Česká národní rada 1990 – 1992

Pan poslanec Balcárek navrhl, abychom požádali pana premiéra, aby nás informoval o cause Mošnov. K tomuto bodu chci uvést, že pan premiér tento týden čerpá svou zákonnou dovolenou a nebude na celé plenární schůzi přítomen. Za tohoto stavu by patrně musel někoho pověřit přednesením této zprávy. Dávám hlasovat o návrhu pana poslance Balcárka.

Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku.

26. Kdo je proti?

63. Návrh pana poslance Balcárka, pokud jde o první bod, nebyl přijat.

Jako druhý bod navrhl pan poslanec Balcárek, abychom jako sněmovna zaujali stanovisko k Všeobecné výstavě. Tlumočím to přesně? Ano, děkuji.

Dávám tedy hlasovat o tomto návrhu.

Kdo je pro přijetí tohoto návrhu, ať zvedne ruku.

19. Návrh zřetelně nebyl přijat.

Pan poslanec Váca zřejmě podpořil návrh pana poslance Payna a za druhé navrhl, aby byla podána zpráva o jednání předsednictva ČNR s předsednictvem SNR, k němuž došlo 5. a 6. září t. r.

Samozřejmě předpokládáme podání zprávy, máte to také ve zprávě o činnosti předsednictva už podchycené. Chtěli bychom ale, aby tato zpráva ještě byla projednána v klubech a abychom k projednání tohoto velice závažného bodu, jednoho z nejzávaznějších, přistoupili skutečně všichni připraveni. Proto bych doporučovala, abychom ponechali zprávu o jednání obou předsednictev až na poslední bod, jak jsme původně předpokládali. Je to v zájmu zlepšení informovanosti. Čili chcete pane poslanče vzít návrh zpět nebo mám dát o něm hlasovat, nebo na jaké místo byste ho chtěl vy sám přiřadit?

Poslanec Oldřich Váca (z pléna): Já se domnívám, že by bylo vhodné tento bod zařadit do bodu programu, který je nyní jako číslo 2, ta problematika Chorvatské republiky, to by byl potom bod 3.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Jen upozorňuji na to, že jsme počítali s tím, že tato zpráva bude projednána na klubech a museli bychom hned teď na začátku plénum přerušovat. Čili dávám hlasovat nyní o návrhu pana poslance Váci, abychom zprávu o společném setkání obou předsednictev zařadili místo na původně předpokládané místo hned jako bod č. 2.

Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku.

29. Kdo je proti?

46. Děkuji.

Návrh pana poslance Váci nebyl přijat.

Pan poslanec Pavela navrhl, abychom vyňali bod č. 13, tj. návrh na zrušení obecně závazných vyhlášek městských zastupitelstev podle tisku 378 a 379.

Kdo je pro tento návrh, ať prosím zvedne ruku.

44. Kdo je proti tomuto návrhu?

24. Zdržel se hlasování?

60. Děkuji. Návrh nebyl přijat.

Poslední návrh na doplnění programu byl můj a ten byl pro jednán v souvislosti s návrhem pana poslance Payna. Ještě než přistoupíme k projednání pořadu, chtěla bych připomenout, že v souladu s usnesením předsednictva České národní rady a vzhledem k ustanovení § 73 našeho jednacího řádu poslanci včera obdrželi společné zprávy k návrhům zákonů prostřednictvím svých výborů. Nyní již můžeme přistoupit k projednávání našeho pořadu, který, jak jste teď zjistili, je opět náročný, takže si nejsem jista, zda se nám podaří ukončit jej ve čtvrtek, jak jsme původně předpokládali a prosím, abyste počítali případně s tím, že ještě v pátek budeme zasedat.

Prvním bodem podle změněného pořadu by mělo být vystoupení ... technická pan poslanec Payne.

Poslanec Jiří Payne (z pléna): Schválit celý program dohromady.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Promiňte, děkuji. Nyní budeme hlasovat o programu jako celku. Kdo je pro přijeti programu, jak byl původně předsednictvem navržen a nyní doplněn, ať zvedne ruku. 128. Děkuji.

