Zvláštní část
K § 1
Účinné zabezpečení komplexní péče o kulturní památky, zejména vytyčením právních, organizačních a ekonomických podmínek pro jejich zachování, ochranu, obnovu a jejich odpovídající společenské uplatnění a organické začlenění do životního prostředí, je hlavním kulturně politickým cílem zákona ČNR o státní památkové péči.
Úkoly státu s tím spojené vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou ministerstvo kultury a národní výbory všech stupňů (§ 25 až 30 zákona) spolu s odbornými organizacemi státní památkové péče (§ 32 a 33 zákona) a s aktivem dobrovolných pracovníků (§ 31 zákona). Ostatní orgány státní správy v oboru své působnosti a jiné organizace v mezích své činnosti spolupracují s orgány a organizacemi státní památkové péče a napomáhají jim při plnění jejich úkolů podle obecných právních předpisů (např. § 27 zákona ČNR č. 2/1989 Sb., o zřizování ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, § 6 zákona o národních výborech, § 15 hospodářského zákoníku).
Státní památková péče je mnohostrannou činností, vycházející z vědeckého výzkumu kulturních památek, a z poznatků jiných společenských věd. Vztahuje se na všechny druhy kulturních památek s výjimkou kulturních památek podle zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví, a úzce souvisí i s jinými obory státní správy (např. územním plánováním, stavebním řádem, finančním plánováním, hospodářskoprávními vztahy, zejména se správou národního majetku). Je konkretizována nejen v ustanoveních části čtvrté zákona, vymezujících působnost orgánu státní památkové péče a úkoly organizací státní památkové péče, ale i v ustanoveních předchozích částí zákona.
Práva a povinnosti vlastníků kulturních památek jsou upraveny v příslušných ustanoveních zákona.
Pro subjekt práv a povinností vyplývajících ze zákona se stanoví jednotný název "vlastník kulturní památky"; zahrnuje, jako již v dřívějším zákoně č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, socialistické organizace, které mají kulturní památky ve vlastnictví a občany, kteří mají kulturní památky v osobním nebe soukromém vlastnictví. Práva a povinnosti vlastníka kulturní památky mají podle zákona socialistické organizace a občané, kteří jsou ke kulturním památkám v jiných právních vztazích vymezených v § 43 zákona. Ostatním uživatelům kulturních památek než uvedeným v § 43 zákona se stonaví práva a povinnosti v konkrétních ustanoveních zákona (např. v § 17 odst. 2, § 22 odst. 1 a § 24 odst. 1 a 2).
Občané se mohou aktivně podílet na plnění některých úkolů státní památkové péče (např. vyhledávání, poznávání a propagaci kulturních památek svou činností v pracovních komisích národních výborů (§ 31 zákona), popřípadě dobrovolných společenských organizacích pro ochranu kulturních památek, s jejichž zřizováním se počítá při provádění zákona.
K § 2
Na rozdíl od dosavadního zákona o kulturních památkách, podle kterého se za kulturní památky přímo ze zákona pokládaly věci kulturní hodnoty, které odpovídaly pojmovým znakům kulturní památky uvedeným v zákoně, a rozhodnutí se vydávalo jen v případě pochybností, budou napříště podle nového zákona kulturními památkami pouze ty věci kulturní hodnoty, které ministerstvo kultury na základě vědeckého poznání a jejich společenského hodnocení výslovně za kulturní památky prohlásí. Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů zůstávají kulturními památkami i podle nového zákona (§ 42 odst. 1), a proto nebudou za kulturní památky prohlašovány. Rovněž nebudou za kulturní památky prohlašovány ty movité kulturní památky, které byly podle slovenských právních předpisů (§ 7 zákona SNR č. 7/1958 Zb. SNR) zapsány do státního seznamu movitých kulturních památek nebo které budou podle zákona SNR o státní památkové péči prohlášeny za kulturní památky, pokud budou převezeny na území České socialistické republiky (§ 42 odst. 4 zákona).
Věci kulturní hodnoty, které nebyly zapsány do státních seznamů kulturních památek, avšak vykazují znaky kulturní památky budou za kulturní památky postupně prohlašovány.
