Česká národní rada 1986 – 1990

Podřizujme však zemědělskou politiku tomu, aby zemědělství bylo nadále úspěšným stabilizujícím faktorem v našem společném demokratickém dění a nabádají nás k tomuto i některé zkušenosti z našich sousedních zemí Myslím, že všichni dobře víme, oč jde.

Bylo by osudovou chybou, kdybychom výsledky listopadové demokratické revoluce oslabili či ohrozili neúspěchy v hospodářské a sociální oblasti.

Proto jsem v pondělí 12. února jednal s panem premiérem Čalfou a dohodli jsme se, že na nynějším jednání Federálního shromáždění vláda podá zprávu o své činnosti a práci, o programu, který byl počátkem roku předložen Federálnímu shromáždění, a o úkolech, které nás čekají v budoucnosti, abychom se na jejich plnění mohli soustředit v co nejkratším období.

Dnešní doba neodkladně vyžaduje soustředit všechny naše síly ke konstruktivní práci a doslova ke sjednocování všech lidí dobré vůle k práci ku prospěchu vlasti a její prestiže v Evropě.

Chtěl bych se s vámi podělit ještě o jednu věc, která mě také tíží.

Zdá se mi, že jsme zaujati pohledem do minulosti, do nedávaných let. Všichni dobře víme, k jakému stavu dovedlo naši společnost husákovsko-jakešovské vedení státu. Vzpomínám toho především proto, že s jednostranným negativismem se nedá dlouho vydržet. Je to základna, která soustřeďuje myšlení pouze proti něčemu a nedostatečně v dnešním období mobilizuje k odstranění těch těžkostí a nedostatků, které v našem národním hospodářství, v naší společnosti tito předcházející činitelé a předcházející vedení zanechali. Toto dědictví je smutné, to všichni dobře víme.

My však dnes už potřebujeme konstruktivní, pozitivní práci. To je to hlavní. Ne jenom boj proti něčemu, ale hlavně a to hlavně bych chtěl zdůraznit - úsilí v boji za něco. Krátce řečeno - pozitivní program, který ocení náš lid, aby věděl, že to demokratické hnutí, které bylo započato, vede národ, vede lid k řešení těch problémů, které se od nás očekává.

Proč při této příležitosti obracím vaši pozornost na tyto otázky?

Proto, že o tom, co bylo špatné a nedobré, náš lid až příliš dobře ví; zkusil to - tak říkajíc - na vlastní kůži.

Ale lidé také dobře vědí, že pouhá negace není programem. Lidé přirozeně chtějí znát pravdu, ale žádají od nás už také orientaci do budoucnosti. Chtějí znát perspektivu, chtějí vědět, co je povznese, co jim dá naději k lepšímu životu v dalších letech.

Vím - a jistě i vy spolu se mnou -, že to není lehké. Ale je to nevyhnutelné; musíme se orientovat tím směrem, který od nás lidé očekávají. Jde mi o změnu orientace v našem myšlení.

A tím jsem byl ovlivněn také ve svém rozhovoru s panem Marianem Čalfou.

Zakončit bych chtěl tím, aby i váš zákonodárný sbor zvýšil účinnost kontrolní funkce ve vztahu k vládě a k jejím jednotlivým resortům; ty by měly skládat i před výbory účty ze své práce. Kde jinde, prosím vás, než v parlamentech by se v dnešních podmínkách - a to v dnešních podmínkách bych chtěl zdůraznit - mělo uplatnit společné posuzování palčivých otázek a problémů naší. společnosti nebo jednotlivých republik a resortů, tedy řešení klíčových problémů naší společnosti?

Předtím, než jsem vešel do této místnosti, vedli jsme s panem předsedou krátkou debatu, v jejímž průběhu mě napadla takováto věc.

Dříve se leccos odehrávalo v tzv. "baráku". Tam se na něčem dohodli, přišlo to do různých institucí, které to odhlasovaly. Ale kde je dnes toto centrum? Kde je dnes to kolektivní vedení? Kde je dnes ta instituce, která má sjednocovat tento lid a tento národ k plnění dalších úkolů? - Ve Slovenské a České národní radě, ve Federálním shromáždění, v ostatních

zastupitelských orgánech!

