Česká národní rada 1990 – 1992

Zdravotní pojišťovny hradí náklady zdravotní péče pro své pojištěnce na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními na dobu dvou let, s možností vypovězení smlouvy v případě porušení smluvních podmínek i před uplynutím této doby. Všeobecná zdravotní pojišťovna je povinna v období prvních dvou let po svém zřízení uzavřít smlouvu s každým zdravotnickým zařízením, které o to požádá. V tomto období je každé zdravotnické zařízení povinno uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou provádějící všeobecné zdravotní pojištění, pokud o to taková pojišťovna požádá. Zdravotnickým zařízením se pro účely tohoto zákona rozumí i soukromá ordinace lékaře, soukromá ordinace klinického psychologa a soukromá ordinace středního zdravotnického pracovníka.

Smlouvy se uzavírají na rozsah těch druhů zdravotní péče, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Smlouvy se uzavírají i s lékárnami. Úhrada za poskytnuté zdravotní výkony se proplácí zdravotnickému zařízení, které je poskytlo, podle platného ceníku vydaného ministerstvem financí České republiky v dohodě s ministerstvem zdravotnictví České republiky a po projednání s Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou a Českou lékárnickou komorou, s pojišťovnami provádějícími všeobecné zdravotní pojištění a zástupci smluvních zdravotnických zařízení.

Zdravotní pojišťovny na základě předloženého dokladu uhradí lékárnám a výdejnám zdravotnických potřeb léky a zdravotnické potřeby do výše cenového limitu stanoveného pro jednotlivé druhy léků a zdravotnických potřeb. Tímto dokladem jsou lékařské předpisy, vystavené zdravotnickými zařízeními - smluvními partnery pojišťovny.

Odůvodnění:

Po přechodu na systém zdravotního pojištění bude vznik, obsah a zánik vztahů při zabezpečení zdravotní péče a jejího financování mezi zdravotními pojišťovnami zahrnutými do systému zákonného pojištění a zdravotnickými zařízeními založen smlouvou. Účelem je umožnit pojištěncům pokud možno co nejdostupnější zdravotní péči a zdravotnickému zařízení vymezit objem zdravotní péče, který pojišťovna pro své pojištěnce od daného zdravotnického zařízení potřebuje zabezpečit.

Zdravotnickým zařízením se rozumí i soukromá ordinace lékaře, klinického psychologa, středního zdravotnického pracovníka, popřípadě jejich sdružení. Právní subjektivita těchto zdravotnických zařízení vyplývá ze zvláštních právních předpisů. Z hlediska smluvního vztahu ke zdravotní pojišťovně není rozhodující forma vlastnictví zdravotnického zařízení.

Smlouva se zdravotnickým zařízením bude uzavřena jen na poskytování zdravotní péče, kterou je uvedené zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat a jen v rozsahu výkonů obsažených v platném ceníku. Zdravotní výkony, které zdravotní pojišťovny zahrnuté do systému zdravotního pojištění zdravotnickým zařízením hradí, jsou obsaženy v platném ceníku výkonů. Léky a zdravotnické potřeby budou hrazeny do výše cenového limitu stanoveného pro jednotlivé druhy léků a zdravotnických potřeb. Specifické případy zajištění léků a zdravotnických potřeb budou řešeny revizními lékaři zdravotní pojišťovny.

Podkladem pro úhradu zdravotní péče je seznam výkonů schválený ministerstvem zdravotnictví České republiky po projednání s odbornými společnostmi, Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou a zástupci smluvních zdravotnických zařízení. Výkonem se rozumí nejen jednotlivý úkon, ale i určitá diagnostická, léčebná nebo preventivní činnost jako souhrn jednotlivých úkonů (např. operační zákrok je souhrnem řady dílčích úkonů).

