K tomu nedostatek kvalifikovaných učitelů
staví naše školy neustále do středu
zájmu veřejnosti. Neustále mluvíme
o vážnosti učitele ve společnosti. Učitel
by měl být do budoucna osobností tak, jak
tomu bylo dříve. Osobou s přirozenou autoritou,
která bude vyplývat z jeho odbornosti, všeobecné
vzdělanosti, pedagogického umění i
osobního vystupování. Vzpomeňme si
na své mládí a na své učitele,
kteří nám nevymizeli z paměti ani
dnes a kterých jsme si vážili pro tyto vlastnosti.
Jistě i dnešní škola má mnoho takových
učitelů, kteří obětavě
pracují, přičemž jejich finanční
ohodnocení zdaleka neodpovídá jejich postavení.
- Jen namátkou při porovnání nástupních
platů absolventů vysokých škol do školství
je jejich nástupní plat nižší o
249 Kčs ve srovnání s průmyslem a
po pěti letech dokonce o 824 Kčs. Získat
potom odborníka pro střední odbornou školu
není téměř možné, protože
bychom ho nezaplatili.
Nedobrá situace je v údržbě zastaralých
budov i ve školním stravování, výbor
pro školství České národní
rady dostává řadu podnětů i
stížností na tento nedobrý stav.
Vážná je situace v učňovském
školství. Ukazuje se, zejména v této
době, že podniky se brání přijímat
učně.
Ekonomická situace podniku je vede k tomu, že první,
na čem chtějí ušetřit, je omezení
přijímání učňů
- tedy na učních. Ovšem zdánlivě
dosažená úspora nemusí být reálná
a bude ztrátou pro budoucnost.
Učňovské školství by mělo
být řešeno s perspektivní potřebou.
Podniky by měly být hmotně zainteresovány
na výchově učňů. Při
uplatnění tržního mechanismu nebude
možné podnikům nic nařizovat. Měla
by být vazba na daňový systém podniků
při výchově učňů. I
v zákonech o podnicích by mělo být
ustanovení, že podnik je povinen pečovat o
svůj učňovský dorost.
Obracím se proto na českou vládu, aby školství
a jeho rozvoji a ekonomickému zajištění
věnovala pozornost. V současné době
se připravují základní změny
ve školské soustavě, v obsahu i řízení
škol. Chtěli bychom, aby tyto změny byly trvalejšího
rázu, aby vycházely z historického vývoj
našeho školství při uplatnění
nových poznatků z výchovy a vzdělání
ve světě.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Vondráčkovi.
Nyní si uděláme do 16 hodin přestávku.
Hosty našeho jednání prosím, aby se
dostavili až v 16,15 hodin, protože od 16 do 16,15 potřebujeme
vyřídit nějaké interní záležitosti.
(Následovala přestávka.)
Poslankyně Amálie Kadlčíková:
Volební obvod 188, Litovel - Uničov, členka
KSČ.
Vážený pane předsedo, vážené
poslankyně, vážení poslanci, chci požádá
ministra zdravotnictví a sociálních věcí
o stanovisko k situaci pracujících umělců
- důchodců. Podle současné úpravy
pracující důchodce umělec nemůže
při pobírání starobního důchodu
si vydělat z titulu umělecké činnosti
více než 22 000 Kčs ročně. Umělecká
činnost je tedy z hlediska sociálního zabezpečení
postavena na úroveň činnosti technicko-hospodářského
pracovníka.
V roce 1989 vyšlo usnesení vlády ČSR,
které například vyčleňuje pracovníky
Národního divadla a České filharmonie
z celostátní vyhlášky. Stejně
tak konstatuje, že lze postupovat cestou výjimek.
Tato ustanovení diskriminují všechny ostatní
umělecké pracovníky a především
poškozují ty, kteří pracovali a pracují
na oblastech.
Je paradoxní, že v současné době
je připravena novela zákona a prováděcí
vyhlášky o sociálním zabezpečení,
která však nemůže řešit danou
situaci umělců v pracovním poměru,
protože by to předpokládalo obecné zrušení
nařízení vlády ČSR 142/1983
Sb. Proto ministerstvo kultury ČR usiluje v dané
situaci alespoň o to, aby u umělců ve svobodném
povolání - pobíratelům starobního
důchodu byl limit 22 000 Kčs ročně
zrušen.
