Tato pracoviště naopak nemohla a nesměla prosazovat
své odborné poznatky a zjištění,
neboť nebyla vybavena žádnými pravomocemi.
Velmi vážný a zcela neudržitelný
stav byl v právní ochraně rostlinných
a živočišných druhů žijících
ve volné krajině, jejichž výčet
platí v nezměněné podobě od
roku 1958 (rostliny) a 1965 (živočichové),
přestože se zcela zásadním způsobem
k horšímu změnily přírodní
poměry v České republice a vyžadují
druhovou ochranu šířeji a přísněji
pojatou. Návrh nově koncipovaného předpisu,
zastřešujícího legislativní úpravu
ochrany přírody, se opírá o několik
zásadních východisek. Jeho koncepce vychází
z předpokladu celistvosti a svébytnosti přírody.
Již odlišným názvem ve srovnání
se zákonem z roku 1956 akcentuje důraz na ochranu
celé přírody a krajiny. Přírodu
již nelze dělit na chráněnou a nechráněnou,
ale podle nového pojetí je nutno zajistit ochranu
pro všechny stabilizující přírodní
ekosystémy a zvláštní ochranu pro nejvýznamnější
části přírody a krajiny. Respekt zákona
k existenci přírody "samy o sobě"
je projevem překonání dosavadního
antropocentristického přístupu k ochraně
přírody.
V návrhu zákona je zakotvena všeobecná
ochrana všech žijících živočichů
a planě rostoucích rostlin. Jejich využívání
nebo zásahy proti nim se musí opírat o zákonná
oprávnění vyplývající
z tohoto zákona nebo jiných předpisů
(rybářských, mysliveckých, rostlinolékařských
apod.). Samostatně je navržena ochrana stromů
rostoucích mimo les, ochrana jeskyň a krajinného
obrazu. Základ všeobecné ochrany přírody
a krajiny je konstituován zavedením pojmu územního
systému ekologické stability opírajícího
se o ochranu významných krajinných prvků.
Významné krajinné prvky jsou chráněny
buď přímo ze zákona nebo na základě
zvláštní registrace.
Zvláštní ochrana přírody obsažená
v části třetí a čtvrté
návrhu zákona upravuje na základě
moderní vědecké terminologie jednotlivé
kategorie zvláště chráněných
částí přírody. Zvláštní
pozornost je přitom věnována základním
ochranným podmínkám národních
parků, chráněných krajinných
oblastí a národních přírodních
rezervací, které musí být upraveny
formou zákona a které se týkají institutů
společných všem národním parkům
či národním přírodním
rezervacím. Paragrafované znění zákona
plně respektuje požadavek poslanců formulovaný
během projednávání zásad zákona
v České národní radě, aby právě
tato problematika byla urychleně právně upravena
a zahrnuta do textu zákona.
Nově se poskytuje právní ochrana paleontologickým
nálezům a vybraným druhům minerálů.
Návrh zákona dále zavádí ochranná
pásma přímo ze zákona pro národní
přírodní a přírodní
rezervace, přírodní památky a památné
stromy. Zakotvuje také základní podmínky
ochrany zvláště chráněných
druhů živočichů a rostlin, což
bylo dříve zajištěno nedostatečnou
vyhláškou. Protože návrh zákona
předpokládá rovněž přistoupení
České a Slovenské federativní republiky
k významným mezinárodním dohodám
na ochranu těchto druhů, upravuje s tím spojené
některé právní instituty. Rovněž
upravuje povinnost prokazování původu zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů,
povinnosti investora před zamýšlenou činností
ve volné krajině; dále se formuluje a zpřísňuje
režim povolování výjimek ze zvláštní
ochrany přírody, oprávnění
k zastavení činnosti poškozující
přírodu a krajinu apod.
Výkon státní správy ochrany přírody
počítá s využitím kompetencí
pověřených obecních úřadů
a okresních úřadů jako obecných
orgánů ochrany přírody a také
se zapojením speciálních orgánů
státní ochrany přírody, dnešních
správ národních parků a chráněných
krajinných oblastí. Nejedná se přitom
o potřebu přijímání dalšího
počtu nových pracovníků, neboť
tyto speciální orgány již existují,
avšak jsou omezeny pouze na metodickou a konzultační
činnost. Nové pravomoci jsou též svěřeny
obcím.
