Důvodová zpráva
Obecná část
Péče o kulturní dědictví náleží k významným úkolům socialistického státu, kterými se naplňuje jeho kulturně výchovná funkce při rozvíjení socialistické společnosti a při tvorbě jejího životního prostředí. Kulturním památkám v tomto procesu přísluší důležité společenské poslání. Jsou spjaty s pokrokovými a revolučními tradicemi národa, s tvůrčí prací člověka a tvorbou životního prostředí od nejstarších dob až po současnost. Se vzrůstající životní úrovní pracujících vstupují kulturní památky do popředí zájmu společnosti a tím se uplatňují jako účinný prostředek politickoideové a estetické výchovy socialistického člověka. Památková péče je specifickou sférou oblasti kultury, jejíž společenský význam i kvalita jsou podmíněny aktivním vztahem celé společnosti ke kulturním památkám, úrovní vědy a techniky, ekonomickými možnostmi a v neposlední řadě i odbornou úrovní institucionální a organizační struktury, odpovídající náročnosti budování rozvinuté socialistické společnosti. Proto socialistický stát vytváří systém státní památkové péče s cílem uchovat kulturní památky pro budoucí generace a včleňovat je do současného života a tím i do rozvoje socialistické kultury.
Péče o kulturní památky je dosud upravena zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Tento zákon byl v době svého vzniku progresivní normou a odpovídal tehdejším potřebám státní památkové péči.
Od jeho vydání však vývoj státní památkové péče prošel podstatnými kvalitativními i organizačními změnami. K závažným úpravám došlo především v oblasti organizace státní správy v souvislosti s novými zákony o národních výborech a o správním řízení, ústavním zákonem o československé federaci, zákonem ČNR o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, občanským zákoníkem, jakož i v oblasti hospodářskoprávní vydáním hospodářského zákoníku, předpisů o správě národního majetku apod. Přesto však více než 27 let platnosti zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, jako první právní normy pro tuto oblast, potvrdilo, že jeho vydáním byly vytvořeny dobré základy pro budování socialistické státní památkové péče.
Pro další rozvoj státní památkové péče mělo zásadní význam zpracování "Koncepce dalšího rozvoje státní památkové péče v ČSR a zásady kategorizace kulturních památek", která byla schválena usnesením vlády ČSR č. 25/1973. Tímto základním dokumentem vláda ČSR potvrdila nové pojetí komplexní péče o kulturní památky, které zahrnuje jak jejich vhodné využití v souladu s potřebami socialistické společnosti, tak i jejich začlenění do současného životního prostředí a poslání v kulturně výchovné činnosti.
Další zdokonalování systému státní památkové péče však nezbytně vyžaduje novou právní úpravu, která by lépe odpovídala specifickým kulturně politickým cílům státní památkové péče, potřebám rozvinuté socialistické společnosti při dalším jejím budování a systému řízení i organizační struktuře vytvářených na základě potřeb státní památkové péče a ověřených poznatků dlouholeté praxe.
Rozbor platné právní úpravy ukázal, že zákon č. 22/1953 Sb., o kulturních památkách nevyhovuje zejména v těchto směrech:
- zaměřuje se především na ochranu a zachování kulturních památek a nevytváří dostatečné předpoklady pro cílevědomé uplatňování kulturně politických zájmů rozvinuté socialistické společnosti při začleňování kulturních památek do aktivního života a životního prostředí;
- památková ochrana se vztahuje na každou věc, která svou povahou odpovídá poměrně obecné definici kulturní památky uvedené v zákoně. Kulturní památky jsou sice zapisovány do státních seznamů, avšak z movitých kulturních památek jsou evidovány pouze vybrané kulturní památky. V důsledku toho vznikají v praxi pochybnosti o tom, zda zápis kulturní památky do státního seznamu je dostatečně právně závazným aktem pro vymezení povinností organizací a občanů;
- aplikace zákona je dále znesnadněna tím, že jsou podle něho chráněny i kulturní statky, které nejsou jako kulturní památky zapsány do státních seznamů kulturních památek;
- byla sice vytvořena zvláštní kategorie národních kulturních památek, ale pro všechny ostatní kulturní památky se stanoví jednotný režim bez rozlišení jejich památkové hodnoty, což neumožňuje uplatnit diferencovaný přístup k obnově kulturních památek;
- nevytváří právní předpoklady k vybudování dostatečně účinné sítě odborných organizací Státní památkové péče, které proto byly až po účinnost zákona zřízeny krajskými národními výbory (Národním výborem hl. m. Prahy). Podle zákona je státní památková péče po odborné stránce zabezpečována pouze v ústředí Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody a na úrovni okresů dobrovolnými pracovníky okresních národních výborů okresními konzervátory státní památkové péče; při radách národních výborů všech stupňů byly zřízeny komise státní památkové péče jako poradní sbory;
- dostatečně neupravuje součinnost orgánů státní správy při rozhodování o dalším využívání nemovitých kulturních památek při jejich začleňování do životního prostředí;
- podrobněji neupravuje systém odborného dozoru nad dodržováním právních předpisů a nestanoví účinné sankce proti organizacím popřípadě občanům, kteří je porušují;
- neobsahuje zmocnění pro vydání všech nezbytných prováděcích předpisů, které jsou potřebné pro řešení aktuálních otázek současné praxe státní památkové péče.
