Česká národní rada 1990 – 1992

(1) Daňové přiznání je poplatník povinen podat příslušnému správci daně na rok 1993 do 15. května 1993. V dalších letech je povinen podat přiznání k dani vždy do 31. března zdaňovacího období pouze poplatník, u něhož došlo ke změnám v okolnostech rozhodných pro vyměření daně, tj. zejména změně výměry nebo ceny nemovitosti nebo uplynutí lhůty osvobození nemovitosti od daně.

(2) Ke změnám skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží.

(1) Daň z nemovitostí se vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována.

(2) Je-li daň zaplacena původním poplatníkem i na období nebo jeho část, kdy daňová povinnost přešla na nového poplatníka, zaplacená daň se nevrací, ale započítává se novému poplatníkovi.

(3) Pokud ke dni převodu nemovitosti nebyly daňové povinnosti plně vypořádány původním poplatníkem, tato povinnost přechází na nového poplatníka.

(1) Poplatník je povinen podat přiznání na předepsaném tiskopise místně příslušnému finančnímu úřadu nejdéle do 31. ledna roku, na který je daň předem vyměřována a placena. Dojde-li ke vzniku daňové povinnosti v průběhu roku, podá poplatník přiznání k dani do patnácti dnů ode dne splatnosti daně.

(2) U řidičů cizozemských vozidel v mezinárodním provozu se daň vyměřuje na základě přiznání k dani. O vyměřené a zaplacené dani se mu vydá potvrzení. Jsou-li pochyby zda dané vozidlo podléhá dani, lze o tom rozhodnout i na základě závazného prohlášení řidiče.

Řidič je povinen mít u sebe při provozu vozidla na veřejných komunikacích vždy též doklad o zaplacení daně a předložit jej k nahlédnutí na výzvu oprávněných kontrolních orgánů. Za doklad o zaplacení se považuje potvrzení o vyměřené a zaplacené dani nebo poslední díl poštovní poukázky, kterou byla daň zaplacena.

Pokud jde o příjmy odváděné do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů, neuvedené v § 1 nebo pokud jde o odvody a poplatky sankční povahy, pokuty a penále, postupuje se při jejich placení podle části šesté tohoto zákona. Ostatní ustanovení tohoto zákona se na tyto příjmy nevztahují. Stejně se postupuje, jde-li o příjmy rozpočtu federace spravované správci daně České republiky.

(1) Ustanovení tohoto zákona se použije pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu.

(2) Ustanovení části první až šesté a osmé tohoto zákona se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.

(1) Rozhodnutí a jiná opatření vydaná správci daně Slovenské republiky platí i na území České republiky, pokud jsou jimi ukládány povinnosti nebo zřizována či osvědčována práva stejného nebo obdobného charakteru, jaká je možno uplatnit podle právních předpisů platných v České republice.

(2) To platí i při změně místní příslušnosti, dožádání a delegaci a při plnění oznamovací povinnosti v rámci součinnosti třetích osob.

(3) Dojde-li k pochybám o místní příslušnosti mezi správci daně České republiky a Slovenské republiky a nebudou-li tyto pochyby odstraněny jednáním mezi těmito správci daně, rozhodnou o místní příslušnosti v dohodě ministerstva financí České republiky a Slovenské republiky. Je-li místní příslušnost vázána na registraci daňového subjektu, může kterékoliv ministerstvo financí republik požádat o přezkoumání registrace soud.

(4) Ustanovení odst. 1 a 2 se použijí jen za předpokladu vzájemnosti.

Pro daňové řízení se zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nepoužije.

Ministerstvo vydá obecně závazné právní předpisy k provedení § 41 odst. 15, § 58 odst. 5 a 6, § 61 odst. 10 - 74, § 75 a § 90.

Zákon platí i pro řízení zahájené před jeho účinností. Právní účinky procesních úkonů, které nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají však zachovány. Zachována zůstává i místní příslušnost správce daně, která byla u zrušených daní při jejich posledním vyměřeni.

Zákon platí také pro zrušené daně, pokud řízení o nich bude konáno ještě po účinnosti tohoto zákona.

Není-li ve zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové subjekty zaregistrované u správce daně podle dosavadních předpisů splní svoji registrační povinnost podle tohoto zákona do 30. června 1993.

