Česká národní rada 1986 – 1990

To znamená předsednictvo, které zasedalo po ukončení minulé plenární schůze České národní rady.

Má někdo připomínky k tomuto materiálu, případně k průběhu té doby, která uplynula od minulé plenární schůze České národní rady až k dnešku?

Do rozpravy je přihlášen poslanec Vlastislav Valtr. Pane poslanče, prosím. Připraví se poslanec Petr Lom.

Poslanec Vlastislav Valtr: Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte, abych obrátil vaši pozornost k situaci v Pobaltí. Baltským národům po 50 letech vzchází slunce svobody. Jakkoliv je tato situace geopoliticky citlivá na rozložení a stabilitu politických sil, platí i pro nás zásada, že kdo jiným svobodu nepřeje, sám jí není hoden. Proto všichni svobodomyslní lidé vítají vyhlášení nezávislého litevského státu. Radujeme se z obnovení suverénních práv potlačených cizí silou v roce 1940.

Zároveň očekáváme moudrý postup zainteresovaných stran, aby svrchovanost baltských národů nebyla překážkou procesu uvolnění a budování společného evropského domu.

Baltským národům přejeme požehnání v těžké, odpovědné, ale radostné práci při obnově svobodného a demokratického Pobaltí. (Potlesk.)

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji. Hovořit bude Petr Lom, připraví se poslanec Křeček.

Poslanec Petr Lom: Petr Lom, volební obvod 9, Praha. Vážený pane předsedo, vážení hosté, na poslední schůzi České národní rady jsme vyslechli několik pozoruhodných názorů komunistických poslanců. Samy o sobě by tyto názory zapadly jen do rámce demokratické parlamentní diskuse. Ale pokud byly již proneseny a ve formě apologie komunistické strany, dovolte, abych na ně reagoval.

Právě v uplynulých dnech jsme svědky závažných společenských jevů, které tyto názory podtrhují. Jsme svědky bojkotu komunistů z Prahy 3, kteří sabotují jednání o rekonstrukci pléna ONV, aby nemohl být uplatněn časově limitovaný ústavní zákon o odvolání poslanců. Jsme svědky daleko závažnějšího jevu, a to přímo urážlivého napadení projevu prezidenta republiky Václava Havla.

Ve výloze rohového domu Biskupcovy a Viklefovy ulice v Praze 3 donedávna visel nenávistný pamflet, v němž 17. uliční organizace KSČ si dovolila sáhnout na projev prezidenta republiky a charakterizovala ho pověstným vulgárním politickým slovníkem jako "veletok špíny".

Víme a v poslední době jsme s radostí v duši i viděli, jak náš prezident Václav Havel je vítán s láskou na Západě i Východě a nachází pro své myšlenky tak příznivou půdu. Celý Kongres Spojených států povstal, aby prezidentu republiky Václavu Havlovi uspořádal nikdy nevídané ovace.

A 17. uliční organizace KSČ v Praze 3 si troufá hovořit o "Vylévání veletoku špíny". Odsuzujeme vulgární pomluvu projevu, kterému jsme v celé republice tleskali. Odsuzujeme dotknutí se prezidenta, který je pro nás pro všechny, tedy i pro komunisty, a svým heslem o pravdě a lásce možná právě a hlavně pro ně tou nejsilnější zárukou demokracie a svobody.

Stejně tak odsuzujeme různé komunistické pamflety, které se vynořují z podhoubí nenávisti. Příkladem za všechny je mučednická proklamace "Jsme tu" chrudimských komunistů. Setkáváme se v ní se stejným vulgárním politickým žargonem gottwaldovských let, když čteme o "vládě a jejich přisluhovačích".

A teprve tyto všechny souvislosti mě přiměly k rozvaze a zamyšlení nad výroky komunistických poslanců v závěrečné části naší poslední schůze. Myslím si, že demokracie se rodí právě z úvahy nad řečí jiných a tato úvaha vede bud k přitakání nebo k vyslovení názoru opačného.

Byly to příspěvky více demagogické, než bojovné. Ponechme však formu stranou! Chci se zamyslet nad obsahem, který se tyto příspěvky pokoušely tlumočit.

Dovolte mně, vážené poslankyně a vážení poslanci, abych se vrátil k výroku, který zde byl učiněn, že komunisté nemají a nechtějí mít nic společného s praktikami minulosti.