A proto si myslím, že právě tady, na této půdě je nutno se obracet k této práci v tom smyslu, aby se hledala správná, optimální společná východiska při řešení těch palčivých problémů, před kterými stojíme. Parlament má v nové demokracii nezastupitelné místo. A to by se mělo plně docenit, abychom se vyhnuli chybám a abychom sjednotili své úsilí, které by vedlo ku prospěchu rodící se demokracii a ku prospěchu práce našeho lidu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji panu Dubčekovi.

Vyjádřím snad přání všech poslanců České národní rady, aby dnešní účast předsedy Federálního shromáždění mezi námi nebyla ojedinělou, ale aby byla podnětem pro navázání úzké spolupráce mezi oběma našimi zákonodárnými sbory.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, budeme pokračovat projednáváním dalšího bodu programu, kterým je

Prosím, aby se pan předseda vlády ujal slova.

Předseda vlády ČSR Petr Pithart: Vážený pane předsedo Federálního shromáždění, vážený pane předsedo České národní rady, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, Česká vláda s velkým zájmem sleduje rozpravy, které vedete ve výborech České národní rady o státních symbolech. Vítáme oživení zájmu o toto téma; vzdyť pronikl zdmi této historické budovy a zaujal i českou veřejnost.

Nejde přitom jen o heraldickou problematiku. Je to po dlouhých desetiletích vzácná příležitost, kdy se lidé zamýšlejí nad tím, co je to český stát, odkud se vzal a kam směřuje.

Takto položená otázka je ovšem otázkou po naší národní identitě, otázkou, která zůstane-li bez odpovědi, stane se nebezpečně mělkým základem naší společné budoucnosti.

Česká vláda nehodlá do vašich diskusí zasahovat - je to skutečně vaše věc, věc nejvyššího zákonodárného sboru České republiky. Jsme přesvědčeni, že naleznete optimální řešení, jakkoli stojíte před nelehkým úkolem.

To, co dále řeknu, nebude znamenat ani v nejmenším znevážení problémů, které řešíte; povězme to však rovnou.

Státní znak je věc velmi důležitá, ale důležitější je přece jenom stát, jehož symbolickým vyjádřením znak je. Nechtěl bych vypadat jako ten, kdo vás poučuje, protože všichni dobře víme, že český stát je dnes spíše úkol než hotová skutečnost.

Začínáme-li u symbolu, neznamená to ještě, že začínáme špatně. Úvahy nad státním znakem musejí totiž dnes každého, kdo má v sobě smysl pro duchovní tradice našeho společenství a kdo cítí odpovědnost za jeho budoucnost, vést rychle k závažnějším otázkám. Od jakkoli pojatého znaku český stát nevybudujeme, tak jako jej nevybudujeme ani shora z této historické budovy či vůbec z Prahy.

Český stát může být jen cosi organičtějšího, suma živých obcí a v nich žijících pospolitostí, živých regionů, živých krajů; zůstanou-li mrtvými, nebude žádného českého státu.

Ano - český stát je třeba začít budovat na těch nejmenších vesnicích, kde byly se zavedením střediskových obcí zrušeny místní národní výbory a kde jakoby ustal život. Odkud odvážejí autobusy děti daleko do školy, odkud je ještě dál k lékaři, kde je zavřena hospoda, kde se přestalo hrát ochotnické divadlo.

Začněme český stát budovat od toho, že se v těchto nejmenších obcích počnou lidé opět starat o své věci. Český stát vznikne jen jako souhrn takových živých, to jest sebe se spravujících obcí, jako souhrn místních a regionálních autonomií. Český stát vyroste toliko z pocitu sounáležitosti lidí, kteří bydlí v konkrétním kraji, v kraji, který má své jméno, svou vůni a svou barvu. Který v lidech vzbuzuje pocit domova a hrdosti na něj.

V této souvislosti nemůžeme nepomyslet na Moravu, na menší polovinu České republiky, ale polovinu barevnější, pestřejší, složitější a pokud jde o pocity přináležitosti ke kusu země, pak území živější. myslím si, že jen zaslepený český šovinista může znevažovat oživené moravské cítění, protože právě moravanství by mohlo pomoci češství nalézt jeho poněkud zastřenou tvář.

