Česká národní rada 1986 – 1990

4. že průtahy ve vyšetřování umožňují maření vyšetřování a že je nepochopitelné, proč na vyšetřované nebylo vzneseno obvinění a případně uvalena koluzní vazba, která se přece u nás uvaluje i na malé provinilce s lehkým srdcem a dlouho trvá.

5. že je třeba, aby došlo okamžitě k soustředění osvědčených vyšetřovatelů z příslušných složek celé republiky tak, aby všichni účastníci zásahu byli do 31. prosince letošního roku protokolárně vyslechnuti i jako možní obvinění i jako možní svědci.

6. že je třeba útvary, které zásah provedly, rozpustit a tím očistit dobré jméno naší Bezpečnosti, ke které chceme všichni přece mít upřímnou důvěru.

7. Napříště nesmí být k VB přijímán nikdo, kdo má sklon k násilnickému chování.

8. že je třeba do konce roku 1989 učinit rozhodnutí o odškodnění zásahem postižených, jehož náhrada by měla být vymáhána také při trestním řízení od viníků, aby tak bylo napříště všem jasné, že surovosti při potlačování svobodných projevů občanů budou nejen potrestány, ale že také přijdou každého velice draho.

9. že ČNR doplní, případně přestaví své zástupce ve společné vyšetřovací komisi a že ty zástupce, které jsme dosud neschválili, že je nyní schválíme.

10. že ČNR chrání a bude chránit čest a plná občanská práva všech, kteří s tímto brutálním činem nesouhlasí, a to ať jsou v jakékoli činnosti či v jakékoli politické straně.

Nemůžeme pochopit, že nebyla zahájena trestní stíhání a uvalena koluzní vazba na ty, kteří, nemajíce státní funkci a tuto kompetenci na základě zákona, dávali pokyn k zásahu a způsobu jeho provedení. To lze kvalifikovat jako návod k trestnému činu, který bude třeba zapracovat do zákona. V souladu se stanoviskem studentů nechceme, aby byli postihováni nevinní. Nechceme, aby pokračovalo napětí ve společnosti a aby ho mohlo být využíváno proti slušným lidem. Právě proto musíme rychle a přesně vyšetřování dokončit a předat prokuraturám k podání žalob a soudům k zahájení soudního řízení příslušné podklady.

Navrhuji současně, aby ČNR vyslovila našim vysokoškolákům svou účast v bolestech a tísních, které nezaviněně prožili, ale i uznání jejich slušnosti, statečnosti a spravedlnosti při jejich prosazování parlamentní demokracie v naší ČSR pro všechny.

Konečně navrhuji, abychom se s Federálním shromážděním spojili k vypracování návrhu zásad zákona o právu sdružovacím, spolčovacím, petičním, svobody projevu a tisku.

Navrhuji, aby návrhová komise mnou navržené body uvážila pro zapracování do usnesení ČNR.

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Dovolte, abych poděkoval poslanci Adamovi. Myslím, že s jeho rozborem se všichni ztotožňujeme,o čemž svědčil potlesk, který zde byl, i když v tak smutné chvíli. Hlásí se poslanec Štěpánek.

Poslanec Vratislav Štěpánek: Vážený pane místopředsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, jako křesťanský duchovní nemám ve zvyku, abych kohokoli obviňoval, ale je mou povinností, abych se držel zásad křesťanské morálky. Dovolte mi vyjádřit přesvědčení, že to jsou také zásady obecně lidské morálky a nepochybně také zásady socialistické morálky.

Chtěl bych při této příležitosti říci, že 18. listopadu jsem v Brně vedl shromáždění členů své církve k uctění památky Jana Opletala, který byl členem mé církve husitské a jehož pohřeb konal zde v Praze kněz československé církve husitské. V té době jsem věděl, nikoli bohužel, ze sdělovacích prostředků našich, ale ze sdělovacích prostředků vídeňských, co se v Praze stalo. Avšak teprve v neděli večer, když se v naší televizi objevila zpráva z nemocnice, kde byli hospitalizováni zranění účastníci, jsem neváhal a hned v noci jsem poslal doporučený dopis nejvyššímu představiteli českého národa, protože jsem se domníval, že ten má o tom vědět, s vyjádřením svého nesouhlasu s tímto zásahem. Proto mě velice překvapilo, když ve stanovisku předsednictva ČNR ze 14. prosince bylo uvedeno, že stanovisko přijaté 20. listopadu vycházelo z mylných a nedostatečných informací.

