Hovoří se spíše o tom, že složení
federální vlády neodpovídá
výsledkům voleb. Opravdu až na kosmetické
úpravy (a mezi ně patří odchod členů
KSČ z vlády) máme před sebou evidentní
pokračování vlády Národního
porozumění, včetně osoby premiéra
(až donedávna člena KSČ), který
zastával ještě před necelým třičtvrtě
rokem významnou funkci v nomenklaturní vládě
Vladislava Adamce. A včetně osoby ministra Vacka,
o čemž platí totéž - až na
to, že jeho členství v KSČ bylo ukončeno
nedobrovolně, teprve zákonem
Ani trochu nemám v úmyslu s vysokým hodnocením,
kterému se tu nedávno jak panu ministerskému
předsedovi, tak panu ministru obrany dostalo od samotného
prezidenta republiky. Jsem však přesvědčen,
po vítězství demokratických sil ve
volbách měli na obou těchto významných
pozicích stanout lidé, jejichž zcela nedávná
minulost není spojena s Komunistickou stranou a s vrcholnými
institucemi totalitního systému. Mělo se
tím vyjádřit, že nejde o pouhé
pokračování dřívější
vlády, založené na jednání u
kulatých stolů se zástupci KSČ jako
s rovnocennými partnery. Že bývalí komunisté
nejsou preferováni proti příslušníkům
občanských seskupení, hnutí a stran.Že
vláda hodlá energicky postupovat proti silným
a dobře organizovaným zbytkům starých
struktur v celé naší společnosti.
Uvážíme-li, že obvyklá politická
struktura z těchto voleb nevzešla, lze to, co se nyní
děje, chápat jako dotváření
voleb a jejích výsledků. Je to dotváření
jednostranné. Netýká se jen federální
vlády. Rehabilitacemi, jmenováními, tzv.
dohodami politických sil a dalšími změnami
se znatelně posilují pozice levice ve vedení
sdělovacích prostředků, nakladatelstvích
i dalších institucích.
Složení a ustanovení federální
vlády je plně v souladu s tímto procesem.
Liberální demokraté mají za to, že
kurs naší státní politiky se tak jednoznačně
uchyluje směrem odlišným od výsledků
voleb a že je otázkou, zda složení vlády
ČSFR dává záruky pro zabezpečení
práv občana a pro společnost i prospěšný
postup ekonomické reformy.
Dámy a pánové, pokusil jsem se vám
nahlédnout do programového prohlášení
designované z hlediska lidských práv, jejichž
uskutečňování chápou liberální
demokraté jako přirozený základ vývoje
naší společnosti od autoritativního
systému ke svobodě. Z tohoto hlediska obsahuje programové
prohlášení vlády, které se věnuje
podstatným problémům naší společnosti
a je naplněno dobrou vůlí tyto problémy
řešit, závažné nedostatky.
Programové prohlášení prochází
mlčením nevyhovující atavistické
nové zákony o sdružování a shromaždování
občanů a více než v podtextu proklamuje
státní model v oblasti televize a rozhlasu. To vyvolává
jisté pochybnosti o budoucí důslednosti vlády
při uskutečňování ekonomické
reformy. Zároveň by nám to všem mělo
připomenou, že je třeba také otázku
samosprávy obcí, území a zemí
důsledně pojímat z hlediska uskutečňování
lidských práv.
Pokud pak jde o složení vlády, konstatovali-li
jsme, že jde o dotváření výsledků
voleb jednostranně ve prospěch levice a vyjádřili
jsme nad tím hluboké a vážné
znepokojení.
Při hlasování vládě mají
dva hlasy liberálních demokratů význam
pouze symbolický. Nebudeme hlasovat proti ní. Bereme
v úvahu významnou okolnost, že má plnou
podporu prezidenta republiky a vedení OF, využijeme
možnosti zdržet hlasování. Jsme však
přesvědčeni, že vývoj se ubírá
škodlivým směrem.
Samozřejmě není všem dnům konec.
