Česká národní rada 1990 – 1992

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu místo předsedovi Kasalovi. Do rozpravy se přihlásil pan poslanec Zahradníček. Kdo další se hlásí - pan poslanec Žák, pak bych prosila písemné přihlášky.

Poslanec Jan Zahradníček: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, kolegové a kolegyně, dovolte, abych vám přednesl stanovisko poslanců Křesťansko demokratické strany ke zprávě předsednictva České národní rady o jednání v Papierničkách.

Za prvé, novela článku 142, zákona 143 o Československé federaci, předložená předsednictvem Slovenské národní rady, která říká, že přijetí federální ústavy má být na základě společného návrhu zásad ústavy, dohodnutého ve smlouvě mezi Českou národní radou a Slovenskou národní radou. Tuto novelu nedoporučujeme předsednictvu České národní rady akceptovat. Zdůvodnění: nedomníváme se, že by tento princip vnesl pozitivní prvek do jednání mezi předsednictvy. Naopak by blokoval jakékoliv možnosti přijetí iniciativy na půdě Federálního shromáždění. V návaznosti na naše doporučení předsednictvu České národní rady z předminulé schůze České národní rady cituji: V případě neschválení textu dohody mezi Českou národní radou a Slovenskou národní radou na příštím zasedání jejich předsednictev doporučujeme, aby předsednictvo České národní rady na základě dohodnuté části textu dohody předložilo České národní radě návrh zákonodárné iniciativy vůči Federálnímu shromáždění ve věci nové ústavy České a Slovenské Federativní Republiky. Konec citátu.

Domníváme se proto, že vzhledem k některým koncepčním nejasnostem mezi předsednictvem České národní rady a předsednictvem Slovenské národní rady by měla být iniciativa v tvorbě federální ústavy přenesena na půdu Federálního shromáždění.

Ke struktuře Federálního shromáždění doporučujeme variantu senátu, neprojednávajícího meritorně zákony a s omezenými pravomocemi, odpovídajícími přibližně pravomocem Federální rady podle prezidentova návrhu.

Stanovisko k rozpočtu. Podporujeme princip občanské sounáležitosti, i když jsme si vědomi, že ze slovenské strany nejsou dány záruky v budoucnosti společného státu. Předpokládáme, že brněnské dohody premiérů a ministrů financí zajistí alespoň nezbytné nutné výdaje v České republice.

Očekáváme od vlády Slovenské republiky a Slovenské národní rady, že si uvědomí tíživou situaci, ve které naše rozpočtová soustava je, a budou dodržovat základní principy ekonomické transformace, tj., že nebudou ze slovenského rozpočtu financovány některé populistické a protireformní programy. Děkuji vám.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji panu poslanci Zahradníčkovi. Do diskuse se přihlásil pan poslanec Žák.

Poslanec Václav Žák: /Z pléna./ Já jsem se chtěl zeptat, zda mohu vystoupit s osobním stanoviskem a ne se stanoviskem klubu.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Ano, jistě.

Poslanec Václav Žák: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, vážená sněmovno, naše jednání dnes, nechci říci, že je historické, ale jistě je velice důležité. Ocitáme se na konci jedné vývojové etapy a myslím si, že by bylo účelné, abychom se pokusili trošičku šířeji pohlédnout na situaci, v které jsme se octli, abychom z ní mohli hledat jiná východiska, než ta, která zatím slyšíme a která kolem nás zaznívají. Proto se omlouvám, že nebudu příliš stručný při svém vystoupení. Budu muset mluvit poněkud déle, ale doufám, že nepříliš dlouho. Pokud ve svém vystoupení budu kritický, byl bych rád, aby kritika nebyla chápána jako osobní kritika nebo motivovaná nějakými osobními cíli. Nekritizujeme osoby, kritizujeme názory a polemizujeme s názory. To bych byl rád, abyste měli na paměti.