Výše bodového ohodnocení výkonů je předmětem vyjednávání zástupců ministerstva zdravotnictví České republiky, Všeobecné zdravotní pojišťovny, odborných lékařských společností, České lékařské komory, České stomatologické komory a zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Základem pro bodové ohodnocení výkonů jsou úplné náklady spojené s uskutečněním daného výkonu a záměry zdravotní politiky.

Ceník výkonů vydá ministerstvo financí České republiky po dohodě s ministerstvem zdravotnictví České republiky a po projednání s Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a zástupci smluvních zdravotnických zařízení. Rozhodující pro stanovení ceny je bodová hodnota výkonu, objem disponibilních finančních prostředků a záměry zdravotní politiky.

Zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění kontrolují využívání a poskytování zdravotní péče v jejím objemu a kvalitě u smluvních zdravotnických zařízení a pojištěnců. Kontrolní činnost provádějí zejména prostřednictvím svého informačního systému a revizních lékařů.

Odůvodnění:

Zdravotní pojišťovny jsou finančními institucemi. Z toho vyplývá celkový zájem o to, aby počínání jejich pojištěnců i zdravotnických provozů vedlo k efektivnímu využívání a poskytování zdravotní a léčebné péče a tím i k minimalizování nákladů s tím spojených. Cílem je poskytování zdravotní péče jen potřebným subjektům a v potřebném rozsahu, nikoliv však na úkor kvality zdravotní péče. Stejně tak je cílem financovat jenom provoz takových zdravotnických zařízení, která tento potřebný rozsah zdravotní péče poskytnou.

Kontrolní činnost bude probíhat ve dvou úrovních. Základní kontrolní systém bude součástí navrhovaného informačního systému zabezpečujícího provoz pojišťovny. Kontrolní vazby srovnávající úroveň poskytovaných služeb podle oborů, územně, věcně, i v časových souvislostech, umožní odhalit největší množství závadných postupů a činností jak v chování pojištěnců, tak zdravotnických zařízení. Druhá úroveň kontrolní činnosti bude zabezpečována věcně a jejím cílem bude postihnout závady průběhu léčebného procesu.

Revizní lékaři zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění posuzují odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a předepisování léčiv, zdravotnických potřeb a na posuzování potřeby lázeňského pobytu pacienta - pojištěnce jako součásti jeho léčebné péče. Svou činnost jsou oprávněni vykonávat v rozsahu daném rozsahem služeb poskytnutých smluvním zdravotnickým zařízením této pojišťovně. Revizní lékaři vykonávají svou funkci nejdéle po dobu pěti let, a to ve spojení s výkonem klinické nebo ambulantní praxe nebo jako samostatnou činnost. Revizní lékař může tuto činnost vykonávat i opakovaně, nikoliv však v bezprostředně následujícím funkčním období. Svoji činnost vykonávají v pracovněprávním vztahu ke zdravotní pojišťovně.

Odůvodnění:

Revizní lékař bude posuzovat věcnou stránku léčebného procesu. S ohledem na to by složení revizních lékařů ve zdravotní pojišťovně mělo postihnout hlavní medicínské obory. Revizní lékař proto musí být lékař s vysokou odbornou úrovní a s rozsáhlými zkušenostmi v oboru. Jeho postavení je možno řešit dvěma způsoby. Jednak může být jeho činnost omezena pouze na výkon této funkce, jednak může být funkce revizního lékaře spojena s výkonem ať již klinické anebo ambulantní praxe. Obě uvedené možnosti mají své nevýhody. Spojením výkonu revizního lékaře s provozováním praxe vzniká nebezpečí střetu zájmů při výkonu obou těchto činností. Při výkonu pouze revizní činnosti lékaře je nebezpečí poklesu jeho odborné úrovně, což je z hlediska výkonu této činnosti nežádoucí. Mimoto je ještě nebezpečí, že v územních celcích s menší sítí zdravotnických provozů bude obtížné získat dostatečně zkušené odborníky, kteří by měli zájem o výkon pouze této činnosti.

