Tisk 308
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 8. května 1991 č. 145
ke zprávě o stavu a úkolech české justice
Vláda
I. schvaluje
1. zprávu o stavu a úkolech české justice,
2. záměry a opatření ministerstva spravedlnosti, týkající se organizace soudů, personálního a materiálně-technického zajištění jejich činnosti uvedené v částech III - V zprávy;
II. ukládá
1. ministru spravedlnosti
a) zabezpečit realizaci záměrů a opatření, týkajících se regulace soudů, personálního a materiálně-technického zajištění jejich činnosti uvedených v částech III - V zprávy,
b) předložit vládě do 15. června 1991 návrh zákona ČNR o platových poměrech soudců a státních notářů,
c) připravit návrhy právních předpisů umožňujících privatizaci notářství,
2. ministrům spravedlnosti a financí zabezpečit financování realizace opatření, týkajících se organizace soudů, personálního a materiálně-technického zabezpečení jejich činnosti;
III. pověřuje
1. předsedu vlády, aby předložil zprávu o stavu a úkolech české justice k projednání České národní radě,
2. ministru spravedlnosti odůvodnit zprávu při projednávání v orgánech České národní rady.
Provedou:
předseda vlády
ministři spravedlnosti
a financí
Místopředseda vlády
Doc. ing. Antonín Baudyš, CSc., v. r.
SOUČASNÝ STAV a ÚKOLY ČESKÉ JUSTICE
Dlouhá desetiletí života ve stínu absolutní, nekontrolovatelné moci, založené na ideologii a praxi násilí, třídní a jiné nenávisti, politické a hospodářské diskriminace zanechala tíživé dědictví ve všech sférách společenské činnosti. Potlačení demokracie, deformace politického systému a právního řádu, pojetí zákona jako nástroje třídního násilí a právní nihilismus poznamenaly výrazně negativně také význam, postavení a autoritu soudní moci, výkon soudnictví, právní myšlení a právní vědomí. Komunistická diktatura usilovala o podřízení soudní moci exekutivě, spjaté úzce s politickou mocí.
Za takových okolností byla eliminována základní funkce soudu jako nezávislého, nestranného garanta ochrany občanských práv a svobod. Objektivní možnost plnit tuto funkci je totiž do značné míry závislá též na tom, jak je v historicky dané situaci soud sám chráněn před nezákonností, politickou a administrativní svévolí i zasahováním do svého rozhodování.
Soudy a soudci neměli příznivé podmínky pro svou činnost od samých počátků totalitního režimu. Jeho represivní složky již koncem 40. a v prvé polovině 50. let porušovaly brutálním způsobem demokratické principy práva a spravedlnosti. Zvůle zmonopolizované moci se prosazovala bezohledně i později, včetně období tzv. normalizace. Svědčí o tom zejména pokračující přezírání lidských práv a svobod a pronásledování všech, kdož jakkoli oponovali totalitnímu režimu nebo jen projevovali své kritické názory či nespokojenost. Opakovaně byl zdůrazňován "třídní přístup" k rozhodování soudů, kritizován jejich "liberalismus", připomínána preference tzv. zájmů společnosti, státu a státních organizací apod. Svou roli sehrávalo i uplatňování "nomenklaturních" kritérií při výběru a rozmísťování především vedoucích pracovníků justice, administrativně byrokratický způsob řízení soudů a hodnocení jejich práce apod.
Politicky cílený a organizovaný tlak totalitního režimu zasáhl soudní moc zvlášť citelně; oslabil a diskreditoval její postavení, zpochybnil princip nezávislosti soudu a jeho záruky a podlomil důvěru veřejnosti k rozhodování soudů, právu a spravedlnosti. Uvrhl výkon soudnictví, soudy a soudce do takových podmínek, v nichž nebylo možno plnit s žádoucími výsledky a v plném rozsahu nezastupitelnou ústavní úlohu soudu.
Listopadová revoluce otevřela cestu k demokracii, svobodě a právnímu státu. K státu, jehož budování je zúčtováním s tragickou minulostí a návratem k svrchovanosti zákona, úctě k lidským právům a svobodám i základním předpokladům nezávislého, nestranného výkonu soudnictví.