A pokud jsme se snad v odhadu možností a schopností
této vlády zmýlily, rádi, velmi rádi
svůj omyl uznáme. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem pánu poslancovi Mandlerovi. Ďalej v rozprave
vystúpi pán poslanec Miloslav Ransdorf. Pripraví
sa poslanec Boleslav Bárta.
Poslanec SN M. Ransdorf: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
dámy a pánové, hned v úvodu bych rád
řekl, že podporuji programové prohlášení
vlády, ovšem s řadou kritických výhrad,
z nichž některé bych rád v následující
exposé uvedl:
Naše národy - nehledě na byrokratickou zvůli
bývalých vládních elit - jsou už
dlouhou dobu v silovém poli levicového myšlení.
Je možno tento stav změnit? Ano. Je. Podobné
lekce se dostalo našim předkům v době
husitské. Kardinál Juan Palomar tehdy neztrácel
naději na obrácení Čechů a
vyjádřil to slovy: Je to národ nezkrotný,
ale ušlechtilý a nutno s ním zacházet
jako s koněm nebo mezkem podobné povahy, dlouho
velmi mírně a pěkně, až se mu
přehodí ohlávka a možno ho přivázat
ve stáji." Zdá se mi, že jakési
nové vydáni slavné Palomarovy ohlávky
nacházíme i v některých rysech reformní
strategie federální vlády. Naznačuje
se, že nejde o nic menšího, než o rozbití
jiných než soukromých forem vlastnictví,
tak, aby šlo o nezvratný proces, jehož sociální
důsledky mohou být velmi citelné. Od původního
požadavku bohatšího spektra forem společenského
vlastnictví přes postulování rovnoprávnosti
všech typů vlastnictví (včetně
soukromého) až po trend k restituci jednotné
soukromovlastnické báze národního
hospodářství, to je ve zkratce cesta oficiální
hospodářské politiky státu za minutý
půlrok.
Jistě etatizovaná forma společenského
vlastnictví, zrozená mimořádnými
poměry zaostalého Ruska, prokázala svou neperspektivnost,
ale vyvozuje-li se z toho nutnost návratu k soukromovlastnické
základně jako jedinému východisku
z krize, je to opět ideologický klam. Ani soukromé
vlastnictví není spjato jenom s úspěchy:
sociální náklady a jiné důsledky
adaptace byly v historii často velice tíživé,
jakkoli se jeho produktivní síla nedá popírat.
Dnes se vývoj vlastnického systému posunuje
směrem k negaci původních východisek.
Ukazuje se např. nutnost sociálního konsensu
v zájmu stupňovaní výkonnosti korporací.
Nejde jen o růst podílu akcionářů
v obyvatelstvu (asi 25 % Švédů vlastnilo r.
1987 akcie, 20 % Britů, 16 % Francouzů, 12 % obyvatel
SRN), ale též o programy demokratizace vlastnictví,
jako je americký ESOP, zahrnující v USA 10
miliónů dělníků a zachraňující
celé firmy před pádem. Efektivnost podniků
ve vlastnictví zaměstnanců je srovnatelná
s klasickými soukromo-vlastnickými podniky, v řadě
případů je i výrazně vyšší.
Ve vládním prohlášení opominutá
družstevní forma je také velice perspektivní:
v r. 1986 bylo v západní Evropě 215 tisíc
družstev se 60 mil. členů, a to představuje
celou pětinu obyvatelstva. Mondragonské kooperativy
poskytují příklad konkurence schopné
družstevní průmyslové výroby,
podobně jako Gertewerk Matrei v Rakousku.
I privatizací oživené státní
podniky v Rakousku ukazují fakt, že škála
vlastnických forem může být bohatá.
Kromě uvedených fakt je třeba připomenout
rostoucí sociální kontrolu soukromého
vlastnictví. Vývoj dnešního světa
prostě ukazuje jednoznačně v politice, ekonomice
i v kultuře, že jakýkoliv princip čistoty"
je neproduktivní, princip nečistoty, totiž
vzájemného zprostředkování
zdánlivě protikladných principů a
forem, je nejefektivnější. Návrat k
soukromému vlastnictví není navíc
objevením terénu jistoty, naopak, je návratem
k nejistotám, které jsou v mnohém naší
mentalitě cizí.
