Česká národní rada 1990 – 1992

/1/ Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

/2/ Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy a orgány veřejné správy, a to od zahájení řízení nebo od počátku zadržení.

/1/ Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

/2/ Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla projednána soudem v jeho přítomnosti a bez zbytečných průtahů a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

/3/ Všichni účastníci jsou si před soudem rovni.

/4/ Každý má právo na pomoc tlumočníka, jestliže nemluví jazykem jednání; zákon stanoví, kdy je tato pomoc bezplatná.

Které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, jakož i jiné újmy na majetku a právech, stanoví jedině zákon.

/1/ Jedině soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Každý, kdo byl uznán vinným trestným činem, má právo na odvolání k soudu vyššího stupně.

/2/ Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení se považuje za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

/3/ Obviněný má právo na včasnou, řádnou a v zákonem stanovených případech nutnou obhajobu. Zákon stanoví, kdy je obhajoba bezplatná.

/4/ Nikdo nemůže být trestně stíhán pro čin, pro který byl již odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

/5/ Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se postupuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.

/1/ Tento ústavní zákon nevylučuje úpravu základních práv a svobod občanů v nové Ústavě České a Slovenské Federativní Republiky a v ústavách České republiky a Slovenské republiky.

/2/ Ustanovení ústavních zákonů o rozdělení zákonodárné působnosti mezi federaci a republiky nejsou tímto ústavním zákonem dotčena.

/1/ Pokud tento ústavní zákon používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.

/2/ Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených tímto ústavním zákonem, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. Zákon může stanovit pro cizince odchylnou úpravu práv uvedených v čl. 25.

/3/ Pokud tento ústavní zákon přiznává základní práva a svobody každému bez ohledu na státní občanství, rozumí se pojmem "občan" v dosavadních předpisech každý člověk.

Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy.

Zákon může zaměstnancům státní správy a místní samosprávy ve funkcích, které určí, omezit práva uvedená v čl. 20 a 26 tohoto ústavního zákona, jakož i právo na podnikání a jinou hospodářskou iniciativu; vojákům v činné službě a příslušníkům bezpečnostních s borů též práva uvedená v čl. 18 a 19. Právo uvedené v čl. 26 odst. 6 může zákon omezit též osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, jakož i soudcům.

Pod pojmem "orgány veřejné správy" se rozumějí orgány vykonávající státní správu a orgány místní samosprávy, jakož i orgány právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech občanů nebo jiných fyzických nebo právnických osob.

Článek 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších předpisů zní:

"/1/ Státní občan každé z obou republik je zároveň státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.

/2/ Občan jedné republiky má na území druhé republiky stejná práva a stejné povinnosti jako občan této republiky.

/3/ Nikomu nemůže být bez jeho vůle odňato jeho státní občanství.

/4/ Zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik stanoví zákon Federálního shromáždění."

Zrušují se:

1. hlava druhá /čl. 19 až 38/ ústavního zákona č. 100/1960 Sb. Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů,

2. ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v Československé socialistické republice s výjimkou čl. 1 a 5, přičemž čl. 1 zní: "Česká a Slovenská Federativní Republika jako společný stát českého a slovenského národa a národností žijících na jeho území zabezpečuje národnostním menšinám a etnickým skupinám možnosti a prostředky všestranného rozvoje.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem

Přijetí nové ústavní úpravy základních práv a svobod v ČSFR je předpokladem utváření demokratického právního státu. Dosavadní úprava v hlavě druhé ústavy z roku 1960 řady důvodů nemůže byt solidním východiskem. Navrhovaná úprava se od ní liší v řadě zásadních přístupů a ustanovení, které ve svém souhrnu jsou výrazem podstatně jiné koncepce, než z jaké vycházela ústava dosud platná.

Především se vychází z nedotknutelnosti a universálního charakteru přirozených lidských práv, z toho, že tato práva nejsou oktrojována státem. V souladu s přirozenoprávním pojetím stát tímto ústavním zákonem lidská práva pouze uznává, prohlašuje a utvrzuje jejich nezcizitelnost a neporušitelnost. Z uvedené povahy lidských práv vyplývá rovněž, že jejich podstatná kvalita a platnost nemá záviset na státních hranicích, jejich ochrana je tedy podřazena mezinárodněprávním zárukám.