Návrh programu byl přijat. Prosila bych teď paní místopředsedkyni Vládního výboru pro mezinárodní vztahy, paní Viktorii Hradskou, aby se ujala slova, neboť jsme si právě usnesli, že má být prvním bodem našeho programu. Vítám ji u nás.

Místopředsedkyně Vládního výboru pro mezinárodní vztahy paní Viktorie Hradská: Dobrý den vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení poslanci, vážená vládo, především vám děkuji za časový prostor, který jste mi vymezili, protože tím plním jediný slib, který jsem mohla a dala v Chorvatsku našim krajanům a také chorvatskému ministrovi zahraničních věcí, že budu v úplnosti informovat a pravdivě o všem, čeho jsme byli svědky. Omlouvám se vám za jisté rozechvění. Za prvé jsem ještě nikdy před vámi nevystupovala, za druhé pořád ještě přetrvá jistý velmi silný emocionální dojem z cesty, kterou jsme podnikli. Nestačila jsem si udělat víc než pár poznámek a tak se omlouvám jestli moje řeč bude poněkud nesoustavná, ale slibuji vám, že bude úplná. Na samém začátku pro rekapitulaci a pro ty z vás, kteří nevědí o tom, že iniciativa k této návštěvě patří vám České národní radě, impuls vznikl v zahraničním výboru České národní rady a byl díky předsednictvu České národní rady pochopení české vlády realizován okamžitě. Odjeli jsme - v delegaci kromě mne - vaši kolegové poslanci pan poslanec Šplíchal, pan poslanec Pospíšil a můj kolega, který se zabývá otázkami Jugoslávie, pan ing. Novotný, abychom navštívili své krajany, které bychom pravda, bývali byli navštívili i v dobách řekněme mírových. Naši krajané totiž slavili právě toho dne, kdy jsme odjížděli výročí 200 let osídlení české komunity na území Chorvatska. Nejeli jsme pravda, oslavovat, to nemusím dodávat, ale neměli jsme přesnou představu, do jakých okolností jedeme. Cesta do Záhřebu, to vybavení našeho vozu bylo vlastně stále ještě vybavením mírovým, protože my jsme vezli především ukázky českých učebnic, o kterých jsme předpokládali, že naše krajany budou zajímat nejvíce a kterými nejvíc můžeme pomoci. Cesta až do Záhřebu probíhala naprosto klidně, až předměstí Záhřebu vás překvapí pytli písku a pro generaci, ke které patřím, vás překvapí o to víc, že my známe válku jen z filmů. Bylo to jako ve filmu. První reakce chorvatská, oficiální a musím říct také především první reakce našeho generálního konzulátu bylo doporučení, abychom přímo do Daruvaru nejezdili. Je to oblast těžkých bojů a byť vzdálena 130 km od Záhřebu, nebyla dosud navštívena ani pozorovateli evropských společenství. Děkuji tímto před vámi, jak svým kolegům z delegace, tak nepřítomnému generálnímu konzulovi panu doktorovi Furdíkovi, že všichni jednomyslně rozhodli jet na místo bojů. Nebylo přece možné, abychom zůstali vzdáleni 130 km od svých krajanů, kteří byli podle všech zpráv ve velice mezní situaci. Město Daruvar obývá 5,5 tisíce Čechů.

Česká menšina žijící v Chorvatsku je třetí největší českou menšinou na světě po americké a kanadské. Je to zároveň menšina nejsebevědomější. Je to přirozené, byla obklopena slovanským živlem od samého počátku osídlování lidmi, kteří přicházeli spíše rozdávat nežli brát. Je to sebejistá a kulturně absolutně jednoznačná menšina.

