K § 23
Za archeologické nálezy se považují především pozůstatky výrobní, stavební a jiné činnosti člověka, i jeho další zásahy do původního terénu a přírodního prostředí především z období, z nichž nejsou písemné prameny (nebo jen částečně), a které jsou dnes zachovány zpravidla pod zemí. Jsou jimi věci movité i nemovité.
Movité archeologické nálezy jsou zejména:
- nástroje, zbraně, ozdoby a předměty denní potřeby z různých hmot organických a neorganických, jako z hlíny, kamene, kovu, kostí, parohu, skla, jantaru, dřeva, kůže spod. nebo jejich zbytky uchované jednotlivě nebo v souborech (např. hromadné nálezy),
- nádoby z hlíny, kovu, skla a jejich zlomky,
- cihly, kachle, dlaždice, mazanice a jiné části stavebních děl, mince a jiné formy platidel (hřivny, mušle apod.),
- plastiky, kultovní předměty, náhrobní kameny apod.,
- kostrové pozůstatky člověka, kosti zvířat související s činností člověka (lov, chov), člověkem nahromaděné nebo upravené.
Nemovité archeologické nálezy jsou zejména:
zbytky opevněných i neopevněných sídlišť, které se zachovaly na povrchu nebo pod povrchem země, jako např. hradiště, tvrziště, kultovní místa, valy, příkopy, brány, jakož i pozůstatky chat, ohništ, studní, zásobních i odpadových jam, výrobních a hospodářských objektů, cest, polí (plužin), komunikací apod.,
- hroby a pohřebiště (žárové nebo kostrové), uchované na povrchu země (mohyly) nebo pod zemí (hroby) apod.,
- pozůstatky získávání a zpracování surovin, např. stará horní díla jako doly, lomy, sejpy, odvaly, haldy apod. (tj. zbytky materiálů po rýžování zlata),
- jeskyně jako sídliště člověka,
- staré kresby a nápisy provedené na skalách nebo kamenech.
Movité archeologické nálezy připadají ve smyslu § 453 odst. 2 občanského zákoníku do vlastnictví státu bez ohledu na to, kdo je vlastníkem nemovitosti, kde byly nalezeny. Požívají proto již od doby jejich nalezení ochrany jako národní majetek podle obecných předpisů. Archeologické nálezy se ukládají zpravidla do muzeí, kde jejich ochrana je zabezpečena též podle zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích a galériích.
Právo nálezce na odměnu za nález věci z drahých kovů nebo z jiných cenných materiálů se přiznává proto, aby nedocházelo k nenahraditelným kulturním ztrátám. V ostatních případech se poskytne odměna do výše deseti procent kulturně historické hodnoty nálezu podle expertizy vědeckého ústavu (Archeologický ústav Československé akademie věd, Národní muzeum). Nově se stanoví právo nálezce i na náhradu prokazatelných nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s nálezem, např. jízdné, za telefonické popřípadě telegrafické oznámení nálezu.
Ustanovení § 23 zákona se vztahuje na odkrytí archeologického nálezu, které nastane při jiných příležitostech než v souvislosti s přípravou a prováděním stavby (§ 127 stavebního zákona).
K § 24
V tomto ustanovení se upravuje způsob náhrady majetkové újmy, která vznikne vlastníku (správci, uživateli) nemovitosti nebo jiného majetku v souvislosti s prováděním archeologického výzkumu nebo opatřeními k ochraně archeologického nálezu.
Ustanovení o majetkové újmě způsobené archeologickými výzkumy nebo v souvislosti s nimi, je v podstatě převzato z dřívější zákonné úpravy. Rozsah této újmy se určuje v souladu s ustanovením § 147 hospodářského zákoníku; při oprávněném archeologickém výzkumu nejde o porušení právních povinností jako základního znaku pro vznik vztahů na základě způsobené škody.
K § 25
Toto ustanovení určuje ve spojitosti s § 2 odst. 2 zákona za orgány státní památkové péče ministerstvo kultury a národní výbory všech stupňů a upravuje podřízenost organizací státní památkové péče jak v ústředí, tak i v krajích.
Orgány státní památkové péče vydávají svá rozhodnutí a činí opatření ve věcech státní památkové péče po odborných vyjádřeních organizací státní památkové péče, vědeckých ústavů Československé akademie věd, zejména Archeologického ústavu a Ústavu teorie a dějin umění, vysokých škol apod.
Na základě zkušeností získaných při realizaci zásad dalšího rozvoje státní památkové péče a při přípravě programů soustavné péče o kulturní památky, se do § 25 zákona promítá nutnost jednotného, plánovitého a diferencovaného řízení péče o kulturní památky podle jejich kulturně politického významu. Tomu napomáhá vypracování prognóz, koncepcí a plánů rozvoje státní památkové péče a jednotného programu péče o kulturní památky.
