Česká národní rada 1990 – 1992

Předkládám poslancům ČNR přehled ústních interpelací, otázek a podnětů, vznesených na členy vlády ČR na 24. schůzi České národní rady. Texty interpelací jsou převzaty ze stenografických záznamů.

24.I01 Interpelace poslankyně ČNR Jiřiny Pavlíkové na vládu České republiky ve věci problematiky hospodaření s byty.

"Vážený pane předsedající, pane premiére, kolegyně a kolegové, obracím se na vládu České republiky, konkrétně na ministerstvo vnitra, aby se co nejdříve zabývalo problematikou hospodaření s byty, především hospodařením s byty získanými rozpisem ze státní bytové výstavby. Jedná se o byty, jejichž výstavba byla financována přímo ze státních rozpočtů a jednotlivé podniky k nim získaly dispoziční, nikoli vlastnické právo.

V současné době řada těchto podniků stojí před privatizací, ale nadále prosazuje svůj vliv na hospodaření s byty. V mnoha případech pak brání jak nadcházející migraci pracovníků, tak i tomu, aby občané sami vlastní iniciativou, např. včasnou výměnou uspokojivě řešili svoji bytovou situaci a připravili se na očekávanou změnu ve výši nájmu.

Podle předpokladu měla tuto záležitost vyřešit novelizace Občanského zákoníku. FS v nedávných dnech přijalo novelu této právní normy, avšak ta se podrobně hospodařením s byty postavenými ve státní bytové výstavbě nezabývá. Prosím proto, aby vláda zvážila všechny okolnosti, které tento problém provázejí a řešila záležitosti podnikových bytů, získaných rozpisem ze státní bytové výstavby, v co nejkratší lhůtě, např. prováděcími předpisy navazujícími na novelu Občanského zákoníku".

24.I02 - Interpelace poslance ČNR Petra Loma na vládu České republiky ve věci dopingu v oblasti tělovýchovy a sportu.

"Vážený pane místopředsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, interpeluji vládu České republiky, aby se systematicky zabývala problémem dopingu v oblasti tělovýchovy a sportu proto, protože se doposud nepodařilo, přes veškeré tlaky, odborné i široké veřejnosti, přes obsáhlá publicistická odhalení a publikování doložených fakt vyvolat taková jednání, která by vedla k analýze minulého i dosavadního stavu a vyvození důsledků pro ty funkcionáře, trenéry a činovníky v tělovýchově a sportu, kteří byli za doping u výkonných sportovců odpovědni, řídili jej, nařizovali jej a prováděli jej, či tak dosud v přítomnosti snad ještě činí.

U přistižených sportovců je jejich přiznání doprovázené prohlášením, že si speciální dopingové látky sami obstarávali a dopovali se o své vůli a bez vědomí trenérů a dalších funkcionářů či lékařů, naprosto nevěrohodné.

Je všeobecně známo, že doping je záměrné a většinou soustavné jednání, které má zvýšit výkonnost sportovce nedovolenými a pro zdraví sportovce škodlivými prostředky. O těchto prostředcích je rovněž známo, že působí negativně na lidské zdraví, mohou způsobit závažná poškození, porušit činnost pohlavních orgánů, zavinit vyšší riziko nádorového onemocnění a mohou vést i k tragickému úmrtí. Byla publikována úmrtí sportovců na zhoubná onemocnění v důsledku požívání neúměrně velkých dávek dopingových prostředků.

Totalitní režim zorganizoval doping ve státním měřítku a podrobil tomuto dopingu prakticky všechny špičkové sportovce, nejen dospělé, ale i mladistvé a dokonce v plavání a gymnastice i děti.

Dokument o vrcholovém sportu přijatý předsednictvem ÚV KSČ v roce 1983 zahájil éru řízeného dopingu pod pojmem "zavádění vědeckých metod do Čsl. sportu". 1. 1. 1985 zahajuje svoji činnost Ústav národního zdraví pro vrcholový sport v Praze řízený ředitelem Stejskalem. Ústav navazuje na činnost bývalého oddělení zdravotnického zajištění vrcholového sportu.