Samotná úprava základních práv a svobod ještě neznamená konstituování právního státu. Je nezbytné, aby ve všech případech bylo zachovávání těchto práv a svobod vynutitelné, a to pomocí nezávislého soudnictví. Návrh ústavního zákona je koncipován tak, aby vyhovoval tomuto požadavku, tj. aby obsahoval ustanovení aplikovatelná vždy alespoň ústavním soudem. Od platné ústavy ČSSR, která byla podstatně ovlivněna ústavou SSSR z roku 1936, se proto návrh ústavního zákona liší tím, že neobsahuje ustanovení, která jsou pouhými programovými proklamacemi, jejichž realizace není žádnými právními postupy a prostředky vynutitelná. Návrh tedy neobsahuje ustanovení o úkolech či povinnostech tohoto druhu, přičítaných státu, o cílech, jichž má byt v budoucnu dosaženo. Jak známo, v žádné ústavě neexistuje právní postup, jímž by bylo lze například vynutit vydání určitého zákona, neboť zákonodárný sbor není žádnému orgánu podřízen. Ústavní soud může pouze zrušit zákon odporující ústavnímu zákonu nebo /vzhledem k čl. 5/ příslušné mezinárodní smlouvě. Dále bude moci rušit individuální pravomocná rozhodnutí, odporující ústavnímu zákonu nebo mezinárodnímu právu, jak bylo uvedeno výše. Ustanovení, jejichž zachovávání není vynutitelné, jsou kazem právního řádu. Nejsou právními normami v pravém smyslu a patří do politických programů a prohlášení a nikoli do zákona. Snižují vážnost zákona.

Další odlišnost od ústav socialistického typu spočívá v tom, že předmětem úpravy ústavním zákonem jsou základní práva a svobody, nikoli speciálně i základní povinnosti občanů. Ústavní ochrana má být poskytována právě těmto právům a svobodám; není nutné zajišťovat tímto způsobem základní povinnosti. Smyslem právního státu je poskytovat ochranu jednotlivci, zejména proti státní moci. Není třeba chránit tímto způsobem státní moc, aby jí nebylo bráněno ukládat povinnosti. Povinnosti jsou v návrhu ústavního zákona pojaty jako meze základních práv a svobod /ať již se vyjadřují formou zákazů nebo příkazů/. Obecně se upravují podmínky, za nichž lze ukládat omezení práv a svobod. Jako zásada platí, že omezení se musí opírat o zákon. Zákon je však nemůže stanovit libovolně, ale musí splnit podmínky, stanovené tímto ústavním zákonem, a to jednak podmínky výslovně stanovené v jeho konkrétních ustanoveních a kromě toho i obecné podmínky, uvedené v čl. 4. Zákon, který by tyto podmínky nesplňoval, by byl protiústavní se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Pokud jde o lidská práva /uvedená v hlavě druhé/, je nadto stanoveno, že jejich meze mohou byt upraveny pouze zákonem, takže zákon ani nemůže zmocňovat orgán výkonné moci k bližší úpravě prováděcím předpisem. Odstavec 3 téhož článku je formulován se zřetelem i na tzv. konkrétní kontrolu ústavnosti /v individuálních případech/.

Zásada rovnosti se formuluje v souladu s evropskou úmluvou. Z toho vyplývá zákaz diferenciace práv při provádění ústavního zákona podle měřítek v tomto ustanovení uvedených.

Sociální práva se svou povahou odlišují od lidských práv; v návrhu se ovšem sleduje v zásadě stejné hledisko jako u lidských práv, pokud jde o ochranu práv. Návrh tedy obsahuje pouze taková ustanovení, která jsou aplikovatelná vždy alespoň ústavním soudem, takže jejich zachovávání je vynutitelné pomocí soudní moci. Přitom však je v navrhované úpravě mezi oběma druhy základních práv rozdíl spočívající v tom, že u většiny sociálních práv nejsou v ústavním zákoně stanoveny podmínky, za nichž může zákon tato práva upravit. Tím se také zužuje faktická možnost ústavního soudu přezkoumávat soulad zákonů s ústavním zákonem v této oblasti. Důvodem je, že zatímco lidská práva jsou absolutní, sociální práva jsou relativní, odpovídá jim povinnost něco určitého dát nebo konat /nikoli jen nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva nebo svobody/. Tato práva a povinnosti se vztahují bezprostředně k hmotným životním podmínkám. Prováděcí zákonná úprava musí podléhat změnám podle vývoje hospodářství a celkové životní úrovně, proto nelze zákonodárce příliš svazovat ustanoveními v ústavním zákoně.