Obrozená občanská společnost si postavila před sebe cíle, k jejichž dosažení potřebuje soudy a soudce více než jindy. Nejde jen o to, aby nezávisle, nestranně a spravedlivé rozhodovali v souladu se svou dosavadní kompetencí. Stojí navíc před zcela novými úkoly, spojenými s nápravou minulých křivd a nespravedlností, s vytvářením právních předpokladů a jistot v souvislosti s budováním demokratického politického systému a právního státu a s rozsáhlými procesy transformace naší ekonomiky.v ekonomiku tržní.
česká justice (soudy, notářství a ministerstvo spravedlnosti České republiky) je si vědoma těchto úkolů a chce je úspěšně splnit. Jejich velikost a naléhavost však vyžaduje - vedle důvěry veřejnosti, ochrany autority soudu a nestranného výkonu soudnictví, pochopení, odhodlání a obětavosti soudců a ostatních pracovníků soudů - realizaci zásadních změn a opatření, která pomohou k překonání zděděných nedostatků a zlepšení současného stavu. K tomu je třeba zejména:
a) plně obnovit a upevnit postavení soudní moci jako jedné ze tří rovnocenných složek státní moci v demokratickém právním státě;
b) v souladu s tím konstituovat postavení, úkoly a pravomoc soudů jako nezávislých orgánů této moci, integrovaných v jednotné soudní soustavě;
c) posílit, chránit a přísně dodržovat princip soudcovské nezávislosti, založený na komplexní úpravě a působení právních, organizačních, personálních, materiálních i společenských záruk;
d) zdokonalit přípravu na soudcovské povolání s důrazem na růst soudcovských osobností;
e) včas a v potřebné míře vytvářet podmínky pro řádné, plynulé a důstojné fungování soudů a práci soudců i ostatních pracovníků soudů, včetně jejich ochrany před přímými i nepřímými zásahy do jejich rozhodování a před útoky ze strany obžalovaných a jiných účastníků řízení;
f) překonat přetrvávající nepříznivou atmosféru pro rozhodování soudů, ovlivňovanou některými neadekvátními společenskými reakcemi na jejich činnost (paušální kritikou či jednostranným referováním v hromadných sdělovacích prostředcích, neuváženými výroky některých významných činitelů apod.).
I.
SOUDNÍ MOC
Demokratické ústavní systémy jsou založeny na principu tripartice (trojdílnosti) státní moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tato tripartice znamená především, že mezi orgány těchto tří mocí, navzájem rovnocenných, jsou přesně rozděleny sféry jejich působnosti, a za druhé, že je mezi nimi vybudován a ústavně zajištěn fungující systém brzd a protivah; jeho účelem je garantovat vyvážené vztahy a vazby mezi orgány těchto mocí.
Přísné dodržování ústavně vymezené dělby působnosti mezi jednotlivými složkami státní moci je zvlášť důležité z hlediska soudní moci, jejího postavení a poslání. Již Ch. Montesquieu totiž konstatoval, že "neexistuje svoboda, není-li soudní moc oddělena od legislativy a exekutivy", a A. Hamilton upozorňoval varovně na to, že soudní moc je "v neustálém nebezpečí, že ostatní moci nad ní získají vrchu, že ji utlačí nebo ovlivní".
Podstatou soudní moci je ochrana subjektivních práv proti komukoli, kdo do nich zasahuje, včetně státu a jeho orgánů. Aby soudy mohly tuto funkci plnit, musí být nezávislé; z tohoto pohledu je soudcovská nezávislost principem výrazné funkčním (nikoli jen nějakou "okrasou" soudní moci). Ostatně v tomto pojetí našel výkon soudnictví (výkon soudní moci) své vyjádření i v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v podobě práva dovolat se ochrany soudu, a to jak obecně, tak i proti rozhodnutím orgánů státní správy.
