A naprosto zřejmý je dluh vůči slabým,
starým a nemocným. I podle našich, nepoměrně
nízkých kritérií, žijí
desetitisíce důchodců, možná
právě nadšených budovatelů z
padesátých let pod hranicí chudoby.
Životní úrovní musíme správně
rozumět ještě cosi navíc - celkové
podmínky práce a života, úroveň
prostředí, způsob užití volna,
zdraví naše i zdraví obcí. Měřítkem
je, co tvoří celek - charakter našeho domova.
Patří sem i to, co zušlechťuje a zkrášluje
náš život, vnitřně nás harmonizuje
nebo naopak vzrušuje - totiž kultura. Pro minulou moc
bylo příznačné, že kulturu považovala
jenom za svůj nástroj, dávala jí ideologické
a propagandistické úkoly a měřila
její kvalitu na základě toho, do jaké
míry sloužila stranické a státní
politice.
Nebyla jediná součást kultury, která
by se mohla nepřetržitě, svobodně rozvíjet
po celých uplynulých 40 let. Některé
oblasti kultury, zvláště ty, jež patří
k paměti národa a spoluurčují jeho
kulturní bohatství, jsou v žalostném
stavu. Především rozpadající
se památky těžko vyčíslitelné
ceny, celá historická srdce měst, historické
knihovny či archívy vydané na pospas vlhkosti
a plísni. Honosné paláce kultury se vedle
nich tyčí jako varovné vykřičníky.
Na rozvoji kultury je však zároveň dobře
patrna obranná schopnost národa vůči
moci. Trvalý nátlak posiloval kulturu v jejím
hlavním úkolu - v nesouhlasu, v probouzení
hlasu svědomí, ve snaze vymanit se z dozoru a pout.
Ačkoli mocenská státní politika uměle
rozdělila českou kulturu na tři proudy, které
se už nikdy neměly setkat - totiž na tvorbu oficiální,
potlačovanou a exilovou, skuteční tvůrci
po celou dobu věděli, že kultura může
být pouze jedna dobrá nebo špatná.
Oktrojování kultury se neprojevilo škodlivě
jen na jejím zplanění, ale také v
poklesu obecného vkusu, v ochuzení vnitřního
světa čtenářů, diváků
i posluchačů.
Byl pokřiven vývoj jazyka, ochromeno spojení
naší tvorby se světem.
Totalitní moc zároveň vždy tvrdila,
že pod její péčí se kultura rozvíjí
a mohutní. Dokládala to velkými náklady
špatných děl, vysokou návštěvností
průměrných představení, počtem
odvysílaných hodin či kilometrů, vynaložených
na zájezdy.
A opravdu. Prostředky vkládané do kultury
nebyly malé. Příznačné ovšem
bylo, že jimi nedisponovala kultura sama, ale přidělovací
centrum, které finančním hodnocením
vyjadřovalo především míru ohodnocení
ideologické přizpůsobivosti a služebnosti.
A přesto právě umělci pronesli nejtěžším
obdobím vědomí o hodnotě člověka
a jeho svobody, o lidské a národní odpovědnosti
a hrdosti a tak významně přispěli
k pádu staré moci.
Posledním cílem jejich politiky, jejich plánů
a programů měl být člověk.
Pro člověka - jak známo - je největším
pokladem zdraví. Jak byl tedy tento jeho poklad opatrován?
Až do roku 1960 se zdálo, že sytém jednotného
zdravotnictví se sítí zdravotních
zařízení a bezplatnou léčebnou
péčí je úspěšný.
Úmrtnost se snižovala, některé choroby
byly potlačeny.
Jakmile se však s vyčerpáním extenzívních
zdrojů zhoršovaly pracovní podmínky
a přírodní prostředí - a tím
i zdravotní stav obyvatelstva -, začalo zdravotnictví
vážně zaostávat. technicky, organizačně,
morálně.
Zdravotnictví, které samo o sobě je s to
ovlivnit zdraví obyvatelstva jen z 20 %, se stalo přítěží
a ne aktivním prostředkem k uchování
a rozvíjení zdraví společnosti. Tím
spíše nestačilo reagovat na rostoucí
potřeby prevence. Vlivem administrativních i nomenklaturních
opatření poklesla nezávislá role a
autorita lékaře.
U zdravotníků rostl pocit bezmocnosti, ztráceli
možnost svobodného, kvalifikovaného rozhodování
a tím i možnost naplnit smysl vlastní práce.
Režim, který organizoval zkázu životního
prostředí, začal zároveň potlačovat
veškeré informace o ni ve chvíli, kdy se její
důsledky projevily i na zdraví lidí. Přímo
ovlivňoval výkon hygienické služby.
