Lze souhlasit dále s tezí, že konkurenční prostředí chybí, ale na druhé straně ze stejného projevu pana poslance se dozvídáme, že vytvářet konkurenci zbožím ze zahraničí je luxus, který může přivodit kolaps tuzemských výrob. Tady si nejsem jist, zda pan poslanec skutečně ví, o čem mluví. Volá po konkurenci, ale zároveň před ní varuje. Toto není možné. Všimněte si, tak jako vždycky, je v ekonomii něco za něco. Když nasadíme určitý tržní kurs, a ten jsme nasadili, a k tomu je ještě určitá dovozní přirážka atd., tak to samozřejmě chrání domácí výrobce. Pro domácí výrobce je to velká výhoda. To není jako v NDR, kde došlo ke změně kursu. Jedna ku jedné přes noc. Proto tam dochází k velkým problémům a ke kolapsu celé řady podniků. My jsme tady nasadili určité ochranářské opatření. Je to z toho důvodu, že si nemůžeme dovolit v té fázi, ve které jsme, kdy máme velmi nízké rezervy zahraničních měn, je volně používat. Musíme mít určité záruky, že nedojde k nadměrnému odlivu rezerv.
Vláda se tedy nebojí používat určitých nástrojů, které má k dispozici. Tím zase reaguji na projev pana poslance. Musíme si být vědomi, že vždycky je něco za něco, že nám vznikají problémy, ale je nutno organizmus reformy neustále dolaďovat, měnit tam, kde je to nutné a možné, ale při dodržení základních imperativů a základních principů, jak uvedl pan předseda ve svém projevu, které mají podobu bankovních a finančních imperativů. To je odvozeno od určitých omezení, která tato země jako celek má. Z hlediska jednotlivých podniků to často může vypadat jako velký problém.
Další nedorozumění, které často vzniká, aspoň doufám, že je to nedorozumění, je problém východních trhů. Samozřejmě, že bychom byli velice rádi, kdyby nedošlo ke kolapsu v takovém rozměru, v jakém k němu dochází, především v sovětské ekonomice. To však není naše věc, kterou si vybíráme. Jsme konfrontováni s určitou situací, která naše problémy ohromným způsobem ztěžuje. Jak co se týče našeho vývozu, tak co se týče našeho dovozu. To přece všichni víme, to není třeba zdůrazňovat. Často se ptám, kterým směrem skutečně ropa teče? Je to opravdu ze Sovětského svazu sem nebo to teče od nás zpátky? - Je to samozřejmě trochu nadsazené.
Další nedorozumění, která vznikají, se týkají úlohy Měnového fondu a úlohy zahraničních půjček. Možná, že je chyba na straně české vlády, možná na straně federální vlády, že nedostatečně vysvětluje věci, že se nedostatečně dostávají informace mezi poslance. Vzhledem k tomu, co se stalo na Východě, vzhledem k tomu, že se nám zdražily podstatným způsobem dovozy, že je platíme v konvertibilních měnách, vzhledem ke všem těmto okolnostem, dochází k ohromné díře v naší platební bilanci. Přitom ještě nevíme, co se stane s cenou ropy, když náhodou Střední Východ vybouchne nad všechny očekávané rozměry.
Potřebujeme obrovskou restrukturalizaci uvnitř naší ekonomiky. Ale zároveň se na celou reformu potřebujeme jistit. K tomu nám samozřejmě slouží m.j. členství v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance. Odtud pramení některé naše jistoty, které samozřejmě zase musíme zaplatit, není to zdarma - pak také komerční svět se na nás dívá jinak. Měnový fond si samozřejmě klade podmínky, klade si je také Světová banka, ale ty podmínky jsou v souladu s tím, co si klademe my. Jde o splnění ekonomické reformy, jde o to, aby ta reforma kousala, aby opravdu restrukturalizovala ekonomiku, abychom měnili své chování jako podniky, jako spotřebitelé, jako banky, prostě my všichni. Pro nás pro všechny je to samozřejmě obtížné.
Ano, je naprosto nutné si půjčit, protože jinak by opravdu došlo ke kolapsu této ekonomiky. Nedovezli bychom např. potřebné suroviny, protože bychom prostě na to neměli.