Dosavadní právní úprava také neumožňuje zajišťovat politickoorganizátorskou činnost v oblasti státní památkové péče na potřebné úrovni. Ve státní památkové péči nemohlo být důsledně uplatňováno jednotné celostátní pojetí ani koordinace všech činností pro dosažení stanovených cílů. Z těchto důvodů nebyly výsledky v oblasti státní památkové péče vždy úměrné vynaloženému úsilí a neodpovídaly mnohdy ani plně celospolečenským zájmům.
Z rozboru dosud platné zákonné úpravy ochrany kulturních památek vychází návrh nové zákonné úpravy státní památkové péče, která již svým názvem chce zdůraznit rozhodující úlohu příslušných orgánů státní správy při zajišťování péče o kulturní památky a zároveň i širší pojetí péče státu o památkový fond České socialistické republiky jako důležité součásti národního kulturního dědictví.
Předložený zákon se vyznačuje těmito základními rysy:
- prohlubuje a upevňuje jednotu organizační struktury a systému řízení státní památkové péče a stanoví její základní úkoly se zřetelem k potřebám dalšího rozvoje;
- vymezuje podrobněji z hlediska státní památkové péče úkoly orgánů státní správy a práva a povinnosti organizací a občanů;
- přesně vymezuje, na které objekty kulturní hodnoty se vztahuje péče státu jako na kulturní památky;
- zavádí systém komplexní péče o kulturní památky, která všestranně zabezpečuje kulturní památky, jejich zachování, vhodné využití a začlenění do životního prostředí; tato péče se v konkrétních případech diferencuje podle památkové hodnoty kulturních památek;
- kulturní památky prohlašuje ministerstvo kultury s cílem, vytvořit památkový fond České socialistické republiky podle jednotících kulturně politických hledisek;
- nejen národní kulturní památky, ale i památkové rezervace prohlašuje vláda České socialistické republiky, a to nařízením;
- ochrana vybraných městských a vesnických útvarů (sídelních útvarů) a krajinných celků se zabezpečuje jejich prohlášením za památkovou zónu;
- kulturní památky se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky;
- pro rozvoj státní památkové péče v ústředí i v krajích se vytvářejí předpoklady i pro budování systému komplexních odborných organizací státní památkové péče;
- zajišťují se podmínky pro organizační začlenění odborných restaurátorů do organizací státní památkové péče;
- zřizuje se památková inspekce;
- stanoví se sankce za porušení zákona a předpisů podle něho vydaných organizacemi i občany;
- obsahuje potřebná zmocnění k vydání obecně závazných právních předpisů pro úpravu některých podrobností.
Při zpracování návrhu zákona se přihlíželo též k zákonu Svazu sovětských socialistických republik o ochraně a využití historických a kulturních památek z roku 1976 a k obdobným zákonům vydaným v jiných socialistických státech, např. k zákonu o ochraně kulturních památek a muzeí v Polské lidové republice z roku 1962, k zákonu o památnících kultury a muzeích v Bulharské lidové republice z roku 1969 a zákonu o památkové péči v Německé demokratické republice z roku 1975.
Působnost České národní rady k vydání zákona o státní památkové péči vyplývá z čl. 9 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci.
Zákonem ČNR o státní památkové péči nejsou dotčeny předpisy upravující obecně správu národního majetku patřící do působnosti federace (např. hospodářský zákoník, vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku); zákon ČNR o státní památkové péči jednotně upravuje povinnosti všech vlastníků kulturních památek bez ohledu na to, v jakém vlastnictví kulturní památky jsou.