Domnívám se, že všichni členové v té době v 17 hodin, když se sešlo předsednictvo ČNR, a svědčí o tom i vystoupení našeho předsedy vlády ing. Pitry, mohli být informováni nikoli mylně, ale skutečně přesvědčivě.

Právě proto jsem na základě tohoto prohlášení poslal doporučený dopis rovněž předsedovi ČNR, v němž jsem vyjádřil zásadní nesouhlas s tímto stanoviskem, které poškodilo prestiž nás, poslanců ČNR, kde jsem také vyjádřil, že podle reakce občanů na toto prohlášení mám zato, že nepřispělo k autoritě a důvěře v nás, poslance ČNR. Čekal jsem, že na tento dopis, který jsem poslal doporučeně a expres, dostanu odpověď. Nestalo se tak. Lituji.

Z těchto zásad, o nichž jsem hovořil, nynější místopředseda federální vlády dr. Hromádka již v sobotu při ukončení synodu českobratrské církve evangelické vydal prohlášení na základě osobních svědků, kteří se v pátek večer dostavili na zasedání tohoto vrcholného orgánu této církve a že už v pátek večer volal veliteli pražské správy Veřejné bezpečnosti, aby dostal konkrétní informace. žel, nestalo se tak. Všichni víte, že nejvyšší představitel římskokatolické církve kardinál Tomášek vydal rovněž včasné prohlášení a byl dobře informován. Rovněž i patriarcha mé církve hned v pondělí poslal osobní dopis předsedovi federální vlády.

Chtěl bych při této příležitosti znovu vyjádřit, že nemíním v této chvíli někoho obviňovat. Bylo mi ale hluboce líto toho, že se na mne jako na křesťanského duchovního a poslance ČNR obraceli lidé s otázkou, co my jako vrcholní představitelé vůle českého lidu jsme v této věci učinili. A v tom nepochybně, jak jsem se přesvědčil na zasedání výboru zdravotního a sociálního 6. prosince se mnou všichni poslanci souhlasili, protože tento pocit také měli. Je mi líto, že ani na základě návrhu z našeho výboru i z jiných výborů nedošlo k tomu, co tyto výbory požadovaly.

Věřím, že to co zde bylo dnes předneseno, přispěje alespoň částečně k obnovené autoritě vrcholných představitelů českého národa.

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Děkuj i poslanci Štěpánkovi. Prosím poslankyni dr. Černou.

Poslankyně Marcela Černá: Jsem jedním z těch členů předsednictva ČNR, kteří se zúčastnili 20. listopadu mimořádné schůze předsednictva svolané telefonicky a jsem jedním z těch, kteří hlasovali pro přijetí prohlášení.

Osobně nepovažuji za dostatečně adekvátní omluvu toho, že jsem na zasedání předsednictva jela po 55 hodinách pohotovostní služby v nemocnici, kdy jsem neměla příležitost se s událostmi seznámit, až na upozornění zaměstnanců, kteří přišli do ranní služby a hovořili o vystoupení předsedy vlády v televizi, jsem se dozvěděla, že se cosi stalo. Informace o tom byly rozporuplné. Byli jsme pozváni telefonicky.

Ve snaze dopátrat se objektivních informací jsem žádala generálního prokurátora ČSR. Byla jsem přesvědčena, že není možné, aby generální prokurátor v pondělí v 17 hodin nevěděl objektivně, co se stalo. Neměla jsem pocit, že bych mu neměla věřit, že by nás nechtěl informovat objektivně. Ono se mluví jinak s odstupem několika dnů, kdy se člověk dostane k hlubšímu poznání. Musím se omluvit poslancům Škodovi a Andělovi, kteří v jednání předsednictva upozorňovali, ale byla to taková upozornění, kdy nešlo objektivizovat, do jaké míry a co se vlastně stalo.