Před časem byly odtajněny materiály, ze kterých vysvítá, že bývalý ministr zdravotnictví Prokopec zaslal v červnu 1985 pokyn řediteli Ústavu o "Zabezpečení výzkumu a kontroly podpůrných prostředků ve vrcholovém sportu ČSSR". V pokynu se mimo jiné praví, "v některých sportovních disciplinách nelze zamezit podávání steroidních anabolik bez ztráty sportovní prestiže a úspěchů československé sportovní reprezentace."

V bodě 2. tohoto pokynu je vysvětleno, že podpůrné prostředky mohou být podávány mužům i ženám a v bodě 3. stojí výslovně, že aplikace podpůrných prostředků musí být přísně utajena a že u lékařů je utajení předmětem povinné mlčenlivosti a služebního tajemství.

V bodě 4. je uvedeno, že seznam sportovců, jímž jsou podpůrné prostředky experimentálně podávány, předkládá příslušný místopředseda ÚV ČSTV řediteli ústavu. Jsou-li mé informace přesné, do roku 1967 byl tímto místopředsedou Dr. Rudolf Dušek, později pan Klapuš.

Zrůdně působí v pokynu doporučení lékařům, aby byly dělány častější kontroly, budou-li mít sportovci, kterým je dopingový prostředek podáván, zdravotní potíže. Žádný lékař nemohl nevědět co dělá, když mu bylo nařízeno, aby prováděl při podávání anabolik 2 x ročně speciální vyšetření jater a podával léky chránící činnost jater, objeví-li se dokonce známky jaterního selhání. Tyto zločiny se děly pro slávu socialistického sportu.

Stát se postaral o hromadné dovážení zahraničních dopingových specialit a organizoval podvodnou akci, kdy u sportovců, odjíždějících do zahraničí byly prováděny preventivní prohlídky, zda lze či nelze po krátkodobém vysazení dopingových prostředků prokázat jejich přítomnost v organizmu. Pokud ano, tak sportovec pro "onemocnění" nevyjel.

Přesto došlo k mnohým aférám, byly-li kontroly citlivější než se očekávalo. Nepřistupoval bych k této interpelaci, kdyby podepsáním "Československé charty proti dopingu" 20 února 1991, se doping stal v našich zemích ojedinělým. Ale pokračující dopingové aféry vzpěračů či atletek a jiných mně v současné době přesvědčují, že dopingové praktiky jsou ve způsobu přípravy našich sportovců hluboce zakořeněné a jakákoliv charta nemůže přestoupit formálně deklarační úroveň boje proti dopingu.

Stejně tak není dostatečně průkazné dosavadní jednání na republikové úrovni k objasnění podávání dopingových látek ani jednání Antidopingového výboru ČSFR. Zkoumání bez možností přímých důkazů vede jen k bludnému kruhu. Zákon mlčení ze sicilské mafie platí zde dvojnásob a dopingová omerta, jak tento stav nazval publicista Šulc, je dosud neprorazitelná.

Objasnění poměrů, které panují v našem sportu při dopování je obzvláště obtížné a vztahy mezi lékaři, trenéry a sportovci zůstávají tajemné.

Není účelem této interpelace, aby byla rozmělněna poukazem na federální působnost Antidopingového výboru.

Obracím se na vládu České republiky, aby jako odpověď na tuto interpelaci předložila zprávu o současném stavu šetření. V této zprávě by mělo být uvedeno podrobně:

1. Zjištění o dovozu a zejména distribuci anabolických látek a trendu jejích spotřeby.

2. Vypracování metodiky ke sledování zdravotního stavu postižených sportovců a následného léčení zdravotních následků, které se objevily, nebo které by mohly nastat. K tomu je potřeba sestavit úplný seznam sportovců, kteří byli dopováni, i když jsou toho času mimo činný sport.

