Česká národní rada 1986 – 1990

Předsedající místopředseda ČNR Josef Kaňa: Vážené poslankyně, vážení poslanci, budeme pokračovat v jednání projednáváním zprávy o činnosti vlády České republiky. O slovo se přihlásil ministr kultury pan profesor Lukeš.

Ministr kultury ČR Milan Lukeš: Pane místopředsedo, paní poslankyně, páni poslanci, stanovisko, se kterým bych vás nyní rád seznámil, má poněkud zvláštní genezi. Vzpomínáte-li si dobře, - jako že jistě si vzpomínáte, - na minulé schůzi ČNR odeznělo několik dotazů či podnětů týkajících se resortu ministerstva kultury, mezi nimi dotaz předsedkyně výboru paní poslankyně Pochové, na který jsem hodlal odpovědět hned druhý den, jak původně bylo uvažováno. V této odpovědi jsem se dotýkal některých obecných záležitostí a soudím, že nyní, kdy projednáváme zprávu o činnosti české vlády, se mi naskýtá příležitost, s obecným stanoviskem, které má také určitou návaznost na politiku české vlády, vás seznámit.

Můj příspěvek tedy míří či navazuje na otázky vznesené paní poslankyní, nicméně hodlá překročit jejich problémový horizont či věcnou podstatu a poněkud paradoxně se s větší zevrubností zabývat nejkratší částí jejího projevu, totiž jeho úvodem. V něm paní poslankyně konstatovala :

"V poslední době se setkávám s obavami umělců, pracovníků kultury, památkové péče, zda poněkud zjednodušený pohled na řízení kultury nezpůsobí v této oblasti nenapravitelné škody. Tyto obavy" - vysvětluje paní poslankyně dále, - "pramení z reakcí, resp. Nereagování ministerstva kultury na některé náměty a iniciativy, které jsou mu předkládány."

Nemám po ruce jiné a tak pohotové vysvětlení, jímž bych mohl konkurovat. Nabízím pouze pracovní hypotézu, že vysvětlení zmíněných obav nemusí být právě takové, ani jediné, Spíš než umění a umělci - a v této zemi zvláště - byli vždy nadáni schopností reflektovat společenské klima. Bylo tomu tak zvláště nápadně nyní v tom období, které máme všichni v živé paměti, tj. v období těsně předcházejícím krachu totalitní moci, kdy společným máchnutím spolu s mládeží prorazili v jejím zvětralém zdivu průchod do otevřeného světa svobody. V něm, - přiznejme si to, - se pohybujeme nejistě a tápavě, jakoby zaskočeni tím, oč nejvíce jsme stáli. A přirozeně vlastně : neboť svoboda, svoboda rozhodování a jednání snižuje míru jistot danou dosavadní závislostí na berlích institucí, stereotypů a norem. Odtud pak nepřiznaná, ale zcela reálná potřeba nových opor a záchytných bodů, aby náš ekonomický, politický, kulturní život byl co nejdříve institucionalizován, stereotypizován a znormován, avšak demokraticky a svobodně - jaký protimluv! Těžko je člověku, který se takřka přes jednu dlouhou listopadovou noc proměnil z objektu v subjekt dějin.

Odtud zase to subjektivní vystupňování objektivní potřeby nových zákonných úprav. Vy nejvíce,paní poslankyně a páni poslanci, jste jimi zahlceni, a vy sami jistě jste pocítili nedostatek postupové hierarchizace a zejména ten paradox, že v horečném chvatu tvoří se základy dlouhodobé platnosti. Tu zajisté dochází k chybám z překotnosti a přehmatům z časové tísně ; s následnou lítostí, jak málo se takto mohlo dbát vzájemné souvislosti. Specificky pak v oblasti kultury si poněkud zaskočeni uvědomujeme, čím vším může být - ke svému užitku i neprospěchu - ovlivňována. A vynořují se otázky, které mně aspoň nedávají spát: Kde jsou hranice mezi privilegováním umělců a zaručením specifiky umělecké tvorby ? Kde jsou tu hranice mezi zájmy partikulárními a nadosobními ?

Zákony ovlivňující perspektivu kultury a umění nevycházejí ovšem z jejího resortu. Odvažuji se tvrdit, že žádný zákon odtud a pro ni vzešlý není ještě žádnou zárukou jejího příznivého rozvoje ani garantem rozumného nakládání s hodnotami jí vytvořenými. Konkrétně : Všeobecně známý rozpad našich kulturních památek nebyl přece způsoben nedokonalým legislativním zabezpečením. Zákony upravující péči o památky např. ve Velké Británii či v Rakousku jsou mnohem benevolentnější, a přesto můžeme jen žasnout nad jejich stavem. Ani výkonná moc v rukou centralizované památkové péče se neosvědčila. Státní památkový úřad i Národní kulturní komise po roce 1945 a zejména v letech 1948 - 1958 zcela servilně posloužila k rozvratu mobiliárních fondů, k likvidaci interiérů, jejich dražbám, vývozu i k vyložené kriminální likvidaci. Péče o památky je především věcí společenské morálky, národního a individuálního svědomí a ovšem ekonomických možností.