Odpovědnost za porušování povinností
na úseku ochrany přírody je zakotvená
na principu uvedení do původního stavu, popřípadě
provedení nezbytných opatření k nápravě
a možností ukládání pokut. Tato
odpovědnost je odstupňována tak, aby protiprávní
jednání, která nemají charakter přestupků,
mohla naplňovat skutkovou podstatu trestného činu
ohrožování a poškozování
životního prostředí tak, jak jej upravuje
novela trestního zákona z roku 1989 (zákon
č. 181/1989 Sb.).
Zákon nevyvolává bezprostřední
finanční požadavky na státní
rozpočet. Model státní správy v ochraně
přírody dle zákona bude naplněn s
využitím dnešního počtu pracovníků,
dojde pouze k jeho reorganizaci a restrukturalizaci. Podle celkové
finanční situace a možností státního
rozpočtu však je žádoucí, aby účinnost
zákona byla stimulována i finančně.
Potřeba vytváření územního
systému ekologické stability (§ 4 odst. 1)
zejména tam, kde zanikl nebo je poškozen, a také
finanční podpora vlastníkům pozemků
formou příspěvků (§ 69), si jistě
v budoucnu vyžádá i podporu státního
rozpočtu. Bylo by vhodné, aby s nabytím účinnosti
zákona Česká národní rada uvolnila
prostředky na tato praktická a nezbytná opatření
v krajině ve výši alespoň sto milionů
Kčs.
Jejich dosah je značný, neboť zlepší
přírodní rovnováhu v krajině,
např. zvýší schopnost krajiny zadržovat
vodu, které máme nedostatek, vrátí
život na území, odkud vymizel, zmenší
erozi půd a přispěje k celkovému zvýšení
stability krajiny, která je nebezpečně destabilizována.
Tím se přímo zlepšuje také životní
prostředí člověka. Nepochybně
by takové rozhodnutí ČNR zvýšilo
autoritu nově přijímaného zákona
a přesvědčilo veřejnost, že tento
zákon bude schopen přinést žádoucí
obrat ve vztahu člověka a společnosti k přírodě.
Přijetí nové právní úpravy
na úseku ochrany přírody a krajiny je mimořádně
významnou záležitostí. Jakékoliv
vědomé odkládání nové
legislativy v této oblasti a setrvávání
u zákona z roku 1956 je ekologicky i politicky neodůvodnitelné.
K § 1
Přispět k udržení a vytvoření
přírodní rovnováhy v krajině
je zásadním úkolem člověka,
který ji vážně narušil a je proto
povinen napravit tento stav. Zákon o ochraně přírody
a krajiny je jedním z nástrojů tohoto působení
člověka. Není ovšem jediným zákonem
působícím v tomto směru (viz např.
zákon o lesích, o vodě a půdě
apod.), proto je zvolen termín "přispět",
který navíc vymezuje právní ochranu
jako jeden (nikoli jediný) z nástrojů k ochraně
přírody a krajiny.
Účelem zákona je rovněž přispět
k realizaci odklonu od dosavadního a převládajícího
antropocentrizmu, připomenout podřízení
člověka řádu přírody
a respektování její původnosti a svébytnosti.
K § 2
K dosažení účelu zákona (§
1) je nezbytné současně blíže
vymezit zásadní cíle a úkoly ochrany
přírody a krajiny a způsob jejich naplnění.
Jde o stanovení bližších hlavních
forem ochrany přírody a krajiny ve vztahu zejména
k hospodářskému využití přírody,
vztahu k územnímu plánování,
zemědělství, lesnímu a vodnímu
hospodářství. Jde přitom o výčet
demonstrativní, nikoliv taxativní.
Konkrétní naplnění těchto stanovených
úkolů je zajištěno dalšími
ustanoveními obecné a zvláštní
části tohoto zákona. Ustanovení §
2 odstavce 3 je důležitým úkolem ochrany
přírody a krajiny i interpretačním
pravidlem celého zákona, vztahuje se tedy jak na
obecnou, tak zvláštní ochranu přírody.