K § 26
Ustanovení vymezuje v souladu s působností ministerstva kultury stanovenou v § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, jednak řídící funkci ministerstva kultury jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky, jednak jeho působnost při řešení zásadních otázek péče o kulturní památky. Normotvorná působnost ministerstva kultury je stanovena v § 45 zákona.
Při plnění svých úkolů na úseku státní památkové péče ministerstvo kultury úzce spolupracuje s ostatními ústředními orgány státní správy (např. ve věcech územního a stavebního řízení, správy národního majetku).
K § 27
Na rozdíl od dřívějšího zákona se vytvářejí právní předpoklady k tomu, aby ministerstvo kultury zřídilo památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán a využívalo inspekci jako důležitý nástroj k zajišťování a odstraňování nedostatků v péči o kulturní památky. Prováděním systematické analýzy stavu a výsledků státní památkové péče umožní památková inspekce ministerstvu kultury usměrňovat společenskou funkci tohoto významného úseku kultury v souladu se státní kulturní politikou.
Prostřednictvím památkové inspekce bude ministerstvo kultury zjišťovat, jak je v praxi zabezpečována komplexní péče o kulturní památky, zejména postupují-li vlastníci kulturních památek podle tohoto zákona a k němu vydaných prováděcích předpisů, provádějí-li obnovu kulturních památek v souladu s jejich kulturně politickým významem a památkovou hodnotou, dbají-li přitom uplatnění technologických, výtvarných a ekonomických hledisek státní památkové péče atd.
Podrobnosti o úkolech a činnosti památkové inspekce upraví ministerstvo kultury obecně závazným právním předpisem.
K § 28
Krajský národní výbor řídí a organizuje státní památkovou péči na území kraje. Jeho působnost je proti dřívějšímu stavu blíže rozvedena a konkretizována. Své úkoly bude krajský národní výbor plnit s odbornou pomocí krajské organizace státní památkové péče a v úzké spolupráci s okresními národními výbory.
K § 29
Základním článkem státní správy při výkonu státní památkové péče zůstávají okresní národní výbory. Tato zásada, která je konkretizována v ustanoveních zákona, je v souladu se zákonem o národních výborech (§ 27 odst. 2).
K § 30
Působnost orgánů státní památkové péče nejnižšího stupně se proti dřívějšímu stavu prohlubuje také tím, že se mu svěřuje kontrola na úseku státní památkové péče. Povinnost místních národních výborů činit opatření potřebná k zajištění péče o bezprostředně ohroženou kulturní památku stanoví § 15 odst. 4 zákona.
K § 31
Národní výbory zřizují podle § 65 zákona o národních výborech komise státní památkové péče jako své pracovní komise.
Jako v dřívějším zákoně o kulturních památkách budou sice jmenováni okresní konzervátoři státní památkové péče, avšak jejich dřívější oprávnění (např. činit opatření k zajištění ochrany kulturní památky podle § 24 odst. 2 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách) budou zajišťovat orgány státní správy, tj. místní a okresní národní výbory. Jako spolupracovníci okresních konzervátorů státní památkové péče mohou byt jmenováni okresním národním výborem zpravodajové státní památkové péče pro určité vymezené obvody v rámci okresu.
Úkoly okresních konzervátorů státní památkové péče a zpravodajů státní památkové péče podrobněji stanoví obecně závazný právní předpis.
K § 32
Na základě zkušeností z praxe a podle usnesení vlády ČSR č. 270/1974 se upravuje působnost ústřední organizace státní památkové péče za účelem zajištění účinnějšího plnění úkolů státní památkové péče, jak na úseku odborně ideovém, zejména při zabezpečování výzkumu, dokumentace, vědeckého hodnocení kulturních památek a při řešení otázek teorie a praxe ochrany, tak i na úseku realizačním (projektové a stavební práce na obnově kulturních památek). Zároveň se vytváří organizační předpoklady k zapojení odborných restaurátorů do socialistických pracovněprávních vztahů.
K § 33
Krajská organizace státní památkové péče má na území kraje obdobné úkoly, jaké pro území České socialistické republiky plní ústřední organizace státní památkové péče.
Krajská organizace státní památkové péče bude plnit nejen odborné úkoly pro krajský národní výbor, ale po odborné stránce bude pomáhat též okresním národním výborům a místním národním výborům.