Jak tedy vykládat privatizaci? Buď jako oživení
individuálního vlastnického vztahu, a to
je přijatelné pro všechny, nebo jako pronikání
soukromého vlastnictví do ekonomiky, jež ho
dříve potírala. I to je žádoucí:
rovnoprávnost forem by měla zaručit jejich
produktivní soutěž vedoucí k prokázání
životaschopnosti. Třetím významem tolik
frekventovaného slova privatizace je denacionalizace, návrat
znárodněného majetku do rukou soukromých
vlastníků.
Tento význam privatizace apriori vylučuje jednu
z forem ze soutěže a nemůže získat
souhlas všech. Soukromé vlastnictví budeme
podporovat potud, pokud rozmnožuje produktivní zdroje
republiky, vytváří konkurenční
prostředí pro jiné vlastnické formy,
obohacuje trh a vede k uspokojování poptávky.
Tam, kde bude spjato s porušením sociální
rovnováhy, spekulačními a parazitními
zisky, využíváním legislativních
mezer a majetkovou i sociální nerovnosti, budeme
vyzývat k přijímání opatření
k jeho regulaci.
Rozumnou privatizací pokládáme za jednu z
podmínek ustavení fungujícího trhu.
Totální privatizaci odmítáme pro řadu
potíží s ní spjatých. Týká
se to jak ocenění základního majetku
podniku, tak i toho, kdo koupí akcie. Majetkové
kupóny mohou vytvořit ohniska inflačního
pohybu, rizika spekulace a korupce. Kdoví, které
podniky budou výhodné a kdo dostane jejich akcie?
Chování zodpovědného vlastníka
také není reálné očekávat.
Totální privatizace není nutná pro
zavedení efektivní tržní ekonomiky:
iniciativa ve prospěch firmy neplyne z pocitu vlastnictví,
ale z jeho důchodové realizace, tedy z podílu
na výnosu kapitálu.
Jde-li nám o tržní ekonomiku a motivaci lidí,
není nutné vstupovat do destabilizace vlastnických
vztahů, právní nejistoty, rozkvětu
spekulace a parazitizmu atd. Dále: totální
privatizace je překážkou pro uplatnění
ekonomické podmínky demokracie, t. j. rovného
přístupu k výrobním zdrojům.
A konečně: moderní formy společenského
a soukromého vlastnictví se sbližují.
Jsme pro koexistenci a soutěž soukromého, družstevního,
komunálního, národního, státního
i smíšeného vlastnictví. Společenské
vlastnictví už nelze napříště
ztotožňovat se státním vlastnictvím
a pak nebude možného pokládat za faktor potlačující
individualitu, není uniformní a samoúčelné.
Je třeba vyloučit substituci společnosti
státem a státu státním aparátem.
Vládní prohlášení opomíjí
častěji zmiňovanou cennou myšlenku,
kterou obsahoval i projev hlavy státu: zřízení
Fondu národního jmění jako trvalé
instituce podřízené zákonodárným
orgánům státu (nikoliv vládě),
aniž by šlo ovšem o úřad. Spíše
lze myslet na podnikatelskou instituci typu státního
holdingu, svěřujíce podnikatelským
subjektům společenské fondy k hospodaření
za stejných podmínek jako v jiných formách.
Prostředky Fondem získané by mohly pokrýt
financování centrálních rozvojových
programů a programů strukturálních
změn. Fond by stabilizoval sociální jistoty
obyvatelstva a poskytoval by podnikatelské možnosti
i těm, kdo nevlastní kapitál. Byl by zdrojem
nových podnikatelských šancí pro všechny
občany, případně i cizince.