Nemyslete si ovšem, paní poslankyně a páni poslanci, že chci tak snadno smést věc nezbytných zákonných úprav v této oblasti ze stolu. Jsem sice, jak správně tušíte, zastáncem decentralizace a příznivcem rozhodující role svéprávných obcí a měst i v kulturním rozvoji. Čím více ekonomické i správní autonomie jim popřejeme - jakože se o tom všichni svorně ujišťujeme - k tím větší samostatné kulturní aktivitě je musíme povzbuzovat. Ano, povzbuzovat - v tom spatřuji úlohu ministerstva kultury, které musí co nejméně institucí řídit, aby mohlo co nejvíce uměleckých činností podněcovat. Z toho ovšem vyplývá , - abych trochu ještě rozvedl svou představu a koncepci, - že tento "regionalismus" je obzvláště na místě tam, kde jde o rozvoj takzvané živé /duchovní i hmotné/ kultury ; ta nechť se rozvíjí ve svém přirozeném prostředí, ne v umělém roztoku dodaném z centra, které ať mu uvážlivě, promyšleně přidává potřebných živin, je-li jich nedostatek ; k tomu ovšem musí mít ruce nesvázané sítí zařízení a institucí.

Ovšem tam, kde jde o uchování již stabilizovaných kulturních hodnot, tam je vskutku centrální správa, péče a dohled na místě, aniž zase odpářeme veškerou iniciativu a odpovědnost lokální. Většina zákonů obecné povahy a přece ovlivňujících, a mnohdy problematickým způsobem, věc kultury, pochází nejenom z jiných resortů, ale také z jiné - rozuměj federální, vlády. To je, odpusťte mi ten výraz, fatální. Komunikace věru vázne a marné je volání. V posledních týdnech jsem vyslechl radu, abychom se třeba násilím vlámali do kuchyně, kde se zákony pečou, a tahali je z trouby ještě horké. To není po mém soudu ani docela v pořádku, aniž to je zárukou, že takové jednání povede ke kýženému výsledku. Zakopaný pes je zřejmě v odluce sféry zásadních ekonomických a legislativních rozhodnutí na federální úrovni od sféry jejich - v nejširším slova smyslu- sociální aplikace i odpovědnosti, to je národní úroveň. Měl jsem příležitost formulovat tuto myšlenku v prostředí české vlády a nalezl jsem pro ni plné pochopení, přirozeně ovšem, neboť je pouhou aplikací její principiální strategie. Opakuji ji nyní, vážená Česká národní rado, před vámi, přesvědčen o vašem souhlasu, že překonat tento rozestup je v bytostném zájmu české kultury. Vážený pane místopředsedo, děkuji vám za slovo. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji panu ministrovi Lukešovi za jeho vystoupení. O slovo se přihlásil pan ministr Adam.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky pan Adam: Vážený pane místopředsedo, slovutná Česká národní rado, paní a páni poslanci, v uplynulých týdnech v podstatě nedávno byly přijaty dva zákony, upravující naše školství, jednak předloha vysokoškolského zákona a jednak navržená novela zákona o základních a středních školách, zákona číslo 29 z roku 1984. Bohužel, rozhodnutí předsednictva Federálního shromáždění - sdělili nám koncem února, že je nutno všechny předlohy předložit do 15. Března, mají-li být ještě projednány současným Federálním shromážděním - nás uvedlo do situace, kdy kolega slovenský se rozhodl, že věc vysokoškolského zákona, jehož on byl gestorem, bude řešit tím, že jim podá jako iniciativní návrh poslanec Federálního shromáždění, poslanec Kusý, rektor Komenského univerzity. V podstatě jsme se ocitli před rozhodnutím, jestli máme postupovat jako české ministerstvo stejným způsobem, s novelou zákona 29, jehož jsme byli gestory, protože bylo velmi nutné provést změny v uvedeném zákonu, tak abychom odstranili ty největší deformace, aby už příští školní rok mohl jít podle nových principů. Bylo přikročeno k podobnému řešení, to znamená že poslanci Federálního shromáždění - skupina poslanců podala jako iniciativní návrh novelu zmíněného zákona. Chtěl bych říci, že tyto zákony odstraňují ty nejhrubší nedostatky, které jsme zdědili z minulé doby a umožňují nám postavit naše školství za prvé na demokratičtější principy, a zároveň provést řadu decentralizací. Jsme si vědomi, že zvláště u novely zákona 29 se jedná o řešení přechodné, tak jak to bylo od začátku bráno a že bude v příštím období potřeba vypracovat zákon zásadně nový. Chtěl bych říci, že onen zákon o vysokých školách nám umožňuje intenzivnější rozšiřování vysokoškolského vzdělání našeho obyvatelstva.

