Důsledkem působení tržního mechanismu
bude patrně určitá převaha nabídky
nad poptávkou po pracovní síle. Pro sociální
jistotu občanů je tedy v odstavci 3 pamatováno
na případy, kdy občan nebude moci získávat
prostředky pro své životní potřeby
prací; zaručuje se mu přiměřené
hmotné zajištění.
Články 27 až 30 vyjadřují práva,
která již náš právní řád
zajišťuje, tj. zvláštní práva
žen, mladistvých, osob se změněnou pracovní
schopností, zabezpečení ve stáří
a ochrana zdraví.
Článek 29 odst. 2 je nový a vyjadřuje
jeden z principů sociálního státu.
V tomto státě se nemají vyskytovat případy,
kdy by někdo byl bez své viny bez prostředků,
v krajní sociální nouzi, odkázán
na milodary či žebrotu. Ustanovení pokrývá
všechny případy, kdy lidé nebudou sociálně
zajištěni na základě čl. 29 odst.
1.
Článek 31 vyjadřuje práva, která
jsou již platným čs. právem zajištěna.
Jde o ochranu manželství, mateřství
a rodiny, o péči o děti a o jejich výchovu.
Nové je ustanovení o rovných právech
dětí narozených v manželství
i mimo ně.
Článek 32 vyjadřuje právo všech
na vzdělání. Vychází se z toho,
že výkon tohoto práva je omezen pouze schopnostmi
člověka /odst. 1/. Právo na bezplatné
vzdělání ve státních školách
se zaručuje v rozsahu povinné školní
docházky /odst. 2/. Smyslem této úpravy je
nezamezit, aby např. mohlo být předepsáno
školné na vysokých školách pro
studenty, kteří pro neprospěch opakují
ročník nebo taxy při opakování
zkoušky.
Odstavec 3 navazuje na novelizace ústavy z roku 1990, které
již zrušily státní monopol v této
oblasti. Ustanovení o podmínkách, jež
zákon stanoví, a o státním dozoru
nad nestátními školami je potřebné,
mají-li být vysvědčení z těchto
škol uznávána při přechodu na
státní školu a při přijímání
do státní služby.
Ačkoli právo na vzdělání je
systematicky zařazeno mezi práva kulturní,
upravuje odstavec 4 právo sociální povahy.
Jde o právo podstatného významu, umožňující
přístup ke vzdělání i osobám
sociálně slabším, za podmínek
stanovených zákonem.
Svobodě vědeckého bádání
a umění /čl. 33/ nejsou stanoveny žádné
meze. Šíření výsledků
tvůrčí duševní činnosti
bude totiž podléhat režimu uvedenému v
čl. 17. Součástí této svobody
je, že právo užívat plodů tvůrčí
duševní činnosti je zvláště
chráněné autorským právem a
vynálezeckým právem /odst. 2/.
Článek 34 rozšiřuje ústavní
úpravu svobody projevovat náboženství
/odst. 1/. Odstavec 3, zaručující autonomní
postavení církví a náboženských
společností na státu má - stejně
jako čl. 2 a 4 - zamezit postupy, které byly uplatňovány
totalitním režimem.
Ustanovení čl. 34 jsou zcela novým elementem v našem ústavním vývoji. Také při vymezení těchto práv se dbalo na to, aby právní úprava obsahovala pouze práva a povinnosti, jejichž zachovávání je vynutitelné a nikoli i deklarace programové povahy.
Nově je sem /v čl. 35/ přiřazena povinnost,
aby každý při výkonu svých práv
dbal, že neporuší životní prostředí,
přírodní zdroje a kulturní památky
/s výjimkami, které upravuje zákon/.
K hlavě páté - Právo na soudní
ochranu
Práva na soudní ochranu patří k základním
komponentům právního státu; tuto ochranu
poskytuje orgán, který je nezávislý
a způsobilý nestranně a objektivně
posuzovat návrhy účastníků
řízení. Provedení této hlavy
se bude muset do zákonodárství promítnout
rozšířením pravomocí soudů
i posílením jejich nezávislosti.
Článek 36 odst. 1 a 2 znamená podstatný
posun uvedeným směrem. Odstavec 2 znamená,
že i v případech, kdy rozhodne nebo vydá
opatření orgán veřejné správy,
bude zákonnost takového rozhodnutí nebo opatření
přezkoumatelná soudem. Realizace odstavce 2 bude
vyžadovat, aby bylo obecně zavedeno správní
soudnictví. Z toho důvodu ustanovení odkazuje
na prováděcí zákonnou úpravu.
Právo na právní pomoc /čl. 37 odst.
2/ je významnou součástí ochrany práv.
Nezahrnuje jen činnost advokacie, ale i další
formy právní pomoci. Ustanovení, že
právo na právní pomoc může být
vykonáváno již od počátku zadržení,
zajistí možnost již od tohoto okamžiku si
vyžádat pomoc advokáta.