Prohlašováním kulturních hodnot za kulturní památky se v praxi vymezí dosah státní památkové péče a zabezpečí se, aby tato péče byla věnována jen těm kulturním hodnotám, které náleží do kulturního bohatství českého národa a jejichž zachování odpovídá kulturně politickým zájmům a ekonomickým možnostem naší rozvinuté socialistické společnosti. Posílí se tím výrazným způsobem i právní jistota jejich vlastníků nebo uživatelů, že tyto kulturní hodnoty, které mají ve svém vlastnictví nebo užívání, jsou kulturními památkami.
V § 2 odst. 1 zákona se stanoví výraznější pojmové znaky kulturní památky jako určující kritéria pro prohlášení věci, která tyto znaky vykazuje, za kulturní památku. Pojem kulturní památky bude zahrnovat jednotlivé movité věci a jejich soubory, nemovité věci, stavby, soubory staveb, pozemky, historické zahrady a parky, území sídel, nebo části kulturní krajiny, archeologické lokality apod. Kulturními památkami jsou věci, popřípadě jejich součásti a příslušenství ve smyslu občanského zákoníku (§ 119 až 121 odst. 1 a 2).
Stanovené vymezení pojmu kulturních památek plně odpovídá a je v souladu s kategoriemi kulturních statků uvedených v článku 1 Úmluvy UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970 (vyhláška č. 15/1980 Sb.), pokud nejde o ty kulturní statky, jejichž ochrana a péče o ně náleží podle zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích a galériích, a zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví, příslušným kulturním organizacím (např. muzeím, galériím nebo archivům).
Z hlediska majetkoprávních vztahů mohou být kulturní památky ve všech formách vlastnictví, tj. ve státním socialistickém vlastnictví (v národním majetku) a v družstevním vlastnictví podle čl. 8 odst. 1 Ústavy ČSSR, ve vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací podle § 8 odst. 2 hospodářského zákoníku, dále v osobním vlastnictví občanů podle čl. 10 Ústavy ČSSR a § 127 občanského zákoníku i v soukromém vlastnictví podle § 439 občanského zákoníku.
K § 3
Prohlášení věcí za kulturní památky (a také zrušení tohoto prohlášení podle § 8 zákona) se svěřuje do působnosti ministerstva kultury jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky (5 8 odst. 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřizování ministerstev a jiných ústředních orgánu státní správy České socialistické republiky). Toto ustanovení vychází z dlouholetých zkušeností dosavadní praxe a sleduje zejména tyto zřetele:
Památkový fond České socialistické republiky spolu s památkovým fondem Slovenské socialistické republiky tvoří nedílnou podstatu našeho kulturního dědictví, které jedině ve vzájemných vazbách a propojeních a ve zdůrazněných specifičnostech může souhrnně dokumentovat velký přínos Československé socialistické republiky do světového kulturního bohatství a světové vzdělanosti. Takto komplexně koncipovaný záměr vyžaduje, aby celkový fond kulturních památek byl soustavně vyhodnocován, cílevědomě budován a korigován z jednotících integrovaných hledisek a kritérií.
Rozmanitost druhů a zvláštností kulturních památek, náročnost jejich vědeckého poznávání, časové rozpětí od nejstarších dob po současnou etapu výstavby rozvinuté socialistické společnosti a posléze i hodnocení našich kulturních památek ve vztahu ke kulturním památkám v jiných zemích, vyžaduje, aby proces výběru i zrušení prohlášení věcí za kulturní památky probíhal na ústřední správní a odborné úrovni, zajištěné ministerstvem kultury, které má jednak k dispozici ústřední odborné pracoviště, jednak velmi úzké kontakty s příslušnými vědeckými ústavy Československé akademie věd. Ministerstvo kultury může proto ve spolupráci s ministerstvem kultury Slovenské socialistické republiky odpovědně posoudit dané objektivní okolnosti a tím také zabezpečit maximální rovnováhu mezi objemem kulturních památek a jejich přirozeným zánikem.
Jako ústřední orgán státní správy může ministerstvo kultury touto činností usměrňovat dlouhodobé oborové prognózy, vědeckotechnický rozvoj oboru, koncepční hlediska na jednotlivých úsecích činnosti a v návaznosti i vliv na materiálně technickou sféru. Tím jsou také dány předpoklady pro včasnou inovaci údajů, jednotnost podkladů pro oborový informační systém a i pro možnost vzájemné koordinace práce mezi socialistickými státy. Přitom se ovšem počítá s aktivní účastí národních výborů, jejichž stanoviska budou nadále ministerstvem kultury co nejvíce využívána. Vytvoří se tak náležité předpoklady pro vzájemnou a kvalifikovanou informovanost a tím pro odpovědné posuzování všech řešených případů.
