1. Doporučuji ministerstvu spojů a panu ministrovi
osobně, aby se zasadil o vydání k 27. 6.
1990, tedy ke 40. výročí smrti dr. Milady
Horákové, příležitostné
známky. Námitky, které na naši žádost
pan ministr již sdělil, považujeme za malicherné.
Bylo nám řečeno, že je obvyklé
v Československu vydávat příležitostné
známky pouze k narozeninám. Já se pamatuji,
že byly příležitostné známky
vydány k úmrtí Jana Opletala, k úmrtí
Jana Palacha a nejednou k úmrtí Vladimíra
Iljiče Lenina. Nevím tedy, proč by nemohla
být vydána k úmrtí dr. Horákové.
Že je krátká doba na technické provedení,
vyvracíme tím, že je připraven hotový
návrh a je otázka několika dní, aby
známka mohla být vytištěna.
2. Mám dotaz na vládu České republiky,
zda sama či ve spolupráci s vládami Slovenské
republiky a Československé republiky připravuje
právní podklady pro rehabilitaci perzekuovaných
osob v totalitním režimu.
3. Doporučuji české vládě,
prosím předsednictvo ČNR o podporu tohoto
doporučení. V roce 1929-1943 byl na hoře
Vítkově postaven Památník české
státnosti. Komunisté z něj udělali
tak zvaný Národní památník
na Žižkově. Doporučuji jmenovaným
státním orgánům, aby se přičinily
o to, aby se tento památník vrátil nejen
k svému původnímu názvu - Památník
odboje na hoře Vítkově - ale i ke svému
původnímu poslání. Aby byl symbolem
české státnosti. Památník odboje
na hoře Vítkově by měl být
místem, k němuž bude s úctou vzhlížet
celý náš národ a oba naše národy.
Zde nechť jsou umístěny sochy, busty, pamětní
desky a jména opravdu velikých synů a dcer
našich národů, počínaje představiteli
protihabsburského odboje, na čele s Tomášem
Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem
Štefánikem. Nechť jsou tam umístěny
desky se jmény nejstatečnějších
protihitlerovských bojovníků-odbojářů,
bojovníků z let 1939-1945, včetně
jmen nejstatečnějších našich západních
letců, kteří byli po válce vystaveni
nejedné persekuci. A aby tam byly umístěny
desky a jména všech popravených bojovníků
proti komunistické totalitě, bojovníků
za svobodu a demokracii v letech 1948-1968, na čele s národní
mučednicí s dr. Miladou Horákovou. Děkuji.
(Dlouhotrvající potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Lesákovi za jeho vystoupení.
Protože jsme se dostali, vážené paní
a pánové poslanci, do mírného časového
skluzu, požádal mně ministr zdravotnictví
pan Klener, aby mohl v průběhu rozpravy, to znamená
nyní, vystoupit k interpelaci podané posledně,
víte, že zde byl požadavek od poslankyně
Sobotové, aby vystoupil ministr zdravotnictví k
interpelaci zde, na plenární schůzi ČNR.
On potom musí pracovně odejít, prosím
tedy pana ministra zdravotnictví, aby odpověděl
na interpelaci.
Ministr zdravotnictví a sociálních věcí
Pavel Klener: Vážený pane předsedo,
vážené poslankyně, vážení
poslanci, dovolte, abych předložil některé
údaje, které mohou sloužit jako podklad k diskusi
na podnět poslankyně Sobotové, týkající
se novely zákona o umělém přerušení
těhotenství. Já jsem svůj příspěvek
vzhledem k časové tísni, která vznikla,
zkrátil, ale nejpodstatnější věci
si dovolím přednést.
Podněty k stávající právní
úpravě o umělém přerušení
těhotenství vycházely ze žádosti
Vládní populační komise a z žádosti
zdravotního a sociálního výboru ČNR,
požadující zejména zrušení
tak zvaných interrupčních komisí.
ČNR schválila zákon č. 66/1986 Sb.,
o umělém přerušení těhotenství
dne 20. 10. 1986 a SNR tak učinila obdobně dne 23.
10. 1986. Tento nový zákon nahradil dosavadní
zákon č. 68/1957 Sb.