Již jsem se tu zmínil, že zatímco Československo má asi 15 % mládeže vysokoškolsky vzdělané, tak v řadě států je to % podstatně větší, i u takového státu, jako je Finsko představuje toto % 32, nezmiňuji se o Kanadě a Spojených státech, kde je to přes 50 %. Chtěl bych říci, že naše aktivity jsou zaměřeny na zakládání nových fakult a nový vysokoškolský zákon to umožňuje, protože pravomoce od 1. července, ode dne, kdy vstoupí vysokoškolský zákon v platnost, jsou plně v rukou rektorů. Tím odpovídám na podnět pana poslance Berenreitera z 25. dubna, že v severních Čechách se pracuje na založení severočeské univerzity, ovšem v podstatě vzhledem k tomu, že je tam už vysoká škola strojní a textilní v Liberci, tak rektor této vysoké školy může založit další fakulty, je to v jeho pravomoci. Pokud vím, iniciátoři vysoké školy v Ústí nad Labem již s vysokou školou v Liberci spolupracují. Podobná situace je v západních Čechách, kde dojde k rozšiřování vysoké školy strojnické a elektrotechnické a pravděpodobně spojení s pedagogickou fakultou a vytvoření tak posléze západočeské univerzity. Před námi nyní stojí otázka nového uspořádání řízení školství. Předpokládá se, že KNV skončí svou činnost koncem tohoto roku. My na ministerstvu, na českém ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se domníváme, že by se nemělo vytvářet nějaké přechodné řízení, protože by to znamenalo rozkolísání celého řízení, vneslo by to zmatek. Podobného názoru jsou i pracovníci končících krajů, ale také okresů, že by od 1. Ledna mělo být zajištěno řízení nové, nezávislé na ONV, kde by se předjala významná úloha měst a obcí a v tomto řízení by se jim daly podstatné možnosti. Chtěl bych ještě zde upozornit na nutnost zvýšení dotací českému školství v rozpočtu připravovaném na rok 1991.

Podíváme-li se do tabulek a srovnáme-li, potom vidíme, že na českého vysokoškoláka ve srovnání se slovenským vysokoškolákem máme o 5 tisíc méně - 23 tisíc, zatímco pro slovenského vysokoškoláka je 28 tisíc neinvestičních prostředků. Je potřeba, aby tedy i české školství bylo lépe dotováno, protože to, co jsem řekl o vysokých školách, platí i pro ostatní typy školství.

Chtěl bych ještě říci něco o zákonu o mládeži, protože jsem zodpovědný České národní radě i za tento úsek práce. Chtěl bych vás, vážení poslanci, informovat, že probíhají práce na zformulování cílů státní politiky k mladé generaci a práce na zákonu o mládeži. Předpokládá se, že by tyto práce byly skončeny již na podzim a nově zvolený sbor České národní rady by mohl o těchto předlohách jednat.

Provedli jsme také velký kus práce v oblasti rehabilitací, vždyť po roku 1948 bylo postiženo asi 10 000 učitelů a podobné množství po roce 1968. Po roce 1948 bylo vyloučením z vysokých škol postiženo asi 10 000 studentů, po roce 1968 to byl jen jeden tisíc. Nicméně - a tu odpovídám na interpelaci pana poslance Lesáka - je potřeba se nad tím zamyslet. My v našem ministerstvu uvažujeme, ne jak formálně zrehabilitovat studenty, kteří byli ze studií vyloučeni, - myslím studenty, kteří byli vyloučení po roce 1948, - ale jak jim v jejich starém věku dát rehabilitaci faktickou. Precedens zde máme, jak bylo postupováno v oblasti studentů, kteří byli postiženi nacistickým zavřením vysokých škol, v roce 1945. Jestli to bude panu poslanci Lesákovi stačit, prosím, aby ještě vyčkal do vydání zásadních pokynů pro postup rehabilitačních komisí vysokých škol v tomto směru. Chtěl bych ho ale ubezpečit, že zájmy postižených vysokoškoláků nám plně leží na srdci. Děkuji za pozornost. (Potlesk)

Předsedající místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji ministru školství, mládeže a tělovýchovy panu Milanu Adamovi za jeho vystoupení.

Chce ještě některý z členů vlády vystoupit k projednávanému bodu, ke Zprávě o činnosti vlády České republiky ? Ne.

Z poslanců se do rozpravy k tomuto bodu zatím písemně přihlásili : poslankyně Marcela Černá, poslanec Milan Duda, Alois Válek, Karel Holomek a Josef Pavela.

Od několika poslanců jsem dostal písemnou připomínku či žádost na členy vlády, respektive na předsedu české vlády pana Pitharta, dr. Hrazdíru a ing. Vlasáka, zda by poslanci nemohli písemně obdržet vystoupení dr. Hrazdíry a ing. Vlasáka k zítřejšímu pokračování schůze. Žádám členy vlády, aby to zvážili, já sám bych se za to přimlouval.

Slovo má poslankyně Marcela Černá, připraví se poslanec Milan Duda.

Poslankyně Marcela Černá: Vážená Česká národní rado, v části zprávy vlády věnované životnímu prostředí jsme nejenom jako poslanci ze Severočeského kraje, ale věřím, že i poslanci ze Severomoravského kraje s potěšením zjistili, že vláda si je vědoma ekologické situace v těchto krajích a že je považuje za jeden z prioritních úkolů v oblasti ekologické politiky.