K § 3
Vymezení základních pojmů v úvodu
zákona je nezbytné pro výchozí terminologické
sjednocení. Pojmy jsou přitom definovány
z hlediska účelu právní úpravy
s přihlédnutím k odborným definicím
jiných vědních oborů.
Pojem základní důležitosti je územní
systém ekologické stability (§ 3a), který
je třeba odůvodnit blíže. Představuje
propojenou síť biocenter a biokoridorů. Biocentrum
je přírodní část krajiny tvořená
různorodým sledem stabilních a své
okolí stabilizujících ekosystémů.
Biokoridor je krajinný prvek protáhlého půdorysu,
který zprostředkuje trvalé propojení
nebo alespoň periodické kontakty mezi populacemi
rostlin a živočichů dvou či více
biocenter.
Nadregionální systém stability je pak takovou
sítí biocenter a biokoridorů, v níž
jednotlivé nadregionální biocentrum zaujímá
rozlohu větší než 50 ha, šíře
jednotlivého nadregionálního biokoridoru
je 60-100 m. Velikost regionálního biocentra je
20-50 ha, šíře regionálního biokoridoru
je 25-60 m, místní biokoridory a biocentra jsou
menší než tyto hodnoty.
V definici volně žijících živočichů
a volně rostoucích rostlin (§ 3 c), d) je třeba
zdůraznit pojem "udržují". Znamená
to, že jedinci člověkem do volné přírody
zavedení a dále v ní samostatně žijící
(bažanti, odchovaní sokolové apod.), do těchto
pojmů plně spadají.
K § 4
Obecná ochrana přírody vychází
z předpokladu, že využívat přírodu
lze pouze při současném zabezpečení
její ochrany. Za tím účelem se stanoví
základní povinnosti fyzických i právnických
osob při využívání přírody
a krajiny.
Územní systém ekologické stability
musí být vymezen a hodnocen, chráněn,
udržován a obnovován. Při vymezení
a hodnocení systému stability je působnost
orgánu ochrany přírody rozdělena mezi
ministerstvo životního prostředí (nadregionální
systém stability dle § 79, odst. 3 písm. a),
pověřené obecní úřady
(místní systém stability § 76 odst.
2 písm. d) a okresní úřady či
správy (regionální systém stability
dle § 77 a 78). K rekonstrukci zaniklého či
poškozeného systému stability jsou navrhovány
a realizovány plány, projekty a opatření
obnovy. Obnova územního systému ekologické
stability je veřejným zájmem, na němž
se podílejí v rozsahu vymezeném zvláštním
předpisem nebo dohodou vlastníci či uživatelé
pozemků, stát a obce.
Základní metoda ochrany významných
krajinných prvků a systému ekologické
stability krajiny je obsažena v odstavci 2 a 3 tohoto ustanovení.
Je jím zejména závazné stanovisko
orgánů ochranu přírody k zásahům,
které by mohly vést k jejich zničení
nebo poškození a obligatorní závazné
stanovisko orgánů ochrany přírody
ke schvalování lesních hospodářských
plánů z hlediska ochrany systému ekologické
stability, zejména druhové skladby lesních
porostů.
Závazná stanoviska podle tohoto ustanovení
vydávají pověřené obecní
úřady, což vyplývá z § 76
odst. 2 písm. b) zákona, s výjimkou závazného
stanoviska ke schválení lesního hospodářského
plánu podle § 4 odst. 3, které vydává
okresní úřad. Zvýšená
ochrana je dle § 4 odst. 4 poskytnuta pobřežním
pozemkům a pobřežním ekosystémům
vodních toků, kde se často nacházejí
významná ekotonová společenstva rostlin
a živočichů, cenné břehové
porosty a pod. Ochrana těchto částí
krajiny je nutná i z důvodů estetických.