Tyto podmínky by měly být více známé, pokud to ještě nebylo publikováno v tisku, určitě to svým kolegům na federální úrovni řeknu.
Problém restrukturalizace podnikové sféry. Hovoří se tady o tom, že vláda nemá své útlumové programy, nemá své rozvojové programy. Útlumové a rozvojové programy jsou slova, která nemám rád. Čtyřicet let v minulosti jsme slyšeli něco o rozvojových a útlumových programech. Neustále jsem však neviděl žádné výsledky z hlediska ekonomické efektivnosti, z hlediska vzestupu hospodářství. Nejde ani tak o rozvojové a útlumové programy vlády, jde o to, aby prostřednictví tržních kriterií samotné podniky dělaly to, co dělat mají, aby stále více byly podnikatelské. Potom vláda do určité míry, za pomoci tržních nástrojů, může do tohoto procesu zasahovat. Především však je to na podnikové sféře samotné. Nevíme, a ani to nemůžeme vědět, ale celá ekonomická historie to prokazuje, že vláda není dobrý podnikatel, že všechno nemůže rozhodovat. Navíc všechny ty útlumové a rozvojové programy stojí peníze. Je třeba je financovat a nebo alespoň spolufinancovat prostřednictvím státního rozpočtu. A jestliže jsme v takové situaci, v jaké jsme, pak samozřejmě na to není dostatek prostředků, není na to dostatek peněz. Zde je třeba především používat bankovních prostředků, bankovních úvěrů.
Na druhé straně je možno ze strany podniků namítnout, že banka provádí určitou politiku, která není dobrá, úvěry jsou drahé, nejsou k dispozici atd. Tady je možné o určitých omylech bankovní politiky - a ani bych to nechtěl nazvat omyly - ale o příliš tvrdém postupu na začátku roku, hovořit. V současné době se to koriguje.
Mám pro to pochopení, vím asi, proč se banka snažila ten metr nastavit z počátku velmi vysoko. Aby se svým způsobem jistila proti neočekávaným vlivům, ale teď dochází k určitým korekcím, také v součinnosti s českou vládou.
Konečně několik poznámek k energetické politice - to tady také zaznělo. To je jeden z horkých bramborů. Energetický problém je jeden z klíčových problémů této ekonomiky, ne-li vůbec klíčový. Můžeme klidně skončit tak, a minulost k tomu směřovala, že bychom měli z vlastních zdrojů zajištěn dostatek energie, ale že by to bylo na úkor všeho ostatního. Čili energie by byla, ale zbytek hospodářství by nebyl. Použili bychom vlastně všechny zdroje na zajištění energie. Když se podíváte do statistik, viděli byste, že neustále větší podíl celkových investičních zdrojů směřoval do oblasti výroby energie.
V současnosti k této věci probíhá diskuse, její zásady byly zatím v kompetenci především federální vlády. Také se na této oblasti podepsaly kompetenční problémy, ale to je - jak jistě víte - dneska objektivní problém, tomu nikdo nemůže utéci, to je realita života. Nechci mluvit hluboce k této problematice, ale chci říci jenom několik slov.
Samozřejmě zase klíčem k tomu je otázka cenová, dobré racionální ceny, a vy víte, jaký to má složitý dopad na obyvatelstvo, jaké z toho vznikají problémy v navazujícím výrobním řetězci, v navazujících podnicích.
Další otázka, která tam musí být řešena, je otázka diverzifikace našich zdrojů. Není možné, abychom byli nadále závislí na Sovětském svazu, především v celé řadě našich energetických potřeb. Čili diverzifikace našich zdrojů je něco, co nevyřešíme přes noc, to bude chvíli trvat, to vyžaduje samozřejmě investice a je nutné se napojit v této oblasti na západoevropské systémy.
Víte, jak složité jsou otázky atomové energie. Hrají tady svoji roli ekologické aspekty. Takže tento problém je v současné době nastolen, diskutuje se už mezi poslanci ve Federálním shromáždění. Určitě tady je zpoždění, v tom máte pravdu, ale samozřejmě mohu vás jenom ujistit, že se pokoušíme v této velmi složité věci pokročit kupředu.