Stejně tak vidíme jako poslanci výboru pro životní prostředí potřebu, aby se vláda věnovala problematice území opouštěných sovětskými vojsky a jejich ekologické devastaci. Z pověření výboru pro životní prostředí bych přečetla ústní interpelaci na předsedu vlády, která se týká problému lokality Mimoňska a Milovic, kde je vyhlášena chráněná oblast přirozené akumulace vod "Severočeská křída", kde podle zjištění Vojenského stavebního úřadu federálního ministerstva národní obrany bylo v loňském roce laboratořemi KHES a laboratořemi koncernového podniku Uranové doly Hamr zjištěno v rozsáhlé oblasti překročení koncentrace tetrachloretylenu ve vodě. Prostor, kde došlo k ekologické katastrofě se nalézá 4 km od ochranného pásma vodního zdroje pro Českou Lípu - Doksy, 11 km od vodního zdroje Klokočka pro Mladou Boleslav, 9 km od vodního zdroje Dolánky pro Liberec a 3 km od vodního zdroje pro Mimoň. Koncentrace tetrachloretylenu podle měření laboratoří KHES a uranového dolu Hamr jsou překročeny více než 3 tisíckrát. Protože tato měření pocházejí z loňského roku a přes rozhodnutí, které bylo uděláno Vojenským stavebním úřadem, se do dnešního dne podle prověrky, kterou prováděla komise pro životní prostředí Severočeského KNV vůbec nic neudělalo. Je velké nebezpečí, že situace může být ještě horší a že jsou velice závažným způsobem ohroženy zdroje pitné vody pro více než 250 000 obyvatel, tak jak dotčené zdroje vody vypadají.

Prosila bych, aby se vláda tímto problémem zabývala, protože zatím nebylo umožněno, aby se tam dostali odborníci ; vrty byly prováděny v okraji místa, kde se předpokládá ekologická havárie a 29. Května se tam na naše vyžádání dostaví parlamentní skupina Federálního shromáždění, skupina poslanců České národní rady a budou přítomni i odborníci ze Severočeského kraje, kteří jsou zejména z vodohospodářské oblasti. Děkuji.

Předsedající místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslankyni Černé. Hovořit bude poslanec Duda, připraví se poslanec Alois Válek.

Poslanec Milan Duda: Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážená vládo, občané volebního obvodu 139 okresu Zlín mě požádali o závažnou interpelaci na předsedu vlády ve prospěch udržení úrovně péče o havarijní situace OÚNZ v okrese Zlín a ve prospěch diabetologického programu v České republice.

OÚNZ Zlín má 3 nemocnice, 5 poliklinik. Pracuje v nich 3 300 zaměstnanců, z toho 540 lékařů. Odpovídají za zdraví čtvrt milionu občanů. Všechna oddělení největší nemocnice ve Zlíně jsou na celkem velmi dobré profesionální úrovni a některá z nich známá i za hranicemi okresu ; tak např. interní klinika Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů se stala i centrem Světové zdravotnické organizace pro studium diabetů.

Nyní se však zlínské zdravotnictví dostalo do kritické finanční situace a není schopno provoz nemocnice udržet, protože je tíží deficit cca 30 milionů a při nejpřísnějších úsporných opatřeních je to nejméně 22 milionů. Tento deficit vznikl bez zavinění, prakticky v minulém roce, převážně tím, že vedení OÚNZ se nepodařilo, aby nově vystavené objekty a zařízení uvedené do provozu v druhé polovině minulého roku 1989 byly začleněny do rozpočtu letošního roku. Pozastavením různých stavebních prací se nedostává dokonce ani na neodkladné rozestavěné a schválené investiční práce, např. opravu prádelny. Zdravotníci nemají milion 250 tisíc na přidělenou bilanci sanitky Renault.

Přitom tento vůz stojí v Praze k odběru, mohl by sloužit a zachraňovat životy. Protože ani ONV Zlín ani KNV Brno nezajistilo alespoň nejnutnějších a nejpotřebnějších 22 milionů, zbývá jediné řešení - v dohledných 14 dnech v měsíci zastavit provoz jednoho velkého oddělení, a to chirurgie nebo interny. Znamená to poprvé v historii nemocnice okamžitý rozsáhlý pokles zdravotní péče o čtvrt milionu občanů s katastrofálními následky morálními a zhoršením péče o zdraví lidu.