Lze tedy předpokládat, že funkce revizního lékaře jako samostatná činnost bude uskutečňována převážně ve velkých městech. V územních celcích s menší sítí zdravotnických provozů bude zřejmě nutné připustit spojení výkonu revizního lékaře s výkonem lékařské praxe. V zájmu objektivního výkonu činnosti revizního lékaře je její vykonávání časově omezeno. Předpokládá se, že činnost revizního lékaře bude odměňována na úrovni platu špičkových odborníků daného oboru. Hlavním kritériem výběru revizních lékařů bude jejich nejen vysoká odborná úroveň, ale i morální předpoklady. V tomto směru předpokládáme i účast České lékařské komory a České stomatologické komory při výběru a případném posuzování činnosti revizního lékaře jako odborníka v oboru. Pracovněprávní vztah ke zdravotní pojišťovně bude uzavírán zpravidla na základě výběrového řízení.

Zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění podléhají kontrole státních orgánů i zástupců občanů. Podrobnosti stanoví zvláštní zákon.

Odůvodnění:

Zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění nelze s ohledem na specifický charakter jejich činnosti zařadit mezi žádnou ze stanovených hospodářsko-právních forem organizací. Musí však podléhat kontrole jak ze strany státních orgánů, tak i pojištěnců. Kontrola ze strany státních orgánů i pojištěnců spočívá rovněž v jejich zastoupení v orgánech zdravotních pojišťoven.

V případě platební neschopnosti Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, které nejsou zaviněny touto pojišťovnou, ale ekonomickou politikou státu nebo v důsledku zvýšení spotřeby zdravotní péče, uhradit náklady poskytnuté zdravotní péče, garantuje uhrazení těchto nákladů státní rozpočet. V případě zjištění bilanční nerovnováhy je Všeobecná zdravotní pojišťovna povinna předložit návrh opatření vládě České republiky.

K úhradě výkyvů ve spotřebě zdravotní péče se zřizuje u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky rezervní fond. Finanční prostředky na založení tohoto fondu poskytne státní rozpočet. V roce 1992 se tento fond z prostředků státního rozpočtu nevytváří. Systém tvorby a užití rezervního fondu stanoví ministerstvo financí České republiky vyhláškou.

Odůvodnění:

Navrhovaným zákonem je vytvářen systém všeobecného zdravotního pojištění. Z toho vyplývá i povinnost státu ručit za solventnost Všeobecné zdravotní pojišťovny v případech, které nejsou zaviněny pojišťovnou, ale naopak ekonomickou politikou státu. Jedná se o ekonomické jevy typu hyperinflace, prudkých cenových zvratů, nadměrného růstu nezaměstnanosti, ale i důsledky zvýšení spotřeby zdravotní péče v případě vzniku rozsáhlé epidemie, apod.

Ve všech případech nastupuje garance státu, až po využití prostředků rezervního fondu pojišťovny. Tato garance se projeví i v tom, že potřebná zdravotní péče musí být zajištěna případně i na úkor jiných oblastí činnosti státu, neboť princip humanity je nadřazen ekonomickým prioritám.

Za nesplnění oznamovací povinnosti podle zásady č. 5 může uložit zdravotní pojišťovna provádějící všeobecné zdravotní pojištění pokutu, až do výše 100 000 Kčs.

Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne zjištěného nesplnění oznamovací povinnosti plátcem pojistného, nejdéle však do tří let od nesplnění oznamovací povinnosti.

Při zjištění opakovaného nesplnění oznamovací povinnosti činí výše pokuty dvojnásobek uložené pokuty.

Odůvodnění:

Ukládání sankčních opatření sleduje zajištění garance státu při fungování systému všeobecného zdravotního pojištění. Nesplnění oznamovací povinnosti může způsobit pojišťovně značnou škodu. Proto je nesplnění této povinnosti výrazně sankcionováno.

