Místopředseda ČNR Miroslav Šlouf:
Děkuji poslankyni Šenkové. Prosím pana
Rotu. Připraví se poslanec Přibyl.
Poslanec Josef Rota: Vážené paní
poslankyně a páni poslanci, po projednání
rozpočtového provizoria, které bylo schváleno
Českou národní radou v prvním čtvrtletí
tohoto roku, projednává dnes plénum České
národní rady skutečný rozpočet.
Rozpočet protiinflační.
Zpráva o rozpočtu kapitoly školství,
tj. otázka přímo řízeného
školství, tedy vysokých škol a s tím
souvisejících podniků, se jeví zpravodajské
skupině výboru pro školství a vědu
na první pohled jako optimistická. Jak je uvedeno,
celkové výdaje resortu, ve kterých rozhodující
objem prostředků realizují vysoké
školy, vykazují v roce 1990 meziroční
nárůst přibližně 230 mil. Kčs,
tj. 6,4 % proti roku 1989.
Zpravodajská skupina se však v průběhu
projednávání této kapitoly snažila
zprůhlednit stav, který je ve zprávě
uveden. Již každoročně byl rozpočet
kapitoly školství výborem pro školství
a vědu rozporován a byly hledány cesty, jak
umožnit školství, aby bylo finančně
zabezpečeno. To bylo v roce 1989 zabezpečeno především
uvolněním rezerv státního rozpočtu.
Víme tedy, že celkové výdaje resortu
školství byly vyšší než schválený
rozpočet. Také pouze s tímto navýšením
rozpočtu v průběhu předešlého
roku souhlasil výbor pro školství a vědu
a příslušný rozpočet schválil.
Jaká je ale situace v letošním roce? Ve zprávě
je sice uvedeno, že v rezervách státního
rozpočtu jsou zabezpečeny i pro rok 1990 přísně
účelové příspěvky, především
k naplnění programu elektronizace, rekonstrukci
a modernizaci vysokoškolských objektů, které
budou uvolněny - jak jsme dnes slyšeli ve výkladu
ministra financí. Poslanci by však měli znát
skutečný stav jak v přímém
rozpočtu, tak i v těchto rezervách, aby mohli
kvalifikovaně posoudit, jak to je s resortem školství
zvláště nyní, když se úkoly
tohoto resortu výrazně zvyšují. Tato
skutečnost byla poslancům v rozpravě na výboru
školství a vědy osvětlena a vysvětlena.
Tolik k rozpočtu resortem přímo řízeného
školství.
Jiná otázka je návrh rozpočtu školství
v působnosti národních výborů.
Poslanci dostali ve zprávě pouze informaci o celkovém
rozpočtu a indexovým ukazatelem naznačený
nárůst. Skutečný stav však pro
poslance zpřehledněn není vůbec. Je
jasné, že toto není chyba resortu ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy
České republiky, ale je třeba, aby - jak
prosadil i výbor pro školství a vědu
České národní rady v loňském
roce, že poslanci dostávali i skutečný
rozpočet v tomto druhu školství, aby dostávali
tento rozpočet i nadále.
Závěrem zpravodajské zprávy je třeba
uvést, že i přes zdánlivě zvýšené
prostředky, které resort ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy České
republiky může čerpat v roce 1990. je evidentní,
že zcela jistě nepokryje některé úkoly
resortu, zvláště pak ty, které vycházejí
ze změněných a tedy i nových úkolů,
například modernizace budov a zařízení,
zřizování nových vysokých škol,
rekvalifikace a rehabilitace pracovníků školství,
prodloužení délky školní výchovy,
rozšíření výuky světových
jazyků apod.
Je tedy otázkou, jestli resort nemusí přistoupit
k programu útlumu realizace věcných úkolů.
A to my jistě, nikdo z nás, ani z našich voličů
nechceme. Nikdo z nás nechce, aby došlo i k tomu,
že na nevzdělanost národa, která by
z toho pramenila, bychom v budoucnu dopláceli daleko více
než je současný výdej finančních
prostředků.