Vyvážené vztahy a vazby mezi jednotlivými složkami státní moci, které zaručují vzájemné respektování a nevměšování, se neomezují jen na vrcholné ústavní instituce, ale zahrnují jejich celé soustavy; vztahuji se na státní orgány všech stupňů. Pokud jde o soudnictví, nejde tedy jen o ústavní soud nebo jen o vrcholné soudní instance, ale o celou soudní soustavu.
Konkrétní systém vzájemných brzd a protivah se v ústavách demokratických zemí v jednotlivostech liší. Vždy by však měla platit zásada, že vztah jedné moci k druhé nesmí být jednostranný, tj. nevyvážený přiměřenými oprávněními z druhé strany. Z hlediska soudní moci lze typický systém brzd a protivah charakterizovat takto:
1. vztahy mezi mocí zákonodárnou a soudní:
a) moc zákonodárná
- vydává zákony, jimiž určuje meze působnosti činnosti soudů,
- představuje jedinou ústavní instituci, která určitým způsobem limituje soudcovskou nezávislost (platí zásada, že soud je vázán jedině zákonem),
- může změnit i ustálenou judikaturu soudů vydáním nového zákona (s účinky pro futuro);
b) moc soudní
- kontroluje stanoveným postupem ústavnost zákonů (prostřednictvím ústavního soudnictví),
- posuzuje ve stanovených případech regulérnost voleb ("volební soudnictví"),
- podává při aplikaci zákonů jejich výklad, který sice není obecně závazný, ale podstatně ovlivňuje právní praxi;
2, vztahy mezi mocí výkonnou a soudní:
a) moc výkonná
- ustanovuje (prezident, vláda, ministr) zpravidla soudce do jejich funkcí,
- vykonává státní správu soudů, tj. zajišťuje řádný chod soudů po stránce personální, organizační, finanční a materiálně-technické a dohlíží na jejich činnost s výjimkou činnosti rozhodovací,
- může měnit (svým vrcholným představitelem, zpravidla prezidentem) účinky soudních rozhodnutí vydaných v trestním řízení (cestou vyhlášení amnestie nebo udělením milosti);
b) moc soudní
- přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy,
- rozhoduje o trestním, občanskoprávním nebo pracovněprávním postihu činitelů výkonné moci, kteří porušili své povinnosti (popřípadě přezkoumává rozhodnutí orgánů státní správy v těchto záležitostech),
- rozhoduje o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní správy nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Vzájemné oddělení mocí zákonodárné a výkonné od moci soudní se projevuje - vedle ústavní dělby jejich působnosti - též tím, že
- moc zákonodárná a soudní se výrazně odlišují povahou své činnosti (na jedné straně činnost normotvorná, na druhé straně aplikace právní normy na konkrétní případy),
- výkon soudnictví (rozhodovací činnost soudů) je důsledně oddělen od státní správy soudů (což je důležité jak z hlediska kompetence ministerstva spravedlnosti, tak z hlediska činnosti předsedů soudů, kteří - vedle nezávislého rozhodování - vykonávají státní správu soudů),
- moc zákonodárná a výkonná jsou povinny respektovat rozhodnutí soudu,
- zastávání rozhodujících funkcí v rámci jedné složky státní moci zpravidla vylučuje zastávání rozhodujících funkcí v rámci jiné složky státní moci; pro soudce by měl tento princip inkompatibility platit - vzhledem k povaze soudní moci - absolutně (výkon funkce soudce by měl být neslučitelný s výkonem jakékoli jiné funkce v státních orgánech).
II.
SOUDCOVSKÁ NEZÁVISLOST A JEJÍ ZÁRUKY
Ústavní princip soudcovské nezávislosti je základním předpokladem nestranného a spravedlivého soudního rozhodování. V demokratickém právním státě souvisí úzce s postavením soudní moci a ústavně korigovanými vztahy mezi jejími jednotlivými složkami. Míra nezávislosti soudní moci na moci zákonodárné a zejména výkonné předurčuje míru nezávislosti soudu a soudce.