K § 5
Volné nakládání s volně žijícími
živočichy a volně rostoucími rostlinami
může být umožněno jen potud, pokud
nevede k ohrožení příslušného
druhu na jeho existenci, k jeho degeneraci, k narušení
rozmnožovacích schopností, zániku místní
populace nebo ke zničení ekosystému, jehož
je součástí. Přípustné
jsou také zásahy při hubení živočichů
a rostlin upravené zvláštními předpisy,
zejména rostlinolékařskými, veterinárními,
hygienickými, mysliveckými a rybářskými
předpisy.
Zakotvení zásady všeobecné ochrany živočichů
a rostlin je výrazným kvalitativním posunem
v právní úpravě ochrany přírody.
Neznamená ovšem "absolutní nedotknutelnost"
jedinců jednotlivých druhů. Jejich hubení
z výslovně stanovených důvodů
plynoucích ze zvláštních předpisů
je přípustné a nezbytné. Jiné
hubení je přípustné ovšem jen,
neznamená-li určité překročení
hranice, které vede k zařazení druhu do ohrožených,
neznamená-li zničení ekosystému či
degeneraci reprodukčních schopností populace
či zánik veškeré populace. V případě
hrozby překročení takové hranice lze
užít ustanovení § 5 odst. 1, poslední
věty.
Geograficky nepůvodní druh živočicha
nebo rostliny podle odst. 4 a 5 je druhem, který není
součástí přirozeného společenstva
a s ostatními druhy není schopen koexistence ve
vyvážených vztazích (hrozí expanzivním
rozšířením nebo narušením
přirozených společenstev či ohrožuje
genetické vlastnosti druhů původních).
Před takovými druhy musí být příroda
chráněna.
Oprávnění k zákazu nebo zastavení
činnosti podle odstavce 1 přísluší
okresním úřadům (§ 77), na území
národních parků a chráněných
krajinných oblastí pak jejich správám
(§ 78). Stejně je tomu u povolení podle odstavce
4 a 5.
Vývoz a dovoz podle odstavce 6 povoluje ministerstvo životního
prostředí (§ 79 odst. 3 písm. k).
K § 6
Významné krajinné prvky existují podle
právní úpravy tohoto zákona ve dvou
kategoriích. V souladu s § 3 jde za prvé o
významné krajinné prvky ex lege. Druhou skupinou
jsou významné krajinné prvky registrované
příslušným orgánem státní
ochrany přírody. Ustanovení § 6 upravuje
postup při registraci této druhé skupiny
významných krajinných prvků a další
povinnosti vlastníků pozemků na nichž
se tyto prvky nacházejí. Registraci provádí
pověřený obecní úřad,
což vyplývá z ustanovení § 76 odst.
2 písm. a). Vzhledem k tomu, že registrace má
charakter evidenčního úkonu, nepodlého
správnímu řízení (§ 90
odst. 1).
K § 7 až 9
Dřevinám rostoucím mimo les se poskytuje
ochrana. Zásahem z důvodů pěstebních
dle § 8 odst. 2 se rozumí plánovitá
péče o porosty, jejich probírka, obnova korun
stromů, ořezávání suchých
větví, odstranění nalomených
nebo jinak nebezpečných částí
apod.
K jejich kácení je zásadně nezbytné
povolení orgánu ochrany přírody, pokud
nejde o výkon práva podle zvláštních
předpisů (např. vodní zákon,
plynárenský zákon, elektrizační
zákon, silniční zákon apod.) nebo
stav krajní nouze.
Povolení není též třeba, jde-li
o dřeviny do stanoveného rozsahu a na pozemcích
ve vlastnictví fyzických osob nebo zásah
v zájmu údržby zeleně dle § 8 odst.
2 - ten však musí být orgánu povolujícímu
kácení předem hlášen. Rozsah,
tj. velikost, obvod, příp. výměru
zeleně nebo jinou charakteristiku, k jejímuž
kácení není třeba povolení,
stanoví obecně závazný právní
předpis.
Příslušný orgán ochrany přírody
může v rozhodnutí o povolení kácení
uložit povinnost přiměřené náhradní
výsadby s následnou péčí o
dřeviny nejdéle po dobu tří let.
Povoleni ke káceni zeleně zásadně
přísluší obci (§ 71), okresní
úřad nebo správa si je mohou v závažných
případech vyhradit (§ 77 a 78).
