Možná, že se mnohým z vás nebude
moje dnešní vystoupení líbit. Ale je
to vystoupení, které mi diktuje svědomí
a čest. Já dnes nebudu mluvit jenom jménem
poslaneckého Klubu Československé strany
národně socialistické, ale jménem
svých přátel, poslanců i prostých
lidí, které popravil a zabil v kriminálech
a na útěcích minulý režim. Cítím
povinnost, abych jejich jménem vystoupil i dnes.
Pan předseda vlády ve svém krásném
dnešním vystoupení postavil do středu
zájmu českou státnost. Je to otázka,
která zvláště v polovině minulého
století hýbala českou veřejností.
Dovolte mi malý výlet do minulosti. Když koncem
minulého století vystoupili na říšské
radě ve Vídni čeští sociálně
demokratiční poslanci se svým protistátoprávním
vyhlášením, znamenalo to okamžitou reakci
českých dělníků. V roce 1897
byla založena nejstarší česká politická
strana, Strana českých dělníků,
která později si dala jméno Československá
strana sociální, socialistická a nakonec
Československá strana národně socialistická.
-
Je mi ctí, že mohu z této tribuny prohlásit,
že tato strana vždycky v každé situaci stála
zcela jednoznačně na straně české
a československé státnosti. Pan ministerský
předseda ve svém prvém vystoupení
před tímto shromážděním,
v den, kdy byl zvolen do čela české vlády,
prohlásil - cituji: "Budu usilovat - a pevně
věřím, že s celou českou vládou
- aby byla silným partnerem federální vlády.
Budeme jednat tak, abychom občanům v Čechách
a na Moravě připomněli, že český
stát je cosi skutečného, nikoliv nažloutlá
firemní značka něčeho, co dávno
zaniklo, nebo prázdná forma čehosi, co teprve
váhá, zda být či nebýt. Budeme
také partnery vládě Slovenské republiky
a slibuji, že budeme hrát fair play."
Slyšel jsem tato slova, stejně jako jeho dnešní,
nesmírně rád. Posílila hrdost každého
z nás, hrdost každého občana tohoto
státu.
Omlouvám se panu předsedovi Federálního
shromáždění Alexandru Dubčekovi,
že bohužel nesplním jeho přáni,
že se při pohledu do budoucnosti přece jenom
ohlédnu. Nutí mne k tomu dnešní datum.
Jsou Únorové dny, zaplať pánbů
roku 1990. Ale já jsem stál v centru události
Únorových dní roku 1948. Zítra tomu
bude 42 let, kdy jsem na Pražský hrad vedl mnohatisícovou
demonstraci československých studentů. Byla
vedena klubem akademiků mé strany, ale byly v ní
zastoupeny všechny politické strany - byli v ní
lidovci, byli v ní i sociální demokraté.
Šli jsme za svým prezidentem, prosit ho, aby v této
zemi zůstala zachována demokracie. Nešlo nám
o vítězství té nebo oné politické
strany. My jsme ale příliš živě
ještě cítili 28. říjen roku 1939
a 17. listopad, který potom následoval. My jsme
ještě nezapomněli na studenty postřílené
v dělostřeleckých kasárnách
v Ruzyni. My jsme měli příliš v živé
paměti Oranienburg a ostatní koncentráky,
do nichž byli naši chlapci odvezeni.
Pan prezident na moje vystoupení, kdy jsem projevil ochotu
československé mládeže pomoci jakkoli
jemu a ústavním činitelům tohoto státu
k zachování demokracie, odpověděl
v závěru těmito slovy: Buďte klidni
a vyřiďte všem, ať jsou klidni.
V Československu bude zachována demokracie v intencích
mých a Masarykových.
V té chvíli prezident Beneš ovšem netušil,
že pravděpodobně v témže okamžiku
se do Slavkovského sálu Obecního domu, kam
Klement Gottwald svolal své nejvěrnější
a zrádce ostatních demokratických stran,
dostavil generál Svoboda s několika generály
a za zády svého prezidenta, za zády svého
vrchního velitele se postavil ke komunistickému
puči.
Naši studenti znovu zareagovali. 25. února roku 1948
se jich sešlo hodně přes deset tisíc
na Karlově námětí a táhli od
budovy Českého vysokého učení
Prahou. Poprvé jim byla zahrazena cesta na Malé
Straně, podruhé v Nerudově třídě.