Druhý problém, se kterým mám povinnost vás seznámit, je tzv. diabetologický program, který vzešel z iniciativy zdravotníků zlínské oblasti. Byla vybrána jako modelová pro výzkum péče o diabetiky a po mnoho let byl diabetologický program koordinován interní klinikou ve Zlíně. Cílem programu je všestranné zlepšení péče o nemocné cukrovkou v České republice, kterých je kolem půl milionu. Bylo třeba vytvořit personální a materiálně-technické podmínky pro to, aby každý diabetik byl co možná nejlépe vykompenzován a hlavně bylo třeba zabývat se otázkami preventivního charakteru, možností oddálit a léčit závažné komplikace diabetu a to nejen z pohledu zdravotnického, ale i sociálně-ekonomického a lidského. Vždyť u diabetiků se např. 25x častěji než u ostatní populace vyskytuje slepota, máme asi 1000 slepých diabetiků v České republice, nejzávažnější onemocnění ledvin se vyskytují 17x častěji, infarkt myokardu a cévní mozkové příhody 5x častěji. Tato čísla jsou smutná, kolem 3500 diabetiků má amputovánu jednu nebo obě dvě končetiny. Další nemocní jsou stále ohroženi, pokud nebudou léčeni moderně a na dobré úrovni. Prosadit realizaci tak široce pojatého programu nebylo možné bez centrálního koordinovaného úsilí. Za příklad slouží skutečnost, že i ty nejvyspělejší státy včetně Spojených států amerických přistupují k řešení složité otázky diabetu prostřednictvím celonárodního vládou sledovaného programu. O obtížnosti prosazení diabetologického programu u nás svědčí mimo jiné i skutečnost, že dřívější česká vláda program přijala jen platonicky a to až v době, kdy její dny byly již sečteny. Přes všechny potíže se první dvě fáze českého programového řešení diabetu završují a je třeba zajistit jeho kontinuitu. Je k tomu potřebný pevný, koordinovaný a státem garantovaný program. Všichni nemocní postižení touto nejzávažnější civilizační chorobou a jejich nejbližší příbuzní, rodiče a přátelé, by přijali s velkým zadostiučiněním a já bych prosil, kdybyste se, vážený předsedo vlády, výše uvedenými problémy ve vládě zabývali znovu, ztotožnili se s nimi a přispěli k jejich vyřešení. Zdraví je nejvyšší lidskou hodnotou. 42 roky opomíjená oblast zdravotnictví, zařazená mezi služby, se mzdami pokleslými pod průměr okresů a krajů, s klesající prestiží kdysi tak váženého povolání, se dnes stává životně důležitým problémem. Občané i zdravotníci okresu Zlín nemají jinou možnost situaci zachránit, než se obrátit na vás, vážený pane předsedo vlády i na Českou národní radu, aby jim vahou své autority pomohla. Za tuto pomoc vám děkuji i já.

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslanci Dudovi, hovořit bude poslanec Alois Válek, připraví se poslanec Karel Holomek.

Poslanec Alois Válek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dnes jsem obdržel dopis ministra zdravotnictví České republiky na svůj návrh na soustředění všech údajů z doby černobylského výbuchu a následujících let, za což panu ministru za svou osobu děkuji a dám ho na vědomí odborníkům - lékařům. Jelikož však autoři podobnou reakci předpokládali, mám prohlásit, že jejich závěr soustředit dostupné údaje se setkal s velkým pochopením lékařů z mnohých oblastí České republiky i Slovenska. Spolupráci nabídli také meteorologové. I když nebudou mít impuls ministerstva zdravotnictví, budou ve své snaze pokračovat, aniž by tím zanedbávali své běžné povinnosti lékaře. Ostatně na to mají dost času, protože stroncium jako produkt jaderné reakce, má dobu rozpadu sto let. Včera na novojičínském náměstí zahájil hladovku 24letý muž na podporu obžaloby tehdejšího vedení státu. I když mám proti tomuto způsobu protestu jisté výhrady, stále zůstává faktem, ať jsou důsledky na zdraví obyvatel větší či menší, že strana a další orgány moci zanedbaly základní opatření, aby k ohrožení nedošlo, např. už tím pořádáním prvomájových průvodů. Skutková podstata činu tedy zůstává a naši lékaři čekají na odpověď generálního prokurátora České a Slovenské Federativní Republiky, jemuž byla žaloba adresována. Děkuji vám za slovo. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslanci Válkovi, hovořit bude poslanec Holomek, připraví se poslanec Pavela.

Poslanec ČNR Karel Holomek: Pane předsedající, dámy a pánové poslanci, vážená vládo, od posledního našeho společného zasedání 12. 4. Byla celá naše společnost vzrušována projevy násilností skinheadů proti Romům a Vietnamcům s naprosto zřetelným rasovým podtónem. Necítím se být více kompetentní vyjadřovat se k těmto věcem, než kdokoliv jiný, ale velmi mučivě se zabývám otázkou, co je příčinou těchto jevů, protože zabránit jim administrativně, silou policie, příčinu jevu neodstraníme, objeví se nám zase na jiném místě a v jiné podobě. Dovolte, abych velmi stručně zrekapituloval podobné projevy a pokusil se najít jejich společného jmenovatele.