Kontext naší situace, v které se ocitáme my při řešení státoprávního uspořádání, je dán kontextem rozpadu vlastně poslední imperiální mocnosti, revizí výsledků druhé světové války, do značné míry i první světové války a celého pohybu, ke které dochází ve východní části Evropy. Ocitáme se zase už poněkolikáté, zhruba potřetí v tomto století, nebo podruhé, přesněji řečeno, v takovém hvězdném čase, kdy dvě zahraniční dominanty, které vždy ovlivňovaly pozici naší republiky, tzn. Německo a Rusko, jsou oslabeny. Německo, v současné době jeden z nejdemokratičtějších státu Evropy, řeší problémy jeho sjednocení, ruská říše se rozpadá, má řadu problémů sama se sebou a tudíž pro nás se opět naskýtá čas, kdy to co budeme rozhodovat, záleží převážně na nás, je v našich rukou.

Nejsme v tomto kontextu vázáni nebo pod tlakem vnějších okolností. V celé východní Evropě vidíme, že dochází k restauraci národních států. A rád bych zdůraznil, že v této sněmovně se mnohokrát, spíše v kuloárních diskusích dává do protikladu národní princip s občanským principem. Pokusím se na tento problém podívat z jiné stránky a to za pomoci snad nejkonzervativnějšího myslitele, kterého české země ve dvacátém století měly, to je Josefa Pekaře. Dovolte, abych vám ocitoval z jeho statě "O smyslu českých dějin":

"Jen vědomí, že jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která je spoutána od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomí, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní minulosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny. Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba je i více. Je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich. Nemohli bychom zajisté mluviti o smyslu českých dějin, kdyby to nebyly dějiny české.

Tolik Josef Pekař, strana 402 v knížce, která nedávno vyšla a je k dispozici ve všech knihkupectvích. Mám dojem, že by konzervativní poslanec měl být spíše zděšen absencí češství, než že by měl vidět národní aspirace Slováků jako něco, co je v protikladu vůči občanskému principu.

Když si uvědomíme, jak vypadal vývoj západní Evropy, teprve po naplnění národních ambicí se dokázal uplatnit občanský princip a všude tam, kde k tomu naplnění nedošlo, je to zdrojem trvalých konfliktů, viz např. Belgie. Myslím si, že slovenský problém je třeba chápat v tomto kontextu.

Po rozpadu totalitní diktatury předchozího režimu, který zde vládl, ten proces musel naprosto zákonitě nastat. Po zmizení tlaku se obnovil tradiční spor mezi Čechy a Slováky, jehož tradice sahá až do první republiky. Jedná se o komplex nedodržení Pittsburgské dohody, posléze degradaci SNR po převratu v roce 1948, okleštění federace v době normalizace atd. Na Slovensku začali působit emigranti, kteří Slovensko opustili po zrušení Slovenského štátu. Oživení vzpomínek na Andreje Hlinku, odhalení pamětní desky Tisovi ukázalo jasně, jak je vztah slovenské společnosti k minulosti diferencovaný.

Normalizace probíhala na Slovensku mírněji než v Čechách a odpor k minulému režimu tam nebyl tak výrazný. Navíc se v této době na Slovensko soustředila řada investic, které přinesly zvýšení životní úrovně. Výkonnost slovenské ekonomiky však přesto nedosahovala úrovně české ekonomiky, zejména ve schopnosti vyvážet na západní trhy. Neoliberální ekonomická reforma spolu s některými chybami v sociální politice slovenské vlády při těchto výchozích podmínkách znamenaly mnohem citelnější dopady reformy na Slovensku než v Čechách. Slovenští politici se začali domáhat tzv. "slovenských špecifik", t. j. odlišného přístupu ke Slovensku. Dopady reformy by totiž podstatně omezily šance vládní koalice na úspěch ve volbách.

Veřejnost proti násilí v odpovědi na jasně deklarovaný politický separatismus Slovenské národní strany začala sázet na národní kartu. Premiér Mečiar se snažil využít národního zmatku na Slovensku k výzvě k překonání potíží, které transformační proces přinese. V pozadí byly samozřejmě i jiné motivy a bylo zřejmé, že bolestivý proces transformace se nedá řídit z Prahy. Federální vláda navíc podcenila problematiku a živost národnostního státoprávního uspořádání a chtěla zachovat status quo. Tím se uvolnil prostor pro slovenskou iniciativu, při níž federální a česká vláda pouze reagovala na stálý slovenský tlak.

