Víme, že pro nikoho není snadné ukrajovat z navyklých výdajů. Tím spíše ne, když pohled na zanedbaná města a obce ukazuje na obrovské potřeby. Je však dobře, že panuje všeobecná shoda v tom, že za porušování finanční disciplíny by záhy musel přijít trest v podobě zvýšené inflace. Zatím se daří udržet nižší nárůst nominálních mezd vzhledem k narůstajícím cenám. Pro ekonomiku jako celek je to nevyhnutelná podmínka jejího postupného ozdravění. Proto jsme uvítali dosažení kompromisu při jednání vlád, zaměstnavatelů a odborů v generální dohodě na rok 1991 uzavřené před několika dny.
Plně si uvědomujeme, že pro každou obec, pro každý region i pro každý podnik je nesmírně obtížné podívat se na vlastní nezbytné zdroje z hlediska nastalých omezení. Nejsou snadno vidět, protože mívají podobu i vzdálených, těžko srozumitelných bankovních imperativů. Přesto je prvořadým úkolem české vlády nazírat na ekonomiku z tohoto odstupu.
Vláda nesmí podlehnout populistickému pokušení porušit peněžní stability, ať nedisciplinovaností v rozpočtové oblasti nebo politickým nátlakem na bankovní soustavu. Rozvoj každé obce, každého regionu i každého podniku je v posledku bytostně závislý na stabilitě naší měny. Česká vláda již dala najevo, že i ona to s úsporným chováním myslí vážně a proto programově přikročila k omezování počtu ministerstev. Je-li zájem české vlády udržet stabilitu měny, znamená to, že se nezbavuje odpovědnosti za stav ekonomiky. Politika české vlády vůči kritickým a problematickým místům ekonomiky bude spočívat v zesílené pomoci v podobě speciálních programů strukturálních změn, privatizačních programů, budování podmínek pro vstup zahraničních investorů, a také ovšem vytváření záchranné sociální sítě, rekvalifikace a především ozdravění životního prostředí.
Vláda sem bude směřovat i pomoc ze zahraničí. V každém případě hodlá zmenšit počet cílů, kterých by se dalo v kritických oblastech dosáhnout, aby se v brzké době dostavily zřetelné výsledky.
Během léta a podzimu byl rovněž, jak se říká na zelené louce, budován složitý systém pro malou privatizaci a malou restituci. V obou těchto legislativně velmi obtížných oblastech vykonala česká vláda nezanedbatelný a rozhodující kus práce. Celý systém malé privatizace už je dokončen a má za sebou i první úspěšnou provozní zkoušku v Praze. Také takzvaná malá restituce, vyplývající ze zákona o nápravě některých majetkových křivd je od 1. listopadu už v běhu. Dražby státního majetku, jeho převod do soukromých rukou se v příštích dnech rozběhnou v mnoha okresech, a v březnu pak již frontálně v celé České republice. Pevně věříme, že vše bude probíhat ve svižném tempu, abychom záhy dosáhli toho, co si všichni přejeme, položit základy prosperujícího soukromého sektoru.
Veřejné mínění je - zdá se - zcela na straně privatizace, zejména po trpkých zkušenostech z prvních lednových týdnů liberalizovaných cen, kdy státní sektor dostal náležitou lekci od soukromých podnikatelů. Věřme, že se pod přísnou kontrolou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, institucí, které garantují svými půjčkami naší ekonomickou reformu, včetně konvertibility měny, ovšem jen dodržíme-li velmi přísné podmínky. Do července musíme v aukcích nabídnout třináct tisíc provozních jednotek a do konce roku dalších dvacet tisíc.
V oblasti velké privatizace se od nás mimo jiné očekává založit Fond národního jmění a příprava alespoň stovky privatizačních projektů, klasifikace podniků na ty, které budou likvidovány a ty, které se budou privatizovat.
Rovněž transformace zhruba třistapadesáti životaschopných státních podniků na akciové společnosti. Do konce roku musíme likvidovat část neperspektivních podniků. Alespoň 75 % státních podniků, schopných aktivního života bude nutno přeměnit na akciové společnosti. Připravit musíme 130 dalších privatizačních projektů. Takřka neodčinitelně nám ovšem chybí zákon o velké privatizaci. Teprve tento zákon vymezí cesty a metody hlavního směru privatizace a poskytne možnosti volit optimální postupy v jednotlivých případech.