Myslím si, že jsme byli chybně politicky ovlivněni a že bych považovala za morální čest těch, kteří řadu členů v předsednictvu ovlivnili, aby uznali tuto svou politickou chybu a aby se vzdali svého poslaneckého mandátu.

Je mi velice líto, že jsme na základě nedostatečných informací nemohli v předsednictvu rozhodnout o tom, že by bylo žádoucí, abychom navštívili postižené hospitalizované v zařízeních, protože bych využila i své profesionální kvalifikace k tomu, abych mohla daleko objektivněji se zastat toho, co se děje a co se-stalo.

Podala jsem návrh na odvolání generálního prokurátora. Cítila jsem, že je potřeba svolat mimořádnou schůzi ČNR, a je mi líto, že to žádalo pouze 15 poslanců - takto nás informoval předseda ČNR. Zdálo se mi to strašně málo, říkala jsem si, že to není možné. 15 poslanců podle sdělení předsedy Kempného žádalo o svolání mimořádné schůze ČNR.

Já bych chtěla doporučit, protože si myslím, že všichni cítíme, že se nesmí nic takového opakovat, nejenom opatření, jak byla navrhována poslancem Adamem, ale chtěla bych doporučit, aby skutečně došlo u každého poslance k tomu, aby si přiznal, co udělal, co mohl a co nemohl.

Chtěla bych požádat jménem poslanců komunistů, kteří to cítí nejbolestněji, co se stalo, aby česká vláda bez ohledu na to, kdy bude ukončeno šetření a procesní řízení, aby přijala opatření v tom smyslu sociální pomoci a zabezpečení těm postiženým, u kterých jde po těžké postižení na zdraví s eventuálními trvalými následky. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Děkuji poslankyni Černé. Dále má slovo poslanec Kraus.

Poslanec Michal Kraus: Vážené poslankyně, vážení poslanci, jsem svazácký funkcionář. V úterý 14. listopadu jsem se zúčastnil přijetí nejlepších vysokoškoláků a středoškoláků předsedou ČNR s. Kempným. Už tam se hovořilo o přípravě pokojné manifestace v pátek 17. listopadu. Hovořilo se o ní jako o studentském svátku. O to více mě rozhořčilo a pobouřilo to, co se v pátek stalo, a to o to více, že mezi zmlácenými studenty bylo mnoho mých osobních kamarádů, které znám jako řádné občany tohoto státu, svazácké funkcionáře a výborné studenty.

Tím více mě šokovala neinformovanost vlády, předsednictva ČNR a v důsledku toho i naprosto nevhodná a doslova nesmyslná prohlášení vlády a předsednictva ČNR, která nás poslance ČNR postavila do špatného světla. Vždyť já jako tajemník MěNV jsem svou radu správně informoval už 20. listopadu a jsme 180 kilometrů od Prahy a nemáme žádný informační aparát. Proto jsme mohli zaujmout správné stanovisko a nebyli jsme diskreditováni před svými voliči, před svými občany, a máme v podstatě jejich důvěru.

Jako mladí poslanci jsme odsoudili stanoviska předsednictva. Požádali jsme o mimořádné zasedání ČNR už před zasedáním předsednictva dne 4. prosince. Sešli jsme se však až včera.

Sám dobře vím, co to byly represe stranického aparátu v roce 1968, protože mám oba rodiče vyloučené z KSČ. Otec přišel o zaměstnání a mně a mým oběma sestrám bylo upíráno právo na vzdělání atd. atd. Dnes jsem však také členem KSČ a jsem na té straně, kterou většina našeho národa odsuzuje. Vždy jsem veškerou svoji činnost vedl k tomu, aby lidé v mém okolí žili v atmosféře optimismu, pohodlí a dobré vůle, a ve dnech po 17. listopadu jsem neměl problém s hledáním správného stanoviska a zaujetím správného postoje. Věřte mi, že tím co se stalo, jsem doslova znechucen. Budu-li mít příležitost, udělám vše jako komunista pro to, aby v naší společnosti navždy zvítězil rozum, humánnost a demokracie. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Děkuji poslanci Krausovi. Slovo má poslanec Rázl.