Vážené paní poslankyně, páni
poslanci, výbor pro školství a vědu
České národní rady s předloženým
rozpočtem kapitoly 333 ministerstva školství
souhlasí a je si vědom, že v současné
době ministerstvo financí, cen a mezd České
republiky po dohodě s ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy České
republiky zohlednilo maximum možných finačních
požadavků ministerstva školství. V případě,
že se ekonomická situace České republiky
zlepší, bude výbor pro školství
a vědu České národní rady konzultovat
možnosti přesunutí dalších finančních
prostředků do resortu ministerstva školství
s účelovou vazbou. Děkuji za pozornost.
Místopředseda ČNR Miroslav Šlouf:
Děkuji panu poslanci Rotovi, prosil bych poslance Přibyla.
Ještě než se ujme slova, chtěl bych vás
informovat, že se kromě dvaceti původně
přihlášených do diskuse přihlásili
ještě další čtyři, a to
poslankyně Helena Němcová, poslanec Dohnal,
poslanec Benda a poslanec Křeček.
Prosím nyní pana poslance Přibyla, aby se
ujal slova. Připraví se poslanec Spousta.
Poslanec František Přibyl: Vážený
pane předsedo, vážené poslankyně
a poslanci, vážení hosté, obsah mého
vystoupení se sice bezprostředně netýká
dnešního projednávání rozpočtu
republiky, ale jsem toho názoru, že již nyní
bychom se měli zamýšlet nad finančním
hospodařením, respektive nad zdroji, které
budou zabezpečovat finanční rozpočet
v blízké budoucnosti. Mám na mysli především
příjmovou část, která bude
závislá na organizacích i podnikatelích
různého charakteru a všech forem vlastnictví,
jejichž výsledky hospodaření se promítnou
do společných potřeb i do rozpočtu
příjmů příslušných
území, a tím i do rozpočtu státního.
Nastoupili jsme v naší zemi cestu rozvoje tržní
ekonomiky a musíme vytvořit i základní
předpoklady pro její fungování. Projednali
jsme zatím několik úprav zákonných
opatření, avšak hodně práce nás
ještě čeká, a to nejen v oblasti legislativy,
ale zejména při prosazování nové
podoby podnikatelských struktur, rozvíjení
soukromého sektoru, tvorbě rovnováhy jednotlivých
trhů včetně podmínek jejich konjunktury.
Do nového postavení zejména z hlediska zdrojů
urychlení ekonomického rozvoje se dostává
malé a střední podnikání. Zakládání
těchto podnikatelských aktivit se bude opírat
o nové právní úpravy - například
zákon o individuálním podnikání
fyzických osob, zákon o státním podniku,
o akciových společnostech, zákon o družstevnictví
a další.
Individuální podnikatelé, živnosti,
malé a střední podniky, družstva zasahují
do všech odvětví. Nemohou proto mít
klasické odvětvové ministerstvo. Přitom
je zcela nezbytné zajistit institucionální
zastřešení malého a středního
podnikání. Tato nutnost vyplývá i
z rozhodnutí o perspektivním směřování
naší ekonomiky do Evropského hospodářského
společenství. Ve většině zemí
s tržní ekonomikou fungují v tomto pojetí
hospodářské komory. Jejich funkcí
je zastupovat především a přednostně
zájmy malého a středního podnikání,
zastupovat a kompenzovat zájmy mezi obory a činnostmi
uvnitř komory, mezi podnikateli a zaměstnanci apod.
Komory se podílejí také na tvorbě
předpisů a norem, na posuzování zákonů.
Vysílají své zástupce do státních
a polostátních orgánů, komisí
a výborů. Dávají stanoviska vládě,
ministerstvům, parlamentu v hospodářských
záležitostech. To umožňuje vládě
a státním úřadům získat
odborný, relativně blízký názor
při řešení problémů národního
hospodářství. Zároveň některé
otázky komory s vládou řeší a
kompenzují zájmy různých hospodářských
odvětví. Komory plní přirozeně
i řadu funkcí vůči svým členům,
například v oblasti odborného a právního
poradenství, v oblasti informovanosti o tržní
situaci, nových technologiích, v oblasti výuky
včetně spoluúčasti na výchově
učňů, rekvalifikacích, organizují
zahraničně obchodní činnost a vztahy
se zahraničními podnikateli.
V našich podmínkách by mohla být v bezprostředně
následujícím období působnost
komor spojena i s organizováním procesu privatizace
malých a středních podniků a s urychlením
přechodu k plnému fungování tržního
mechanismu. To jsou důležité úkoly,
které zdůrazňují potřebu vytvořit
hospodářskou komoru urychleně.