Byl to neuvážený a pro komunisty nešťastně formulovaný výrok, který nikoho nemohl přesvědčit. Nemohou nemít společného, při nejmenším mají povinnou ideovou příslušnost ke straně, ve které se nikdo nemohl vyhnout stěžejnímu stranickému principu demokratického centralismu. Tedy nemohl neprovádět přijatou generální linii konkrétní usnesení a vše, co strana dělala, i kdyby s tím nesouhlasil.

Podobně nezvyklý byl výrok o tom, že KSČ má své místo jen v demokratickém pluralismu. Musíme se vrátit k naspěch okleštěnému akčnímu programu z mimořádného sjezdu KSČ 21. 12. 1989. Pak teprve pochopíme výrok o místu KSČ v demokratické pluralitě jako výsledek ohromného kotrmelce skoro o 180 stupňů, který strana udělala.

V tomto akčním programu se KSČ po 42 letech - konečně definitivně, jak prohlašuje - distancuje od stalinského modelu a deformací marxismu. Z programu zmizely neochvějné pilíře ideologické moci, na které po celá desetiletí přísahali agitátoři režimu. Zmizel plánovitý rozvoj hospodářství, zmizely teze o vykořisťování, zmizela vůdčí úloha strany, zmizel princip proletářského internacionalismu.

Ale distancuje se strana také od leninských principů výstavby strany, leninských stranických norem, od leninského revolučního cíle každé komunistické strany, to jest revolučního převzetí moci? Distancuje se také od leninské kádrové politiky, od diktatury proletariátu a jiných a jiných dogmat?

A o tom z akčního programu nevíme. Proto v této souvislosti zní zlověstně titulek z Rudého práva z 19. 2. 1990 "Strana obnovuje své poslání".

Strana se očistila, ano, v centrálních strukturách. Ale jak byla destalinizace provedena v nižších, okresních strukturách? Byla? Nebo snad tam, v linii přímého působení na lidi, už nelze dohlédnout? Od poslanců z venkova víme, že tam dosud nejsou vytvořeny podmínky pro demokratické volby a že sama demokracie je na našem venkově dogmaticky utiskována.

K destalinizaci bych rád podotkl, že československá historie jistě očekává. ze bude rozhodným způsobem osvětlen a odsouzen nejen stalinismus, ale i jeho specifický rys - gottwaldismus.

Ne, nelze jedním či třemi výroky za sebou stáhnout oponu a vyhlásit silentium absolutum nad minulým půlstoletím. To zde bylo řečeno, že nemá význam se šťourat klacíkem v marasmu minulosti. Dovolte, abych připomněl český překlad řeckého "marasmós" - zchátralost.

Tedy nikoliv k rozkvětu, ale k zchátralosti nás přivedla hegemonie komunistické strany. Toto přiznání je třeba považovat za objektivní. Avšak já, použiji-li stejné parafráze - nemohu vidět v tom klacíku nic víc, než jen objektivní historické poznání. Každá totalitní společnost, která kdy od biblických dob mínila popřít, nebo deformovat své dějiny, se dříve nebo později dočkala svého zániku. Dějiny nelze zfalšovat. Naopak, nikdy nesmíme přestat v úsilí dějiny co nejúplněji objasňovat. Jsme tím povinni sami sobě, svým synům a dcerám a všem dalším pokolením.

Přirozeně nemůžeme na tomto místě analyzovat složitou komplexní zátěž komunistického režimu, ale dovolte mně, abych zde zdůraznil viny komunistického režimu největší. O hrůzné tragédii svévolného utracení životů a zbavení lidí svobody zde již mluvili jiní. Já se chci jen zmínit o jiném, o emigraci. V tisku proběhla zpráva, že od února 1948 emigrovalo z naší republiky půl miliónu osob. Tolik lidí jsme navždy ztratili. Ale neztratili jsme jenom je. Ztratili jsme i jejich děti, jejich vnuky a pravnuky, ztratili jsme celé rody a celá pokolení. Československý strom byl zmrzačen, byla z něj odříznuta silná a plodná větev. Nikdy se nesmí nic podobného opakovat. Pro rozvoj našich národů je to bolestná a velmi citelná ztráta, kterou jako stálou výčitku musí nést komunisté ve své duši.