A teď, paní a pánové, poslouchejte a
srovnávejte: tuto cestu tehdejších vysokoškoláků
s cestou ze 17. listopadu loňského roku. V Nerudově
ulici asi uprostřed stálo několik řad
příslušníků Pohotovostního
pluku SNB s ostře nabitými zbraněmi. Neměli
bílé helmy, neměli štíty z plexiskla,
neměli ani obušky. To tenkrát nebylo v módě.
Ale nabité zbraně měli. Skončila tato
demonstrace masakrem horším než 17. listopadu.
Stejně jako tenkrát, když jsme cestu nahoru
na Hrad měli zahrazenu, objevil se od Malostranského
náměstí autobus s další posilou
SNB. A kluci a děvčata, kteří táhli
za svým prezidentem prostovlasí, s čepicemi
pod paží, mlčenliví, poněvadž
věděli, že jejich boj už je patrně
prohrán, tito chlapci byli vystaveni brutálnímu,
nelidskému zákroku. Pažbami zbraní jim
byly rozbíjeny hlavy, a dokonce se do nich střílelo.
Druhý den, 26. února, když už žádný
ze svobodných listů nemohl vyjít a vyšly
jen listy komunistické, byla vydána úřední
zpráva, skoro na chlup podobná té, která
byla vydána 18. listopadu 1989. Několik skupinek
studentů, vedených známými studentskými
štváči, se pokoušelo narušit pokojnou
manifestaci českého lidu, manifestaci opěvující
vítězství dělnické třídy
- jak oni říkali, my říkáme
komunistického puče. "Při rozhánění
demonstrace došlo" - a to přiznala úřední
zpráva ministerstva vnitra - "náhodou k výstřelu
ze služební zbraně jednoho z přítomných
příslušníků SNB a střela
čirou náhodou se odrazila a zasáhla do nohy
studujícího lesního inženýrství
Řehounka. Jedna další osoba byla zraněna
projíždějícím autem." Nebudu
líčit detaily této zprávy. Byly to
stejné lži, jaké jsme mohli číst
18. listopadu 1989.
Otázka české a československé
státnosti v této době musí být
řešena také tím, že bude přijat
pevný a nezaujatý postoj k minulosti a to zejména
k okamžiku, kdy československá státnost
byla nejhrubším a nejodsouzeníhodnějším
způsobem pošlapána a rozbita 25. února
1948. Zůstane pro vždy historickou hanbou komunismu,
že komunisté a komunistické samoděržaví
udělalo v ten den ze svobodné Československé
republiky sovětskou kolonii. To, zač především
český národ po celá dlouhá
staletí v minulosti bojoval a co vyvrcholilo naším
domácím a zahraničním odbojem v létech
prvé světové války, odbojem vedeným
Tomášem Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem
a Milanem Rastislavem Štefanikem, vznikem svobodné,
nezávislé Československé republiky,
to dokázali komunisté během několika
dní totálně zničit. Svobodná
republika se změnila v závislou provincii. A to
se nestyděli celému národu a zvláště
pak československé mládeži desítky
let prohlašovat, že nebýt Velké říjnové
socialistické revoluce, nebylo by 28. října
1918. Tato lež, kterou mladí lidé chápou
teprve dnes, je o to zrůdnější, že
my starší a staří si pamatujeme, kdo
dal této republice svobodu. Byl to odvěký
boj českých lidí, byla to domácí
fronta odbojová a byly to zahraniční legie
a odbojáři, vedené Tomášem Garriguem
Masarykem. Jestli nám někdo z cizinců tenkrát
podal ruku, tak to byl americký prezident Wilson, ale rozhodně
ne Velká říjnová revoluce.
V roce 1948 skončila česká a československá
státnost. Sovětští poradci Bezpečnosti
i v armádě představovali skutečnou
vládu v této zemi. V představitelích
KSČ pak našli ke všemu ochotné guvernéry
a snaživé nohsledy. Komunistická internacionála
a zejména zářijové rozhodnutí
z roku 1947 nepředstavovalo jen ideologické, ale
i vládní řízení KSČ,
kterou degradovalo v pouhého vykonavatele internacionálních
rozhodnutí. Tento postup nemohl skončit jinak než
skončil - totiž obsazením Československé
republiky sovětskou armádou.