Dosud jsou činnosti, které by komora zabezpečovala,
zajišťovány zčásti ministerstvy
- zejména ministerstvo vnitra, ministerstvo obchodu a cestovního
ruchu, dále různými zájmovými
sdruženími, gescemi, aktivitami vědeckotechnické
společnosti apod. Jde však o činnost roztříštěnou,
nekomplexní a svým rozsahem nedostatečnou.
Na rozdíl od dobrovolných zájmových
organizací je nutno založení, činnost
a členství v komoře vázat samostatným
zákonem tak, jak to bylo u nás v minulosti a jak
je to běžné například v Rakousku,
v NSR, kde členství v komoře je povinné
a plnoprávné.
S komorami není možno zaměňovat konstituování
živnostenských úřadů, což
jsou orgány státní správy s legislativní,
registrační a kontrolní funkcí. Nemohou
však jako komory uplatňovat zájmy členů.
Komory by bez ohledu na organizačně právní
formu zastřešovaly nejen individuální
podnikatele, živnostníky, ale všechny malé
a střední podniky. Komory je však žádoucí
budovat v návaznosti na systém živnostenských
úřadů, formovat jejich spolupráci
a dělbu práce.
Jsem toho názoru, že není možné
vytvoření hospodářské komory
odkládat a i tuto otázku je nutno legislativně
řešit. Nový zákon by měl upravit
členství v komoře jako povinné. Měl
by stanovit volební řád, způsob financování,
systém spolupráce se státními orgány
a další vnitřní a vnější
vztahy.
Podle kompetenčního zákona přísluší
největší rozsah činností prováděných
v rámci individuálního podnikání
fyzických osob stávajícímu ministerstvu
vnitra České republiky - Správě pro
místní hospodářství. Doporučuji
proto jménem výboru pro obchod, služby a dopravu,
aby se této zákonodárné iniciativy
k přípravě návrhu zákona o
zřízení hospodářské
komory ujalo ministerstvo vnitra České republiky
ve spolupráci s ministerstvem obchodu a cestovního
ruchu, případně dalšími ústředními
organy. Děkuji za pozornost.
Místopředseda ČNR Miroslav Šlouf:
Děkuji panu poslanci Přibylovi. Prosím nyní
ing. Spoustu, aby se ujal slova, a připraví se paní
poslankyně Němcová.
Poslanec Zdeněk Spousta: Vážený
pane místopředsedo, vážené dámy
a pánové poslanci, ve svém příspěvku
ke státnímu rozpočtu České
republiky na rok 1990 se budu věnovat kapitole Českého
báňského úřadu, jehož
hlavním úkolem je zajištění státního
dozoru při výkonu báňské činnosti
na území České republiky.
Celkové výdaje této rozpočtové
organizace ve výši 17 039 tis. Kčs tvoří
jednu setinu procenta z celkových výdajů
České republiky a jsou nejnižší
ze všech 27 kapitol státního rozpočtu.
Z tohoto pohledu a z hlediska vlády České
republiky se tedy jedná o položku nepodstatnou. Podstatně
výrazněji však činnost Českého
báňského úřadu může
ovlivnit - a také ovlivňuje rozpočet, respektive
výdaje federace. A to v podobě nákladů,
které důlní podniky musí vynaložit
na splnění opatření stanovených
báňskou správou, zejména pak plnění
požadavků bezpečnostních předpisů.
Především se toto týká uhelných
podniků, tedy resortu federálního ministerstva
paliv a energetiky, ale i organizací ostatních resortů,
ve kterých k činnosti prováděné
hornickým způsobem dochází.
I když se zatím jedná o problematiku, která
by měla spíše zajímat federální
vládu, je zde zřejmá provázanost,
a proto se domnívám, že je na místě
upozornit na ni českou vládu i Českou národní
radu.
Vycházím z rozhodnutí vlády České
republiky o nezbytnosti uplatnění svrchovanosti
České republiky nad zdroji, které se vytvářejí
na jejím území, a v rozhodování
o jejich využití. Toto však také znamená,
že vláda České republiky by se logicky
měla rovněž zajímat o výdaje,
které na jejím území vznikají,
tím spíše, když je ovlivňuje organizace,
která je v kompetenci vlády České
republiky.