Toto navrhované řešení znovu zcela pomíjí
otázky umělecké, jak se stalo při
poslední platové úpravě divadelních
umělců, o které autoritativně rozhodovalo
ministerstvo financí bez ohledu na protesty ministerstva
kultury, Svazu českých dramatických umělců
i odborového svazu.
Jestliže herec, zpěvák nebo tanečník
pro svoji uměleckou úroveň je žádán
o spolupráci, a je ve starobním důchodu nebo
v pracovním poměru, proč by měl být
omezován touto administrativou a tak v podstatě
poškozovat umělecké výsledky kteréhokoliv
oboru? Jestliže věříme, že nyní,
kdy se otevírají cesty k využití skutečných
hodnot, musí minulá administrativa a omezení
tento přirozený, zdravý a nutný postup
uznat.
Děkuji za pozornost.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslankyni Kadlčíkové. Hovoří
poslankyně Lagová, připraví se poslankyně
paní Janů.
Poslankyně Hana Lagová: Jmenuji se Hana Lagová,
volební obvod 186 Olomouc, členka Komunistické
strany.
Vážený pane předsedo, vážené
poslankyně a poslanci!
Vyslechli jsme zprávu o stavu naší republiky.
Údaje neradostné, ale tomu už se ani společně
nedivíme.
Jsem velice ráda, že však v celé té
záplavě zcela nově pojatých a objektivizovaných
informací právě hned na začátku
nechybělo to podstatné - skutečný
stav a zhodnocení poslání rodiny a ženy.
Když se porozhlédneme i po našich řadách,
kolik žen-poslankyň dnes v České národní
radě po rekonstrukci působí, pak si lze klást
otázku, proč tomu tak je.
Vzpomeňme, že minulý týden předseda
Federálního shromáždění
Alexander Dubček o této chybě, jak ji nazval
pozapomněním na ženy ve Federálním
shromáždění i národních
radách, hovořil. S politováním ale
konstatuji, že ani jeho slova v této části
nepřevzaly mnohé sdělovací prostředky
v úplném znění.
V řadě statistických údajů
se uvádí, že ženy u nás tvoří
více než 46 % pracujících, více
jak 50 % voličů, ale především
tvoří to podstatné, a to jsou dárkyně
života.
A na druhé straně je potřeba vzít
v úvahu, že právě naše republiková
vláda je přesně ta, která bezprostředně
řídí zcela typicky ženské resorty,
jednotlivá odvětví a už z tohoto pohledu
je projednávání této záležitosti
důležité.
Chci tedy úvodem říci, že jsem nikdy
nebyla a nefandím feministkám, těm zcela
fanatickým, ale z početných setkání
se ženami z celé České republiky v uplynulých
dnech a týdnech si myslím, že okolnosti přímo
provokují k nastolení diskuse o nezbytné
potřebě zcela vážného přístupu
k řešení nahromaděných problémů,
se kterými se ženy u nás každoročně
a trvale setkávají.
Hovoří se často o tom, že jde-li o budoucnost
národa, musí se především myslet
na ženy. A ženy dnes se oprávněně
obávají ohrožení či ztráty
svých sociálních jistot, a jestliže
i v zákonodárných orgánech, vládách,
vedení resortů, vedoucích funkcích
obecně, národních výborech atd. rozhodují
s převahou muži, kterým jsou přece jenom
každodenní starosti i životní strasti
žen a jejich rodin poněkud vzdálené,
jsou tu nepochybně určité důvody obav.
Jistě bychom se shodli na tom, že tak tomu bylo i
v minulosti. Ironií - možno říci v zahraničí
s úsměvem komentovanou byla v posledních
dvaceti letech pro a protipopulační opatření
vlády, odporující logice potřeb země
v souvislosti s přirozeným růstem či
poklesem porodnosti na základě demografické
struktury.