K ekonomickému a finančnímu dosahu návrhu zákona se uvádí:
Památkový fond České socialistické republiky zahrnuje v současné době po zpřesnění 33 648 nemovitých kulturních památek a 55 000 významných movitých kulturních památek bez historického mobiliáře na zpřístupněných památkových objektech. Jsou v něm zařazeny památky revolučního a dělnického hnutí, památky protifašistického odboje a osvobozovacích bojů, výstavby socialismu, památky lidové architektury, vývoje výroby, vědy a techniky, památky archeologické, vývoje architektury, malířství, sochařství, uměleckého řemesla apod. Poměrně značný počet představují hrady, zámky, bývalé kláštery a památkové soubory, zejména městské památkové rezervace, kde převažují obytné domy (12 941, z toho 5420 památkově chráněných). Naprostá většina nemovitých kulturních památek je využívána v souladu s potřebami naší společnosti, takže vedle hodnoty kulturní vykazují i značné hodnoty užitné.
Z hlediska majetkoprávního uspořádání je převažující část památkového fondu v socialistickém společenském vlastnictví. 49,9 % nemovitých kulturních památek (včetně obytných domů) je ve správě národních výborů a jimi řízených organizací. Jednotlivé resorty a ústředně řízené organizace spravují 5,6 % nemovitých kulturních památek; 20,3 % památek, převážně objektů lidové architektury, je v osobním vlastnictví občanů, 6,6 % je ve vlastnictví družstev a společenských organizací. V majetku církví a náboženských organizaci je 17,6 % z celkového počtu nemovitých kulturních památek (s výrazným podílem soch a drobných architektur). Četné objekty jsou již přitom využity pro nejrůznější společenské účely.
Struktura památkového fondu se z hlediska jednotlivých druhů kulturních památek bude v souvislosti s prohlubováním vědeckého poznání a s přesouváním těžiště kulturně politických zájmů společnosti měnit. Navržená právní úprava tyto změny ve výběru kulturních památek umožňuje. Za kulturní památky budou prohlašovány další památky dělnického hnutí, dějin Komunistické strany Československa a výstavby socialismu, jakož i památky dokládající nejnovější dějinné údobí, zejména pokud jde o vývoj vědy a techniky a novodobé architektury. Naopak ty kulturní památky, které ztratily svou funkci v prostředí i v životě společnosti a nemohou být nadále trvale uchovány, budou pro svou historickou hodnotu pouze zdokumentovány pro účely vědeckého bádání.
Systém úhrady nákladů na údržbu a obnovu kulturních památek se z dosavadní právní úpravy přejímá v podstatě beze změny. Spočívá v tom, že náklady na údržbu a obnovu kulturní památky hradí její vlastník (správce, trvalý uživatel) z vlastních prostředků (rozpočtu). Proti dosavadní právní úpravě mu může být přiznán ústředně mimořádný příspěvek s ohledem na kulturně politický význam spravované kulturní památky. U kulturní památky v osobním vlastnictví nese náklady její vlastník z vlastních prostředků, popřípadě s finančním příspěvkem okresního národního výboru. Poskytnutím finančního příspěvku se sleduje záměr podpořit aktivitu občanů a také společenských a družstevních organizací v péči o významnou kulturní památku, kterou mají ve své správě. Příspěvek je převážně směrován na speciální práce související s požadavky památkové péče. Výdaje na údržbu a obnovu kulturních památek činily v roce 1983 628,644 000 Kčs (krajské národní výbory a resorty). Vložené finanční prostředky však nelze chápat jen jako nároky památkové péče, ale jako nezbytné prostředky k reprodukci těchto fondů využívaných pro potřeby současné společnosti.
Výdaje na úpravy objektů v osobním vlastnictví neumožňuje současná metodika evidence sledovat, s výjimkou těch, na jejichž opravu byl přidělen příspěvek příslušným okresním národním výborem, který pro celou oblast okresních národních výborů představuje zhruba 13,400 000 Kčs ročně.