Náplň této části byla zvažována zejména se zřetelem na Evropskou sociální chartu. Tato charta ovšem nezahrnuje účinný mechanismus mezinárodní ochrany včetně soudních záruk jako evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podmínky pro podepsání této charty jsou již v platném čs. právním řádu splněny. V této oblasti podstatně více než v oblasti lidských práv a základních svobod bylo nutno řešit otázku, která ze sociálních práv jsou tak zásadní důležitosti, aby byla zakotvena v ústavním zákoně. To platí též o Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Náklady spojené s prováděním tohoto ústavního zákona budou promítnuty do státního rozpočtu.

K hlavě první - Základní ustanovení

Uvedená hlediska jsou vyjádřena v článcích 1, 2 a 5. V článcích 1 a 2 jsou vyjádřeny základní principy právního státu, především svrchovanost práva. Státní moc je vázána právem v dvojím smyslu. Sféra svobody člověka je prvotní; státní moc smí zasahovat, jen pokud je k tomu zmocněna zákonem, v mezích zákona a způsobem stanoveným zákonem. Nadto se uznávají základní práva a svobody, které nejsou změnitelné ani zákonem. Vzhledem k závaznosti mezinárodněprávní úpravy lidských práv a svobod, jak je vyjádřena v článku 5, nejsou změnitelné ani ústavním zákonem. Zatímco kontrola ústavnosti zákonů bude podléhat ústavnímu soudnictví ČSFR, kontrola souladu ústavních zákonů s mezinárodními smlouvami, vztahujícími se na lidská práva, bude podléhat též kontrole orgánů zřízených těmito smlouvami. Předpokladem je ovšem, že ČSFR podepíše a ratifikuje - za předpokladu přijetí za člena Rady Evropy - Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která je otevřena k podpisu členům Rady Evropy, popřípadě nejprve Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. [Státy, které jsou členy Rady Evropy, však namnoze nepodepsaly Opční protokol. Postačuje mezinárodní ochrana garantovaná evropskou úmluvou, která zahrnuje podstatně účinnější procesní záruky než Opční protokol. Pokud lze předpokládat, že se ČSFR stane členem Rady Evropy během dvou let, lze doporučit obdobný postup. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1966 obsahuje po hmotněprávní stránce do značné míry obdobnou úpravu jako evropská úmluva z r. 1950. Je lépe vyhnout se tomu, aby eventuálně bylo nutno přihlížet k případně rozdílné jurisdikci dvou různých orgánů v týchž případech - Výboru pro lidská práva, zřízeného Opčním protokolem, na straně jedné a evropských orgánů na straně druhé.]

Celkové pojetí navrhované ústavní úpravy přihlíží ke koncepci, na které je založena zmíněná evropská úmluva. Článek je formulován tak, aby byla zajištěna návaznost na tuto úmluvu a kompatibilita našeho právního řádu s ní včetně postupů k ochraně lidských práv a svobod, které jsou touto úmluvou stanoveny. Stanoví se bezprostřední účinnost a aplikovatelnost mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, které ČSFR ratifikovala, na jejím území a určuje se jejich právní síla na úrovni ústavních zákonů. Tím se umožňuje, aby ústavní soud kontroloval soulad zákonů i s těmito smlouvami. Dále se stanoví státním orgánům povinnost, aby při výkladu a používání těchto smluv přihlížely k rozhodnutím příslušných mezinárodních orgánů, jakož i povinnost vykonávat rozhodnutí, jejichž adresátem je ČSFR.

Evropská úmluva totiž umožňuje, aby se za stanovených podmínek kterákoli fyzická osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců, která se považuje za oběť porušení práv uznaných touto úmluvou, signatářským státem, obrátila se stížností na Evropskou komisi lidských práv a aby při splnění určených procedurálních předpokladů posléze ve věci samé rozhodl Evropský soud lidských práv. Řízení před tímto soudem může být zahájeno též na návrh signatářského státu, jehož se věc dotýká.