Pojistné se platí na účet zdravotní pojišťovny vždy za celý kalendářní měsíc, a to do 20. dne předcházejícího kalendářního měsíce. Pojistné se zaplatí poprvé za kalendářní měsíc, ve kterém povinnost platit pojistné vznikla, a to do osmi dnů od vzniku této povinnosti. Pokud povinnost platit pojistné vznikla po 20. dni v kalendářním měsíci, platí se pojistné na následující kalendářní měsíc v téže lhůtě.

Nezaplatí-li plátce pojistné ve stanovené výši a včas, je zdravotní pojišťovna povinna vymáhat na dlužníkovi jeho zaplacení a je oprávněna uplatnit vůči němu i nárok na zaplacení poplatku z prodlení ve výši 1 promile z dlužné částky za každý kalendářní den.

V odůvodněných případech může zdravotní pojišťovna poplatek z prodlení zčásti nebo zcela prominout.

Odůvodnění:

Navrhovaná opatření představují běžný prostředek k donucení plátců k včasnému a řádnému plnění povinností.

Zdravotní pojišťovna vyměří zaměstnavateli, u něhož v uplynulém kalendářním roce došlo k opakovanému výskytu pracovních úrazů nebo nemocí z povolání ze stejných zdrojů nebo příčin a v důsledku toho ke zvýšení nároků na zdravotní péči, přirážku do výše 5% z podílu na jím hrazeném pojistném všech zaměstnanců. Přirážku za kalendářní rok lze vyměřit nejdéle do 31. 3. následujícího roku. Přirážka je splatná na účet zdravotní pojišťovny jednorázově, nejpozději do jednoho měsíce od jejího vyměření. Zaměstnavatelé jsou povinni pojišťovně zasílat opisy záznamů o pracovních úrazech a to najednou za uplynulý kalendářní měsíc, vždy nejpozději do pátého dne následujícího měsíce.

Odůvodnění:

Opakováním pracovních úrazů ze stejných zdrojů a příčin vzniká zvýšená potřeba zdravotních úkonů a tím i zvýšené náklady nikoliv zdravotnickému zařízení, ale zdravotní pojišťovně. Dřívějším krytím zvýšené státní zdravotní péče z titulu porušování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci byly regresní náhrady. Vzhledem k tomu, že změnou v systému financování zdravotnictví dochází k zániku titulu k uplatňování těchto náhrad na straně státní zdravotní správy, ale zvýšené náklady na krytí zdravotní péče z důvodu porušení zmíněných předpisů zůstávají, je nutno zabezpečit právně povinnost toho, kdo tyto zvýšené náklady způsobil, aby se na nich alespoň částečně podílel. Opakování stejných zdrojů a příčin pracovních úrazů nebo nemocí z povolání není náhodné, ale vyplývá buď z přímého porušování platných předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo z trpění takového stavu, přičemž obojí je nedostatkem na straně zaměstnavatele.

Přirážka vyplývající z předpisů o zdravotním pojištění by měla být odlišena od přirážky vyplývající z předpisů o nemocenském pojištění. V mnoha případech totiž v praxi dochází k situaci, kdy nárok na nemocenské dávky pro pracovní neschopnost vůbec nevznikne, ale vznikne nárok na zdravotní úkony a tím na platby zdravotní pojišťovny. Pro příklad lze uvést zlomení ruky jako pracovní úraz, při kterém pracovník nemá pracovní neschopnost, ale jeho zranění si vyžádalo hned několik léčebných úkonů a tím i zvýšené náklady zdravotní pojišťovny. Povinnost zasílat záznamy o pracovních úrazech je dosud dána organizacím vyhláškou ČÚBP a ČBÚ č. 110/1975 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení. Dosud měly organizace povinnost zasílat mj. tyto záznamy okresním ústavům národního zdraví. Za situace, kdy dochází k jejich rozvolňování a především ke změně ve financování zdravotnictví, ztrácí tato úprava své opodstatnění a je žádoucí, aby byl zdravotní pojišťovně právním předpisem zabezpečen zdroj potřebných informací.

