Česká národní rada 1986 – 1990

Poslanec Alois Válek: Vážený pane předsedo, dámy a pánové poslanci, obdržel jsem dopis od několika desítek lékařů z naší nemocnice s poliklinikou v Novém Jičíně. Jelikož se domnívám, že se netýká jenom našich problémů, dovolte, abych vám ho přečetl.

Je adresován generálnímu prokurátorovi České a Slovenské federativní republiky.

Věc: Podnět k zahájení trestního stíhání proti členům předsednictva ÚV KSČ, činným v roce 1986, a členům předsednictev všech krajských a okresních výborů, činných v roce 1986, a dále proti předsedům vlád ČSSR, ČSR a SSR, činným v roce 1986, z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a trestného činu úmyslného obecného ohrožení podle § 179 trestního zákona.

Odůvodnění: Jmenovaní konkrétní členové výše uvedených orgánů se dopustili jmenovaných trestných činů tím, že v době výbuchu atomové elektrárny v Černobylu ve dnech 26. 4. až 4. 5. 1986 nezrušili konání prvomájových oslav 1. 5. 1986 a tím zavinili vystavení velké části našich národů radioaktivnímu záření z vybuchující jaderné elektrárny v Černobylu.

V dalších dnech pak nezajistili výměnu písku v jeslích a mateřských školách a nezakázali vycházky těchto dětí. Došlo tedy k ozáření a ohrožení nejmladší generace našich národů.

Z lékařského hlediska lze hodnocení uvedených trestných činů kvalifikovat i jako hromadný útok na zdraví národa. Lze dokázat, že výše uvedení funkcionáři o výbuchu elektrárny věděli a museli být informováni o zvýšené radioaktivitě na území státu, neb se na všech hygienických stanicích provádělo měření.

Žádáme proto orgány činné v trestním řízení o zjištění konkrétních osob uvedených orgánů a zahájení trestního stíhání.

Toto žádá 33 podepsaných lékařů nemocnice s poliklinikou v Novém Jičíně. Je to datováno 11. 4. t. r. a bylo to odesláno v minulých dnech.

Chtěl bych dodat, že 1. května 1986 byli obyvatelé naší vlasti jako vždy nuceni složit hold komunistické straně. Milióny nohou vířily prach seřadišť, náměstí a ulic, prach promísený radioaktivními částicemi, který tak měl možnost vnikat do dýchacího ústrojí lidí daleko snadněji a ve velikém množství. K tomu z tribun s bohorovným klidem přihlíželi představitelé strany a státu z výše svých zdánlivě neotřesitelných pozic, které jim dovolovaly ignorovat nejen skutečné tužby občanů, ale také hazardovat s jejich zdravím. Lidé defilovali před zraky funkcionářů, kteří museli znát nebo alespoň předpokládat důsledky černobylské katastrofy.

Zástupy šly podobně jako stáda ovcí, které byly nejvíce zasaženy, protože nedostatek zimního krmiva přinutil chovatele, aby je ponechali na pastvinách. Měření poprvé provedené v našem okrese v souvislosti s Černobylem potvrdila, že maso ovcí, pasoucích se na první jarní trávě, obsahovalo v roce 1986 1476 becquerelů, o rok později 1860 a v roce 1988 jen 191 a v minulém roce pouze 63 becquerelů. Hovězí dobytek byl však z pastvy pohotově přemístěn do stájí podle pokynů nadřízených orgánů. Dobytek byl sice zahnán pod bezpečnější střechy kravínů a čerstvá tráva nesměla být zkrmována, lidé však byli naopak nahnáni do ulic v rámci pověstného pochodu, aby demonstrovali své díky a podporu straně za všech okolností, i za cenu ohrožení vývoje a zdraví nejen jích samých, ale i dalších generací. Naše děti si dále hrály na pískovištích jeslí a škol v písku, který z anorganických látek nejlépe absorbuje veškeré zplodiny civilizace a byly tak vystaveny maximu ohrožení. Od roku 1986 výrazně stoupá počet nových onemocnění zhoubnými nádory, jak dokládá tabulka, přiložená k dopisu lékařů. Co asi vedlo bývalé představitele našeho státu k tak nezodpovědnému a zločinnému zanedbání péče o zdraví lidu, kterou se vždy tak holedbali? Jedině snad snaha po neomezeném udržení moci a privilegií, moci, která se za čtyři roky zhroutila pod obrovským odporem občanů, kteří konečně prohlédli lživost a neschopnost svých vládců. Některé činy vedoucích činitelů KSČ však nesmí být zapomenuty ani prominuty. Jedním z nich je právě zatajování a bagatelizování černobylské katastrofy a jejích důsledků na území naší republiky. Navrhují proto ministru zdravotnictví a sociálních věcí České republiky, aby vyzval příslušná zdravotnická zařízení a okresní hygienicko-epidemiologické stanice k soustředění potřebných údajů od dubna 1986 a jejich zveřejnění, aby tak byla prokázána míra ohrožení obyvatelstva. Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Válkovi, s faktickou poznámkou k jeho vystoupení se hlásí poslanec Mikan. Prosím.

