Předseda České národní rady
Jaroslav Šafařík, místopředseda
České národní rady Miroslav Šlouf,
Josef Kaňa, Jaroslava Moserová a Michal Kraus a
dalších 184 poslanců.
Členové vlády České socialistické
republiky, předseda vlády Petr Pithart, I. Místopředseda
vlády František Vlasák, Antonín Hrazdíra,
místopředsedové vlády Antonín
Baudyš, Petr Mišoň, ministr financí, cen
a mezd Jiří Nikodým, ministr výstavby
a stavebnictví Ludvík Motyčka, ministr školství,
mládeže a tělovýchovy Milan Adam, ministr
kultury Milan Lukeš ministr zdravotnictví a sociálních
věcí Pavel Klener, ministryně spravedlnosti
Dagmar Burešová, ministr průmyslu Petr Hojer,
ministr hospodářství a dřevozpracujícího
průmyslu Jaroslav Boček, ministryně obchodu
a cestovního a cestovního ruchu Vlasta Štěpová
a ministryně - předsedkyně Výboru
lidové kontroly Jitka Zetková
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Vážené poslankyně, vážení
poslanci, milí hosté, srdečně vás
všechny vítám na 23. schůzi České
národní rady.
Dovolte, abych zvlášť přivítal
vládu České republiky v čele s jejím
předsedou panem Petrem Pithartem. (Potlesk).
Návrh pořadu dnešní schůze vám
byl pro lepší přehled rozdán. Navrhujeme
vám projednat tyto body:
I. Zpráva vlády České republiky o
stavu odvětví a území řízených
vládou České republiky.
II. Odpovědi členů vlády na otázky
a podněty poslanců z minulých schůzí.
III. Otázky poslanců na členy vlády.
IV. Návrh předsednictva České národní
rady na zkrácení zákonné lhůty
60 dnů na přípravu k projednání
zákonů.
V. Návrh skupiny poslanců na vydání
ústavního zákona České národní
rady o změně názvu republiky.
VI. Návrh skupiny poslanců na vydání
zákona České národní rady o
volbách do České národní rady.
VII. Případné odpovědi členů
vlády na otázky, podněty a interpelace poslanců.
VIII. Zpráva o činnosti předsednictva České
národní rady za dobu od 22. února do 5. března
1990.
Máte k navrženému programu nějaké
připomínky případně návrh
na rozšíření nebo doplnění?
Místopředseda ČNR Josef Kaňa:
Vážený pane předsedo, vážené
poslankyně, vážení poslanci! Doporučuji
jménem skupiny předkladatelů, poslanců
Jiřího Fleyberka, Hany Lagové, akad. Bohumíra
Rosického a mne, rozšířit program 23.
schůze ČNR o návrh vzít zpět
návrh skupiny jmenovaných poslanců, podle
tisku 173 o státním znaku, státní
vlajce a státní pečeti ČSR, vzhledem
k tomu, že výborům bude předložen
nový návrh ústavního zákona
o státních symbolech České republiky.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji místopředsedovi Kaňovi. Doporučuji,
abychom tento bod v podstatě projednali jako rozšíření
bodu 5, kdy budeme jednat o změně názvu republiky.
Je to možné, pane místopředsedo?
Místopředseda Josef Kaňa: Ano.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Má ještě někdo nějakou připomínku?
(Připomínky nebyly).
Podle presenční listiny je přítomno
163 poslanců, i když se osobně domnívám,
že někteří z vás nejsou podepsáni
v presenční listině. Prosím vás,
abyste tak učinili během přestávky.
Nicméně Česká národní
rada je schopna se usnášet.
Kdo souhlasí s předneseným návrhem
pořadu, ať zvedne ruku! (Hlasuje se. - vysloven jednomyslný
souhlas).
Pořad dnešní schůze je tedy schválen.
Nyní přistoupíme k projednání
prvního bodu pořadu, kterým je
Po dohodě s předsedou vlády vám bude
celková zpráva v plném znění,
tak jak ji zpracovala vláda, předložena písemně.
Toto opatření navrhl předseda vlády
pan Petr Pithart pro racionální využití
času při našem jednání.
Pokud se budete hlásit do rozpravy, předejte své
přihlášky paní Janíkové.
Nyní prosím předsedu vlády, aby se
ujal slova a uvedl písemnou zprávu, příp.
doplnil nebo upozornil na zvláště důležitá
fakta.
Předseda vlády České republiky
Petr Pithart: Vážený pane předsedo,
vážené dámy, vážení
pánové!