Zásada vyjádřena v čl. 38 je tradičním
ústavním principem, který však v platné
ústavě z r. 1960 chybí. Sleduje se jím,
aby bylo zajištěno, že záležitost
projedná soudce, který je obecně určen
procesními a organizačními předpisy,
nikoli soudce, který by byl zvlášť určen
k projednání daného jednotlivého případu.
Jde o zamezení tzv. kabinetní justice, která
byla v totalitním režimu nezřídka praktikována.
Ustanovení čl. 40 zamezuje, aby prostředky
státního donucení mohly být upravovány
nejen v zákoně, ale i v prováděcím
předpisu.
V této hlavě není obsaženo žádné
ustanovení vztahující se k ústavnímu
soudnictví, neboť se počítá s
tím, že tato úprava je obsažena ve zvláštním
ústavním zákoně /nerealizovaná
hlava šestá ústavního zákona
o čs. federaci, která bude vyžadovat dílčí
novelizaci/.
K hlavě páté - Ustanovení přechodná
a závěrečná
Vztah zákonů Federálního shromáždění
a zákonů národních rad k tomuto ústavnímu
zákonu /čl. 41/ záměrně není
vyjádřen obvyklým způsobem, tj. slovy
musí být v souladu" nebo "nesmějí
odporovat". Umožňuje se rozšiřování
práv, uvedených v tomto ústavním zákoně.
Nevylučuje se tedy, aby např. budoucí ústava
jedné z obou republik uzákonila další
základní práva. Zakazuje se ovšem omezovat
práva upravená v tomto ústavním zákoně
v rozporu s ním anebo je rozšířit způsobem,
který by byl na újmu ostatních práv
či jejich ochrany.
Návrh - na rozdíl od platné ústavy
- důsledně vyjasňuje a řeší
otázku postavení cizinců ve vztahu k lidským
právům a základním svobodám.
Obecně platnou zásadou je, že tato práva
a svobody příslušejí i cizincům,
pokud je ústavní zákon výslovně
nepřisuzuje státním občanům
ČSFR /čl. 42 odst. 2/. Omezení jsou souladu
s mezinárodním právem.
Právo cizinců na poskytnutí azylu /čl.
43/ se formuluje způsobem odlišným od platné
ústavy a upřesňuje se.
Zásada rovnosti se formuluje v souladu s evropskou úmluvou.
Z toho vyplývá zákaz diferenciace práv
při provádění ústavního
zákona podle měřítek v tomto ustanovení
uvedených.
Ustanovení čl. 44 v souladu s evropskou úmluvou
umožňuje stanovit taková omezení určitých
politických a hospodářských práv,
která mají zajistit, aby státní moc
vždy plnila své funkce což je zvláště
důležité v krizových situacích.
Zatím jsou u nás omezena pouze práva vojáků
v činné službě a příslušníků
SNB ve vztahu k členství a činnosti v politických
stranách. Z uvedeného ustanovení nevyplývá,
že je nutno využít všech těchto možností
omezení zákonem. Bude však jistě potřebné
např. omezit určitým kategoriím osob
činných ve státním aparátu
právo na stávku. Dále bude potřeba
omezit u nich též právo na podnikání
a soukromou hospodářskou iniciativu, aby se zajistila
nestrannost a objektivita státních funkcí
při zajištění pravidel hospodářské
soutěže za rovnosti hospodářských
subjektů.
V ústavním zákoně se zavádí
nový pojem "veřejné správy",
který je účelný vzhledem k tomu, že
zákony národních rad o obecním zřízení
odlišují místní samosprávu a
její orgány od státní správy
/čl. 45/.
Článek 46 upravuje celkově ústavní
materii, týkající se státního
občanství. Obnovuje úpravu, která
byla obsažena v původním znění
ústavního zákona č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci před jeho centralizační
novelizací ústavním zákonem č.
125/1970 Sb., tzn. obnovuje prvotnost státního občanství
republiky a druhotnost státního občanství
ČSFR. Tato úprava plně odpovídá
zásadám běžně uplatňovaným
ve federacích. Výslovně se tu stanoví,
že nikomu nemůže být bez jeho vůle
státní občanství odňato.
V čl. 47 odst. 2 se navrhuje úprava čl. 1
ústavního zákona č. 144/1968 Sb.,
o postavení národností v Československé
socialistické republice. Úpravou se sleduje, aby
se vyloučila dnes již překonaná dikce
původního ustanovení a současně,
aby se zvýraznila státotvorná úloha
českého a slovenského národa a národností
žijících na území jejich společného
státu, České a Slovenské Federativní
republiky.
V Praze 26. října 1990
Dagmar Burešová v. r.
Václav Žák v. r.
Michal Kraus v. r.
Jan Kasal v. r.
Zdeněk Malík v. r.
Jaroslav Ortman v. r.
Jan Kalvoda v. r.
Ivo Palkoska v. r.
Karel Holomek v. r.