Shrneme-li, pak nový zákon přináší
liberalizaci umělého přerušení
těhotenství ve srovnání se zákonem
předešlým. Podle § 4 se ženě
přeruší těhotenství, jestliže
o to písemně požádá, nepřesahuje-li
těhotenství 12 týdnů a nebrání-li
tomu zdravotní důvody. V případě
těhotenství staršího 12 týdnů
možno provést umělé přerušení
těhotenství ze zdravotních důvodů.
Stávající právní úprava
vycházela z toho, že plánované rodičovství
bylo OSN na mezinárodní konferenci o lidských
právech v Teheránu v roce 1968 přijato za
základní lidské právo. V článku
16 přijatého usnesení se tu výslovně
uvádí, že rodiče mají základní
lidské právo svobodně a zodpovědně
rozhodovat o počtu svých dětí a době
jejich narození. Není zde ovšem řečeno,
že toto plánované rodičovství
se má regulovat umělým přerušením
těhotenství.
Přijetí zákona vycházelo dále
z toho, že žádný represivní zákon
nezabránil umělým potratům, nýbrž
naopak, vedl k rozšíření potratů
kriminálních se zhoubnými následky
pro zdraví a životy žen.
Jiným důvodem přijetí nového
zákona byla možnost zavést bezpečnější
a s menšími zdravotními následky provázené
metody umělého přerušení těhotenství
v raných stadiích těhotenství, tak
zvané "miniinterrupce". Klasický způsob
provádění interrupce nejčastěji
mezi 8. - 12. týdnem těhotenství vyžaduje
násilné rozšíření hrdla
děložního, s následným poškozením
jeho závěsného aparátu, které
potom vede k závažnému riziku zejména
u mladých žen, které dosud nerodily a dochází
pak k samovolným potratům, nebo k předčasným
porodům. Děti z předčasných
porodů jsou zatíženy vyšší
úmrtností a tak je nepříznivě
ovlivňována výše perinatální
a kojenecké úmrtnosti. Tyto ukazatelé jsou
významnými v hodnocení kvality života
v daném státě. ČSSR ve zlepšování
těchto ukazatelů zaostává za vyspělými
zeměmi a dostává se v mezinárodním
srovnání do nepříznivého postavení.
Zákon č. 66/1986 Sb. ve svém znění
zdůrazňuje plánované rodičovství,
avšak ochranu před nežádoucím otěhotněním,
tedy antikoncepci se nepodařilo významněji
rozšířit, ačkoliv se poskytuje bezplatně.
Naopak, u některých, vysoce účinných
prostředků, jako je antikoncepce hormonální
došlo od doby zavedení nového zákona
k mírnému poklesu.
Zásadní změna nenastala ve výchově
k rodičovství, k plánovanému rodičovství
a odpovědnému partnerství. Tato sféra
je jenom v menší míře věcí
ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí
ČSR, tak jako péče o zdraví vůbec.
Je to věcí celé společnosti a je nezbytné
se poučit u států, které jsou v této
oblasti dále a mají podstatně nižší
počet umělých přerušení
těhotenství, přičemž provedení
zákroku je stejně liberální.
Umělé přerušení těhotenství
je po stránce zdraví, tak po stránce obecně
lidské nežádoucím jevem. Od přijetí
zákona č. 68/1957 Sb. počet umělých
přerušení těhotenství trvale
stoupá, s výjimkou let 1963-1965, kdy došlo
k zpřísnění předpisů
povolujících výkon, ale tento pokles byl
přechodný. Zvlášť výrazný
vzestup pak byl po novelizaci tohoto zákona.
Uvedu jenom pro ilustraci několik čísel,
na 100 narozených v roce 1986 bylo 74,2 umělých
přerušení těhotenství, v roce
1987 už 94,7 a v roce 1988 dokonce 95,8 umělých
přerušení těhotenství. Chtěl
bych doplnit, že vyšší hodnoty, než
tyto jmenované jsou v evropském regionu v Maďarsku,
Řecku, Bulharsku a v Sovětském svazu. Tyto
země jsou mezinárodně považovány
za země s nižší kulturní a civilizační
úrovní. Nelze proto vinit jen zákon sám,
či zdravotnictví, zodpovědna je celá
společnost.