Poslanec Vladimír Mikan: Pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, navrhuji, aby do zmíněného podnětu byly zahrnuti i funkcionáři hygienické služby, protože nesplnili své zákonné povinnosti a zejména morální povinnosti lékařů. /Potlesk./

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Mikanovi, hovořit bude poslanec Lesák, připraví se poslanec Struska.

Poslanec Josef Lesák: Pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, přicházím sice se třemi interpelacemi, ale ujišťuji vás, že se do časového limitu docela určitě vejdu. Přes prohlášení pana předsedy vlády dr. Pitharta o snaze minimalizovat dopady přestavby ekonomiky do sociální sféry a přes obdobná ujištění vládních činitelů - a já opravdu věřím v upřímnost jejich snah - určité obavy o úroveň sociálních jistot našich spoluobčanů, kteří mají už za sebou svůj aktivní produktivní věk, jsou a stejně jako jsou mezi občany trvale zdravotně postiženými.

Obracím se tedy na pana předsedu vlády České republiky o zvážení a případné zajištění realizace těchto návrhů:

1/ poskytnutí slevy na jízdném po jeho úpravě u důchodců, kteří mají důchod nižší než 2000 korun měsíčně, jednalo by se o slevy na ČSD i ČSAD. Přitom by byly poskytovány na základě předloženého potvrzení, vystavovaného doručovacím poštovním úřadem, ne starší jeden rok.

2/ poskytnutí možnosti zakoupení celoročních volných jízdenek v rámci ČSD, případně i ČSAD za ceny odstupňované podle výše jejich důchodu, např. do 1500 korun za hodnotu 200 korun, do 2000 korun za 500 korun, do 2500 korun 1000 korun nebo obdobně.

3/ snížení věkové hranice pro poskytování bezplatné městské hromadné dopravy z dosavadních 70 let na 65 let věku.

4/ zavedení slev pro důchodce samoplátce poukazů na lázeňské pobyty, a to odstupňovaně zase podle jejich příjmů, do 1500 korun měsíčně na 50% jejich ceny, do 2000 korun měsíčně snížení o 30%, do 2500 korun o 10%.

Druhé dvě interpelace spadají do sféry rehabilitací. V minulých dnech byl přijat ve Federálním shromáždění zákon o soudních rehabilitacích. Jeho účelem je kromě jiného odškodnit všechny, kteří utrpěli v době vlády komunistické strany perzekuci, kteří trpěli zneužitím trestních zákonů. Jsou však lidé, kteří utrpěli škody nejen fyzické či hmotné, ale i lidé, kteří díky svým statečným a nekompromisním postojům nemohli dosáhnout zvýšené úrovně vzdělání. Tito lidé neměli příležitost uplatnit v životě svůj talent, své vlohy. Domnívám se, že by stálo při nejmenším za úvahu poskytnout morální satisfakci těm, kteří jako jediní v únoru 1948 se postavili na aktivní odpor proti úsilí komunistů o získání absolutní moci. Poskytnout aspoň morální satisfakci vysokoškolákům, z nichž 4 500 bylo odplatou vyloučení z vysokých škol. Dnes se jedná již jen o několik stovek lidí vesměs 65-70ledtých a starších. Žádám tedy pana ministra školství, tělovýchovy a mládeže, aby posoudil a projednal s představiteli našich vysokých škol např. možnost přiznání čestných akademických titulů těmto lidem. Chápu, že s akademickými tituly nelze nakládat bez uvážení, ale lze stanovit určitá kritéria, např. délku studia, k nimž by se přihlíželo. Podotýkám, že by to státní pokladnu nestálo prakticky nic, pro tyto lidi by to mělo asi jediný význam, že by si na své parte mohli nechat připsat, nebo jejich příbuzní akademický titul. Myslím si, že morální zodpovědnost naší společnosti vůči těmto lidem by měla být podobným způsobem vyjádřena.

Třetí a poslední - dědictví minulosti neseme sebou neustále. Vím, že je velmi těžké se s ním vyrovnat, ale jsou dluhy, které bychom měli a musíme splatit. Jedním z nich je strastiplný osud četných našich vojáků, kteří bojovali v zahraničí. Jejich odměnou byla ve velké míře případů ztráta nejen veškerých poct, po kterých nakonec netoužili, ale i ztráta hodností, svobody a dokonce i života..