Také není vnímána svým okolím tak, jak jsme se setkávali s menšinami jinde, jako jistá menšina vydělená, je otevřena svému okolí, je vážená pro svůj kulturní integrační smysl, je navštěvována a byla navštěvována jak Srby tak Chorvaty, to je všemi spoluobčany a nyní už je také Svaz Čechů a Slováků přímo v preambuli nové chorvatské ústavy, má svého poslance a také náměstek ministra zahraničních věcí Chorvatska je Čech z Daruvaru. Čechů se nyní hlásí k této národnosti v Chorvatsku 15 a půl tisíce. Přirozeně je jich tam zřejmě více, dříve se snažili svou národnost spíše tajit. Pět a půl tisíce žije v tomto okolí Slováků. Na samém počátku také chci říci, že jsme měli v úmyslu navštívit i své slovenské spoluobčany. Nepovedlo se nám, protože jsou posunuti od Záhřebu ještě o dalších 150 kilometrů, nejvíce je jich okolo Iloku. Tam jsou boje tak tvrdé, že je cesta naprosto neprůchodná. Na samém počátku při rozhodnutí, že navštívíme Daruvar a že se svými krajany sejdeme, jsme byli ze strany chorvatské vlády vybaveni velice značným ozbrojeným doprovodem a cesta do Daruvaru byla cestou dramatickou. My jsme si zřejmě tolik neuvědomovali, do jaké míry, až teprve, když nám po návratu vyprávěli o tom, čeho všeho se obávali. Omlouvám se v duchu, protože jsme zřejmě vystavili i své hostitele značnému riziku, neboť naše návštěva byla naopak signálem pro to, že zde existuje ohnisko, na které bude z mezinárodního fora upozorňováno, a tato ohniska teroristy dráždí. Cesty jsou zataraseny, průjezdné jen z poloviny, všude jsou ozbrojenci. Konec konců tyto zprávy máte z novin a myslím, že se něco objevilo i v naší televizi.

Setkání se samotnými krajany bylo více než imponující. I v těchto podmínkám, kdy nefunguje česká škola, kdy od setmění či počátku setmění přežívají tito lidé ve sklepích se svými dětmi, protože nevědí, v kterém okamžiku a kdo z nich bude napaden, i v tomto okamžiku se pokusili ukázat nám to, čím se chlubili a na co jsou pyšní, to je školu, loutkové divadlo, časopisy, které vydávali, knihy, které tiskli.

V čele Svazu Čechů a Slováků stojí ředitelka místní školy v Daruvaru paní Janotová, osoba neobyčejně statečná, které patří naše přirozená úcta.

Zpočátku se pokusili navázat na program, který pro nás průvodně připravili, to je seznámit nás se životem české

menšiny tam. Musím říci, že díky událostem a příchodu těch Čechů, kteří se do Daruvaru dostali, neboť některé silnice jsou odříznuty, se samozřejmě více než o minulosti začalo mluvit o současnosti. Navštívili jsme také krizový štáb v Daruvaru, seznámili jsme se s fotografiemi a příběhy lidí, viděli jsme pitevní protokoly a navštívili jsme rodiny. Válka, která probíhá na této hranici, není válka. Je to teror. Lidé jsou napadáni a jsou neozbrojeni. Brání se tím, co mají po ruce. Je to málo. Napadají je jejich sousedi, sousedi, s nimiž žili v denním kontaktu, s nimiž pracovali, chodili s nimi do hospody, hráli s nimi karty.

První impuls začal před třemi týdny a to tak, že tři chorvatští policisté, z nichž jeden byl původem Čech, dělali pravidelnou obchůzku města, setkali se svým kamarádem, spoluobčanem, číšníkem z místní hospody, který je pozdravil a když je přešel, tak je zezadu všechny tři zastřelil. Pak nasedl do auta a se svou rodinou odjel do místních kasáren. Tak začal horor v Daruvaru.

Momentálně jsou pravidlem minové útoky. Navštívila jsem rodinu, jejíž dvorek je poničen, kde zbyli dva starci, kde stará paní oplakávala zetě a vnučku zabité minou zcela náhodně. Měla tolik síly, že řekla: "Nejsou všichni Srbové takoví". Dovolte, abych řekla, že j to postoj typicky český. Byla jsem pyšná na to, když to řekla, ale ona také řekla potom nakonec: "Já chci, aby také oni to zažili, aby také jim někdo zabil dítě." Upozorňuji vás tímto způsobem na ďábelský kruh, který se roztáčí. Ten ďábelský kruh je pragmaticky inscenován, on se roztočit má. To, s čím jsme se setkali, masakr 15 chlapců tři kilometry od Daruvaru, dva dny před tím, než jsme dojeli, který trval 15

minut a za těch patnáct minut z těch 15 přežili tři, nakonec pak jenom jeden, který byl schopen výpovědi. Ti, kteří byli zabiti, byli zabiti takovým způsobem, že obsah jejich žaludku jsou jejich vlastní oči, mozek kamaráda, kastrace je samozřejmostí, ustřílené prsty. Toto není iracionální, to je racionální.

