Katolickou
charitu. Stejně tak existuje i problém uniatů
na východním Slovensku. Proto bych se přimlouval,
jestliže se dělá taková úprava,
aby byla komplexní.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Slovo má
poslanec Hanák.
Poslanec SL S. Hanák: Vážený pane předsedo,
vážené Federální shromáždění,
hovoříme o tématu, které má
každý před sebou. I já, ač jsem
katolík, se přimlouvám za to, aby byly obdobným
způsobem řešeny stejné problémy
ostatních církví. Je to moje křesťanská
povinnost. Nicméně míra utrpení, kterou
prožila právě katolická církev
a její řády, je mnohonásobně
vyšší. A je skutečně nezbytné,
obzvlášť poté, co při prvním
hlasování na sklonku minulého funkčního
období tento návrh neprošel, aby se v tomto
znění, které je nám předloženo,
schválil.
Těchto majetků se jistě netýkají
prezidentské dekrety z roku 1945, kterými se zabavoval
majetek kolaborantů a zrádců, a ani se jich
netýkají pozdější znárodňovací
dekrety. O těch dvou hrozných dubnových nocích
v roce 1950 zde už řeč byla, i o dalších
osudech těchto lidí.
Chtěl bych podtrhnout to, že majetek těchto
řádů přešel do správy
tzv. Náboženského fondu, který byl později
přejmenován na tzv. Náboženskou matici.
Tato matice měla majetek řeholí pouze spravovat
s tím, že podle § 2 vyhlášky 351
z roku 1950 Sb., výnosy z tohoto majetku měly být
zadány pro náboženské účely
římskokatolické církve a měly
být použity zejména pro potřeby řádů
a kongregací, což se ovšem nikdy nestalo. Naopak
došlo k dalším protiprávním aktům.
Můžeme tedy konstatovat, že majetek řádů
a obdobně další majetek římskokatolické
církve byl prostě - anebo chcete-li sprostě
- uloupen. Církev by tedy mohla žádat veškerý
tento majetek zpět. Plně souhlasím s paní
zpravodajkou, že je potřeba ocenit, že církev
tyto požadavky nájmu, náhrady škod nestaví
a chce opravdu jenom to nejnutnější, co v této
době potřebuje. Je ovšem zřejmé,
že církev se ze všech utržených ran
brzy vzpamatuje a bude svou, pro společnost užitečnou
práci zdravotnickou, sociální, kulturní
i pedagogickou a jinou, rozšiřovat.
Je tedy nutné, aby se i pro budoucnost počítalo
nejen s možností, ale i nutností návratu
všech objektů pro tyto účely. Nutné
bude také oboustranné citlivé řešení
a vzájemné porozumění, což ovšem,
podle mého názoru, znění § 4
vládního návrhu zákona ve smyslu tisku
11 a 34 ne zcela plně zaručuje. Proto se připojuji
k protinávrhu - o změně znění
tohoto paragrafu pouze na otázky institucí zdravotnických
a sociálních, ale i tam je nutno se nad těmito
otázkami zamyslet, aby i tyto věci nebyly odkládány
stále do nekonečna.
Závěrem mi dovolte, abych vyslovil přesvědčení,
že chceme nazpět do Evropy. S tím snad všichni
souhlasíme, ale nemůžeme vkročit do
Evropy bez toho, abychom napravili i tyto křivdy. Děkuji
vám. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďalej má slovo
poslanec Tomsa. Pripraví sa poslanec Jan Vild.
Poslanec SL J.Tomsa: Pane předsedo, paní a pánové,
dostávají-li se dnes na pořad jednání
tohoto parlamentu zákony o úpravě majetkoprávních
vztahů některých řeholních
řádů a kongregací, soudím,
že nebude v neprospěch věci samé pohovořit
o podnětech, které už tady koneckonců
zazněly. Nároky kongregací, vycházející
z dané skutečnosti, naléhavé potřeby
zajištění klášterních budov
a kostelů pro účely, jež byly svým
založením určeny a později v letech
48-50 a v letech následujících likvidovány
jako nežádoucí včetně jejich
původních majitelů, kteří je
spravovaly, pokládám za naprosto oprávněné.