A přesto právě z lékařských
kruhů se ozval poučený a kritický
hlas nejdříve. Ve stručnosti aspoň
jeden příklad.
Od poloviny šedesátých let se u nás
zvyšuje úmrtnost staršího obyvatelstva,
snižuje se průměrný věk, celkové
vzrůstá nemocnost.
Od roku 1970 do roku 1985 se v přepočtu na tisíc
osob zvýšila nemocnost u mužů o 30 %,
u žen o 46 %. Obyvatelstvo českých zemí
je oproti Slovensku starší, naše úmrtnost
je vyšší, vyšší je i potratovost
a výskyt zhoubných novotvarů. Máme
více diabetiků, více pohlavních nemocí,
vyšší pracovní neschopnost způsobenou
nemocí nebo úrazem.
I tady platí, že nejhůře se celá
situace promítá mezi těmi nejslabšími
a nejpotřebnějšími. Počet zdravotně
trvale postižených se rozrostl na půl miliónu
a společnost je prozatím vůbec nebrala v
úvahu.
Je těžké být zdravý v nezdravém
prostředí. Příroda nám leží
u nohou - odborníci tvrdí, že její schopnost
absorbovat plynné, tekuté i pevné odpady
výroby byla už překročena. I kdybychom
už dnes dokázali zastavit růst tohoto znečišťování
- a víme, že to naráz nedokážeme
-, budou se škody po několik let ještě
zvětšovat.
Nejhůř je poškozeno naše ovzduší,
údaje donedávna utajované už můžete
všichni sledovat průběžně. Stejně
špatně jsme na tom s vodou. Praha pouští
do Vltavy téměř nečištěné
splašky, pořád ještě stavíme
řadu sídlišť bez čistíren,
čistírny nemají ani některé
velké průmyslové podniky. Ale nejnebezpečnější
je teď znečištění z těžko
kontrolovatelných zdrojů, jako je zemědělství,
skládky odpadu, skladiště ropných produktů
a chemických látek. Toto znečištění
postihuje i podzemní vody, a to je téměř
nenapravitelné.
Současný stav úpravy pitné vody z
ní nedokáže některé chemikálie
odstranit.
Navíc k tomu setrvačně a hlučně
vyrábíme výrobky, které jsou přímo
ekologicky závadné, protože samy zatěžují
okolí nad měrným hlukem, obsahem nebezpečných
a karciogenních látek, jako je formaldehyd, azbest,
chlorované deriváty, těžké kovy.
Plýtváme stavebními a průmyslovými
surovinami. na druhořadé účely využíváme
zbytečně kvalitní suroviny. Nemáme
pořádek ve skrývkách, kam vršíme
bez selekce i takové doprovodné suroviny, které
v budoucnu už nebudeme moci využít.
Naši zemi sužují desetitisíce nelegálních
skládek odpadů, z nichž mnohé se mohou
stát i ohnisky zamoření ovzduší,
půdy, vody, rostlin, živočichů. Tato
ekologická krize zasahuje dnes už víceméně
celou naši republiku - Čechy a Moravu více
než Slovensko. A to proto, že před našima
očima došlo nenápadně za těch
40 let k jedné strašlivé změně
- celá zem se přeměnila v jakousi chaotickou
nepořádnou špinavou dílnu. V nesmyslné
honičce za stále vyšší výrobou,
zejména těžkého průmyslu, bez
ohledu na kvalitu a dokonce i beze strachu z možných
následků konání chovaly se průmysl
i zemědělská velkovýroba k přírodě
téměř výhradně jako k nevyčerpatelnému
zdroji, nikoli však jako k jedinému hostitelskému
prostředí pro život.
Výsledek? Půdní erozí je ohroženo
přibližně 55 % zemědělské
půdy, 60 % všech půd je kyselých, chemicky
a biologicky narušená půda produkuje zdravotně
závadné potraviny, vymírající
živočišné druhy, projevují se závažné
genetické změny u hospodářských
zvířat a posléze i u člověka.
Lesy jsou narušené natolik, že brzy budou ohroženy
na celém území a v severní třetině
země snad docela zmizí.
Mluvíme dnes všude, všichni a často o
ekologických škodách. Víme už,
z čeho pocházejí, jak by se jim dalo zabránit,
i že to nepůjde ze dne na den a že to bude vyžadovat
obrovské prostředky. Ale to není všechno.