To vše je dílem let, kdy náš stát byl ovládán totalitní klikou komunistické strany, Ano. Federální shromáždění přijalo zákon o soudních rehabilitacích, ale jsme tímto vyrovnáni s tím množstvím statečných lidí? Domnívám se, že nikoliv a žádám tedy proto pana předsedu vlády České republiky pokud možno projednal s ministrem národní obrany možnost morální rehabilitace všech příslušníků oddílů našich letců, tankových brigád a ostatních bojových svazků našich zahraničních vojsk, aby tato rehabilitace proběhla slavnostním způsobem ke dni 9. 5. letošního roku, 45. výročí osvobození naší vlastní spojeneckými armádami. Je to skutečně to nejmenší, co můžeme udělat pro ty, kteří neváhali jít do boje za svobodu nás všech a kteří v tomto boji byli od počátku vypuknutí války až do jejího konce. Děkuji. /Potlesk./

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji panu poslanci Lesákovi. Hovořit bude poslanec Struska, připraví se poslanec Jaroslav Kraus.

Poslanec Vladimír Struska: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení hosté, jeden řecký sofista řekl: "Nic není, a kdyby něco bylo, nedalo by se to poznat. A kdyby se to dalo poznat, nedalo by se to sdělit ."

Já se v následujících slovech pokusím vám sdělit nesdělitelné. Omlouvám se za to, neboť lidé, kteří skutečně dosáhli až na samou dřeň života, na samé dno úzkosti, na samé dno bezbřehé bídy, utrpení a ponížení, neradi o tom mluví, a ani nedokáží.

Dovolte mi, abych vám připomněl článek 5 ze Všeobecné deklarace lidských práv, která je závazná a potvrdila ji většina vlád světa včetně naší vlády: "Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu." Jak byl tento článek plněn v Československé socialistické republice, tomu nasvědčuje moje osobní zkušenosti.

4. března 1949 na ulici v Dejvicích na mne skočili tři příslušníci StB, odvlekli mě do auta a po cestě do Bartolomějské ulice mi hned vyrazili dva zuby. Tam jsem se musel svléknout, sebrali mi hodinky s tím, že už je nebudu potřebovat. Zavázali mi oči a svázali mi ruce dozadu a za ty ruce mne pověsili na skobu na futro. Přitom mne neustále bili. Tím, jak se mi vyvracely ruce, nemohl jsem dýchat, dusil jsem se.

Tento způsob výslechu trval celou noc, kolikrát jsem omdlel, nevím. Tehdy ještě neměla StB propracován svůj systém tak dokonale psychologicky, jak uvádí Artur London ve své knize Doznání. Oni hlavně pořád bili na všechny způsoby. Trvalo to skoro každou noc asi tři neděle. Jeden z nejpoužívanějších prostředků při tomto způsobu zacházení s lidmi je ručník. Namočený a přiložený na nohy nebo záda způsobuje daleko větší bolest a rány nejsou tak vidět.

Jednomu z nejbestiálnějších způsobů mučení říkali příslušníci "rajský protlak" nebo "telecí bečení". Je to způsob kdy za pomoci kroucení ručníkem jsou pozvolna drcena varlata. Měl jsem štěstí, že jejich pozornost se na mne tak nesoustřeďovala, takže po skončení celého toho martýria mi zůstalo v puse sedm zubů, přeražená žebra a zhmožděniny po celém těle.

Jiní mí kolegové na tom byli hůře. Podplukovníka Brixiho utloukli. Skutková příčina toho všeho bylo, že jsem byl v písemném styku s dr. Hřebíkem - bývalým starostou Sokola, žijícím v té době již v USA, což byla špionáž, a dále že jsem seznámil několik lidí, kteří nesouhlasili s komunistickým systémem a přemýšleli, co proti tomu dělat.

Soud začal 30. května 1949 a skončil 9. června 1949. Byl to monstrproces. Ze 14 obžalovaných vynesl dr. Novák, předseda soudu, devět rozsudků smrti. Čtyřem nám to bylo změněno v doživotní žalář. Pět rozsudků bylo vykonáno 18. července 1949. Předposlední byl popraven pan Hubálek, otec poslance Hubálka.

Mám na ně hroznou vzpomínku. Při jednom čekání na výslech jsem slyšel hrozný dětský pláč a křik - to bili příslušníci StB malé děti pana Hubálka před paní Hubálkovou, aby ji přinutili, aby svědčila proti svému manželovi. Při vynášení rozsudku skandovala klaka na galérii "oběsit, oběsit …" jako na hokeji.

Zcela v duchu tohoto fantasmagorického Kafkovského světa musela paní Soková, manželka popraveného plukovníka Soka, za tři měsíce mučení svého manžela v proslulém hradčanském domečku s následnou popravou svého chotě zaplatit 16 000 Kčs. Doklad je uložen v dokumentačním středisku Konfederace politických vězňů ČSR.

Začala další etapa mého života. A tak jsem měl na cele ceduličku s nápisem "Trest končí úmrtím". Ve 23 letech to bylo málo povzbuzující. Začala mi jiná univerzita než ta, kterou jsem doposud studoval.