Domnívám se, že přestřihnout pupeční šňůru příslušnosti ke komunistické straně může být velmi těžké a mnohdy i bolestné. Může však to být i statečný osobní čin, který rozhodnut v úkrytu nitra se nedočká potlesku. Je třeba denně zvažovat svůj politický postoj, aby nebyla promarněna pomocná přátelská ruka, nabídnutí ke spolupráci. Může být uchopena včas a může odvrátit mnohé od toho, že by si možná museli uvědomit, že stojí tváří v tvář proti národu. Zdá se nám, že komunistické hnutí v Československé republice zneužilo a definitivně promarnilo svoji šanci. Dnes nemá mnoho, co by mohlo nabídnout. Zároveň je však nutno důrazně připomenout, že se nechceme nyní zbavovat opozice, nebo ji umlčovat. Nebylo by to moudré. Potlačování opozice vedlo vždy přímou cestou k tomu, čemu se nyní tak zjemněle říká deformace. Ale přejme si všichni navzájem opozici tvůrčí, konstruktivní a nikoliv opozici destruktivní.

Pokud budou mít komunisté pocit, že musí příliš často poslouchat o zmařených nadějích uplynulých let, nechť to trpělivě snášejí, jako mírnou cenu za určitý podíl odpovědnosti minulého dění. Ale možná, že by ten pocit nebyl tak hořký, kdyby komunistická strana prokázala dobrou vůli nejenom slovy, ale viditelným činem. Kdyby převedla podstatnou část svého majetku na některé z tolika potřebných dobročinných účelů. Těžko mluvit o vzniku majetku komunistické strany z členských příspěvků tam, kde skoro půl století byla vláda země podřízena straně.

Dovolte mi malou historickou poznámku. Český dějepisec profesor Bílek vydal v roce 1882 svoji slavnou knihu o pobělohorském útlaku, nazvanou Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Obávám se, aby nebylo napsáno její pokračování jako Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1948.

Vraťme se však k přítomnosti a hleďme do budoucnosti. Všichni bychom si přáli mít jeden cíl - zdravý rozvoj našich národů, zabezpečenou republiku, rozvoj soukromého podnikání a tržní ekonomiku, plné uplatnění tvůrčích schopností našich občanů a zabezpečení jejich životů ve všech sférách společnosti. Připomeňme si Svatoplukovu svornost, poučme se z trpké minulosti a odhoďme všechno, co nás rozděluje a zatěžuje, včetně nyní tak aktuálních národnostních rozmíšek, skončeme s rozmíškami politickými. Budeme k tomu muset všichni vyvinout veliké úsilí a potlačit emoce a pocity křivdy na jedné straně a pocity zklamání a ztráty na straně druhé. Cíl mějme společný a pak se politický život, podobně jako v západních státech může stát jenom zdravým soutěžením, či způsob, čí cesta k nepopiratelně jednotnému cíli je nejlepší.

A na závěr, dříve než odejdu z řečniště, mi prosím dovolte oslovit naše novináře, kterým vděčíme za lví podíl morálního povzbuzení a občanského uvědomění nejen v posledních měsících, ale i v době před dvaceti léty.

My, poslanci Občanského fóra, jsme příslušní k velmi mladému politickému hnutí, které nemá svůj denní tisk. A tak prosíme novináře celostátních deníků o laskavou pohostinnost pro poslance Občanského fóra na jejich stránkách. Předvolebnímu boji zajisté neuškodí konfrontace názorů poslanců Občanského fóra s názory jinými, naopak objektivní zpravodajství bude sloužit ke cti každému novináři i jeho listu.

Děkuji vám za trpělivost, vážené poslankyně a vážení poslanci, nad mým snad příliš dlouhým zamyšlením. (Potlesk.)

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Lomovi, do rozpravy vstoupí poslanec Křeček - vzdává se slova? Vzdává se slova - dalším přihlášeným do rozpravy je poslanec Novák, připraví se poslanec Adam.