Především budeme muset změnit svůj
vlastní zvěcnělý vztah k přírodě,
pochopit sama sebe jako její součást, jako
dlužníka ničícího bezohledným
způsobem podstatu svého vlastního života.
Jak vůbec k takovému stavu mohl dojít? Kde
tkví kořeny? Nic podobného přece nikdo
- ani komunistická strana nechtěl a neplánoval.
A přece dnes stojíme nad neradostnými výsledky
jejího dosavadního úsilí. Komunistická
strana získala své vedoucí postavení
u nás hned po válce. Jakými domácími
i zahraničními vlivy, dnes většinou
všichni víme. Prvotním a všemu bezvýhradně
nadřazeným skutečným cílem
KSČ bylo od samého počátku do současnosti
vybudování a upevňování totalitní
moci.
Při sledování tohoto cíle pak komunisté
velmi dobře pochopili, že plné uplatnění
této moci je možné jen prostřednictvím
centralizované hospodářské moci. Absolutní
vyloučení soukromého vlastnictví jako
tzv. základu vykořisťování člověka
člověkem a tuhý centralismus ve všech
odvětvích života společnosti zničily
tržní vztahy, zpřetrhaly zpětné
vazby, a především zamlžily měřítka
toho, co je a co není prospěšné a účelné
pro život země. Čím více se rozcházela
skutečnost našeho života v totalitním
systému s vyhlašovanými ideovými cíli,
tím více bylo zapotřebí válčit
s pomyslným třídním nepřítelem,
buržoazními přežitky, revizionisty, nízkou
uvědomělostí, světovým imperialismem,
disidenty a pomýlenými. Pozvolna jsme téměř
všichni zapomínali na úlohu hospodáře.
Ještě před válkou patřily Čechy
a Morava k zemím hospodářsky vyspělým.
Spolu s Rakouskem byly v první třetině evropské
stupnice rozvoje. Že ve starém Rakousku-Uhersku do
roku 1918 měly hospodářské postavení
absolutně dominantní, je známo. Vždyť
rozpad této říše znamenal pro nás
i pro nové Rakousko existenční krizi. Rakousko
se po první světové válce i ocitlo
bez podstatného, zvláště těžkého
průmyslu a český průmysl ztratil v
Rakousku pro něj zásadně důležitý
trh. V roce 1938 jsme ještě předstihovali Rakousko
v celkové životní úrovni. V roce 1968
jsme měli ještě srovnatelnou úroveň
a v roce 1988 je naše životní úroveň
nejméně o jednu třetinu nižší.
Podívejme se letmo na linie hospodářského
poklesu a rozmachu, jak se umějí logicky rozcházet.
Podíl těžkých odvětví
průmyslu se v České republice mezi léty
1948 až 1988 zvýšil ze 45 % na 53 %, podíl
tradičních českých odvětví
- potravinářství, výroby skla, textilního
a dalšího spotřebního průmyslu
- klesl za těchto let z 50 % na 25 %. Osobní spotřeba
klesla ze 74 % užitého národního důchodu
v roce 1950 na necelých 60 % v roce 1988. Oproti tomu náklady
tzv. neproduktivních odvětví včetně
obrany, bezpečnosti, státní správy,
Národní fronty se v roce 1988 vyšplhaly z 15
% na téměř 30 % podíl užitého
národního důchodu.
Zdrojová náročnost naší ekonomiky
roste, tempo růstu národního důchodu
klesá. Od konce 60. let do roku 1989 spadl meziroční
nárůst národního důchodu z
hodnoty 5 - 6 % na 1,4 %. A to navíc v běžných
cenách, kdy se inflace pohybuje kolem tří
procent ročně. Od počátku 80. let
národní důchod fakticky klesá.
Na získání srovnatelného množství
potravin musí náš občan pracovat dvakrát
až třikrát déle než ve vyspělých
zemích. U oděvů a obuvi je tato doba čtyřikrát
delší a u zboží dlouhodobé spotřeby
dokonce pětkrát i víc.
Slabost našeho hospodářství je nejlépe
patrna na zahraničním trhu. V poslední době
dostáváme za strojírenské výrobky
jen čtvrtinu toho, co naši rakouští sousedé.
Struktura našeho vývozu má složení
podobné rozvojovým zemím. 53 % tvoří
základní suroviny a meziprodukty, jen 24 % spotřební
zboží. A nakonec až dojemně názorný
příklad. Vložíme-li do našeho hospodářství
jednu korunu investic, vypadne z něho hodnota nižší.