Tyto boje se odehrávají v částech, které lze na mapě jasně sledovat. Vukovar - těžké boje. Osiek - těžké boje. Daruvar těžké boje, Okučany - těžké boje, Sisak - boje začínají, Petriňa - boje začínají, Karlobag - boje začínají, Karlovac - pobřeží Jadranu - boje začínají. Je otázka času, kdy se boje přesunou do Bosny. Toto je území, kde je více než 20 % srbského obyvatelstva. Všichni máme historickou zkušenost a víme, co to je "rozhýbané příhraničí". Jakmile se dopustí jedna strana takových zvěrstev, jakých se dopouští, je pouze otázka času a je s podivem, že k tomu dosud nedošlo, kdy druhá strana odpoví stejně. Až odpoví, může nastoupit srbská armáda, aby bránila Srby, žijící na území Chorvatska.

Jestliže jsme hovořili se svými krajany, jsme nyní mocni vydat prvé svědectví, svědectví viděné prizmatem Čechů žijících v Chorvatsku. Nejde o válku etnickou, je namířena proti každému, kdo je v příhraničí a kdo řekl ano chorvatské vládě.

Naši krajané nám říkali a vyprávěli o váhání na samém počátku. I oni jsou ovlivňováni svou historickou zkušeností, i oni se báli, že samostatné Chorvatsko znamená nacionální impuls. I jim se v reminiscenci objevovaly představy Ustašovců, všichni konec konců máme své rodiče a všichni trochu bojujeme minulé války. Teprve potom, co se přesvědčili, že vláda Chorvatska, je vládou demokratickou, že tak s nimi jako s menšinou zachází, začali ji bránit jako vládu svoji. Jejich přirozené tíhnutí k demokracii je o to přirozenější, že takoví tam přicházeli. Je tam řada těch, kteří jsou potomky těch, kteří přicházeli za masarykovského Československa. Demokracii si chtěli ponechat ve štítu a toto nyní ohrožuje jejich životy. Jestliže jsme jim v okamžicích, které jsme prožívali přirozeně velmi emocionálně, nabídli imigraci, chci vám říci, že dalším imponujícím prvkem bylo, že byla odmítnuta.