Podle předpisů o nemocenském pojištění lze v konkrétních případech uložit vždy při porušení bezpečnostních nebo zdravotnických předpisů resp. při zjištění takového porušení přirážku. Pro uplatnění přirážky musí být podkladem pravomocné rozhodnutí orgánu státního odborného dozoru nebo státní zdravotní správy. V případě přirážky uplatňované zdravotní pojišťovnou podle této zásady však nejde o posouzení, zda v konkrétním případě došlo k porušení právního předpisu, ale pouze o zhodnocení údajů, které pojišťovna bude mít k dispozici.

Na rozhodování zdravotních pojišťoven provádějících všeobecné zdravotní pojištění se vztahují obecné předpisy o správním řízení. Ve věcech týkajících se placení pojistného rozhodují zdravotní pojišťovny platebními výměry, které jsou okamžitým exekučním titulem.

O opravných prostředcích proti rozhodnutím zdravotních pojišťoven rozhodují soudy. Opravný prostředek proti platebnímu výměru nemá odkladný účinek, o tom je třeba povinného v odůvodnění platebního výměru poučit.

Odůvodnění:

Rozhodovací činnost zdravotních pojišťoven provádějících všeobecné zdravotní pojištění se týká např. neplnění oznamovací povinnosti, poskytnutí nepravdivých údajů pro vyměření pojistného, neplnění povinnosti zaměstnavatele vést evidenci a dokumentaci podle zásady č. 5, nedodržování Zdravotního řádu, neposkytnutí součinnosti pojištěnce při provádění kontrolní činnosti ve smyslu zásady č. 10 a 12, apod. Jejich rozhodnutí přezkoumávají soudy. Toto řešení je v souladu s vývojovou tendencí, která směřuje k zavedení správního soudnictví v širokém měřítku, neboť zárukou správného rozhodování jsou v právním státě především soudy.

Zrušují se s působností pro Českou republiku:

a) Zákon č. 33/1965 Sb., o úhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví (regresní náhrady), ve znění zákona ČNR č. 266/1991 Sb.,

b) Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 363/1991 Sb., kterou se provádí zákon o regresních náhradách,

c) Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 42/1966 Sb., o poskytování léčebně preventivní péče ve znění vyhlášek č. 131/1988 Sb., č. 61/1990 Sb. a č. 318/1990 Sb.,

d) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR č. 15/1983 Věst. MZ ČSR (reg. v částce 23/1983 Sb.), ve znění výnosu MZ ČSR čj. LP/3-200-29.3.1990 (č. 321/1990 Sb.),

e) Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 20/1966 Věst. MZ, o poskytování ambulantní péče lékařem, kterého si občan zvolil (reg. v částce 29/1966 Sb.),

f) Směrnice ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věst. MZ, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci (reg. v částce 2/1968 Sb.), ve znění směrnic MZ ČSR č. 17/1970 Věst. MZ ČSR (reg. v částce 20/1970 Sb.),

g) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR č. 8/1986 Ú. v. ČSR, pro posuzování zdravotní způsobilosti řidičů (reg. v částce 7/1986 Sb.),

h) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR č. 10/1975 Věst. MZ ČSR, o poskytování zdravotnických služeb československým občanům při jejich cestách a pobytu v zahraničí (reg. v částce 23/1975 Sb.), ve znění směrnic č. 4/1987 Věst. MZ ČSR (reg. v částce 16/1986 Sb.).

Odůvodnění:

Fungování nového systému zdravotního pojištění navazuje na tradici nemocenského pojištění v Československu, která byla na poměrně dlouhou dobu přerušena. V průběhu tohoto přerušení byly vydávány právní předpisy, které jsou s navrhovanými zásadami zákona v rozporu.