Jaké byly osudy klášterů, z nichž
byly vyhnány jednotlivé řády, můžeme
posoudit, shledáme-li stav těchto klášterů,
nalézajících se dnes v mnoha případech
v dezolátním a devastovaném stavu. V zájmu
informovanosti je třeba konstatovat, že po vydání
církevních zákonů 217/1949 a 218/1949
Sb., ze dne 14. srpna 1949 a vládního nařízení
219/1949 ze dne 18. října 1949 a v návaznosti
na ně vydaným církevním zákonům
nazvaným zákonem o zabezpečení církví
a náboženských společností z
roku 1950, byly ničeny i klášterní knihovny
tím, že jejich obsah putoval do stoupy a nebo se tisky
z klášterních knihoven, které přežily
staletí topilo pod kotly. Bylo zničeno mnoho cenných
dokumentů, vztahujících se nejen k dějinám
těchto klášterů samých, ale i
k regionálním dějinám státu
vůbec. Je známo, že hlasatelé křesťanské
ideologie byli totalitním režimem pokládáni
za nepřátele státu a podle toho s nimi bylo
zacházeno. K prvému, nikoli ovšem jedinému
zásahu většího rozsahu, vlastně
celostátního, došlo v noci z 13. na 14. dubna
1950, kdy byly řeholníci v poutech a pod samopaly
vyvezeni ze svých klášterů a internováni
na několika místech do klášterů
Oseka u Duchcova, kláštera v Libverdě, Želiva
u Humpolce a kláštera v Králíkách.
Internace těchto kněží a řádových
bratří se rovnala vězením bez soudu.
Mnoho tisíc kněží bylo zatčeno
a obviněno z porušení zákona na ochranu
republiky, z trestné činnosti podvracení
republiky a z jiných paragrafů. Souzeno v procesech,
při nichž byli nuceni vypovídat podle předem
připraveného scénáře, který
se museli naučit nazpaměť. Mnozí, kteří
odmítli, zemřeli při výslechu, mnozí
ve vězení. Ti, kteří přežili,
vraceli se do civilního života s podlomeným
zdravím. Páter Toufar, známy z procesu zvaného
"Čihoštský zázrak" nebyl prvním
ani posledním kdo byl při výslechu doslova
utlučen k smrti. 6174 řeholníků a
řeholnic strávilo ve vězeních a koncentračních
táborech komunistického totalitního režimu
více než 42 tisíc let. Na 1500 řeholních
sester různých církevních řádů
pracovalo ve výrobě, mnohé z nich v cihelnách,
kde vykonávaly ty nejtěžší práce.
Ti, kteří pracovali ve vězení, byli
zde vykořisťováni systémem, který
o sobě prohlašoval, že odstranil vykořisťování.
Vězni ve Valdické brusírně skla, kde
pracovali i kněží soustředění
zde na oddělení označeném slovem Vatikán,
dostávali za svou práci pouhé 2 % mzdy za
výrobky, které byly určené na export
za dolary. Za tyto dolary vydřené z potu politických
vězňů, z nichž byla značná
část kněží, si představitelé
tzv. vlády lidu a hlasatelé tzv. socialistického
humanismu stavěli přepychové paláce,
chaty a budovali tučná zahraniční
konta. Mnozí z kněží se vraceli do civilního
života po mnoholetém vězení, trvajícím
5, 10 i více let, s podlomeným zdravím, a
mnozí z nich se už nevrátili nikdy. Jejich
ideály a jejich snahy zůstaly pohřbeny na
vězeňských hřbitovech. Ti, kteří
byli ušetřeni, vězněni byli povoláni
k vojenské službě ve zvláštních
útvarech PTP a vykonávali potom vojenskou službu
na neurčitou a neomezenou dobu beze zbraně, pracovali
jako nádeníci na výkopech a na stavbách.