Odvolání premiéra Mečiara a rozpad VNP značně zradikalizoval slovenskou politickou scénu. Nový premiér Čarnogurský začal otevřeně mluvit o slovenské hvězdičce v evropských integračních seskupeních, jejichž vizi odkládal ovšem do budoucnosti. Česká politická scéna na to reagovala velmi podrážděně, čímž vyvolala reakci na Slovensku a tlak na zkrácení horizontu pro samostatnost Slovenska.

Mečiarovo opoziční Hnutí za demokratické Slovensko začalo prosazovat konfederativní uspořádání, nejspíše proto, že tento model žádná jiná politická strana neprosazovala. Čili stojíme uprostřed procesu, (ještě jednou opakuji - procesu, který vidíme všude jinde v Evropě do značné míry tleskáme při návštěvách delegací v tomto parlamentu), procesu, který se týká nás a my k němu musíme zaujmout nějaké stanovisko.

Podle mého názoru, chceme-li zachovat demokracii, nemůžeme počítat s tím, že by bylo možné nějakým nátlakem si vynutit řešení tohoto problému. Toto řešení může přinést jedině dohoda. Dohoda, při které se pochopí, že tady nehrajeme hru při které jedna strana vyhrává a druhá prohrává, ale že hrajeme hru, v níž vyhrají nebo prohrají obě strany. A z tohoto konceptu podle mého názoru je třeba přistupovat k řešení problematiky vztahů ke Slovensku.

Dovolte, abych stručně zrekapituloval vývoj od ledna 1990. Pokud vím, zatím první zmínkou o tom, že hospodařit ve státě má každý za své, bylo usnesení předsednictva České národní rady z ledna minulého roku. Ještě jednou: v lednu minulého roku, Předsednictvo ČNR přijalo usnesení, ve kterém prosazuje rozpočet "každý za své". Pravděpodobně tuto situaci iniciovali poslanci Národně socialistické strany, neboť sázeli na nacionální program. Nevím, zdali si uvědomovali, že tento koncept znamená de facto rozbití společného státu. Konfederační rozpočet typu "každý za své" ve svých důsledcích dříve nebo později, ale spíše dříve, vede k rozpadu státu.

Na toto reagovala slovenská politická scéna a nechci tvrdit ano opakuji ještě jednou - že bez tohoto usnesení by tento proces nenastal, to není pravda. Samozřejmě, že by nastal, ale opakuji ještě jednou: byly tady motivy i na české straně.

Nastalo jednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací o předefinování konceptu federace. To jednání bylo završeno v létě minulého roku prvním velkým přesunem kompetencí, který vlastně nevyvolal žádnou velkou pozornost. Proběhl více méně bezproblémově. Ovšem hned po volbách nový slovenský premiér a česká i federální strana za podpory prezidenta Havla, jeho konceptu autentické federace, začali pokračovat dál v jednání na přeměně bývalé federace s unitárními prvky na skutečně federativní stát.

Došlo k známému jednání v Trenčianských Teplicích, kde s filosofií, že autentické federace znamená maximální přesun kompetencí do jednotlivých republik, toto jednání probíhalo. Byl připraven nový kompetenční zákon, nové rozdělení kompetencí, které se víceméně podobalo tomu rozdělení, které bylo přijato v zákonu o Československé federaci v roce 1968. Domnívám se, že odchylky proti tomu stavu tam byly minimální.

Toto jednání už vyvolalo ve veřejnosti, v politických reprezentacích jisté napětí. Ovšem pořád jsme byli daleko od ústav.

Předsednictvo ČNR se rozhodlo setkat se s předsednictvem SNR už v září minulého roku. O tehdejším naladění poslanců vůči jednání se slovenskou stranou a s federací svědčí např. to, že při hlasování v předsednictvu o tom, zda se má jednání zúčastnit delegace Federálního shromáždění, byli dva poslanci pro a zbytek proti nebo se zdržel hlasování. Trvalo delší dobu, než se povedlo odladit vztah k federaci takovým způsobem, aby Federální shromáždění a federace byla chápána jako integrální součást tohoto jednání.

Na jednání předsednictev ve Žďáru se dohodla známá komise 10, 10, 14, o které mluvil pan místopředseda Kasal. Rád bych upozornil, že se tato komise projevila jako naprosto disfunkční. Bohužel, zejména díky disfunkci této komise nemáme k dispozici návrh federální ústavy a mohli jsme si možná ušetřit řadu peripetií, kdyby komise pracovala výrazně lépe.