K § 10
Ochrana jeskyň dosud nebyla předmětem právní
úpravy. Jejím zavedením dochází
k významné události z hlediska ochrany tohoto
mimořádného přírodního
jevu, jak jsou jeskyně celosvětově hodnoceny.
Jeskyně jsou dokladem vývojových procesů
čtvrtohor a často i mnohem starších
dob, jejich právní ochrana jako přírodního
fenoménu vypovídajícího o geologickém
vývoj i země je nanejvýš odůvodněná.
Vzhledem k nevhodnému využívání
jeskynních prostorů ke "skladování"
závadných látek a materiálů
(včetně radioaktivních, jak ukázaly
poslední případy v Českém krasu)
je nutno zajistit účast orgánů ochrany
přírody v procesu jejich případného
hospodářského využívání
včetně zpřístupňování
za vstupné jako objektů turistického ruchu.
Souhlas podle odstavce 2 vydávají okresní
úřady, na území národních
parků a chráněných krajinných
oblastí jej vydávají jejich správy
(§ 77 a 78).
K § 11
Jako zcela nová problematika je upravena ochrana paleontologických
nálezů /zkamenělin/, která dosud v
našem právním řádu není
vůbec regulována. Zákon upravuje povinnosti
nálezce, možnost provedení záchranného
paleontologického průzkumu a následný
dohled. Druhová ochrana paleontologických nálezů
není z praktického hlediska možná, a
proto se dává přednost ochraně na
stanovištích a regulaci jejich vývozu. Orgánem
ochrany přírody podle odstavce 1 a 2 je okresní
úřad, na území národních
parků a chráněných krajinných
oblastí jsou jím jejich správy. Vývoz
podle odstavce 3 povoluje ministerstvo životního prostředí
(§ 79 odst. 3 písm. j). V § 90 odst. 3 zákona
jsou obsažena některá důležitá
omezení účinnosti § 11.
K § 12
Nově je upravena ochrana krajinného rázu
rozsáhlých území ve volné /zvláště
nechráněné/ přírodě
a krajině tak, aby nebyly znehodnocovány její
přednosti a hodnoty též po stránce estetické.
Úprava směřuje zejména k regulaci
nevhodné výstavby. Konkrétním institutem
k zajištění těchto ustanovení
je jednak institut souhlasu orgánu ochrany přírody,
jednak též možnost zřízení
přírodního parku, který mohou vyhlašovat
orgány státní ochrany přírody.
Do této kategorie obecné ochrany přírody
se převádí dnešní tzv. soustava
oblastí klidu (viz § 90 odst. 10). Orgánem
ochrany přírody podle odstavce 2 a 3 je okresní
úřad (§ 77).
K § 13
Tento zcela nový institut právní ochrany
umožňuje přechodnou ochranu nenadále
se vyskytnuvších vzácných či
jinak významných druhů či jejich společenstev
na jinak dostatečně nechráněném
území. Z hlediska jeho časové naléhavosti
je vyhlašován individuálním správním
aktem orgánu státní ochrany přírody.
Jedná se v praxi o velmi potřebné a dobře
využitelné opatření. Rozhodnutí
o stanovení přechodně chráněné
plochy vydává okresní úřad,
na území národních parků a
chráněných krajinných oblastí
tak může stanovit správa.
Pro zmírnění nepříznivých
majetkových ztrát je nutno ekonomické škody
vlastníkům či uživatelům uhradit.
Újma nikoliv nepatrná bude nahlížena
především vzhledem k objektivním krácením
výnosů z dotčených pozemků
v důsledku stanovených omezení. Krácení
výnosů z pozemků bude zpravidla účetně
prokazatelné. Hranice nepatrnosti nemůže být
stanovena trvale jednorázovou částkou, nebude
to však zpravidla částka menší
než jedna setina výnosu z dotčeného
pozemku.
K § 14
Stanoví se jednotlivé kategorie zvláště
chráněných území, odstupňované
dle jejich přírodní hodnoty. Počet
kategorií zvláště chráněných
území ve srovnání se stávající
právní úpravou se zmenšuje, stává
přehlednějším.