Není to ještě ani týden, co jsme se
mohli seznámit se zprávou o stavu federace, kterou
ve Federálním shromáždění
přednesl premiér pan Marian Čalfa. Nyní
je na nás, na vládě české,
aby vám a celé české a moravské
veřejnosti přednesla zprávu o stavu České
republiky.
Musím hned na počátku upozornit na dva rozdíly
mezi zprávou o stavu federace a zprávou o stavu
České republiky. Bude omezena jen na obrysové
pojmenování stavu, v němž vláda
Českou republiku shledala. Nenabídnu vám
dnes východisko nebo - jak se teď říká
- scénář reformních kroků a
jim odpovídajících opatření.
Neučiním tak ze dvou důvodů.
Především si myslíme, že česká
a moravská veřejnost by měla mít dost
času na to, aby se s touto zprávou seznámila
a promyslela, co z ní vyplývá. Nedat jí
tento čas znamenalo by nebrat ji vážně.
Za druhé - česká vláda nemá
dosud definitivně jasno pokud jde o posloupnost reformních
kroků a jejich tempa. Je to otázka politická.
Zejména pro vládu, jejíž legitimita
je odvozena od zákonodárného sboru, který
nevzešel z demokratických voleb, který je tedy
sám - řekněme - jen podmíněně
legitimní.
Otázka tempa reforem musí být proto výrazem
obecného politického konsensu. Nelze dělat
reformy, aniž pro ně získáme veřejnost.
Jsme vláda svým způsobem mladší
než vláda federální, máme tedy
ještě nějaký čas k dobru. Nikoli
čas dlouhý. Ale v žádném případě
nepředstoupíme před Českou národní
radu a takto před českou a moravskou veřejnost
s návrhem sledu reformních kroků dříve
než za měsíc.
Na území Čech a Moravy nás žije
přes deset miliónů, z toho téměř
šest v produktivním věku.
Žen je zaměstnáno přes dva milióny,
to jest 45 % všech žen a téměř
tři čtvrtiny žen v produktivním věku.
Zrovnoprávnili jsme je opravdu nelítostně.
Např. v Rakousku je podíl zaměstnaných
žen o 12 % nižší.
Naše vysoká zaměstnanost zahrnuje i mládež,
která nemohla v potřebném množství
jít studovat. přitom pracuje v našem národním
hospodářství jen 8,5 % vysokoškolsky
vzdělaných lidí. A to je podíl pro
rozvoj směrem k vyspělé společnosti
malý.
Reformátoři socialistického školství
kdysi tvrdili, že chtějí dát všem
stejnou možnost vzdělání. Mnohým
je však nepřímo odepřeli a navíc
se "stejná možnost" vyvinula v jednotnou
metodu, jednotnou míru a jednotné zaměření,
jež v poslední době už produkovalo jenom
plánované počty pro jednotlivá odvětví
a profese. Nikoli obecná výchova k humanitě
a myšlení, nikoli rozvoj talentů, nikoli diferencovaná
péče, nýbrž šablonovité
plnění neustále rozšiřovaných
a proměňovaných osnov.
Ze školy byla soustavně vytlačována
tvůrčí, svobodná aktivita učitelů,
mnohé výjimečné osobnosti z řad
studentů i pedagogů byly nejednou vyřazovány,
a to po několik generací!
Školství poškozovalo žáky i jejich
učitele - pracovně i mravně. Na vysokých
školách se spíše biflovalo než vychovávalo
k tvořivému myšlení a ke schopnosti
myšlenky účinně vyjádřit
a v diskusi přesvědčivě obhajovat.
Jedenáct procent výukového času bylo
vymezeno pro marxismus-leninismus.
Hodnota vyššího vzdělání
byla celkově společensky devalvována a zároveň
hodnota opravdu kvalitního vzdělání,
odborného v oborech dělnických a řemeslnických,
byla hluboce podceněna.
Zanedbávala se mravní, estetická i fyzická
složka výchovy.
Značně deformující vliv, zejména
na mladší žactvo, mělo vyloučení
mužského prvku z výchovy, 75 % učitelů
jsou dnes ženy.
Dále nelze přehlédnout technické zaostávání
našich škol, jejich špatnou údržbu
i nízkou hygienickou úroveň.
Národní důchod pamatoval na školství,
jež je jinde považováno za nutnou a výhodnou
investici, jen 5,5 % výdajů. Alarmující
je přitom situace ve školách tzv. zvláštních
- nedostatečný počet míst, nedostatek
potřebných specialistů a poraden pro rodiče
a především nezajištění
přechodu žáků těchto škol
do pracovního života, což je odsuzuje k trvalé
invaliditě.