Naproti tomu v současnosti jsou v Evropě jen dvě
země, a to je Irsko a Belgie, kde umělé přerušení
těhotenství není zákonem povoleno.
I v zemích tradičně katolických, jako
je Itálie a Španělsko, se nepodařilo
prosadit úplný zákaz umělého
přerušení těhotenství.
V poslední době dochází na ministerstvo
zdravotnictví a sociálních věcí
ČSR řada dopisů a podnětů občanů,
které ukazují, že na problematiku umělého
přerušení těhotenství popřípadě
širší problematiku ochrany nenarozeného
dítěte a matky, existuje široké spektrum
často zcela protichůdných názorů.
Postoje obou stran, tj. stoupenců dosavadní praxe
umělého přerušení těhotenství
i zastánců jiných názorů, bývají
i značně osobně a emociálně
podbarveny.
V odlišných názorech se poukazuje na to, že
problém umělého přerušení
těhotenství není jen problémem ženy,
že je též problémem otce počatého
dítěte. Žena však může podstoupit
umělé přerušení těhotenství
bez vědomí svého manžela. Rodiče
a zákonní zástupci neplnoletých dívek
ve věku od 16 do 18 let, tedy v době, kdy podle
zákona jsou odpovědny za jejich výchovu a
musí podepsat např. revers před operací
mandlí, se o umělém přerušení
těhotenství dovídají dodatečně.
Jsou i další momenty, uváděné
odpůrci zákona v jeho nynější
podobě. Pokud jde o svobodu člověka pro jeho
rozhodování, nemůže tato svoboda omezovat
svobodu dalších zúčastněných,
to je otce i nenarozeného dítěte samotného.
V této souvislosti vyvstává opět otázka
ochrany nenarozeného dítěte i z právního
a etického hlediska. Proti názorům, stavícím
konvenčně jako počátek lidského
života určitou dohodnutou hranici, se staví
názory, opírající se rovněž
o poznatky embryologie o počátku individuálního
lidského života v okamžiku početí.
Zkušenosti ukazují, že účinná
pomoc lidská, poradenská, materiální
může účinně napomoci k vytvoření
podmínek k tomu, aby z dítěte nechtěně
počatého se stalo dítě pozitivně
přijaté. Stoupenci těchto pohledů
jsou přesvědčeni, že zákon v
tomto ohledu neřeší problematiku v celé
její komplexnosti, že svým pojetím napomáhá
nepřípustné simplifikaci problematiky.
Další hledisko, vnášené do názorového
spektra je stanovisko zaujímající postoj
k umělému přerušení těhotenství
z tak zvaných sociálních indikací.
Zdravotnictví a medicíně v souvislosti s
platným zákonem a běžnou praxí
se vytýká to, že si nechalo vnutit úlohu
řešitele složitých sociálních
problémů jejich nepřípustnou medikalizací.
Sociální a osobní problémy žen
a rodin je třeba řešit celou širokou paletou
opatření, v jejichž rámci umělé
přerušení těhotenství by představovalo
jen jeden z přístupů. Praxe však je
taková, že tak zvané sociální
indikace tvoří 80 % všech důvodů
k umělému přerušení těhotenství.
Shrneme-li přístupy k problematice, možno říci,
že problém je velice živý, oslovující
široké vrstvy společnosti, zároveň
však složitý a rozporný, objevují
se stanoviska značně se lišící.
Je třeba umožnit, aby se o problému umělého
přerušení těhotenství rozvinula
široká svobodná a demokratická diskuse,
výsledek je potřeba považovat za otevřený,
měl by vyplynout z konsensu zúčastněných
odborníků a různých složek obyvatelstva,
včetně různých občanských
iniciativ.
Již nyní se však jeví jako nutné
zabezpečit, aby se na umělém přerušení
těhotenství nemuseli podílet ti lékaři
a zdravotníci, kteří to považují
za neslučitelné se svým svědomím.