Vrcholem pak bylo, když se vrátíme do minulosti,
výrazné zdražení dětského
ošacení a obuvi právě v Mezinárodním
roce dítěte, se kterým se rodiny s dětmi
nedokáží v převážné
míře vyrovnat ani dnes po 11 letech.
Právem nás ženy bude do budoucna velice zajímat,
jakými cestami a opatřeními se bude právě
sociální politika vlády ubírat v době,
kdy dostupné prostředky nestačí na
krytí kritických nedostatků v řadě
důležitých oblastí a odvětví.
Ale jde-li nám o zdravý vývoj budoucích
generací a o jejich spokojený a smysluplný
život, je nutno se tím zabývat.
Budou-li však navrhována taková opatření,
jak uvedl pan předseda vlády "s nutnou vnitřní
logikou" -, troufám si z tohoto místa tvrdit,
že je budou ženy podporovat.
Nám se v minulosti po celé generace - tzn. desetiletí
dostalo "cti" tvořit onu téměř
polovinu pracujících. Nebylo to proto, aby se ženy
pouze profesionálně realizovaly, ale ani neurotizovaly
v každodenním shonu mezi povoláním,
péčí o děti a domácností.
Ale - jak s hořkostí většina žen
konstatuje, aby právě výrazně pomohly
zabezpečit nutný ekonomický standart rodiny.
Proto se asi ženy staly u nás levnou pracovní
silou v odvětvích hlavně spotřebního,
potravinářského průmyslu, služeb
a zdravotnictví, kde vykonávají obětavě
a odpovědně práce, nad kterými zatím
muži mnohdy ohrnují nos.
Ve srovnatelně shodných ukazatelích jednotlivých
povolání vůbec jsou ženy honorovány
jen dvěma třetinami oproti příjmům
mužů.
A přitom se u nás nikterak nesnižuje směnnost
těchto ženských profesí - zejména
v textilním a spotřebním průmyslu,
ani noční práce žen, tedy faktory, ovlivňující
i stabilizaci rodin. Ve srovnání s jinými
státy a podepsanými mezinárodními
úmluvami jsou vykazovány velice žalostné
a žalující cifry.
Chybí široký prostor možnosti pružné
a zkrácené pracovní doby pro ženy s
dětmi.
To všechno - je třeba říci - si ženy
po léta nechávaly líbit. Stejně tak
i to, že se na zaměstnanou ženu okolí
dívá jako na nespolehlivou pracovní sílu,
jestliže má děti, u nichž - stejně
jako u žen především vlivem zhoršujícího
se životního prostředí - neustále
roste nemocnost. Cožpak matky a jejich děti mohou
za stav naší ekologie? Přece pro každou
mámu je zdraví jejího dítěte
to nejcennější.
Podstatné změny - podle mého názoru
- si vyžádá i daňový systém.
Tam také nejsou ženy nijak zvýhodňovány,
neboť by nebylo možné, aby z různých
příčin právě osamělé
matky s dětmi tvořily početnou skupinu občanů,
žijících pod úrovní sociálního
minima.
Lze vyčíslit řadu dalších příkladů,
ale myslím si, že ženy především
už v minulém období vyjmenovaly celou řadu
zcela konkrétních námětů a
návrhů na řešení - řekla
bych, že i s potřebnou diferenciací -, ale
o tom bude vhodnější hovořit až
při projednávání rozpočtu republiky.
Ještě bych chtěla říci, že
velmi pozitivním jevem v naší zemi je vzrůstající
vzdělanost žen, především se středoškolským
vzděláním i vysokoškolským vzděláním.
Ale dovolte mi říci v této souvislosti poznámku.
Vzdělání je jistě výsadou každé
moderní společnosti, ale u nás směrem
k ženě je spojováno především
s výkonem profese, zaměstnání, čili
jako s pracující ženou. Ale málo je
slyšet ve společnosti, že výhodou každé
společnosti je vzdělaná žena především
proto, že má předpoklad pro to být dobrou
a vzdělanou matkou.
Ženy nejen jsou schopny přinést řadu
námětů a nápadů k řešení.
Ale myslím si, že mají také dostatek
sil a schopností podílet se na jejich řešení.