Ministerstvo kultury při prohlašování věcí za kulturní památky bude vycházet ze stanovisek národních výborů, z odborných posudků ústřední organizace státní památkové péče (§ 32 zákona), Archeologického ústavu Československé akademie věd a Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, popřípadě dalších vědeckých ústavů.
Jakmile bude vlastník kulturní památky vyrozuměn o návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, bude povinen zabezpečit ve stanoveném rozsahu ochranu věci až do rozhodnutí ministerstva kultury. Je-li věc národním majetkem, postihuje tato povinnost správce (trvalého uživatele) národního majetku (§ 43 zákona).
Oznamovací povinnost vlastníka věci podle § 3 odst. 5 zákona má ministerstvu kultury, popřípadě krajskému národnímu výboru umožnit posouzení, jsou-li dány předpoklady, aby věc byla prohlášena za kulturní památku.
K § 4
Toto ustanovení odpovídá v podstatě dřívější právní úpravě, v niž však nebylo stanoveno, jakou formou vláda České socialistické republiky kulturní památku za národní kulturní památku prohlašuje. Proto se stanoví, že vláda České socialistické republiky bude prohlašovat národní kulturní památky nařízením, jednak pro zdůraznění jejich výjimečnosti kulturně politických hodnot, jednak pro zabezpečení obecné závaznosti podmínek stanovených k jejich ochraně. Podmínky zabezpečování péče o národní kulturní památky muže vláda České socialistické republiky stanovit jak pro určitou kulturní památku při jejím prohlášení za národní památku, tak i obecně pro všechny národní kulturní památky. Obecné povinnosti vlastníka kulturních památek stanovené v zákoně se vztahují i na vlastníky národních kulturních památek.
K § 5
Pojem památkové rezervace je koncipován tak, aby umožnil za památkovou rezervaci prohlásit skupinu nemovitých kulturních památek v původní historické skladbě nebo významnou archeologickou lokalitu popřípadě se zachovanými nálezy i území vztahující se k revolučním a historickým událostem, bojům za národní osvobození apod.
Z týchž důvodu, které jsou uvedeny v odůvodnění k § 4 zákona, se stanoví na rozdíl od dřívější právní úpravy, že i o prohlášení památkových rezervací bude rozhodovat vláda České socialistické republiky nařízením.
Zároveň se umožňuje, aby vláda České socialistické republiky, pokud to uzná za vhodné, nařízením upravila obecné zásady ochrany památkových rezervací, včetně všech potřebných opatření (např. v oblasti organizační, technické, plánovací, finanční, výrobní).
K § 6
Toto ustanovení vytváří v souladu s předpisy stavebního zákona a vyhlášky č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, nový typ památkové chráněného území, tzv. památkovou zónu, aby bylo možno účinněji zabezpečovat uplatňování kulturně politických zájmů při plánování rozvoje vybraných historických obcí a jejich částí. Krajinným celkem se rozumí takové přírodní prostředí, které se sídly, architektonickými soubory nebo jednotlivými památkovými objekty, vytváří kulturní vazbu, a jehož narušení má bezprostřední vliv na jejich pohledové i prostorové hodnoty. Krajský národní výbor, který bude památkovou zónu prohlašovat po projednání s ministerstvem kultury a s příslušnými národními výbory, určí zároveň s prohlášením památkové zóny podmínky pro její ochranu.
Na území památkové zóny bude další rozvoj usměrňován se záměrem zachovat hodnotnou historicky vzniklou prostorovou a objemovou kompozici památkové zóny, aby se dochované kulturní památky účinně uplatnily v novém životním prostředí.
K § 7
Cílem založení Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky (dále jen "ústřední seznam") je zavést jednotnou evidenci kulturních památek v České socialistické republice obsahující základní údaje důležité pro zajišťování péče o kulturní památky. Krajské národní výbory a okresní národní výbory na podkladě výpisu z ústředního seznamu povedou evidenci kulturních památek svých územních obvodů.