Avšak ani po propuštění z vojenské
služby nemohli mnozí z nich vykonávat duchovenskou
službu, nebo pracovat třeba i ve školství,
nebo v kultuře, jak by odpovídalo jejich vzdělání,
neboť byli označeni za agenty Vatikánu.
Generální prokuratura v Praze vydala 29. 11. 1968
prohlášení, v němž se praví,
že, cituji: "Řády a kongregace, které
existovali před vydáním zákona č.
218 Sb., o hospodářském zabezpečení
církví a náboženských společností
nebyli zrušeny tímto, ani jinými zákony,
právně existují dále a není
překážky, aby v mezích platného
zákona a platných právních řádů
život obnovily, nebo v něm pokračovaly. "
Trestní zákon č. 140/1961 Sb., § 259
trestá odnětím svobody i na dobu 12-15 let,
kdo, cituji: "v úmyslu zničit úplně
nebo částečně některou národní
etnickou, nebo náboženskou skupinu a uvede příslušníky
takové skupiny do takových životních
podmínek, které mají přivodit jejich
úplné nebo částečné
fyzické zničení." Není mi známo,
že by byl někdy tento zákon použit soudně
proti těm, kteří vyhlazovacími zákroky
proti řeholím usilovali o jejich naprosté
vyhlazení. Kdyby tomu tak bylo, pak by mnozí z organizátorů
a těch, kteří zastávali ideologii
tohoto vyhlazování a těchto vyhlazovacích
aktů, neseděli v parlamentu, ale někde jinde.
(Potlesk.) Nemusím uvádět, ke které
politické straně tito zastánci vyhlazovacích
akcí náležely. Řeholní řády
nebyly u nás uvedeny v život ani po vyhlášení
Deklarace lidských práv, vyhlášky 120/1976,
ani po vyhlášení Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech,
by ani po podepsání Helsinské konference
o bezpečnosti a spolupráci v Evropě československou
delegací v roce 1979, ba ani po podepsání
Závěrečného dokumentu následné
schůze z roku 1989.
Teprve dnes je možno hovořit o náboženské
svobodě v tomto 42 let trvajícím totalitním
státě. Teologické fakulty obdržely opět
universitní statut. Za totalitního režimu byly
pokládány jen za jakýsi druh vyšších
odborných škol pro socialismus naprosto nežádoucích.
Důkazem toho je i skutečnost, že teologické
fakulty nesměly po jistou dobu udílet doktoráty
a jiné akademické hodnosti a také skutečnost,
že těch několik málo studentů,
jimž bylo studium teologie umožněno, po čtyřletém
studiu odcházelo do praxe se základním platem
600 Kčs měsíčně, což se
rovnalo platu uklízečky. To je důkazem, že
tito lidé žili na hranici existenčního
minima. A přitom byl kněz pod neustálým
dozorem státu.
Jako dozorčí orgán státu byly zřízeny
úřady okresních a krajských církevních
tajemníků, kteří vykonávali
dozor nad církevními a náboženskými
společnostmi, nehledě k tomu, že mnozí
kněží byli pod neustálou kontrolou Státní
bezpečnosti, aniž o tom věděli.