V pluralitní tržní ekonomice by tedy měly
fungovat, podle našeho názoru, všechny vlastnické
formy: státní podniky vázané na veřejně
prospěšné činnosti, komunální
podniky, podniky Fondu národního jmění,
družstevní podniky, soukromá velkovýroba
i soukromá malovýroba, podniky společenských
organizací a smíšené přechodné
formy: všechny jako zcela rovnoprávné a samostatné
tržní subjekty s majetkovou odpovědností.
Pak bude dána záruka, že se nové vydání
Palomarovy ohlávky konat nebude. Děkuji za pozornost.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem poslancovi Ransdorfovi. Prosím pána
poslanca Bártu, aby sa ujal slova. V prípade, že
by sme to stihli ešte do poludňajšej prestávky,
môže ešte vystúpiť pán poslanec
Laluha.
Poslanec SL B. Bárta: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
v připomínkách poslaneckého klubu
našeho Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost
pro Moravu a Slezsko nejde o kritiku vlády, s níž
máme stejné ekonomické cíle. Jde spíše
o koncepci paralelního alternativního přístupu,
který nabízíme pro vládu rozpracovat,
bude-li mít zájem. Tyto připomínky,
z nichž některé uvádíme, se tedy
netýkají oněch obecných principů
programového prohlášení, které
jsou v zásadě bezesporné, ale volby možných
způsobů, variant jejich praktického řešení.
Reaguji proto hlavně na harmonogram postupu ekonomické
reformy, který je v tomto smyslu konkrétnější.
Připomínka první: jednoznačný
a významný je tento harmonogram především
v bodě A II strana 49 -50, zabývající
se ustanovením institucí nezbytných pro realizaci
reformy - živnostenské úřady, úřady
práce, berní úřady, finanční
burza, obchodní soud. Bez jejich fungování
od 1. 1. 1990 by měl balík" připravovaných
kroků k vytvoření reálného
vnitřního trhu malou naději, že bude
opravdu fungovat. V tomto seznamu však podle našeho
názoru chybí instituce uskutečňující
aktivní protimonopolní politiku, například
protimonopolní úřad. Ať už totiž
bude zvolena kterákoliv varianta deetizace a privatizace
podnikové sféry, výsledkem bude tak jako
tak přetrvávající vysoký stupeň
monopolizace výroby daný nejen organizačně
- velké celky, ale i technologicky - vysoký stupeň
oborové specializace (ve 485 výrobních oborech
zaujímalo v loňském roce u sledovaných
538 podniků plných 185 podniků monopolní
postavení vycházíme-li z faktu, že kritériem
pro to byl větší podíl na celkové
výrobě oborů než 80 %).
Monopol je ovšem nepřítelem tržní
ekonomiky jak při státním, tak při
soukromém vlastnictví. Podniky se v obou případech
chovají netržně. I deetatizované a privatizované
podniky budou mít tendenci si monopolní postavení
udržet co nejdéle a tomu lze čelit jen zvenčí.
Tento problém řeší kompetenční
zákon, novelizace zákona 194/1986 Sb., zřízením
federálního úřadu pro hospodářskou
soutěž. Je otázka, zda zbývajících
5 měsíců je doba dostatečná
k tomu, aby tyto instituce byly skutečně vytvořeny
a schopny fungovat především pokud jde o kvalifikovaný
personál.
Druhá připomínka: Dalším klíčovým
problémem je restrukturalizace vlastnických vztahů.
Je to problém, pro jehož řešení
neexistuje ve světě precedens. O to je rozhodnutí
o způsobu řešení obtížnější.
Mezi odborníky existují v zásadě dvě
koncepce tohoto řešení: první, kterou
stručně charakterizujeme jako strategii rychlé
privatizace, podporuje ji federální ministerstvo
financí, která nedostatek domácího
kapitálu chce překonat rozdáváním
majetkových kupónů obyvatelstvu zdarma. Druhá,
kterou stručně charakterizujeme jako deetalizaci
a privatizaci na bázi fondu Národního jmění,
podporuje ji především česká
vláda, která počítá s okamžitou
komercionalizací státních podniků,
jejich deetatlizací a uvedením do tržních
podmínek zhodnocováním svěřeného
základního kapitálu a postupnou privatizaci.