Novelizaci zákona samotného by pak měla připravovat
pracovní komise, zahrnující odborníky
všech zainteresovaných oborů lékařských
i nelékařských, mimo jiné z oblasti
etiky, práva, psychologie, sociologie, ekonomiky, pedagogiky,
sociální péče apod., ale také
zástupci politických stran a hnutí, jakož
i náboženských iniciativ. Práce takové
komise by zřejmě přesáhla rámec
působnosti ministerstva zdravotnictví a sociálních
věcí ČSR. Její řízení
a práce by měly probíhat nejspíše
na úrovni nadresortní. Zákon, který
by v celé šíři řešil problematiku,
je nutno považovat za úkol nikoliv bezprostřední,
ale dlouhodobější. Děkuji vám.
(Potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji panu ministru Klenerovi. Paní poslankyně,
jste spokojena s odpovědí i na interpelaci? (Ano.)
Děkuji.
Vážené paní poslankyně a páni
poslanci, nechcete přestávku 10 minut? Ano, přerušuji
tedy jednání.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Vážené poslankyně, vážení
poslanci, v průběhu přestávky řada
z vás chtěla, abych vás omluvil z dalšího
jednání. Prosím vás, uvědomte
si, že jsme nejvyšší zákonodárný
sbor České republiky a že musíme především,
pokud budeme chtít zvyšovat českou státnost,
zvyšovat sebekázeň a kázeň tohoto
sboru. Když se podívám po těch prázdných
místech, je to skutečně nebývalé,
že někdo by si dovolil odejít z tohoto plenárního
zasedání bez omluvy a že by odešel, aniž
bychom dokončili jednání. Mám obavy,
že až budeme hlasovat o dalších bodech,
že nebudeme usnášeníschopní. Z
tohoto důvodu vás prosím, abyste již
nežádali dále omluvu z dnešního
jednání, abyste si spíš zajistili noclehy,
zrušili letenky atd. Jsme skutečně poslanecký
sbor a své povinnosti konejme řádně.
Promiňte, že to zrovna říkám
vám, kteří tady jste a kteří
čekáte na další jednání,
ale já to připomenu zejména při zahájení
příštího zasedání.
Zahajuji přerušené jednání. Budeme
pokračovat v rozpravě. Slovo má poslanec
Hrabaň. Připraví se poslanec Biňovec.
Poslanec Josef Hrabaň: Vážený
pane předsedo Federálního shromáždění,
vážený pane předsedo České
národní rady, vážené poslankyně,
vážení poslanci, ve svém vystoupení
vás chci krátce informovat o dalším
postupu přípravy zákona České
národní rady o státním rozpočtu
České republiky na letošní rok. Je stále
výrazněji ovlivňován způsobem
přípravy zákona o státním rozpočtu
československé federace a přístupem
zejména federálního ministerstva financí.
Chtěl bych ocenit, že vláda České
republiky ve svém stanovisku k záměrům
nového státního rozpočtu federace
na rok 1990 vycházela ze závěrů přijatých
předsednictvem České národní
rady. Současná složitá situace v řešení
citlivých problémů a malý časový
prostor však nedávají příliš
mnoho možností pro manévrování.
Je proto třeba hledat všude rozumné kompromisy,
ale přitom nemůžeme ztrácet ze zřetele
základní cíle a potřebu jejich dosažení
v době co nejkratší.
Tento základní cíl spatřujeme i nadále
v uplatnění svrchovanosti České republiky
nad zdroji, které jsou na jejím území
vytvářeny a v rozhodování o jejich
užití.
Hovořil jsem na minulé schůzi o rizikách
námi přijatého přístupu, především
pak z časového hlediska. Předsednictvo České
národní rady musí bezodkladně posoudit
změnu termínů v přípravě
výborů na schůzi České národní
rady 29. a 3%. března tohoto roku.
Ve federální vládě bude návrh
státního rozpočtu federace a souhrnů
rozpočtů republik projednán 8. března
1990. Nezbývá než požadovat na vládě
České republiky, aby návrh českého
rozpočtu projednala hned 9. 3. 1990, pokud respektujeme
platná rozpočtová pravidla a nechceme ustoupit
od zásady, aby výbory projednávaly jednotlivé
rozpočtové kapitoly se znalostí celého
rozpočtu republiky a také závěrů
jednání vlády a nechceme-li posunout projednávání
návrhu zákona o státním rozpočtu
České republiky v naší schůzi
až do dubna.