Podobně stejně horký brambor je bytová politika. Tady zase existuje celá řada nevyřešených otázek. Především myslím, že tady je příliš mnoho míst, v nichž se na těchto věcech pracuje a není jasná kompetenční zodpovědnost. To je kritika do vlastních řad i do řad federální vlády. Existuje několik zmocněnců v této oblasti, existují jiné a jiné útvary. Nechci se zase o těchto věcech příliš mnoho šířit - to jsou naše vnitřní problémy, které musíme dořešit, samozřejmě s vaší pomocí.
Co je zase klíčové? Zase jsou to ekonomické věci, čili je to nutné odvíjet, podle mého názoru, od otázky nájemného, a to má své důsledky. Nemusím hovořit o tom jaké, ale bez toho se tento problém nepohne. Klíčové je samozřejmě vyvážení otázky práva vlastníků a nájemníků. A jestliže dnes se hovoří o ochraně nájemníků především, tak vězme, že u nás je nájemník skutečně nejvíce chráněn z celého světa. Čili problém tady je spíš, jak zajistit práva vlastníků v této oblasti.
Konečně poslední problém: zpráva.
Mohl bych mít ještě x dalších,
ale to už bych příliš mnoho zdržoval.
Zprávy ministerstev. Tady si myslím, že si
musíme vyjasnit, jak vlastně spolu komunikovat.
Je možné napsat 30ti stránkovou zprávu,
každé ministerstvo to dokáže, aby byla
podrobnější a nebyla kritizována za
to, že je povšechná, ale pak samozřejmě
zbývá nebezpečí, že v detailu
celá řada věcí ztratí. Čili
do budoucna by bylo asi dobré - a nevím teď
přesně jak - nalézt nějakou dobrou
formu vzájemné spolupráce, vaší
kritiky práce ministerstev a naší reakce na
to. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Dámy
a pánové, dále se přihlásil
mimo pořadí do rozpravy pan ministr Uhde.
Ministr kultury ČR Milan Uhde: Pane místopředsedo, páni poslanci, paní poslankyně, kolegyně a kolegové z české vlády, s velkou radostí jsem vyslechl slova předsedkyně výboru pro vědu, vzdělání a kulturu paní dr. Moserové o tom, že existuje důvěra, že ve všech otázkách, které ministerstvo kultury zanedbalo, bude probíhat dialog a že všechno dáme do pořádku, pokud je to v našich silách a v našich silách to být musí. Nebudu se tedy vracet k jednotlivým detailům, protože je jich velmi mnoho. Soustředím se jenom k tomu, k čemu se soustředili ve svých vystoupeních poslanci.
Pan poslanec Čech předestřel, jestli jsem si správně poznamenal, šest hlavních problémů. Pokusím se ve velmi krátkém čase odpovědět, co o tom vím a co o tom víme.
Jde především o situaci českého filmu, kde zmizela částka 100+60 mil. Kčs. Poslanec Čech se tázal na možný podíl viny ministerstva kultury a jeho pracovníků na této ztrátě. Chci říci, že na ministerstvu kultury samozřejmě odpovídaly a odpovídají jednotlivé osoby. Jejich jména jsou známa a já jsem si dal přísně zjistit všechno, co se o této věci na půdě ministerstva zjistit dá. Pochopitelně, že budu příslušný výbor ČNR řádně a v plném rozsahu informovat.
Zatím se situace jeví tak, že půdorysem celé záležitosti je skutečně souběh administrativních okolností, které se vám pokusím vylíčit. Do nedávné doby totiž ze státního rozpočtu federace rozdělovalo dotační částky na jednotlivé hospodářské organizace Čs. filmu Ústřední ředitelství Čs. filmu. To fungovalo jako ústřední orgán státní správy - mimochodem to bylo v rozporu s tehdejší právní úpravou, zejména se zákonem o čs. federaci, ale tehdy se ty rozpory tak přísně nebraly.
Usnesením federální vlády č. 528/1990, přesně ze srpna, bylo uloženo převést tyto prostředky ze státního rozpočtu federace do státního rozpočtu českého. Po vydání tohoto usnesení byla však změněna rozpočtová pravidla a protože převody ze státních rozpočtů se prováděly vždy až k 1. 1. každého roku, nebylo již podle nových předpisů o rozpočtových pravidlech proveditelné delimitování vyhrazené částky. To je administrativní půdorys, kdybych se s ním spokojil, nemusel bych samozřejmě na svém křesle vůbec ani o chvíli déle setrvávat. Budu vyjasňovat dál konkrétní okolnosti a konkrétní odpovědnost.