Poslanec Stanislav Rázl: Soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, snad každý z nás stál v životě v okamžicích a chvílích, kdy musel sám prokázat svoji občanskou čest, sociální čest, kdy musel prokázat, k čemu byl vychován, k čemu byl veden, jaké cíle a jaký životní kredit si postavil, aby mohl jako řádný občan žít a jako řádný občan také zemřít.

Jsem z vás jeden z nejstarších. Před svými voliči v Ústí a před ONV v Ústí jsem se musel minulý týden k otázkám postavit. Ano, byl jsem účastníkem manifestací 19. listopadu 1939. Byl jsem jako student na manifestaci 28. října 1939. Prožil jsem onen otřes, kdy jsme se ráno probouzeli my nejmladší, kteří jsme žili v soukromých bytech, kdy zavřeli starou kolonku a my chodili jako ovce po Praze, protože esesáci zlikvidovali za jednu noc veškeré studentstvo a dali základ k likvidaci českého národa.

Stál jsem v čele první české vlády, kdy se upálil Palach, a v době, kdy jsem přednášel vládní prohlášení v této místnosti, přišla delegace vysokoškoláků a dožadovala se odpovědi, jakým způsobem bude Palach pohřben. Vím, jak složité doby byly. Vím, kolik desetitisíců a statisíců lidí bylo tehdy v ulicích. Vím, jak složité pro mne bylo jít na ministerstvo vnitra a prohlásit velitelskému sboru, že zapomenou na pendreky. Byl jsem za to mnohokrát odsouzen. Ale dnes jsem rád, že jsem tehdy prohlásil, že se nebudu dívat, pokud jsem za věci odpovědný, do očí mámám mrtvých dětí, kdybychom proti nim vytáhli s tanky, obušky a střelnými zbraněmi.

Nemohu tedy, soudruzi, přijmout od nikoho (a jsem rád, že dnes soudruh předseda Pitra velice pokorně a jsem přesvědčen, že i s vnitřním citovým nábojem, přednesl v podstatě omluvu za to, co česká vláda udělala) omluvu (zde navazuji na soudružku poslankyni Černou) za to, že místo ověření (jak to přednesli jiní poslanci) toho, co se stalo, a místo podívání se po nemocnicích a vyslechnutí např. jen herců Národního divadla, kteří ten den hráli a viděli, jak šly pokojné děti a za chvíli jak běhaly zmlácené, kdy herci se rozhodli postavit se za ně, někteří soudruzi začali ovlivňovat ostatní, aby se nic nedělo. Myslím, že návrh, aby soudruzi, kteří toto ovlivnění provedli, u sebe zpytovali svědomí a aby pro záchranu úcty k České národní radě z České národní rady dobrovolně odešli, než bude návrh na jejich vzdání se mandátu a odvolání, je správný. Děkuji.

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Děkuji poslanci Rázlovi. Slovo má poslanec Sedláček.

Poslanec Josef Sedláček: Vážené poslankyně, vážení poslanci, naučme se nazývat věci pravými jmény. Já držím v ruce zprávu o činnosti předsednictva za dobu od 31. října do 18. prosince. Budeme ji za chvíli schvalovat, resp. se k ní vyjadřovat. Na straně 6 je napsáno: dále předsednictvo ČNR konstatovalo 5. prosince 1989, že 20. listopadu 1989 přijalo na základě nesprávných a neúplných údajů generálního prokurátora ČSR nesprávné a politicky chybné prohlášení. Já chci jen říci, aby to, co zde bylo řečeno předřečníky, nebylo v rozporu s tím, co je v těchto větách. S takovýmto prohlášením v této zprávě rozhodně nemohu souhlasit a žádám, aby to bylo přeformulováno.