K § 15, 25, 28, 33, 35 a 36
Stanoví podrobné definice jednotlivých kategorií
zvláště chráněných území
zavedených § 14 s přihlédnutím
k mezinárodnímu standardu.
Dále se určují v § 16, 26, 29, 34, 35
odst. 2 a 36 základní ochranné podmínky,
to je omezení a zákazy při jejich využívání
tak, aby byl splněn účel jejich vyhlášení.
Bližší podmínky ochrany těchto
zvláště chráněných území
pak vyplývají dále z obecně závazných
předpisů, kterými se tato území
vyhlašují.
K § 17, 18 a 27
Tato ustanovení zřizují a upravují
základní právní a koncepční
nástroje k ochraně velkoplošných chráněných
území t. j. národních parků
a chráněných krajinných oblastí
tím, že se diferencuje režim jejich ochrany v
rámci tří resp. čtyř zón
odstupňované ochrany. Dále se upravují
oborové dokumenty (u chráněných krajinných
oblastí) resp. plány péče (u národních
parků) jakožto nástroje řízení
péče o tato území.
Vymezení a změny zón ochrany přírody
v národních parcích a chráněných
krajinných oblastech provádí ministerstvo
životního prostředí (§ 79 odst.
3 písm. c), které též schvaluje plán
péče o národní park (§ 79 odst.
3 písm. d) navržený správou národního
parku. Obdobně dle § 27 správa chráněné
krajinné oblasti navrhuje oborový dokument a ministerstvo
životního prostředí jej schvaluje (viz
§ 79 odst. 3 písm. d). Vzhledem k charakteru těchto
dokumentů (plánovací a organizační
dokumenty) jsou vyjmuty ze správního řízení
(§ 90 odst. 1).
K § 19
Jako nový právně relevantní nástroj
regulace a ochrany území národního
parku (popř. jeho částí) se zavádí
návštěvní řád národního
parku vydávaný formou obecně závazného
právního předpisu správy národního
parku (viz § 78 odst. 5). V něm je možno omezit,
popřípadě zakázat některé
pro přírodu národního parku nebezpečné
či nepříznivé činnosti, které
jsou spojeny s turistickou a rekreační aktivitou.
Výhodou tohoto nástroje je, že může
vycházet z místních požadavků
ochrany, odlišných v jednotlivých národních
parcích, a reflektovat tak lépe specifickou potřebu
úpravy než nástroj obecný.
K § 20
Jako vědecký a konzultační orgán
s iniciativními funkcemi se zřizuje rada národního
parku. Je tvořena delegovanými zástupci obcí
a okresních úřadů na jejichž
katastru se NP nachází, zástupci nejvýznamnějších
hospodářských subjektů v NP popř.
jeho okolí působících a dále
experty z řad vědeckých a odborných
pracovníků.
K § 21
V národních parcích, jakožto v nepřísněji
chráněné kategorii velkoplošných
chráněných území se striktně
omezuje popřípadě vylučuje výkon
práva myslivosti a rybářství tak,
aby byl jednoznačně podřízen účelům
ochrany přírody. Z § 78 vyplývá,
že orgánem ochrany přírody oprávněným
omezit nebo zakázat výkon práva myslivosti
je správa národních parků. Toto ustanovení
je zvláštním předpisem k zákonu
o myslivosti.
K § 22
Lesy pokrývají největší část
rozlohy většiny našich národních
parků. Z těchto důvodů je nezbytné,
aby režim péče o lesní bohatství
byl upraven v zájmu ochrany přírody.
Územně jde u národních parků
o výměru 1, 3% území České
republiky, omezení zde stanovená nezasáhnou
příliš velké plochy. Případy
tzv. mimořádných okolností a nepředvídaných
škod v lesích podle lesního zákona,
kdy je nutno např. zasahovat za použití chemických
prostředků, je třeba vázat na souhlas
orgánu ochrany přírody.
Ustanovení podle § 22 je tedy zvláštním
předpisem k lesnímu zákonu a jeho prováděcím
předpisům.