Máme-li dnes posuzovat otázku současné
státnosti, musíme tak činit - i když
neradi - jak z hlediska stále ještě vládnoucích
či vládou hrozících okupačních
armád, tak i z hlediska hospodářských
vztahů a závislosti vůči státům
Varšavské smlouvy v čele se Sovětským
svazem. Jak byla nadvláda cizí mocnosti u nás
prováděna, osvědčují popravy
a vraždy - tisíciletí kriminálů
v letech 1948 - 1968, a další kriminály v období
tak zvané normalizace po roce 1968. Je nutno si uvědomit
a zdůraznit, že vnitřní státnost
v žádném státě nemůže
existovat bez nezávislého soudnictví. Jen
pošlapáním a zničením státnosti
v minulých desetiletích si lze vysvětlit
bezprecedenční zlo a bezpráví, které
v naší republice, dříve vzkvétající,
kulturně, eticky i ekonomicky patřící
mezi nejvyspělejší státy světa,
zavedlo hrůzovládu třídní nenávisti
a přivedlo společnost na samý okraj katastrofy.
Dovolte mi nyní, prosím, abych ocitoval část
novoročního projevu našeho prezidenta Václava
Havla: "Za svou dnešní svobodu jsme ovšem
museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo
ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce
lidských životů bylo zničeno, statisíce
talentovaných lidí bylo vypuzeno za hranice naší
země. Pronásledováni byli i ti, kteří
za války zachraňovali čest našich národů,
ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě,
i ti, kteří dokázali prostě být
sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši
svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být
zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě
zvážit případnou vinu těch, kdo
za to zodpovídají, aby vyšla plná pravda
o naší nedávné minulosti najevo."
Zmínil jsem se o studentských demonstracích.
Dovolte mi uvést některá čísla,
která mnozí znáte, mnozí budete je
slyšet poprvé. Co bylo důsledkem studentských
demonstrací v roce 1948? Přes 4500 vyházených
vysokoškoláků z československých
vysokých škol. Z nich stovky měli krátce
před promocí. Více jak 100 vynikajících
československých profesorů a docentů
muselo opustit své katedry.
Na posledním zasedání pan poslanec Adámek
tady ronil slzy nad tím, aby nebyli propouštěni
ze svých míst lidé jenom proto, že jsou
komunisté. Pane poslanče Adámku, zeptejte
se, nepamatujete-li si sám, svých starších
kolegů, kdo se tenkrát zastal těchto lidí.
Nekomunista nemohl, ten by byl okamžitě zavřen,
našel se jeden jediný z komunistů, který
se postavil na obranu těchto lidí? Ale to byl začátek.
Od roku 1948 do roku 1953 bylo postaveno před státní
soudy v Československu 29 tisíc nejlepších
lidí tohoto státu. Ve stejné době,
před krajskými a ostatními soudy stálo
přes 71 tisíc lidí. Víc jak 100 tisíc
lidí stačil totalitní režim postavit
před soudy a z nich přes 40 tisíc bylo odsouzeno
na trest vyšší než 10 let. Ve stejné
době bylo do táborů nucených prací
těch rudých koncentráků, obehnaných
ostatními dráty a hlídaných vlčáky,
a já v něm byl, tam bylo nahnáno hodně
přes 20 tisíc lidí, hodně přes
10 tisíc chlapců místo vojenské presenční
služby se zbraní v ruce, bylo zahnáno do tak
zvaných PTP - praporů technické pomoci, těch
tak zvaných černých baronů. Místo
dvouleté presenční služby byli zahnáni
na 3 roky i delší dobu do dolů, lomů
a těžkého průmyslu. Přes 300
tisíc lidí v té době opustilo tuto
zemi ze strachu, z hrůzy před represáliemi,
které v této zemi, zbavené státnosti,
hrozilo každému, kdo by se vzepřel. V této
době bylo přes 20 tisíc zemědělců
persekuováno za tak zvané neplnění
dodávek a za to, že nebyli ochotni dobrovolně
vstoupit do tvořících se JZD. Možná,
že jste se někteří v úterý
tento týden dívali večer v televizi na případ
Babice. Nebudu ho komentovat, řekl sám o sobě
více než dost.
Věřte mi, paní a pánové, že
se mi vůbec neříkají dobře
tato čísla a tyto skutečnosti. Jsou příliš
tvrdá, ale jsou příliš pravdivá,
než abych o nich mohl pomlčet.
Prosím, abych ve chvílích, kdy ve vrcholném
zastupitelském orgánu České republiky
projednáváme tak důležitou otázku,
jako je česká státnost, mohl ocitovat myšlenky
dvou lidí, kteří v tomto roce by slavili
kulatá životní výročí.
Budou to myšlenky Tomáše Garrigua Masaryka, zachycené
Karlem Čapkem v jeho Hovorech s T. G. M. Poslouchejte,
jak k nám mluví Tomáš Masaryk, jako
by dnes stál před námi.