Bory - tam mne šokoval velký nápis "Prací ke svobodě". Jak mohli tak krátce po válce propagovat stejné zásady jako nacisti v koncentračních táborech ?

Mírov a Leopoldov. Nevím, který kriminál byl horší a který velitel byl větší sadista. Zda kapitán Šafarčík na Borech nebo Weis na Mírově. Po pěti letech těžkého žaláře jsem odjížděl z Leopoldova spolu s dalšími asi třemi sty vězni autobusy na těžbu uranu na Bytíz u Příbrami. Byli jsme svázáni vždy dva dohromady a jeli jsme nonstop celý den bez jakékoliv hygienické přestávky. Přijeli jsme z Leopoldova na Bytíz k večeru, špinaví jako dobytek. A hned jsme fárali na noční směnu. Žádné zaškolení, žádné ochranné pomůcky, nic.

Hornická práce je velmi těžká. Vážil jsem v té době 42 kg, neboť v Leopoldově byl permanentní hlad. Rukama jsme vybírali uran, pili radioaktivní vodu, byli jsme v jednom špinavém prádle, které bylo radioaktivní. Kdo nesplnil cyklus, tj. navrtat, odstřelit a vyfedrovat, byl na šachtě tak dlouho, dokud to neudělal, třeba 16 hodin. A ještě dostával poloviční dávky jídla. Šachta si přitom neustále vybírala svou krutou daň v podobě smrtelných úrazů nebo aspoň zmrzačení.

Po práci se chodilo na brigády. Někdy, když poměry už nebyly únosné, jsme vyhlašovali hladovky. Tak se stalo, že jsme v roce 1955 tři tisíce lidí hladověli asi deset dní, než se nám podařilo prosadit zlepšení poměrů. Šokující bylo vždy, když se někdo pokusil o útěk a byl zastřelen. Přitáhli ho za nohy na apelplatz a celý tábor musel nastoupit a museli jsme pochodovat kolem zastřeleného. Kdo smeknul čepici, šel okamžitě do korekce.

Korekce je zařízení v každé věznici nebo na táborech, kde jsme dostávali každý třetí den poloviční dávku jídla, a ještě jsme si museli platit za každý den 28 Kčs. Ve vzpomínkách mám jeden z otřesných zážitků. Nástup směny na Nikolaji. Tam se šlo asi 2 km z tábora na šachtu dlážděným koridorem. Aby nikdo neutekl, vymysleli příslušníci systém: 300 vězňů si stouplo těsně za sebe, omotali nás ocelovým lanem, lano uzamkli zámkem a na povel jednoho vězně jsme pochodovali. Nevzhledný balík lidí, brodící se blátem.

Píší se padesátá léta dvacátého století - období nejdokonalejšího humanismu, co na světě byl, jak nám zdůrazňovali komunisté.

A byl-li život mužů v komunistických koncentrácích těžký, život žen byl ještě horší. Do věznic nastupovalo po "vítězném únoru" tisíce mladých děvčat a žen, a po deseti letech odcházely ztrhané, zničené, šedivé stařeny, většinou nemocné a bez naděje, že si založí rodinu. A takto samy nyní opuštěny dožívají.

A co taková Boženka Kopuletá ? Manžela jí popravili v roce 1949 a jí zranili při výsleších páteř, že od té doby do dnešního dne je připoutána na lůžko. Tisíce takových děsivých lidských osudů, hrůz, ponižování a utrpení přineslo vedení KSČ svému vlastnímu lidu.

Po necelých 12 letech v 35 letech svého věku jsem byl propuštěn. Po svém návratu jsem založil rodinu, ale perzekuce pokračovala dále na manželce a na dětech. Já sám jsem zase musel nastoupit vojnu u černých baronů. 40 let represe.

Proč tomu tak všemu bylo ? Proč vystoupila spodina lidské společnosti ze svých doupat a dostala se k vedení státu, aby začala praktikovat organizované násilí na vlastním národě? Každý totalitní systém vždy vychází z filosofie nenávisti. Filosofií rasové nenávisti byl prosycen nacistický totalitní systém a filosofií nenávisti třídní byl napojen komunistický totalitní systém. Nenávist však není tvůrčí, plodí zase jenom nenávist a režim na nenávisti postavený končí vždy vlastním zhroucením na smetišti dějin.

Já z tohoto místa prohlašuji, že přes všechno, co jsem zažil, viděl, slyšel a čeho jsem byl svědkem, necítím žádnou nenávist. Sám se tomu divím, jak je to možné. Zpytuji svoje nitro, ale nenacházím stopu nenávisti. Co však cítím velmi silně, je stud, bezbřehý stud nad tím, co páchali Češi Čechům, Slováci Slovákům ve jménu nějaké zcestné filosofie. Bezbřehý stud nad tím, kam až, do jakého bahna sestoupila lidskost tohoto národa. Bude trvat generace, než se tyto morálně psychologické devastace lidské duše, psychiky a charakteru podaří odstranit.