Zápisem kulturních památek do ústředního seznamu zůstává nedotčeno vlastnictví ke kulturním památkám; u kulturních památek v národním majetku zůstává nedotčena jejich správa podle zvláštních předpisů (§ 6 a násl. vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 162/1980 Sb., o financování reprodukce základních prostředků, ve znění vyhlášky č. 180/1982 Sb.). Ustanovení odstavce 4 o zápisu prohlášení nemovitosti za kulturní památku, jakož i o zrušení tohoto prohlášení, je v souladu s ustanoveními zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Tento zápis může sloužit i jako důležitý podklad při vytváření a vydávání kartografických děl podle zákona č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii.
K § 8
Toto ustanovení upravuje postup v případech, kdy z mimořádně závažných důvodů není možné kulturní památku zachovat vůbec, nebo mají být při zachování její podstaty provedeny takové zásahy, které znamenají ztrátu její památkové hodnoty. Havarijní stav kulturní památky způsobený zanedbáním povinné péče vlastníka (uživatele) o kulturní památku nelze však pokládat za mimořádně závažný důvod pro zrušení jejího prohlášení za kulturní památku.
Zrušení prohlášení může být vázáno na předchozí splnění určitých podmínek vlastníkem kulturní památky (např. vyhotovení fotografické a měřičské dokumentace, provedení archeologického průzkumu). Tím se vyloučí dosavadní praxe, kdy docházelo velmi často k demolici kulturní památky ihned po vydání rozhodnutí podle § 13 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, o upuštění od její další ochrany, aniž byla předtím orgánům státní památkové péče dodána příslušná dokumentace. Zároveň se řeší také otázka úhrady nákladů spojených se splněním určených podmínek.
Zrušení prohlášení věci za kulturní památku se ponechává v působnosti ministerstva kultury z obdobných důvodů jako jsou uvedeny v odůvodnění k § 2 a 3 zákona.
K § 9 a 10
Toto ustanovení vycházející v podstatě z dřívější zákonné úpravy stanoví základní povinnosti vlastníka kulturní památky, to je vlastním nákladem pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.
Povinnosti správců kulturních památek v národním majetku jsou v souladu s ustanovením § 6 a násl. vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.
Dobrým stavem kulturní památky se rozumí takový stav, v němž kulturní památka při běžném udržování a bez nutnosti obnovy, může sloužit svému společenskému účelu. Povinnosti vlastníka kulturní památky budou konkretizovány v prováděcím předpise (§ 45 zákona). Uplatněním kulturně politických hledisek při plnění základnách povinností vlastníka kulturní památky se zabezpečují, stejně jako dosud, povinnosti vlastníka se řídit rozhodnutími orgánů státní památkové péče vydanými po odborném vyjádření organizací státní památkové péče. Vlastník si může vyžádat rozhodnutí okresního národního výboru, u národních kulturních památek rozhodnutí krajského národního výboru, hodlá-li provést potřebná opatření; také z vlastního podnětu.
Pokud péče o kulturní památku vyžaduje obnovu, je vlastník kulturní památky povinen postupovat podle § 14 zákona.
Povinnost organizací a občanů, i když nejsou vlastníky kulturních památek, kulturní památky šetřit a dbát, aby nedocházelo k jejich ničení, k ohrožení jejich zachování a vhodného využití nebo k jiným nepříznivým změnám jejich stavu nebo jejich prostředí, je aplikací povinností stanovených v čl. 34 a 35 Ústavy ČSSR na oblast ochrany kulturních památek a vyplývá i z obecných předpisů (např. § 415 obč. zák., zákl. čl. v hosp. zák.). Toto ustanovení je obdobné též ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, a § 19 odst. 1 zákona ČNR č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství.
K § 11
Ustanovení vychází z potřeby komplexního zajištění péče o kulturní památky, proto se stanoví, že způsob jejich využití musí být dohodnut s orgány státní památkové péče. Jestliže kulturní památka je využívána tak, že činností organizace nebo občana dochází nebo může dojít k poškození kulturní památky nebo jejího prostředí, okresní národní výbor, a jde-li o národní kulturní památku krajský národní výbor, učiní potřebná opatření k nápravě.
Je-li při bezprostředním ohrožení kulturní památky nebezpečí z prodlení, může nezbytná opatření k ochraně kulturní památky učinit i místní národní výbor podle § 15 odst. 4 zákona.
Zároveň se stanoví, že v případech, kde by mohly být dotčeny zájmy státní památkové péče, vydávají příslušné orgány státní správy podle zvláštních předpisů rozhodnutí jen v dohodě s okresním národním výborem a jde-li o národní kulturní památku jen v dohodě s krajským národním výborem.