Poslanec Jiří Novák: Mé jméno je Jiří Novák, obvod 194, bezpartijní. Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, hlavním důvodem, proč chci před tímto plénem vystoupit je potřeba reagovat na slova předsedy vlády pana dr. Pitharta. Při posledním plénu totiž pan předseda vlády uvedl, že ve vztahu k majetku KSČ a jeho požadovanému vrácení nezná jiné cesty než právní a že vyřešení této problematiky nevidí jako politický úkol, ale jako vyřešení řady jednotlivých kauz. Chci proto na jeho slova navázat úvahou o odpovědnosti komunistické strany z hlediska odpovědnosti majetkoprávní. Bez významu není podle mého přesvědčení ani otázka trestní odpovědnosti řady komunistů, kteří se osobně podíleli v minulosti na spáchání skutků, které by bylo možno podřadit pod jednotlivá ustanovení trestního zákona. Tím by však můj projev bezpochyby přesáhl z hlediska jeho délky tolerovaného limitu, jsem však přesvědčen, že i tyto otázky budou v budoucnu snad na této půdě projednávány.

Celý dosavadní systém řízení, v němž podle ústavy byla zakotvena vedoucí úloha komunistické strany, prostupoval nejen normotvorbu, ale i výklad zákonů a běžné řízení společnosti. Vedoucí úloha strany pronikla do textů základních právních dokumentů, jako je občanský zákoník, zákoník práce, zákon o rodině a další a tato úloha se tím spíše projevovala v prováděcích předpisech a jednotlivých úkonech, která práva a povinnosti realizovaly. Důsledně právně vzato pak za výsledek celé minulé politiky neodpovídají příslušné státní orgány, jestliže nesprávný úřední postup a nesprávná rozhodnutí státu byla výsledkem spolupůsobení případně přímého prosazování vlivu strany. Je přitom zcela evidentní, že příslušné správní, justiční a jiné orgány nemohly ani svou vůli vykonávat, aniž by nerespektovaly ať už výslovné, či skryté pokyny strany.

Platí jinak podle všech platných zákonů, včetně občanského zákoníku, zákoníku práce, že odpovědnost organizace je dána, jestliže je dána odpovědnost pracovníků takové organizace. Je přitom zapotřebí vycházet důsledně ze zásady, kdo má moc, má i odpovědnost a uznat i odpovědnost strany za postup orgánů a organizací, které ovlivňovaly. Odpovědnost strany, která je především politická, nemůže tedy zůstat bez důsledku i pro oblast práva a doposud platné zákony poskytují dostatečný prostor k úvaze, že KSČ nemůže zůstat bez postihu, majetkové sankce, resp. náhradové povinnosti v jednotlivých oblastech, ať už hospodářské, investiční výstavby, občansko-právních a pracovně právních vztahů, správního práva a jiných. Sepětí strany se státním aparátem bylo předně zaručeno systémem kádrové práce. V tomto směru postupovala strana podle společného usnesení ÚV KSČ a vlád republiky o kádrové práci, které mělo univerzální povahu, vedlo k vytváření kádrových útvarů a zcela závazným způsobem formulovalo rozmisťování pracovníků ve všech podnicích a organizacích této země. Že přitom docházelo k nezákonnostem k bezprávnímu převádění na jinou práci, k rozvazování pracovního poměru ať už výpovědí, nebo vytvořením takových podmínek, že pracovník raději odešel sám, je dnes jasné.

Nároky těchto pracovníků, u kterých docházelo k obrovskému mrhání celospolečenskými prostředky při nevyužití vzdělání, zejména u inteligence, nebylo možno doposud nijak postihnout, resp. nijak nahradit.

Doposud uznávané názory právní vědy však nemohou vyloučit odpovědnost strany jako právnické osoby, jestliže je jisté, že její pracovníci - členové postupovali v rozporu s objektivním právem a vyvolali škodlivý následek. Celá oblast kádrové práce je typickou ukázkou protiprávnosti, kterou lze dovodit od znění ústavy, protože byla porušována její základní ustanovení o rovnosti postavení účastníků v pracovním právu. Lze proto říci, že aplikace příslušných ustanovení o kádrové práci jsou nezákonná, a to od počátku, a že nároky poškozených takto vzniklé jsou proto nároky právními i podle dosud platných předpisů.