Ta probíhá rychle ve sféře komunálního
majetku - obchody, restaurace, služby atd. - převážně
nabízí domácích kapitálových
zdrojů - úspory obyvatelstva, úvěr,
pronájem. Ve sféře středních
a velkých podniků pak postupně případ
od případu a v první fázi především
za účasti zahraničního kapitálu.
Jakkoliv první zmíněná varianta vypadá
radikálně, je její pravděpodobný
vliv na dynamizaci ekonomiky velmi malý, a to jak z hlediska
motivačního - formální přeměna
na akciové společnosti, minimální
vliv rozptýleného akciového vlastnictví
na úroveň podnikového managementu atd. -
tak z hlediska makroekonomických rizik, zejména
četné možnosti zesílených inflačních
tendencí v ekonomice, korupce atd.
Dalším problémem, který ve vládním
prohlášení ani v harmonogramu není zatím
jasně definován, je problém strukturálních
změn v ekonomice. Způsob, jakým se o něm
mluví v obou těchto textech, vzbuzuje obavy, že
se tu role centra v tomto procesu stále ještě
chápe v logice strukturálních změn
uskutečňovaných shora tak, jak je ztělesňovala
zejména prognóza do roku 2010 Prognostického
ústavu ČSAV. Pravda, některé evidentní
restrukturalizační kroky, zejména zastavení
některých jasně neefektivních investičních
akcí a neperspektivních výrob, je možno
řešit přímým rozhodnutím
centra. Jádro restrukturalizačního procesu
se však musí uskutečnit zdola - na bázi
deetatizace a s ní spojené komercionalizace, případně
privatizace podniků. Jejich kapitalizací, tj. vybavením
základním kapitálem a uvedením do
tržních podmínek, kdy jediným zdrojem
jejich důchodů se stává míra
zhodnocování tohoto kapitálu, při
cenách efektivní nabídky a poptávky,
se při startu do těchto podmínek rychle vyjeví,
které podniky jsou s to se rychle adaptovat na tržní
podmínky, a které nikoliv, a vyžadují
delší či kratší čas, a větší
či menší vnější pomoc při
adaptaci, při níž se přizpůsobí
nově vytvořeným relacím efektivní
nabídky a poptávky - ať už domácí
či zahraniční.
Předběžné orientační propočty
přitom ukazují, že počet případných
"utopenců" v podstatné míře
závisí na tom, s jakými startovními
měnovými kursy do tržní ekonomiky k
1. 1. 1991 vstoupíme. Při kursu 24 Kčs za
americký dolar jsou dopady na velkoobchodní ceny
více než dvojnásobné oproti kursu 17
Kčs za americký dolar. Teprve dopad souboru nových
tržních podmínek na podniky, zejména
nové relace cen efektivní nabídky a poptávky,
dodají centru reálný a relativně spolehlivý
obraz situace, na které může teprve zakládat
svou strukturální politiku a politiku podpory technického
rozvoje tržně konformními nástroji,
tj. daňové úlevy, dotace, státní
zakázky, účast na strukturalizačních
a rekvalifikačních programech podniků, a
tak podobně.
Základem restrukturalizační politiky centra
musí být restrukturalizační programy
samotných podniků - podle našeho názoru,
řešení tohoto problému je proto těsně
spjato s volbou způsobu řešení restrukturalizace
vlastnických vztahů. Koncepce rychlé privatizace,
jak ji předpokládá federální
ministerstvo financí, ponechává většinu
této činnosti na byrokratických orgánech,
tj. na ministerstvech, jejich financování na státním
rozpočtu, kde tyto hospodářské výdaje
budou konkurovat s výdaji na vlastní státní
správu, s výdaji na kulturu, s výdaji na
sociální věci atd.
Naproti tomu koncepce Fondu národního jmění
řešení této problematiky přísně
odděluje od byrokratických institucí státu
a financování od státního rozpočtu,
přenáší je do instituce podnikatelského
charakteru - viz Fond - s důsledným uplatněním
principu financování.