Pokud jde o zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dotýká se systém zdravotního pojištění dosavadního principu bezplatnosti poskytování zdravotnických služeb (§ 11), obvodních zdravotnických služeb (§ 12 odst. 2, § 16 odst. 2) včetně práva na volbu lékaře a otázek upravených v § 29 a 30, tj. náhrady nákladů léčení v cizině a léčení cizinců. Úpravy uvedených ustanovení budou provedeny v rámci připravované novely zákona č. 20/1966 Sb.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1992 s výjimkou zásad č. 3, 4, 8 písm. a), b), 14, 15, 16, 17 odst. 2, které nabývají účinnosti dnem 1. 1. 1993.

Odůvodnění:

Vzhledem k rozhodnutí vlády ČR o zavedení nového systému s účinností od 1. 1. 1992 respektuje předkládaný návrh zásad zákona o zdravotním pojištění tento termín.

Oproti původnímu předpokladu bude nový daňový systém zaveden s účinností od 1. 1. 1993 a do té doby je součástí stávajících daní i část připadající na zdravotní péči. Platba pojistného proto připadá v úvahu až od 1. 1. 1993. Proto je třeba ty zásady zákona, které mají vztah k platbám pojistného, uvést s touto skutečností do časového souladu.

Pojišťování zdraví má v českých zemích svou tradici. Potřeba pojištění proti nemocem, úrazům a jiným nepříznivým životním událostem se projevila již v první polovině 19.století. Nemocenské pojištění bylo v Rakousku zavedeno zákonem č. 33 z 30. 3. 1888. V Československé republice byla zákonem č. 268 z 15. 5. 1919 rozšířena pojistná povinnost na všechny osoby v poměru pracovním, služebním i učňovském. Dnem 1. 7. 1926 nabyl účinnosti nový zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, který byl novelizován zákonem č. 184/1928 Sb.

Zákonem o národním pojištění č. 99/1948 Sb. ze dne 5. 4. 1948 byly sjednoceny všechny druhy nemocenského a důchodového pojištění většiny pracujících. Byla zřízena Ústřední národní pojišťovna jako centrální orgán pro nemocenské pojištění a zdravotnictví. Dávky nemocenské a zdravotní byly upraveny Léčebným řádem vydaným Ústřední národní pojišťovnou.

V poúnorovém vývoji došlo k mnoha změnám, které se projevily v přijetí zákonů č. 102/1951 Sb. o přebudování národního pojištění a č. 103/1951 Sb. o jednotné preventivní a léčebné péči. V rámci těchto změn bylo důchodové pojištění odděleno a upraveno na důchodové zabezpečení. Zdravotní péče přestala mít charakter plnění věcných dávek nemocenského pojištění, byly vytvořeny Ústavy národního zdraví a soustava orgánů a zařízení hygienicko-epidemiologické služby.

Správu nemocenského pojištění převzalo ROH a vrcholným orgánem se stalo ÚRO. Fungování jednoho z nejmodernějších systémů nemocenského pojištění v Evropě bylo tedy v padesátých letech násilně přerušeno.

Nynější právní úprava obsazená v zákoně č. 20/1966 Sb. vychází ze zásady, že péči o zdraví poskytuje stát všem občanům bezplatně. Zdravotnické služby jsou službami poskytovanými státními zdravotnickými zařízeními financovanými ze státního rozpočtu.

Předkládaný návrh zásad o všeobecném zdravotním pojištění má navázat na nejlepší tradici původního systému nemocenského pojištění před rokem 1948 a dobré zkušenosti s ním a současně využít osvědčených zkušeností pojišťovacích systémů okolních vyspělých států.

Za dobu, kdy nemocenské pojištění ve skutečnosti neexistovalo, bylo pod tímto pojmem chápáno pouze vyplácení dávek v nemoci. V uvedeném období byla léčebná péče financována výhradně prostřednictvím státního rozpočtu, bez přímé souvislosti direktivně přidělených finančních prostředků zdravotnickým zařízením k objemu a kvalitě léčebné péče.