Požádali nás, abychom se postarali o děti a případně o ženy, ale řekli, že chtějí zůstat, že chtějí bojovat o své domy, že to je jejich vlast. Že mají dvě matky. Řeknu vám, že pocit bezmoci, který nás ovládal první den, byl vystřídán - a děkuji zde před vámi české vládě za neobyčejně rychlou reakci - pocitem naděje. Po telefonátech, které jsme měli s Úřadem české vlády, česká vláda okamžitě, hned druhý den ustavila komisi k pomoci chorvatským Čechům. Mohli jsme okamžitě informovat o všech opatřeních, která se zde chystají. Přestože jim nemůžeme umenšit ono psychické utrpení, které je vlastně horší, než fyzické - myslím, že ano, protože nejhorší je ta úzkost a čekání můžeme jim umenšit alespoň jejich starosti praktické. To se povedlo. To se povedlo už tím, že jsme přijeli. Nyní bych chtěla mluvit k druhé stránce naší návštěvy. Aniž jsme to tušili, byli jsme první oficiální delegací, která přijela do Chorvatska v období bojů. A byli jsme úplně jediní, kteří nenavštívili pouze Záhřeb, ale jeli tam, kde boje probíhají. Musím vám říci, že nejenom ze strany krajanů, ale především ze strany chorvatské vlády to bylo oceněno o to víc, že vazby našich dvou zemí byly vždycky, znovu a znovu obnovovány, třeba už studenty, kteří u nás studovali a kteří si odnášeli lásku k české zemi a k české kultuře. My jsme neusilovali o přijetí na úrovni vládní. Nebyli jsme k tomu ani zmocněni. Předpokládali jsme, že se sejdeme s náměstkem ministra zahraničí pro národnostní menšiny. Byli jsme překvapeni tím, že jsme byli přijati nejen oběma náměstky, ale také panem ministrem zahraničí Šeparovičem, který opustil jednání s delegací Evropských společenství a strávil s námi hodinu a půl. O obsahu tohoto jednání jsem měla možnost informovat osobně pana prezidenta, protože mnoho z toho, o čem jsme hovořili, bylo oslovením především jeho, oslovením jeho jako symbolu mravního, a musím říci - jako symbolu naší země. Náš kredit v Chorvatsku je vysoký. Tím, že jsme přijeli jako první, byl pocit sounáležitosti pouze stmelen, rychlou reakcí naší vlády potvrzen. Musím vám říci, že to, oč nás prosili, nebylo uznání samostatnosti Chorvatska, protože si dobře uvědomují, že my takovou věc ani udělat nemůžeme, že Česká republika není samostatným subjektem mezinárodního práva. Ale jsou si vědomi velikého morálního kreditu, kterému se těšíme. Kterému se doposud těšíme. Byli přesvědčeni, že ozve-li se Praha, ozvou-li se Čechy, ozvou-li se pouze v tom smyslu, že jsme pro demokracii, pro samostatnost národů tak, jak byly v demokratických volbách referendem samy sobě ustanoveny, že to je pro ně dost. Řekli nám, že by byli rádi, kdyby tento hlas zazněl od nás dříve, nežli zazní od Západu, kde začíná zaznívat. Já tomu, paní poslankyně a páni poslanci, dobře rozumím, protože se domnívám, že nejsme jenom chudší, nežli západní země, které měly příležitost nepřetržitého vývoje, my jsme bohatší o zkušenost, kterou jsme udělali. A my jsme povinni na základě této zkušenosti jednat. My jsme země, která ví, co to je posttotalitní režim. Oni spoléhají na ty, kteří vědí totéž co oni. Když jsme odjížděli a když jsme řekli, že uděláme to, co udělat můžeme a musíme, netušila jsem, že budeme moci možná udělat víc. Netušila jsem, že bude možné a potvrzeno, aby vaši kolegové poslanci mohli pozvat své kolegy - poslance chorvatské. Musím vám říci poslední zprávu, že by rádi přijeli, ale situace v Chorvatsku je do té míry nepřehledná, že nevědí, jestli se jim to povede. Věřím, že se povede tímto způsobem informovat českou sněmovnu, že se snad konečně povede řádně informovat veřejné mínění, protože sami jistě shledáváte, že v okamžiku, kdy se střílí do našich občanů, jsme ve svých sdělovacích prostředcích příliš laxní. Věřím, že se konečně povede, aby se to, co se stalo náhodně, stalo plánovitě, aby se česká demokratická a humanitní politika ozvala na fóru mezinárodním. To, co jsme mohli udělat, jsme udělali. Svého kolegu pana ing. Novotného jsme delegovali do delegace pana ministra Dienstbiera a on v těchto dnech má možnost mluvit v Moskvě na mezinárodním grémiu k otázkám lidských práv jako bezprostřední svědek. Myslím, že je veliká výhoda, že může mluvit o Češích, protože tím je naše svědectví nezaujaté. Jsem ráda, že jsem mohla informovat vás. Všechno, co se odehraje dál, odehraje se už s vaší pomocí, alespoň doufám. Prosím vás teď ještě za ty matky - tomu se ubránit nemohu, sama jsem matka syna ve vojenském věku - zda byste mohli povstáním a minutou ticha uctít Čechy, kteří brání svou vlast, kteří padli, přesto že ta vlast je jiná než naše. (Shromáždění povstává a minutou ticha vzpomene památky padlých.)