(1) Kolkové známky vydané před účinností tohoto zákona na základě zmocnění v zákoně č. 105/1951 Sb., o správních poplatcích, zůstávají v platnosti i po dni účinnosti tohoto zákona.

(2) Ukončení jejich platnosti stanoví ministerstvo vyhláškou, kde současně stanoví způsob a lhůty pro vypořádání nespotřebovaných zásob těchto kolkových známek.

Rozhodnutí o počtu vyživovaných osob vydaná správcem daně pro účely daně ze mzdy, která byla vydána podle zákona č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy a prováděcí vyhlášky federálního ministerstva financí, ministerstva financí České socialistické republiky a ministerstva financí Slovenské socialistické republiky č. 161/1976 Sb., kterou se provádí zákon o dani ze mzdy, ve znění dalších předpisů pozbývají platnosti pro zdanění mezd za období od účinnosti tohoto zákona.

Zrušuje se

1. § 27 odst. 1 písm. b zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,

2. § 4 odst. 1 až 4 zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech,

3. vyhláška ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

Obecná část

Daní se týkají v podstatě tři okruhy předpisů:

1. daňové předpisy, které upravují kdo, v jaké výši a v jakých termínech daně platí,

2. rozpočtová pravidla, která upravují, do kterého rozpočtu a v jaké výši jednotlivé daně plynou,

3. procesní předpisy, které upravují postup daňových orgánů při vybírání daní a práva a povinnosti, které přitom daňové subjekty mají.

Účelem těchto procesních předpisů je zajistit, aby daně, upravené daňovými předpisy, platily všechny subjekty, které jim podléhají, a aby je platily včas a v částkách, které nejsou ani nižší ani vyšší, než stanoví daňové předpisy.

Vypracovaný návrh zákona České národní rady se týká tohoto třetího okruhu.

Navrhovaný zákon vychází především z potřeby:

- převést dosavadní správu daní, založenou na upřednostnění centrálního byrokratického řízení, na systém, založený na odbornosti a objektivnosti rozhodování, na respektování zákona,

- vytvořit k tomu nezbytné právní předpoklady.

Zhodnocení současného stavu

K 1. 1. 1991 byly zřízeny finanční úřady, které vznikly jednak z dosavadních okresních finančních správ a jednak byly nově zřízeny ve vybraných městech jednotlivých okresů. Ve srovnání s počtem okresních (obvodních) finančních správ se tak počet těchto územních finančních orgánů zvýšil z 87 na 218.

V souvislosti se zřízením finančních úřadů byla na ně převedena správa důchodové daně, daně z příjmů obyvatelstva a zemědělské daně placené občany. Takže u obcí, zůstala již jen správa domovní daně, správních a místních poplatků.

Kromě správy daní patří do působnosti finančních úřadů kontrola dotací a do působnosti finančních ředitelství, která k 1. 1. 1991 vznikla z krajských finančních správ, patří provádění finančních revizí a cenové kontroly.

Zároveň, a to především od roku 1990, dochází ve srovnání s rokem 1989, kdy měly finanční správy celkový stav 1922 pracovníků, k výraznému zvýšení počtu pracovníků, neboť má být koncem roku 1992 dosaženo téměř 10 tis. pracovníků.

Pokud jde o předpisy upravující postup finančních orgánů při správě daní, došlo k rozhodujícímu negativnímu zlomu v roce 1962, kdy byla zrušena vyhláška č. 162/1953 Ú. l. Tato vyhláška upravovala ještě podstatnou část osvědčených procesních postupů, které se v naší zemi dlouhodobě vyvíjely.

Nyní platná vyhláška č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků, vyjmula z kontextu předchozí vyhlášky jen některé její části a nastolila režim, podle něhož je třeba procesní předpisy nalézat v různých právních předpisech a tyto předpisy přitom používat v tomto pořadí: daňový předpis, vyhláška č. 16/1962 Sb., správní řád. Výsledkem toho je následující stav:

- některé právní instituty (např. odvolání, daňová kontrola) jsou ve vztahu k téže věci upraveny několikanásobně, přitom některé se překrývají nebo i vyvracejí (např. vztahuje-li se na určitou daň vyhláška č. 16/1962 Sb., odvolání nemá odkladný účinek, pokud se tato vyhláška na určitou daň nevztahuje, má odvolání podle správního řádu odkladný účinek),

- některé právní instituty naproti tomu chybí (např. má-li subjekt zaplatit státní příjem přímo na základě právního předpisu bez zvláštního rozhodnutí státního orgánu, chybí právní podklad, na základě něhož by bylo možno daň uložit vykonatelným rozhodnutím, pokud by subjekt státní příjem nezaplatil).