Ochrana kulturních památek je buď výslovně nebo obecným ustanovením o ochraně společenských zájmů stanovených právními předpisy, zabezpečena i ve zvláštních právních předpisech. Některé z těchto právních předpisů ukládají orgánům, které jsou pověřeny je provádět, dohodu popřípadě součinnost s orgány státní památkové péče, např. zákon č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále také vládní nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), vyhláška č. 103/1963 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o rybářství, zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a k němu vydané prováděcí předpisy; jiné právní předpisy dohodu popřípadě součinnost s orgány státní památkové péče přímo nestanoví, ačkoli ukládají též, aby byly šetřeny kulturní památky, např. zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (úplné znění č. 124/1976 Sb.), zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 55/1984 Sb.), zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, zákon č. 51/1964 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů.
Ochrana kulturních památek je zabezpečena také ustanovením § 257 odst. 2 písm. c) tr. zák. (poškozování cizí věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů) a § 258 tr. zák. zneužívání vlastnictví poškozováním důležitého kulturního nebo jiného důležitého zájmu, zničením, poškozením nebo zašantročením vlastní věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů), jakož i dalšími ustanoveními trestního zákona, pokud jde o ochranu věcí, které jsou kulturními památkami v osobním nebo soukromém vlastnictví.
Pokud jde o kulturní památky v socialistickém vlastnictví, zabezpečuje se jejich ochrana dále obecnými ustanoveními § 132 tr. zák. (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), § 133 tr. zák. (neoprávněné užívání věci z majetku v socialistickém vlastnictví), § 134 tr. zák. (podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví), 135 tr. zák. (zatajení věci z majetku v socialistickém vlastnictví), § 136 a 137 tr. zák. (poškozování majetku v socialistickém vlastnictví) a § 139 tr. zák., pokud jde o kulturní památky dotované ze státních prostředků nebo které jsou v opatrování socialistické organizace nebo státního orgánu.
Kulturní památky jsou chráněny též ustanovením § 11 písm. b) zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku.
K § 12
Oznamovací povinnost vlastníka kulturní památky má usnadnit okresnímu národnímu výboru, aby učinil včas vhodná opatření k zajištění péče o kulturní památku, popřípadě aby k takovým opatřením dal podnět. Obdobný cíl sleduje i oznamovací povinnost ve vztahu ke stavebnímu úřadu, jde-li o nemovitou kulturní památku, která je stavbou. Stavebnímu úřadu se tak umožní učinit vhodná opatření podle stavebního zákona, např. nařídit vykonání nezbytných úprav nebo neodkladných zabezpečovacích prací na zabezpečení kulturní památky (§ 87 a 94 stavebního zákona). Nezbytná součinnost při řízení podle stavebního zákona s orgány státní památkové péče je stanovena v § 126 stavebního zákona. Oznamovací povinnost podle § 12 zákona je nutno odlišovat od oznamovací povinnosti podle § 7 odst. 5, která má za účel udržovat ústřední seznam ve stálém souladu se skutečným stavem.
K § 13
Výhrada státu na přednostní koupi kulturních památek je obdobně založena v předpisech o archivnictví (§ 10 zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví) a jejím účelem je zabezpečit zájmy socialistické společnosti na zachování kulturní památky pro její nejširší společenské uplatnění. Pod pojmem "vlastník" se rozumí i socialistická organizace jiná než státní a organizace jiná než socialistická.
Okresní národní výbor, který na základě nabídky vlastníka kulturní památky z mimořádně závažných kulturně politických důvodů může uplatnit právo státu na přednostní koupi (úplatný převod vlastnictví), učiní tak buď přímo nebo prostřednictvím státních kulturních organizací, např. muzeí nebo galérií.
Určení ceny podle cenových předpisů přichází v úvahu zejména podle vyhlášky č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim, popřípadě podle vyhlášky č. 128/934 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. Nelze-li cenu takto určit, určí se za cenu obvyklou odpovídající povaze věci.