Prezident Havel sledoval práci na ústavách se znepokojením. Vzhledem k tomu, že komise nebyla schopna dát explicitní politické zadání expertům pro přípravu ústavy, předložil komisi svůj návrh ústavy. Situace se opět nelepšila.

Proto vznikla politická jednání, která jsou některými poslanci napadána. Jednání nevznikla z libovůle, ale proto, že orgán, který měl tuto práci zajišťovat, nefungoval příliš kvalitně. Na tomto jednání se přijal model, v jehož stínu dnes stojíme, tzn. že část budoucí ústavy federace bude přijatá na základě smlouvy mezi ČNR a SNR, tedy na základě smlouvy, kterou ČNR a SNR připraví.

Slovenská strana si od této smlouvy vždycky slibovala to, že to bude jakýsi nový začátek, něco jako obnovená Pittsburgská dohoda, která vyjádří novost situace. To znamená, že začínáme v demokratickém státě na rovnoprávných partnerských vztazích. Zdůrazňuji slovo rovnoprávnost. Je klíčovým termínem, který je společný základním politickým reprezentacím Slovenska.

Na české politické scéně přitom došlo k jistému posunu. Původní vstřícnost byla chápána jako slabost a byla chápána tak, že vede jen k stupňování dalších a dalších politických požadavků. Snad nejpregnantněji to vyjádřil pan místopředseda Kalvoda, když nás vyzval, abychom skoncovali s appeasmentem. Nevím, zda toto bylo nejvhodnější slovo. Je to označení pro politiku britského premiéra Chamberleina ústupků vůči Německu a alternativou byla válka. Nepředpokládám, že by zde měl pan místopředseda podobný postup, spíše měl na mysli, že je třeba zaujmout pevný postoj vůči slovenským požadavkům, a to zejména vůči těm, které by zpochybnily funkceschopnost a existenci společného státu. Není možné přijmout takovou dohodu, a v tom je ve sněmovně plný souhlas, ve které by byl společný stát troskou, která by dříve nebo později musela zahynout, protože by v jejích základech byly takové rozpory, že by jí neumožňovaly rozumným způsobem žít. Myslím, že o tomto základním postoji není sporu. Není možné zároveň mít jednotnou ekonomickou politi ku, a takovou měnovou politiku, která dovolí, aby jedna republika přenášela inflaci z jedné části do druhé, není možné mít takový společný stát, kde by bylo možné, aby si republiky navzájem znehodnocovaly měnu atd.

Byl to naprosto racionální postoj a bylo třeba, aby česká politická reprezentace se vydiskutovala a sladila mezi sebou základní postoj k podobě budoucího státu. Myslím, že po dlouhodobých jednáních se nám to do značné míry podařilo.

To co zůstávalo otevřené, a kde nedocházelo ke shodě, byl princip nového začátku, to znamená jakým způsobem zajistit explicitní vyjádření toho, že vztahy mezi Čechy Slováky budou organizovány jinak než dříve. Tento bod zůstal otevřen.

Při jednáních, která předsednictva podnikla, to znamená Bratislava, Štiřín, Papierničky, se nakonec ukázalo, že v základních bodech, neříkám že bezrozporně, budeme schopni se dohodnout na fungující podobě společného státu. A tam je třeba, abychom trvali na základních principech, o kterých jsem se zmínil. Podle mého osobního názoru - a to bych zdůraznil - se nedomnívám, že je možné postupovat přes volnější uspořádání. Není to možné z hlediska stability měny atd. Budování budoucího uspořádání by muselo vést přes oddělení. Nedomnívám se, že je možné postupovat jiným způsobem.

Neřešen přes všechny tato jednání zůstal spor ohledně vyjádření nového našeho státoprávního uspořádání. Jednání v Papierničkách, které přineslo výsledný text a neřešené některé rozpory, bylo z řady důvodů interpretováno jako fiasko. Bylo to interpretováno jako neúspěšné jednání. Jistě k tomu přispěla také informace pana místopředsedy Vlacha z neoficiálního jednání, které se v Papierničkách odehrálo večer. Vlastní resultáty jednání v Papierničkách se ve sdělovacích prostředcích zejména interpretovaly převážně jako neúspěch. Nechtěl bych je hodnotit jako úspěch, ale viděl jsem je a vidím jako krok na cestě, která dnes pravděpodobně bude vyžadovat pokračování, kdy budou vyžadovány nové úvahy.