Předpokládá se, že právní úprava ústavního soudnictví ČSFR vedle tzv. abstraktní kontroly ústavnosti připustí za určitých podmínek stížnost k ústavnímu soudu, dovolávající se ústavních práv, a pokud jde o lidská práva a základní svobody, též /vzhledem k čl. 5/ mezinárodního práva, a to jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím soudů, popřípadě orgánů veřejné správy. Je lépe /i podle západoevropských expertů/, aby nejprve čs. federální soud aplikoval ustanovení evropské úmluvy, než aby stížnosti pro jejich porušení mohly být podávány jen přímo Evropské komisi lidských práv.

K hlavě druhé - Lidská práva a základní svobody

Hlava druhá se vztahuje k právům, která jsou v názvu příslušného mezinárodního paktu označena jako "občanská a politická", v evropské úmluvě jako "lidská práva a základní svobody". Při rozčlenění této hlavy na dva oddíly bylo nutno volit vhodný termín pro název prvního oddílu. Termín "občanská práva" není z hlediska naší právnické tradice optimální, neboť by mohl zavdávat podnět k dvojím nedorozuměním. Předně by tento název mohl být vykládán tak, jako by šlo v zásadě o práva, přiznávaná státním občanům ČSFR. Dále by tento termín mohl být směšován s termínem "občanskoprávní", a tedy soukromoprávní, ačkoli vesměs zde jde o subjektivní práva veřejnoprávního charakteru. Také termín "osobní práva", často používaný v naší státovědecké doktríně, by mohl upomínat na určitou kategorii práv občanskoprávních. Proto byl jako název prvního oddílu zvolen termín základní lidská práva".

Platná ústava z r. 1960 upravuje uvedená práva způsobem, který ponechává zákonodárné moci velmi široké pole pro uvážení, co se týče mezí těchto práv. Omezení je vyjádřeno jen obecně dikcí, že "práva, svobody a povinnosti občanů slouží .... zároveň upevnění a rozvoji společnosti /čl. 19 odst. 1 platné ústavy/. Pokud jde o svobodu projevu a svobodu shromažďovací, platná ústava je v čl. 28 odst. 1 zaručuje občanům v souladu se zájmy pracujícího lidu". Při neexistenci ústavního soudnictví znamenala tato úprava libovolné uvážení legislativy a exekutivy při určování mezí práv a svobod.

K oddílu prvnímu:

Základními lidskými právy jsou práva, kterými je člověk charakterizován jako lidská bytost a která jsou určující pro jeho místo v přírodě a společnosti. Jimi jsou chráněny základní hodnoty jako lidský život, osobní svoboda, možnost přisvojování prostředků, lidská důstojnost a soukromí i svoboda přesvědčení. Právě pro základní význam, který tato práva mají, usiluje návrh ústavního zákona o to, aby jejich úprava byla co nejurčitější, zejména aby byly pokud možno přesně stanoveny jejich meze, resp. podmínky jejich omezení zákonem. Kromě mezí, které jsou zvláště stanoveny u každého ustanovení, platí ovšem i zde možnost omezení práv a svobod v případě války nebo jiných výjimečných poměrů.

Platná úprava těchto práv v ústavě z roku 1960 neskýtá možnosti jejich zajištění v šíři a způsobem, které musí být vlastní demokratickému právnímu státu.

Ustanovení o způsobilosti k právům /čl. 6/ je umístěno do čela, neboť se netýká jen soukromoprávní oblasti, ale i základních lidských práv, jejichž úprava následuje. Je tím vyjádřeno právo každého na uznání jeho právní osobnosti /čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv/. Toto právo nemůže být omezeno zákonem; je ovšem třeba od něho odlišovat způsobilost k právním úkonům, kterou mají v plném rozsahu jen zletilí a svéprávní občané.

Právo na život /čl. 7/ je elementárním právem člověka, které pojmově nelze omezit. Z toho důvodu ústavní zákon výslovně vyjádřil i nepřípustnost trestu smrti. Důvody vylučující protiprávnost usmrcení člověka musí vyplývat z trestního zákona; jde o případy nutné obrany a krajní nouze, uvedené v trestním zákoně.