Proto se obracím na místopředsedu vlády
pana Baudyše s těmito připomínkami a
podněty:
V roce 1989 s platností od 1. 7. vydal Český
báňský úřad nové bezpečnostní
předpisy, které nahradily dosud unifikovaný
výnos ČBÚ čj. 1/71, platný
pro celé hornictví. Do tvorby a koncepce těchto
bezpečnostních předpisů však
zasáhly centrální legislativní orgány,
jejichž direktivní požadavky negativně
ovlivnily zejména účelnost členění
bezpečnostních předpisů. Jedná
se o typický centralistický přístup
k řešení problematiky, kde by naopak byl velice
účelný diferencovaný přístup,
vycházející ze znalosti specifických
podmínek.
Novelizované bezpečnostní předpisy,
zejména vyhláška ČBÚ č.
22/89 nezohledňují specifické podmínky
hlubinných dolů jednotlivých uhelných
revírů. Obecné pojetí vychází
z nejnáročnějších podmínek,
převážně z Ostravsko-karvinského
revíru. V důsledku toho je nutné realizovat
např. v dolech státního podniku Kamenouhelné
doly Kladno opatření, která nejsou vzhledem
k místním podmínkám přiměřená
pro zajištění bezpečné práce.
Důlními podniky jsou zejména kritizovány
požadavky nových bezpečnostních předpisů,
které jsou stanoveny nad rámec dříve
platných bezpečnostních předpisů.
Tyto požadavky jsou často neúměrně
náročné na organizaci práce, některé
jsou zcela nereálné, neproveditelné pro nedostatek
dostupného technického zařízení
zejména z dovozu. Současně sebou přináší
neúměrně vysoké finanční
náklady, které významně ovlivňují
ekonomické výsledky v hornických organizacích
a jejich efektivní a účelné využití
lze zpochybňovat, protože nepřináší
v podstatě žádné zvýšení
bezpečnosti práce.
Většina těchto nových požadavků
se u mnoha důlních podniků týká
těch oblastí hornické činnosti, které
v jejich podmínkách nejsou podstatnými zdroji
úrazů nebo ohrožení zdraví pracujících
ani nebezpečných událostí v dolech.
Z projednávání kapitoly Českého
báňského úřadu ve výboru
pro průmysl a stavebnictví s představiteli
Českého báňského úřadu
vyplynulo, že pracovníci ČBÚ si nedostatky
nových bezpečnostních předpisů
uvědomují a některé kritické
připomínky důlních podniků
pokládají za oprávněné. Příslibem
je skutečnost, že Český báňský
úřad již zahájil práci na vypracování
novelizovaných bezpečnostních předpisů
při využití připravovaných nových
legislativních pravidel. To umožní takovou
koncepci bezpečnostního předpisu, která
by navázala na dříve platné jednodušší
právní úpravy. Tento záměr
by měl mít plnou podporu ze strany České
národní rady i vlády České
republiky. Problémem však zůstává,
že tato náročná činnost si vyžádá
poměrně dlouhý čas, ve kterém
nadále při platnosti stávajících
předpisů budou vynakládány značné
prostředky na dodržení jejich požadavků.
A to vše v době, kdy protiinflační strategie
státního rozpočtu, o jejíž správnosti
nepochybuji, založená na restrikčních
opatřeních, umocňuje obtíže některých
uhelných podniků, jejichž situace byla svízelná
již v předcházejícím období.
Omezování dotací je pro některé
uhelné podniky existenční záležitostí.
Přitom příčiny dotací uhelných
podniků jsou v zásadě dvě. Jedna,
za kterou podniky nemohou, je deformovaná cenová
politika, resp. nízké ceny uhlí. Druhou příčinou
je neefektivnost těchto podniků. Žádný
centrální orgán nedokáže přesně
stanovit, jaký je vzájemný poměr těchto
dvou příčin. Faktem však je, že
náklady na zajištění bezpečnostních
předpisů zvyšují podíl neefektivnosti
podniků, protože jsou skryty v materiálových
a mzdových nákladech a zatím nikoho, ani
federální ministerstvo paliv a energetiky, nezajímá
a ani nechce znát, jak vysoké tyto náklady
jsou.
Že se nejedná o malé částky,
uvedu na několika příkladech ze státního
podniku Kamenouhelné doly Kladno. Vybavení proti
vzduchovými uzávěrami podle požadavku
nového bezpečnostního předpisu si
jen v roce 1989 vyžádalo náklady 3250 tis.