Úhrnným cílem české vlády je všestranná rekonstrukce všech sfér společenské reality, ekonomické, sociální, ekologické, zdravotní, školské, kulturní. Chceme to uskutečnit v postupných krocích při vyvážené péči o občana, rodiny, obec i region. Velmi dobře víme, že žádný z problémů, které všichni cítíme jako tíživé, nevyřešíme odkladem. Nemůžeme však ani slibovat, že je vyřešíme všechny najednou. Zdůrazňujeme, že v dlouhodobých podmínkách obrovského vnitřního dluhu preferujeme všestrannou tvorbu zdrojů, že hledáme optimální hladinu ve sféře rozdělování.
Vzhledem k závažnosti ekologických problémů v našich zemích se česká vláda soustřeďuje v rámci základní ekologizace nových ekonomických a technických opatření také na absolutní snížení negativních hodnot znečištění. Státní zásahy ve prospěch ozdravění životního prostředí mohou mít ovšem systémový a trvalý smysl pouze v tržní ekonomice.
Dostáváme se ke krátkodobé charakteristice našeho programového úsilí. Jsme na počátku realizační fáze ekonomické reformy, na samém počátku vytváření tržních podmínek. Znamená to budovat prostředí pro rozvoje spontánních tržních vztahů a zároveň zasahovat všude tam, kde přežívají, nebo se nově objevují deformace a krizové jevy v důsledku ještě nerozvinutých tržních vztahů. Je to nesmírně obtížné. Chceme pozorně sledovat všechny projevy systémových kroků ekonomické reformy, vnímat a odstraňovat překážky a v nezbytném rozsahu volit i takové zásahy, které dotlačí na startovací čáru vše životaschopné.
Významné parametry tržního chování podniků, obcí i jednotlivců zůstávají v kompetenci federálních orgánů. Považujeme proto za nezbytné stále vyhledávat a využívat nové pozitivní prvky našeho federativního uspořádání. Na první místo klademe prvky spolupráce a budování mechanismů zpětné vazby. Ty musí být zdrojem cenných a korigujících i inspirujících informací pro vládu národní i pro vládu federální. Budeme podporovat, iniciovat a využívat vznik dalších průřezových, poradních i realizačních týmů. Vidíme v tom významný příspěvek k udržení jednotné československé ekonomiky, ať už v dalším období dospějeme k jakékoli dohodě o uspořádání našeho státu.
Za jeden z rozhodujících úkolů nejbližšího období pokládáme soustředit všechny znalosti i prostředky k tomu, abychom definitivně opustili obecnou ochranářskou politiku a přešli důsledně k politice diferencované podpory. Platební neschopnost, která je vnějším projevem hlubokých strukturálních, nákladových i odbytových problémů nemalé části našich podniků, si vyžaduje jasnou, srozumitelnou a efektivní reakci. Již nyní se hledají a nalézají cesty, jak krátkodobě vypomoci podnikům s cílem snížit tíživé finanční důsledky nadměrné zadluženosti.
Zvláštní pozornost byla v posledních týdnech věnována aktuálním problémům zemědělství, neblaze ovlivňujících trh potravin. Přijatá opatření vlády se zaměřují na vytvoření přesných a reálných pravidel finanční politiky státu v oblasti zemědělství, a to včetně úvěrů se stanovenou garancí z prostředků České republiky a uvolňování prostředků z fondu cenových regulací na podporu vývozu, dotaci tuzemských cen a doplňování státních hmotných rezerv. Vzápětí však musí následovat, a nesnese již odkladu, diferencovaný přístup k podnikům životaschopným, a na druhé straně k těm, co perspektivu nemají. Tuto hodinu pravdy nelze odkládat.
Nemáme tu ostatně naději na jiné zdroje než na ty, které vedle privatizace a zdrojů zahraničních získáme z útlumu a zrušení podniků neschopných života. Česká vláda si je vědoma, že ji v nejbližších měsících čeká nelehké, dokonce bolestné období. Nebude moci dbát volání S.O.S. tam, kde zní falešně, a kde si volající spletl dobu. Jsou vytvořeny podmínky pro volnější odměňování klíčových pracovníků a doufáme, že všechna hospodářská ministerstva brzy začnou využívat možnosti uzavírat manažerské smlouvy s podnikovými řediteli. Než bude provedena úplná privatizace, musíme daleko více využívat možnosti postihnout nebo odvolat vedoucí pracovníky státních podniků a institucí, kteří nedokáží plnit to, co se od nich očekává. V tom si přejeme těsnější spolupráci i s poslanci České národní rady.
I přes všechny komplikace uznáváme morální hledisko oprávněných restitučních nároků. Česká vláda je pro vhodnou formu majetkového narovnání se všemi žijícími oběťmi dlouhého řetězce nespravedlností.