3. Ověření a doplnění seznamu lékařů sportovní reprezentace v letech 1985-91. Dále by mělo být zjištěno, kolik lékařů a trenérů, kteří se aktivně podíleli na dopingové preparaci sportovců dnes dále pracuje ve sportu a je jim opět svěřena zdravotní péče o sportovce.

25. května byl v Lidových novinách v článku Dopingová omerta II zveřejněn seznam devatenácti osob, povětšině lékařů, kteří byli členy komise pro výzkum a specializovanou péči při Ústavu národního zdraví vrcholového sportu, což je eufemismus, který má být čten jako komise pro řízení dopingu. Na tato fakta uveřejněná v článku nereagoval nikdo z odpovědných pracovníků, stejně lhostejně byly přijaty šokující skutečnosti z odtajněných materiálů, které přesahují do současnosti. Pokud neprolomíme hradbu mlčení, bude doping stále zakořeněn, byť důmyslně a skrytě v naší sportovní praxi.

Dovoluji si vládě navrhnout, aby se zabývala těmito konkrétními cíli:

1. Je třeba udělit sportovcům k určitému datu jistý druh "amnestie", aby tito sportovci mohli prolomit mlčení a odhalit kořeny řízeného dopingu, o kterém jsou důvodné obavy, že je stále s vědomím a pomocí sportovních činovníků praktikován. Po sloučení Německa byly v červnu 1991 učiněny u německých sportovců s touto amnestií velmi dobré zkušenosti.

2. Naopak je nutno vyvodit z podávání dopingových látek ať jakkoliv moderního, zastřeného druhu, u činovníků, trenérů a lékařů, kteří se ho dopouštěli, či dopouštějí, nebo při tomto podávání spolupracovali, nebo spolupracují, důsledky, které budou zveřejněny.

3. Prohlásit znovu a výslovně v co nejširší veřejnosti nařízení o odtajnění skutečností týkajících se dopingu za zrušené a výslovně zbavit lékaře dříve vyslovené povinné mlčenlivosti o podávání dopingových látek, která jim byla mylně ve zlém úmyslu uložena.

4. Očistit zdravotnictví od viny, že se propůjčilo k takovému jednání, které ve svém důsledku vedlo k poškozování zdraví svěřených sportovců. U lékařů označit ty, kteří se zpronevěřili svému výsostnému slibu morální čistoty.

5. K praktickému vyšetřování činnosti v boji proti dopingu žádám, aby byla vytvořena komise přímo na úrovni pracovníků prokuratury, jejímiž členy či pozorovateli by mohli být i poslanci České národní rady. Z minulosti jsme se poučili, že bez potřebných pověření a pravomocí, umožňujících výslech svědků, nebo přístup ke klíčovým dokumentům, jakékoliv šetření a jakýkoliv pokus o postih celé sítě nemůže být skutečně efektivní. Děkuji za slovo."

24.I03 Interpelace poslanců ČNR Vladimíra Čecha, Vladimíra Budínského, Jiřího Fiedora, Libora Nováka, Anny Röschové a Lenky Šepsové na vládu České republiky ve věci stavu čs. velvyslanectví v USA a vztahu ČSFR k našim krajanům v USA a Kanadě.

"Vážený pane předsedající, vážená česká vládo, dámy a pánové. Dovolte mi, abych vám přečetl následující interpelaci.

Interpelace poslanců Vladimíra Čecha, Vladimíra Budínského, Jiřího Fiedora, Libora Nováka, Anny Röschové a Lenky Šepsové na vládu České republiky ve věci stavu čs. velvyslanectví v USA a vztahu ČSFR k našim krajanům v USA a Kanadě.

Vážená česká vládo! Obracíme se na vás s naléhavou interpelací, která přesahuje rámec kompetencí České republiky, ale zároveň se jí bezprostředně týká.

Během svého nedávno skončeného pobytu ve Spojených státech amerických jsme se setkali s velkým množstvím našich krajanů a navštívili jsme i naše velvyslanectví ve Washingtonu. To, co jsme zjistili, nás hluboce znepokojilo a stalo se důvodem této interpelace.