Tolik, abyste věděli, že ke ztrátě této částky došlo na velmi nejednoduché půdě, na administrativně nejednoduché půdě. Taková půda prostě vzniká při překotném konstruování nových zákonů a nových předpisů.
Za druhé tu nejen v projevu poslance Čecha, ale i v projevu poslance Koháčka byla řeč o kritické situaci na českém knižním trhu. Pracovníci ministerstva ji zanedbali a já jsem z toho vyvodil velmi přísné důsledky. Nicméně i tu je třeba říci, že ta situace, jakkoli byla zanedbána, prostě není kvalitativně jinak překlenutelná než nalezením finanční částky, která uvolní zamrzlý knižní trh. Abych neinformovaným vysvětlil, oč jde.
Vytvořila se zásoba neprodaných knižních titulů, knih v hodnotě zhruba 1 miliardy 200 miliónů korun. To nejsou knihy z posledního roku nebo z posledních dvou let, ale soustřeďují se mezi nimi knižní zásoby z uplynulého desetiletí nebo uplynulého dvacetiletí. Není jiné cesty než podle rozboru, který jsme provedli, uvolnit alespoň ty nejméně prodejné, tzn. absolutně neprodejné tituly tím, že se jejich hodnota umoří, že se prostě jejich hodnota splatí Státní bance. Ta hodnota činí 348 miliónů korun. Je přesně vyčíslena a materiál pro českou vládu je na ministerstvu kultury připraven. Važte však, vážení páni poslanci, se mnou tuto situaci. Znáte rozpočet české vlády a víte, že rezerva rozpočtu české vlády činí 450 miliónů korun. Stojíme tedy před otázkou, zda těchto 348 miliónů korun žádat a dávat z této rezervy. Podle mne to není možné, ta částka musí být nalezena nějakým jiným způsobem. Musí ji doplatit nebo zaplatit někdo jiný, někdo odpovědný nebo finančně schopný a nalézt ho je celý problém, před kterým v této oblasti stojíme. Je to nesmírně bolavá otázka a poslanci z kulturního výboru věcí, jako nepříznivé důsledky má.
Za třetí - stav odboru památkového. Odpověď je nesmírně jednoduchá. Stav odboru památek na ministerstvu kultury je špatný, ba kritický. Žádám, abych nemusel uvádět jména. Jsem si této situace vědom a musím ji vyřešit tak, abychom stačili alespoň na ty úkoly, které se na nás kladou, nemluvě o těch, které bychom si sami měli vytknout iniciativně. Na to už vůbec tento odbor nestačí. Řešení budu projednávat s pracovníky kulturního výboru. Podtrhuji, že k optimismu mě inspiruje vědomí, že přes všechny špatné zkušenosti s ministerstvem kultury jsou odborníci z řad památkové péče stále ještě odhodláni nám pomáhat, diskutovat s námi a předkládat nám konkrétní a pomocné návrhy, takže jsem přesvědčen, že situace je řešitelná.
Téma z odpisů z daní, které bylo nastoleno v projevu poslance Čecha. To je velice složité téma, posloužím konkrétním příkladem, abyste viděli, jak k němu přistupujeme. Myslím, že by nemělo smysl rozvíjet na toto téma teoretické diskuse. Ty byly rozvinuty dostatečně a všichni vědí, oč jde. Dnes v devět hodin proběhla velmi zajímavá akce - podpis prvního velkého českého sponzoringu. Podnik Motokov podepsal podporu Pražského jara ve výši 17 miliónů korun, které na tento účel deponoval. (Potlesk.)
My se domníváme, že tato precedentní akce může a musí mít za následek praktický průmět do zákonodárného systému. Teoreticky se přít o to, zda máme sponzory, nebo ne, to by nikam nevedlo. Ale příklad praktického sponzora podle mého názoru může prolomit určitou bariéru, která stále přetrvává.