Kčs. dovybavení v plném rozsahu představují
další jednorázovou částku 2,5
mil. korun. A další udržování přes
milión korun ročně. Rozšířené
požadavky na vybavení nehořlavou výztuží
představují zvýšené náklady
zhruba o 20 mil. korun. Požadavky na indikaci nitrózních
plynů představují podle různé
ceny detekčních trubiček od zahraničních
dodavatelů 2-6 mil. korun ročně. Požadované
vybavení pracovníků izolačními
sebezáchrannými přístroji z dovozu
představuje 4,6 mil. Kčs. Další opatření
v podobě střežení pásových
dopravníků, kontinuální měření
metanu, požadavky na strojní a elektrické vybavení
apod. představují další desítky
miliónů korun. Vesměs se jedná o náklady,
kdy o účelnosti těchto nákladů
na zajištění požadavků bezpečnostních
předpisů nejsou hospodářští
pracovníci přesvědčeni vzhledem k
důlním podmínkám těchto dolů.
Jen na jednom koncernovém podniku, Důl Kladno, dříve
Důl Klement Gottwald, kde pracuji. jsou tyto náklady
pro rok 1990 propočteny ve výši 11 až
14 mil. Kčs, při celkových plánovaných
mzdových a materiálových nákladech
ve výši 220 mil. Kčs, to znamená, že
se jedná o 5 - 6,4 % těchto nákladů.
Uvědomíme-li si, že zmíněné
bezpečnostní předpisy a další
související vyhlášky a výnosy
s obdobnou koncepcí a centralistickým pojetím
se týkají veškeré činnosti prováděné
hornickým způsobem, to je nejen hlubinného
dobývání uhlí, ale i hlubinného
dobývání rudných a nerudných
surovin, povrchového dobývání uhlí,
štěrku, písku, těžby nafty, zemního
plynu apod., jedná se pak již o stamilióny
a problematika nabývá závažnosti.
Výše uvedená argumentace a spojování
ekonomiky podniků s požadavky na zajištění
bezpečnosti práce je velice nepopulární
a vede některé pracovníky Českého
báňského úřadu, ale i obvodních
báňských úřadů k názoru,
že některé hornické podniky vidí
ve snížení požadavků na bezpečnost
práce a provozu cestu ke zlepšení ekonomických
výsledků. Většina báňských
techniků však ví, že bezpečnostní
předpisy jsou vlastně kronikou lidských tragédií
a zmařených hodnot. Téměř každý
paragraf předpisů vznikl na základě
událostí, které znamenaly velké hospodářské
škody nebo poškození zdraví či
dokonce ztrátu života. Na prostředcích
zabraňujícím těmto událostem
nikdo nechce ani nemůže šetřit. Stávající
bezpečnostní předpisy však obsahují
některé požadavky, jejichž plnění
v podmínkách některých dolů
a organizací je neúčelné a neefektivní,
prostě proto, že předpokládané
nebezpečí v těchto podnicích neexistuje
nebo stejnou míru bezpečnosti lidí i provozu
lze zajistit jinými, méně náročnými
způsoby.
Na závěr předkládám následující
podněty ke zvážení:
1. Pro přechodné období do vydání
nových bezpečnostních předpisů
urychleně zajistit diferenciovanou aplikaci stávajících
bezpečnostních předpisů v jednotlivých
uhelných revírech a delimitaci pravomoci k povolování
odchylek z bezpečnostních předpisů
na obvodní báňské úřady,
tuto pravomoc má dosud pouze Český báňský
úřad.
2. Nezávislým orgánem, např. Výzkumným
ústavem palivo-energetického komplexu nebo skupinou
odborníků z federálního ministerstva
paliv a energetiky, federálního ministerstva financí,
případně expertů z příslušných
resortů vlády České republiky provést
analýzu efektivnosti vynaložených prostředků
na zajištění požadavků bezpečnostních
předpisů. Výsledků využít
při tvorbě novelizovaných předpisů.
3. Zajistit, aby připomínkového řízení
k návrhu nových bezpečnostních předpisů
se zúčastnily jednotlivé výrobní
organizační jednotky. K návrhu stávajících
předpisů se jednotlivé podniky vyjádřit
nemohly.