Nedotknutelností osoby /čl. 8/ se rozumí právo na integritu osoby. Omezení nedotknutelnosti jsou nezbytná při některých lékařských zákrocích, první pomoci apod.; jejich přípustnost však musí vždy vyplývat ze zákona. Zákazy, uvedené v odst. 2 mají význam jednak proto, že jejich porušení musí být v trestním zákoně kvalifikováno jako trestný čin, jednak jsou i základní směrnicí pro situace, při nichž může dojít k zásahům do tohoto práva, jako jsou např. policejní zákroky při zadržení, zatčení aj.

Návrh obsahuje několik ustanovení o tom, za jakých okolností lze jedině omezit osobní svobodu /čl. 9/. Pokud jde o její omezení v trestním řízení, vychází ze zásady, že o zbavení či omezení osobní svobody má i v přípravném řízení vždy rozhodnout soud, neboť jde o závažné zásahy do této svobody. Dosud platná ústava připouští vzetí do vazby v přípravném řízení na podkladě rozhodnutí prokurátora, délku vazby neomezuje a zadržení vůbec neupravuje. Potřeba reformovat úpravu přípravného řízení trestního vyplývá ze zkušeností z totalitního režimu. Svěření pravomocí v přípravném trestním řízení soudu, vzhledem k jeho nezávislosti, zajišťuje větší objektivitu, než když rozhoduje prokuratura, která je organizována podle principu přísné subordinace a plní též funkci státního žalobce. Novou úpravou se v podstatě obnoví úprava obsažená v ústavním zákoně č. 293/1920 Sb. a v ústavě z roku 1948. Úprava navržená v čl. 10 odst. 4 až 5 bude vyžadovat změnu trestního řádu. Úprava v článku 10 odst. 2 písm. c) a d) si vyžádá změnu občanského soudního řádu, jakož i zákona o péči o zdraví lidu.

Také zákaz nucených prací nebo služeb v č. 10 je zajištěním osobní svobody; její meze v tomto ohledu jsou uvedeny v odstavci 2 a jsou v souladu s mezinárodními pakty.

Právo vlastnit majetek /čl. 11/ je zařazeno mezi základní lidská práva z toho důvodu, že návrh je pojímá jako právo na vlastnictví, tj. právo přisvojovat si hodnoty, které podmiňují lidskou existenci a patří k přirozeným právům člověka. Z toho důvodu jsou však v tomto článku obsaženy jen ty zásady, které pro úpravu vlastnického práva bezprostředně vyplývají z tohoto pojetí. K nim patří především zásada, že vlastnictví je jednotný právní institut se shodným obsahem a způsobem ochrany bez ohledu na to, kdo je vlastníkem; nelze tedy diferencovat zvláštní druhy vlastnictví /např. vlastnictví státní, družstevní, soukromé apod./ s odlišnou úpravou /odst. 1/. Další vyjádřenou zásadou jsou meze vlastnického práva, stanovené v zájmu společnosti /odst. 2/, včetně výslovných podmínek, za nichž může dojít k vyvlastnění nebo jinému nucenému omezení vlastnického práva /odst. 4/. Možnost omezit právo cizinců nabývat vlastnictví vyplývá z čl. 42 odst. 2. Výslovné ustanovení o tom, že se zaručuje dědění, je pojato do osnovy z důvodů tradičních a proto, aby při pojetí, z něhož osnova vychází, nebyla tato zásada ani v nejmenším sporná (čl. 11 odst. 1).

K dalším základním právům patří práva spjatá s lidskou osobností a jejími projevy /čl. 12/. Jejich úprava v ústavním zákoně je relevantní pro obsah zákonodárství. Bude vyžadovat mj. upravit ochranu před zneužíváním určitých údajů o osobě včetně databází vytvářených pomocí výpočetní techniky.

Úprava domovní svobody /čl. 13/ a listovního tajemství /čl. 14/ je v podstatě návratem k úpravě v ústavním zákoně 293/1920 Sb. a v ústavě z roku 1948. V čl. 13 odst. 3 se domovní prohlídka v trestním řízení připouští jen na základě rozhodnutí soudu z týchž důvodů, pro které má napříště jedině soud zasahovat do osobní svobody /zadržení, vazba/; přijetí tohoto pravidla v ústavním zákoně si vyžádá změnu ustanovení trestního řádu.