Soudcovská nezávislost se projevuje především tím, že soudce je vázán při výkonu své funkce pouze ústavou a zákony, popřípadě mezinárodními smlouvami, které jsou na území státu prohlášeny za obecně závazné. Soudce nesmí být při svém rozhodování vystavován jakémukoli ovlivňování, přímému či, nepřímému zasahování nebo dokonce nátlaku, zejména mu nesmí nikdo určovat, jaké rozhodnutí má vydat, ani jej brát k odpovědnosti za to, jaké rozhodnutí vydal. To platí v prvé řadě o orgánech státní správy, které disponují mocenskými prostředky.
Soudce představuje v rozhodování soudní moc a nemá přitom žádné nadřízené; řídí se jen zákonem, svým nejlepším vědomím a svědomím.
Význam přikládaný principu soudcovské nezávislosti ve společenství demokratických právních států vyplývá i z rezoluce OSN k nezávislosti soudnictví z roku 1985. Tato rezoluce zavazuje státy mj. k tomu, aby zakotvily princip soudcovské nezávislosti ve svých ústavách, zaručily jeho plné uplatňování, obracely k němu pozornost nejen soudců a dalších právníků, ale také členů zákonodárného sboru, exekutivy a veřejnosti vůbec, a poskytovaly přiměřené prostředky k zabezpečení výkonu funkcí soudnictví. Zároveň zdůrazňuje "povinnost všech vládních a jiných institucí respektovat a dodržovat nezávislost soudnictví".
Zajištění reálného uplatňování dříve jen proklamovaného principu soudcovské nezávislosti je úkolem širokého komplexu záruk v oblasti legislativní, organizační, personální, materiální i společenské. Týkají se zejména
- způsobu a podmínek ustanovování soudců do jejich funkcí, a spolu s tím i způsobu a podmínek, za nichž mohou být soudci odvoláváni ze svých funkcí, popřípadě přeloženi,
- hmotného zabezpečení a pracovních poměrů soudců,
- možností a mezí usměrňování rozhodování soudů (tzv. soudního dozoru),
- vztahů mezi výkonem soudnictví a státní správou soudů (tzv. soudního dohledu).
V úvahách o způsobu ustanovování soudců do jejich funkcí, které vyúsťují v kontroverzní otázku "jmenování či volba", převažují v souladu s vlastními i zahraničními zkušenostmi argumenty svědčící ve prospěch jmenování. Volba zákonodárným sborem nese s sebou nebezpečí formálnosti i nemalého rizika: poslanci nemohou blíže poznat jednotlivé kandidáty a jejich předpoklady pro výkon funkce, a proto může být výsledek ovlivněn i dílčími, nahodilými, zprostředkovanými a nedostatečně ověřenými poznatky a informacemi. Úlohu demokratické kontroly mohou při jmenování soudců do jejich funkcí plnit např. volené soudcovské rady.
Důležitější než způsob ustanovování soudců do jejich funkcí jsou délka funkčního období, podmínky jejich odvolávání z funkce a přeložení na jinou funkci nebo do jiného místa. Nezávislé a nestranné rozhodování předpokládá stabilní a nezávislé postavení soudce. Proto je nezbytné, aby soudci byli ustanovováni do svých funkci na dobu časově neomezenou (v podstatě do závěru své aktivní činnosti) a aby mohli být odvoláváni ze svých funkcí, anebo bez svého souhlasu přeloženi na nižší funkci nebo do jiného místa, pouze z důvodů zákonem přesně vymezených a na základě pravomocného nálezu kárného senátu, popřípadě pravomocného trestního rozsudku.
Stabilita a nezávislost postavení soudce je do značné míry též otázkou jeho přiměřeného hmotného zabezpečení. Z toho důvodu se jeví jako zvlášť naléhavá nová zákonná úprava platových poměrů soudců, odpovídající úloze soudní moci a soudce v demokratickém právním státě, náročnosti práce soudce a přípravy k ní, odpovědnosti spojené s výkonem funkce soudce a neslučitelnosti výkonu této funkce s jinou výdělečnou činností. Právě nedostatečné ocenění práce soudců je - spolu s nynějším pracovním vypětím a některými přetrvávajícími, paušálními kritikami činnosti soudů - hlavní příčinou odchodu mnoha soudců, především odborně zdatných, za jiným pracovním uplatněním (jako advokátů, komerčních právníků, právních poradců obchodních společností apod.).