K § 23
U lesů a lesního půdního fondu národních
parků je vzhledem k jejich mimořádným
hodnotám upravena závazně též
forma státního vlastnictví a to tak, že
je formulován zákaz jejich zcizení - rozumí
se včetně privatizace. Tím ovšem není
dotčeno právo osob na návrat tohoto druhu
majetku v rámci obnovy vlastnických předpisů
(reprivatizační proces). Toto ustanovení
vychází z článku 4 odst. 6 ústavního
zákona č. 103/1991 Sb., které umožňuje,
aby zákon ČNR stanovil majetek zůstávající
k zabezpečení potřeb společnosti ve
státním vlastnictví. Sleduje stejnou koncepci
jako ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona
ČNR č. 172/1991, o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, které vyloučilo
obnovu vlastnického práva obcí k lesům
na území národních parků a
dalo přednost státnímu vlastnictví.
K § 24
K regulaci pohybu a přístupu návštěvníků
na území národních parků se
jako ekonomický nástroj zavádějí
úplaty. Správa národního parku má
možnost pomocí nich vhodně usměrňovat
návštěvnost jednotlivých lokalit a zejména
jejich zátěž dopravou. Úplaty jsou příjmem
správy národního parku a budou využity
pro účely ochrany přírody a zlepšení
služeb návštěvníkům.
K § 30, 31 a 32
Výkon práva myslivosti a rybářství,
regulace péče o lesy a vlastnických práv
je u kategorie národní přírodní
rezervace jako nejhodnotnějšího stupně
maloplošného chráněného území
upravena zcela obdobně jako u národních parků
(viz též odůvodnění k §
21 a 23).
K § 37
Pro zajištění ochrany a zmírnění
nepříznivých vlivů okolí se
určuje minimální ochranné pásmo
vybraných kategorií chráněných
území ze zákona,v němž jsou některé
lidské činnosti vázány na souhlas
orgánu ochrany přírody (§ 37 odst. 2).
Ochranné pásmo lze též individuálně
vyhlásit dle odst. 1 a aktuální potřeby
ochrany přírody. Jde o jakousi "nárazníkovou"
přechodovou zónu. Pojem ochranných pásem
podle tohoto zákona není totožný např.
s ochrannými pásmy léčivých
zdrojů, které mají vlastní právní
režim. Orgánem ochrany přírody podle
odstavce 2 je okresní úřad (§ 77), na
území národních parků a chráněných
krajinných oblastí jejich správy (§
78).
K § 38
Jako nový institut a účinný nástroj
cílené péče o vybrané kategorie
zvláště chráněných území
se zavádí plány péče o vybraná
zvláště chráněná území.
Jde o dokumenty průběžně aktualizovatelné
a zpracovávané na období zpravidla deseti
let, obsahující soubor nejrůznějších
opatření, vědeckých podkladů
i konkrétních postupů pro uskutečňování
tzv. managementu (řízeného využívání
chráněného území, jehož
cílem není ekonomický zisk, ale zachování
hodnot chráněného území). Plány
budou schvalovat orgány ochrany přírody,
v případě národních přírodních
rezervací a národních přírodních
památek ministerstvo životního prostředí
(§ 79 odst. 3 písm. d). Půjde-li o plány
péče přírodních rezervací
a přírodních památek je příslušný
ke schválení okresní úřad (§
77), na území národních parků
a chráněných krajinných oblastí
jejich správy (§ 78). Schvalování těchto
plánů se děje mimo správní
řízení (viz § 90 odst. 1).
K § 39
V zákoně stanovené vybrané kategorie
zvláště chráněných částí
přírody lze chránit též na základě
smluvní ochran (písemné dohody) s vlastníkem.
Tento institut je upraven dle vzoru západoevropských
právních systémů, kde je hojně
používán. U nás zřejmě
dosáhne většího využití
až po určité době, po širším
rozvoji systému soukromého vlastnictví k
půdě. Jeho hlavním cílem je vyvolat
pozitivní motivaci vlastníků pozemků
na vyhlašování některých zvláště
chráněných částí přírody
na základě vůle projevené shodně
s orgánem státní správy. Administrativní
přístup je tak prolomen ve prospěch přístupu
občanského.