Doma jsem se musel vpravovat do nových poměrů.
Byla utvořena vláda, bylo tu revoluční
Národní shromáždění, byly
již některé nové zákony a instituce.
Mnoho, snad denně jsem se musel učit něčemu
novému. Viděl jsem chyby, které se dělaly,
a které jsem dělal já sám. Musel jsem
hodně přemýšlet, co je a jaký
má být prezident demokratického státu.
Když se dělala ústava, představovali
si mnozí, že funkce prezidenta republiky bude více
méně reprezentativní. Byla by to analogie
přísné konstituční anglické
monarchie, ale u nás nebyla ústava dost připravena
ani v teorii, ani prakticky.
Zasadil jsem se např. o to, aby prezident republiky měl
ústavní právo nejen schvalovat návrhy
vlády a parlamentu, ale zúčastnil se i vládních
porad a vystupoval podle potřeby iniciativně i v
parlamentu. Šlo mně také o to, zabezpečit
odbornost administrace i vlády. Myslím, že
naše ústava je dobrá, i když to i ono
by mohlo být jiné. Máme např. mnoho
poslanců. Podle Anglie by nám jich stačilo
kolem dvou set.
Pravda, měnit ústavu je věc choulostivá.
V Americe od vydání ústavy v roce 1787 bylo
za 140 let přijato jen 19 oprav. Třebaže bylo
podáno přes dva tisíce návrhů.
A ty opravy byly vlastně doplňky, např. volební
právo žen.
To se rozumí, mnoho starostí mně dělaly
politické a administrativní otázky denní.
Jen si vzpomeňte na začátky republiky, na
volební rozvrat kolem nás, na občanské
boje a puče ve všech skoro sousedních státech.
Už skoro zapomínáme, co v té době
bylo nebezpečnější, zda hospodářská
zbědovanost, či vlna komunismu, nebo desperátní
převratové pokusy poražených vrstev
starého režimu. A třeba být na stráži
dosud a stále - proti chybám starým i novým.
Dnes se nám zdá skoro samozřejmé,
že náš stát to všechno přežil
v poměrném klidu, že přitom budoval
novou ústavu a své řády. Ale tehdy
to znamenalo vzít rozum do hrsti a neztrácet hlavu.
Vzpomínám na ty doby rád. Uvědomil
jsem si jasně in concréto cenu osobnosti v politice
a ve světě. Dobrý program je dobrá
věc, ale krom toho musí na něj být
čestný, statečný a moudrý člověk,
který má odvahu k odpovědnosti. Proto se
stále ohlížím víc po lidech než
po heslech. Nejsem nikdy proti kritice, ale rád bych kritiku
konstruktivní, radící, nerozčilenou.
Mám-li říci, v čem můj život
vyvrcholil, tedy ne v tom, že jsem se stal prezidentem. Má
osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší.
Že jsem ani jako hlava státu nic podstatného
nevyškrtl, jako učitele mládeže, jako
nepohodlný kritik i jako reformní politik. Že
stoje v moci, nenacházím sebe, ani žádného
jiného mravního zákona, ani žádného
jiného vztahu k bližním, k národu a
k světu, než jaké mne řídily
předtím. Nemusel jsem nic měnit ve své
víře v humanitu a v demokracii, ve své hledání
pravdy, ani na nejvyšším mravním, náboženském
příkazu lásky člověka k člověku.
Říkám si, že v tom neustálém
zápase o lepší příští
národa a lidstva jsem stál na straně dobré.
To vědomí stačí, aby život člověka
byl krásný a jak se říká šťastný.
Tolik Tomáš G. Masaryk.
Dovolte mi, abych se vrátil ještě k jednomu
krvavému případu nedávné historie.
Je stále ještě z těch let padesátých.
V jedné noci ve stejnou dobu bylo pozatýkáno
několik set československých občanů
a sestavena 13členná skupina, v čele s dr.
Miladou Horákovou. Byla to skupina, v které byla
zastoupena doslova a do písmene celá Národní
fronta. Byl přichystán monstrproces, který
měl vyděsit československou veřejnost
a zahnat ji chuť, aby se vzpouzela a vzpírala kruté
nadvládě.
Kdo to byl - dr. Milada Horáková? Koncem první
republiky, když vystudovala práva, stala se pracovnicí
sociálního odboru na Pražském magistrátě.