Celková devastace hospodářského života
se nevyhnula ani zemědělství. Zemědělci
dělali po celá dlouhá lét co mohli,
někdy dokonce více než mohli. Intenzifikace
zemědělské výroby se radikálně
zvýšila - v roce 1948 uživil jeden zemědělec
6,7 obyvatel, dnes téměř 19 lidí.
Jejich zásluhou je, že máme dost co jíst.
Na násilnou intenzifikaci však také doplácíme
poklesem kvality půdy a vod, ohrožením toho,
co vlastně jíme, přílišnou chemizací
atd. Živočišná výroba vedla nejen
ke zkrácení průměrné doby života
zvířat, ale i k jejich týrání.
Výroba potravin je však zároveň nákladnou
výslednicí dluhu v řadě odvětví.
Zemědělství je totiž ze 70 % závislé
na dodávkách odjinud. A samozřejmě,
že sortiment, kvalitu ani cenu dodávek nemůže
samo ovlivnit.
Po tomto stručném depresivním výčtu
se musí ovšem nutně a stále naléhavěji
ozývat otázka, jak je možné, že
se nám přece ve srovnání s některými
sousedními zeměmi žilo doposud poměrně
slušně. Vždyť to ještě ušlo,
teď bude zřejmě hůř.
Měli jsme toho zapotřebí - revoluce, změny,
přívaly pravdy? Vysvětlení je jednoduché,
ale nikoli každému zjevné. Žili jsme svůj
život na dluh. Nejde jen o dluh zahraniční
- ve volné měně se dnes blíží
za celou republiku osmi miliardám dolarů, a přitom
na přelomu 60. a 70. let nebyl téměř
žádný. Ale jde také o náš
vnitřní dluh.
Musíme si uvědomit, že zejména v posledních
dvaceti letech tak často vyhlašované "sociální
jistoty" a životní úroveň byly
zajišťovány za obrovskou cenu. Za cenu rychlého
chátrání celého našeho hospodářství.
Neobnovoval se strojní park v továrnách,
zpustošili jsme náš bytový fond, devastovali
jsme životní prostředí, nemodernizovali
jsme dopravu, spoje, zdravotnictví, školství
atd. Za tuto cenu jsme udrželi naši současnou
životní úroveň. Žili jsme nad poměry,
na dluh a tento dluh, který představuje nyní
několik set miliard korun, musíme my, a bohužel
i naše děti a naši vnuci, začít
splácet. - Pokračovat v této hazardérské
politice už nemůžeme a ani nechceme.
Cesta k nápravě bude velmi obtížná.
Kdo to zastírá, je politický dobrodruh. Každý
krok reformy bude znamenat svého druhu otřes, z
něhož se budeme muset umět vždy znovu
vzpamatovat. Situace je o to komplikovanější,
že nemáme zřejmé vždy na tyto kroky
stejný názor jako vláda federální.
Je to vskutku komplikace, protože přechod k tržní
ekonomice nemůžeme mít jednotný. Ale
je to zároveň i cosi zcela přirozeného,
totiž také jako výraz specifičnosti
ekonomiky České republiky.
Abych nedramatizoval, a navíc tajuplně. S federální
vládou se shodujeme v cílových představách
a plně respektujeme její úsilí vyhnout
se za každou cenu - zdůrazňuji za každou
cenu - tomu, čemu se říká pádivá
inflace. V našich úvahách však nepřevládají
do té míry makroekonomické úvahy.
Cítíme odpovědnost za osudy i jednotlivých
podniků, a proto více zdůrazňujeme
nutnost některých stabilizačních opatření,
zdaleka nejen kádrových. Obávám se,
že jinak hrozí již v příštích
týdnech taková destabilizace podnikové sféry,
která by spuštění reformy ohrozila,
ba možná znemožnila. Tržní ekonomika
přece ještě nefunguje. Metodu bilancování
toků materiálů přitom opouštíme,
ale musíme to činit tak, aby přinejmenším
rozhodující podniky měly z čeho vyrábět,
respektive, aby to nemusely opatřovat za dolary i doma.
-
Podniky jsou dosud ve státním vlastnictví.
Z toho plyne pro všechny vlády ústavní
povinnost toto vlastnictví chránit. Ostatně
se domníváme, že napříště
každý krok reformy musíme vždy vzápětí
stabilizovat než vykročíme dál. Pro
všechny reformní pokusy v této části
světa bylo vždy osudné, jestliže se musely
vracet poté, když zašly příliš
daleko, aniž přitom stabilizovaly dosažený
pokrok. To je mimochodem charakteristické zejména
pro osud reformy maďarské. Nejde o to, abychom spěchali
pomalu, jde o to, abychom spěchali uvážlivě.