Nepřísluší mi soudit činnost totalitního komunistického systému. Soud dějin jistě vydá svůj ortel nad tím, že již od roku 1929 vedení KSČ zrazovalo zájmy svého lidu a dopouštělo se velezrady, jak nám dosvědčuje Klement Gottwald, když prohlásil ve sněmovně: "Ano, my se učíme v Moskvě, jak vám zakroutit krkem."

Soud dějin zjistí, od kdy začali připravovat státní převrat. Já sám jsem v roce 1947 byl svými přáteli z KSČ vyzván slovy: "Dej se k nám. Máme zbraně a budeme dělat převrat." Soud dějin odsoudí vedení KSČ za to, že si pozvalo na katanskou práci odborníky ze Sovětského svazu - při mých výsleších jsem viděl ministra Noska se sovětskými důstojníky, a že začali provádět promyšleně genocidu celých struktur národa, jako byli kněží, zemědělci apod.

Nechápu, a nikdo mi ještě nevysvětlil, jaký je rozdíl zločinnosti v tom, když gestapák někoho utloukl při výslechu k smrti, anebo v tom, když příslušník StB Čech a Mácha utlučou kněze Toufara. Nebo umučí Konečného, svážou ho do kozelce, naloží do kufru automobilu, odvezou ho z Prahy až na Slovensko, kde si musí vykopat hrob a zastřelí ho ranou do týla. To je neoddiskutovatelná fémová vražda.

A co takových bylo. Před nedávnem mi bratr Pavla Wonky četl svědectví, jak zemřel. Svlékli ho do naha, přivázali na mříže a pak ho tloukli. Nejdříve křičel, pak sténal a pak už nebylo slyšet nic než rány. Zločiny páchají zločinecké organizace.

Na co však nemusíme čekat, až soud vynese svůj ortel, je pozvání vojsk v roce 1968. Souhlasím naprosto s žalobou na vedoucí představitele KSČ, protože se tím dopustili velezrady.

Pokud se týká rehabilitace - nikdo nemůže nahradit těm všem postiženým, co ztratili. Patří veliký dík paní ministryni Burešové, jak tak iniciativně přišla se svým návrhem, který se těm starým a nemocným lidem stane satisfakcí, že stáli na správné straně, na straně lidskosti, svědomí a demokracie. Končím s prosbou na vás, mladé, kteří zde budete nadále zasedat - nepřipusťte již nikdy, aby přišla do tohoto státu totalita, ať je to totalita fašistická nebo komunistická, ať přijde zprava nebo zleva. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Vlad. Struskovi, hovořit bude poslanec Jaroslav Kraus, připraví se poslanec Krejčí.

Poslanec Jaroslav Kraus: Pane předsedo, paní a pánové poslanci, vážená česká vládo, se jménem Husovým na rtech zápasili naši otcové o své češství. Dnes začínáme číst v novinách články, které mají téma - ne Palacký, ale Pekař, přičemž před jméno Palacký se předsouvá ironizující pan. Na Husa a na českou reformaci navazoval i Masaryk. Husitství se předhazuje, že se ho dovolávala totalitní ideologie posledních 40 let. Zcela nelegitimně se ho dovolávala, protože se musí říci, že ze čtyř artikulů pražských dva nebyly za komunistické vlády splněny - aby bylo slovo boží svobodně hlásáno a aby byli zbaveni smrtelní hříchové. Já jsem si přinesl tento kalendář, stolní kalendář na rok 1990, který má - jaká ironie - název Český rok. Tam se ke dni 6. Července dočteme, že toho dne má jmeniny Vladěna. Já když slyším Vladěna, tak si představím 15letého žabce v minisukních, který má na tričku přes prsa napsáno třeba love in … nebo podobnou duchaplnost. Věru, tedy důstojná nástupkyně Mistra Jana. Já musím sebekriticky a s kajícností a lítostí říci, že reformační církve za těch posledních 40 let nenašly v sobě dost odvahy, aby parazitování komunistické ideologie na husitství kladly překážky dost kategoricky. Já se obracím na pana ministra kultury s podnětem. Zařiďte prosím, pane ministře, aby u data 6. Července bylo uvedeno, že je to den, kdy byl upálen Mistr Jan Hus a dále se obracím ještě s jedním podnětem, o kterém nevím, jestli je realizovatelný, a sice aby se Vladěna přestěhovala na 7. listopad a 6. červenec by tam mohl mít buďto Imoteus nebo Joel. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji a dovolte mi malou poznámku, která souvisí s tím, co říkal pan poslanec. Vím, že Federální shromáždění neschválilo dosud státní svátky - zákon FS o státních svátcích a významných dnech a že jsme se jako Česká národní rada vyjadřovali k tomuto zákonu Federálního shromáždění. Vím, že z podnětu ČNR byl zapracován např. 5. květen jako den povstání českého lidu a nevidím tudíž překážku, aby event. příslušný výbor event. předsednictvo dalo podnět, vím, že to už odeznělo i ve Federálním shromáždění, aby 6. července byl i památným dnem Mistra Jana Husa vedle Cyrila a Metoděje. A můžeme to projednat ve výborech případně v předsednictvu a bude to mít účinek stejně vážný a závažný jako zásah pana mistra. Děkuji panu poslanci Krausovi, hovořit bude poslanec Krejčí, připraví se poslanec Petr Lom.