S naprosto nezakrytými projevy nenávistného rasismu jsme se už někdy v lednu setkali na východním Slovensku - v Medzevu. Nenávist tamního obyvatelstva se obrátila proti Romům v okamžiku, kdy několik z nich mělo dostat byty v běžném panelovém sídlišti a opustit tak své ubohé gheto na pokraji města. Co bylo asi příčinou hromadného výbuchu nenávisti jinak asi hodných a spořádaných lidí, možná že i křesťanů proti lidem, kteří po desítky let žijí v naprosto nesnesitelných podmínkách, jež musí nutně vzbuzovat spíše lítost, než nenávist ? Jak mohli ohrozit čtyři romské rodiny ostatní obyvatele ? Navíc rodiny už adaptované, jejichž otcové byli řádně a již delší dobu zaměstnáni v blízké fabrice. Přesto všechno se obyvatelé tohoto panelového sídliště nepochybně cítili ohroženi ve svých právech, v dosaženém stavu, v zaběhaných životních kolejích. Možná měli obavy o výchovu a nepříznivé ovlivňování vlastních dětí romskými dětmi. Podobně by se asi chovali nebo chovají běloši v Jihoafrické unii, kdyby se do jejich čtvrti nastěhovala černošská rodina. Možná to byla obava z precedensu, který by mohl vyvolat další a další pronikání Romů do sféry až dosud jejich výsostného působení. Možná, že to byla jen obyčejná závist někoho, kdo kvůli Romům nedostal byt. Ať tak či onak, byly to obavy, které náhle zčista jasna dokázaly vykutat ze záhybů mozku polozasuté představy o vlastní nadřazenosti své rasy a probudit je k nebývalé aktivitě. V každém z nás je zřejmě zasunut někde v podvědomí předsudek podobného druhu a může být aktivován v hodině pravdy. Ne každý se dokáže s tímto jevem vypořádat na důstojné úrovni. Ostatně, i komplexy, jimiž jsou mnozí Romové, do závorky si dejte barevní, nadáni, jsou předsudky obráceně pojaté a ony jsou mnohdy příčinou přecitlivělého a neúměrně dramatického hodnocení jevů.

Podívejme se nyní na Skinheady. Polovojenská organizace, každý její příslušník se výrazně odlišuje svým zjevem od svého okolí, mají svůj vlastní hudební projev. Proč zaměřili svoji nenávist proti Romům a Vietnamcům ? Ale mohou to stejně tak dobře být i černí Kanaďané, jak víte. V projevech Skinheadů je snaha po předvádění, budit pozornost, odlišit se. Romové je v tomto směru výrazně ohrožovali, nebyli už jediní. Tady někde je počátek nenávisti. Připouštím, že může být i obratně vyvolán, podporován a vydatně živen a já nepochybuji o tom, že se tak děje. Vietnamci jako gastarbeitři tuto nenávist ještě vyhrocují. Byla to tedy opět obava, pocit ohrožení, který vyvolal výbuch rasové nenávisti.

Dovolím si uvést ještě jeden případ. V Brně máme teď novou aféru. Podle sdělení personálu i ředitelů nejlepších brněnských hotelů se teď u nich objevují čas od času větší skupiny Romů, dokonce i s ženami a dětmi a tam obtěžují cizince, personál a ostatní hosty. V důsledku toho je Romům zabráněno ve vstupu do těchto zařízení a romská mládež lačná po diskotékách se nedostane na žádnou, leč by si ji sama zorganizovala v pronajatém sále. Na dveřích cedule s nápisem "Černým vstup zakázán" sice nejsou, ale Romy nebo mladé dívky a hochy se snědou tváří tam prostě nepustí. Co je příčinou tohoto zcela zřetelného projevu rasismu v našich restauracích ? Jistěže obava ze ztráty hostů, obava z menších výdělků při směně valut, prostě obava ze ztráty kšeftu. Zcela prozaická obchodnická obava tu opět vyvolává zřetelnou rasovou nenávist.

Nedovedu odhadnout, co se stane zítra nebo pozítří, ale zcela jistě to bude něco takového, co vyvolá obavy a strach z něčeho nebo někoho a probudí to, co je v nás zasuto, co si běžně nepřipouštíme, protože ono se to příliš nehodí, ale když je zle, zábrany jdou stranou. Takové jsou vždy projevy osvobození. Prosazuje se v něm nejen to dobré, ale i to špatné. Je to ovšem očistný proces, který si vyžádá svůj čas a své oběti.

Proč tohle vše nebylo možné ještě před půl rokem, je zřejmé. Není pochyb o tom, že tyto předsudky zde byly. Jenže tehdy je bylo možno trestat vším možným. Pokrytecká společnost jim nedovolila vyplavat nahoru. Dnešní rozvoj demokracie s sebou přináší i tento neblahý jev, protože dnes si to může dovolit každý. Hranici tvoří jen svědomí a morálka každého z nás, společnost a zákon zasahuje jen váhavě a pozdě, jak vidno.

Odpověď na otázku, jak zabránit projevům rasismu v našich podmínkách je tedy prostá i složitá zároveň. Odstraňme příčiny obav nejrůznějšího druhu, hlavně však sociální a ekonomické nerovnosti a zavládne i zde mír a pokoj. Ale to, jak se zdá, není tak jednoduché a tak na krátkou dobu.