Školství se u nás nebudovalo jako zařízení
pro celoživotní vzdělání občanů,
jež by je mělo připravovat na stálé
změny v práci i v životě. Nejspíš
proto, že takové změny považoval starý
režim za nebezpečné a nežádoucí.
Přesto je však třeba připomenout, že
byli a jsou učitelé, kteří vzdorovali
nátlaku školské soustavy. Jejich zásluhou
je, že mnozí mladí lidé hledali a nacházeli
své místo v životě a dokázali
se orientovat v otázkách praktických i mravních.
Prvním a určujícím činitelem
výchovy je ovšem rodina. Ve všech průmyslových
společnostech se tradiční patriarchální
rodina proměňuje. Ve společnosti totalitní
je však rodina vnějšími tlaky nucena ke
změně rázem. Mužům byla přiřčena
mzda nedostačující k výživě
rodiny. Zaměstnání žen se tak nestalo
volbou, ale existenční nutností. Mnohé
děti zůstaly pak odkázány na jesle,
školky a družiny. Po pracovním dnu, když
se rodina sešla, ovládala ji již jen únava.
Ještě hlubším otřesem prošly
rodiny na vesnici, neboť tzv. socializace vesnice znamenala
likvidaci rodinných hospodářství.
Totéž platí pro statisíce rodin živnostníků
a řemeslníků.
Soudržnost rodiny byla mnohdy dána už jenom obrannou
reakcí na tlaky zvenčí, vzdorem, snahou vytvořit
si hájený intimní prostor a dát mu
i podobu společně tvořeného díla
- chalupy, zahrádky, chaty.
Takový útěk do soukromí nebyl však
sám o sobě dostačujícím stmelujícím
prvkem. Děti v něm vždy nenacházely
mravní oporu proti desintegrujícím náporům
totalitního režimu.
Tradiční dobrá česká rodina
byla oslabena. Poznali jsme to i na růstu rozvodovosti.
V roce 1987 připadal na 2,7 sňatků jeden
rozvod. Počet rozvodů se za posledních 13
let zdvojnásobil. V roce 1986 ztratilo v České
republice rozvodem 23 500 dětí jednoho z rodičů.
Jen obtížně mohly mladší generace
hledat v rodině útočiště, jen
obtížně si mohly vytvářet imponující
model pro vytváření rodiny vlastní.
Mnozí rodiče si však uvědomili odpovědnost
za výchovu svých dětí. Pokoušeli
se udržet i znovu obnovit rodinný řád
často na podkladě náboženském
či na jiném kodexu mravním a anulovat tak
vlivy pokrytectví a oportunismu, jimž byly děti
vystavovány ve vnějším světě.
Stejně jako v rodině, hledali mnozí možnosti
sebeuplatnění v práci. Bývalo naší
dobrou tradicí hledat uplatnění v činnosti,
v tvorbě pro sebe i pro druhé, chtít, aby
po nás něco zbylo. Člověk nežije,
aby dobře pracoval, ale pracuje, aby dobře žil.
V posledních 50 letech bylo však opravdu málo
prostoru, kde bychom tuto svou potřebu mohli naplnit. Už
začátek našeho tzv. "budování"
byl nešťastný. Nejdříve v padesátých
letech byly celé vrstvy národa zbaveny výrobních
prostředků v průmyslové i řemeslné
výrobě i v zemědělství. Lidé
byli přesouváni z vesnice do průmyslu, z
administrativy do výroby, z vnitrozemí do pohraničí.
Byli vytrháváni ze svého prostředí
i ze svých profesí. Jen část obyvatelstva
mohla pracovat podle toho, co uměla a chtěla.
Ztráta kontinuity práce, rozbití pracovních
kolektivů, rušení tradičních
výrobních programů, násilná
integrace - to všechno vedlo k oslabení motivace,
posíleno navíc nivelizační mzdovou
politikou.
Základní prapříčinou toho,
že jsme téměř všichni přijali
jako fakt, že chodíme do práce a ne pracovat,
byla ztráta pocitu vlastnictví jak k nástroji,
s nímž pracujeme, tak k výsledku své
práce. Skutečným vlastníkem byla strana,
stát. Průkazem kvalifikace každého pracovníka
se stalo především hledisko, do jaké
míry odpovídal požadavkům tohoto vlastníka.
A tak se stále častěji dostávali na
nejdůležitější řídící
místa lidé osobně neschopní a odborně
neznalí.
Moc jediného vlastníka upevňovala, umožňovala
centralizovaný systém řízení.