Poslanec Josef Krejčí: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážení poslanci, vážené poslankyně, pokládám za svou povinnost vás seznámit - především paní ministryni dr. Burešovou a další odpovědné činitele o současné situaci v nechvalně známé věznici ve Valdicích. Situace v tomto nápravně výchovném ústavu není již delší dobu dobrám. Minulý týden zde došlo znovu ke stávce, ne však ke vzpouře, jak docházely různé informace, které přenášely neklid v okolí. Jako předseda ONV v Jičíně jsem v této věznici od minulé středy pravidelně denně a někdy tam trávím hodně hodin. Ke stávce došlo z důvodů, že nebyly splněny sliby odsouzeným. Jsem spolu s novým náčelníkem okresní Veřejné bezpečnosti majorem Floriánem, který má rovněž velký zájem o klid v tomto ústavu, ve stálém styku nejen s vedením útvaru a ústavu, ale také především s mluvčími odsouzených. Minulý čtvrtek, kdy byla situace nejhorší, jsme odpoledne i večer procházeli celami vězňů a hovořili s odsouzenými. Můj poznatek je ten, že současný klid a pořádek bohužel udržují mluvčí odsouzených. Překvapilo mne, že až doposud jsem neslyšel žádné hrubé slovo, ani narážky od vězňů, byl jsem překvapen kázní, je to až k neuvěření. Velmi dobrý vliv zde mají dva kněží, kteří sem denně i večer docházejí a od ledna zde odvedli velmi prospěšnou práci k uklidnění a k dobrému chování vězňů. Věřím, že v tomto se mnou souhlasí paní ministryně dr. Burešová. Velkou důvěru odsouzení mají také k zástupci náčelníka Správy ústavu nápravné výchovy v Praze panu plk. Kleinovi a kapitánu Matuchovi. Toto sem často dojíždějí a snaží se rovněž situaci uklidnit. Pan plukovník Klein prohlásil, že kdyby v Leopoldově působili tito dva kněží, nikdy by tam nedošlo k takové situaci, k jaké došlo. Z dosavadního mého konstatování by se dalo říci, že vězni jsou nevinni. V žádném případě to nemyslím, nejsou to žádní beránci. Nechci se vůbec zmiňovat o vrazích či hrubých násilnících.

Pouze o recidivistech, ať se to komu líbí či nelíbí, ale tito recidivisté často dostávali další tresty za maličkosti, neúměrně vysoké. Chce mi snad někdo tvrdit, že tyto věznice byly opravdu nápravné či výchovné ? Zajímal se někdo, v jakých podmínkách tito lidé žili, jak se s nimi zacházelo, nemyslím jen násilí fyzické, ale i psychické, a to je ještě někdy horší než fyzické, počínaje urážkami, ponižováním apod. Zde se tito lidé nevychovávali, nenapravovali, naopak, zatrpkli, nenáviděli a někteří toužili po pomstě. Proto byly také velké obavy v okolí v prvních dnech letošního roku při jejich propuštění. Bylo však zarážející, s jakou rychlostí byli po vyhlášení amnestie propuštěni, když na to byly tři týdny. Nebyl to snad záměr, aby se dobře míněná amnestie zvrátila ? O tom by se dalo hodně hovořit, stejně tak o situaci v ústavech. Nechci a ani nemohu to rozebírat pro nedostatek času, ale i z jiných vážných důvodů. Současná nezávislost soudů je až příliš nezávislá. Míním tím, jak dlouho trvá projednávání podmíněného propuštění, revize rozsudku a milosti, to všechno u vězňů vzbuzuje nedůvěru.

Z dalších příčin došlo ve Valdicích ke stávce, která však není okupační a rozhodně byla nejmenším volitelným zlem. V sobotu zde nastoupil nový velitel útvaru podplukovník Blažej. Dnes má nastoupit i nový velitel ústavu. Skládá se v ně důvěra. Velkou důvěru odsouzených má i paní ministryně Burešová.

Snahu o spravedlivé řešení má i zástupce krajské prokuratury i okresní prokuratury v Jičíně.