A to určitě citlivěji a účelněji,
než tomu bylo dosud, kdy se rozhodovalo o nich bez nich.
Předpokládám, že nová vláda
takovou cestou již nepůjde. Jsme zemí, kde
mnohé předsudky vůči ženám
jsou již snad neblahou historií. Ale nedávno
jsem četla v časopise údaj, že např.
v Indii existuje 17 vědeckovýzkumných ústavů
zabývajících se otázkami žen
a rodin.
Navrhuji proto, aby v době co nejbližší
byl při vládě České republiky
vytvořen odborně fundovaný nadresortní
poradní orgán, který by se profesionálně
zabýval komplexem otázek týkajících
se právě ženské, resp. rodinné
problematiky, tak závažné pro rozvoj každé
společnosti.
Vážené poslankyně, vážení
poslanci, očekávám, že Česká
národní rada a vláda České
republiky nezůstanou v dohledné době u konstatování
a neřešení věcí bytostně
se žen dotýkajících, jak tomu bylo v
minulosti. Prostor se jistě naskýtá i pro
všechny politické strany a hnutí, které
by měly s mnohem větší iniciativou navrhovat
ženy do poslaneckých funkcí na své kandidátní
listiny, na vedoucí místa ve vládě,
resortech, v národních výborech, prosté
všude tam, kde by ženy nebyly jenom zpestřením,
ale zárukou spravedlivého rozhodování.
A myslím si, že není třeba se jejich
vlivu obávat, neboť to, že si dnes ženy
kladou oprávněně znepokojující
otázky, je především projevem jejich
odpovědného vztahu k budoucnosti. A víme
dobře, že nejde dělat jenom líbivá
opatření. V každé době jsme projevovaly
v životě i práci spoluúčast a
pochopení, ale chceme a musíme znát své
perspektivy, východiska - prostě zda a co se bude
řešit ve prospěch zítřka především
našich dětí.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslankyni Lagové. Hovoří poslankyně
Janů, připraví se poslanec Otruba.
Poslankyně Ivana Janů: Vážený
pane předsedo, vážené paní poslankyně,
páni poslanci, z toho, o čem jsem zde chtěla
mluvit, bylo již hodně řečeno a nehodlám
to opakovat, takže promiňte - moje zpráva bude
trochu neucelená.
Život v naší zemi je v takovém stavu,
že by bylo třeba začít všude najednou.
Víme však, že na to nemáme - ani síly,
ani finance. V neutěšeném stavu je životní
prostředí. Z kvalifikovaných míst
však zaznělo, že teprve za pět let jsme
schopni likvidovat celý systém výjimek -
tedy systém toho, co šlo nad tak chabou úpravu
ochrany našeho životního prostředí.
Normy na ochranu životního prostředí
jsou velice neefektivní, sankce jsou velice mírné,
nízké, a teprve za pět let zlikvidujeme to,
co bylo povoleno v systémech výjimek, takže
si nemůžeme dělat žádné
iluze.
Přesto se však domnívám, že ve
dvou oblastech by se mělo začít okamžitě.
Protože jde o oblast rozhodující, odkud je
nutné rozmotávat to nesmírně chaotické
klubko potíží. Jedná se o oblast rodiny
a o oblast školy. Nechci opakovat, co zde bylo řečeno,
ale všichni víme, že pouze a lůna harmonicky
fungující rodiny vycházejí modeloví,
neegoističtí jedinci, a že bychom si na tuto
citovou výchovu matkám - pokud chtějí
- měli doložit. Odpadly by náklady vynaložené
na jesle, školky, zvýšené náklady
na nemocnost dětí, placené volno matkám.
Ale i přezaměstnanost žen a uvolnily by se
i pracovní příležitosti, kterých
bude v blízké budoucnosti nedostatek.
Druhou oblastí je škola. Mnohdy výhrad feminizace
oboru je jisté více než nezdravá a po
stránce psychologické vytváří
pro děti i ženský učitelský sbor
tíživé, nevyvážené prostředí.
Dobře víme, že ve školství je nedostatek
učitelů. V současné době ve
školství funguje a působí celá
řada absolventů gymnázií, a to ještě
těch, kteří se nedostali na vysokou školu,
čili do školství šli proto, že se
v podstatě nedostali na studie.