Prakticky to znamená posun všech termínů
minimálně o týden a náš výbor
může přípravu schůze uzavřít
na svém jednání až 27. března,
tj. dva dny před schůzí České
národní rady. Tolik tedy pokud jde o časové
hledisko postupu. Má samozřejmě negativní
dopad na kvalitu přípravy poslanců. Je třeba
říci, že stále bohužel slevujeme
ze svých předsevzetí a nejsme dostatečně
důslední při prosazování námi
přijatých závěrů. Je to patrné
především na základním záměru
uplatnit již nyní svrchovanost České
republiky v otázkách přípravy rozpočtu.
-
Dosavadním postupem byly vytvořeny předpoklady
pro odstranění některých rozporů,
respektive diferencí mezi rozpočtem federace a republiky
tak, jak to kvantifikovala vláda České republiky.
Bylo o něco málo sníženo nadměrné
zatížení české ekonomiky v podobě
přesunu prostředků prostřednictvím
rozpočtové soustavy, ale jde pouze o fiskální
řešení tohoto jednoho roku bez zásadní
změny přístupu. Zásadní problém
stále zůstává v nezměněné
podobě.
Podle údajů o příjmech státních
rozpočtů bylo příslušnými
finančními správami za rok 1989 z celkového
objemu daní, odvodů a poplatků, evidovaných
jako příjmy rozpočtů federace a republik,
inkasováno na území České republiky
plných 70 %. Návrh federálního ministerstva
financí předpokládá, že v rozpočtech
na rok 1990 bude Česká republika v rámci
svého rozpočtu disponovat něco málo
přes 37 % z celkového objemu příjmů
všech státních rozpočtů a necelými
50 % z celkového objemu výdajů všech
státních rozpočtů.
I když s určitými výhradami, ukazuje
to na zřejmý nepoměr, charakterizující
myslím velice dostatečně skutečnost,
jak značné přerozdělovací procesy
se prostřednictvím rozpočtové soustavy
odehrávají. Zvýrazňuje to náš
oprávněný požadavek, aby poslanci dostali
do rukou územní pohled na příjmy a
výdaje celé rozpočtové soustavy federace,
a to již pro posuzování letošních
rozpočtů.
Je také podle mého názoru potřebné
jednoznačně na vládě České
republiky požadovat, a ona si to tak vytýčila,
aby připravila a předložila České
národní radě zásady legislativní
úpravy rozpočtových pravidel republiky tak,
aby odrážely požadavky úplné svrchovanosti
České republiky nad rozhodováním o
zdrojích vytvořených na jejím uzemí.
Tuto úpravu, která by měla být projednána
nejprve v podobě zásad, připravit tak, aby
mohla platit od 1. ledna 1991 a tedy aby příprava
státního rozpočtu na příští
rok již probíhala zcela v jejich duchu.
Pokud bude potřeba vyvinout zákonnou iniciativu
i vůči federálním orgánům,
je třeba to zabezpečit. Jinak budeme stále
odkazováni na platná pravidla a o svrchovanosti
republiky se budeme jen platonicky bavit.
Má to potom i konkrétní nepříjemné
důsledky. Poslanci se například ptají,
co hodlá vláda České republiky jako
další kroky v návaznosti na provedené
změny kursu naší koruny podnikat. Je totiž
jasné, že jsme na tomto kroku nic ekonomicky nezískali.
To je možné akceptovat, pokud koncepce dalšího
postupu dává naději na žádoucí
vývoj a neodbudeme negativní dopady jen mávnutím
ruky. I čas je v mnoha případech právě
v ekonomice rozhodující veličina.
Jsou to vše velmi žádné otázky
přímo související s problematikou
státního rozpočtu a máme-li přijmout
zákon o státním rozpočtu, musíme
být informováni o všech podstatných
souvislostech a znát skutečný stav věcí.
Považoval jsem za nutné znovu na to upozornit, protože
nechci, abychom dospěli do situace, že příslušné
instituce Mezinárodního měnového fondu
toho o nás budou vědět více než
my sami, jako poslanci České národní
rady.