Nalezené řešení však nesmí plodit nespravedlnost novou a nemělo by odsouvat nastolení průkazných, pragmaticky pružných a bezprostředně motivačních vlastnických vztahů ve všech odvětvích hospodářství a ve všech sférách společenského života.
Musím věcně konstatovat, že není jediného resortu, kde bychom se mohli pochlubit jednoznačným oslnivým úspěchem. Provádíme experiment, který nedovoluje předvídat všechny důsledky našich postupů.
Stává se, že nečekaná překážka naruší časovou vázanost jednotlivých fází našeho postupu a opět se dostaví důsledek nechtěný. Tak je tomu i v případě liberalizace cen v prostředí, které se dosud nestalo tržním.
Právě to je příkladem, že nelze všechny nezdary přisuzovat ministrům či vládě České republiky.
Podrobnější zprávy o činnosti jednotlivých ministerstev, které prosím pokládejte za součást zprávy, jsme vám předložili k prostudování a doufáme, že jsou dostačující pro vaši základní orientaci.
Paní poslankyně, páni poslanci, úvod své dnešní zprávy jsem zahájil zmínkou o kompetenčních jednáních ve druhém pololetí minulého roku. O těch jednáních, jejichž obtížnost a vleklost neblaze poznamenala činnost jednotlivých ministerstev i vlády jako celku. A konec konců i činnost vaši.
Tato jednání nás zdržovala, ale nebylo možné se jim vyhnout. My všichni jsme pak museli pod tlakem nutnosti řešit široký komplex úkolů v minimálním čase. Řada problémů nemohla být promyšlena do důsledků a v patřičné návaznosti, čímž trpěla koncepčnost naší práce. Tak jako jsme v oněch jednáních řešili vztahy mezi republikami a federací i mezi Čechy a Slováky, řešíme nyní obdobný problém. Tentokrát je to vnitřní problém České republiky. Ano, mluvím o vztahu mezi Moravou a Čechami.
Jeho komplikovanost jsme si jako vláda ostatně uvědomovali od samého počátku. Proto již ve svém programovém prohlášení ze druhého července 1990 vláda reagovala na emancipační snahy Moravy a Slezska. Vyslovila se pro samosprávné zemské zřízení. Česká národní rada pak v souvislosti se schváleným programovým prohlášením vlády svým usnesením č. 15 konstatovala, a že "plná rehabilitace zemského zřízení na základě samosprávného principu bude definitivně řešena novou Ústavou České republiky". Česká národní rada si tímto usnesením zároveň vyhradila vlastní politické posouzení a právo rozhodnout o těchto otázkách.
Dodávám mimo text, který je k dispozici, že česká vláda po celou tu dobu nezměnila své stanovisko na otázku zemského uspořádání. Pouze ke konci roku se začala vážně zabývat myšlenkou zřídit - předpokládali jsme k 1. únoru - zemské úřady jako pouze správní orgány.
Od této myšlenky jsme v poslední době ustoupili u vědomí toho, že pouze správní orgány bez nutného vyvažujícího samosprávného prvku nejsou tím krokem, který by situaci řešil, nejsou tím krokem, který by byl přijat a neznamenají také to podstatné, čeho chceme dosáhnout, decentralizaci moci.
Česká vláda ustavila komisi k posouzení různých možností územního uspořádání v České republice. Tato komise zpracovala 4 varianty řešení, které byly dány k dispozici jak veřejnosti, tak České národní radě. Ta jako celek zatím k předloženým alternativám stanovisko nezaujala. Pro vládu není bez významu, že někteří poslanci, zejména ti, kteří se nedávno sešli v Brně, svůj postoj vyjádřili. Vláda sama však nehodlá přijímat řešení pod tlakem skupin, popírajících legitimitu zákonodárného sboru a tedy i vlády. Nechce sahat k ukvapeným byrokratickým opatřením, kterými by se rozkolísal nebo rozbujel sotva zavedený systém státní správy.
Prohlašujeme, že ani v této otázce nebudeme ustupovat demagogickým heslům a ultimativním požadavkům. Vycházíme z názoru, že jde o mimořádně závažnou otázku, kterou je třeba řešit jako nedílnou součást ústavně právního uspořádání. Nicméně vláda považuje za nezbytné vyjádřit stanovisko, k němuž dospěla.
Z uvažovaných možností vláda považuje za nejvíce přijatelná dvě řešení. A to buď spolkové uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky, nebo zemské uspořádání České republiky v jeho samosprávné variantě. Tato řešení ovšem vyžadují bližší koncepční rozpracování. Platí to především o variantě spolkového státu, neboť ta přesahuje rámec České republiky a nezbytně vyžaduje konsensus reprezentace České republiky i federace.