V závěru bych chtěl říci jedno - i odsouzený je jen člověk, a jako na člověka se na něho musíme dívat. Porušení zákona se musí trestat a trestá se v každé společnosti. Ovšem spravedlivě. S odsouzenými by se mělo zacházet a jednat jako s člověkem, to znamená lidsky. Nápravně výchovné ústavy by měly napravovat a vychovávat, a ne naopak. Ke vzpouře ve Valdicích zatím nedošlo, kdo však může zaručit, že k tomu nedojde. Dokonce se však tvrdí, že by to někomu prospělo.

Uděláme však vše pro to, aby k tomu nedošlo a aby se situace znormalizovala. Před dvěma hodinami jsem se spojil s okresním náčelníkem Veřejné bezpečnosti, který mi sdělil, že situace se zhoršuje, nervozita narůstá.

Obracím se proto s prosbou na paní ministryni dr. Burešovou, aby v rámci svých možností nám pomohla řešit zatím nedobrou situaci.

Děkuji za pozornost.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Krejčímu. Hovořit bude poslanec Lom, připraví se poslankyně paní Pochová.

Poslanec Petr Lom: Jsem poslanec Občanského fóra. Vážený pane předsedo, vážená česká vládo, vážené poslankyně a poslanci, milí hosté, hovořím za Klub poslanců bez politické příslušnosti.

Naši revoluci ze sklonku minulého roku oceňujeme obzvláště proto, že se nepodobala obvyklému schématu destruktivních revolucí či komunisty uctívané, vše ničící bouři. Počet komunistických vin, které se táhly našimi dějinami, se naplnil, a my jsme zlomili moc komunistické totality. Ale jenom tuto moc jsme zlomili, nebyli zlomeni lidé, kteří svými skoro dvěma milióny hřbetů tuto moc podpírali.

Slyšeli jsme sice z několika míst různé polopravdy, ujišťující, že strana již není totalitní. Ale dosud nás nikdo skutky nepřesvědčil o upřímném distancování se od předchozí totality a o logickém důsledku tohoto distancování - totiž přerušení nejen vývojové, ideové, ale přerušení i právní kontinuity komunistické strany.

Zcela jsme ztratili víru v možnost jakékoliv přestavby a přeměny strany, která se stále jmenuje komunistická, která se nezřekla ideologické touhy po uchvácení moci, kterou by vykonávala jen ona sama. Zcela jsme ztratili důvěru v proklamované tvrzení o vnitřní obrodě strany, která se dosud zásadně nedistancovala od gottwaldismu.

Slušně a vychovaně kýváme soustrastně hlavami nad stalinismem a stalinskou genocidou, ale náš český - neméně hrůzný - stalinismus, který označujeme jako gottwaldismus, je stále ostýchavě zmiňován jako pouhá deformace 50. let.

A komunistická strana se stále jmenuje komunistická - byť poslední v původním evropském vazalském bloku, sdružuje namnoze stejné lidi - tedy soudruhy, kteří v únoru a dlouho po něm uskutečňovali vizi gottwaldismu.

Naši revoluci oceňujeme obzvláště proto, že nenaplnila pohrdavý výrok vítězů - "běda poraženým".

Naše revoluce chce být výsostně konstruktivní, nedestruuje. Destrukcím dokonce zabraňuje. Nutnost konstruktivní spolupráce všech složek našich národů povýšila na mravní imperativ. A tento mravní imperativ dostal výraz při vytváření nové vlády v jejím pojmenování - vytvořili jsme vládu národního porozumění.

Alespoň jsme všichni ve skutečné a upřímné porozumění doufali. Všem se otevřela cesta k možnosti budovat nový mravní, demokratický stát na normálních, zdravých politických i ekonomických základech. Ale ne všichni jsme si navzájem upřímně stiskli ruku. Jsme svědky různých forem destruktivního úsilí těch, kterým se ohleduplně říká temné síly nebo přátelé starých pořádků.

Někdy jsou tyto akce naivně průhledné, jindy jsou proloženy jednou či dvěma krycími mezivrstvami a původci nejsou na první pohled viditelní. Ne podle slov poznáme je - ale podle skutků jejich, a zejména cílů.

Ve své řeči jsem na tomto místě 13. března hovořil o tom, že komunistická strana se dosud nezřekla leninských principů výstavby strany, leninských stranických norem, a zejména cíle každé komunistické strany, kterým je revoluční a násilné převzetí moci s okamžitým vytvářením totalitní mocenské struktury. Od té doby - od 13. března, se situace politického spektra komunistické strany nezměnila.

Máme si snad myslet, že komunistická strana nerozumí výzvám o distancování se od gottwaldismu? Anebo si máme myslet, že se distancovat nechce, že chce pouze v ozbrojené neutralitě přečkat určité interregnum, a poté opět uchopit moc, která jí na okamžik vyklouzla z ruky ? Je druhá možnost tak neskutečná?