Nová úprava svobody pobytu, navržená v čl. 15, je v plném souladu s tím, jak má být tato svoboda chápána v demokratické společnosti, i s ustanoveními mezinárodních paktů. Občan nemůže být vyhoštěn. Zakázaným hromadným vyhošťováním cizinců se rozumí takové, které se nezakládá na důvodech, které se týkají cizinců jako jednotlivců a musí se zjišťovat u každého z nich zvlášť /odst. 5/.

K základním lidským právům patří i svoboda smýšlení, svědomí a vyznání /čl. 16/. Tato svoboda se promítá i do některých dalších práv, která ji dále rozvíjejí; jde zejména o svobodu projevu /čl. 17/ a částečně i o právo na vzdělání /čl. 32/, svobodu vědeckého bádání a umění /čl. 33/ a o právo svobodně projevovat náboženství /čl. 34/.

K oddílu druhému:

Základním politickým právem je právo projevit svobodně svůj názor na kterékoli záležitosti /čl. 17/. Každý tak může učinit libovolným způsobem komunikace mezi lidmi /odst. 2/

Cenzurní zásahy orgánů státní správy, resp. místní samosprávy do tohoto práva jsou zakázány /odst. 3/

V odst. 1 se zakládá i právo svobodně vyhledávat informace, přijímat je a rozšiřovat je, a to bez ohledu na státní hranice kteréhokoli státu. O zákazu cenzury a možnosti omezovat toto právo platí totéž, co o svobodě projevu.

Petiční právo /čl. 21/ se zaručuje jednotlivcům a skupinám jednotlivců. Nejde o jakékoli stížnosti, nýbrž o politické právo; týká se věcí veřejného nebo jiného společného zájmu a vykonává se vůči státním orgánům, jakož i orgánům místní samosprávy /odst. 1/.

Svoboda shromažďovací /čl. 19/ zahrnuje i právo shromáždění svolávat /odst. 1/. Ke shromáždění ani k jeho svolání není třeba povolení orgánů státní správy či samosprávných orgánů. Zákon může toto právo omezit ze stanovených důvodů, jde-li o shromáždění na veřejných místech, tj. místech veřejně přístupných. Na jiných místech toto právo omezit nelze /odst. 2/.

Svoboda sdružování /čl. 20/ je právo vytvářet jak sdružení, která mají povahu právních subjektů, tak i sdružení neformální, nemající právní subjektivitu. Druhá věta odstavce 1 vyjadřuje právo zakládat sdružení, která mají být právnickými osobami. Obojí právo lze omezit zákonem jen z důvodů v tomto článku /odst. 2/ taxativně uvedených. Právo zakládat politické strany a hnutí se záměrně uvádí zvlášť v čl. 22. Zdůrazňuje se tu zájem na vytvoření spravedlivých podmínek pro soutěž politických stran v demokratické společnosti.

Právo sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů se upravuje zvlášť v čl. 26 vzhledem k potřebě zohlednit zvláštnosti sdružení tohoto druhu, zejména odborových organizací.

Právo podílet se na správě veřejných věcí /čl. 21/ je omezeno na občany ČSFR. Vychází se z toho, že pouze občanům přísluší v suverénním státě zastávat funkce, s kterými je spjato rozhodování o veřejných záležitostech a že jen občané se mohou účastnit na správě veřejných věcí, ať již přímo, formou referenda nebo zvolením svých zástupců.

Neomezitelným požadavkem v demokratické společnosti je zajištění pravidelnosti výkonu volebního práva. Musí tedy být stanoveno volební období do jednotlivých orgánů. Jakékoli prodlužování nebo zkracování tohoto období mimo případy, které ústava předvídá, je nepřípustné /odst. 2/.

Přístup občanů k voleným a jiným funkcím za rovných podmínek znamená vytvoření takových podmínek pro všechny, kteří splňují předpoklady, včetně odborných, stanovené pro zastávání těchto funkcí v právním řádu /odst. 4/.