Nároky na účinnější soustředění finančních prostředků na obnova kulturních památek vyvolává usnesení vlády ČSR č. 41976 k návrhu urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení v České socialistické republice, které vytváří reálné předpoklady pro zachování a rozvoj vybraných historických sídel formou památkových rezervací a zón. V těchto lokalitách má převážná většina historických a památkových objektů obytnou funkci, a proto bude jejich regenerace spojena s bytovou politikou na 8. a 9. pětiletku v navázání na proces modernizace bytového fondu v České socialistické republice v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 21985 a vlády ČSR č. 55/1985. Pro I. etapu modernizace, tj. období 8. a 9. pětiletky, bylo vybráno zatím 1098 kulturních památek s celkovým počtem 5597 bytů a 642 090 m2 užitkové plochy.
I když zaznamenáváme na úseku obnovy kulturních památek zejména v posledních letech zlepšení, přece nelze současný stav památkového fondu považovat za uspokojivý. Příčiny je třeba hledat v mnohaleté zanedbané povinné péči o svěřené kulturní památky ze strany některých vlastníků a v nesystematicky prováděné pravidelné údržbě a preventivní ochraně. Limitujícím faktorem jsou zejména nedostatečné realizační kapacity, z čehož vyplývá poměrně dlouhodobá a tím mnohdy neefektivní rozestavěnost jednotlivých akci a stoupající počet havarijních objektu. Zdroje finančních prostředků také nedoznávají podstatnější změny ani s přihlédnutím k výraznějším cenovým úpravám, které proběhly v oblasti stavebnictví. Snižování nároků na finanční prostředky do polohy preventivní péče a náležité údržby lze očekávat nejdříve v období 2. pětiletky.
Nová právní úprava vytváří rovněž předpoklady pro účinnější a efektivnější péči o kulturní památky. Prohlašování věci za kulturní památky na úrovni ministerstva kultury zaručuje zpřesnění vědeckých přístupů průzkumu, objektivizaci památkových kritérií a všestrannou komplexnost hodnocení při respektování zájmů a potřeb naší socialistické společnosti. Rovněž tak kategorizace kulturních památek, která se soustavně prověřuje, má přímý dopad do oblasti ekonomické uplatňováním důsledně diferencované péče o kulturní památky z hlediska rozsahu i požadavků památkové péče na obnovu objektů. Zavedený systém programování soustavné péče o kulturní památky na údobí 5-10 let vycházející z celostátních prioritních úkolů a krajských koncepcí státní památkové péče, představuje důležitý předstupeň konfrontace a bilancováni výběru akcí k obnově, jejich projektové a realizační připravenosti a požadavků na potřebné finanční zdroje. Upevňuje režim plánování tak, aby do střednědobých a ročních plánů podle jednotlivých odvětví byly v rámci krajů zařazovány přednostně především ty objekty, na jejichž zachování a dalším uplatnění má socialistická společnost prvořadý zájem, a aby finanční prostředky a realizační kapacity byly soustředěny k maximální společenské efektivnosti a návratnosti v co nejkratším časovém období. Soustavná pozornost se přitom věnuje racionalizaci a zhospodárnění systému předprojektové a projektové přípravy, rozvoji vědeckovýzkumné základny se zaměřením na inovaci technologie oprav kulturních památek, kvalitě a trvanlivosti prací jako jednomu z výrazných zdrojů možných úspor.
Pro účinnější zabezpečení celospolečenských kulturně politických zájmů v oblasti státní památkové péče má navrhovaná právní úprava umožnit ministerstvu kultury v dohodě s ministerstvem financí ČSR poskytovat finanční příspěvky na mimořádně významné akce údržby a obnovy kulturních památek v rozsahu určeném výtěžkem z Malého televizního sázení, který zatím nepřesahuje částku 25 000 000 Kčs ročně.
Realizační útvary se budou postupně budovat v rámci národních výborů buď ve sféře stavebnictví nebo kultury podle specifických podmínek, možností a potřeb jednotlivých krajů. Specializované podniky pro obnovu památek byly již založeny při odborech výstavby a územního plánování krajských národních výborů v kraji Středočeském, Jihočeském a východočeském a předpoklady pro jejich zřízení v ostatních krajích vyplývají z usnesení vlády ČSR č. 145/1979 a č. 14/1980. Určitá opatření k řešení již ostatní kraje také přijaly. Vycházíme-li z minimálních požadavků na údržbu a obnovu památek, orientačně by bylo nutno pro budoucí realizační podnik v kraji zajistit při jeho založení nejméně 250 pracovníků včetně složky řídící převodem z malého stavebnictví (pro kraj Západočeský, Severočeský a Jihomoravský). Hlavní město Praha řeší otázku realizačních kapacit se zaměřením na Pražský stavební podnik, který však současně plní závažné úkoly výstavby pro všechny odbory Národního výboru hl. m. Prahy. V Severomoravském kraji je specializovaná výroba konstituována na úrovni okresů v odvětví kultury o celkovém počtu 140 pracovníků, což je nedostačující. Snahou některých okresů je rovněž vytvářet početně nevelké stavební čety a útvary pro nejnutnější údržbu, zejména v městských památkových rezervacích.