Pokud bude přijato samosprávné územní uspořádání, mělo by být podle názoru vlády ustaveno tak, aby byly vyloučeny negativní důsledky státoprávního dualismu. Ze zkušenosti víme, že dvoučlenné uspořádání vyvolává obtížně řešitelné problémy.
Dnešní struktura územních orgánů státní správy bude upravena v souladu s tou variantou, která bude přijata Českou národní radou. Vláda by proto přivítala, kdyby zákonodárný sbor zaujal k celému komplexu otázek územně správního a státoprávního uspořádání v České republice zásadní stanovisko, a to pokud možno bez většího odkladu.
Obdobně jako loňská kompetenční jednání mají i stávající diskuse a polemiky o postavení Moravy významné hospodářské pozadí. Shodně je kladena otázka, kdo na koho doplácí. Také při projednávání státního rozpočtu České republiky v prosinci minulého roku došlo ke složitým diskusím o spravedlivém rozdělení státních dotací do jednotlivých okresů. Tato diskuse přerostla rámec parlamentu. Chci proto poslance České národní rady informovat o nejdůležitějších skutečnostech, týkajících se této otázky.
Celkové výdaje okresních úřadů představují 73,8 miliardy Kčs. Státní dotace činí 17,8 miliardy Kčs, tj. 24 %.
Převážná část příjmů je tedy tvořena z podílu na celostátních daních a odvodech do státního rozpočtu a z místních příjmů. Výdaje okresních úřadů jsou tedy v převážné míře závislé na hospodářské aktivitě v samotných okresech a dále na mobilizaci místních příjmů.
Při posuzování rozpočtových proporcí je však nutné vycházet z toho, že v rámci České republiky neexistují dva, nýbrž tři územní celky: Praha, Čechy a Morava. Praha jako hlavní město České a Slovenské Federativní Republiky má zcela zvláštní poslání a tedy i zvláštní problémy. Je zdaleka největším městem republiky se složitou a nákladnou infrastrukturou, danou právě již velikostí města. Je rovněž historickým unikátem evropského významu. Proto je také Praha ve všech projektech územního uspořádání vždy kladena na úroveň zvláštního celku. Nelze ji tudíž do průměrů za české kraje zahrnovat.
Chceme-li posoudit rozdělení výdajů mezi jednotlivé územní celky, musíme si uvědomit, že odborně propracovaná a aktualizovaná kritéria pro spravedlivé rozdělení dotací neexistují. Absolutně spravedlivá kritéria ovšem neexistují nikde na světě. Výdaje nejsou dány jen počtem obyvatel daného okresu, ale ve značné míře také hustotou osídlení, strukturou průmyslu, přírodními podmínkami, ekologickou situací, demografickými činiteli. Spravedlivého posouzení se proto nemůžeme dobrat ani v tom případě, jestliže používáme populární ukazatel výdajů na jednoho obyvatele nebo na 1 km2.
Pokud nicméně uplatníme první hledisko, pak v Praze činí výdaje na jednoho obyvatele 12 750 Kčs, v českých okresech 6 706 Kčs a v moravských okresech 5 901 Kčs. Podle druhého ukazatele činí výdaje v českých okresech 657 000 Kčs, v moravských okresech 911 000 Kčs. Samozřejmě má i tento ukazatel omezenou vypovídací schopnost. V každém případě však hustota osídlení má při posuzování výdajů na jednoho obyvatele kraje důležitou roli.
Popravdě řečeno, tyto rozdíly jsme neměli možnost podrobněji analyzovat vzhledem k tomu, že KNV zanikly spolu s komunálními volbami. Při sestavování rozpočtu nezbývalo než převzít dosavadní rozdělení výdajů mezi okresy z roku 1990, jak je provedly dřívější KNV. Jinak při daném stavu věcí a z časových důvodů nebylo vůbec reálné státní rozpočet na rok 1991 včas sestavit a schválit. Centrum prostě nemohlo navrhnout spravedlivější rozdělení mezi 75 okresů, které teprve v konci roku náhle získaly přímý vztah ke státnímu rozpočtu. Nebylo to možné prostě proto, že k tomu chyběly potřebné podklady.
Celkovou částku výdajů okresních úřadů nebylo možno v důsledku restriktivního rozpočtu zvýšit. Připomínám, že z hlediska ekonomické reformy je restriktivnost tohoto rozpočtu absolutně nezbytná. Vznikla by tedy taková situace, že posílení výdajů u některých okresů by znamenalo snížení výdajů u jiných, a to bez jakýchkoli zdůvodněných příčin. Při mechanickém přístupu by to postihlo především okresy Severočeského kraje.