V oblasti investiční výstavby byla rovněž činnost KSČ očividná. Bez souhlasu stranických orgánů nemohlo fakticky dojít ke schválení žádného dokumentu o koncepčním výhledu určité oblasti města či obce. Bylo pravidlem, že stranické orgány takovéto zásady projednávaly jako první, po jejich schválení je předávaly již jen k realizaci příslušným odborným orgánům. Ani zde nebyla vyloučena libovůle, takže i ve vysloveně odborných otázkách platila nekompetentní stanoviska a tlaky stranických orgánů. Výsledkem jsou obrovské chyby při vytváření architektonických útvarů, ve zhoršeném životním prostředí a další skutečnosti. Navíc bylo zcela běžnou praxí, že zejména tzv. vyvolané investice, např. veřejná prostranství a jejich zbytečně nákladná údržba, nesmyslná výzdoba, rozsah venkovních úprav apod. strana nikdy neuhrazovala a šly k tíži rozpočtu měst či okresů, ač byly jednoznačně vyvolávány potřebou stranických institutů či zařízení.

Nehovořím přitom podrobněji o tzv. zakrytých plněních, kdy z prostředků orgánů a organizací byly dotovány akce a potřeby vysloveně stranické povahy, leckdy za otevřeného porušování zákonů, které pro ten či onen případ bylo tolerováno.

Celá oblast politiky združstevňování vesnice byla klasickou ukázkou absence práva, kde politický tlak byl přeměňován do podoby křiklavě diskriminujících rozhodnutí státních orgánů sahajících od oblasti administrativních aktů, jako vyklizení budov, přikázání nemovitostí apod., až do oblasti represivní povahy, jež často spočívala ve vykonstruovaných odstrašujících postizích osob na objednávku podle potřeb místní politiky v té které obci.

Totéž se týkalo i přenechání majetku do užívání nově vznikajících spotřebních družstev, komunálních podniků, obsazování bytového fondu v domech v soukromém vlastnictví apod. Na celou přednášku by vystačilo pojednání o represivní politice KSČ, která našla svůj odraz v desítkách tisíců nezákonných rozhodnutí v oblasti trestního práva, které s sebou nesly nejen spoustu osobních i rodinných tragédií, ale i škod, z nichž mnohé nebude již komu v současné době zaplatit.

Nabývání majetku strany nelze rovněž považovat za majetek nabytý po právu, bere-li se do úvahy způsob dotování výdajů strany ze státního rozpočtu. Tento způsob znamenal faktické porušování základní zásady ústavy o rovnosti občanů dovedené na úroveň postavení politických stran. Očividný byl přitom svým nepoměrem k činnosti ostatních stran vůbec, takže lze bez dalšího hovořit o přímém neoprávněném majetkovém prospěchu na straně KSČ jako organizace, která bez právního důvodu získávala plnění na úkor státu.

Vzhledem k tomu, že ústava sama zakládala ze zákona vůdčí a řídící postavení KSČ, a to jak při formování zákonů, tak při konkrétních aktech řízení společnosti, je už z ústavy založena spoluodpovědnost strany na všech jejích stupních řízení za vydávání rozhodnutí státních orgánů, které její politiku realizovaly. Má proto smysl hovořit o přímé odpovědnosti KSČ, nikoliv příslušných státních orgánů a vyvozovat z toho praktické důsledky.

Prokazování celého řetězce přímé příčinné souvislosti mezi konkrétním protiprávním jednáním, vznikem škody a zaviněním pracovníky strany by ovšem v konkrétních věcech bylo časově a skutkově náročné a nebylo by efektivní. Věc lze řešit vcelku snadno novou úpravou, která by jako v případě uvažovaných rehabilitací zohlednila fakt, že strana při svém ústavou zaručeném postavení řídící a vedoucí složky společnosti byla bez dalšího odpovědným subjektem za objektivně vzniklý následek, totiž úpadek celé naší společnosti, včetně vyčíslitelných škod na národním majetku, a naopak včetně vyčíslitelného majetkového neoprávněného prospěchu, který získala.

Z pohledu platných předpisů nejde o žádnou protiprávní úvahu. Naše právo dosud zná pojem zavinění organizace svými pracovníky, zná pojem objektivní odpovědnosti organizace za následek, pokud jde o vymezené typy činnosti. Každému právnímu řádu je přitom vlastní zásada, že kdo má oprávnění, ten má i povinnost, tedy povinnost nést důsledky za své konání. Protiprávnost jednání KSČ zasahující veškeré oblasti našeho života za dobu minulou je jednoznačná.