Lhůta pro uplatnění práva státu na přednostní koupi (úplatný převod vlastnictví) se stanoví u movitých kulturních památek na tři měsíce, u nemovitých kulturních památek na šest měsíců od doručení nabídky. Delší lhůta u nemovitých kulturních památek je odůvodněna složitějším postupem při jejich prodeji. Na druhé straně se zajišťuje volná dispozice vlastníka kulturní památky po uplynutí těchto lhůt, jestliže okresní národní výbor neoznámí vlastníku, že jeho nabídku koupě (úplatného převodu vlastnictví) přijímá, anebo po záporném vyjádření okresního národního výboru v době kratší, tím, že právo státu na přednostní koupi (úplatný převod vlastnictví) kulturní památky zanikne. Pokud by se vlastník kulturní památky pokusil obejít povinnost podle § 13 zákona, byl by takový právní úkon neplatný, pokud se okresní národní výbor neplatnosti dovolá do tří let ode dne provedení tohoto právního úkonu.
Požadavek, aby vlastník movité kulturní památky prokázal, že kulturní památka je jeho vlastnictvím, je v souladu s intencemi Úmluvy UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970 (vyhláška č. 15/1980 Sb.).
Zajištěním práva státu na přednostní koupi (úplatný převod vlastnictví) kulturní památky se samozřejmě nebrání vlastníku kulturní památky, aby ji bezplatně převedl do státního socialistického vlastnictví podle předpisů o správě národního majetku (§ 4 a 5 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku).
K § 14
Ustanovení § 14 zahrnuje obnovu nejen nemovitých kulturních památek, ale i obnovu movitých kulturních památek, neboť obnova obou druhů kulturních památek musí vycházet z jednotných zásad. Povinnost vlastníka kulturní památky si vyžádat závazné stanovisko okresního národního výboru, a pokud jde o národní kulturní památku závazné stanovisko krajského národního výboru, se vztahuje na všechny úpravy, při nichž by obecně mohl být ohrožen zájem společnosti na zachování kulturní památky nebo jejího prostředí v neporušeném stavu.
V tomto ustanovení se určují požadavky z hlediska státní památkové péče, které se uplatňují v závazném stanovisku. Závazné stanovisko vydá okresní národní výbor po písemném vyjádření krajské organizace státní památkové péče, krajský národní výbor jej vydá v případech stanovených zákonem po písemném vyjádření ústřední organizace státní památkové péče.
Povinnost vyžádat si závazné stanovisko okresního národního výboru se z hlediska památkové péče přiměřeně vztahuje i na vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti, která sice není kulturní památkou, avšak je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny. Jde zejména o takové úpravy nemovitosti, které se týkají jejího vnějšího vzhledu (např. oken, výkladních skříní, vývěsních štítů, typů omítek, střechy) a urbanistického vzhledu k historickému prostředí (např. výška objektu, vikýře, uliční fronta). Zákon proto v tomto případě neužívá výrazu obnova jako u kulturních památek, nýbrž v souladu s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb. označení "stavební změna" a "udržovací práce".
Závazné stanovisko uplatňuje okresní národní výbor, popřípadě krajský národní výbor, v územním nebo stavebním řízení k předložené dokumentaci, jde-li o úpravu území, na němž má zájem státní památková péče, nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky i při řízení o změnách územních rozhodnutí nebo stavebních povolení. Rovněž v případech, kdy jde pouze o stavební práce na základě ohlášení, může stavební úřad dát svůj souhlas jen v souladu se závazným stanoviskem okresního národního výboru, a jde-li o nemovitou národní kulturní památku se závazným stanoviskem krajského národního výboru.
Za obnovu kulturní památky se považuje i její restaurování, které může provádět jen k tomu oprávněná socialistická organizace. Díla výtvarného umění a práce uměleckořemeslné vyžadují natolik odbornou práci jak při sondážních průzkumech, tak i při vlastním restaurování, že je nutné svěřit provádění těchto prací pouze organizacím speciálně vybaveným pro tyto účely, které zřizuje ministr kultury ČSR, nebo socialistickým organizacím, kterým k tomu udělí povolení ministerstvo kultury.
K zajištění maximální hospodárnosti a efektivnosti restaurátorských prací budou ministerstvem kultury postupně zpracovány sazebníky a normativy pro jednotlivé činnosti.
K § 15
Toto ustanovení přejímá a dále rozvádí popřípadě blíže konkretizuje zásady obsažené již v dřívějším zákoně.