Také pracovní podmínky soudců je třeba postupně více přizpůsobit povaze jejich funkce a činnosti, a to s využitím zkušeností z doby před nástupem totalitního režimu i zkušeností z jiných zemí.
Soudní dozor přísluší jen soudům samým (soudům vyššího stupně) a může být vykonáván zásadně jen zákonem aprobovanými procesními prostředky (řádnými a mimořádnými opravnými prostředky). Mimoprocesní prostředky (stanoviska Nejvyššího soudu české republiky k jednotnému výkladu zákonů) mají místo pouze v zájmu sjednocení rozdílného posuzování právních otázek v konkrétních, pravomocně skončených věcech nejsou pro soudce závazné a ovlivňují jejich rozhodování jen nepřímo (působí jen přesvědčivostí své argumentace).
V soudním dohledu se realizují citlivé vztahy mezi výkonem soudnictví a státní správou soudů (předsedy soudů, ministerstvem spravedlnosti). Státní správa nesmí zasahovat do nezávislého soudního rozhodování a musí být od něho oddělena. Z ústavní odpovědnosti ministra spravedlnosti za řádné fungování justice však vyplývá jeho právo i povinnost sledovat (a to i prostřednictvím předsedů soudů), zda "práva jdou" a soudy řádně plní svou funkci orgánu povolaného k ochraně subjektivních práv.
Zárukou soudcovské nezávislosti sui-generis je sám soudce, jeho osobnost. Není totiž pochybností o tom, že plně kvalifikovaným k nezávislému a nestrannému rozhodování může být jen soudce odborně fundovaný, morálně vyspělý a charakterově pevný, s profesionálním přístupem k výkonu své funkce. Z toho rezultuje důraz na výběr, výchovu a vzdělávání soudců s cílem vytváření předpokladů pro růst soudcovských osobností.
V souvislosti s principem soudcovské nezávislosti a jeho ochranou nelze pominout roli a odpovědnost hromadných sdělovacích prostředků. Ani jim nepřísluší v demokratickém právním státě zpochybňovat soudní moc a jakkoli zasahovat - zveřejňováním informací nebo hodnocení - do nezávislého soudního rozhodování; zejména je nutno požadovat, aby citlivě rozlišovaly mezi informacemi a úvahami o činnosti soudů v obecné poloze a informacemi a úvahami, způsobilými ovlivňovat dosud probíhající řízení před soudem a jeho výsledky, a aby se vystříhaly nekompetentního, neobjektivního nebo neúplného referování. Z tohoto hlediska lze jen litovat, že při recepci čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod z příslušného mezinárodního dokumentu (z čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) byla pominuta část textu, podle níž může zákon omezit svobodu projevu a právo šířit informace též v zájmu "zachování autority a nestrannosti soudní moci".
III.
ORGANIZACE A PRAVOMOC SOUDŮ
V souladu se zákonem č. 36!1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění pozdějších předpisů tvoří soudy v České a Slovenské Federativní Republice jednotnou ucelenou soustavu soudních orgánů zahrnující jak soudy republikové (okresní soudy, krajské soudy a Nejvyšší soud České republiky) a federální (vojenské obvodové soudy, vyšší vojenské soudy a Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky), tak i soudy obecné a zvláštní (vojenské soudy, které vyřizují trestní věci příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů). Integraci republikových a federálních soudů v jednotný systém soudních orgánů garantuje Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky, který svým rozhodováním, popřípadě i vydáváním stanovisek sjednocuje interpretaci - a tím i aplikaci - právních předpisů v obou částech federace.
Taková úloha Nejvyššího soudu české a Slovenské Federativní Republiky jako nejvyššího článku jednotné soudní soustavy je logickým odrazem jednotné, federální úpravy právních vztahů, které představují základní náplň rozhodovací činnosti soudů; do zákonodárné kompetence federace patří trestní zákon, trestní řád, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, občanský zákoník, zákon o rodině, občanský soudní řád, obchodní zákoník, zákoník práce apod. Zároveň je stěžejním argumentem proti názorům prosazujícím existenci samostatných republikových soudních soustav nejen s vlastním výkonem státní. správy republikových soudů a soudního dohledu (realizovaným ministerstvy spravedlnosti republik), ale také kompetenčně zcela uzavřených s nejvyššími soudy republik jako vskutku nejvyššími soudními orgány, jimž jako vrcholné instanci přísluší judiciální výklad všech, tj. i federálních zákonů.