Důsledkem tohoto systému financování je současný stav našeho zdravotnictví.

Po teoretických úvahách o nutnosti obnovy pojišťovacího systému pro financování zdravotní péče a ovlivňování účelné organizace poskytování zdravotní péče, které začaly již počátkem roku 1990, schválila vláda České republiky Zásady nového systému zdravotní péče. Schválené Zásady obsahují princip financování zdravotnictví prostřednictvím zákonného zdravotního pojištění.

Název zdravotní pojištění byl zvolen pro odlišení úhrady zdravotní péče na rozdíl od pojmu nemocenské pojištění, používaného pro výplaty dávek v nemoci.

Nemocenské pojištění, t. j. dávky v nemoci, jsou svěřeny do působnosti ministerstva práce a sociálních věcí a jsou součástí navrhovaného fondu sociálního zabezpečení.

Naopak řešení problematiky zdravotního pojištění uložila vláda České republiky do působnosti ministerstva zdravotnictví a po zavedení bude sloužit pro financování zdravotní péče.

Aby nedošlo k prolínání kompetencí výše uvedených ministerstev a s ohledem na potřebu rychlého postupu prací na přípravě zdravotního pojištění, bylo toto rozdělení kompetencí respektováno. Od samého začátku však úzká vazba a vzájemné ovlivňování fondu nemocenského a fondu zdravotního pojištění byly zcela zřejmé. Ve všech vyspělých okolních státech je fond nemocenského a fond zdravotního pojištění systémově propojen a spravován jednou institucí. Toto spojení vyplývá i z tradice československého pojišťovacího systému, ve své době nejmodernějšího v Evropě.

Studie srovnatelných pojišťovacích systémů, pracovní setkání s odborníky WHO /Světová zdravotnická organizace/ v Brně a v neposlední řadě i konzultace s experty ze SRN, Belgie, Holandska a dalších států názory o vhodnosti propojení nemocenského a zdravotního pojištění podpořily. Postupné propojení nemocenského a zdravotního pojištění by bylo vhodné pro vzájemnou návaznost používaných ekonomických nástrojů při uplatňování zdravotní politiky státu vzhledem k jednoznačné podmíněnosti fungování obou fondů, i snížení provozních výdajů na fungování pojištění při spojení do jedné instituce. V obou případech se jedná o dávky krátkodobé, s téměř identickým okruhem pojištěnců a způsob placení pojistného státem za některé skupiny osob navržených v případě zdravotního pojištění i nemocenského pojištění je stejný. Spojení by bylo ve prospěch občanů, neboť platby prostřednictvím jedné instituce by pro ně byly přehledné. Spojení obou druhů pojištění do jedné instituce by vyřešilo i problémy vznikající při různém posouzení délky pracovní neschopnosti ošetřujícím a posudkovým lékařem.

Vláda České republiky uložila svým usnesením č. 36 ze dne 13. 2. 1991 mj. ministru zdravotnictví České republiky předložit do 30. 6. 1991 příslušným ministrům a Hospodářské radě vlády ČR návrh na zřízení Všeobecné zdravotní pojišťovny tak, aby zahájila činnost k 1. 1. 1992. V souvislosti s tím byla přislíbena změna daňového systému ke stejnému termínu. Tento úkol byl dále rozšířen usnesením vlády ČR č. 69 z 13. 3. 1991 o úkol zpracovat koncepci povinného zdravotního pojištění, zdravotní pojišťovny a vícezdrojového systému financování zdravotnictví. Časový plán ekonomické reformy v ČSFR stanovil termín zavedení nového daňového systému k 1. 1. 1993. Při projednávání možnosti zavedení nového daňového systému pokud jde o daň z příjmů od 1. 1. 1992, byl na ministerstvu financí České republiky potvrzen původně stanovený termín zavedení této daně v rámci celkového daňového systému, t. j. k 1. 1. 1993.