Navrhovaná úprava

Za daného stavu se jeví nezbytné vytvořit novou procesní normu upravující postup daňových orgánů při správě daní. Přitom právní úpravu správy daní sjednotit a koncipovat ji jako komplexní, upravující správu daní v jednom předpise.

Postup daňových orgánů je nutno upravit tak, aby rozhodování o daňových povinnostech bylo založeno na zákonnosti, odbornosti, nestrannosti a bylo oproštěno pokud možno od nežádoucích vlivů.

S ohledem na těsnou vazbu hmotněprávních daňových předpisů upravujících jednotlivé daně a procesního předpisu, upravujícího postup při správě těchto daní, koordinuje se příprava všech těchto předpisů.

Rozpočtový dosah navrhované úpravy

V současné době probíhá personální a materiální vybavování finančních úřadů, které budou zabezpečovat správu převážné části daňových příjmů. Postupuje se přitom podle harmonogramu přijatého v roce 1990 v souvislosti se zřízením finančních úřadů a tedy přijetím tohoto předpisu nevznikají nové nároky na státní rozpočet.

Zvláštní část

K § 1

Rozsah působnosti je volen tak, aby zahrnoval správu veškerých příjmů státních rozpočtů, státních fondů a rozpočtů územních a samosprávných orgánů (obcí) pokud mají charakter daňových příjmů, ať už se tyto příjmy nazývají daně, odvody či poplatky a ať již je správou pověřen kdokoliv. Zahrnuje tedy i správu daní, které v současné době nejsou součástí platného právního řádu a jejichž zavedení se předpokládá. Výjimku přitom tvoří státní příjmy, které, z důvodu rozdělení působnosti mezi různé orgány, anebo pro samotnou povahu státního příjmu daněmi nejsou jako např:

a) cla,

b) příjmy územních rozpočtů, které obcím nebo okresním úřadům plynou z výkonu správy jejich majetku nebo z výkonu práva hospodaření s majetkem státu,

c) příjmy, které ve prospěch státu ukládají a vymáhají soudy,

d) příjmy, které souvisí s finančními vztahy mezi rozpočtem republiky, rozpočtem federace, územními rozpočty a fondy,

e) příjmy z náhrad škod podle zvláštních předpisů,

f) dotace a částečně pokuty podle nedaňových zákonů.

Pro další příjmy odváděné do rozpočtů a fondů a pro odvody a poplatky sankční povahy se v závěrečných ustanoveních určuje, že budou v oblasti placení a vymáhání spravovány podle části šesté tohoto zákona, neboť je třeba pro tuto část správy zajistit po zrušení vyhlášky č. 16/1962 Sb. shodný způsob placení a vymáhání i těchto rozpočtových plateb.

K § 2

Základní zásady řízení vyjadřují hlavní postupy nezbytné pro dosažení cíle řízení, tj. pro správné stanovení a včasné vybrání daně. Jde o zásady obvyklé jak v československém daňovém řízení, tak i v daňovém řízení ostatních vyspělých evropských zemí. Splnění daňových povinností nelze ponechat pouze na vůli povinných subjektů, proto se v zásadách daňového řízení promítá i zásada oficiality. Při uplatňování daňových zákonů se navrhuje brát v úvahu vždy pouze ekonomický, t.j. skutečný obsah právního úkonu. Proto se určuje-li např. smlouva pracovníky jako nezávislé obchodní partnery namísto zaměstnance, nebo je-li smlouvou založeno rozdělování příjmů formou úroků, platů a renty namísto dividend a jakékoliv další případy rozporu mezi formálním označením smlouvy či jiného právního úkonu s jeho skutečným obsahem budou posuzovány bez ohledu na toto formální označení.

K § 3

Uzákonění úředního jazyka v daňovém řízení považujeme za nezbytné. V daňovém řízení jde o složité vztahy, přičemž jednání v jiných jazycích je spojeno s nebezpečím nedorozumění s vážnými majetkovými důsledky pro poplatníka. Toto opatření považujeme za nezbytné zejména vzhledem k množícím se případům zahraničních poplatníků, kteří již dnes inklinují jednat v daňovém řízení ve svém mateřském jazyce. Použití tlumočníka pro příslušníky národnostních a etnických menšin hradí správce daně.

K § 4

Zvláštní zákony upravující místní příslušnost (např. zákon o územních finančních orgánech), neřeší tuto otázku komplexně a v souladu s požadavky daňové správy. Neřeší ani kolizní situace, a není v nich zakotvena ani zásada předstihu. Místní příslušnost ke správě daní vybíraných při přechodu hranice bude definitivně řešena v návaznosti na rozhodnutí o návrhu novely zákona o čs. federaci, podle něhož by daně v těchto případech spravovaly celní orgány. Jinak by bylo nutno zřídit na jednotlivých celnicích detašovaná pracoviště příslušného správce daně. Řešení této otázky není předmětem této právní normy.

K § 5

Skutkový stav věci zjišťuje zásadně daňový úřad příslušný k daňovému řízení. Neznamená to však, že by tento úřad musel nezbytně provádět vždy sám všechny potřebné procesní úkony v průběhu řízení. Tak např. v případě nebezpečí z prodlení je povinen nezbytné úkony provést správce daně, který není příslušný k rozhodnutí. Tyto úkony pak provádí na základě dožádání místně příslušného správce daně. Dožádání lze uplatnit i v případě, že provedení některých procesních úkonů nepříslušným správcem daně se považuje za účelné z jiných důvodů. Od dožádání je třeba odlišit delegaci, kdy dochází ke změně příslušnosti ke správě daní.

K § 6

Hmotně právní předpisy daňové zakládají povinnosti poplatníkům a plátcům, aniž by tyto důležité pojmy legálně vymezovaly. Proto je nutno učinit tak v navrhovaném procesním předpise pro celý obor.

K § 7

Jde o výčet osob, které mají účast v daňovém řízení. Jejich odlišení vyjadřuje rozdílnost jejich postavení v řízení, které je dále přesněji upraveno. Při vypracování návrhu paragrafovaného znění zákona ministerstvo financí vycházelo z požadavku na harmonizaci tohoto předpisu s dokumenty přijatými v rámci Evropského společenství.

K § 8

Ustanovení ukládá povinnost všem fyzickým osobám vypovídat pravdivě o všech okolnostech, které jsou důležité pro daňové řízení, nic nezamlčovat. Z této povinnosti jsou stanoveny dvě výjimky, jednak při nebezpečí trestního stíhání a při závazku zachovávat mlčení o předmětu státního, hospodářského a služebního tajemství okruh vymezení blízkých osob se týká pouze vztahu k daňovému řízení.

K § 9 až § 11

Kromě obecně uplatňovaných zásad pro zastupování bylo nutno, s ohledem na specifika daňového řízení, uplatnit možnost vyloučení některých zástupců, nepřipustit pokoutní zastupování a v oboru profesionálního zastupování zajistit nezbytnou odbornou kvalifikaci. Aby nemohl být poškozen daňový subjekt (v souvislosti s vyloučením zástupce) za zmeškání lhůty stanovené pro podání daňového přiznání nebo hlášení a pro podání opravných prostředků, je navrženo omezení možnosti vyloučit zástupce z těchto úkonů.

K § 12 a § 13

Jde o správní institut převzatý ze současné úpravy v zákoně o správním řízení, jehož význam spočívá v tom, že protokol je vlastně důkazem o tom, co je v něm uvedeno. Úřední záznam je určen pro zachycení ostatních skutečností majících vztah k daňovému řízení.

K § 14

Ustanovení vychází ze současné právní úpravy a jejím účelem je přesně vymezit způsob placení daní a omezit případné spekulace týkající se odložení plateb podáním opravných prostředků. Pro náležitou pružnost řízení, s cílem v co nejkratší době zajistit příjmy státního rozpočtu, je dána možnost správci daně upřednostnit úpravou lhůty přímé zaplacení daně bez dalšího daňového, zejména exekučního řízení.

K § 15

Navržená úprava uděluje daňovým úřadům široké pravomoci při provádění místního šetření, bez nichž nelze zabezpečit řádnou správu daní a omezit daňové úniky. Obsahuje však i ochranné prvky, jako např. kriterium přiměřenosti a právo druhé strany na to, aby pracovník správce daně předložil příslušný průkaz, který je důkazem toho, že je oprávněný místní šetření provádět. Jedná se o základní institut pro zajištění dostatečné informovanosti správců daní o věcech, které podmiňují řádné vybírání prostředků státního rozpočtu.

K § 16

Nedílnou součástí správy daní je daňová kontrola, jejímž cílem je na místě ověřit údaje rozhodné pro stanovení daňové povinnosti ve správné výši. Jde o jeden z rozhodujících právních institutů k dosažení cíle řízení a k omezení daňových úniků. Na rozdíl od obecnějšího institutu, kterým je místní šetření založené v § 15, vede daňová kontrola mnohdy přímo k vyměření daně a je prováděna zásadně u daňových subjektů.

K § 17 až 20

Specifika daňového řízení vyžadují, kromě obvyklého doručování poštovní přepravou, i jiné způsoby doručování. Upraven je obdobně jako v jiných procesních předpisech i způsob náhradního doručení. Zvláštní ustanovení upravuje způsob doručování do ciziny a doručení veřejnou vyhláškou. K tradičním způsobům doručování v daňovém řízení náleží i doručení hromadným předpisným seznamem.

K § 21

Toto ustanovení upravuje dva možné způsoby zahájení daňového řízení, jednak z podnětu daňového subjektu, jímž je např. podání daňového přiznání, uplatnění opravného prostředku, námitek apod., a jednak z podnětu správce daně, jímž může být např. zahájení daňové kontroly. Nově se upravuje postup v těch případech, kdy je podání učiněno pomocí přenosových technik.

K § 22

Navrhovaná úprava vychází z osvědčených zkušeností v daňovém řízení a je vyjádřením potřebné jednoduchosti a neformálnosti daňového řízení.

K § 23

Navrhovaná úprava je realizací neveřejnosti daňového řízení a současně zajišťuje ochranu právem chráněných zájmů poplatníků a správců daní.

K § 24

Cílem navrhovaného ustanovení je poskytnout ochranu soukromým záležitostem daňového poplatníka, a to tak, že se zabrání poskytnutí informací nezúčastněným osobám s výjimkou jiných pracovníků správců daní, kterým mohou být tyto informace poskytnuty v rozsahu potřebném pro řádný výkon správy daní. S tím koresponduje možnost daňového subjektu tuto ochranu v jednotlivém případě neuplatnit. Průlomem do zásady je její porušení při stíhání trestních daňových deliktů soudem. V jiných než zde uvedených případech je nedodržení této zásady zcela vyloučeno. Současně se však umožňuje náležitý výkon vědecké, pedagogické a publicistické činnosti pracovníkům správce daně, což bude zejména při zavádění nové daňové soustavy jednou ze základních podmínek jejího úspěšného uplatnění.

K § 25

Navržená úprava odpovídá obdobným úpravám vyloučení daňových pracovníků uplatněným v jiných zemích a na rozdíl od dosavadní úpravy zahrnuje jak osobní, tak věcné důvody vyloučení.

K § 26

Daňové řízení je většinou ovládáno zásadou oficiality a jenom některé úkony (např. odvolání, žádost o prominutí, odklad placení apod.) jsou v dispozici poplatníků. Vezme-li daňový subjekt takové podání zpět dříve, než o něm bylo rozhodnuto, nutno řízení zastavit. Dále jsou zde zachyceny případy, kdy v řízení nelze pokračovat z objektivních důvodů a případy, kdy ve věci bylo např. pravomocně rozhodnuto.

K § 27

V tomto ustanovení byla převzata osvědčená úprava správního řádu.

K § 28

Ustanovení vyjadřuje zákonnou povinnost spolupůsobit v daňovém řízení a předvedení je jedna z forem přímého vynucení této povinnosti.

K § 29

Jde o úpravu obdobnou ostatním procesním předpisům, kde byla, např. oproti správnímu řádu, prodloužena lhůta pro uplatnění nároků z důvodů praktických.

K § 30

Tato úprava vymezuje, kdy důkazní břemeno nese správce daně, a kdy daňový subjekt, a v tomto směru znamená odstranění pochybností, které vyvolává platná právní úprava. Současně upravuje postup při hodnocení důkazů a využívání pomůcek v daňovém řízení. V tomto směru se navrhuje zachovat současný stav.