Žádáme, aby nám někdo vysvětlil následující skutečnosti:

1. Naprostá většina našich krajanů opouštěla tuto republiku proto, že se dostala do neřešitelných problémů s komunistickým režimem. Z toho vyplývá zásadní odpor krajanů ke komunismu jako takovému i k jeho představitelům. O jednoznačně záporném vztahu Američanů k této ideologii je asi zbytečné mluvit.

Jak je ale v této souvislosti možné, že velvyslankyní v USA se stane ihned po pádu komunismu žena, kterou krajané velmi dobře znají jako velice aktivní komunistku před rokem 1968 a velvyslancem v Kanadě dokonce člověk, který byl v této kdysi tak populární straně ještě po listopadu 1989? Můžeme vás ubezpečit, že mezi krajany to budí neuvěřitelné napětí a zklamání a že o těchto skutečnostech velmi dobře vědí i Američané a Kanaďané.

2. Na našem velvyslanectví ve Washingtonu je možné potkat staré známé tváře, které zde byly zaměstnány ještě za dob hluboké normalizace. A nezdá se, že by to bylo jen z důvodů vysokých kvalit těchto pracovníků. Že i tento fakt působí na naše krajany a následně i na Američany, kteří to pochopitelně také velice dobře vědí, jako těžko vysvětlitelný nonsens, je nasnadě.

3. Když jsme navštívili velvyslanectví a chtěli se dozvědět něco nového z domova, sdělila nám paní velvyslankyně, že oni skoro nic nevědí, protože jim z Československa přestaly včas a v potřebné šíři docházet noviny. Když velvyslanectví před časem navštívila delegace slovenských poslanců, dostala jako pohoštění trochu guláše na papírových táccích, což vzala jako osobní urážku. Když k tomu ještě připočítáme až odzbrojující nedostatek diplomatického talentu paní velvyslankyně, máme výsledek zaručen. My jsme chudičké pohoštění brali sportovně, ale bohužel nemůžeme stejně sportovně brát skutečnou a doslova šokující chudobu, které je naše ambasáda vystavena. Nemá na telefony, na benzin, na noviny, na poštovné prostě skoro na nic. Pokud už se odhodlá uspořádat večírek, což je pro diplomatickou práci nezbytné a obvyklé, požaduje po zvaných účastnících - a to i po diplomatech a vlivných Američanech - 20 dolarů vstupného na uhrazení občerstvení. Když se chce velvyslankyně zúčastnit jakékoli akce, na niž je pozvána do jiného města Spojených států amerických, musí žádat pořadatele o zaplacení letenky a noclehu, jinak nemůže pozvání přijmout. Díky této situaci se ambasáda skoro nestýká s krajany, protože za nimi nemůže nikdo zajet častěji, než jednou za měsíc. Najde se někdo, kdo nám bude schopen vysvětlit, proč šetříme zrovna tady?

Nepřijímáme už předem argumenty o tom, že náš stát je až tak chudičký. Možná kdyby se ušetřilo na některém z luxusních automobilů, které se nakupují pro naše představitele a které ve srovnání s tím, na co upozorňujeme, působí až absurdně, bylo by hned alespoň na jednu soupravu laciných talířů pro začátek. Bůhví, kde berou pan prezident i pan ministr zahraničních věcí své optimistické informace o našem velvyslanectví ve Spojených státech amerických. Naše zkušenosti jsou totiž úplně jiné.

4. Jestliže za této situace navíc Federální shromáždění přijme zákon o mimosoudních rehabilitacích tak, že z něj vyloučí všechny emigranty, kteří mají tu drzost, že po dvaceti a více letech pobytu v cizině přijali cizí státní občanství a naprosto bezprecedentně je nutí k návratu do chaosu, který tady nyní panuje, nemůžeme počítat s podporou většiny krajanů, kteří z části pociťují hlubokou lítost a z části jsou docela zdravě naštvaní. Měli bychom si uvědomit, že velice mnoho z našich krajanů zastává velmi významné funkce a mnozí jsou i na naše poměry velice bohatí. Mnozí by chtěli u nás prožít stáří, nebo svůj majetek využít obchodně - ano, jaká hrůza, i na tom třeba vydělat - ale přinesli by sem své peníze a hlavně obchodní zkušenosti, kterých se nám tolik nedostává.