Přesto se potřeba užiteční a
smysluplné práce nezdolně prosazovala. Často
s rizikem, často se zbytečným úsilím,
jemuž neodpovídaly výsledky.
Velký tvořivý potenciál české
práce přinesl i některé výjimečné
výsledky ve špičkových technologiích
- např. ve výrobcích z oboru textilních
a kovoobráběcích strojů, ve vývoji
a výrobě kontaktních čoček,
kloubních protéz, elektronkových mikroskopů
atd. Bohužel, výsledný efekt byl často
pro společnost nulový.
Koncem šedesátých let patřilo Československo
mezi země s nejkratší pracovní dobou
v Evropě. Dnes je u nás průměrně
dovolená 15 až 20 dní a máme 6 státních
svátků. V sousedním Rakousku - pro srovnání
- trvá dovolená 25 až 30 dnů a svátků
mají 11.
Zároveň však všichni víme, jak
to u nás s dodržováním pracovní
doby je. Nebudu zde mentorovat o prostojích - v mnoha provozech
jsou k nim nuceni, aniž je zavinili, naopak je musí
dohánět přes čas.
Taková práce však ztrácí svůj
vlastní smysl. Otázkou dnes je nejen, jak vrátit
práci její hodnotu a čest, ale především,
jak vrátit lidem práci, ve které se naplňuje
náš život.
Minulý režim však stvořil i falešný,
zkreslující dojem životní úrovně,
to jest úrovně toho, co nám naše kýmsi
řízená činnost vynáší.
Povšimněme si tedy tohoto ukazatele, jímž
se minulá moc výslovně přála
být poměřována.
Především byla životní úroveň
chápána jako nezbytné zabezpečení
činného obyvatelstva potravinami. Státní
moc se naučila, že dostatek potravin je podmínkou
její stability. Statistika ukazuje, že spotřeba
potravin opravdu za 40 let po roce 1948 vzrostla. Masa o 288 %,
vajec o 268 %, cukru o 170 %, mléka o 134 %. Ovoce však
jen o 9 %. Spotřeba zeleniny naopak klesla na 74 %. Na
jednom z prvních míst na světě jsme
ve spotřebě piva a na 5. místě ve
spotřebě lihovin. Potravin, zdá se, máme
dost. Jenže nemáme dost potravin dlouhé trvanlivosti
a hlavně - naše strava obsahuje mnoho škodlivých
příměsí a má nezdravou strukturu.
Zejména pokud jde o skladbu naší stravy, o
poměr živočišných a rostlinných
bílkovin, stáváme se ve světě
pomalu už unikátem. Ztráta celkové imunity
našeho obyvatelstva, způsobená kromě
obecně zhoršených podmínek života
právě touto skladbou, je daleko větším
rizikem než AIDS. Je tou nejnebezpečnější
bombou načasovanou v našich organismech. Výroba
šla za množstvím, nikoli za kvalitou.
Vedle toho nám ovšem na trhu trvale chybí nepotravinářské
zboží za 40 miliard korun ročně. Není
vlastně nic, co bychom nemuseli namáhavě
shánět, neboť to není tam a tehdy, kde
a kdy to potřebujeme. Právě na tom se rozvinulo
a dále rozvíjí úplatkářství
a stínová ekonomika.
Nejdůležitější složkou životní
úrovně hned po stravě je bydlení.
Počátkem osmdesátých let připadlo
u nás na 1000 obyvatel 340 bytů, v Rakousku 405.
Průměrná užitková plocha v bytech
je 67 m2, v Rakousku 97 m2. Ze všech
bytů postavených v České republice
za posledních 20 let je 83 % paneláků, většinou
neosobních, kasárenských, nepěkných
sídlišť, kde se zrodil způsob života
v masové anonymitě, způsob života potlačující
osobitost.
Bytový fond je zanedbán, dluh v jeho údržbě
je v České republice kolem 36 miliard korun.
Je sice známo, že ve srovnání se státy
RVHP je naše životní úroveň dost
vysoká, avšak náš relativní úpadek
je snad nejhorší, protože naše celková
hospodářská úroveň před
40 lety byla nepoměrně vyšší. platíme
ji navíc prací ve špatných podmínkách,
se zastaralým výrobním zařízením
a hospodařením na dluh. Je to jednak dluh vnější,
vznikající účelovými dotacemi
vždy na nějaké chybějící
zboží, jež musí být rychle dovezeno
odjinud, jednak dluh vnitřní, spočívající
v převádění prostředků
z jiných odvětví národního
hospodářství.
Hlavní je však dluh vůči budoucnosti,
vůči přírodě, vůči
zemi, v níž žijeme.