Rozdíly ve výdajích jsme tedy takříkajíc nechtěně zdědili. Hned na začátku ale bylo jasné jediné. Hlavní část rozdílů u dotačních příspěvků vyplývá ze zvýhodnění Severočeského kraje, který tím (bohužel pouze finančně) částečně zvýhodňujeme vzhledem k tamější katastrofální devastaci životního prostředí.
Ve snaze snížit rozdíly mezi okresy jsem při projednávání rozpočtu v České národní radě navrhl, nejen jako poslanec, ale i předseda vlády, snížit výdaje všech okresních úřadů o jedno procento, což představuje 738 mil. Kčs, a přerozdělit je ve prospěch okresů s nejnižšími výdaji na hlavu. Z této částky má být použito podle připravovaného návrhu vlády (záleží na tom, zda jej schválíte) pro moravské okresy 570 mil. Kčs.
Kromě toho pro řešení specifického problému, nemocnice v Brně - Bohunicích, vláda rozhodla uvolnit dalších 100 mil. Kčs z vládní rozpočtové rezervy.
Do propočtů je nutno zahrnout i účelové dotace Severočeskému kraji ve výši 1 miliardy Kčs. Podrobnější zdůvodnění tohoto návrhu vám již včera předložilo ministerstvo financí České republiky.
Po těchto rozpočtových opatřeních by se původní rozdíly výdajů na jednoho obyvatele mezi českými a moravskými okresy snížily zhruba o třetinu. Zbývající rozdíl je způsoben, jak už jsem řekl výdaji v Severočeském kraji.
Nemohu také souhlasit s tvrzením, že Morava ekonomicky doplácí na Čechy. Podíl Moravy na počtu obyvatelstva činí 38,9 %. Podle dosud užívaných způsobů propočtu ČSÚ za rok 1989 činí podíl národního důchodu vytvořeného na Moravě 36 %. Podíl užitého národního důchodu činí úplně stejné procento. To dokazuje, že k žádnému přesunu národního důchodu nedochází.
Obdobný, ale také jen částečný obraz poskytuje i propočet vztahu rozpočtových prostředků a potřeb v Čechách a na Moravě. Zde dokonce podle dostupných údajů existuje rozdíl v neprospěch Čech. Je to způsobeno současnou v průměru nižší efektivností moravských podniků. Například rentabilita moravských podniků v 1. pololetí 1990 činila 7,93 %, zatímco v Čechách 10,3 %. Tvorba zisku tak v moravských podnicích činí jen 26,6 % celé České republiky.
Tím vším chci říci, že dnes prostě nemáme ucelený soubor aktuálních kritérií. Nechci se proto pouštět do dalších čísel a podrobností, nedělám žádné závěry, uvádím jen nesporná fakta.
Z důvodů, které jsem uvedl, hodlá vláda při přípravě státního rozpočtu na rok 1992 propracovat metody, které budou objektivněji rozdělovat prostředky v oblasti místní správy. K řešení těchto problémů při rozdělování prostředků by nesporně přispělo i vytvoření zemských orgánů jako součásti zdravého a nezbytného procesu decentralizace.
Dovolte mi říci ještě několik slov ke státnímu rozpočtu České republiky na rok 1991 z jiného hlediska. Při jeho projednávání v plénu České národní rady poslanci schválili řadu úprav, jež byly do definitivního rozpočtu zahrnuty. Dva schválené návrhy však působí vládě obtíže, a proto dávám v úvahu, zda by se k nim Česká národní rada neměla vrátit.
Po působivém vystoupení poslance Budinského byly zkráceny neinvestiční výdaje ve státní správě o 10 %, tj. o 200 mil. Kčs. Konstatuji sebekriticky, že v nastalé atmosféře tehdejšího jednání nedokázala vláda bezprostředně reagovat. Omluvou pro ni není ani to, že proti zájmům zdravotně postižených dětí Severočeského kraje není snadné stavět zájem státní správy, kterému lze, chcete-li, rozumět jako zájmu úřednictva.
Státní správa má samozřejmě
pracovat efektivně a být co nejmenší.
Musí však plnit úkoly, které jsou ji
stanoveny zákony, a zajistit hladký chod veřejných
záležitostí. Otevřeně musím
říci, že schválené snížení
výdajů by nyní mohlo při výkonu
státní správy působit obtíže.
Dotýká se velmi citlivých oblastí,
protože bez časově návazné analýzy
a projektu racionální státní správy
by mohlo dojít jen k plošnému snížení
výdajů. V takovém případě
ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší soud, arbitráž
a Generální prokuratura mají snížit
výdaje o 52 mil. Kčs.