Místopředseda ČNR Bohumír Rosický: Děkuji poslanci Sedláčkovi a prosím ministra Lukeše.

Ministr kultury ČSR Milan Lukeš: Pane předsedající, byl jsem poučen, že musím nejprve požádat o souhlas s vystoupením. Mohu mluvit? (Souhlas z pléna.)

Pane předsedající, paní a pánové, poslanci a poslankyně, netušil jsem, že první téma, na které hodlám hovořit před Českou národní radou, bude téma vlastně tak závažné a dosud mě tak osobně vzněcující. Přesto mi dovolte říci tolik, že tu nehodlám hovořit o jakési citové pozici ani vystupovat v roli moralisty. Ujišťuji vás, že jsem s velkým osobním pohnutím a sympatiemi vyslechl stanoviska předřečníků, a chtěl bych se ve svém vystoupení spíše věcně zaměřit k některým stránkám, které přímo navazují na některé poznámky či závěry poslance Rázla.

Dovolte mi velmi suše a fakticky vysvětlit některé okolnosti, jak já jsem získal informace. Chci vám říci, že v těch listopadových dnech jsem fungoval jako předseda divadelní sekce Svazu českých dramatických umělců, zvolený demokraticky v červnu t. r., a že tudíž z tohoto titulu jsem cítil zvýšenou odpovědnost za reakci české divadelní obce. Snad také z tohoto titulu ve mně stoupla motivace k jakémusi adekvátnímu nebo přiměřenému jednání, když už to slovo nepřiměřený vstoupilo na čas do sborníku eufemistických výrazů. Chci říci, jaké byly možnosti dostupnosti informací nebo jak se informace mohly šířit. Z toho bych chtěl udělat malé poučení.

Bydlím na okraji Modřan, ne v centru. Byl jsem stejně jako většina obyvatelstva v tomto státu odkázán na československé sdělovací prostředky v den 17. listopadu. Z nich jsem se nedozvěděl mnoho. V noci 18. listopadu v 0.15 hodin se telefonicky ozval ředitel Realistického divadla, který byl informován o událostech a pozval mě na náhlé setkání pracovníků pražských divadel svolané na 14.00 hodin v sobotu 18. listopadu. V té chvíli jsem reagoval s jistou dávkou rozpaků, protože ve 14 hodin jsem měl vystoupit v Československé televizi v rámci pořadu o Národním divadle. Je neblahé, že události se začaly rozvíjet ve dvou zvláštních výročích: 17. listopad je znám, 18. listopad je pamětní den založení Národního divadla. Ve 14 hodin jsem měl vystoupit na obrazovce v živém vysílání s dalšími kolegy z činohry Národního divadla.

V průběhu dopoledne 18. listopadu jsem si zjednal další přístup k informacím a zjistil jsem, že mi nedovolují vystoupit na obrazovce. Zároveň jsem se konfrontoval s některými jinými činiteli v divadle, které jsem informoval o událostech a žádal o adekvátní reakci. Setkal jsem se se stejnou mírou nepochopení, nedůvěry a nevíry. To nezměnilo mé rozhodnutí, a pořad byl odvysílán bez účasti členů činohry Národního divadla.

18. listopadu jednání v Realistickém divadle začalo tak, že tam vypovídalo asi 10 studentů - svědků, kteří tam byli sezváni. Mezi svědky byl jeden režisér, který byl objektem zásahu.

Teprve na základě takto získaných informací vznikla reakce, která navázala na reakci postižených studentů, kteří se sešli v ten den dopoledne, aby vyhlásili stávku, k čemuž jsme se my, divadelníci připojili.

Chtěl bych říci, že informovanost zahrnuje vůli zjednávat si přístup k informacím. To je podstatná i morální kategorie. Nemohu přijmout žádné vysvětlení, že důvodem chybného rozhodnutí byl nedostatek informací nebo mylné informace. Zdá se mi, že z toho je potřeba asi také vyvodit řádné poučení, to je, že systém funguje jen potud, pokud v něm existují zpětné vazby. To pro jakékoli zástupce volených orgánů platí jako zásada, která je nepřekročitelná.