Čtvrtá připomínka: Vstup do podmínek
peněžně tržní ekonomiky nemůže
být úspěšný, jestliže součástí
startovního "balíku" k 1. 1. 1991 nebude
i přechod k nové, konzistentní, novým
podmínkám odpovídající daňové
soustavě. Minimální pozornost, kterou této
otázce věnuje harmonogram, je zarážející.
Teprve ve třetím čtvrtletí má
být předložena pouhá koncepce daňové
soustavy. Je za těchto okolností reálné,
že daňová soustava bude moci od 1. ledna skutečně
fungovat? Budou již fungovat berní úřady
a budou s to zvládnout agendu na bázi daňových
přiznání, nemluvě o jejich prověřování?
Přitom nová daňová soustava, má
být konzistentní s podmínkami tržního
mechanismu, musí doznat podstatných změn.
Nelze jistě počítat s tím, že
by se již podařil přechod na daně z
přidané hodnoty. To si jistě vyžádá
ještě nejméně jeden až dva roky.
To však nemusí být problém, neboť
v tomto směru zatím postačí redakce
dosavadních stovek sazeb daně z obratu na několik
málo sazeb a jejich doplnění několika
sazbami spotřebních daní. Daleko obtížnější
je vyřešit dvě základní nezbytné
změny daňového systému:
a) rovné zdanění všech vlastnických
forem podnikání, jehož součástí
je i zdaňování příjmů
obyvatelstva;
b) rozdělení daňového výnosu
tak, aby zaručoval samofinancování jak na
úrovni měst a obcí, tak i zemí, respektive
republik a federace.
Ovšem jiná je situace v adresátech, tj. v příjemcích
daní. Tu můžeme řešit i v této
staré daňové soustavě, a to tak rychle,
aby to odpovídalo reálným potřebám
obcí, měst, zemí, respektive republik.
Nový princip, který bude naše hnutí principálně prosazovat, je tvorba adresátů, příjemců daní zespodu, z reálného regionu, tj. obce, země, republik. Ten teprve bude "dobrovolně", tj. na základě výhodnosti a prospěšnosti, centralizovat část výnosu daní ve prospěch vyššího správního celku. Jde o princip úplné regionální samosprávy územní
(etnické, národní, ekonomické i politické),
vyúsťující v tržní princip.
Co je efektivní pro podnik, v našem případně
obec, zemi, respektive republiku, to je efektivní pro společnost,
v našem případě stát.
Pátá připomínka k hospodářskému
programu: Novelizací kompetenčního zákona
č. 194/1988 jsou mimo jiné zřizována
dvě nová hospodářská ministerstva:
federální ministerstvo pro národohospodářskou
strategii a federální ministerstvo pro hospodářství.
Obsah předpokládané činnosti obou
ministerstev, jak je v novelizovaném zákoně
formulován, je do značné míry shodný,
vzájemně se doplňující a propojující.
Proto je rozdělení těchto činností
dvou ministerstev velmi problematické, a to tím
spíše, že federální ministerstvo
pro národohospodářskou strategii je evidentním
nástupcem dosavadní Státní plánovací
komise, což nemůže nebýt spojeno s riziky
přejímání jejich tradic z centrálně
plánované ekonomiky. Je to otázka, zda by
pro budoucí regulovanou tržní ekonomiku nebylo
vhodnější začlenit funkční
roli této instituce, spojené s analyticko prognostickou
činností, přímo do ministerstva hospodářství.
Zde by mohlo tvořit samostatný útvar pracující
pro potřeby ministerstva hospodářství.
Vedle těchto připomínek k ekonomické
části programu vlády má klub poslanců
Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost
pro Moravu a Slezsko - ještě závažnou
připomínku k větě, týkající
se perspektivy našeho státoprávního
uspořádání, v níž se v
podstatě petrifikuje dvojfederace na leninsko-stalinském
národním principu i do budoucna. Tato věta
zní: "Vrcholom nášho legislativného
psobenia budú nové ústavy federácie
Českej republiky a Slovenskej republiky".