Rádi a upřímně bychom věřili, že je. Ale proč tedy nám komunistická strana nepředložila zásadní a důkladnou změnu své struktury? Proč uchovává v pohotovosti svůj ohromný správní aparát ústředního výboru se stínovými ministerstvy v jednotlivých odděleních, proč zůstávají všechny krajské, obvodní a okresní aparáty v zákopech prvé linie v plné síle zkušeného, vycvičeného mužstva, které nebylo vystřídáno, a v neztenčené palebné síle svého majetku ? Čemu je straně, která se tak ochotně řadí pod prapor pluralitní demokracie, arsenál politického monopolního dispečinku ?

Proto je pro nás dnes tak naléhavá obava o osud klíčící demokracie, která vysvítá z dopisu městského prokurátora Tomáš Sokola. Čteme-li pozorně trestní zákoník z 29. 11. 1961, číslo 140 Sb., hlavu desátou, § 260, musíme se hluboce zamyslet nad smyslem slov, která hovoří o hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu.

A pak si musíme položit otázku: Spadají nejrůznější formy totalitní manipulace s lidmi v minulém režimu pod pojem "potlačování práv a svobod pracujícího lidu"? A dostaneme velmi znepokojivou odpověď.

Nechceme a nemůžeme rozebírat právnickou argumentaci, ale chápeme vyšší smysl a poslání dopisu prokurátora Tomáše Sokola. Nutí nás k zamyšlení nad možností násilného zvratu demokratického vývoje společnosti stranou, která zachovává stejný název, stejnou ideu, stejnou strukturu, stejnou mocenskou a materiální výzbroj od doby své totalitní premiéry v roce 1948, Stranou, která odmítá se vzdálit od gottwaldismu.

Již jsem na tomto místě prohlásil, že se nechceme zbavovat opozice, nechceme, aby bylo jakkoliv bráněno jakékoliv politické aktivitě. Jsme v kontextu světových dějin hluboce přesvědčeni, že ke každé moderní společnosti patří i moderní levicové politické hnutí.

Ale současně důrazně prohlašujeme, že máme morální právo žádat, aby opozice byla konstruktivní, aby politický partner nepřenášel do současných, zcela nových podmínek, tajná pravidla hry na totalitu, aby si v rukávu neponechával trumfy skrývané moci.

Máme mravní povinnost k našim dětem žádat, aby byla definitivně a navždy přerušena vývojová, ideová a právní kontinuita komunistické strany, která se - a to přiznávají i současní komunisté - nepopiratelně zdiskreditovala neomezeným výkonem totalitní moci.

Máme mravní povinnost vznést požadavek, aby komunistická strana, kterou známe a která nese stále rysy gottwaldismu, byla strukturálně oproštěna od zátěže minulosti a byla přestavěna. Zejména máme mravní povinnost žádat, aby komunistická strana ve své nové podobě, moderní levicové strany jasně vytýčila svoje cíle a jasně stanovila cesty, jimiž je chce dosáhnout.

Paní poslankyně, páni poslanci, dovolte mi na závěr, abych vznesl návrh předsednictvu ČNR založit z řad poslanců výbor na obranu demokracie. Tento výbor by měl přezkoumat, jak důsledně byla provedena očista komunistické strany od zkompromitovaných funkcionářů i na nižších úrovních, než je ústřední výbor, zda a jak byly úplně přerušeny vazby s mocenským aparátem strany, a měl by dále zkoumat, jestli stranický řídící aparát byl natolik zredukován, aby odpovídal straně v současných podmínkách a poloviční členskou základnou.

Tento výbor by mohl navázat úzkou součinnost s výborem pro zkoumání právních otázek, souvisejících s likvidací komunistického majetku, jenž chápeme jako neoprávněný, nelegální zdroj politické moci. V práci tohoto výboru bychom spatřovali ne-li záruku demokratičnosti vývoje, pak tedy alespoň možnost signalizace totalitního trendu v naší společnosti. Pokud by vyvstal podnět, že tento výbor by měl rozšířit svoji činnost mimo rámec České republiky, navrhujeme dále informovat Slovenskou národní radu o založení výboru na obranu demokracie v České národní radě, nebo navázat úzkou spolupráci s Federálním shromážděním, či tomuto shromáždění vznést takový podnět. Naším cílem je otevřená, neskrývaná spolupráce za stejných podmínek při vytváření nové, moderní společnosti, nezatížené absurdními ideologickými komunistickými dogmaty.

Naším cílem je převzít společnou zodpovědnost všech politických sil, tedy i levicových, za přípravu budoucnosti nás všech. Naším cílem je osvětlit a vyřešit problémy kompromitované komunistické strany tak, abychom tyto problémy mohli předat historikům. Teprve tehdy budeme moci bez stálého vracení se k minulosti vykročit klidně na cestu konstruktivní politické spolupráce. Pane předsedo, děkuji za slovo. /Potlesk./