V České republice vykonávají soudnictví: okresní soudy (obvodní soudy v Praze a městský soud v Brně), krajské soudy (městský soud v Praze) a Nejvyšší soud České republiky. Základním (prvním) stupněm výkonu soudnictví jsou okresní soudy, které rozhodují převážnou část trestních a občanskoprávních věcí. Krajské soudy rozhodují jako soudy druhého stupně o řádných opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím okresních soudů i rozhodnutím státních notářství. V omezené míře rozhodují také jako soudy prvního stupně, a to v trestním řízení o některých zvlášť nebezpečných trestných činech, v občanskoprávním řízení o zákonnosti rozhodnutí některých jiných orgánů. Nejvyšší soud České republiky vykonává soudní dozor nad rozhodovací činností soudů a státních notářství republiky zejména tím, že rozhoduje o řádných opravných prostředcích podaných proti prvostupňovým rozhodnutím krajských soudů a o stížnostech pro porušení zákona podaných generálním prokurátorem nebo ministrem spravedlnosti republiky a že zaujímá stanoviska k jednotnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů.
Takto koncipovaná jednotná soudní soustava, vycházející z obecných principů organizace soudní moci a respektující federativní státoprávní uspořádání, v podstatě odpovídá potřebám výkonu soudnictví, historickému vývoji i zkušenostem demokratických právních států. Nevyžaduje výraznější změny ani se zřetelem na zrušení národních výborů a vytváření nové organizace územní státní správy a obecní samosprávy. Tato opatření nemají bezprostřední vliv na organizaci soudů, v níž se nutně uplatňují - vedle hledisek, která ovlivňují účelnou organizaci územní státní správy - také některá hlediska specifická (jmenovitě zásada dvojinstančního soudního řízení kombinovaná potencionálním řízením o mimořádném opravném prostředku). Naproti tomu de lege ferenda zřejmě nezůstane nedotčena - jak bude uvedeno dále - v souvislosti s podstatným rozšiřováním dosavadní pravomoci obecných soudů.
Podle platné právní úpravy přísluší soudům nezávisle, nestranné a spravedlivě rozhodovat ve vymezeném okruhu konfliktních případů, v nichž bylo porušeno právo. V rámci takto stanovené pravomoci soudy provádějí
- trestní řízení, v němž rozhoduji o vině obviněného a ukládají zákonem stanovené tresty, popřípadě jiná opatření,
- občanskoprávní řízení, v němž rozhodují o právech a zákonem chráněných zájmech fyzických a právnických osob a v případech zákonem stanovených přezkoumávají zákonnost rozhodnutí jiných orgánů (jmenovitě rozhodnutí nositelů nemocenského a důchodového pojištění).
V souladu s Listinou základních práv a svobod, integrací našeho státu,a právního řádu do evropských demokratických právních struktur a s tím spojenými legislativními záměry, které nacházejí svůj výraz zejména v návrzích zákona o soudech a soudcích a novely občanského soudního řádu, však půjde o širší pojetí kompetence soudů tak, aby soudy plnily v co největší míře roli nezávislého a nestranného garanta občanských práv a svobod. Jinými slovy o takové pojetí jejich kompetence, aby se právo na soudní ochranu jako jeden ze základních pilířů demokratického právního státu realizovalo důsledně a v plném rozsahu jako základní způsob ochrany subjektivních práv a svobod.