Potlesk. Děkuji vám.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Chtěla bych poděkovat paní poslankyni Viktorii Hradské za zprávu, která byla nejen informací, ale také důrazným apelem pro nás pro všechny. Chce se někdo ke zprávě paní poslankyně vyjádřit? Pan poslanec Lom, pan poslanec Šplíchal, pan poslanec Gjurič a Čermák. Prosím pana poslance Loma.

Poslanec Petr Lom: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, velmi děkuji paní Hradské, že nám tak plasticky přiblížila poměry, které jsme si nedokázali v těchto konkrétních obrysech představit. Musím říci jako lékař, který má tu čest být poslancem České národní rady, že je mi bytostně vzdálena každá myšlenka na lidské utrpení a na zánik lidských životů. Velmi lituji, že Česká národní rada nemůže učinit něco víc, něco konkrétního, něco hmatatelného.

Přesto ale při plném uvědomění si situace, ve které se nalézají za prvé lidské bytosti, v takovém nikoliv teroru, ale zvěrstvech a za druhé Češi, myslím, že bychom měli všichni společně zvážit, zda nemáme nyní přerušit jednání České národní rady, sejít se v politických klubech a vyjádřit nikoliv pouhé stanovisko, ale energickou výzvu našim zástupcům na mezinárodním fóru, aby tuto otázku akcentovali, zanesli na pořad jednání a aby o tom jednala světová veřejnost včetně OSN a Rady bezpečnosti. Dávám tento návrh na zvážení vám všem.

(potlesk)

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: S technickou poznámkou se hlásí poslanec Payne.

Poslanec Jiří Payne: Navrhoval bych, aby takovéto usnesení bylo připraveno a projednáno v rámci pokračování tohoto bodu, až přednesou zprávy naši poslanci a případná návštěva ze zahraničí.

Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová: Děkuji. Dávám slovo panu poslanci Šplíchalovi.

Poslanec Václav Šplíchal: Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové, přátelé, myslím, že tím, že paní doktorka Hradská velmi plasticky vyčerpala a přiblížila nám vlastní situaci, ve které jsme se nacházeli, i úkoly, které jsme na místě plnili, že se vzdáme s panem kolegou Pospíšilem dalších informací ve smyslu, jak bylo navrhováno, v průběhu pléna. Přesto si však dovolím doplnit informaci ještě několika závěry a vývody, které jsme si připravili s kolegou Pospíšilem. Ucelenou zprávu jsme připravili písemně, ta je k dispozici vám všem poslancům.

Chtěl bych vyjádřit stručnou charakteristiku situace v Chorvatsku, jak ji vidíme. V Chorvatsku a ve Slovinsku vládnou demokraticky zvolené vlády, v Srbsku komunisté, přejmenováni na socialisty. V podstatě jde o střet demokratických a totalitních sil. Hospodářská válka začala již počátkem roku, kdy srbská emisní banka vytiskla 18 mld. nekrytých dinárů a tím úplně zničila měnu Jugoslávie. Těmito penězi prezident Miloševič, koupil volby, zvýšil důchody, zaplatil dlužné mzdy srbským podnikům, z těchto peněz byla financována armáda atd. Chorvatsko je vtaženo proti své vůli do drastické občanské teroristické války, vedené srbskými nacionalisty, kteří podnikají akce především v nočních hodinách, doprovázené úděsnými sadismy vůči zajatcům a mnohdy bezbranným občanům. Teroristické útoky jsou často podporovány jednotkami jugoslávské armády a jejich leteckými, tankovými a dělostřeleckými zbraněmi. Velitelé armádních jednotek nerespektují ústřední velení. Chorvaté vedou obranný boj s minimální bojovou technikou - často jsme viděli hlídky s malorážkou v ruce. Chorvatsko se nenechalo vyprovokovat a nevyhlásilo ani všeobecnou mobilizaci, ani válku Srbsku. Srbští teroristé záměrně vyvolávají nejen neklid a strach, ale sledují rozvinutí řetězové reakce nezastavitelné nenávisti a bratrovražedných bojů s předpokladem, že je lze zlikvidovat jen federální armádou.