Za páté - trochu přehodím pořadí - divadelnictví a kolos Národního divadla. Pan poslanec Čech ve výboru - snad mi nezazlí, když tady jeho zmínku ocituji - vznesl otázku velmi ostře a já ji také tak ostře přijímám: 140 miliónů, které vyhrazuje rozpočet pro Národní divadlo, je prý nespravedlivě vysoká částka ve srovnání s tím, jak málo může stát dotovat ostatní česká divadla. Ta dotace doposud obnášela rovněž asi 140 miliónů korun pro všechna ostatní česká divadla. To je však jenom část problémů, před kterými Národní divadlo stojí - je to problém personální, problém reformy, je to problém i psychologický - chci vám, vážení poslanci, říci, že představa jestli ji někdo sdílí, a já doufám, že nesdílí - že může nějaký silný jedinec, ať už ministr kultury, nebo někdo jiný, vpadnout do Národního divadla a nadiktovat nějaké jednorázové řešení, které přivodí obrat, tato představa je naprosto iluzorní. Je třeba připravit půdu pro to, aby se Národní divadlo dostalo z vleklé a hluboké krize, ve které se neocitlo po listopadové revoluci, ale už dávno předtím. Taková hluboká a vleklá krize není odstranitelná jednorázovým řešením, ale jednorázová řešení, která jsou v našich silách a která situace v Národním divadle vyžaduje; jsou připravena, budu o nich rovněž informovat kulturní výbory.
A konečně jediná otázka, ve které se s poslancem Čechem zřejmě rozcházíme. Je to ta nešťastná otázka zákona o kultuře. Vím, že poslanec Čech na ekonomickou reformu má názor shodný s mým, takže to není postřeh na jeho adresu - jsem totiž přesvědčen, že geneze touhy po zákoně o kultuře kotví v nedůvěře v ekonomickou reformu, respektive v nedůvěře, že tržní systém může kultuře nějakým způsobem posloužit nebo že ji nezahubí. Já jsem přesvědčen, vážení poslanci, že to je od základu špatné, tak se na tržní ekonomiku nelze dívat. Musíme, podle mého soudu - a v tom jsme jako ministerstvo velmi zpožděni - vytvořit soustavu legislativních záruk na konkrétní témata, musíme vytvořit systém nadací, který bude zasahovat ve prospěch těch uměleckých druhů, které jsou podle zákona svého zrodu a druhu předurčeny k tomu, že se na nich nevydělá. To musíme zabezpečit. Ale představovat si, že nějakým generálním zákonem o kultuře opevníme kulturu před takzvanými nedobrými vlivy tržní ekonomiky, není správné a není možné. Podle mě jsme se už o tom prakticky přesvědčili.
Vezměte si, prosím, oba návrhy zákona o kultuře z minulého roku. Jeden vytvořilo ministerstvo, budu o něm právem sebekritiky mluvit velmi sžíravě. Návrh vyžadoval několik definicí, co je umělecké dílo, co je dramatické dílo, a tak dále.
Páni poslanci a paní poslankyně, při četbě tohoto zákona jsem si připadal jako čtenář epizody Haškova Švejka, kde se mluví o plukovníku Krausovi von Zillergut, který byl stižen vášní definovat. Když definoval chodník a vstoupil do silnice, přejela ho tramvaj. Domnívám se, že i my bychom při formulování zákona o kultuře mohli takhle dopadnout. Jsem pro to, držet se konkrétních záruk. Jestli je vytvoříme tak, jak si představuji, že by vytvořeny být měly, stane se z nich jakýsi souhrn, který - chceme-li - můžeme pojmenovat zákonem o kultuře. Abstraktní formulace nás sice mohou uklidnit, ale ke skutečné jistotě nepovedou. I rada obrany kultury vypracovala návrh. Neměl groteskní rysy, ale jsem přesvědčen, že ke skutečné pomoci nevedl. Jsem ve výboru a kdekoliv ochoten k jakékoliv polemice na toto téma. Jestli mě někdo přesvědčí, že přesto takový zákon máme připravovat, můžeme to zkusit z jiného konce. A ještě jeden postřeh na závěr.
Představa ministra, který má důvěru,
ale úřad pod ním nepracuje dobře,
je představa, se kterou nelze dlouho vystačit. Je
to představa černobílá, je to představa
pohádková. Chci vám tedy říci,
že ve svém ministerstvu mám několik
lidí, kterým důvěřuji a kteří
podle mého názoru jsou schopni pracovat nově.
Je jich však málo.