K hlavě třetí - Práva národnostní

Potřeba zahrnout práva národnostní /čl. 23 a 24/ do úpravy základních práv a svobod vyplývá zejména z existence národnostních menšin v ČSFR. Pokud jde o práva menšinová, jsou dosud upravena ústavním zákonem č. 144/1968 Sb. Tento ústavní zákon je nezbytné v každém případě změnit, jak vzhledem k ideologizující formulaci čl. 1 /viz čl. 47, odst. 2/, tak protože ustanovení čl. 2 /přiměřené zastoupení menšin v zastupitelských sborech/ nemůže být v demokratickém pluralitním volebním systému garantováno.

Úprava obsažená v čl. 28 se zčásti odchyluje od platné úpravy čl. 3 úst. zák. č. 144/1968 Sb. Rozlišují se dva druhy menšin, tedy národnostní a jiné etnické skupiny. Práva rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace o jejich jazyku a spolčovat se v národnostních sdruženích se garantují občanům příslušejícím ke kterékoli menšině. Taxativní výpočet národnostních menšin se oproti úst. zákonu č. 144/1968 Sb. vypouští.

K hlavě čtvrté - Hospodářská sociální a kulturní práva

Práva uvedená v tomto oddílu nebyla v tomto rozsahu a kvalitě v dosavadních čs. ústavách obsažena; v totalitním režimu byla fakticky nebo i formálně potlačena.

Zvláštní úprava aspektu osobní svobody v čl. 25, spočívající ve svobodě volby povolání a přípravy k němu je potřebná pro formulaci mezí, vyjádřených v odst. 2 a 3. Ustanovení odst. 3 si vyžádá zejména změnu zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který připouští uložení zákazu činnosti až na 6 měsíců za určitý přestupek orgánem státní správy, aniž je takové rozhodnutí přezkoumatelné soudem.

Článek 26 vyjadřuje ústavní záruku práva na soukromou hospodářskou iniciativu v souladu s mezinárodně-právní úpravou. Každému se zaručuje, aby sám nebo společně s jinými vyvíjel podnikatelskou činnost /odst. 1/.

Práva upravená v čl. 26 jsou speciálním ustanovením ve vztahu k čl. 20. Jsou potřebná pro vyjádření zvláštností sdružování v odborových a podobných organizacích v souladu s mezinárodní úpravou. Ústavně se zaručuje nezávislost vzniku odborových organizací na státu, který jim může zákonem uložit jedině povinnost následné registrace po jejich vytvoření. Znamená to vznik právní subjektivity odborové organizace už jejím založením a ne až okamžikem registrace. V souvislosti s předpokládanou a částečně již i realizovanou pluralitou odborových a podobných organizací vyplývá z odst. 2 a 3 právo každého na svobodnou volbu mezi nimi a zároveň se zakazuje zvýhodňování některé z nich. Podobnými organizacemi je při tom třeba rozumět organizace, ve kterých se lidé sdružují na základě profesionálního zaměření. V odstavci 4 se zaručuje za podmínek stanovených zákonem právo na stávku.

Článek 25 vyjadřuje v souladu s mezinárodními dokumenty právo každého získávat prostředky pro své hmotné potřeby prací, a to bez omezení a diskriminace. Možnost odlišné úpravy pro cizince, v čl. 42 odst. 2 v druhé větě, je potřebná zejména proto, aby bylo možno omezit právo vstupovat do pracovních vztahů uprchlíkům /za předpokladu sociálního zajištění životních podmínek pro ně v uprchlických táborech/.

Navrhuje se tedy upustit od deklarace práva na práci, která byla založena na tzv. sociální politice zaměstnanosti, kdy požadavky jednotlivých organizací na počet pracovníků vysoce překračovaly disponibilní počet pracovních sil, avšak při vysokých ztrátách pracovního času a výrobě nekvalitních a často i neprodejných výrobků. Při působení tržního mechanismu i v oblasti pracovních sil nelze v dosavadní podobě ústavní právo občana na práci zakotvovat. Utváření trhu práce je spojeno s liberalizací, jež vylučuje též dosavadní stanovení povinnosti pracovat. Navrhovaná ústavní úprava si vyžádá mj. zrušení čl. 1 základních zásad zákoníku práce.