Nedávno, 12. 5., přijal pan prezident zástupce Romské občanské iniciativy a vyjádřil jim svoji podporu. Vyjádřil i vážné znepokojení nad projevy rasismu. Je to jistě velmi povzbudivé. Současně však položil i sugestivní otázku v souvislosti s nevýraznými projevy naší policie při zásazích proti skinheadům v tom smyslu, že být poslancem ČNR, dávno by vyslovil nedůvěru příslušnému ministrovi. Ve skutečnosti tím byla vyslovena nedůvěra i České národní radě. Nechci polemizovat s tím, jak dalece je tato nedůvěra oprávněná či nikoliv. Jistě s tím souvisí otázka politické autority současné ČNR, rekonstruované tak, jak to jen vůbec bylo možné. V každém případě však ne příliš demokraticky. Proto tuto výtku lze přijmout s výhradami, uvážíme-li, za jakých podmínek ČNR za poslední dobu pracovala a pracuje.

Přesto nebo právě proto nezbývá než se vyjádřit i k této hozené rukavici. Jako člen výboru pro národní výbory jsem nucen se konkrétně zajímat i o práci policie. Byla také položena jiná, velmi jasná otázka : Jak je možné, že ze dne na den se ze silného policejního státu stane stát, kde je policie nedostatek ? Zní to velmi absurdně. Vysvětlení je velmi prozaické. Spousta příslušníků SNB začala studovat vysokou školu SNB. Tím byla sice získána spousta právníků, kteří tím nebyli použitelní pro službu na ulici, ale také ne pro právo, jak se ukázalo. Spousta příslušníků přešla do jiných útvarů, např. motorizovaných jednotek, k počítačům aj. Zase úbytek z ulice, kde donedávna působili jako nejsilnější složka předcházejí zločinu, už pouhou přítomností. Uvolněné místo zaujal zločin. To je jedna stránka věci. Podívejme se, co se asi děje v hlavě obyčejného policisty po 17. listopadu. Je divné, že se nyní bojí někde ostřeji vystoupit ? Chvíli potrvá, než si dokáže vše v hlavě srovnat, je to i holá existenční obava. Orientovat se správně v nynější situaci, kdo vlastně zákon přestupuje a kdo nikoliv, není tak jednoduché.

Nechci nikoho omlouvat. Pokusil jsem se jenom nastínit problematiku, jak se mi jeví poměrně zblízka. Vše vypadá při bližším ohledání poněkud jinak, než se na první pohled zdá. Proto si myslím, že zpochybňovat měsíc před volbami práci ministra v resortu tak obtížném je nerozumné. Spíše se zamysleme spolu s vládními činiteli nad tím, - a už se tak zřejmě stalo, - jaká konkrétní i časově termínovaná opatření provést a dbát o jejich důkladnou realizaci.

Dovolil bych si ještě odbočit poněkud stranou, i když to s touto otázkou vysloveně nesouvisí. Je to záležitost nových cenzorů, jak jsme ji slyšeli nedávno z úst známého pouličního bouřliváka brněnského původu, který si odskočil do Prahy a zde sklidil neméně bouřlivou odezvu. Jde o to, že je opět zpochybněna role a činnost České národní rady v případě volby předsedů senátů. Domnívám se, že k této záležitosti se ČNR postavila zodpovědně a jen ministryně spravedlnosti asi dobře dokázala vychutnat výsledky našeho dvoukolového jednání. Spokojenost se zvolenými soudci příliš veliká není. Byli-li zvoleni, pak jen proto, že jiné možnosti nebylo, jak nás dokázala výmluvně přesvědčit paní ministryně. Za dané situace nechci ani já argumenty paní ministryně zpochybňovat. V opačném případě by si soudcovský talár museli obléci oni pouliční bouřliváci. Revoluční úroveň soudů by nepochybně vzrostla. Jak by to bylo s právem, netroufám si domyslet. Děkuji vám za pozornost. /Potlesk/

Předsedající místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslanci Holomkovi za jeho závažné vystoupení k závažné problematice. Než bude hovořit poslanec Pavela, s faktickou poznámkou k tomuto vystoupení se přihlásil poslanec Kalvoda. Dám mu slovo.

Poslanec J. Kalvoda: Pane předsedající, vážení poslanci, kolegyně a kolegové. Měl bych k tomu, co právě odeznělo mnoho co říci a přihlásil jsem se k faktické poznámce proto, protože se domnívám, že je vhodné, aby tu právě nyní odezněla. Chci vás stručně informovat, že předsednictvo ČNR při svém posledním zasedání zřídilo komisi pro bezpečnostní politiku v České republice, že tato komise se sešla po prvé v úterý tohoto týdne a od té doby se schází denně a sejde se i po skončení plenární schůze.

Předmětem jednání této komise, která je komisí předsednictva, jehož prostřednictvím může jakékoliv své poznatky nebo stanoviska uplatnit, a proto je nepřednáším dnes na tomto plénu, ale obsahem mého vystoupení bude informace o tom, že se tak stalo, případně, co se stalo.