Z této úvahy vyplývá naše filosofie
tempa reformy. Toto tempo musí být především
- jak už řečeno - podložené politickým
souhlasem většiny občanů. Ještě
důležitější než tempo, čili
rychlost reformy, je však její vnitřní
logika. Jednotlivé kroky musí být vnitřně
skloubené, důsledné, a pak ovšem důrazné
či dokonce razantní a musí také být
vždy vzápětí upevněny, aby nebylo
nutné se vracet. Alternativa metody šoku, respektive
postupných kroků, se nám z tohoto hlediska
i jeví umělá.
Tempo reformy bude totiž dáno naší schopností
garantovat nejen její politické, ekonomické,
ale i provozní předpoklady. To je úkol, který
z vlád nikdo nesejme. Poslanci zákonodárných
sborů musí hledět vládám tuto
odpovědnost připomínat prostředky,
které jim dává ústava. To jsem pokládal
za nutné říci vám v souvislosti s
tím, že naše zpráva o stavu republiky
je právě jen zprávou, a nikoli zároveň
zformováním východisek.
K tomu nejsou zapotřebí jen ekonomové, byť
by to byli ti nejprozíravější, nejstřízlivější.
Ekonomická reforma může být přínosem
jen v takovém společenském prostředí,
které se bude chovat politicky, které bude umět
jednotlivé dílčí zájmy sladit
ve smysluplný zájem obecný.
Jakou politiku mám na mysli? Tu základní,
kterou je sdílena starost o věci veřejné.
Bez ní neděláme politiku, ale politikaříme.
Jde pak o pouze přetahování se o výhody
v prostoru, kde platí právo silnějšího.
Politika začíná v obcích, jejichž
příslušníci cítí alespoň
takovou míru sounáležitosti, aby jim stálo
za to dodržovat demokratická pravidla hry. Tedy právě
nespoléhat se na sílu, protekci, ani peníze.
Rozhodnout, zda potřebujeme obec proto, abychom měli
slušnou politiku, či zda spíše potřebujeme
politiku, aby naše obce neupadaly. Jedno bez druhého
je nemyslitelné.
V zemi, kde stát pohltila strana, která navíc
programově rezignovala na jeho suverenitu, platila právě
jen síla, protekce či peníze. Přetahovala
se v ní jedna krajská partajní loby s druhou
a s politikou či dokonce s demokracií to nemělo
nic společného.
Proč tolik zdůrazňuji obec? Lidé,
kteří nikam nepatří, kteří
nejsou nikde doma, bývají mezi prvními, kteří
naletí agitátorům nenávistného
šovinismu či nějakého spasitelného
fundamentalismu. Potřeba někam patřit není
luxusem, nýbrž potřebou základní.
Bez vůle a možnosti tuto potřebu uspokojit
nemá politika, a tak ani demokracie, šanci, protože
kde nejsou pevné rámce sdílené starosti
o věci veřejné, nejsou ani pravidla hry a
rozhoduje jen míra bezohlednosti.
Ekonomická reforma mimo takovéto kultivující
prostředí politiky by pro nás byla tuze drsnou
medicínou. A tak spolu s ekonomickou reformou musíme
přijít například i s novým
územním uspořádáním,
v němž bude přehledně jasné,
kde končí samospráva občanů
a začíná pravomoc úřadů
- nebo chcete-li obráceně - kde nebude možné
vést nekonečně neplodné spory o to,
kdo žije na úkor koho.
Tím posledním rozhodujícím rámcem,
prostorem pro politiku, je ovšem stát. My jsme totiž
český stát zapomněli a dnes už
ani nevíme, kdy a kde se to stalo. Bylo by zlé,
kdybychom si na český stát vzpomněli
až při nějakém otřesu, konfrontaci
nebo hlubokém zklamání. Stát je třeba
budovat organicky, postupně, je třeba ho aktivně
nalézat. i Nezbývá než ho budovat rozšiřováním
našich domovů, našich obcí. Začíná
to tehdy, když podnikavý chalupa poseče kopřivy
za plotem, když se dvě jinak třeba spořádané
obce dohodnou na tom, že vyčistí potok, který
mezi nimi protéká, když dvě města
občanů patriotů přispějí
na muzeum, které může být jen ve městě
třetím. Četba historických románů
nás k tomu může jen poněkud povzbuzovat,
nic víc. Nepomůže nám ani přičinlivé
říkání si Masarykovo "potřebujeme
český stát, protože potřebujeme
politické prostředí". Bez něho
bude v naší zemi tržní ekonomika řádit
jako vichřice v zesláblém lese.