Kapacita specializovaných podniků pro obnovu kulturních památek nepokryje skutečné potřeby památkové péče, a proto bude nutno i nadále využívat nejen podniky místního stavebnictví, které se zatím podílejí na obnově památkových objektů přibližně z 50 %, ale pro zvláštní úkoly i podniky velkého stavebnictví (např. pro statické zabezpečení), zejména podniky řízené Českým geologickým úřadem, jako Geoindustria, Geologický průzkum Rýmařov a další. Kromě toho jsou na obnově památkových objektů a při restaurování kulturních památek zúčastněny další organizace jako Štuko, družstvo umělecké výroby pro obnovu památek, Ústředí uměleckých řemesel, Družstvo cementářů a kameníků Holoubkov, Dílo, podnik Českého fondu výtvarných umění a další, kterým k této činnosti uděluje povolení ministerstvo kultury.
Výstavba ústřední komplexní organizace státní památkové péče a z toho vyplývající ekonomické důsledky nesouvisí jen s novou právní úpravou, ale opírá se o dříve přijatá usnesení vlády České socialistické republiky pro oblast státní památkové péče, která sledují zajištění maximální kvality všech činností, jejich koordinaci a racionální, společensky efektivní využívání všech pracovišť a pracovníků, kteří se podílejí na zajišťování úkolů státní památkové péče. Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody bylo založeno k 1. lednu 1978 jako střední článek řízení (dnes 30 pracovníků - počet pracovníků je závislý na počtu a velikostí přímo řízených organizací). Od roku 1980 přímo řídí Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, který je vrcholným odborně metodickým pracovištěm (113 pracovníků), pověřeným funkcí vedoucího pracoviště vědeckotechnického rozvoje. Dále byly zřízeny a podřízeny Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody od 1. ledna 1980 Státní restaurátorské ateliéry, do nichž jsou především začleňováni odborní pracovníci, restaurátoři, kteří doposud prováděli restaurátorské práce v organizacích mimo státní plán. Zajištění potřebného počtu odborných restaurátorů bylo projednáno ve smyslu usnesení vlády ČSR č. 145/1979 s Českou plánovací komisí tak, aby stav pracovníků v této organizaci dosáhl na konci 8. pětiletky asi 230 pracovníků. Státní restaurátorské ateliéry budou tedy schopny koncem 8. pětiletky zajišťovat restaurátorské práce (bez nemovitých kulturních památek) průměrně ve výši 10 000 000 Kčs ročně. Oproti původním záměrům postupuje rozvoj Státních restaurátorských ateliérů pomaleji, neboť je závislý na dokončení rekonstrukce přidělených památkových objektů, v nichž mají být umístěna jednotlivá pracoviště. Státní restaurátorské ateliéry zaručují vysokou výtvarnou i technologickou kvalitu restaurátorských prací a plní také funkci odborně metodickou, vědeckovýzkumnou a dokumentační v rozsahu daném statutem. Výběr kulturních památek k restaurování, jakož i rozsah zásahů je pečlivě zvažován, což přispívá k tomu, že se realizuje větší počet prioritních akcí a při dosažení vysoké kvality prací je prodloužena životnost provedených úkolů a tím i efektivně prodloužen cyklus následných oprav.
Potřeba mzdových prostředků pro organizace přímo řízené Ústředím státní památkové péče a ochrany přírody nepřevýší v roce 1985 částku 10 600 000 Kčs, protože nedošlo k předpokládanému nárůstu ve Státních restaurátorských ateliérech. Velmi pečlivě byla zvažována oblast investiční výstavby se zvláštním zřetelem na možnosti dovozu ze zemí socialistického tábora i kapitalistických států. Z celkových nákladů na investice, jejichž výše dosáhne za 7. pětiletku asi 8 000 000 Kčs, činí dovoz zhruba pětinu. U organizací nebo jejich částí, s nimiž je uvažováno při plánování delimitací, se počítá s převodem pracovníků včetně příslušného vybavení a plánu investic a dalších limitů. Předpokládá se, že nová organizační struktura se bude postupně budovat zhruba až do roku 1995 v rámci plánu 7., 8. a 9. pětiletky.