Tedy předmětem práce této komise je, jak vyplývá z jejího názvu, bezpečnostní politika, její aktuální otázky, které tvoří těžiště přednesu pana poslance Holomka. Všemi těmito otázkami se komise vlastně 3 dny zabývá ; je to, jak pochopíte, příliš krátká doba na to, aby si její závěry činily nárok na jakoukoliv hlubší analýzu současného stavu. Ale pokusila se reflektovat alespoň to, co byla schopna zjistit. Pro informaci : Komise požádala resort ministra vnitra o poskytnutí zprávy, požádala v zápětí o doplnění zprávy o vývoji bezpečnostní situace v ČR od ledna do května t.r. a konečně při včerejším jednání této komise byl přizván ministr vnitra dr. Hrazdíra, který poskytl ještě ústní doplnění podle požadavků a potřeb členů komise.

Tato komise se rozhodla nečekat na zaujetí alespoň dílčího stanoviska, je připravena učinit ještě dnes po skončení plenárního zasedání - a je připravena toto své dílčí stanovisko s výhradou krátké doby svého fungování a výhradou toho, co byla vůbec fyzicky schopna zjistit přednést vůči předsednictvu České národní rady. Já nejsem oprávněn vůbec se vyjadřovat k těm závěrům, ale chci jen říci, že komise na razila při zkoumání celého problému na otázky jak koncepční, otázky až ústavně-právně kompetenční, narazila i na otázky praktické a dílčí závěr komise bude krom jiného obsahovat i zcela konkrétní doporučení, které komise navrhuje, aby předsednictvo ČNR adresovala vládě České republiky a jeden zcela konkrétní podnět, adresovaný orgánům činným v trestním řízení, který souvisí s tím, co zde přednesl pan poslanec Holomek, považoval jsem za nutné plénum s touto situací seznámit. Děkuji.

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslanci Kalvodovi, myslím, že to byla nutná informace pro celou ČNR, hovoří poslanec Pavela.

Poslanec ČNR Josef Pavela: Pane místopředsedo, vážená česká vládo, paní a pánové poslanci, podle platných zákonů vzhledem k tomu, že u nás není provedena odluka církve od státu, jsou duchovní všech církví placeni ze státních prostředků. Jedním z kladných výsledků listopadové revoluce je i skutečnost, že kněží nejsou zbavováni tzv. státního souhlasu nebo lépe řečeno k výkonu kněžské služby není státního souhlasu potřeba. Ani není administrativními opatřeními snižován počet uchazečů o kněžská povolání. Tím nepochybně narostl počet aktivních kněží, stejně jako se letos zvýšil počet církevních představených, jako biskupů apod. Obracím se proto jménem poslanců lidové strany na pana ministra kultury s dotazem, zda jsou zajištěny finanční prostředky na úhradu mezd tohoto zvýšeného počtu kněží, když plán zřejmě s tímto stavem nepočítal. Pokud tomu tak není, žádám, aby byla provedena nezbytná opatření k zajištění těchto prostředků z rezervy rozpočtu. Kromě toho je nutné, aby byl přezkoumán způsob a výše odměňování duchovních, kdy podle současného stavu výše jejich platů je více než ponižující. Nejen že neodpovídá jejich vysokoškolskému vzdělání, ale není ani na úrovni nekvalifikovaných pracovníků. Vzhledem k jejich vzdělání a velkému vlivu ve výchově by jim určitě měl být přiznán plat středoškolských profesorů.

S druhou interpelací se obracím na pana ministra školství. Z ústavy byl vyškrtnut mj. článek o výchově v duchu marxismu-leninismu. Také byla zrušena diskriminační opatření při přihlašování do výuky náboženství, které byly zneužívány proti samotným dětem i jejich rodičům. Až posud je všechno v pořádku. Současný stav morálního uvědomění a z toho vyplývající části mládeže i dospělých však nasvědčuje, že ve výchově je jakési vakuum, které vzniklo odstraněním povinné výuky náboženství ze škol bývalým totalitním systémem. Nahrazení této výuky výchovou marx-leninskou tuto situaci jen zhoršilo. Jistě, že není možné ani rozumné nadiktovat znovu povinnou náboženskou výuku pro všechny. Žádám však proto jménem poslanců Československé strany lidové, a také jménem mnoha občanů ze svého okolí, aby byl do výuky na základních a středních školách všech stupňů zařazen povinný předmět morální výchovy nebo etiky nebo jak bude tento předmět případně nazýván. V rámci tohoto předmětu pak děti z křesťanských rodin podle přání rodičů by měly být vyučovány náboženství, děti ostatních rodin by absolvovaly všeobecnou morální výchovu. Jsem přesvědčen, že zavedení takovéto povinné výchovy přispěje nejen k omezení problémovosti mládeže, ale také k morálnímu povznesení všech občanů a ke zlepšení vzájemných vztahů mezi lidmi i vztahů k celé společnosti. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Josef Kaňa: Děkuji poslanci Pavelovi, tím jsme vyčerpali přihlášené v té úvodní fázi. Je přihlášeno dalších asi osm poslanců, nebudu je číst jmenovitě, ale dostanou postupně slovo tak, jak se přihlásili. Nejdříve se přihlásil poslanec Benda, připraví se poslanec Krystyník.