V intencích tohoto trendu došlo nebo vbrzku dojde v některých směrech k nemalému rozšíření pravomoci soudů, které na jedné straně je projevem důvěry v soudy a jejich rozhodování, na druhé straně však klade na ně nové, nebývalé nároky:
1. Mnohé nové zákony přiznaly soudům pravomoc zejména k ochraně některých politických práv a svobod.
2. Zvlášť citelným růstem soudní agendy je provázeno uplatňování rehabilitačních, restitučních a privatizačních zákonů. Zejména zákon o mimosoudních rehabilitacích a připravovaný zákon o půdě skrývají v sobě široké možnosti soudních sporů, jejichž množství ani nelze odhadovat. Lze však předvídat, že se agenda spjatá s těmito zákony - vzhledem k její početnosti a obtížnosti - dotkne dokonce ještě pronikavěji činnosti soudů než provádění soudní (trestní) rehabilitace, které vyžaduje mimořádné pracovní vypětí a bude úspěšně zvládnuto jen na úkor včasného vyřizování jiných věcí.
3. Přechod k tržní ekonomice a rozvoj právních vztahů v oblasti podnikání a obchodu předpokládá zrušení hospodářské arbitráže, jejíž procesní postupy a rozhodování korespondovaly s potřebami administrativně direktivního řízení hospodářství. Rozhodování obchodních věcí bude organicky včleněno do soudnictví obecného, což odpovídá mj. právní povaze obchodně-právních vztahů (upravených novým obchodním zákoníkem)a.projednávání sporů z nich v občanskoprávním řízení.
V obchodním zákoníku budou mít svůj základ také zápisy do obchodního rejstříku, které se budou lišit od nynější agendy podnikového rejstříku nejen svou povahou, ale také rozsahem a četností.
K projednávání a rozhodování obchodních věcí (včetně projednávání konkursů a vyrovnání), jež se bude zcela řídit ustanoveními novelizovaného občanského soudního řádu, budou věcně příslušné v prvním stupni převážně krajské soudy. Okresním soudům má být svěřeno pouze projednávání a rozhodování těch sporů, v nichž hodnota předmětu řízení nepřesáhne zákonem stanovenou výši (20.000 Kčs). 0 odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů v obchodních věcech bude rozhodovat Nejvyšší soud české republiky.
4. Bezprostředně z Listiny základních práv a svobod vyplývá rozšíření pravomoci soudů na rozhodování o zadržení nemocného v ústavní zdravotní (psychiatrické) péči (čl. 8 odst. 6 Listiny) a zvlášť na přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy (tzv. správní soudnictví, čl. 36 odst.2 Listiny). V posléze uvedeném případě jde v podstatě o návrat k dřívějšímu stavu, likvidovanému totalitním režimem; podobně jako ve většině demokratických právních států nebudou zřizovány samostatné správní soudy, ale výkon správního soudnictví bude také svěřen obecným soudům. Zavedení správního soudnictví integrovaného v jednotné soudní soustavě přispěje významně k rovnováze jednotlivých složek státní moci a zajistí občanům rovné postavení a ochranu jejich práv v administrativně právních vztazích.
Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů (správní soudnictví), jemuž budou podléhat - až na zákonem stanovené výjimky - všechny pravomocné individuální správní akty (podle tzv. generální klauzule), bude založeno zejména na zásadách jednoinstančního postupu (rozhodnutí soudu bude konečné, bez možnosti podat proti němu řádný nebo mimořádný opravný prostředek) a kasace (soud nevyhoví žalobě, anebo zruší rozhodnutí správního orgánu a vrátí mu věc k dalšímu opatření; nemůže rozhodnutí správního orgánu změnit). Věcně příslušnými k přezkumné činnosti budou převážně krajské soudy, v případech přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí ústředních orgánů státní správy nejvyšší soudy.
5. Spolu s rychlým rozvojem podnikání a obchodu lze očekávat též některé průvodní jevy, které charakterizují podnikatelský neúspěch (zadluženost, platební neschopnost podnikatelských subjektů apod.) a které vždy vyvolávají i výrazné "oživení" agendy soudního výkonu rozhodnutí (exekucí), a to v jejích složitějších podobách (dražba věcí movitých a nemovitostí). Ostatně v souvislosti s postupem ekonomické reformy se mohou podobné důsledky (zadluženost, platební neschopnost, ale i pokles platební morálky) projevit také u části občanů a ovlivnit nepříznivě nejen vývoj agendy soudního výkonu rozhodnutí, ale již předtím také počet různě modifikovaných sporů mezi věřiteli a dlužníky.