K zajištění činnosti památkové inspekce se předpokládá na úrovni ministerstva kultury vytvoření útvaru o počtu 9 pracovníků s ročním nákladem asi 818 000 Kčs.
Na úrovni krajských národních výborů k zajištění větší společenské účinnosti státní památkové péče, jejího komplexního zabezpečení a ke zkvalitnění odborně poradenské činnosti se novou právní úpravou legalizují jako komplexní odborná zařízení krajská pracoviště státní památkové péče. Krajská pracoviště mají v současné době 1401 pracovníků, přičemž jsou zahrnuti jak pracovníci řídícího aparátu, odborní pracovníci památkové péče a ochrany přírody, tak pracovníci správy památkových objektů určených ke kulturně výchovnému využití spolu se stálými průvodci a ostrahou objektů (s výjimkou Severomoravského kraje, kde tyto objekty řídí okresní národní výbory) a v Jihomoravském kraji i pracovníci konzervátorských dílen. Mzdový průměr činí kolem 2400 Kčs. Potřebné úpravy, které by vyjádřily společenské ocenění náročnosti práce v oblasti památkové péče se předpokládají v rámci celkové koncepce mzdového a sociálního vývoje v odvětví kultury. Na provoz krajských pracovišť se vynakládá zhruba celkem 80 000 000 Kčs ročně neinvestičních výdajů (bez údržby). Jak však již bylo uvedeno, jsou dosud disproporce z hlediska rozsahu a náplně činnosti jednotlivých krajských pracovišť. Při optimální výhledové organizační struktuře, kterou by dosáhla v průběhu 9. pětiletky, by náklady na provoz těchto zařízení (pravděpodobně s výjimkou tel. m. Prahy) nepřesáhly v průměru částku 15 000 000 Kčs neinvestičních výdajů bez údržby.
Postup přeměny krajských pracovišť na komplexní pracoviště bude tedy realizovatelný v rámci plánu a rozpočtu krajského národního výboru a eventuálně přerozdělením počtu pracovníků kulturních zařízení. Naléhavá potřeba nových pracovníků příslušné kvalifikace se jeví zejména na úseku vyšší úrovně správy, ochrany, ostrahy a společenského využití památkových objektů určených ke kulturně výchovnému využití. Současně se však klade důraz na racionalizační procesy, rozvoj řídicích technik (včetně nezbytné detekční a signalizační techniky a budování automatizovaného informačního systému) a technologií, které umožní podstatně kvalitnější výkon všech činností, koordinaci a propojení na všech úrovních organizační struktury.
Velmi důležitým úkolem zůstává posílit zabezpečení řádného výkonu státní správy ve věcech státní památkové péče na okresních národních výborech. Předpokládá se, že pracovník odboru kultury okresního národního výboru, který zajišťuje státní památkovou péči a ochranu přírody v kumulaci s další agendou, by měl být vyčleněn pouze pro úsek státní památkové péče a ochrany přírody a mít příslušnou profesní kvalifikaci.
Významné místo při aktivním naplňování úkolů státní památkové péče bude i nadále náležet komisím státní památkové péče a dobrovolným pracovníkům národních výborů, a to konzervátorům a zpravodajům. Ve všech případech jde o čestné funkce bez nároku na finanční odměnu. Dalším záměrem je rovněž rozšíření dobrovolného okruhu pracovníků památkové péče na základě vytvoření zájmové organizace státní památkové péče, která by aktivně napomáhala zachovávat a vhodně společensky využívat kulturní památky v České socialistické republice.
Opatření vyplývající z připravovaného zákona sledují důsledné uplatňování principů maximální společenské efektivnosti a realizace nové právní úpravy si nevyžádá zvýšené požadavky na státní plán a rozpočet České socialistické republiky. Ekonomické prostředky vkládané do oblasti státní památkové péče budou vynakládány s optimálními politickými, společenskými a hospodářskými výsledky především k tomu cíli, aby kulturní bohatství bylo aktivní složkou rozvoje socialistické kultury, sloužilo zájmům dělnické třídy a tím přispívalo k vytváření kulturního prostředí a k harmonickému vývoji nového člověka rozvinuté socialistické společnosti.