Úkoly krajské organizace státní památkové péče plní krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody (v hlavním městě Praze Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody), která byla zřízena krajskými národními výbory (Národním výborem hl. m. Prahy) až po účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, a proto jejich úkoly ani vztahy k národním výborům nebyly v tomto zákoně stanoveny.
K § 34
Oprávnění a povinnosti pracovníků orgánů a organizací státní památkové péče plnících úkoly státní památkové péče se přejímají z dřívější zákonné úpravy. Oprávnění zahrnuje též právo ke vstupu do pracovních místností a skladů podniků zabývajících se prodejem a koupí historicky a umělecky cenných předmětů a právo vyžadovat si k nahlédnutí podnikové záznamy a doklady.
Osvědčením podle zvláštních předpisů se rozumí zejména potvrzení pro vstup do objektů a zařízení ozbrojených sil a do objektů a zařízení ozbrojených sborů.
K § 35 až 41
K zabezpečení řádné péče o kulturní památky se ukládají účinné sankce za neplnění povinností ze strany organizací. V zákoně se stanoví pokuta za porušení a neplnění povinností v péči o kulturní památky organizacemi do výše 100 000 Kčs a ve výjimečně závažných případech až do výše 500 000 Kčs. Maximální výše pokuty, kterou možno uložit organizaci, je úměrná škodám, které mohou vzniknout na kulturních památkách porušením povinností. Pokud jde o stupeň národního výboru, který bude pokutu ukládat, zakládá se působnost okresního národního výboru v souladu s § 27 odst. 2 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 31/1983 Sb.).
Byla-li organizacím uložena pokuta, nezbavují se tím jejich pracovníci trestní odpovědnosti ani odpovědnosti vyplývající ze zvláštních předpisů o náhradě škody. Také odpovědnost organizace podle zvláštních předpisů o náhradě škody zůstává uložením pokuty nedotčena.
Zároveň se komplexně řeší otázka postihu občanů za porušení povinností stanovených na ochranu kulturních památek, a to s uvedením skutkových podstat přestupků v této oblasti podle jejich závažnosti s příslušnými sankcemi.
Podle tohoto zákona lze občanovi uložit důtku nebo pokutu až do výše 1000 Kčs a ve výjimečně závažných případech až do výše 5000 Kčs.
Skutkové podstaty v § 39 zákona v zásadě odpovídají skutkovým podstatám uvedeným v § 35 zákona.
Podmínky odpovědnosti občanů za přestupky, příslušnost k projednávání přestupků upravují zákony č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V textu zákona se na tyto předpisy odkazuje.
Výnosy z uložených pokut se odvedou do rozpočtů národních výborů, které je uložily. Zvláštními předpisy zmíněnými v § 38 zákona, jimiž je stanovena odpovědnost organizací nebo jejich pracovníků, popřípadě občanů, jsou zejména hospodářský zákoník (např. § 145 a násl.), občanský zákoník (např. § 415 a násl.), zákoník práce (např. § 170 a násl.) a trestní zákon (např. § 132 a násl., § 247 a násl.).
K § 42
Dosavadní kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek, národní kulturní památky a památkové rezervace a jejich ochranná pásma, jakož i všechna ostatní rozhodnutí a opatření učiněná podle dřívějších předpisů o kulturních památkách, se za ně považují i podle tohoto zákona. Za kulturní památky a národní kulturní památky se považují i movité kulturní památky a národní kulturní památky podle slovenských právních předpisů, pokud tyto kulturní památky nebo národní kulturní památky jsou na území České socialistické republiky.
Zákon se nevztahuje na kulturní památky a národní kulturní památky, které budou za kulturní památky nebo za národní kulturní památky prohlášeny po účinnosti zákona, popřípadě na kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek nebo národní kulturní památky prohlášené podle dřívějšího zákona, které z různých důvodů budou nebo již dříve byly uloženy do muzeí a galérií, nebo byly přeneseny do muzeí v přírodě (skanzenů). Péči o jejich zachování, obnovu a kulturně politické využití zabezpečují muzea a galérie, jako kvalifikované státní socialistické organizace podle zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích a galériích.
K § 43
V tomto ustanovení se práva a povinnosti vlastníka kulturní památky stanoví pro socialistické organizace, které mají kulturní památky ve správě nebo v trvalém užívání, v družstevním nebo v náhradním užívání nebo v užívání na základě práva užívání k zajištění výroby podle zvláštních předpisů (hospodářský zákoník, zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, vládní nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářskotechnických úprav pozemků, a zákon č. 61/1977 Sb., o lesích), a pro občana, náleží-li mu právo osobního užívání pozemku, který je kulturní památka (§ 198 a násl. obč. zák.) nebo pro toho, kdo s kulturní památkou nakládá jako se svou a je v dobré víře, že mu kulturní památka patří (§ 132a a násl. obč. zák.).