Návazně zpřesňuje vztah k povinnostem vlastníka kulturní památky stanoveným v § 10 zákona tím, že nesplní-li se rozhodnutí okresního národního výboru o opatřeních, která je vlastník povinen vykonat, mohou nastoupit náhradní opatření, vychází se přitom ze zájmů státní památkové péče o zachování kulturních památek v dobrém stavu a o jejich nejširší kulturně politické využití. Umožňuje se též, aby, je-li při bezprostředním ohrožení kulturní památky nebezpečí z prodlení, mohl nezbytná opatření namísto okresního národního výboru, avšak s jeho souhlasem, učinit i místní národní výbor jako nejbližší orgán státní správy. Pojem "bezprostřední ohrožení kulturní památky" je převzat z § 24 odst. 2 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách; bezprostřední ohrožení kulturní památky však nemusí být vždy v přímé souvislosti se zaviněním vlastníka kulturní památky.
Omezení dispozičního práva vlastníka k movité kulturní památce a vyvlastnění nemovité kulturní památky jsou opatřeními, která budou, stejně jako dosud, uplatňována jen v nejkrajnějších případech, jestliže se orgánům státní památkové péče dohodou s vlastníkem kulturní památky nepodaří plně zajistit jeho náležitou péči o kulturní památku, např. u movité kulturní památky její vhodné uložení, uschování nebo užívání, nebo neplní-li vlastník povinnosti, které mu za tím účelem uložil okresní národní výbor.
K vyvlastnění nemovité kulturní památky dojde pouze ve výjimečných případech, kdy vlastník užívá kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem. Podmínkou vyvlastnění je celospolečenský zájem a skutečnost, že nedojde k dohodě s vlastníkem o prodeji nemovité kulturní památky státu. Pro řízení o vyvlastnění platí § 109 a násl. stavebního zákona.
Návrh na vyvlastnění nemovité kulturní památky podává ve smyslu § 112 odst. 2 písm. a) stavebního zákona okresní národní výbor, a jde-li o nemovitou národní kulturní památku krajský národní výbor, stavebnímu úřadu příslušnému podle místa nemovité kulturní památky (nemovité národní kulturní památky). Vyvlastňovací řízení provádí stavební úřad ve smyslu ustanovení § 112 a násl. stavebního zákona.
Náhrada za vyvlastnění se poskytuje podle vyhlášky č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k ním, z prostředků okresního národního výboru popřípadě krajského národního výboru, který podal návrh na vyvlastnění.
K § 16
V tomto ustanovení se upravuje postup při poskytování finančního příspěvku na obnovu kulturní památky, jestliže jde o zvlášť odůvodněný případ z hlediska zájmů státní památkové péče. Přitom není rozhodující, zda obnovu kulturní památky obstará vlastník sám nebo na jeho náklad okresní národní výbor.
Příspěvky budou poskytovat okresní národní výbory, které potřebné prostředky zajišťují ve svém rozpočtu. Společenské zájmy při úpravách mimořádně významných kulturních památek v národním majetku vyžadují, aby v odůvodněných případech byly příspěvky poskytovány výjimečně ministerstvem kultury v dohodě s ministerstvem financí České socialistické republiky.
Finanční příspěvek je přísně účelový, může proto být poskytnut jen na práce zabezpečující uchování a hodnotu kulturní památky, nikoli na modernizaci a jiné úpravy provedené v zájmu vlastníka.
K § 17
K zajištění ochrany nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí vymezí okresní národní výbor po vyjádření krajské organizace státní památkové péče ochranné pásmo. Jde-li o ochranu nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí, vymezí okresní národní výbor ochranné pásmo na návrh krajského národního výboru po vyjádření ústřední organizace státní památkové péče. Zákon umožňuje v zájmu ochrany kulturní památky provedení podstatných zásahů do vlastnických vztahů včetně vyvlastnění pozemků a staveb (srov. odůvodnění k,§ 14 zákona). Zároveň však řeší i otázku náhrady vzniklé majetkové újmy, pokud nejde o pozemek v národním majetku.
K § 18
Zásady obsažené v tomto ustanovení odpovídají dřívějšímu právnímu stavu. Jelikož v praxi jsou již prováděny přesuny nemovitých kulturních památek, upravuje se též jejich přemísťování. Předpisy stavebního zákona nejsou tím dotčeny (§ 32 a násl. a § 92 a 126 stavebního zákona).