Vyzýváme proto českou vládu, aby podnikla nezbytné kroky, mimo jiné vůči federálnímu ministerstvu zahraničních věcí, které by vedly k nápravě zmíněných skutečností. Jinak všechny naše halasné pokřiky o cestě do Evropy, o světě tady vůbec nemůže být řeči, skončí někde v bažinách východoevropských stepí. Z pohledu přes oceán už v nich skoro jsme".

24.I04 Interpelace poslance ČNR Oldřicha Váci na vládu České republiky, především ministra Karla Špačka a ministra Tomáše Sokola ve věci nezákonného postupu ministerstva vnitra ČR při přidělování finančních prostředků na požární ochranu v České republice.

"Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové! Já dnes poprvé zde předstupuji s interpelací, a nevím, jestli tady nebylo přijato usnesení, že musím oznámit, kde mám jaké vazby: jsem výpravčí ve výslužbě, zkoušky mi propadly.

Interpeluji vládu České republiky, především ministra financí pana Špačka a ministra vnitra pana Sokola. Jedná se, podle mého názoru o nezákonný postup ministerstva vnitra ČR při přidělování finančních prostředků na požární ochranu v České republice. Na základě dosud platného zákona ČNR č. 133/85 Sb. o požární ochraně, paragraf 24 odst. 1 písmeno D a paragraf 26 odst. 1 písmeno A by měly být finanční prostředky pro účely finanční ochrany rozdělovány a přidělovány ministerstvem financí přímo na okresní úřady. Praxe je však jiná. Na základě usnesení vlády ČR ze dne 14. 11. 90 č. 304 pod bodem 12 zpráva o materiálně technickém zabezpečení jednotek požární ochrany, vláda České republiky souhlasila se soustředěním všech rozpočtových prostředků pro potřeby sborů požární ochrany k 1. 1. 91 na ministerstvu vnitra.

Toto usnesení považuji za nezákonné a z právního hlediska za neplatné - rozpor s uvedeným zákonem o požární ochraně. Platí právní presumpce, že rozhodnutí, nebo usnesení, které je v rozporu s platným zákonem, je neplatné. Usnesení vlády ČR nemá právní sílu měnit nebo rušit ustanovení zákonů ČR. Je na podiv, že jsou rozdělovány finanční prostředky na samostatné právnické subjekty - okresní správy Sboru požární ochrany jsou příspěvkové organizace - prostřednictvím třetí osoby, to je ministerstva vnitra ČR.

Rozdělení finančních prostředků probíhá z ministerstva vnitra pro okresní sbory SPO přes ministerstvo vnitra ČR, což je i v rozporu se zákonem o hospodaření příspěvkových a rozpočtových organizací. Rád bych, aby byly písemně zodpovězeny tyto otázky:

1) Jakou celkovou částku ministerstvo vnitra rozdělilo na účely Požární ochrany?

2) Jakým způsobem a dle jakých kritérií byly finanční prostředky rozdělovány okresním úřadům?

3) Jak bylo s finančními prostředky na požární ochranu v roce 1991 hospodařeno a celkově naloženo?

4) Jak byly konkrétně využity prostředky, které zůstaly na ministerstvu vnitra ČR pro účely Požární ochrany, rezerva pro Hlavní správu SPO, a nerozdělené prostředky okresních úřadů?

5) Jakým způsobem, kolik a dle jakého klíče byly rozdělovány finanční prostředky na vybranou požární techniku?

6) Bude protiprávní a protizákonné jednání pokračovat při přípravě a schvalování rozpočtu i v roce 1992?

Dávám podnět jednat v souladu s platnými právními předpisy, to znamená rozdělení a přidělení finančních prostředků na Požární ochranu v roce 1992 prostřednictvím ministerstva financí ČR přímo na okresní úřady."