K § 44
Důvody pro vyloučení platnosti obecných předpisů o správním řízení při prohlašování věcí za kulturní památky podle § 2 zákona spočívají v tom, že prohlášení věcí za kulturní památky deklaruje jejich kulturně politickou hodnotu, která je odlišuje od jiných věcí, jež tuto hodnotu nemají. Prohlášení věcí za kulturní památky se nedotýká konkrétních práv jejich vlastníků, a proto není důvodu k aplikaci správního řádu. Kromě toho jsou zde dány zvláštní zájmy socialistické společnosti na zachování kulturních památek a na jejich kulturně politickém uplatnění, které nemohou být podmíněny stanoviskem vlastníků a jejich osobními hledisky. Přesto však i při vyloučení obecných předpisů o správním řízení se v příslušných ustanoveních zákona stanoví oprávnění vlastníků věcí se k návrhu nebo k podnětu na jejich prohlášení za kulturní památky vyjádřit. Důsledkem uvedené zásady je, že obecné předpisy o správním řízení se neuplatňují při zápisu kulturních památek do ústředního seznamu, ani při zrušení prohlášení věcí za kulturní památky.
Obecné správní řízení je v obdobných případech vyloučeno i v jiných právních předpisech, např. při uznávání archiválií za kulturní památky (§ 30 zákona ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví) a při vyhlašování ochranných lesů a lesů zvláštního určení (§ 6 zákona ČNR č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství)
K § 45
Toto ustanovení obsahuje zmocnění pro ministerstvo kultury k vydání prováděcích předpisů.
K § 46
Ustanovením § 46 zákona se zrušuje zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách a vyhlášky vydané k jeho provedení; v platnosti zatím zůstávají vyhláška č. 117/1959 Ú. l., o národních kulturních památkách a vyhláška č. 181/1959 Ú. l., o památkových rezervacích až do doby vydání nařízení vlády České socialistické republiky podle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 2 zákona a vyhláška č. 239/1959 Ú. l., o vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty.
Zrušením zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách nejsou dotčeny zájmy státní ochrany přírody, zejména pokud se tyče působnosti Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze v oboru státní ochrany přírody, vymezené v ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 22/1958 Sb. Zrušením tohoto zákona nedojde ke zrušení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, který byl s účinností od 1. ledna 1980 začleněn do přímé působnosti Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody zřízeného k 1. lednu 1978. Úkoly této organizace na úseku státní památkové péče a státní ochrany přírody byly vymezeny statutem, vydaným ministerstvem kultury; v návaznosti na organizační opatření ministra kultury ČSR, jímž byl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody převeden do přímé podřízenosti Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody, byl vydán nový statut a organizační řád Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, který vymezil úkoly ústavu na úseku státní památkové péče a státní ochrany přírody tak, aby odpovídaly současnému stavu rozvoje obou oborů.
Nedotčeny zůstávají zákon č. 54/1959 Sb., o muzeích a galériích, zákon č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon), nařízeni vlády ČSR č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze a zákon ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví.
Vzhledem k charakteru a postavení Pražského hradu jako sídla prezidenta Československé socialistické republiky a nejvýznamnější kulturní památky s přidruženými objekty (§ 1 odst. 2 zákonného opatření předsednictva FS č. 16/1976 Sb., o Kanceláři prezidenta ČSSR schváleného usnesením FS č. 44/1976 Sb.) se zachovává dosavadní právní stav. Podle § 2 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, vykonává Kancelář prezidenta republiky na území této chráněné oblasti veškerou správu v oboru státní památkové péče. Podrobnosti o výkonu státní památkové péče v uvedeném vládním nařízení nebyly stanoveny. První právní norma upravující státní památkovou péči, zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, neobsahoval zvláštní ustanovení týkající se této chráněné oblasti a vládní nařízení č. 55/1954 Sb. ponechal v platnosti.
Podle tohoto zákona byl Pražský hrad s přilehlými objekty prohlášen v roce 1962 vládou za národní kulturní památku. Po nahrazení zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, zákonem ČNR o státní památkové péči nenastane ve věci změna. Na území chráněné oblasti Pražského hradu a přilehlých objektů a zámeckého objektu Lány bude i nadále vykonávat působnost na úseku státní památkové péče Kancelář prezidenta Československé socialistické republiky.
K § 47
Toto ustanovení stanoví počátek účinností zákona ČNR o státní památkové péči.
V Praze dne 10. prosince 1985.
Josef Korčák v. r.
předseda vlády České socialistické republiky
Milan Klusák v. r.
ministr kultury České socialistické republiky