Na druhé straně nemusí být člověk vůbec českým šovinistou, aby ho občas nenapadlo, že někteří Moravané jakoby se usilovně vlamovali do dveří, které jsou otevřené.

Chystáme se změnit administrativně územní uspořádání státu, což povede k takové míře autonomie, jakou budou lidé žijící na daném území potřebovat, aby uspokojili své nejen kulturní, ale také hospodářské, politické a společenské zájmy. Nechme právě na nich, jak velký kus území si napříště takovou autonomii získá prostě tím, že daný prostor smysluplně naplní od malých obcí k větším až k živému celku, jehož hranice nelze dost dobře určovat administrativně a není to snad ani to nejdůležitější.

Občané města Brna mají pocit, že jejich žehrání na pražský centralismus je plně odůvodněno. Možná, že občané měst a městeček na sever a na východ od Brna pociťují podrobnou oprávněnou nedůvěru vůči brněnskému centralismu. Zdá se, že lidé na severním a východním Slovensku žehrají na centralismus v Bratislavě.

Všichni vlastně žehráme na jeden a tentýž centralismus a z tohoto hlediska je nahodilé a nepodstatné, jde-li o centralismus pražský, brněnský či bratislavský. Snad nejen my v Praze jsme po celá desetiletí věděli, že skutečné mocenské centrum je někde úplně jinde než v Praze, mimo tuto republiku, daleko na východ. Celý systém hospodářský, kulturní a politický byl vybudován na centralismu. A nyní se občas zdá, jako bychom na to zapomněli, jako bychom ztráceli soudnost, když přestáváme vidět centralismus jako centralismus a vidíme v něm cosi osobitě pražského, brněnského či bratislavského, či dokonce národnostně podmíněného.

Ano - některé věci se samozřejmě snáze napraví z míst, kde je soustředěna moc, kde jsou soustředěny zdroje, kde jsou soustředěny intelektuální kapacity. Brno má z tohoto hlediska právem pocit, že je mu centrum něco dlužno. Není to však česká Praha, která moravskou metropoli degradovala do role města provinciálního.

Od Masaryka dobře víme, že sebevědomí roste ze sebeuvědomění. A to ovšem souvisí s podílem na správě vlastních, těch nejbližších věcí.

V české vládě proto zvažujeme možnost umístit do Brna některé instituce celostátního významu. Myslím, že nic nebrání tomu aby v Brně byl - v duchu starých tradic - umístěn jeden z nejvyšších soudů.

Také si myslíme, že Brno jako město podnikatelských a merkantilních tradic, jako město veletrhů, by mělo být obchodním centrem celorepublikového významu. Možná, že by v Brně měl být umístěn ústřední živnostenský úřad a pak by bylo jen logické, kdyby Brno mělo svůj vlastní statut jako město obchodu nejen zahraničního, ale i vnitrostátního.

Ujišťujeme také, že při budoucí úpravě administrativního rozdělení bude hranice mezi českými a moravskými územními celky - ať již budou mít jakékoli rozměry - vedena tak, aby odpovídala historickému cítění a etnickým hlediskům.

Ale tady někde možnosti Prahy končí.

Mnoho problémů, o kterých se dnes na Moravě vzrušeně diskutuje, vyřeší nová Ústava České republiky. Nevím, proč by tato ústava nebo její první náčrt musel vzniknout právě v Praze

I Brno má tradice svého právnictví, i v Brně jsou lidé, kteří by dokázali sepsat ústavu. Možná právě na Moravě by se měly rodit představy o novém územně správním členění státu právě proto, že Morava je tak pestrá a členitá, jak jsem o tom hovořil před chvílí.

Vůbec si myslím, že čekáme-li, že někdo něco někde rozhodne poté, co tam zašleme rezoluci, co se tam obrátíme se svými požadavky, pak bezmocně stojíme před reliktem právě toho systému, který chceme opustit. Aniž si to uvědomujeme, jsme stále jakoby v jeho zajetí.