Starala se o ty nejubožejší. Když přišli
Němci a okupovali naši zemi, bojovala na významném
místě ve spojení s naší zahraniční
vládou. Byla zatčena a odsouzena. Hitler tuto ženu
nepopravil. Když se přiblížil soud s tzv.
záškodnickým centrem, tisíce telegramů,
tisíce protestů mířilo do Prahy z
celého světa. Prezidenti, králové,
šejkové, předsedové vlád. hlavy
církví, největší vědci
a umělci té doby protestovali u čs. vlády,
aby byla před soud, před hrdelní soud postavena
pro politický důvod žena. Když pak byla
odsouzena spolu s třemi dalšími k trestu smrti,
přišly další tisíce proseb o milost
pro tuto ženu, kterou Hitler ušetřil. Klement
Gottwald ji poslal na smrt, místo milosti jí byl
trest smrti zostřen tím, že byla vedena na
popraviště jako poslední z těch čtyř,
aby je už viděla viset. A pod šibenicí,
než jí byla položena oprátka kolem krku,
řekla tato žena tato slova: "Miluji tuto zem,
miluji tento lid, odcházím od vás bez nenávisti."
Udělejte si, paní a pánové, sami představu
o etickém rozdílu, o morálních kvalitách
této zavražděné vlastenky a jejích
vztazích.
Ústřední výbor Komunistické
strany Československa na svém zasedání
z 20. 12. 1989 ve svém prohlášení vyslovil
mimo jiné toto: Omlouváme se naší mládeži
i všem občanům, kteří byli postiženi
neoprávněnými represemi. Omlouváme
se dětem těch rodičů, které
trpěly postihy ještě v dalších
generacích. Dáme plný průchod tzv.
hodnocení všech skutečností, které
bez předpojatosti zhodnotí míru odpovědnosti
osob i institucí, státu a strany v uplynulých
čtyřech desetiletích.
Něco už bylo vykonáno. Ale je to v souladu
s tímto usnesením? Kromě toho bylo vykonáno
něco navíc. Když se poprvé v denním
tisku a v naší veřejnosti objevilo jméno
dr. Milady - Horákové, reagovalo Rudé právo,
ústřední orgán Komunistické
strany tím, že citovali i její slova před
tribunálem, o kterých nejen celý náš
národ, ale celý svět ví, že to
byla slova estébáků, že to byla slova,
která se od rána do noci a v případě
potřeby i v noci museli učit zpaměti. Na
stejnou otázku stejnou odpověď. Zřejmě
redaktoři Rudého práva jsou s STB spojeni
příliš pevnou pupeční šňůrou,
kterou není jednoduché přestřihnout.
Oni šli tak daleko, že se nestyděli zostudit
i dceru této popravené hrdinky a obvinit ji, že
vyzvala své spolužáky, aby se podepsali pod
požadavek smrti pro její matku. Je sice pravda, tuhle
lež Rudé právo odvolalo. Ale jakou cenu má
takové odvolání. To je asi tolik, jako bych
vyloupil národní banku, poslal jim omluvný
dopis a peníze si nechal. Kde je novinářská
etika těchto lidí?
Abyste mi rozuměli dobře, za to, co říkám,
nečiním zodpovědné vás, komunisty,
kteří jste v té době nestáli
v čele své strany, ale obviňuji komunismus,
obviňuji systém, který připustil toto
hrůzné období v historii našich národů.
Stojíme nyní na samém prahu nového
života a klademe si otázku, jak dál. Totalitní
režimy, jak fašistické, tak i komunistické
znamenaly a znamenají zkázu pro národy a
státy.
Nesmíme zavírat oči před minulostí,
abychom poznali a dobře nastoupili svou cestu do budoucnosti.
Rozbořme, přátelé, společně
přehrady a zdi, které mezi nás a Evropu,
ale které mezi nás i doma, postavila tehdejší
totalitní vláda. Rozbořme společným
úsilím tyto zdi, které nás oddělovali
a nahraďme třídní nenávist tolerancí
a láskou. Naučme se ctít svobodu myšlenky
i tenkrát, bude-li namířena proti nám.
Uveďme do praxe heslo našeho prezidenta Václava
Havla, naučme se žít život v pravdě
a v lásce. Naši studenti a umělci naplněni
myšlenkami Charty 77 nám znovu vtiskli do rukou prapor
svobody a demokracie. Nedopusťme, aby byl kýmkoliv
znovu vržen do propasti. To nebezpečí existuje,
nepodceňujme ho.
Ještě mi dovolte, abych nakonec se obrátil
na pana předsedu vlády a členy vlády
s těmito doporučeními: