Česká národní rada 1990 – 1992

Obracím se na Vás s prosbou o pomoc jménem učitelů dějepisu základních a středních škol, jménem historiků, Historického klubu v Praze, jeho učitelského odboru a Historického ústavu ČSAV. Jde o vleklý spor s ministerstvem školství, který započal hned po listopadu 1989 a přetrvává až do současných dnů. Jde o celkové pojetí výuky dějepisu, jeho místa v připravované školské reformě, nesouhlas se snížením počtu vyučovacích hodin dějepisu. Mám k dispozici obsáhlý materiál s kritickými pohledy na práci ministerstva školství. Jde o současný pohled na situaci i návrhy východisek k řešení neutěšeného stavu výuky dějepisu na našich základních a středních školách. Současně obsahuje odpovědi ministerstva školství, které nekorespondují především s naléhavostí současných potřeb, s konkrétními kroky, které by měly směřovat k humanizaci našeho školství, které bylo tak znatelně poškozeno bývalým totalitním režimem.

Už v březnu 1990 Historický ústav ČSAV adresoval bývalému ministru Adamovi ostrý protest, z něhož cituji: "... Je alarmující skutečností, že v našem školském systému přibude další nechvalná priorita evropského rozměru, a to nejnižší počet hodin výuky dějepisu v učebních plánech středních škol, zejména gymnázií. Nemíníme se smířit s tím, že se v poměrech rozvíjející se demokratické společnosti má znovu uplatnit antihumánní koncept, jenž sloužil minulému režimu k potlačení sounáležitosti s národní tradicí. Kromě toho soudíme, že je načase zahájit širokou veřejnou diskusi o profilu absolventů našeho středního školství ...". Tolik citát.

Mezitím se vyměnil ministr, uběhly měsíce, uběhl rok a situace se nezměnila. Dvěstěpadesát učitelů, pedagogů z Čech, Moravy i Slezska, účastníků letní školy učitelů dějepisu v dopise adresovaném ministru Vopěnkovi ze dne 4. 7. 91 mimo jiné uvádí:

"... V současné škole je dějepisu zaručeno ve čtyřech ročnících pět hodin (dříve 6), na gymnáziích je dějepis stále jen ve třech ročnících, v některých zaměřeních dokonce jen v prvních dvou a pouze v humanitní větvi mají studenti dějepis i v maturitním ročníku. Tato skutečnost byla kritizována hned v polistopadových dnech jako důsledek diskriminace historie v totalitním období. Na odborných školách je dějepis v prvním, výjimečně v druhém ročníku, má dvě, tři, nejvíce čtyři hodiny za celé čtyři roky. Případná možnost dotace dalšími hodinami z pravomoci ředitele na ZŠ nebo volitelné předměty a semináře na středních školách nejsou v žádném případě řešením, také proto, že dnes již většina vysokých škol předpokládá historické povědomí a vyžaduje znalost dějin při přijímacím řízení. Hlavně však proto, že odkaz dějin a poznání historie by měly umožnit každému občanovi orientovat se v současných problémech a spoluvytvářet jeho vlastní hodnotový systém ...".

Z důvodů časových i jiných nechci se pouštět do dalších podrobností. Pokusím se jen shrnout některé závěry, promítající se v materiálech, svědčících o vleklosti a vážnosti sporu, který není řešen, a má negativní dopad.

1) V České republice má v mezinárodním srovnání zdaleka nejnižší časovou dotaci, která je nižší než v letech socialistického školství.

2) V dostatečné míře nejsou zajištěny či zajišťovány základní učební pomůcky a učebnice včetně odborných časopisů.

3) Tlakem přírodovědně orientovaných oborů obsahujících místo, které jim věnovala komunistická výchova, což se promítlo do počtu hodin a učitelů, je humanitní vzdělání, a tím i dějepis přes proklamativní uznávání jeho důležitosti prakticky odsouváno na vedlejší kolej. To akceptují i technokratické tendence, které se prosazují pod záštitou podpory tržního hospodářství.

4) Ministerstvo školství poukazuje na připravovanou reformu, která má zatím jen rámcovou podobu, a v jeho pojetí se soustřeďuje spíše na změny organizačního schématu. Ta je nyní předkládána jako teoretické východisko k diskusi. Konkretizace a podrobnější rozpracování je záležitostí několika let. Dále se ministerstvo odvolává na vzdálenou budoucnost "v rámci multikulturní Evropy" ale není jasné, jaká je a bude nejlepší perspektiva výchovy.

Zpětná vazba, která může ovlivnit například skladby předmětů samostatným rozhodováním ředitelů při přidělování časové dotace se může projevit teprve po delší době. Sníží-li se nyní počet hodin věnovaných dějepisu na ZŠ, úroveň nevědomostí žadatelů o přijetí na vysoké školy se prokáže nejdříve po pěti - šesti letech, pak teprve se mohou rodiče přesvědčit o špatných výsledcích školy a působit na změny v jejím vedení. Ve vědomí celé společností se změny ve školství odrazí ještě mnohem později. Nezbývá, než v této souvislosti zdůraznit naši společnou odpovědnost před příštími generacemi."

Závěrem tohoto podnětu se žádá ČNR, aby přijala usnesení tohoto znění: Je to po dohodě s předsedou, místopředsedou a některými členy výboru pro vzdělání, vědu a kulturu:

"Česká národní rada ukládá výboru pro vědu, vzdělání a kulturu, aby inicioval ve spolupráci s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky k vytvoření dočasné odborné komise, která bude složena ze zástupců výboru, ministerstva, Historického klubu v Praze, jeho učitelského odboru, Historického ústavu ČSAV a zástupců učitelů dějepisu ze základních škol, gymnázií a středních odborných škol, popř. dalších odborníků. Komise projedná předložené materiály a navrhne do konce února 1992 závěry, se kterými bude seznámena Česká národní rada, která rozhodne, jak s nimi bude dále naloženo." To je celé znění tohoto podnětu. Děkuji vám za pozornost.".

24.P02 - Podnět poslankyně ČNR Daniely Kolářové na vládu České republiky ve věci situace v oblasti bytů.

"Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno, mám naléhavý podnět k situaci v oblasti bytů.

Nevím teď, podle předešlého paragrafu jestli mám právo hovořit, když jsem bydlící, nicméně využívám práva poslance o této skutečnosti informovat sněmovnu a vládu.

S navrácením objektů jejich původním majitelům a dědicům majitelů naráz vyvstal problém práv a povinností majitele domu vůči nájemníkům. Existence problému je dána jednak důsledkem "socialistického práva", které povinnosti majitele domu poměrně přesně stanovilo, nikdy však nevzniklo paragrafované znění těchto povinností. Z jejich neplnění nelze také vyvodit žádné sankce, dále technickým a stavebním stavem domů a rovněž současnou výší nájemného, které majiteli domu nedovolí pokrýt ani provozní náklady. O nějakých rozsáhlejších opravách nemluvě.

Je třeba vidět, že snaha majitelů domů po co nejrychlejší nápravě jejich majetku je správná a jejich chování nelze označit jinak nežli ekonomické. Aby jejich úsilí o nápravu bylo naplněno v době co nejkratší, usilují o nápravu bytů a získání obratného sponzora, s jehož přispěním dům dají do pořádku. Jako protislužbu nabídnou vyklizené byty k užívání na kanceláře či sídla firem.

Nájemníci se těmto snahám přirozeně brání, prožívají stav nejistoty a mezi nimi a domácími vzniká nesmiřitelný antagonismus. Domácí si je jist, že nejjednodušší způsob, jak dosáhnout vyklizení bytů, je neplnit některé své povinnosti, např. v zimě omezit dodávku tepla, el. energie, atd. Beztrestnost je zaručena.

Tiše se předpokládá, že majitelům domu je možné kdykoliv nařídit cokoliv. A hlavně, že oni samozřejmě musí poslechnout. Dnes je však situace zcela jiná a s vágně formulovanými povinnostmi majitele vůči nájemníkům nelze vystačit. Tím spíše, že neexistuje sankce vyvoditelná z jejich neplnění. Nájemník má možnost podle ust. § 5 Obč. zákona obrátit se se stížností k Obecnímu úřadu a úřad je povinen hájit jeho oprávněné zájmy. Zde ovšem je na místě položit otázku, které oprávněnější zájmy je úřad povinen hájit? Zdali zájem domácího či nájemníka?

Možnosti obecního úřadu jako správního orgánu I. stupně jsou omezeny v podstatě na morální působení na majitele domu, aby své povinnosti vůči nájemníkovi dodržoval. O dalším (např. nařídit plnění povinností vůči nájemníkovi) je oprávněn rozhodnout na popud nájemníka pouze soud. A to samo ještě zdaleka neznamená, že domácí bude rozhodnutí soudu respektovat. Neboť ani soud není oprávněn uložit sankci. Nemá podle čeho.

Jak dlouho tedy může trvat soudní vymáhání povinností z majitele objektu uprostřed zimy, když on se rozhodl vypudit nájemníky tím, že prostě přestane topit? A hlavně: Jak dlouho bude trvat, nežli nájemníci dobrovolně utečou? Proto se domnívám, že pro zachování lidských vztahů mezi nájemníky a domácími je nutné přijmout paragrafované znění povinností majitele domu k nájemníkům a zároveň stanovit sankce (poměrně velmi přísné - např. bytový podnik Prahy 1 se zmiňuje o částce až 100.000 Kčs) při jejich neplnění.

Aby bylo Obecním úřadům umožněno v podstatě bezprostředně a se znalostí věci reagovat na situaci vzniklou neplněním povinností majitele domu vůči nájemníkům, zdá se mi nezbytné přijmout ve velmi krátké době parlamentem zákon, který by upravil působnost obecních úřadů při provádění zákona o bytech a povinnostech domácího."

24.P03 Podnět poslance ČNR Milana Hořínka na vládu České republiky ve věci usnesení vlády ČR č. 139 ze dne 3. května 1991.

"Vážený pane předsedající, pane premiére, vážená vládo, vážená sněmovno, budu mít podnět k české vládě. V souladu s usnesením, které jsme přijali před chvílí, prohlašuji před sněmovnou, že na tomto podnětu mám hluboký osobní zájem z titulu své mimoparlamentní funkce, z titulu toho, že jsem primátorem v městě Olomouci.

Můj podnět se bude týkat usnesení vlády ČR č. 139 ze dne 3. května 1991. Chci tento podnět adresovat jednak vládě, ale abych byl ještě adresnější, pan premiér mi promine, ale je pod tím podepsán, tedy přímo panu premiérovi.

Toto usnesení se týká podmínek převodu majetku státu na jiné osoby a v podstatě upravuje státním podnikům, za jakých okolností mohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví, tedy za jakých okolností v praxi mohou státní podniky prodávat svůj majetek osobám.

Tento bod 1 má čtyři odrážky v usnesení. Ve třech odrážkách se zcela evidentně a jasně hovoří o drobných, krátkodobých a movitých věcech, ale v odrážce b) to už není tak jasné. Po konzultacích s právníky mne tito přesvědčovali, že se z kontextu pochopitelně jedná také o movité věci, ale bohužel text je jasný.

Odrážka b: Toto usnesení dává ředitelům státních podniků možnost prodávat základní prostředky se zůstatkovou hodnotou do 15 000 Kčs, jedná se o osobní a nákladní automobily, autobusy, ale to není důležité.

Upozorňuji, že každý dům, který je starší než 70 let, má základní účetnickou hodnotu prakticky nula. Tato odrážka umožňuje řediteli podniku bytového hospodářství prodat prakticky polovinu města bez omezení, aniž by byl nucen dělat nějakou veřejnou nabídku nebo něco podobného.

Můj hluboký zájem pramení z toho, že v praxi už jsou činěny pokusy o prodej a rád bych tomu zabránil. Můj podnět směřuje k tomu, aby vláda byla tak laskava a pokud možno na své nejbližší schůzi upravila toto své vládní usnesení v bodě b) odstavci 1, a to v tom směru, že by přidala jediné slovo "movitých" základních prostředků, čímž bychom byli uspokojeni."