Když tak pozoruji vzrušené moravské diskuse a podezíravé reakce na tyto diskuse z české strany, napadá mě, že nás staré myšlení a staré stereotypy odvádějí od něčeho mnohem závažnějšího než jsou česko-moravsko-slezské vztahy. Jestli jsme my všichni někomu něco dlužni, pak jsme to my občanům v oblastech, které dávají - obrazně řešeno - naší republice teplo a světlo. Obyvatelé severních Čech a severní Moravy žijí a pracují v krajině zjizvené hlubinnými a povrchovými doly, v krajině v každém smyslu nelidské, v prachu a šedi zamořeného ovzduší. Žijí a pracují tam mnohdy po celý život a plodí do tohoto prostředí i své děti. Především tito lidé zasluhují naší starost a těmto lidem bychom měli projevit svou solidaritu co možná nejúčinněji, ne-li dnes, tedy nejpozději zítra.

To by měla být priorita občanů České republiky, ať už žijí v Praze či Brně, v Olomouci či v Budějovicích, ve Zlíně či v Karlových Varech. Je to otázka mnohem závažnější než problém, kudy povede šrafovaná čára hranic na mapě Čech a Moravy. Řeknu přímo, co si myslím: jestliže se neshodneme na této společně sdílené starosti, nemáme co dělat v Evropě. Dokažme svou zralost tím, že rozeznáme podstatné od nepodstatného. Hledejme a važme si toho, co nás spojuje, a ne co nás rozděluje.

Možná se některým z vás zdá, že mluvím o něčem jiném, než o čem bych tady měl mluvit, že odvádím řeč jinam. Nechci přerušit vaše debaty o symbolech státu. Prosím jen, abyste při nich mysleli na to, co jediné může být základem státu - oživlá lidská obec, taková, která si ze svého středu vyvolí svého starostu, ne tajemníka či předsedu. Starosta je přece od slova starost. Starost o věci v nejbližším okolí, v kraji vymezeném přehlédnutelným horizontem. Zdá se mi, že teprve touto praktickou starostí osvědčíme českou státnost. Zejména pak starostí o ty z nás, kteří starými poměry nejvíce utrpěli a kteří jimi dosud trpí. Děkuji vám za pozornost.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Asi budete se mnou souhlasit, že pouhé poděkování nevystihuje plně ten pocit, který projev předsedy vlády - uklidňující, projev moudrý, v nás zanechal.

Na jeho významné vystoupení by patrně chtěli navázat někteří poslanci se svými náměty k otázce české státnosti. Doporučuji však, abychom tuto rozpravu spojili s bodem šest dnešního pořadu, který se této záležitosti úzce dotýká.

Proto doporučuji přijmout usnesení, že vystoupení předsedy vlády České socialistické republiky k otázce české státnosti bere Česká národní rada na vědomí a plně ho podporuje.

Má někdo připomínky? Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s předneseným návrhem na usnesení, ať zvedne ruku! (Hlasuje se.) Děkuji vám.

Je někdo proti? Není.

Zdržel se někdo hlasování? Rovněž nikdo. Děkuji.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, za chvíli bychom přerušili naše jednání asi na 30 minut. Přestávku využije ke své práci předsednictvo České národní rady, které se nyní sejde k přípravě návrhu na složení výboru České národní rady pro životní prostředí.

Zároveň doporučuji, aby o přestávce začala pracovat volební komise pro přípravu tajné volby předsedy výboru pro životní prostředí. Předkládám vám tento návrh na její složení;. předseda komise poslanec Zdeněk Spousta. členové poslanci Josef Brisuda, Jiří Fleyberk, Jan Kotvald, Bohumil Kozák, Stanislav Kuna, Hana Lagová, Jaromír Mašek, Ivo Palkoska.

Návrh odpovídá politickému složení našeho parlamentu a byl takto předložen. Máte k přednesenému návrhu nějaké připomínky? Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s návrhem na volební komisi ve složení, jak bylo předneseno, nechť zvedne ruku! (Hlasuje se.) Děkuji vám.

Je někdo proti? Není.

Sdělují mi poslanci, že poslankyně Lagová není přítomna v zasedací místnosti. Takže navrhneme poslankyni Havrančíkovou. Promiňte mi tento nedostatek.

Kdo tedy souhlasí s tím, aby poslankyni Lagovou ve volební komisi nahradila poslankyně Havrančíková, nechť zvedne ruku! (Hlasuje se). Děkuji.

Je někdo proti? Není.