Do výsledku projednávání Papierniček vstoupila problematika projednávání rozpočtu. Došlo k tomu, že se problematika pro jednávání rozpočtu spojila přímo s problematikou státoprávního uspořádání. Podle mého názoru to není nejšťastnější spojení. Chceme-li udržet partnerské vztahy, tak samozřejmě musíme očekávat partnerské vztahy z druhé strany také.

Ale nepovažuji za rozumné, abychom hovořili o zárukách, protože víme dobře, že v demokratické společnosti, ve které se konají volby, žádné záruky nemáme. Víme ovšem stejně dobře, že změny v rozpočtu nejsou žádný problém. Čili jde o to, abychom si definovali náš cíl, který chceme dosáhnout, a další budeme moci zařídit sami.

Na české a slovenské straně při probíhajících jednáních roste netrpělivost. Česká veřejnost je přitom podle mého názoru informována jednostranně o tom, že po rozdělení se budeme mít lépe. Já to nevylučuji, ale obávám se, že to není přesná informace. Česká a slovenská ekonomika tvoří nedílný celek, je to jedna ekonomika a její rozpad by měl mnohem vážnější důsledky než rozpad RVHP. Rozdělení státu by v žádném případě neproběhlo hladce a sociální otřesy, které by tento proces doprovázely - přerušení západních investic atd., by ohrozilo postup reformy i v českých zemích. Znamenalo by to alespoň na určitou dobu přechod na řízené hospodářství.

A objevila by se nám v dlouhodobém horizontu otázka, kterou jsme všichni považovali za vyřešenou. Myslím tím německou otázku. Navíc destabilizace situace na Slovensku by se pochopitelně přenesla i k nám. Nezůstali bychom odděleni od toho důsledku, netýkalo by se to jenom Slovenska a českých zemí, to by byl propojený proces. Čili myslím si, že bychom si měli znovu položit otázku: chceme skutečně společný stát? Bylo by tragédií, kdyby na obou stranách nastala situace, kterou bychom se naoko snažili společný stát udržet, ale ve skutečnosti bychom mu úspěšně kopali hrob.

Pokud ano, existuje z dnešní situace východisko? Domnívám se, že existuje. Zopakujme si však nejdříve premisy, z nichž můžeme vycházet. - Po pádu diktatury se vztahy mezi oběma národy musí upravit nově. - Nové uspořádání musí zajišťovat rovnoprávnost. - Nesmí dojít ke zpochybnění mezinárodně právní kontinuity ČSFR. Společný stát bude mít jednu mezinárodně právní subjektivitu a společný stát musí představovat jednotný ekonomický prostor. - Republiky - a zase podle mého názoru, jak je to v demokracii obvyklé - se musí podílet na rozhodování společného státu. - O vystoupení z federace nemohou rozhodovat pouze politické reprezentace, musí o nich rozhodovat celý národ.

Pokud se na těchto premisách dohodneme, můžeme postupovat dál. Pokusím se nastínit jednu možnou variantu řešení, opakuji ještě jednou - je to možná varianta řešení. Jedná se o problém, zdali smlouva má mít charakter státní smlouvy, zákonodárné iniciativy atd. Proč? Právě proto, že smlouva obsahuje doposud detaily ústavy. Podle mého názoru by bylo rozumné tyto problémy rozdělit. Detaily tvorby ústavy podávat jako zákonodárnou iniciativu vůči Federálnímu shromáždění a smlouvu uzavřít jako politický dokument, velmi významný politický dokument, který deklaruje vůli žít v rovnoprávném státě.

Na základě iniciativ ohledně kompetencí a nové podoby Federálního shromáždění by Federální shromáždění mohlo přijmout ústavu společného státu. Samozřejmě, že dalším dokumentem, který by podléhal vývoji a změnám, by byla pouze ústava společného státu. Smlouva by se stala vyjádřením, historickým dokumentem tohoto našeho procesu.

Samozřejmě, že navrhnete lepší varianty než je tato, budeme-li k tomu mít společnou vůli. Na závěr bych rád ocitoval slova prezidenta Havla z jeho projevu k 17. listopadu: "Kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí." Děkuji vám za pozornost.