24.I05 Interpelace poslance ČNR Václava Šplíchala přednesená poslancem ČNR Petrem Pospíšilem na ministry Tomáše Ježka, Karla Špačka, Tomáše Sokola a Igora Němce ve věci nezákonného vytváření sekundárního trhu s privatizačními kupony.

"Vážený pane předsedající, páni ministři, dámy a pánové, promluvím na požádání pana kolegy Šplíchala. Přednesu jeho interpelaci na ministry Tomáše Ježka, Karla Špačka, Tomáše Sokola a Igora Němce ve věci nezákonného vytváření sekundárního trhu s privatizačními kupony. Chci říci, že v tomto případě se i mě o konflikt zájmu nejedná, privatizační knížku jsem si dosud nepořídil.

Před několika dny se na mne obrátil se stížností pan Miroslav Kábrt z Rychnova nad Kněžnou, otec jednoho z vojáků, kteří vykonávají základní vojenskou službu u vojenského útvaru 15038 v Kostelci nad Orlicí. Dne 16. října zástupci agentury Konsorcia M-PLUS se sídlem v Mostě, přesnou adresu utajují, se nabídli veliteli kasáren, že uskuteční pro vojáky přednášku o kuponové privatizaci. Přednášející nejdříve zpochybnil kuponovou privatizaci, zdůraznil riziko její úspěšnosti a nakonec nabídl přítomným odkoupení investičního kuponu za 400 Kčs v hotovosti. Pro vojáka, který je stále bez peněz to byla lákavá částka. Byl připraven kopírovací přístroj, půvabné sekretářky, notářka a peníze v hotovosti. Přibližně kolem 150 vojáků i několik důstojníků přistoupilo na nabídku. Podpisem každý voják dobrovolně dal uvedenému konsorciu právo na jeho privatizační kupón. Přesný obsah úpisu není k dispozici.

Po několika dnech paní Kábrtová zavolala na uvedené telefonické číslo do Mostu, které vojáci dostali od členů agentury k dispozici. Ozval se hlas, který se nepředstavil, a který na stížnost zdůraznil dobrovolnost a plnoletost vojáků, rozhovor pak ukončil sarkastickým dovětkem: "Kdo umí, ten umí...". Následující dva doporučené dopisy na adresu Konsorcia - box 242 se vrátily jako nedoručitelné. Matka znovu zavolala telefonicky s rafinovanou nabídkou, s cílem získat utajovanou adresu. Představila se jako vedoucí sociálního ústavu a požádala agenturu o zprostředkování prodeje kuponů. Neznámý hlas sice souhlasil, kladl však podmínku nejméně 50 zájemců. Adresu neuvedl, ale nabídl další telefonický dohovor.

V týdeníku Aféra jsme se mohli dočíst v článku "Podpis za 400,- Kčs! Podvod za milióny" o podobné akci stejné firmy. Hlavními aktéry se tentokráte na místo vojáků stali Rómové, místo kasáren se děj odehrával v hospodě. Opět "úspěšná akce".

Třetí případ signalizovaly LN z 19. října pod názvem "Kuponové veksláctví". Eva Klausnerová z Plzně se obrátila na redakci s oznámením, že na důchodce se obrací nejmenovaná pražská firma s "Kulantní nabídkou". Firma je ochotna svěřit každému důchodci 1000 Kčs, aby si mohl zakoupit investiční kupon, na který nemá důchodce peníze. Ten kupon odevzdá oné firmě a ona se mu královsky odmění.

Uvedené praktiky signalizují zvýšené nebezpečí nezákonné aktivity, která nejen vědomě okrádá důvěřivé či sociálně slabé občany, ale současně zpochybňuje důvěryhodnost privatizační kuponové metody, vytváří nezákonný sekundární trh privatizačních kupónů.

Vyzývám jmenované resortní pány ministry, nejen k tomu, aby činnost Konsorcia M-Plus Most prošetřili, ale především k tomu, aby se zasadili o přijetí takových opatření, takových mechanismů, které znemožní tuto nezákonnou činnost."

24.I06 Interpelace poslanců ČNR Dagmar Hochové, Heleny Němcové, Daniely Kolářové, Evy Kantůrkové a Vladimíra Preclíka na vládu České republiky a ministra Milana Uhdeho, ve věci vystěhování Evropského kulturního klubu a Art-Fóra z Pálffyho paláce na Malé Straně, bez náhrady k 28. 12. 1992. (Interpelace byla zároveň podána písemně včetně příloh.)

"Vážení přítomní, předkládám v souvislosti s paragrafem 89 zákona ČNR č. 35/89 Sb. o Jednacím řádu ČNR poslancům ČNR následující interpelaci poslanců ČNR Heleny Němcové, Dagmar Hochové, Daniely Kolářové, Evy Kantůrkové a Vladimíra Preclíka na vládu České republiky a ministra kultury ČR Milana Uhdeho ve věci vystěhování Evropského kulturního klubu a Art-Fóra z Pálffyho paláce na Malé Straně, bez náhrady k 28. 12. 1992.

Evropský kulturní klub /dále EKK/ je mezinárodní, nevládní organizací předních umělců všech profesí, vědců a intelektuálů z 21 zemí Evropy, čítající více než 500 členů. Jeho vznik iniciovalo 150 známých umělců z ČSFR, Polska, Maďarska, Jugoslávie, SSSR, a to na jaře 1989, jako obranu umění a kultury proti všem formám totalitarismu a jako výzvu umělcům západní Evropy k osobní spolupráci, v duchu budoucího sjednocení Evropy.

Mezi signatáře patří například z českých umělců, spisovatelé I. Klíma, K. Pecka, J. Šimon, K. Šiktanc, M. Holub, E. Kantůrková, výtvarníci - S. Libenský, M. Grygar, J. Šerých, J. Císařovský, Vl. Preclík, divadelníci - A. Goldflam, J. Kačer, F. Pavlíček, L. Engelová, hudebníci - M. Slavický, I. Hurník, J. Klusák, Vl. Merta, filmaři - J. Jireš, Z. Mahler, A. Moskalyk, vědci - L. Hejdánek, J. Polišenský, J. Grygar atd.

Díky listopadové revoluci mohl být EKK v roce 1990 registrován se souhlasem FMZV a FMV/r. č. OV-378/P-90/ a povolena mu činnost v celém území ČSFR, se sídlem v Praze.

V prosinci 1990 se konal v Praze ustavující kongres EKK, jehož se zúčastnilo 271 umělců a vědců-delegátů z 27 zemí Evropy. Kongresu bylo oznámeno, že sídlem EKK se stává Praha a že realizace uměleckých programů v Praze je zabezpečena jednak velkodušným gestem české vlády, která svým usnesením č. 292 z 2. XI. 1990 poskytuje EKK jako spoluuživateli s N. G. Praha palác Kinských, a to po jeho rekonstrukci, jednak neméně velkodušným gestem českého ministra kultury z června 1990 část II. patra Pálffyho paláce na Malé Straně, a to až do přestěhování EKK do paláce Kinských. Obě tato gesta byla umělci z celé Evropy přijata s díky a odeslány děkovné pozdravy.

Za 10 měsíců své činnosti realizoval EKK v Pálffyho paláci celkem 10 velkých výtvarných výstav /českých, slovenských a zahraničních výtvarníků/ s průměrnou návštěvností měsíčně 1 500 lidí, přes 100 koncertů, divadelních, literárních a vědeckých večerů, s celkovou návštěvností cca 10 000 lidí. Zřídil zde klub EKK hojně navštěvovaný zahraničními členy EKK a jejich hosty. EKK se sídlem v Pálffyho paláci se stal bez nadsázky jedním z kulturních center Evropy. To vše bez jakýchkoliv dotací, díky dobrovolné práci a činnosti stovek umělců z ČSFR a zahraničí.