6. V trestním řízení dojde k rozšíření činnosti soudů v důsledku přijetí Listiny základních práv a svobod i připravované novely trestního řádu. Toto rozšíření se projeví dvojím směrem:
a) rozhodováním soudů v přípravném řízení o zadržení obviněného nebo podezřelého z trestného činu, o vazbě obviněného a o domovní prohlídce (srov. čl. 8 odst. 3 a 4 a čl.12 odst. 2 Listiny), jež dosud spadá do kompetence orgánů prokuratury,
b) náročnějším pojetím řízení před soudem, do něhož bude z přípravného řízení přeneseno těžiště dokazování v trestním řízení.
7. Rozšíření činnosti soudů v občanském soudním řízení lze očekávat též v souvislosti s privatizací dnešního státního notářství pravděpodobně v průběhu příštího roku. Půjde o to, že některé druhy občanského soudního řízení, které nyní provádějí státní notářství.(řízení o dědictví, o registraci smluv o převodu nemovitostí, o úschovách apod.), přejdou zcela nebo zčásti na soudy.
Růst agendy spojené s ochranou některých politických práv a svobod (1.), s rehabilitačními, restitučními a privatizačními zákony (2.), růst agendy soudního výkonu rozhodnutí (5.), rozšíření činnosti soudů v trestním řízení (6.) a v občanském soudním řízení v souvislosti s privatizací státního notářství (7.) vyžaduje naléhavě především personální posílení soudů (především okresních). Projednávání a rozhodování obchodních věcí (3.) a přezkoumávání zákonnosti rozhodování správních orgánů (4.) vyžaduje také - vedle personálního zabezpečení - vytvoření adekvátních organizačních a materiálně-technických předpokladů pro výkon těchto činností.
Počítá se zejména s tím, že budou zřízeny obchodní a správní senáty krajských soudů a obchodní a správní kolegium Nejvyššího soudu české republiky. V sídlech některých krajských soudů (městského soudu v Praze, krajského soudu v Brně a krajského soudu v Ostravě), v nichž dojde,zřejmě k větší koncentraci podnikatelských a obchodních aktivit a tedy i k větší frekvenci obchodních sporů, se uvažuje se zřízením krajských obchodních soudů (místo obchodních senátů krajského soudu) jako organizačně vyčleněných, specializovaných pracovišť v rámci jednotné soudní soustavy.
O očekávané zvýšení agendy soudního výkonu rozhodnutí, její specifičnost a obtížnost se opírají návrhy na event. zřízení exekučního soudu pro hl. m. Prahu. svahy o některých jiných specializovaných soudních pracovištích, jež fungují v některých jiných zemích (pracovní soudy, soudy mládeže apod.), nejsou aspoň pro nejbližší období aktuální.
S organizačním zabezpečením výkonu soudnictví souvisí do jisté míry také účast laického prvku - dosavadních soudců z lidu - na rozhodování soudů. Výrazný nezájem o tuto funkci, nízké náhrady výdělku ušlého výkonem této funkce (zejména z hlediska osob činných v podnikatelské sféře) a komplikovaný, neefektivní způsob vyhledávání a volby kandidátů pro tuto funkci vedou k tomu, že činnost soudů trpí jednak absolutním nedostatkem soudců z lidu, jednak jejich častými absencemi při soudních jednáních. Tyto skutečnosti vedou u některých soudů k odročování jednání na dobu tří až čtyř měsíců. To signalizuje potřebu přehodnocení rozsahu participace soudců z lidu na rozhodování soudů (počítá se s tím, že by se soudci z lidu napříště nepodíleli na rozhodování věcí rodinných)změnu málo zdařilé koncepce jejich ustanovování do funkcí (podle níž veškerá iniciativa a odpovědnost za získávání kandidátů pro funkce soudců z lidu a jejich navrhování k volbě spočívá na předsedech okresních a krajských soudů) a.novou úpravu výše náhrady výdělku ušlého jim účastí na soudním jednání.