Dobře víme, že v minulosti nebylo umožněno,
aby určitá skupina lidí, například
věřících, měla do školství
přístup. Proto bych doporučovala, aby do
školství byl umožněn přístup
všem vysokoškolsky vzdělaným lidem, hlavně
mužům, bez ohledu na to, že nemají pedagogické
vzdělání. Mělo by však jít
o takové lidi, kteří se cítí
k učitelskému povolání povolaní
a mají rádi děti.
Neměli by být zařazováni - jak je
tomu dosud - jako nekvalifikovaní s nižším
platem než mají učitelé, ale mělo
by jim být umožněno doplnit si pedagogické
vzdělání.
Poslední věc, které bych se chtěla
dotknout. Z úst pana předsedy vlády zde zazněla
zpráva, která - přesto, že jsme to tušili
- alespoň mně nahnala husí kůži.
Možná, že proto, že byla přednesena
v těchto historických prostorách. Je mimo
jakoukoli pochybnost, že totalitní systém jedné
strany vehnal tento národ, tuto společnost, tento
stát do hluboké krize. A proto zde chci vyslovit,
aby činnost této strany byla u nás zakázána.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslankyni Ivaně Janů. Hovoří
poslanec Otruba, připraví se poslanec Mikan.
Poslanec Vítězslav Otruba: Vážený
pane předsedo vlády, vážené poslankyně
a poslanci, osměluji se vystoupit před tímto
kolektivem a žádám o shovívavost vzhledem
k malým zkušenostem, a mohlo by dojít vzhledem
k těmto malým zkušenostem k určitým
nepřesnostem, proto děkuji předem za pochopení.
V úvodu svého vystoupení se chci vrátit
ke svým dojmům z jednání 22. února
1990. Možná se vám bude zdát, že
to s dnešním jednáním nesouvisí.
Já si však myslím pravý opak. Při
všeobecném vychutnávání pocitu
demokracie a svobody, který nastal v souvislosti s listopadovým
demokratizačním procesem, dochází
mnohdy k osočování i těch, kteří
v rámci svého postavení upozorňovali
na nezdravý vývoj společnosti a předkládali
návrhy k nápravě.
Od poslanců České národní rady
jsem spíše čekal - a nyní mi prosím,
promiňte - projev svobody jako projev poznané nutnosti
řešit zásadní otázky ekonomické
a dalších oblastí života společnosti.
Stejně jako vás, i mne nesmírně zaujalo
vystoupení pana předsedy Federálního
shromáždění, který jasně
naznačil, kam a jak by se měla ubírat cesta
našich myšlenek. Tím nechci - jak se lidově
říká - kalit vodu. Stejně jako většina
z nás jsem přesvědčen, že na
uplynulé období nelze zapomenout, důsledně
vyšetřit veškeré počínání,
které v zájmu pracujících vedlo mnohdy
ve svých důsledcích k poškozování
jejich vlastních zájmů a potřeb.
Pokud došlo k porušování zákonů,
obohacování a zkreslování skutečnosti,
pak jsem jednoznačně pro jeho důsledné
vyšetření, vymezení osobní konkrétní
odpovědnosti a viny a tomu pak odpovídající
potrestání.
S tím pochopitelně souvisí i prověření
majetku a příjmů v té době
vrcholných stranických a státních
funkcionářů, jak bylo v nedávné
minulosti naznačováno. Je však třeba
pohlédnout na věc objektivně a tento objektivní
pohled by měl zastřít a vynechat veškerá
negativa, která s tím souvisejí. Myslím
si, že se mnou budou souhlasit nejen členové
ostatních stran, ale také všichni poctiví
komunisté, především ti, kteří
ze svého členství neměli žádná
privilegia, ale naopak méně volného času
na rodinu a potíže všeho druhu, pokud nezapomněli
nebo měli odvahu říci, co si myslí.
S těmi jednotlivci, kteří nesjednotili slova
a činy, podvedli pracující, s těmi
se musíme jako strana rozhodně rozejít. Myslím
tím Komunistickou stranu.