Jestliže dnes jedná parlament o navrácení
majetku církvím a církevním řádům,
měl by se rovněž soustředit na dosud
nedořešený problém navrácení
majetku komunistické strany, který je ukryt pod
názvy nově vzniklých společností,
jejichž působnost je přinejmenším
problematická, ne-li dokonce sporná. V případě
navrácení majetku komunistické strany jde
o vrácení něčeho, co jí nepatří,
zatímco u navrácení majetku církvím,
řádům a kongregacím nejde o dar, ale
o vrácení budov a kostelů, které byly
církevním řádům nezákonným
způsobem uloupeny. Církve měly, stejně
jako církevní řády, pozitivní
vliv na kulturní vývoj a úroveň tohoto
národa a v dějinách nejen našich národů,
ale evropského lidstva vůbec hrály svou nezadatelnou
vzdělanostní úlohu. V českém
národním obrození to byla právě
církev, která sehrála svou nezastupitelnou
roli. Je potěšitelné, že církev
a církevní řády žádají
pouze budovy, které pro svou církevní, duchovní
a misijní činnost nutně potřebují
a že nežádají o navrácení
majetku výrobního charakteru, jako jsou pole, lesy,
louky, rybníky a jiné statky. Doporučuji
proto, aby vládní návrh zákona, jak
je s důvodovou zprávou parlamentu předložen,
byl přijat. Děkuji vám.
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem. Slovo má
poslanec Jan Vild. Pripraví sa poslanec Miloš Zeman.
Poslanec SN J. Vild: Vážený pane předsedo,
dámy a pánové, jsem tu nejmladší,
mám trému a mrzí mě, že ve svém
prvním vystoupení se postavím skoro proti
vám všem. Ano, nejsem pro to, abychom vládní
návrh zákona, tisk č. 11, přijali.
Proč? Myslím, že bychom zde měli schvalovat
obecné zákony, jejichž každý detail
dokážeme zdůvodnit voličům. Ale
jak zdůvodním já, že se má vrátit
právě tento konkrétní klášter,
bez toho, abych prozkoumal všechny materiály, které
jsou ke každému jednotlivému případu
dostupné. Mohu to tady schválit jedině na
základě toho, že důvěřuji
vládnímu výběru, že vybrala ty
správné objekty. Ale podle mého názoru
to nestačí. Proto navrhuji tento zákon neschválit.
Současně doporučuji vládě,
aby v těch případech, kde to uzná
za vhodné, na základě všech podkladů
majetek řádům a kongregacím třeba
již zítra vrátila.
Předseda FS A. Dubček: Hovorí pán
Zeman, pripraví sa pán poslanec Petr Uhl. Mám
ešte sedem prihlášok, hlási sa ešte
niekto do diskusie? (Jeden poslanec.) Slovo má pán
Zeman.
Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedo, vážené
Federální shromáždění,
padly zde argumenty ekonomické, politické a mravní;
dovolte mi, abych obohatil repertoár argumentem estetickým.
Chtěl bych to uvést na jediném příkladě.
Asi 30 km na jih od Prahy je město, které se jmenuje
Mníšek pod Brdy. Nad ním je kopec, který
se jmenuje Skalka. Na tom kopci postavil Dienzenhofer překrásný
kostel, vedle něho vyrostl klášter, Boží
muka, Křížová cesta, poustevna. Později
prosperující hotel a ještě později
tzv. Tichý dům spisovatelky Růženy Svobodové.
Začátkem 50. let se v Mníšku pod Brdy
začala těžit ruda, bohatá na kov jako
marxismus na myšlenky. (Veselost. Potlesk.) Bylo nutné,
aby tyto extrémně chudé rudy byly upravovány
- v Mníšku vznikly hrudkovny. Byl to podnik tak nerentabilní,
že byl zastaven dokonce v 60. letech. Bohužel byl poddolován
dokonce i opěrný pilíř, takže
Dienzenhoferův kostel se zřítil a teprve
nyní se opravuje, klášter zpustl, zřítil
se hotel, zřítil se dům spisovatelky. Blízko
těchto ruin si později jeden z bývalých
ministrů zahraničního obchodu vybudoval velice
nevkusnou chatu. Komunistický režim tak zanechal v
Mníšku - a já se obávám, že
to není jediné město - jasný památník
jak své ekonomické racionality, tak své kulturní
politiky.