K § 19
Toto ustanovení se přejímá z dřívějšího zákona a doplňuje se tím, že v souladu s ustanovením § 131 občanského zákoníku výslovně upravuje povinnost k úhradě nákladů spojených s přenecháním kulturní památky pro vědecké, výzkumné nebo výstavní účely. Ten, jemuž byla kulturní památka přenechána k dočasnému užívání, je povinen o ni pečovat a odevzdat ji po skončení užívání neporušenou.
K § 20
Toto ustanovení navazuje na dřívější právní úpravu. v mezích výlučné působnosti republiky svěřuje rozhodovací pravomoc vládě České socialistické republiky, aby z kulturně politických důvodů udílela, jde-li o národní kulturní památky, souhlas s jejích vystavováním, zapůjčením nebo vyvezením pro jiné účely do zahraničí a ministerstvu kultury, aby vykonávalo touž pravomoc, jde-li o ostatní kulturní památky. Souhlas udělený vládou České socialistické republiky nebo ministerstvem kultury je předpokladem pro návazná opatření, která činí federální orgány ve věcech náležejících do působnosti federace (např. ve věcech celních). Ustanovení § 20 je plně v souladu s Úmluvou UNESCO o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků z roku 1970 (vyhláška č. 15/1980 Sb.), pokud jde o kulturní památky.
K § 21
Ustanovení o provádění archeologických výzkumů vychází z dřívější zákonné úpravy. Kromě Archeologického ústavu Československé akademie věd mohou provádět archeologické výzkumy, jestliže jim ministerstvo kultury po dohodě s Československou akademií věd k tomu udělí povolení, také muzea a vysoké školy, pokud je provádějí při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů, jakož i jiné organizace, které k tomu mají potřebné předpoklady odborné, materiální a personální. Rozsah a podmínky provádění archeologických výzkumů v určité oblasti se určují v dohodách uzavíraných s Československou akademií věd.
V těchto dohodách se upravuje spolupráce na různých úsecích státní památkové péče, nebo související s archeologickými výzkumy buď záchrannými, systematickými nebo výzkumy zařazenými do základního programu vědeckého výzkumu. Obsah těchto dohod závisí též na specifických podmínkách oprávněných organizací podle jejich místních, personálních, materiálních a technických podmínek. Jejich součástí je též úprava spolupráce při zápisu kulturních památek (archeologických) do ústředního seznamu a prostorová identifikace archeologických památek. Podle specifických podmínek se v těchto dohodách stanoví i rozsah archeologických výzkumů a dokumentace archeologických nálezů určité sběrné oblasti.
K § 22
Toto ustanovení odpovídá dřívější právní úpravě. Nové je ustanovení odstavce 2, které je vyvoláno potřebami praxe. Má Archeologickému ústavu Československé akademie věd zabezpečit, aby byl včas informován o zamýšlených zemních a stavebních pracech, aby mohl v časovém předstihu (před zahájením stavebních prací) uplatnit požadavky na záchranu a vědeckou dokumentaci případných archeologických nálezů v areálu projektovaných velkých staveb průmyslových a obytných komplexů, dolů, lomů, komunikací, zemědělských a vodohospodářských staveb apod. Povinnost zabezpečit finanční úhradu archeologického výzkumu a jeho dokumentace se ukládá investorům těch staveb, které jsou vyvolány investiční činností a nejsou tudíž součástí základního programu vědeckého výzkumu, a proto náklady na ně nejsou zahrnuty v plánech a rozpočtech Archeologického ústavu Československé akademie věd. Jde při tom o nutnost zachránit a zdokumentovat formou předstihových záchranných výzkumů archeologické nálezy jako jedinečný a nenahraditelný pramen pro poznání života člověka od počátků jeho existence.
V současné době se předstihové záchranné výzkumy a jejich dokumentace provádějí v souladu s obecně závaznými právními předpisy (vyhláška č. 105/1981 Sb., o dokumentaci staveb) a na základě hospodářských smluv uzavíraných s investorem podle hospodářského zákoníku (§ 151 a 157). Uvedený postup zavedený praxí, je odůvodněn celospolečenským zájmem. Toto ustanovení přihlíží též k zákonu SSSR o ochraně a využití kulturních památek (čl. 23 a 24).
Jestliže prováděním archeologických výzkumů jsou dotčeny jiné státem chráněné obecné zájmy, např. na úseku územního plánování, dopravy, zemědělského půdního fondu, rozvodu energie, telekomunikací, postupuje se po předchozí dohodě s orgány, kterým přísluší ochrana těchto zájmů podle zvláštních předpisů.