Z toho plyne, že v roce 1992 je jediným možným zdrojem financování zdravotnictví státní rozpočet. Prvotní rozdělení prostředků bude vycházet z rozsahu služeb a činností krytých dosud obvyklým rozpočtovým způsobem.

Rozdělování finančních toků z pojišťovny však již bude záviset na objemu, a zatím jen zprostředkovaně i na kvalitě léčebné péče poskytnuté jednotlivými zdravotnickými zařízeními.

Sama existence zdravotního pojištění nezvyšuje výdaje státního rozpočtu ani v roce 1992, kdy je jím bezprostředně financováno, tím méně pak v roce 1993 a dalších, kdy podstatnou část příjmů pojišťovny tvoří vybrané pojistné.

Propočty možných celkových rozpočtových prostředků na zdravotnictví v roce 1992 otevírají široké pole úvahám, jaká bude zdravotní péče. Odhad výdajů na zdravotnictví v roce 1992 se pohybuje od 46 miliard Kčs do 90 miliard (východiskem je hypotetické 15% pojistné z objemu vyplacených hrubých mezd, přiřazené všem pojištěncům).

Čím blíže dolní hranici bude skutečný rozpočet na zdravotnictví, tím obtížnější bude i zpomalení zhoršování zdravotní péče. A naopak, pohyb k horní hranici bude znamenat její zlepšování.

Nezbytnost navrhované právní úpravy vyplývá z úkolu uloženého usnesením vlády České republiky č. 36/1991. Důvodem přijetí tohoto a na něj navazujících usnesení byla nedostatečnost finančních zdrojů pro krytí nákladů na provoz zdravotnických zařízení již pro rok 1991 a očekávané prohloubení tohoto nedostatku v roce 1992. Všeobecné zdravotní pojištění již ve své výdajové části je prostředek, jak lépe využít dostupné finanční prostředky a udržet tak alespoň stávající úroveň zdravotní péče a postupně docilovat její zlepšení.

Rok 1992 se stane obdobím postupného zavádění pojišťovacího systému.

Jedna z projednávaných připomínek k předkládanému návrhu se týkala otázky, zda má být zdravotní pojištění řešeno na federální úrovni nebo v rámci republik. Návrh systému zdravotního pojištění vychází z řešení v rámci České republiky. Rozhodujícím důvodem je oddělení rozpočtových prostředků na zdravotnictví na Českou republiku a na Slovenskou republiku. Zřízení zdravotní pojišťovny na federální úrovni by vyžadovalo sjednocovací proces, pro který nejsou vytvořeny podmínky.

Aby Všeobecná zdravotní pojišťovna zahájila svou činnost od 1. 1. 1992, je zapotřebí vytvořit v předstihu institucionální a organizační předpoklady již v roce 1991.

Proto byla zřízena Správa všeobecného zdravotního pojištění jako rozpočtová organizace ministerstva zdravotnictví České republiky k 1. 9. 1991. Správa všeobecného zdravotního pojištění zanikne dnem účinnosti zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně k 1. 1. 1992. Financování Všeobecné zdravotní pojišťovny od 1. 1. 1992 bude zabezpečeno prostřednictvím ministerstva financí ČR, neboť financování prostřednictvím plateb pojistného lze provést až v návaznosti na změnu daňového systému od 1. 1. 1993.

Pro první období provozu Správy všeobecného zdravotního pojištění a poté Všeobecné zdravotní pojišťovny bylo navrženo zřídit Ústředí + 72 okresních poboček + pobočka Praha. Současně však byla zvažována i varianta 35 poboček. První varianta odpovídá v podstatě územnímu uspořádání České republiky a odpovídá požadavkům okresních zastupitelstev na umístění sídla poboček. Je navrhována v důsledku jednoznačného požadavku okresů, ministerstva zdravotnictví ČR, i názorů poslanců České národní rady, přestože reprezentuje určitý rozdíl ve finančním zabezpečení (1.700 tisíc Kčs).